Chybami se dítě učí – pokud dostane šanci chybovat

Díky Sedmi jsem se dozvěděl o zajímavém eseji Kult dítěte musí skončit o tom, jak svojí opičí láskou a kultem dítěte kazíme svoje děti (a tím logicky u svoji budoucnost). Zajímavý je pro mě hlavně proto, že s ním v zásadě bezvýhradně souhlasím – a přitom, když se poctivě a kriticky zamyslím nad tím, jak svoje děti vychovávám já, dělám přesně ty chyby, o kterých pan Ruščák píše:

Problém je v tom, že buďto řekneme, že dítě potřebuje zvláštní ochranu, a tudíž budeme do určitého stupně rozhodovat za něj (…), s čímž ovšem ruku v ruce jde to, že dítě nemůže být autonomní ve všem, a ano, jeho práva jsou menší, než práva dospělých. Nebo řekneme, že dítě je jako malý dospělý (…), ale v takovém případě by dítě muselo převzít i dospělou zodpovědnost, což nedělá, protože z principu to dělat nemůže.

Děti se ve Francii vychovávají tak, že následují své rodiče, kteří jejich narozením rozhodně neobracejí svůj život vzhůru nohama, ale je to dítě, které se musí (za pomoci rodičů) přizpůsobit rodičům, nikoliv naopak. Francouzské děti bývají ve srovnání se svými britskými, americkými či skandinávskými vrstevníky daleko kultivovanější, umějí se lépe pohybovat ve společnosti dospělých. Proč? Protože Francouzi své děti socializují, tedy nechávají je naučit se, jak se v normální společnosti chovat. Zbytek západního světa, jak se zdá, jde opačnou cestou – vytváří dětem umělou bublinu, slonovinovou věž idealizovaného, bezpečného „Dětství“ s velkým D.

Druhou velkou chybou, kterou jsme učinili, je naše společenská posedlost bezpečím za každou cenu. V angličtině se výchově v duchu této posedlosti říká „helicopter parenting“, v norštině se takovým rodičům říká „curlingforeldre“, protože rodič v takovém případě „obletuje“ svého potomka ze všech stran jako vrtulník, popřípadě mu „umetává“ cestičku jako při curlingu. Hlavně aby se mu nic nestalo, hlavně aby ho něco nezranilo, nebo aby se nedej Bože nezranilo samo. To je samozřejmě důležité dělat, ale u dítěte dvouletého, ne desetiletého a už vůbec ne u „dítěte“ patnáctiletého – a divili byste se, ale s tímhle „obletováním“ například ve Spojených státech či v Kanadě spousta rodičů pokračuje ještě v době, kdy tyto „děti“ jdou na univerzity. Dítě se musí potkávat se stresem, nebezpečím a rizikem, protože pokud si na něj nezvykne v dětství, nebude se s ním umět vypořádat v dospělosti.

Má Ruščák pravdu, nebo je to děti ohrožující konzervativec? A pokud pravdu má, kde je chyba? V rodičích, nebo ve společnosti? Vychází tento „opičí postoj“ autenticky z nás rodičů, nebo je důsledkem společenského tlaku?

P.S. V souvislosti s hysterií kolem Barnevernet a paní Michalákové stojí rozhodně za zmínku i toto:

V Americe totiž jde, pokud jde o to, dětem dovolit takové „skandální ohrožení jejich bytí“ jako třeba jízdu na kole do školy vzdálené jednu míli, opravdu o kriminál.

Reklamy

23 comments

  1. avespasseri

    Ten článek jsem již před časem četla a pominu-li, že francouzská výchova asi také není úplně to ono (alespoň soudím podle jedné blogerky, která s tím tu zkušenost má), v podstatě si o tom, kam vede kult dítěte, myslím totéž co autor. Ona „jízda na kole=kriminál“ mi přišla také dost šokující.
    Nejsem si jistá do jaké míry nás tímto směrem zavádí tlak společnosti… já zatím žádný extra necítím. Ale přemýšlím třeba o tom, zda dítě někam samotné vyslat bez mobilu (9 let). Což je asi spíš má vlastní obava a má snaha využít současných možností, jak předejít problémům. Ale na FB se mi také objevil příspěvek, ve které jsou rodiče varováni před oním „mít dítě neustále pod dozorem“, protože tak dětem nenápadně podsouváme, že „svět je nebezpečný“ a „musím Tě mít pořád pod kontrolou“. A já bych velmi nerada tohle své dceři naočkovala už proto, že sama vím, kam něco podobného vede…

    • Tribun

      Já sice nikdy nebyl žádný dobrodruh, ale v 9 letech jsem, pokud si dobře pamatuji, chodil třeba sám nakupovat. Ten věčný dohled děti naučí nejen že za ně vždy myslí (ještě) někdo jiný, ale i to, že permanentní kontrola je normální (a že se chovám jinak, když se někdo dívá a když se nedívá). Nevím, co z toho je horší.

