Šmejdi mohou slavit


Nevím, jestli je ještě vzpomínáte na příběh senilního strýčka, ale ten příběh má pokračování. Pokračování stejně očekávatelné, jako nepřijatelné: státní zastupitelství se rozhodlo, že ani nepodá žalobu, protože prý důkazní nouze. In dubio pro reo v akci – stát musí především chránit pachatele před sebou a až pak společnost před pachatelem; o spravedlnosti pro oběť nemluvím, ta už ani neví, že ji někdo okradl. Kdyby takto rozhodl soud, asi by mi to vadilo méně, než když se věc k soudu vůbec nedostane. Jenže to se asi nedostane nikdy žádná, protože si nedovedu představit, že by v analogické situaci mohla být důkazní situace silnější, než když se pachatel přiznal (sic!) a ženě se podařilo zajistit důkazy, které by osamocená oběť nikdy zajistit nedokázala. Nedá se z toho učinit jiný závěr, než že stát zcela rezignoval na ochranu těch nejslabších a nejzranitelnějších, starých a nemocných. Přitom pachatelem není žádná známá firma z lepší společnosti s pretoriánskou gardou elitních právníků v zádech, ale banda lumpíků okresního významu. Ale ani na ty si stát netroufne. Spravedlnost pro starého nemocného muže mu za to nestojí. Policie se může snažit, jak chce, ale když nechce státní zastupitelství, tak přes to vlak nejede. A šmejdi mají návod, jak být v bezpečí: stačí si vybrat starou a zmatenou oběť, která se není schopna bránit.

Potřebujeme roboty


Dlouhodobě zastávám názor, že mezi nejvíce nedoceněné profese patří zdravotní sestry, obzvláště ve srovnání s právníky, ekonomy, exekutory a soukromými zubaři. Lékař vám spraví tělo, ale mysl vám před rozvratem zachrání jedině sestra, která o vás potom pečuje. Péče, ten projev lidské sounáležitosti a zájmu o druhého, je právě to, co dělá člověka člověkem a činí rozdíl mezi tělem a masem. A tyto nepostradatelné sestry, které teď pracují v „covidáriích“, to mají ještě těžší, než obvykle. Kvůli každé prkotině, kvůli každému kontaktu s nemocným, se musí pracně oblékat do ochranných oděvů, ze kterých se pak zase pracně svlékají, což je nepochybně musí stát spousty fyzických i psychických sil. Ale je to rozumné, plýtvat jejich vzácnými, omezenými a pro zajištění psychické kondice pacientů nezbytnými silami na takové činnosti, jako je dolévání čaje a vylévání mísy? Nemohly by tyto technické obslužné činnosti zastat roboti? Příslušná technologie už je k dispozici. A myslím, že i pro pacienta by bylo lepší, když mu čaj obrate dolije robot, který je k dispozici okamžitě (a navíc není živý, takže se nemůže nakazit a šířit infekci dál), než když musí čekat na sestru, která se kvůli tomu musí dlouho a složitě oblékat do vrstev ochranných obleků, které pak zase složitě vysvléká. Proč nešetřit čas a síly sester pro činnosti, které roboti tak dobře nezastanou, a rutinní dřinu nesvěřit právě robotům? Myslím, že kdyby se chtělo, tak by to šlo. Dnes už ano.

Dvojsečná zbraň prohlédnuté manipulace


Dostal jsem (díky, Hanku) odkaz na text Deset strategií manipulace vědomí lidstva podle žijícího klasika sémantiky Noama Chomského. Těch deset strategií sem vypisují pouze názvem pro připomenutí, k definici odkazuji na původní článek.

