Dočetná I


Peču na to dělat pro každý zajímavější text, který přečtu, samostatný post. Pro ty nejzajímavější, nebo pro ty, u kterých očekávám diskusi, je samozřejmě budu dělat i dál, ale ty ostatní, které stojí za poznamenání, budu sepisovat po vícero kouscích do jednoho postu, když jich dočtu dostatek. A že teď dočítám docela dost.

Pokračovat ve čtení „Dočetná I“

Rasa je sociální konstrukt


Když vám někdo napíše, že rasy neexistují, řeknete si nejspíš, že to bude nějaká intelektuálská hovadina, protože máloco je tak evidentní, jako že černoši jsou černí a běloši bílí (a rudoši prý rudí, ale mně přišli vždy prostě snědí). Jenže ono se ukazuje, hovadina je spíš věřit na rasy a na to, že je člověk svojí rasou determinován nejenom vizuálně, ale i intelektuálně a morálně. Barva kůže je prostě něco tak nápadného a reflexivně snadno uchopitelného, že se málokdo pokusí podívat se na problém hlouběji.

A když už se to pokusí uchopit vědecky a vědecky dokázat, že existuje na první pohled snadno rozpoznatelný a neopravitelný lidský odpad, může se stát, že zjistí pravý opak. Je-li to vědec poctivý, tak s tím přesto půjde ven a není jeho chybou, že o výsledky jeho výzkumu, které předsudky nepotvrzují, ač právě to si od nich zadavatel sliboval, není mezi veřejností valný zájem.

Přes sto let starý příběh, který je pořád trapně aktuální, se stal asi takhle:

Boas na požadavek komise nadšeně přistoupil a během následujícího roku shromáždil spolu se svými studenty a studentkami detailní data o téměř 18 tisících nově příchozích imigrantů ze všech možných etnik (jednou z “obávaných” skupin byli v té době třeba také Češi, obývající pár bloků na East Side na Manhattanu, hned vedle polských a slovenských komunit).

Boasovou metodou byla takzvaná antropometrie. Měřil imigrantům velikost lebky, porovnával tvary, pomocí speciálně vyvinutých skleněných kuliček vytvářel tabulky barev očí. Výsledek jeho studie byl jednoznačný a poměrně senzační v tom smyslu, že vyvracel do té doby naprosto samozřejmý předpoklad, že lidé se přirozeně dělí na různé rasy, které se od sebe odjakživa a navždy fyzicky i mentálně odlišují. Boasovi studenti a asistenti ale shromáždili data, která ukazovala pravý opak — už první generace dětí narozená na americké půdě se mnohem více podobala ostatním americkým dětem než “rase” svých rodičů.

Tvary lebek typické třeba pro jižní Evropu se změnily na tvary lebek typické prostě pro Manhattan. Už během dvaceti let se z jedné “rasy” chápané jako fixní a neměnná konstanta stala “rasa” úplně jiná. Boas dospěl k jedinému možnému logickému závěru — prostředí, strava, vzdělání, kulturní zvyky, podnebí mají mnohem větší dopad na to, kým jsme, než genetická dispozice včetně etnické kategorie rodičů. Jinými slovy, rasy vlastně tak úplně neexistují a v žádném případě nedeterminují, kdo jsme. 

Tak existují rasy, nebo neexistují? Ono je to vlastně jedno. Problém není v tom, jestli rasy existují, ale v tom, jestli nezměnitelně a nevyhnutelně předurčují člověka. Když to nebudou rasy, najdou si lidé něco jiného, od jazyka přes pohlaví po společenskou třídu. Zoufalá potřeba nevyhnutelné nerovnosti si vždycky najde cestu. Rasismus ve všech svých podobách je totiž otázkou subjektu, nikoliv objektu, stejně jako jakékoli jiné osobní selhání.

Nazdar subjekti!

Vliv situace na organismus


Především je naprosto nezbytné, aby medicína už konečně přestala vnímat člověka jako oživený rozumný stroj, standardně nastavený biologický preparát a konečně pokorně přijala za svou tu nepopíratelnou pravdu a skutečnost, že emoce jsou tělesné stavy, které nastavují lidský organismus do zásadně odlišných biologických poloh. Že smutný člověk je něco zcela jiného než veselý člověk a zcela jinak, než ti dva, bude fyziologicky nastaven zklamaný vzteklík. 

