Nereportáž z demonstrace


Jak můj aktivismus v posledních letech upadá, tak na včerejší demonstraci proti turecké agresi a na podporu Kurdů obecně a Rojavy zvláště jsem prostě jít musel. Už dlouho jsem neměl tak nutkavý pocit marné morální povinnosti. Takže jsem dorazil s mírným předstihem a ke svému překvapení zjistil, že nepočetné policejní síly mají s účastníky téměř paritu. Mělo mi dojít, že když něco organizují anarchisté, tak přesnost a důslednost nebude priorita. Nakonec se nás ale na Klárově sešly dle mého odhadu dobré tři čtyři stovky, kteréžto číslo posléze potvrdila i média. K svému překvapení jsem ale zjistil, že nikoho z přítomných neznám. Pár let zpátky jsem na setkáních podobně smýšlejících protistátních živlů poznával alespoň obličeje, když už jsem neznal jména, ale včera už ani ty. Přitom určitě musím hodně z přítomných znát jako jména z internetu. Můj celkový dojem – nutně poznamenaný tím, že jsem se odpojil již na Klárově k Černíku jsem nešel – je ovšem o poznání rozpačitější, než jaký mají autoři reportáží na Alarmu nebo Referendu. Přitom vůbec smysl demonstrace nezpochybňuji, bylo správné, že byla a byla nutná, jen mi to přišlo, že potřeba rychlé akce poněkud převážila nad přípravou, takže bylo sice jasné, proč tam jsme, ale už méně co a od koho vlastně chceme. Tak snad příště, protože nějaké příště určitě bude. Třeba před tureckým velvyslanectvím. Nebo před americkým. Nebo před legací NATO, pokud tedy něco takového existuje samostatně mimo Generální štáb.

P.S. Fotky nejsou a nebudou. Jednak jsem neměl foťák, jednak bylo málo světla, ale především jsem usoudil, že houf lidí na Klárově už jsme všichni viděli tolikrát, že bude lepší to přenechat profesionálům.

Ať žije Rojava!

Hanba NATO!

Reklamy

Šmíra


Stalo se, co stát se muselo – zemřel Karel Gott, fenomenální populární zpěvák, jehož blíže představovat netřeba. A jeho mrtvola ještě ani pořádně nevychladla, když přispěchali šmíráci, aby se na ní přiživili. Jako první politici, kteří bryskně přišli s nápadem uspořádat mu státní pohřeb a vyhlásit státní smutek. Ale prosím vás, jaký byl Karel Gott stát? Je v pořádku, že stát nepředstírá, že neví, kdo to byl, a nechápe jeho význam pro velkou část společnosti, ale státní pohřeb populárního umělce přeci jenom trochu zavání populismem. A nápad pořádat to v katedrále sv. Víta etc. a opět tak spojovat stát a církev, od které by se měla sekulární republika naopak co nejvíce distancovat, je už vyloženě pitomý.

A pak je tu ještě jedna skupina šmíráků, která mlčela, dokud byl Gott živ, ale sotva zemřel, začala mu vyčítat neodpustitelné poklesky, jichž se dopustil za minulého režimu, a nejraději by ho pohřbila bez obřadu za hřbitovní zdí, kdyby se tento obyčej ještě udržoval. Asi nemám ten správný smysl pro spravedlnost a heroické sebeobětování se na oltář vznešených ideálů, ale dost dobře nechápu, co mu tito často bývalí kariérní členové KSČ vlastně vyčítají? Že podepsal Antichartu? Co měl dělat jiného? Odmlčet se a přestat zpívat? Komu by tím prospěl? Svojí prací dělal život lepší pro tolik dalších lidí. Kolik lidí svým uměním potěšili všichni ti hrdinové z undergroundu? Že by mu vyčítali právě tohle, že učinil normalizaci snesitelnější? Byl to umělec, ne filosof. A není chyba umělců, že si z nich lidé dělají morální autority a očekávají od nich víc, než umění.

Nebo jeho prostřednictvím útočí na všechny lékaře, umělce, právníky a inženýry, kteří za normalizace také pracovali, dobře pracovali a drželi národ nad vodou, místo aby se něj vykašlali a ztrestali ho za konformitu tím, že se nechají zavřít, nebo emigrují? Ale kolik z těch, kteří jsou dnes, když už žádná rizika nehrozí, tak zásadoví, bylo stejně zásadových před čtyřiceti lety? Pokud tedy byly vůbec na světě?

Jenže Gott nebyl úspěšný jen za normalizace. Byl úspěšný i před ní a byl úspěšný i po ní. Byl úspěšný i v novém režimu. Byl úspěšný i v cizině, nejenom na východě, ale i na západě, kam prsty normalizace nesahaly. Za svůj úspěch Karel Gott nevděčil kolaboraci s režimem, jak se dnes snaží někteří naznačovat. Nevyšplhal se po zádech svých perzekvovaných kolegů a neupadl v zasloužené zapomnění, když se jeho konkurence vrátila. Svůj úspěch si Karel Gott odpracoval a (ne)lísání se k jakémukoliv režimu nebylo to jediné, na čem stála jeho kariéra. Na rozdíl od jeho posmrtných kritiků. Že by to nakonec bylo tohle, co mu šmíra nemůže odpustit?

