Štítek: člověk

Já je relativní


Napsal Petr Komers ve svém sloupku v LN:

Třebaže i vietnamština má zájmeno „já” v našem smyslu, používá se méně než všechna ta rodinná terminologie. Jen málokdy tak člověk o sobě hovoří v 1. osobě, jak to chápeme my. Vždy jste totiž někým pouze skrze vztah k tomu druhému: jednou strýčkem či tetou, jindy bratrem, sestrou. Psychologicky vzato je to obrovský ústup od individualistického vnímání sebe sama: jedinec je někým jen díky ostatním. Na což si do sebe zahleděný Evropan těžko zvyká.

Já bych byl ovšem s tím hodnocením ve vztahu k Evropanům, potažmo Anglosasům, ještě radikálnější. Za prvé to není ústup, evropské pojetí individua nebylo Asiatům nikdy vlastní. A za druhé: Evropan by to viděl tak, že druzí jsou někým pouze ve vztahu ke mě, druzí existují jen tehdy, vezmu-li je na vědomí já, a jen tak, jak já je pojmu.

Jak je vidno, Naše subjektivní pojetí „já“ není antropologická konstanta, jak si my Evropané myslíme a také se podle toho chováme, ale mohou existovat – a jak vidno existují! – i jiná pojetí, Už jenom vzít to na vědomí bude pro „standardního Evropana“ poměrně složité, natožpak připustit, že toto jiné pojetí je přinejmenším stejně dobré a stejně legitimní, jako to jeho. Přitom je to dost možná tak, se tato pojetí nevylučují, ale doplňují, a jen dohromady tvoří skutečné nedeformované já.

Kdo neví, ten věří


Mnoho lidí si vytváří postoj k chemickým zdravotním rizikům [To je přesná citace, ale platí o rizicích, resp. oblastech mimo individuální expertízu, obecně. pozn. red.] s využitím heuristického způsobu řešení problémů. K nejčastěji aplikovaným heuristikám patří důvěra v autority, afektivní heuristika a postoj „přírodní je lepší než umělé“… (…) V případě nedostatku vlastních znalostí, a s tím spojenou neschopností či neochotou si tyto znalosti doplnit, nezbývá než se spolehnout na experta. (…) Proces posuzování rizik a přínosů je tedy nahrazen procesem posuzování kredibility odborníků, na něž získávání potřebných znalostí a vytváření postojů delegujeme. Do centra rozhodovacího procesu se tak dostává otázka důvěry. (…) Racionální úsudek založený na vědomostech tím ztrácí na významu v porovnání s emoční odezvou spojenou s procesem sociální interakce. (…) A. V rámci afektivní, tedy na pocitech založené, heuristiky jsou obrazy, metafory či narativní figury asociované s posuzovaným rizikem mnohem důležitější, než data a z nich plynoucí závěry.

Komplexní odezva vyvolaná zhnusením patrně fungovala v raném období vývoje člověka jako adaptivní behaviorální (na chováni založená) bariéra zamezující kontaktu se zdravotně rizikovými faktory. Vedle evolučně biologického rozměru získal hnus postupem času i rozměr morální. Některými autory je považován za emoci, která vzniká v důsledku kontaminace – tedy narušení ideálního stavu v rámci hodnotové domény čistoty a nedotknutelnosti. Pokud hnus vede např. k odmítání recyklované odpadní vody jako zdroje vody pitné, asi by se daly předpokládat spíše praktické hygienické výhrady než morální pohoršení. Opak je pravdou – pro určité procento lidí je odpadní voda zkažená navždy, bez ohledu na to, jakým způsobem a jak hodně je vyčištěna, a to dokonce i pokud je ve výsledku prokazatelně čistší než voda balená či kohoutková. Dokonce je tak nečistá, že zkazí jakékoli množství pitné vody, do níž je přimíchána. Nejde tedy o znečištění chemické, fyzikální či biologické, ale o znečištění spirituální. K úspěšné dekontaminaci je pak třeba použit nikoli technické, ale spíše kulturní prostředky.