Emoce nejsou efemérní motýlci, emoce jsou neurochemické děje řídící chod těla.

Už před půlstoletím se objevily první práce poukazující na to, že dominantní vůdci šimpanzí tlupy mají jako hlavní řídící neurotransmiter noradrenalin, zatímco „proletariát“ je ovládán kortikoidy, že tedy jiné sociální postavení má za následek naprosto jiné fyziologické poměry, že z principu organismus ředitele podniku je jiný než organismus vrátného tamtéž. Dnes řada studií ukazuje, jak tyhle skutečnosti působí epigenetické změny.

http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=34085

Paměť je věc ošemetná


Poznámky inspirované novinovým rozhovorem s Elizabeth Loftusovou.

Myslíte si, že stokrát opakovaná lež se nemůže stát pravdou, že jednou vidět je lepší, než dvakrát přečíst, nebo že pamětníci a očití svědci jsou nejlepším zdrojem? Pak jste naivní. Lidská paměť není neměnným záznamem objektivní skutečnosti, paměť se mění, lze ji měnit cíleně a člověk si někdy vzpomíná i na to, co se nestalo. A to i v případě zdravých lidí, kteří netrpí žádnou z forem poruchy paměti či demence. A není to chyba, je to vlastnost, takto lidská paměť prostě funguje.

Paměť se neustále se mění, přepisuje, přizpůsobuje se aktuální situaci. I když jsme nějakou událost osobně zažili, jsme postupem času konfrontováni s jinými lidmi a jejich vzpomínkami, s fabulacemi v novinách, čteme knihy, sledujeme dokumenty a obecně přicházíme do styku informacemi (i dezinformacemi) o této události, a to všechno má vliv na naši paměť, která se upravuje, aby byla v souladu s momentální zkušeností, s tím co, se nám momentálně jeví jako realita, a s tím, čemu jsme se rozhodli důvěřovat.

Paměť neuchovává objektivní záznam reality, ale otisk subjektivní reflexe. Pokud si například shodou okolností či záměrnou manipulací myslíme, že jsme byli svědky nějaké události, která se ve skutečnosti nestala (smluvení herci například začnou jednat, jako kdyby se střílelo, i když nikdo nevystřelil), v naší paměti je tato událost přesto reálná a dokonce si vykonstruujeme i potřebné detaily.

Představte si že budeme společně sledovat detektivku a já se vás po chvíli zeptám, jakou značku měl ten pěkný hnědý kabát, se kterým lupič vešel do místnosti. Pokud otázku položím dobře, začnete přemýšlet o značce kabátu, na kterou se ptám, a hnědou barvu si váš mozek uloží jako nesporný fakt. I když byl ve skutečnosti zelený. Zatímco vy si budete myslet, že mě zajímá nějaká přihlouplá značka, a budete se namáhat vzpomínám, jaká vlastně byla, já vám podsunu informaci o hnědé barvě.

Jinak řečeno, naše vzpomínky na minulost a na to, jak jsme v minulosti jednali, jsou při každé rekonstrukci překreslovány podle toho, jak se slučují či neslučují s tím, co si myslíme ve chvíli, kdy vzpomínáme. Tak je nostalgie spojována s minulostí, když ale člověk „vzpomíná“ na to, že kdysi bylo lépe, vypovídá to ve skutečnosti o tom, že mu něco podstatného chybí tady a teď.

Determinováni kontextem


Cituji z Čím míň toho je, tím víc je to vidět:

Realitu dokážeme hodnotit jenom v kontextu – ať už jde o barvu koleček, výraz tváří anebo stav celého světa. (…) Posuzování reality je silně ovlivněné kontextem. V davu samých „přednasraných“ se nám i nezúčastněná tvář bude jevit příjemně. V prostředí univerzálních etických přešlapů se pouhé nepodvádění stane heroickým činem. A naopak: zlepšuje-li se vše kolem nás, začneme se vztekat nad problémy, které jsme dříve považovali za nepodstatné a banální.