1. Odvedení pozornosti
2. Problém – reakce – řešení
3. Posloupnost
4. Odklad provedení
5. Infantilizace lidí
6. Důraz na emoce
7. Debilizace obyvatelstva
8. Propagace módy průměrnosti
9. Pěstování pocitu viny
10. Vynikající znalost lidské povahy

Když jsem to četl, napadly mě dvě věci:

I. Že už jsem něco podobného někde četl – v Protokolech sionských mudrců. Znamená to něco? Asi jen tolik, že důstojníci carské Ochranky, kteří Protokoly psali, nebyli žádní blbci, a že lidské myšlení a metody jeho manipulace jsou navzdory vědeckotechnickému pokroky už dlouho stejné. Rozhodně to neznamená, že by Protokoly byly autentické nebo že by Chomský byl Velký Iluminovaný Žid.

II. Že znalost těchto postupů ani zdaleka nezaručuje odolnost proti manipulaci, protože známky jejich použití lze najít snad v každém veřejném projevu, v každé zprávě, v každé události. A prostou negací všeho a apriorním popřením se člověk pravdy nedobere a manipulaci se nevyhne, jen bude zmanipulován jinak a jinam, a to za vydatné pomoci sebe samého. Nějak mě nenapadá, jak z toho ven, protože každá rada, jak se manipulaci vyhnout, může být sama manipulací. Věřit všemu je hloupost, nevěřit ničemu také. Asi nezbude než se smířit s tím, že svět je složitý a nelze je poznat v absolutně objektivním celku, smířit se s tím, že jako lidé jsme nedokonalí a manipulovatelní. Že můžeme mít pravdu, i když ostatní říkají něco jiného, ale že to není zaručený způsob, jak poznat, že ji máme.

Kapacita zdravotního systému


Znáte to, prokrastinace je potvora. Já jsem teď prokrastinoval s tabulkou kapacity zdravotního systému zveřejněnou na covidovém webu ministerstva zdravotnictví. Ale nějak jsem ta čísla neuměl uchopit, tak jsem k nim doplnil počty obyvatel krajů z Wikipedie a spočítal, kolik obyvatel připadá na jedno lůžko. Výsledek máte tady obrázku, protože jsem líný to vkládat jakoukoliv sofistikovanější formou:

Popravdě, bez dalšího z toho moc moudrý nejsem a nejspíš nebude nikdo, ale jedno pravidlo zde vidím: zatímco nejlepší poměry jsou v Praze, nejhorší ve Středočeském kraji. To podle mě znamená, že až přijde do ještě užších, Středočeši obsadí pražská lůžka, takže Pražáci rozhodně nemají vyhráno.

A až ta covidová krize pomine, bylo by možná od věci začít řešit, proč středočeské zdravotnictví nemá adekvátní kapacity. Praha nemůže na svých bedrech nést celou republiku. Už jenom proto, že kdyby klopýtla, potlučou se všichni.

Smíšené pocity


Už dlouho jsem nebyl na Pražském hradě. Tak dlouho, že syn ho ještě nikdy neviděl jinak, než z dálky. Dřív, to jsem tam chodil někdy i každý den. Ne na Hrad, ale přes Hrad, cestou z Pohořelce na Klárov. Pražský hrad byl přirozenou součástí města, ve kterém jsem žil. Pak přišly změny. Hrad tam byl pořád, ale to, co mne odrazovalo, začalo převažovat nad tím, co mne lákalo: davy turistů, vstupné, bezpečnostní rámy u vstupu… Pražský hrad se pro mě stal cystou uprostřed rodného města, ve kterém jsem si stále více připadal jako nevítaný vetřelec, který jenom zabírá místo někomu, na kom by se dalo vydělávat.

Pokračovat ve čtení „Smíšené pocity“

Promořování je až poslední možnost


Přes veškerou osvětu je promořování stále velmi populární strategií boje s epidemií COVID-19. Spíš než hlubší znalosti z oborů imunologie, epidemiologie a virologie ovšem za touto popularitou stojí fakt, že promořování neklade na lidi žádné nároky, nechce po nich žádnou kázeň ani odříkání ani odpovědnost. A pak nejspíš i zcela iracionální víra, že ať bude procento nakažených, vážně postižených a mrtvých jakékoliv, mě a mojí rodiny se to nedotkne, ale budou vždy jiní, druzí, cizí.