https://www.osel.cz/11801-kdo-mnoho-nevi-musi-hodne-verit.html

Rasa je sociální konstrukt


Když vám někdo napíše, že rasy neexistují, řeknete si nejspíš, že to bude nějaká intelektuálská hovadina, protože máloco je tak evidentní, jako že černoši jsou černí a běloši bílí (a rudoši prý rudí, ale mně přišli vždy prostě snědí). Jenže ono se ukazuje, hovadina je spíš věřit na rasy a na to, že je člověk svojí rasou determinován nejenom vizuálně, ale i intelektuálně a morálně. Barva kůže je prostě něco tak nápadného a reflexivně snadno uchopitelného, že se málokdo pokusí podívat se na problém hlouběji.

A když už se to pokusí uchopit vědecky a vědecky dokázat, že existuje na první pohled snadno rozpoznatelný a neopravitelný lidský odpad, může se stát, že zjistí pravý opak. Je-li to vědec poctivý, tak s tím přesto půjde ven a není jeho chybou, že o výsledky jeho výzkumu, které předsudky nepotvrzují, ač právě to si od nich zadavatel sliboval, není mezi veřejností valný zájem.

Přes sto let starý příběh, který je pořád trapně aktuální, se stal asi takhle:

Boas na požadavek komise nadšeně přistoupil a během následujícího roku shromáždil spolu se svými studenty a studentkami detailní data o téměř 18 tisících nově příchozích imigrantů ze všech možných etnik (jednou z “obávaných” skupin byli v té době třeba také Češi, obývající pár bloků na East Side na Manhattanu, hned vedle polských a slovenských komunit).

Boasovou metodou byla takzvaná antropometrie. Měřil imigrantům velikost lebky, porovnával tvary, pomocí speciálně vyvinutých skleněných kuliček vytvářel tabulky barev očí. Výsledek jeho studie byl jednoznačný a poměrně senzační v tom smyslu, že vyvracel do té doby naprosto samozřejmý předpoklad, že lidé se přirozeně dělí na různé rasy, které se od sebe odjakživa a navždy fyzicky i mentálně odlišují. Boasovi studenti a asistenti ale shromáždili data, která ukazovala pravý opak — už první generace dětí narozená na americké půdě se mnohem více podobala ostatním americkým dětem než “rase” svých rodičů.

Tvary lebek typické třeba pro jižní Evropu se změnily na tvary lebek typické prostě pro Manhattan. Už během dvaceti let se z jedné “rasy” chápané jako fixní a neměnná konstanta stala “rasa” úplně jiná. Boas dospěl k jedinému možnému logickému závěru — prostředí, strava, vzdělání, kulturní zvyky, podnebí mají mnohem větší dopad na to, kým jsme, než genetická dispozice včetně etnické kategorie rodičů. Jinými slovy, rasy vlastně tak úplně neexistují a v žádném případě nedeterminují, kdo jsme. 

Tak existují rasy, nebo neexistují? Ono je to vlastně jedno. Problém není v tom, jestli rasy existují, ale v tom, jestli nezměnitelně a nevyhnutelně předurčují člověka. Když to nebudou rasy, najdou si lidé něco jiného, od jazyka přes pohlaví po společenskou třídu. Zoufalá potřeba nevyhnutelné nerovnosti si vždycky najde cestu. Rasismus ve všech svých podobách je totiž otázkou subjektu, nikoliv objektu, stejně jako jakékoli jiné osobní selhání.

Nazdar subjekti!

Vliv situace na organismus


Především je naprosto nezbytné, aby medicína už konečně přestala vnímat člověka jako oživený rozumný stroj, standardně nastavený biologický preparát a konečně pokorně přijala za svou tu nepopíratelnou pravdu a skutečnost, že emoce jsou tělesné stavy, které nastavují lidský organismus do zásadně odlišných biologických poloh. Že smutný člověk je něco zcela jiného než veselý člověk a zcela jinak, než ti dva, bude fyziologicky nastaven zklamaný vzteklík. 