Neboli, jak to chápu já, tak žádné absolutní pravdy neexistují, hodnocení všeho je relativní a všichni jsme determinováni kontextem. A svobodná vůle?  Ale jistě – v mezích kontextu. Aktuální jevy, jejichž hodnocení je určováno právě tímto efektem, si jistě každý hravě dosadí sám. Co z toho plyne? Nic s tím nenaděláme, takhle prostě lidský mozek funguje. Nemá smysl pokoušet se to přetlačit, je ale třeba mít to na paměti, když člověk soudí a odsuzuje. Jediné, co pomůže, je pochybnost. Nic nemusí být takové, jak to vypadá, ani když to vidíme na vlastní oči.

Ochrana zdrojů


Už tak zajímavý článek z časopisu Vesmír Antropologie bolesti má nečekanou pointu:

Jak doložil Foucault ve své práci Dohlížet a trestat (1975), v novověku ustoupilo tělesné trestání viníků uvězněním jejich duše. Souvislost s nástupem kapitalistické ekonomiky je více než zřejmá, trestem zmrzačené tělo by se stalo nezpůsobilé k nástupu na pracovní směnu například ve Fordově závodu.

Spiritualita smíchu


Religionista Radek Chlup v ĎaS 10/2016 věnovanému komice ve středověku:

Smích v sobě má něco nezdolného, uchvacuje nás a zmítá s námi. Při výbuchu smíchu člověk zakouší svou bezmoc ve vztahu k síle, jež je výrazně mocnější, než on. Díky tomu nám vtip dokáže zprostředkovat zkušenost něčeho, co nás přesahuje a zmocňuje se nás. Proto mi vtip připadá jako zajímavá forma religionistu. Některé formy elitní náboženské zkušenosti jsou jen obtížně přístupné, ale vtip zažil každý, a tak je možné skrze něj náboženskou zkušenost zprostředkovat.

Svrchovanost existence


Üryvek z eseje Ivo Šebestíka Výrazný rozdíl mezi vzděláním a souborem dovedností:

Svrchovanost je mnohem více než jen suverenita, je celkovým postojem k životu, který je v současné době v podstatě luxusní výsadou omezeného počtu lidí. Jednat svrchovaně totiž znamená jednat bez ohledu na to, jestli takové chování přinese zisk nebo nikoliv. Tento nezájem o praktický dopad či účelové využití může být někdy pouhým hazardem, rozmařilostí nebo i hloupostí.

V těchto případech pochopitelně nelze mluvit o svrchovanosti. Ta nastává tehdy, když je výrazem svobody člověka, a to dokonce takové svobody, ve které nehraje zásadní roli akumulace čehokoliv materiálního. Akumulace majetku a svrchovaná svoboda člověka jsou pojmy, které se, bohužel, navzájem tak trochu popírají.

Skutečně silný a permanentní pocit existenční nejistoty totiž lidem přinesl teprve kapitalismus. Teprve on spojil existenci člověka s penězi a kapitálem v téměř absolutní formě. Teprve v kapitalismu platí zcela, že existence člověka nacházejícího se bez nějakého materiálního zabezpečení je zcela vyloučená. Předcházející systémy ponechávaly člověku alespoň částečný a minimální prostor pro život mimo peněžní a zbožní vztahy.

Růst osobnosti „jen tak“, pro vnitřní uspokojení z růstu sebe sama, z naplněného bytí, z poznávání, z bohatství myšlenek, ze schopnosti myslet a tvořit, to vše začíná budit dojem marného plýtvání. Vzdělání směřující k rozšíření obzoru a prohloubení myšlení, nemající bezprostřední účel v uplatnění na trzích společnosti, je vzděláním svrchovaným.

Člověk nemusí, ba ani nemá vyrůstat vnitřně, bohatnout svým věděním, myšlením, moudrostí a schopností vidět a znát souvislosti. O tyto vlastnosti nemají společenské trhy a trhy práce zájem. Je redukován na nástroj nebo na zboží na trhu. Jako takový se má uplatnit a má se vyplatit.

