Štítek: děti

Pokroky na poli smluvního fetišismu


Smluvní fetišismus, tedy světonázor pro nějž je typické, že celá společnost (přestože nic takového jako společnost podle něj v zásadě neexistuje; a nebo právě proto) může být uspořádána nejlépe na základě dvojstranných smluv bez jakéhokoliv omezení toho kdo, jaké a za jakých podmínek na sebe může brát závazky, zaznamenal podle významný úspěch v §42a zákona 363/2021 sb. o sociálně-právní ochraně dětí:

O poskytování ochrany a pomoci dítěti v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc uzavírá dítě s osobou provozující zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc smlouvu o poskytování ochrany a pomoci, která vyžaduje písemnou formu a obsahuje tyto náležitosti.

Nevím, jak vám, ale mě to přijde naprosto perverzní. Jak může být dítě schopnost uzavřít a posoudit takovouto smlouvu? Nota bene dítě v nouzi, které má nejspíše úplně jiné starosti. Navíc je to s největším pravděpodobností dítě k takovému úkonu zcela nezralé a nezpůsobilé! A co chce zákonodárce vůbec říct tím, že musí být uzavřena smlouva? Že dítěti, které smlouvu neuzavře, se pomoci a ochrany nedostane? Nebo že každému dítěti se dostane jiné kvality okamžité pomoci a za jiných podmínek podle vyjednávacích schopností jednoho každého dítěte? Protože přesně to uzavírání smlouvy předjímá. Jinak totiž smlouva – tedy individualizovaná metatransakce dvou kontraktorů (ta odlidštěná terminologie je zcela příznačná) – nedává smysl a postačovala by jednotná pravidla daná zákonem. Nehledě k tomu, že uzavírání smlouvy s sebou z podstaty věci nese vyjednávání o jejím obsahu, jenže není snad vyjednávání, které si žádá čas (a možnost volby!) v příkrém rozporu s okamžitou pomocí?

A to vůbec nemluvím o tom, že dítě žádnou smlouvu uzavírat nemůže, že to za něj musí udělat zákonný zástupce, což, jak se dá předpokládat, bude v situaci, kdy dítě potřebuje okamžitou pomoc, setsakramentská komplikace.

Vy si myslete, co chcete, já si myslím, že zákonodárce s liberalismem vymytým mozkem se definitivně zbláznil.

Pár slov o tradiční rodině


Před časem jsem četl následující slova, která mne zaujala, a tak jsem si je zapsal:

Jak vznikl mýtus o ideální rodině a kdo a proč ho v nás stále živí? (…) Copak narození dítěte z gamet, z vajíčka a spermie, které pocházejí z muže a ženy, ze samce a samice, je mýtus? To, že se ještě žádné dítě nenarodilo ze dvou vajíček, dvou spermií, nebo ze vzduchu, je mýtus?

Vztah matky a dítěte se totiž brzy obohacuje o rodící se uvědomovaný vztah s otcem, který je v separačním procesu dítěte od matky „kontinuálním porodníkem“ a mostem do světa. Dyadický vztah se mění v triadický a každý v tomto trojúhelníku má vývojové úkoly. Vzniká organismus na vyšší úrovni, který se vyvíjí jako celek, podobně jako jednotlivý organismus. Nejde jej krájet na části bez následků.

(Ludmila Trapková: Rodina? Co tím máte na mysli?)

Nevím, jak vy, ale já v těchto slovech nevidím nic, s čím by se nedalo souhlasit. A přesto je to svým způsobem celé špatně. Třeba ten údajný mýtus o ideální rodině. Tak za prvé, že se dítě rodí ženě z embrya, které vzniklo spojením vajíčka a spermie, nikdo nikdy nezpochybňoval. Pokud to autorka myslela jako kritiku genderu a feminismu (to takhle s odstupem času nedokážu posoudit), tak je podle mého názoru mimo, protože biologické pohlaví a jeho funkce při rozmnožování opět nikdo nikdy nezpochybňoval. To, co feministky a genderoví aktivisté zpochybňují, jsou fixní sociální role jdoucí za rámec biologie, tedy např. názor, že když dva homosexuálové nemohou mít společné biologické dítě, nemohou spolu vychovávat ani dítě nebiologické a tvořit rodinu sociálně.

Popravdě řečeno, ideální nukleární rodina je skutečně novodobý mýtus, protože historicky děti vždy vychovávala širší rodina či komunita a rodiče se o ně příliš nestarali a nevázali se na ně, což bylo ostatně vzhledem k vysoké dětské úmrtnosti logické. Ideální rodina možná není vyloženě mýtus, ale rozhodně to není žádná staletími osvědčená hodnota, za což ostatně můžeme být vděční.

A podobně nezastupitelnost dvou rodičů při vývoji dítěte asi nikdo nezpochybňuje, co už ale zpochybnit lze je nutnost, aby ti dva byli biologický muž a biologická žena, či dokonce biologický otec a biologická matka. Určitě to není na škodu, pokud tomu tak je, ale různé sociálně-reálné role a vztahy jsou důležitější, než ideální biologické. Určitě je pro dítě lepší, když vyrůstá s otcem a matkou, ale je jeden z nich patologická osobnost, bude dítěti určitě lépe bez něj. Mít jen matku není žádný med, ale pořád lepší, než mít ideální rodinu s maminkou i tatínkem, který je denně v lihu a maminku obden mlátí. A pořád je lepší mít dva tatínky, než maminku, která o dítě nestojí a dává mu to najevo.

