Tagged: člověk

Spiritualita smíchu


Religionista Radek Chlup v ĎaS 10/2016 věnovanému komice ve středověku:

Smích v sobě má něco nezdolného, uchvacuje nás a zmítá s námi. Při výbuchu smíchu člověk zakouší svou bezmoc ve vztahu k síle, jež je výrazně mocnější, než on. Díky tomu nám vtip dokáže zprostředkovat zkušenost něčeho, co nás přesahuje a zmocňuje se nás. Proto mi vtip připadá jako zajímavá forma religionistu. Některé formy elitní náboženské zkušenosti jsou jen obtížně přístupné, ale vtip zažil každý, a tak je možné skrze něj náboženskou zkušenost zprostředkovat.

Reklamy

Svrchovanost existence


Üryvek z eseje Ivo Šebestíka Výrazný rozdíl mezi vzděláním a souborem dovedností:

Svrchovanost je mnohem více než jen suverenita, je celkovým postojem k životu, který je v současné době v podstatě luxusní výsadou omezeného počtu lidí. Jednat svrchovaně totiž znamená jednat bez ohledu na to, jestli takové chování přinese zisk nebo nikoliv. Tento nezájem o praktický dopad či účelové využití může být někdy pouhým hazardem, rozmařilostí nebo i hloupostí.

V těchto případech pochopitelně nelze mluvit o svrchovanosti. Ta nastává tehdy, když je výrazem svobody člověka, a to dokonce takové svobody, ve které nehraje zásadní roli akumulace čehokoliv materiálního. Akumulace majetku a svrchovaná svoboda člověka jsou pojmy, které se, bohužel, navzájem tak trochu popírají.

Skutečně silný a permanentní pocit existenční nejistoty totiž lidem přinesl teprve kapitalismus. Teprve on spojil existenci člověka s penězi a kapitálem v téměř absolutní formě. Teprve v kapitalismu platí zcela, že existence člověka nacházejícího se bez nějakého materiálního zabezpečení je zcela vyloučená. Předcházející systémy ponechávaly člověku alespoň částečný a minimální prostor pro život mimo peněžní a zbožní vztahy.

Růst osobnosti „jen tak“, pro vnitřní uspokojení z růstu sebe sama, z naplněného bytí, z poznávání, z bohatství myšlenek, ze schopnosti myslet a tvořit, to vše začíná budit dojem marného plýtvání. Vzdělání směřující k rozšíření obzoru a prohloubení myšlení, nemající bezprostřední účel v uplatnění na trzích společnosti, je vzděláním svrchovaným.

Člověk nemusí, ba ani nemá vyrůstat vnitřně, bohatnout svým věděním, myšlením, moudrostí a schopností vidět a znát souvislosti. O tyto vlastnosti nemají společenské trhy a trhy práce zájem. Je redukován na nástroj nebo na zboží na trhu. Jako takový se má uplatnit a má se vyplatit.

Solidarita je normální a přirozená


Kdysi jsem si z Kojotova článku Člověk jako bytost mezi zvířetem a andělem vypsal následující slova, která asi nikdy nepřestanou být aktuální:

Lidé v zásadě jsou, jak napsal holandský primatolog a etolog Frans de Waal, „dobráci od přírody“. Jsme druh společenských primátů, máme v sobě geneticky zabudovaný sklon ke kooperaci, jsme přirozeně schopni altruistického odměňování za spolupráci a dodržování sociálních norem, i altruistického trestání (trestání podrazáků i v případě, že je to pro jedince nevýhodné, protože to napomáhá správnému fungování skupiny), umíme odpustit, obětujeme se pro své příbuzné a přátele atd. To není nic specificky lidského, stejně to funguje i v šimpanzí tlupě. Na tom rozhodně není nic v zásadě špatného a mimo jiné je to dobrý argument proti ideologii neoliberalismu, která se snaží člověka pojímat jako sobeckého a bezohledného osamělého predátora. To rozhodně nejsme. Žít na něčí úkor, nahrabat si co nejvíc bez ohledu na ostatní, uspět za každou cenu, soutěžit do roztrhání těla atp. není součástí normální lidské přirozenosti a systém, který lidské bytosti k takovému chování tlačí, jejich přirozenost vysloveně mrzačí.

Na druhou stranu „dobrácká“ lidská přirozenost má i své limity – vlastní skupina je upřednostňována a cizí skupiny jsou vnímány jako ohrožení a konkurence. I šimpanzí tlupy mezi sebou vedou krvavé války. To zní jako argument pro ty, kteří se ohánějí lidskou přirozeností ve chvíli, kdy hájí stanoviska založená na nepřátelství ke „konkurenčním“ lidským skupinám, v naší době kupříkladu v diskusích o uprchlících.

Ostatně – veškeré pokročilé technologie existují právě díky lidské schopnosti pracovat s abstraktními entitami, a přistupovat k nim s mentalitou šimpanzí tlupy může být mimořádně nebezpečné, protože taková mentalita není k nakládání s takovými věcmi způsobilá.

Největší výzva, která před lidstvem nyní leží, je jak uvést v soulad naše evoluční determinace s technickým pokrokem a jak postoupit k poznání, že my lidé jsme jedna tlupa.