        • Tribun

          A to jsme se ženou v dozoru a prevenci ještě velmi laxní ve srovnání s tím, jak by to mělo být správně podle babičky (tedy té ženy, které mě chodit na nákup nechávala).

          • avespasseri

            A vidíte, právě tchýně mě nedávno překvapila, když nechala malou jet autobusem samotnou domů… dala jí klíče od bytu a ta tam pak na ni počkala…
            Dcera s tím problém neměla. Tchyně také ne. Já také ne. Jen jsem si říkala, zda bych to také „riskla“…

  2. Astr

    Tribune FSECNO bude jinak, az vejde v platnost jedina spravna vychova :
    Mail z CR:
    Jestli byl někdo z vás ještě dosud na vážkách, tak se podívejte, co se již nyní šíří po ČR – minutové video pro děti, které propaguje české občanské sdružení PROislám, jehož cílem je vzdělávat a připravit další generace muslimů na život v českém jazyce.
    Myslel jsem, že mne již nic nepřekvapí, ale po shlédnutí jsem z toho mimo :-(
    https://www.youtube.com/watch.

    • Tribun

      Pořád s tím islámem.Není poněkud mimo téma? Když budou naše děti silné, sebevědomé, ale nebudou připosraně agresivní, tak je žádný islám nerozhází.

      • Kamil Mudra

        Samotný islám je rozhodit nemusí. Ale přístup našich politiků k němu a následné dopady jejich rozhodování jim může rozhodit život natolik že „to nevydejchaj“, byť by byly živou ukázkou sebevědomí a síly. A s přihlédnutím k tomu jak se zatím situace vyvíjí – když jde o naše děti není vůbec islám mimo téma. Jen si to ti co nejsou „připosraně agresivní“ zatím nechtějí připustit.

          • Kamil Mudra

            Tak např. každá kolize šarii s našimi zákony. Já jsem ale dalek toho že bych chtěl islám zakazovat. Jen jsem toho mínění že muslim v nemuslimské zemi se má v kontaktu s jejími obyvateli, úřady a institucemi chovat tak, aby byl s nimi v souladu (při vzájemném rozumném respektu k odlišnostem) a pokud to nedokáže má zůstat doma. To samé bych ale očekával a vyžadoval od křesťana (či jinak věřícího nebo i nevěřícího) v zemi muslimské.

  3. Troi

    Souhlasím Tribune – to umetání cestičky je cesta do pekel. Nicméně k tomu mobilu bych nebyl tak kritický – když vezmu synovce, tak pro něj je mobil symbolem mezilidského kontaktu (má rodinu rozstrkanou po celém okrese), nikoliv dohledu. Vždycky to tomu dítěti můžete vrazit jako „pojistku pro průser“ a ne jako dohled. Ten rozdíl je jen v tom jak často mu voláte a ptáte se „kde jsi a co děláš?“ Já s mobilem vyrůstal polovinu dětství a neměl jsem nikdy pocit, že jsem pod dohledem. Pokud to mělo nějaký negativní dopad, tak pocit, že vždycky existuje pojistka a někdo kdo mě z průseru vytáhne, když bude nejhůř a že řešení průserů svépomocí je věc cti, ne nutnosti.

    • Kamil Mudra

      Já jsem sice s mobilem nevyrůstal, ale i tak pro mne vždy bylo samozřejmostí „brnknou domů“ když jsem zjistil že nemohu (nebo nechci) dodržet dohodnutý, nebo mnou deklarovaný, čas návratu. Nejspíš proto že jsem se nikdy nemusel obávat nějakých výčitek „z druhé strany drátu“. Pokud to brnknutí nebylo z technických důvodů možné, udělal jsem všechno co bylo v mých silách abych se vrátil domů s co nejmenším zpožděním, vědom si toho že rodiče uznají mé vysvětlení a nebudou následovat žádné sankce. Po obci a jejím okolí jsem se pohyboval naprosto samostatně od zahájení školní docházky a to nejen do školy a zpět, ale i po zbytek dne. S nástupem do druhého stupně se můj akční rádius rozšířil i o města a obce vzdálenější a s dosažením patnáctého roku veškerá kontrola ze strany rodičů skončila tátovým výrokem: „Tak už máš svou občanku, svou odpovědnost a svý průšvihy si budeš vyřizovat sám.“ Ale u toho „brnknutí domů“ jsem už zůstal, zcela dobrovolně, jen tak z ohledu na jejich starost, dokud jsem „nevylítnul z hnízda“ úplně.