Naše biologie a anatomie samozřejmě určuje mnohé a žádná svobodná vůle a deregulace s tím nic nenadělá, zároveň ale neurčuje vše a my bychom se měli naučit rozlišovat, co je biologické a co je sociální, co nepřetlačíme na straně jedné a co nemá smysl vynucovat na straně druhé.

Děti, škola, rodiče


Blíží se konec školního roku, s ním vysvědčení a s vysvědčením dobré rady odborníků, jak s oznámkovanou ratolestí jednat. Prý nebít, ale chválit, protože „zejména u dětí na prvním stupni základní školy nesou za jejich výsledky ve škole odpovědnost právě rodiče, kteří často nemají čas ani chuť se potomkům dostatečně věnovat.“ Tak to alespoň píší zde.

Aniž bych chtěl zlehčovat rodičovskou odpovědnost, považuji za nutné připomenout, že ve škole tráví dítko více času, než s rodiči, navíc v mnohem lepší mentální kondici. Kdo se někdy zkoušel učit s dítětem v šest večer, když je on i nezvedenec unavený, dá mi jistě za pravdu, že je to krajně neefektivní. Roli a zodpovědnost školy prostě nelze podceňovat a házet vše na rodiče.

Pokračovat ve čtení „Děti, škola, rodiče“ →

Ruce pryč od dětí


Životní výročí Václava Havla (poplatek za použití jména Havel neuhrazen) mne absolutně nezajímají, jenže to zase nezajímá režim, takže v důsledku intenzivního budování kultu osobnosti u příležitosti výročí jeho narození vím, že bude mít narozeniny. Není úniku. A úniku není ani na ČT-D, tedy kanálu určeném pro děti, kde by měly být pohádky, seriály, soutěže – a teď i propaganda. Protože to, co dnes ČT odvysílal, nebyla nějaká zpravodajská noticka, jako když se narodí Napoleon nebo zemře Dvořák, ale festovní masáž v duchu svoboda, demokracie, dětičky, radujte se. Uvědomuje si ČT vůbec, že dělá přesně to, co se vyčítá komunistům a staví se za jeden z jejich zločinů? Bylo by pěkné, kdyby byly děti režimní propagandy ušetřeny, ale to by musely žít v zemi demokratické, nikoliv Havlem zdemokratůrované.

Spor o inkluzi se sporem o smysl školství


V poslední době se objevila dvě aktivizační témata, která hýbou českou společností: uprchlická krize a inkluzivní vzdělávání. Není to náhoda, že jsou to právě tato dvě, protože obě mají něco společného: víru v segregaci, přesvědčení, že černoch patří do džungle, muslim do pouště, cikán do kriminálu, bezdomovec pod most a handicapovaný do ústavu, zkrátka že zdravé a silné nemá být kontaminováno a konfrontováno nemocným a slabým. Tedy v případě školství, že děti s různými dysfunkcemi a mentálním poruchami nepatří do běžné třídy, což je nejčastěji zdůvodňováno tím, že za prvé budou zdravé děti zdržovat a za druhé se jim budou zdravé děti smát.

Pokračovat ve čtení „Spor o inkluzi se sporem o smysl školství“ →

Proč chudé děti nejedí zdravě


Dovolil jsem si pořídit neumělý překlad klíčové pasáže z článku Why Rich Kids Like the Taste of Health Food:

Vyhozené jídlo jsou vyhozené peníze a rodiny s napjatým rozpočtem pocítí, když dítě zdravé jídlo nedojí. Nová studie ukazuje, že nízkopříjmové rodiny s větší pravděpodobností vzdají snahu krmit své děti zdravě a raději dají dětem co, o čem vědí, že to děti snědí, zatímco bohatší si mohou dovolit krmit děti zdravě tak dlouho, až se děti na zdravé jídlo naučí.

Za sebe k tomu dodám, že právě toto je důvod, proč si myslím, že by školní jídelny měly vařit zdravě a pestře, aby se chudé děti měli možnost seznámit i s jiným jídlem, než je chutný (protože sladký a tučný) krmný odpad, proč do škol patří ovoce a mléko a naopak nepatří automaty na brambůrky, čokoládu a kokakolu.