Poslední kapka


Někdo tomu říká „aha moment,“ jiný „poslední kamínek do mozaiky,“ já mám ale pro ty situace, kdy vám něco docvakne a najednou je vám to nejen zcela jasné, ale přijde vám to naprosto očividné, nejraději označení „poslední kapka.“ Většinou se sice používá ve smyslu poslední kamínek, který strhl lavinu, poslední kvantum, po kterém se množství iritace stalo nadkritické a následoval emoční výbuch, čili amok, ale pro mě je to přesný – vlastně doslovný – popis mechanismu prozření. Protože už jste viděli mozaiku, ve které by vám absence jediného kamínku bránila v poznání toho, co zobrazuje? Ale prozření (pochopení, zahlédnutí) funguje právě na principu kapek: dosavadní poznání se hromadí v nádobě našeho intelektu, až objem naakumulovaného poznání překročí objem oné pomyslné nádoby a poznání začne nahoře tvořit takovou tu čepičku, jako když přeplníte plnou sklenici. Přidáte ještě kapku a čepička se o něco zvětší, ale voda stále nepřeteče. A pak přidáte tu poslední, se kterou povrchové napětí nahromaděného obsahu přesáhne kritickou mez a ten se vyvalí ven. A přesně takhle podle mě funguje i poznání: učíte se, registrujete, máte zdánlivě všechny potřebné informace nutné k pochopení problému, ale stále vám to nedochází, protože jejich množství ještě není nadkritické. A pak jednou přijde něco, a může to být naprostá banalita a vyložená trivialita, s čím je kritická hranice překročena a vám se rozsvítí. A teď přijde to podstatné: tím, co vám chybělo, nebyla ta poslední kapka, protože bez toho, že by ta pomyslná nádoba vašeho intelektu nebyla již dříve naplněna až po okraj, by ta poslední kapka nic neznamenala. Nemusíte se cítit jako blbci, že se vám rozsvítilo kvůli takové prkotině, buďte pyšní, že jste dokázali svůj mozek naplnit tak, že ta prkotina sepnula.

Expertní prognóza z křišťálové koule


Zhruba 15 % událostí, které jimi byly označeny za „nemožné“, se nakonec stalo. Naopak celá čtvrtina „absolutně jistých jevů“ realitu nikdy nepotkala. (…) Odborníci často produkují vysvětlení a teorie, které jen rezonují s jejich názory nebo na nich mají (finanční) zájem. Reálná data ignorují či vybírají jen taková, která se jim hodí. Záměrně i nevědomě (stejně jako když někoho nemáte rádi, naleznete na něm novou chybu okamžitě, klady hledáte těžce). Své predikce či vysvětlení navíc prezentují se sebedůvěrou až absurdní. (…) Teorie chaosu tedy ve skutečnosti neznamená, že svět ovlivňuje jen chaos či náhoda, ale že předpovídat vývoj některých fenoménů je extrémně složité či i nemožné, protože faktorů, které ovlivní budoucnost je příliš mnoho a vztahů mezi nimi je ještě násobně více.

(Petr Houdek:  Když lišky a ježci hádají budoucnost… a o olizování otroků)

P.S. Výpisky z tištěných Lidovek většinou pořizuji ručně jak za krále klacka, ale v případě Petra Houdka to bylo o mnoho snazší, protože jeho text je celý k dispozici on-line.

Selhání


Je to pár dní, co médii probleskla zpráva o Polákovi, který zapomněl malou dcerku celý den v autě a ta na následky přehřátí zemřela. Krátce poté jsem se díky zmínce na Twitteru dostal ke článku v The Washington Post Osudová roztržitost: Zapomenout dítě v autě je strašlivá chyba, ale je to zločin? (Fatal Distraction: Forgetting a Child in the Backseat of a Car Is a Horrifying Mistake. Is It a Crime?). Není to lehké čtení, z pointy až mrazí, ale pokud ji chcete dobře pochopit, doporučuji přečíst celé.

Celý příspěvek

Soumrak svobodné vůle


Svobodná vůle, svobodný jedinec, osobní odpovědnost – to všechno jsou velké a vznešené myšlenky, které tvoří osu, kolem níž se některým lidem točí svět (a kolem níž by jím chtěli otáčet druhým). Bohužel, poslední výzkumy ukazují, že jsou to pohříchu jen ty idee, které se poněkud míjejí s realitou. Jaký vliv na chování savců, a tedy i člověka, má prvok toxoplasma gondii, již nemohou ignorovat ani ti největší zastánci bagatelizace vlivu vnějších podmínek na chování a rozhodování člověka, nyní se ale ukazuje, že tento prvok není jediný, kdo může ovlivňovat lidské chování na (neuro)chemické úrovni:

Bakterie [lidského mikrobiomu, pozn. red.] produkují široké spektrum molekul a tyto látky se přes střevní stěnu mohou dostávat do tkání a orgánů, jež na ně reagují změnou funkcí. V poslední době byly předloženy studie, podle kterých tyto látky ovlivňují dokonce centrální nervový systém. Je tedy možné, že při duševních chorobách, kdy je narušena rovnováha mezi molekulami regulujícími činnost mozku, může být příčinnou i změna v zastoupení bakterií v našem trávícím traktu.

(Jan Borovička, sloupek Aseptický svět v sobotních LN)