Když korporace fandí elektromobilitě


Jestli jsem to správně pochopil, tak elektromobilita je ekonomický, energetický a ekologický (sic!) neomarxistický nesmysl, který nás všechny zabije, pokud se mu neubráníme individuální automobilovou dopravou a co největší spotřebou fosilních paliv. Jenže ono je tu jedno velké ALE – a to je chování velkých korporací, které jdou elektromobilitě naproti. To nejsou žádní živnostníčci, kteří musí skákat, jak panstvo píská – tohle je to panstvo, které píská. Kdyby byla elektromobilita takový ekonomický a energetický nesmysl (ekologii korporace nikdy moc neřešili), tak by si automobilky určitě dokázali prolobbovat, že nic takového nebude.

Ano, máte pravdu, někde tu ten chcíplý pes zakopaný být musí, protože korporacím nikdy nešlo o lepší svět, ale jen o zisk. Nějaký ten háček to jistě bude a dost možná to bude jen z bláta fosilních korporací do louže korporací elektrických, ale to ještě není důvod za každou cenu v tom blátě zůstávat. Když vylezeme z bláta, je pořád šance, že se louži vyhneme, zatímco když v tom blátě zůstaneme, máme sice jistotu, že nešlápneme do louže, ale také jistotu, že jsme v blátě. Ergo dává smysl podporovat elektromobilitu navzdory veškeré nutné skepsi vůči korporacím také, protože jedna změna otevírá dveře druhé.

Konec čapích nadějí


Poslání premiéra – a také, ne-li především, oligarchy – Babiše před soud v kauze Čapí hnízdo byla jistou částí české společnosti (nepřesně a zkratkovitě si ji onálepkujme jako „Pražskou kavárnu“ nebo „Chvilkaře“) poslední šance, jak ho porazit alespoň justičně, když politicky na to nemají. Pro případ, že bude obžalován, se už nepochybně připravovaly oslavy nezávislosti státního zastupitelství. Jenže státní zastupitelství rozhodlo, že trestní stíhání zastavuje. Ani Andrej Babiš, ani nikdo jiný v kauze Čapí hnízdo před soud nepůjde. A pro zmiňovanou část české společnosti je jednoznačný důkaz toho, že to samé státní zastupitelství nezávislé není. Jaksi jim při tom uniká, že nezávislost nespočívá ve výsledku rozhodování, ale v jeho procesu.

Jenže ono jim toho uniká více. Například si vůbec nepřipouštějí, že zastavení kauzy Čapí hnízdo vůbec nemusí být důsledkem toho, že Babiš je premiér, Benešová ministryně spravedlnosti a Zeman prezident, ale prostě toho, že státní zástupci po zvážení shromážděných důkazů usoudili, že toto důkazní břemeno zkrátka neunesou, a proti armádě elitních právníků a řádově větším lidskými i finančními zdroji, které by na ně Babiš poslal, už vůbec ne.

Jinými slovy, že důvod zastavení trestného stíhání, do kterého některé vkládali tolik nadějí, vůbec nemusí být ve zbabělosti a závislosti státních zástupců, jak to bude jistě prezentováno, už jenom proto, aby se ve veřejném prostoru neobjevovalo jiné možné vysvětlení: důvode není ten, že Babiš je premiér, ale že je to oligarcha; důvod není v tom, že by státní zastupitelství nebylo nezávislé, ale v tom, že český právní řád je záměrně nastaven tak, aby lidem jako je Babiš v nepřekážel.

Nadějím, že bude možné přibrzdit Babiše beze změny společenských poměrů je konec. Pokud má být Babiš uvázán na řetěz – a nejenom Babiš, ale i Bakala, Kellner, Koláček a jak se všichni ti oligarchové, o nichž většinu času není vůbec slyšet, ačkoliv mají reálně mnohem větší moc, než všichni ministři a státní zástupci dohromady, protože mají peníze – bude zkrátka nutné učinit podstatné systémové změny. Snad to teď, když už není možné doufat v trestní stíhání, které mohlo podstatu problému ještě nějaký čas maskovat, bude jasné.

Alespoň se ukáže, jestli „Chvilkařům“ z „Pražské kavárny“ jde jen o Babiše osobně, nebo o oligarchii obecně.

