Tagged: děti

Děti, škola, rodiče


Blíží se konec školního roku, s ním vysvědčení a s vysvědčením dobré rady odborníků, jak s oznámkovanou ratolestí jednat. Prý nebít, ale chválit, protože „zejména u dětí na prvním stupni základní školy nesou za jejich výsledky ve škole odpovědnost právě rodiče, kteří často nemají čas ani chuť se potomkům dostatečně věnovat.“ Tak to alespoň píší zde.

Aniž bych chtěl zlehčovat rodičovskou odpovědnost, považuji za nutné připomenout, že ve škole tráví dítko více času, než s rodiči, navíc v mnohem lepší mentální kondici. Kdo se někdy zkoušel učit s dítětem v šest večer, když je on i nezvedenec unavený, dá mi jistě za pravdu, že je to krajně neefektivní. Roli a zodpovědnost školy prostě nelze podceňovat a házet vše na rodiče.

Celý příspěvek

Ruce pryč od dětí


Životní výročí Václava Havla (poplatek za použití jména Havel neuhrazen) mne absolutně nezajímají, jenže to zase nezajímá režim, takže v důsledku intenzivního budování kultu osobnosti u příležitosti výročí jeho narození vím, že bude mít narozeniny. Není úniku. A úniku není ani na ČT-D, tedy kanálu určeném pro děti, kde by měly být pohádky, seriály, soutěže – a teď i propaganda. Protože to, co dnes ČT odvysílal, nebyla nějaká zpravodajská noticka, jako když se narodí Napoleon nebo zemře Dvořák, ale festovní masáž v duchu svoboda, demokracie, dětičky, radujte se. Uvědomuje si ČT vůbec, že dělá přesně to, co se vyčítá komunistům a staví se za jeden z jejich zločinů? Bylo by pěkné, kdyby byly děti režimní propagandy ušetřeny, ale to by musely žít v zemi demokratické, nikoliv Havlem zdemokratůrované.

Spor o inkluzi se sporem o smysl školství


V poslední době se objevila dvě aktivizační témata, která hýbou českou společností: uprchlická krize a inkluzivní vzdělávání. Není to náhoda, že jsou to právě tato dvě, protože obě mají něco společného: víru v segregaci, přesvědčení, že černoch patří do džungle, muslim do pouště, cikán do kriminálu, bezdomovec pod most a handicapovaný do ústavu, zkrátka že zdravé a silné nemá být kontaminováno a konfrontováno nemocným a slabým. Tedy v případě školství, že děti s různými dysfunkcemi a mentálním poruchami nepatří do běžné třídy, což je nejčastěji zdůvodňováno tím, že za prvé budou zdravé děti zdržovat a za druhé se jim budou zdravé děti smát.

Celý příspěvek

Proč chudé děti nejedí zdravě


Dovolil jsem si pořídit neumělý překlad klíčové pasáže z článku Why Rich Kids Like the Taste of Health Food:

Vyhozené jídlo jsou vyhozené peníze a rodiny s napjatým rozpočtem pocítí, když dítě zdravé jídlo nedojí. Nová studie ukazuje, že nízkopříjmové rodiny s větší pravděpodobností vzdají snahu krmit své děti zdravě a raději dají dětem co, o čem vědí, že to děti snědí, zatímco bohatší si mohou dovolit krmit děti zdravě tak dlouho, až se děti na zdravé jídlo naučí.

Za sebe k tomu dodám, že právě toto je důvod, proč si myslím, že by školní jídelny měly vařit zdravě a pestře, aby se chudé děti měli možnost seznámit i s jiným jídlem, než je chutný (protože sladký a tučný) krmný odpad, proč do škol patří ovoce a mléko a naopak nepatří automaty na brambůrky, čokoládu a kokakolu.

Chybami se dítě učí – pokud dostane šanci chybovat


Díky Sedmi jsem se dozvěděl o zajímavém eseji Kult dítěte musí skončit o tom, jak svojí opičí láskou a kultem dítěte kazíme svoje děti (a tím logicky u svoji budoucnost). Zajímavý je pro mě hlavně proto, že s ním v zásadě bezvýhradně souhlasím – a přitom, když se poctivě a kriticky zamyslím nad tím, jak svoje děti vychovávám já, dělám přesně ty chyby, o kterých pan Ruščák píše:

Celý příspěvek

Jeníček a Mařenka


Dětská – či lépe řečeno pro děti vhodná – opera Jeníček a Mařenka ve Státní opeře Praha je čerstvé zboží (premiéra byla letos koncem dubna), ale vše nasvědčuje tomu, že bude i úspěšné a žádané. Ať už je to krásná (a chytlavá) hudba Engelberta Humperdincka (toto jméno jsem dnes viděl poprvé a když jsem si ověřoval na internetu, zda to není nějaká mystifikace, musel jsem do Googlu zadat „Engelbert Humperdinck composer“, protože prosté „Engelbert Humperdinck“ ukazovalo jen jakéhosi německého popového zpěváka; jeho hudba ale mne opravdu nadchla a donutila k zamyšlení, co vlastně rozhoduje o tom, že některý skladatel se stane „hvězdou“ a „klasikem“, zatímco o jiném nikdy nikdo s výjimkou hrstky zasvěcenců neslyšel, přestože oba tvořili kvalitní hudbu), nebo vizuálně opulentní scéna Matěje Formana a Andrey Sodomkové (mimochodem stejného tvůrčího tandemu, který stojí za rovněž vysoce ceněným a neustále vyprodaným Čarokrajem). Tvůrčí rukopis je zde sice patrný, ale to vůbec není na škodu, ostatně takové Wagnerovy opery jsou také svým způsobem na jedno brdo. A protože pohádku O perníkové chaloupce zná každý, jsou Jeníček a Mařenka přístupní a srozumitelní opravdu každému. A jelikož by to nebyl Forman, aby neměl v inscenaci nějaké extrabuřty, tak v Jeníčkovi a Mařence je i není přestávka – představení se sice přeruší, ale herci i diváci se přesunou před budovu Státní opery, kde se o přestávce koná intermezzo v podobě cirkusového představení (tatínek Jeníčka a Mařenky je totiž principál kočovného cirkusu Humperdinck (sic!)). Není běžné, aby člověk o přestávce postával na schodech před divadlem vedle představitele jedné z hlavních rolí a režiséra, ale  dnes se to stalo (dělal jsem ovšem, že ho nepoznávám, pana režiséra tedy, protože Jiřího Hájka v kostýmu principála nepoznat nešlo). Jedinou vadou na kráse (tedy vyjma plačících dětí, o kterých ale myslím, že již byla řeč v některé mých z minulých recenzí), bylo pokažené cosi, co v prvním obraze dělalo v pravidelných intervalech: „Tsssss!“, což bylo hodně rušivé a kazilo to dojem, ale pak to naštěstí přešlo a tato výtka stejně podle všeho nejde za tvůrci, ale za techniky.

Kdo se bojí pyje?


Jak se tak s dcerou učím vyjmenovaná slova po „p“, tak koukám, že v učebnici nejsou všechna, že jedno chybí. Je tu pytel, pysk i pýřit se, ale pyj chybí! Udělal jsem si letmou rešerši na internetu a s čestnou výjimkou Wikipedie, Pravidel a Základní školy Bohuslavice nad Ohří jako kdyby vyjmenované slovo pyj vůbec neexistovalo. Uznávám, že to možná není nejpoužívanější slovo, ale to není ani čepýření, tak proč chybí zrovna pyj? Protože to je označení pro mužský úd? Ve třetí třídě by děti snad už měly vědět, že holčičky nejsou jako chlapečkové a pohlaví se liší pohlavím. A pokud to nevědí, tak je nejvyšší čas to napravit, a ne před dětmi existenci pyje skrývat. Už jenom proto, aby si nezaneřádili slovník všemi těmi pimprlíky, famfulíky, frantíky a šulínky. Vlasům se také říká vlasy a kolenům kolena, tak proč dělat s pyjem takové štráchy? Beztak je to otázka pár let či spíše měsíců, než svůj slovník obohatí o všechny ty p..i, č….y, k….y, v….y a další z nepřeberné plejády vulgarismů, které si čeština pro označování pohlaví dílem vypěstovala a dílem povypůjčovala. Je to jen spekulace, ale možná, že kdyby děti znaly pyj, nepotřebovaly by č….a? Především ale, pokud je utajování pyje skutečně motivováno jeho úzkou vazbou na sexuální život, tak se jedná o absurdní pokrytectví, protože děti jsou vulgární explicitní sexualitě – pokud se v souvislosti s komerční exploatací sexuality dá o sexualitě ještě vůbec hovořit – vystaveni dnes a denně nejenom v televizi a tisku, ale ve veřejném prostoru obecně, kde se to pohlavními styky a zejména nahým ženským tělem zneužitým v reklamě (viz anticena Sexistické prasátečko) jenom hemží. Přestaňme se pyje bát a vraťme mu místo mezi vyjmenovanými slovy, které mu po právu náleží! Už jenom kvůli vlastní důstojnosti. Děti potřebují vědět, jak říkat tomu, co mají mezi nohama, aniž by se u toho styděly, chichotaly, nebo se naopak cítili jako děsní borci.