Cožpak o to, promořování je jedna z možných strategií, ale měla by to být až poslední možnost v situaci, kdy nic jiného nezbývá. Lidem ve středověku nic jiného nezbývalo, a proto se při morových ranách promořovali. Sice si tato strategie vyžádala ztrátu 30% populace, ale nakonec nějak fungovala, čehož jsme přímým důkazem. Ztráty způsobené COVID-19 by zřejmě byly nižší, ale pořád by to byly stovky, či spíše tisíce. Zbytečné stovky a tisíce, protože my dnes máme, na rozdíl od našich předků, i jiné možnosti. Máme vědu a techniku, která nám umožňuje problém „urvat“ silou: nemusíme riskovat smrt a dlouhodobé následky tisíců či desetitisíců, stačí v karanténním režimu přečkat mezidobí do doby, než budeme mít vakcínu. My tu možnost máme.

Proti tuberkolóze, tetanu, spalničkám, černému kašli či neštovicím se také nepromořujeme, ale očkujeme. Na promořování je vždy času dost, když selže všechno ostatní. V případě COVID-19 ale zatím neselhalo nic jiného, než kázeň a odpovědnost občanů. Zvolit si promořování v situaci, kdy máme k dispozici dostatečné vědecké a technické kapacity, znamená rezignovat na podstatu naší civilizace, na veškerý pokrok, a vrátit se zpět k pověrám, zaříkání a modlitbám. Možná, že nám nakonec nic jiného nezbyde, ale ten konec se ještě ani nepřiblížil. Tak ho zbytečně nepřivolávejme promořováním a odmítáním roušek, rozestupů a hygieny.

Vláda měla. Ale mohla?


Kritika vlády za nezvládnutí druhé vlny epidemie COVID-19 (poněkud absurdní v situaci, kdy lidé programově odmítají dodržovat i ta nejméně restriktivní opatření a záměrně se chovají rizikově) se mj. týká nedostatečné kapacity testovaní a neschopnosti hygienických stanic efektivně trasovat (ponechme teď stranou, že trasovat plné stadiony a koncerty na náměstí, tedy záměrně komunitní šíření hraničící možná i s trestním zákoníkem a zcela jistě s elementární příčetností, ani dost dobře nejde) a že vláda měla kapacity hygienických stanic i jejich technické vybavení navýšit.

Ano, měla. Ale mohla?

Ptám zcela vážně a bez špetky sarkasmu: Mohla vláda legálně udělat cokoliv z toho, co jí opozice vyčítá, že neudělal? Mohla přijmou desítky nebo možná stovky nových úředníků bez úpravy tabulkových míst a příslušných rozpočtů? Mohla za tři měsíce reálně nakoupit počítače a telekomunikační linky v situaci, kdy na všechno musí být výběrové řízení, který se musí vypsat, pak vypořádat námitky neúspěšných účastníků a to všechno v zákonných lhůtách? Možná by mohla, pokud by stále trval stav nouze. Ale ten, pokud si dobře pamatuji, chtěla opozice i veřejnost co nejdříve zrušit. Kdyby vláda přes léto skutečně udělala všechno to, co mohla a měla (ponechme teď stranou, že nejspíš ani nechtěla), nekřičela by pak opozice pro změnu něco o rozkrádání, obcházení zákonů etc.? Ale to nechme stranou a vraťme se zpět k jádru pudla:

Mohla vláda legálně udělat cokoliv z toho, co jí opozice vyčítám, že neudělala?

Aby bylo jasno, nehájím vládu, ale žaluji na společenskou objednávku a podle ní nastavený systém, ve kterém je stát co nejmenší s co nejméně pravomocemi a svázaný maximem zákonů, které dávají úředníkům minimální či vůbec žádný prostor jednat kreativně a flexibilně i krizové situaci, která byla evidentně mimo představivost zákonodárce.