Emoce nejsou efemérní motýlci, emoce jsou neurochemické děje řídící chod těla.

Už před půlstoletím se objevily první práce poukazující na to, že dominantní vůdci šimpanzí tlupy mají jako hlavní řídící neurotransmiter noradrenalin, zatímco „proletariát“ je ovládán kortikoidy, že tedy jiné sociální postavení má za následek naprosto jiné fyziologické poměry, že z principu organismus ředitele podniku je jiný než organismus vrátného tamtéž. Dnes řada studií ukazuje, jak tyhle skutečnosti působí epigenetické změny.

http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=34085

Paměť je věc ošemetná


Poznámky inspirované novinovým rozhovorem s Elizabeth Loftusovou.

Myslíte si, že stokrát opakovaná lež se nemůže stát pravdou, že jednou vidět je lepší, než dvakrát přečíst, nebo že pamětníci a očití svědci jsou nejlepším zdrojem? Pak jste naivní. Lidská paměť není neměnným záznamem objektivní skutečnosti, paměť se mění, lze ji měnit cíleně a člověk si někdy vzpomíná i na to, co se nestalo. A to i v případě zdravých lidí, kteří netrpí žádnou z forem poruchy paměti či demence. A není to chyba, je to vlastnost, takto lidská paměť prostě funguje.

Paměť se neustále se mění, přepisuje, přizpůsobuje se aktuální situaci. I když jsme nějakou událost osobně zažili, jsme postupem času konfrontováni s jinými lidmi a jejich vzpomínkami, s fabulacemi v novinách, čteme knihy, sledujeme dokumenty a obecně přicházíme do styku informacemi (i dezinformacemi) o této události, a to všechno má vliv na naši paměť, která se upravuje, aby byla v souladu s momentální zkušeností, s tím co, se nám momentálně jeví jako realita, a s tím, čemu jsme se rozhodli důvěřovat.

Paměť neuchovává objektivní záznam reality, ale otisk subjektivní reflexe. Pokud si například shodou okolností či záměrnou manipulací myslíme, že jsme byli svědky nějaké události, která se ve skutečnosti nestala (smluvení herci například začnou jednat, jako kdyby se střílelo, i když nikdo nevystřelil), v naší paměti je tato událost přesto reálná a dokonce si vykonstruujeme i potřebné detaily.

Představte si že budeme společně sledovat detektivku a já se vás po chvíli zeptám, jakou značku měl ten pěkný hnědý kabát, se kterým lupič vešel do místnosti. Pokud otázku položím dobře, začnete přemýšlet o značce kabátu, na kterou se ptám, a hnědou barvu si váš mozek uloží jako nesporný fakt. I když byl ve skutečnosti zelený. Zatímco vy si budete myslet, že mě zajímá nějaká přihlouplá značka, a budete se namáhat vzpomínám, jaká vlastně byla, já vám podsunu informaci o hnědé barvě.

Jinak řečeno, naše vzpomínky na minulost a na to, jak jsme v minulosti jednali, jsou při každé rekonstrukci překreslovány podle toho, jak se slučují či neslučují s tím, co si myslíme ve chvíli, kdy vzpomínáme. Tak je nostalgie spojována s minulostí, když ale člověk „vzpomíná“ na to, že kdysi bylo lépe, vypovídá to ve skutečnosti o tom, že mu něco podstatného chybí tady a teď.

Determinováni kontextem


Cituji z Čím míň toho je, tím víc je to vidět:

Realitu dokážeme hodnotit jenom v kontextu – ať už jde o barvu koleček, výraz tváří anebo stav celého světa. (…) Posuzování reality je silně ovlivněné kontextem. V davu samých „přednasraných“ se nám i nezúčastněná tvář bude jevit příjemně. V prostředí univerzálních etických přešlapů se pouhé nepodvádění stane heroickým činem. A naopak: zlepšuje-li se vše kolem nás, začneme se vztekat nad problémy, které jsme dříve považovali za nepodstatné a banální.

