Tagged: socialismus

Moje řeč


Kde se bere nostalgie po minulém režimu? Či lépe řečeno: odkud pramení skepse k tomu současnému? Stručně řečeno: ze zkušenosti a ze srovnání. Velmi dobře to zformuloval Štěpán Kotrba:

Podstatné je to slovo společně. Ti lidé budovali infrastrukturu komunit, které tvořily společnost. (…) Tato obrovská síla a pracovní nadšení trvající čtyřicet let daly lidem přesvědčení, že je to jejich země, jejich vlast. Že to, co dělají, dělají pro sebe. Pro děti. Pro vnuky. Aby se měli líp než děda. Dnes už ta vlast není naše. Patří vlastníkům půdy, nemovitostí, vlastníkům fabrik a statků. (…) A proto je Česko pro mě adresa trvalého bydliště, daňový domicil, ale už ne vlast, za kterou bych byl ochoten bojovat, krvácet či umírat. Protože stát se nestará o seniory, nemohoucí a slabé tak, jak by měl a jak od něj ti senioři očekávali celý život. (…) Toto odcizení státu od občanů je příčinou nostalgického vzpomínání i idealizování předchozího režimu.

Nyní počítejte se mnou: Nyní je 28 let od roku 1989. Čili bychom měli mít odpracováno tolik co předchozí, komunisty řízený režim udělal od roku 1948 do roku 1976. (…) Kolik jsme toho stihli vybudovat za posledních 28 let „svobody“ bez komunistů? Kolik kilometrů silnic, železnic, kolik nádraží a letišť? Kolik kilometrů metra, tunelů a kolik elektráren? Kolik přehrad? Kolik nových škol a školek? Kolik nemocnic?

K čemu je vám svoboda slova, když nadávky na vládu a poslance nikdo neposlouchá? K čemu jsou vám vaše lidská práva, chcípáte-li pod mostem s neléčeným bércovým vředem?

Reklamy

Škoda Favorit a socialistická zaostalost


Výročí třiceti let uvedení automobilu škoda Favorit na trh (co pamatuji, tak i tehdy to byla velká sláva) přineslo řadu článků, z nichž mnoho se nese v duchu, který dalo do titulku Aktuálně: „Auto, které přesvědčilo Volkswagen, aby koupil Škodu,“ a obsahem, kterým zazněl v reportáži ČT: „Po revoluci bylo auto dost životaschopné na to, aby automobilku koupil zahraniční investor, stejně jako řadu subdodavatelů.“ Situaci nezachránil ani Český rozhlas s titulkem: „Favorit před 30 lety překonal socialistickou zaostalost.“ Jakou situaci? Konec mýtu o nevyhnutelné impotenci a zaostalosti socialistického hospodářství. Socialistické hospodářství mělo svá specifika a své nedostatky, ale jak dokazuje příběh Favoritu, mělo i potenciál, a to jak produkční, tak i spotřební. Jinými slovy, kapitalismus nás nespasil, kapitalismus jen navázal na to, co tu bylo před ním, a využil (Volkswagen) či přímo zneužil (Kožený, Babiš, Bakala, Kelner) toho. Kde nic není, ani čert nebere, ale kapitalismus toho v socialistickém Československu pobral víc, než dost.

Měli jsme málo Ransdorfů


Úryvky z rozhovoru s Miroslavem Ransdorfem, který původně vyšel v časopise Věda a technika mládeži v roce 1989. Mít víc Ransdorfů s jejich přehledem a nadhledem, mohli jsme být někde jinde. Bohužel, pitomce pro vystřídali pitomci proti. Přitom to, co říkal před 25 lety, je stále více než aktuální.

Celý příspěvek

Vytěsněný „socík‟


Z eseje Čekání na antikomunistický blockbuster vybírám dost zásadní (a víceméně souznící s tím, co říkám já sám, jen formulovaný akademičtějším jazykem) postřeh o percepci období před rokem 1989 v české popkultuře:

Tyto retrospektivní reprezentace mají tendenci nahlížet na dějiny skrze hodnoty doby, ve které vznikají – často tedy vypovídají více o současnosti než o minulosti. Populární kultura tak často sehrává legitimizační roli pro současnou politiku,

[Tím pádem se nikdy nevysvětluje, proč tu vůbec nějaký socialismus byl, proč jej lidé chtěli…]

Dochází často k externalizaci – režim je vyobrazen jako import odjinud. Postavy nikdy nepřijímají žádnou odpovědnost. Představitelé režimu jsou vždycky ti druzí. Jsou to prostě „oni“, ale hlavně ne „my“. Dochází tím ke kolektivnímu vyvinění. Všichni si mohli stejně jako Kodet v Pelíškách zajít na balkon a zařvat si „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel“ – a nikdo za nic nemohl. Odpovědnost je vždy externalizovaná, někdy až do Sovětského svazu.

Bez zajímavosti není ani pohled k sousedům:

Jiná situace je v Německu. (…) Reapropiace tohoto období je založena na tzv. Trotzidentität, tedy určité identitě navzdory, skrze kterou se snaží východní Němci nějakým způsobem definovat. V českém prostředí tato potřeba není, čili je pro nás snadnější celé to období prostě odmítnout. Oni se snaží toto období částečně rehabilitovat, a to včetně velkého příběhu o budování lepší společnosti.