Jak úřady šikanují slušné podnikatele


Do Prahy se nastěhovala společnost EUROBILLBOARD původem z Českých Budějovic z Fischer holdingu, která pod zástěrkou (ne)propojeného pavouka (ne)dohledatelných firem pronajímá billboardy umístěné na cizích pozemcích bez jakéhokoliv souhlasu vlastníka. Jejich právníky dokonale zpracovaný zamlžený systém, kdy pronajimatel je jiný než provozovatel, a ten jiný než vlastník, zneužívá proces správního řízení. Když náhodou odstranění skutečně hrozí, firma billboard o pár metrů posune a jede se nanovo. 

https://www.facebook.com/mcpraha14/posts/2033214636809965

Ale hlavně že bude pořád někdo tvrdit, že je u nás svoboda podnikání omezována a rdoušena. Tohle je jen další z důkazů, že „svoboda“ podnikání musí být omezování a jedině přísná a důsledná regulace může zajistit svobodu i pro jiné, než agresivní parazity a predátory.

Sláva hasičům


Nemine den, aby někde nebyli potřeba hasiči. Když zrovna nehoří, tak jsou povodně. Když nejsou povodně, vykolejí vlak. Když nevykolejí vlak, nabourá auto nebo někde něco bouchne. Kdysi jsem četl takový bonmot: Víte, jak poznáte hasiče v prchajícím davu? Běží opačným směrem.

Žádná nehoda nebo živelní pohroma není tak velká, aby si s ní hasiči neporadili, nebo se o to alespoň nepokusili. Rychlí, obětaví, profesionálové každým coulem. Zachraňují životy i majetky. Už léta tvrdím, že jestli v tomhle státě na 100% něco funguje, tak jsou to hasiči. Nedovedu si představit, jak lépe by ještě mohli fungovat. Hasiči jsou jediná složka státu, která nemá jiný účel a jiné využití, než pomáhat lidem.

A přesto se najdou lidé, kteří na hasičích hledají mouchy, vyčítají jim pomalost a hází jim pod nohy klacky v podobě bezohledně zaparkovaných aut a sobecky ignorovaných požárních předpisů. No dobře, to jsou blbci a blbci se najdou vždy a všude, řeknete si. A budete mít pravdu. Ale zamyslete se trochu nad tím, koho v naší kultuře považujeme za hrdiny? Jsou to hasiči? Tak se podívejte, koho jako hrdiny zobrazují média a populární kultura: vojáky, policisty, sportovce, podnikatele a občas lékaře. No schválně, kolik znáte filmů o hasičích? Já tři: Skleněné peklo, Okrsek 49 a pak české Hasiče. A teď jmenujte kriminálky, detektivky, válečné filmy nebo seriály z nemocničního prostředí… to jsou úplně jiné počty, že? Proč jsou nám jako hrdinové předkládáni chlapi, co na rozkaz zabíjejí nebo se zabíjet nechávají, zatímco skuteční hrdinové, kteří se vrhají do plamenů, aby životy zachraňovali, stojí bez většího zájmu stranou? Něco nelichotivého to o naší společnosti vypovídá, nemyslíte?

Jako společnost máme prostě zmatek v prioritách. Možná nám ten zmatek někdo v hlavě dělá záměrně, možná je to jen důsledek většinové intelektuální a morální nedostatečnosti a lenosti, ale na každý pád si myslím, že jako společnost hasičům dlužíme to, čeho takovým vojákům dopřáváme víc, než si zaslouží.

A proto chci alespoň sám za sebe teď a tady hasičům poděkovat a vzdát jim čest a slávu, a to tím spíš, že jsem jejich pomoc zatím zaplaťpánbůh nikdy nepotřeboval a pevně doufám, že ani nikdy potřebovat nebudu.

Díky, chlapi. Jste borci, jediní skuteční hrdinové.