Neboli, jak to chápu já, tak žádné absolutní pravdy neexistují, hodnocení všeho je relativní a všichni jsme determinováni kontextem. A svobodná vůle?  Ale jistě – v mezích kontextu. Aktuální jevy, jejichž hodnocení je určováno právě tímto efektem, si jistě každý hravě dosadí sám. Co z toho plyne? Nic s tím nenaděláme, takhle prostě lidský mozek funguje. Nemá smysl pokoušet se to přetlačit, je ale třeba mít to na paměti, když člověk soudí a odsuzuje. Jediné, co pomůže, je pochybnost. Nic nemusí být takové, jak to vypadá, ani když to vidíme na vlastní oči.

Ochrana zdrojů


Už tak zajímavý článek z časopisu Vesmír Antropologie bolesti má nečekanou pointu:

Jak doložil Foucault ve své práci Dohlížet a trestat (1975), v novověku ustoupilo tělesné trestání viníků uvězněním jejich duše. Souvislost s nástupem kapitalistické ekonomiky je více než zřejmá, trestem zmrzačené tělo by se stalo nezpůsobilé k nástupu na pracovní směnu například ve Fordově závodu.

Spiritualita smíchu


Religionista Radek Chlup v ĎaS 10/2016 věnovanému komice ve středověku:

Smích v sobě má něco nezdolného, uchvacuje nás a zmítá s námi. Při výbuchu smíchu člověk zakouší svou bezmoc ve vztahu k síle, jež je výrazně mocnější, než on. Díky tomu nám vtip dokáže zprostředkovat zkušenost něčeho, co nás přesahuje a zmocňuje se nás. Proto mi vtip připadá jako zajímavá forma religionistu. Některé formy elitní náboženské zkušenosti jsou jen obtížně přístupné, ale vtip zažil každý, a tak je možné skrze něj náboženskou zkušenost zprostředkovat.

Svrchovanost existence


Üryvek z eseje Ivo Šebestíka Výrazný rozdíl mezi vzděláním a souborem dovedností:

Svrchovanost je mnohem více než jen suverenita, je celkovým postojem k životu, který je v současné době v podstatě luxusní výsadou omezeného počtu lidí. Jednat svrchovaně totiž znamená jednat bez ohledu na to, jestli takové chování přinese zisk nebo nikoliv. Tento nezájem o praktický dopad či účelové využití může být někdy pouhým hazardem, rozmařilostí nebo i hloupostí.

V těchto případech pochopitelně nelze mluvit o svrchovanosti. Ta nastává tehdy, když je výrazem svobody člověka, a to dokonce takové svobody, ve které nehraje zásadní roli akumulace čehokoliv materiálního. Akumulace majetku a svrchovaná svoboda člověka jsou pojmy, které se, bohužel, navzájem tak trochu popírají.

Skutečně silný a permanentní pocit existenční nejistoty totiž lidem přinesl teprve kapitalismus. Teprve on spojil existenci člověka s penězi a kapitálem v téměř absolutní formě. Teprve v kapitalismu platí zcela, že existence člověka nacházejícího se bez nějakého materiálního zabezpečení je zcela vyloučená. Předcházející systémy ponechávaly člověku alespoň částečný a minimální prostor pro život mimo peněžní a zbožní vztahy.

Růst osobnosti „jen tak“, pro vnitřní uspokojení z růstu sebe sama, z naplněného bytí, z poznávání, z bohatství myšlenek, ze schopnosti myslet a tvořit, to vše začíná budit dojem marného plýtvání. Vzdělání směřující k rozšíření obzoru a prohloubení myšlení, nemající bezprostřední účel v uplatnění na trzích společnosti, je vzděláním svrchovaným.

Člověk nemusí, ba ani nemá vyrůstat vnitřně, bohatnout svým věděním, myšlením, moudrostí a schopností vidět a znát souvislosti. O tyto vlastnosti nemají společenské trhy a trhy práce zájem. Je redukován na nástroj nebo na zboží na trhu. Jako takový se má uplatnit a má se vyplatit.