Známý neznámý Gustáv Husák


Gustáv Husáka zná každý, přinejmenším každý, kdo vyrůstal před Listopadem. Husák, to je přece ten děda z obrázku na zdi za katedrou, ten Slovák, co strčili na Hrad, aby Slováci neremcali, poslední prezident ČSSR. Jenže tenhle Husák není skutečný, ten skutečný je překvapivě impozantní osobnost: vzdělaný, inteligentní, schopný, ambiciózní, cílevědomý, přesvědčený a oddaný komunista, kterého nezlomil ani komunistický žalář v padesátých letech (viz kniha Svědek Husákova procesu vypovídá), dalece převyšující běžné aparátčíky. Alespoň tak se jeví v dokumentu V hlavní roli Gustáv Husák. Přitom ten dokument není žádná oslava Husáka, ostatně byl natočen v roce 2008. Husák nebyl žádné neviňátko, byl u spousty věcí, které by se mu daly vyčítat, kdyby nic jiného, tak byl hlavním architektem normalizace, ale nebyl to žádný tupý ouřada.

Upřímně, samotného mne to překvapilo. Takový Husákův obraz je zřejmě důsledek toho, že autoři nechávají své aktéry (mj. i Havla nebo Gorbačova) volně mluvit, neusměrňují je, nenutí je Husáka pomlouvat a ani diváka nesměrují k konkrétní interpretaci Husákovy osobnosti (takže je možné, že kdokoliv jiný by tento Husákův portrét přečetl naprosto odlišně). Po formální stránce lze pochválit zakomponování záběrů ze slovenské divadelní hry o Husákovi a vytknout přílišnou délku, bezmála dvě hodiny jsou na dokument přeci jenom docela dost.

Dva postřehy:
1.) Husák se jako Slovák rozhodně necítil Čechům nějak zavázaný a podřízený a stejně vnímal celé Slovensko (i proto byl zřejmě pro vládu v Praze „slovenský buržoazní nacionalista“).
2.) Normalizaci považoval Husák za svoji oběť pro národ, za způsob, jak zajistit, že se Rusové nebudou příliš míchat do vnitřních věcí Československa a že vliv lidí jako Vasil Biľak zůstane alespoň částečně omezený, přičemž počítal s tím, že mu za lidé vděční nebudou. Napadá mne v této souvislosti analogie s Emilem Háchou.

Jak komunisté „zdevastovali“ Československo


Takto vzpomíná Carl Horst Hahn, někdejší manager Volkswagenu (ten, co teď dostal od prezidenta Zemana vyznamenání) na privatizaci mladoboleslavské Škodovky:

Zájem o Bratislavu přiměl naše partnery, aby nám ukázali i Škodu v Mladé Boleslavi. Tam jsme byli velmi příjemně překvapeni. Vše kontrastovalo s vydrancovanou továrnou IFA ve Cvikově a tristním Trabantem, ačkoli jeho z nouze zrozená karoserie byla bezpochyby geniální. Díky Škodě Favorit disponovala Mladá Boleslav moderním vozem ve třídě Volkswagenu Polo, který bylo možné prodávat všude, na Západě ovšem po několika úpravách. (…) Při bližším pohledu se ukázalo, že hliníkový motor Škoda 1.3 l má dokonce takový potenciál, že byl zakrátko použit u jednoho z modelů VW a ušetřil nám první větší investiční sousto. Zjistili jsme, že ČSFR byla stále v kontaktu se Západem, na rozdíl od NDR. Velmi brzy jsme nabyli dojmu, že NDR byla sice vždy v čele hospodářských statistik RVHP, ale lidé v ČSFR ji jednoznačně předčili co se týče kvality života a duševní nezávislosti.

Tedy já vám nevím, ale copak takhle vypadá spálená země, kterou jsme podle našich tzv. demokratů měli po 40 letech budování socialismu být? Ale nedávám to sem proto, abych minulý režim chválil, vadí mi jen to neustálé vymlouvání se na komunisty a stylizování se do role jejich obětí. Evidentně jsme po převratu v roce 1989 měli na čem stavět a bylo jenom na nás, jak se svým osudem naložíme. Rozhodli jsme se pro Klause, Koženého, privatizaci, tunelování, montovny atd. atp., ale to už bylo rozhodnutí polistopadových (pseudo)elit, s tím už (pseudo)komunisté nic společného neměli.

Udice od knížete


Když liberálové v diskusích o sociálním státu horují pro jeho likvidaci, často při tom argumentují starým čínským příslovím: „Dej někomu rybu a nasytíš ho na den. Nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život.“ Tou rybou denně samozřejmě myslí sociální dávky, rybařením podnikání, nebo jinou ekonomickou aktivitu. Na první pohled to zní rozumně, ba přímo moudře – řeší se samotný kořen problému a místo závislosti na almužně se nabízí svoboda. Jak by s tím mohl někdo nesouhlasit?

Celý příspěvek