Chybami se dítě učí – pokud dostane šanci chybovat


Díky Sedmi jsem se dozvěděl o zajímavém eseji Kult dítěte musí skončit o tom, jak svojí opičí láskou a kultem dítěte kazíme svoje děti (a tím logicky u svoji budoucnost). Zajímavý je pro mě hlavně proto, že s ním v zásadě bezvýhradně souhlasím – a přitom, když se poctivě a kriticky zamyslím nad tím, jak svoje děti vychovávám já, dělám přesně ty chyby, o kterých pan Ruščák píše:

Pokračovat ve čtení „Chybami se dítě učí – pokud dostane šanci chybovat“ →

Jeníček a Mařenka


Dětská – či lépe řečeno pro děti vhodná – opera Jeníček a Mařenka ve Státní opeře Praha je čerstvé zboží (premiéra byla letos koncem dubna), ale vše nasvědčuje tomu, že bude i úspěšné a žádané. Ať už je to krásná (a chytlavá) hudba Engelberta Humperdincka (toto jméno jsem dnes viděl poprvé a když jsem si ověřoval na internetu, zda to není nějaká mystifikace, musel jsem do Googlu zadat „Engelbert Humperdinck composer“, protože prosté „Engelbert Humperdinck“ ukazovalo jen jakéhosi německého popového zpěváka; jeho hudba ale mne opravdu nadchla a donutila k zamyšlení, co vlastně rozhoduje o tom, že některý skladatel se stane „hvězdou“ a „klasikem“, zatímco o jiném nikdy nikdo s výjimkou hrstky zasvěcenců neslyšel, přestože oba tvořili kvalitní hudbu), nebo vizuálně opulentní scéna Matěje Formana a Andrey Sodomkové (mimochodem stejného tvůrčího tandemu, který stojí za rovněž vysoce ceněným a neustále vyprodaným Čarokrajem). Tvůrčí rukopis je zde sice patrný, ale to vůbec není na škodu, ostatně takové Wagnerovy opery jsou také svým způsobem na jedno brdo. A protože pohádku O perníkové chaloupce zná každý, jsou Jeníček a Mařenka přístupní a srozumitelní opravdu každému. A jelikož by to nebyl Forman, aby neměl v inscenaci nějaké extrabuřty, tak v Jeníčkovi a Mařence je i není přestávka – představení se sice přeruší, ale herci i diváci se přesunou před budovu Státní opery, kde se o přestávce koná intermezzo v podobě cirkusového představení (tatínek Jeníčka a Mařenky je totiž principál kočovného cirkusu Humperdinck (sic!)). Není běžné, aby člověk o přestávce postával na schodech před divadlem vedle představitele jedné z hlavních rolí a režiséra, ale  dnes se to stalo (dělal jsem ovšem, že ho nepoznávám, pana režiséra tedy, protože Jiřího Hájka v kostýmu principála nepoznat nešlo). Jedinou vadou na kráse (tedy vyjma plačících dětí, o kterých ale myslím, že již byla řeč v některé mých z minulých recenzí), bylo pokažené cosi, co v prvním obraze dělalo v pravidelných intervalech: „Tsssss!“, což bylo hodně rušivé a kazilo to dojem, ale pak to naštěstí přešlo a tato výtka stejně podle všeho nejde za tvůrci, ale za techniky.

Kdo se bojí pyje?


Jak se tak s dcerou učím vyjmenovaná slova po „p“, tak koukám, že v učebnici nejsou všechna, že jedno chybí. Je tu pytel, pysk i pýřit se, ale pyj chybí! Udělal jsem si letmou rešerši na internetu a s čestnou výjimkou Wikipedie, Pravidel a Základní školy Bohuslavice nad Ohří jako kdyby vyjmenované slovo pyj vůbec neexistovalo. Uznávám, že to možná není nejpoužívanější slovo, ale to není ani čepýření, tak proč chybí zrovna pyj? Protože to je označení pro mužský úd? Ve třetí třídě by děti snad už měly vědět, že holčičky nejsou jako chlapečkové a pohlaví se liší pohlavím. A pokud to nevědí, tak je nejvyšší čas to napravit, a ne před dětmi existenci pyje skrývat. Už jenom proto, aby si nezaneřádili slovník všemi těmi pimprlíky, famfulíky, frantíky a šulínky. Vlasům se také říká vlasy a kolenům kolena, tak proč dělat s pyjem takové štráchy? Beztak je to otázka pár let či spíše měsíců, než svůj slovník obohatí o všechny ty p..i, č….y, k….y, v….y a další z nepřeberné plejády vulgarismů, které si čeština pro označování pohlaví dílem vypěstovala a dílem povypůjčovala. Je to jen spekulace, ale možná, že kdyby děti znaly pyj, nepotřebovaly by č….a? Především ale, pokud je utajování pyje skutečně motivováno jeho úzkou vazbou na sexuální život, tak se jedná o absurdní pokrytectví, protože děti jsou vulgární explicitní sexualitě – pokud se v souvislosti s komerční exploatací sexuality dá o sexualitě ještě vůbec hovořit – vystaveni dnes a denně nejenom v televizi a tisku, ale ve veřejném prostoru obecně, kde se to pohlavními styky a zejména nahým ženským tělem zneužitým v reklamě (viz anticena Sexistické prasátečko) jenom hemží. Přestaňme se pyje bát a vraťme mu místo mezi vyjmenovanými slovy, které mu po právu náleží! Už jenom kvůli vlastní důstojnosti. Děti potřebují vědět, jak říkat tomu, co mají mezi nohama, aniž by se u toho styděly, chichotaly, nebo se naopak cítili jako děsní borci.