Chvála bordelářství


Celkem náhodou jsem se dostal k článku Proč děti nerady uklízejí své pokoje, který mne ovšem velmi zaujal. Nikoliv ovšem proto, abych si s jeho pomocí vytvářel rodičovské alibi a dělal z nouze ctnost, ale proto, že pěkně ukazuje, jak málo jsme schopni respektovat odlišné vzorce chování, a to i u vlastních dětí. V tom článku, který nejenom svým názvem, ale i svým obsahem evokuje okřídlené rčení: „Pořádek je pro blbce, inteligent se vyzná i v bordelu,“, jež by se dalo lehce parafrázovat i na: „Pořádek dělá blbce…“ se totiž píše:

Pro dospělé obrovský nepořádek, pro malé děti systém, kterému rozumí a dobře se v něm orientují. Rodiče považují věci za uklizené, když jsou srovnané ve skříních, a tedy na svých místech. Děti však všechny tyto věci potřebují mít na očích, tudíž je vnímají uklizené na těch místech, kde je položily. Samy se neorientují v šuplících a skříňkách a obvykle k tomu potřebují rodiče, což jen upevňuje jejich závislost na nich. Nemohou být tak samy sebou a i ke hře vyžadují rodičovskou asistenci. Podle několika vědeckých studií mají bordeláři o několik bodů vyšší IQ než ostatní. Jejich výhoda spočívá v komplexnosti. Rozházené věci totiž poskytují vizuální stimulace, mozek vytváří spojení.

Jde o to, že to, co je z pohledu rodiče lenost či vzpurnost, je z pohledu dítěte zcela racionální a žádoucí chování. My to ale nechápeme, protože sledujeme jiné cíle (třeba útulný a bezpečný pokoj), než dítě, které je evolučně determinováno k tomu, aby si hrálo, k čemuž ovšem potřebuje hračky. A to platí vlastně všeobecně: pokud dojde ke konfliktu, nemusí v tom být nutně agrese či nekompetentnost druhé strany. My ovšem apriori předpokládáme zlý úmysl, protože svůj úhel pohledu považujeme za samozřejmý a univerzálně platný. Ale to už jsem se od dětí dostal někam trochu jinak.

Oblbuj mě mamko, dokud jsem já Janko. Až já budu Jano, nezblbneš mě mámo.


Znáte Mateřídoušku, ten časopis pro děti? Určitě znáte, vycházela už když jste byli děti. Tak teď v té Mateřídoušce vychází takový ten detektivní komiks, kdy mají děti přijít na to, jak byl pachatel odhalen, (něco na způsob detektiva Štiky z Ohníčku), Suri-Kata detektivové s.r.o. se to jmenuje, nebo tak nějak. A schválně, jestli uhodnete, jaké národnosti byl v posledním díle padouch a jak byl odhalen?

Celý příspěvek

Zmatek otce pedagoga


Už tu několikrát byla řeč o škole. A já si čím dál tím častěji kladu otázku, kde končí odpovědnost školy a začíná odpovědnost rodičů za vzdělání děti? Uznávám, že jako rodič se té odpovědnosti nemohu úplně zříct, ale v sedm večer, když přijdu z práce a dítě je zralé tak akorát do postele, prostě nemohu vyrovnat, natožpak nahradit, školu, ve které je dítě šest hodin, navíc vyspalé a svěží. Čí je tedy chyba, když dítě nestačí? Říct, že školy, je alibismus, ale rodič objektivně nemá ty možnosti, co škola, a nemůže dohnat to, co škola nezvládne. Nevím, školy nemám, ale nepřijde mi rozumné veškerý čas, který s dítětem mohu strávit, věnovat učení, navíc v době, když už je dítě objektivně dávno za zenitem svého denního studijního potenciálu. Jak z toho ven, jak se s dítětem učit, něco ho naučit a přitom ho totálně nezhnusit? Snížit nároky, protože už není kde brát, nebo zvýšit učební dávky a pokusit se to zlomit silou? Evidentně je něco špatně, ale co? Je to chyba v systému, v konkrétní škole, v dítěti, ve mě? Dělám jen něco špatně, nebo mám jen přehnané nároky? Má být člověk co se vzdělávání dětí týče spíše fatalista, nebo aktivista?