Solidarita je normální a přirozená


Kdysi jsem si z Kojotova článku Člověk jako bytost mezi zvířetem a andělem vypsal následující slova, která asi nikdy nepřestanou být aktuální:

Lidé v zásadě jsou, jak napsal holandský primatolog a etolog Frans de Waal, „dobráci od přírody“. Jsme druh společenských primátů, máme v sobě geneticky zabudovaný sklon ke kooperaci, jsme přirozeně schopni altruistického odměňování za spolupráci a dodržování sociálních norem, i altruistického trestání (trestání podrazáků i v případě, že je to pro jedince nevýhodné, protože to napomáhá správnému fungování skupiny), umíme odpustit, obětujeme se pro své příbuzné a přátele atd. To není nic specificky lidského, stejně to funguje i v šimpanzí tlupě. Na tom rozhodně není nic v zásadě špatného a mimo jiné je to dobrý argument proti ideologii neoliberalismu, která se snaží člověka pojímat jako sobeckého a bezohledného osamělého predátora. To rozhodně nejsme. Žít na něčí úkor, nahrabat si co nejvíc bez ohledu na ostatní, uspět za každou cenu, soutěžit do roztrhání těla atp. není součástí normální lidské přirozenosti a systém, který lidské bytosti k takovému chování tlačí, jejich přirozenost vysloveně mrzačí.

Na druhou stranu „dobrácká“ lidská přirozenost má i své limity – vlastní skupina je upřednostňována a cizí skupiny jsou vnímány jako ohrožení a konkurence. I šimpanzí tlupy mezi sebou vedou krvavé války. To zní jako argument pro ty, kteří se ohánějí lidskou přirozeností ve chvíli, kdy hájí stanoviska založená na nepřátelství ke „konkurenčním“ lidským skupinám, v naší době kupříkladu v diskusích o uprchlících.

Ostatně – veškeré pokročilé technologie existují právě díky lidské schopnosti pracovat s abstraktními entitami, a přistupovat k nim s mentalitou šimpanzí tlupy může být mimořádně nebezpečné, protože taková mentalita není k nakládání s takovými věcmi způsobilá.

Největší výzva, která před lidstvem nyní leží, je jak uvést v soulad naše evoluční determinace s technickým pokrokem a jak postoupit k poznání, že my lidé jsme jedna tlupa.

Poslední kapka


Někdo tomu říká „aha moment,“ jiný „poslední kamínek do mozaiky,“ já mám ale pro ty situace, kdy vám něco docvakne a najednou je vám to nejen zcela jasné, ale přijde vám to naprosto očividné, nejraději označení „poslední kapka.“ Většinou se sice používá ve smyslu poslední kamínek, který strhl lavinu, poslední kvantum, po kterém se množství iritace stalo nadkritické a následoval emoční výbuch, čili amok, ale pro mě je to přesný – vlastně doslovný – popis mechanismu prozření. Protože už jste viděli mozaiku, ve které by vám absence jediného kamínku bránila v poznání toho, co zobrazuje? Ale prozření (pochopení, zahlédnutí) funguje právě na principu kapek: dosavadní poznání se hromadí v nádobě našeho intelektu, až objem naakumulovaného poznání překročí objem oné pomyslné nádoby a poznání začne nahoře tvořit takovou tu čepičku, jako když přeplníte plnou sklenici. Přidáte ještě kapku a čepička se o něco zvětší, ale voda stále nepřeteče. A pak přidáte tu poslední, se kterou povrchové napětí nahromaděného obsahu přesáhne kritickou mez a ten se vyvalí ven. A přesně takhle podle mě funguje i poznání: učíte se, registrujete, máte zdánlivě všechny potřebné informace nutné k pochopení problému, ale stále vám to nedochází, protože jejich množství ještě není nadkritické. A pak jednou přijde něco, a může to být naprostá banalita a vyložená trivialita, s čím je kritická hranice překročena a vám se rozsvítí. A teď přijde to podstatné: tím, co vám chybělo, nebyla ta poslední kapka, protože bez toho, že by ta pomyslná nádoba vašeho intelektu nebyla již dříve naplněna až po okraj, by ta poslední kapka nic neznamenala. Nemusíte se cítit jako blbci, že se vám rozsvítilo kvůli takové prkotině, buďte pyšní, že jste dokázali svůj mozek naplnit tak, že ta prkotina sepnula.