Kulturní rozdíly


Strašný skandál. Čeští hasiči odletěli pomáhat do výbuchem ledku těžce poničeného Bejrútu. Sice bychom na ně mohli a měli být pyšní, že dokázali odletět tak rychle, že nejde jen o gesto, ale jejich přítomnost může reálně pomoci, jenže my místo toho řešíme skandál, že neletěli letadlem armády, ale komerčním letadlem Smartwings.

Osobně myslím, že Libanoncům by to bylo úplně jedno, i kdyby je tam dovezl Aeroflot. Pražské kavárně, která nikam neletěla a sedí pohodlně doma na zadku, to ovšem jedno není. Přitom soudě podle toho, kdo nejvíc dělá z letu se Smartwings skandál, není problém ani tak v tom, že letěli soukromým komerčním letadlem, jako prostě v tom, že Smartwings, čili Babiš, čili Zeman, čili Číňani. Kdyby letěli úplně stejně soukromým ukrajinským Ruslanem, bude všechno v ažúru. A to je ten kulturní rozdíl mezi těmi, kteří problémy řeší, a těmi, kteří je vymýšlejí.

Proč vůbec hasiči neletěli armádním letadlem? Podle všeho kvůli špatné komunikaci, ale nejen kvůli ní. Představuji si to asi takto:
– Hasiči: Potřebujeme dopravit do Bejrútu, můžete nás tam dostat?
– Armáda: Jasně, prověříme a dáme vědět.
– Hasiči čekají na telefonát od armády, že dokáže letadla připravit a naložit.
– Armáda čeká na rozkaz, že má začít něco dělat.
– Hasiči nečekají a objednávají let u Smartwings (docela klika, že se kvůli koronaviru nikam nelítá a kapacity jsou k dispozici).
– Pražská kavárna vymýšlí skandál.
– Armáda se brání, že nemohla nic dělat, protože neměla oficiální žádost/rozkaz.
– Hasiči jsou dávno v Bejrútu a dělají svoji práci.

No a já si myslím, že důvod, proč se armáda s hasiči nedokázala domluvit, není jen špatná komunikace, ale především zásadní kulturní rozdíl: Hasiči neplánují, ale reagují. Když je poplach, naskáčou do aut a až cestou se dozvídají, proč a kam vlastně jednou. Nic jako oficiální žádosti neznají, protože kdyby si na něco takového hráli, tak přijedou všude s křížkem po funuse. Doslova. Hasiči jsou cvičení na situace, které jsou naléhavé, ale vesměs krátkodobé. Jenže u armády je to jiné. Armáda plánuje. Hlavně plánuje. Naprostá většina všech ozbrojených konfliktů eskaluje poměrně dlouho a dlouho také trvá. Armáda nikam nespěchá, válka neuteče. Armáda je zvyklá jednat jen na rozkaz, armáda je stavěná na to, že sice nemusí vyrazit jako sprinter, ale když už se rozhýbe, tak se musí hýbat dlouho a bez pomoci.

Jak říkám, jiná „firemní“ kultura. Ani horší, ani lepší, jen přizpůsobená jiným situacím a jiným problémům. Asi není problém do budoucna připravit plány pro spolupráci armády při nasazení hasičských USAR týmů a když bude plán, tak to určitě bude fungovat (a bude to i lepší, protože komerční kapacity v dovolenkové sezóně příště k dispozici určitě nebudou), ale teď není důvod vyrábět z toho skandál a politickou kauzu a hledat nějaké viníky nebo se někomu omlouvat. Nic špatného se nastalo, naopak hasiči, potažmo stát, pro jednou zafungovali zcela na jedničku. Jako národ obecně důvodů k hrdosti moc nemáme, tak teď, když jeden poctivý je, nekažme si ho žabomyšími spory o to, kdo USAR do Bejrútu dovezl, když to podstatné je, že tam jsou a jsou tam včas.

P.S. Toto není reklama na Smartwings, jejich třetitřídní dobytčáky nesnáším a firma mi je i jinak odporná, jen si prostě dovedu v hlavně srovnat priority.