  4. Antimon

    Ten vzpomínaný esej bych podepsal. Vychovali jsme s manželkou dvě děti. Obě vysokoškolsky vzdělané, obě samostatně stojící na vlastních nohou. Bývali sami doma než jsme přišli z práce, museli si ohřát oběd, postarat se o drobné nákupy, a podobně. Do svých pětadvaceti s námi jezdili na dovolenou, což působilo u ostatních nesmírný údiv „… a to fakt sami od sebe? …“.
    Co se týče mobilních telefonů tak ty bych úředně povolil až po dosažení plnoletosti, možná spolu s Občankou, ale dříve ne :-)
    Jsem v zaměstnání výrazně nejstarší a když vidím chování a reakce svých mladých kolegů a kolegyň v roli rodičů, tak se mi chce, ač ateista, zvolat: „Pane Bože, do čeho jsi tu duši vrazil?“. V řadě případů jsou ty jejich děti deklasovány do role dálkově řízených robotů …..

  5. michal

    Souhlasím, ono to platí i v širším slova smyslu; potřeba bezpečí a jistot i pro dospělé hypertrofovala nad potřebou svobody a možností.
    Pokud jde o ty děti; velmi inspirativní byl pro mě postoj mých rodičů, když jsem coby školou povinné děcko řešil takové ty běžné banální problémy s kamarádskými šarvátkami, nespokojeností učitelek ve škole a podobně. Úmyslně nechodili ani do školy na „rodičáky“. Kombinace jistoty a zároveň důvěry vyjádřená slovy (necituji přesně):
    Jsme ti ochotni s řešením tvých starostí pomoct a když budeš chtít, pustíme se do toho spolu s tebou. Ale větší radost uděláš, když si to vyřešíš sám vlastními silami. Nejenom nám, ale hlavně sobě.
    Pořád smekám klobouček, měli naprostou pravdu.

    • Tribun

      To jste ovšem hrubě nepochopil. Děti jsou svobodné právě tehdy, cítí-li se v bezpečí. Nepleťte si ale bezpečí s permanentní kontrolou.

      • Antimon

        Myslím že by bylo přesnější říci „Děti jsou svobodné právě tehdy, cítí-li jistotu zázemí“. Ono to podle mne s tím bezpečím koresponduje, ale ta jistota je myslím přesnější. Tedy mít se kam obrátit a vědět, že tam najdu pomocnou ruku.

    • vera

      Nepostavit se za své mládě v případě nespravedlivého ubližování, nezajímat se o jeho svět ???? ale síla….
      znamená riskovat, že dítě, nemaje úniku, pro své přežití přestane vnímat nespravedlnost jako zlo.
      Někdy je to škoda.

  6. NavajaMM

    A ešte jeden aspekt. Tá skleníková výchova nie je v konečnom dôsledku dobrá ani pre psychiku detí, teda neplní ten účel, ktorý údajne má mať. Deti musia zažiť normálne traumy, s ktorými sa stretáva aj dospelý človek. Ako všetky traumy a zranenia, deti sa zregenerujú ľahšie a rýchlejšie a zároveň si vybudujú mechanizmy, ktorými takéto traumy zvládnu aj v dospelosti. Bez toho sa človek nestane zrelým celistvým dospelákom.
    Skleníkovou výchovou sa produkuje populácia neurotikov plná porúch osobnosti.

    • Tribun

      Já jsem například vždy prosazoval, aby děti chodili do školky a to co nejdříve, právě proto, aby nežili v tom skleníku, ale zvykli si stýkání a potýkání s cizími lidmi.

      • Kamil Mudra

        děti chodily, nežily, zvykly
        Určování rodu slova dítě, eventuálně děti, patří mezi oblíbené chytáky na vysokých školách. V jednotném čísle je podstatné jméno dítě středního rodu (to dítě) a skloňujeme ho jako jiná mláďata podle vzoru kuře (dítě bez dítěte jako kuře bez kuřete). V množném čísle je ale tvar děti už ženského rodu (ty děti) a skloňujeme ho podle vzoru kosti (děti bez dětí jako kosti bez kostí.

      • Kamil Mudra

        Nojo. Kde jsou ty doby (hlavně na vsi) kdy se děti už od mala účastnily společných hrátek omladiny, coby trpěné „přívěsky“ svých starších sourozenců. Tehdy k tomu otrkání ani školku nepotřebovaly. A ti starší sourozenci se učili zodpovědnosti.
        Tohle asi už dnes znají jen cikáni. :-(

Komentovat můžeš, ale nikdo to nemusí číst

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s