Pád Dvojčat


Myslím, že k pádu věží Světového obchodního centra v New Yorku, zvaných Dvojčata, jsem se tu ještě nevyjadřoval. Vlastně jsem našel jediný starší text, i ten se jich týká spíše nepřímo. Ani nevím pořádně proč. Asi jsem měl moc práce komentováním toho, jakou paseku USA v reakci to tuto událost na světě nadělali. Popravdě jsem za těch 18 let neviděl snad ani žádný dokument o tehdejších událostech. Neměl jsem nějak potřebu dívat se na propagandu. Byl jsem totiž – a vlastně stále jsem – přesvědčen, že vzhledem k tomu, jak fundamentální význam má útok na WTC pro americký imperialismu a americký nacionalistický sentiment, nic jiného než propagandu nebylo možné – a ve většině případů ani chtěné – tvořit a vysílat.

Až teď jsem jeden dokument viděl. Byl francouzský. Možná právě proto věcný, zaměřený na mechaniku, statiku a architekturu a zcela oproštění od politiky. A proto koukatelný. Vlastně si ani nevzpomínám, že by v něm byť jedinkrát padlo slovo „terorista“ nebo „islám“. Ale co jsem chtěl říct: odnesl jsem si z toho dokumentu dva poznatky:

  1. Konspirační teorie o řízené demolici jsou jen bláboly. Pochopitelné, ale bláboly. Nic takového nebylo potřeba. Věže skutečně spadly v důsledky změny poměrů (žár, narušená struktura) po nárazu letadel. Tím neříkám, že USA nemají v souvislosti s útokem máslo na hlavě a krev na rukou, ale parta mariňáků s termitem po sklepích Dvojčat skutečně běhat nemusela, aby ta spadla.
  2. Až doteď jsem nedoceňoval, jak dobře vybraný cíl Dvojčata byla, a symbolický a emocionální význam útoku jsem hrubě podceňoval. Úspěšný útok na Dvojčata byl jednoznačně zásahem přímo do pyšného srdce Ameriky. Nešlo jen o ty mrtvé, ale především o budovy samotné, které symbolizovaly moc, sílu a nadřazenost USA, a to silněji, než Bílý dům. Bílý dům je sídlo prezidenta, Dvojčata byla sídlem sentimentu. Je to něco, co se Čechovi asi špatně chápe, protože v Praze žádný ekvivalent Dvojčat nemáme. Nebo neznám alespoň žádného Pražáka, který by měl podobně silně existenciální vztah ke kancelářským monstrům na Pankráci. Vlastně mě nenapadá žádná stavba v Česku, jejíž zničení by mělo srovnatelný symbolický dopad. Ani ten Pražský hrad nebo Karlův most, které jsou sice historickými památkami nedozírné ceny, ale o moci a síle České republiky nevytrubují do světa vůbec nic.

Naschvály starého muže


Jsem asi ten poslední, kdo by chtěl vidět prezidenta jako pasivní a poslušný automat na změny ve vládě, ale všechno má své meze. Neberu Zemanovi právo nejmenovat Šmardu ministrem, ale pokud ho jmenovat nechtěl, měl to říct už dávno, a ne „náhle“ zjistit, že je nekompetentní v den, kdy měl být jmenován. Je to pořád ten stejný Šmarda jako před měsícem (nebo už dvěma? nebo dokonce třemi!?) a jestli nebyl kompetentní včera, nebyl kompetentní ano předevčírem. Co to vůbec je, ta kompetence ministra? Ministr je primárně politická figura, jeho kompetence je jeho nominace. Kdo je nominován, ten je politicky kompetentní. Odborně kompetentní musejí být ministerští úřednici.

Jedna věc je být neústupný, druhá dělat naschvály. A ať se na mě pan prezident nezlobí, tohle nic jiného než naschvál není. Nenapadá mne jiné vysvětlení pro takový postup, než trollení (sic!) ČSSD a Pražské kavárny (TM), nebo snaha ČSSD zlikvidovat, protože co ta teď může dělat? Buď sklapne podpatky a dodá jiného kandidáta na ministra (které Zeman z gustem po půl roce opět nejmenuje), nebo bouchne do stolu a odejde z vlády, což je jen a pouze dále uškodí. Že by ten starý muž opravdu žil už jenom pomstou za jeden dávný podraz, když se nestal kvůli ČSSD nestal prezidentem? Nevadí mi, že prezident není devótní směrem na západ, ani mi nevadí, že není pateticky nepřátelský směrem na východ. Ale takovéhle naschvály mi vadí. Dobří politici umí dělat kompromisy a umějí ustoupit, prosazovat si svoji přes mrtvoly jsou způsoby špatných manažerů.

Na margo bestiálního útoku temných sil na pevnost světla v Černínském paláci


Tak nám prý na ministerstvo zahraničí zaútočili hackeři a prý byli z Ruska. Popravdě, bylo by to jen logické, kdyby byli Rusové, protože za prvé z těch, kteří umí podobný útok provést, jsou jediní, kterým česká nenaservíruje své tajné informace na zlatém podnose, a za druhé se Česká republika otevřeně a pyšně deklaruje jako nepřítel Ruska, takže si o podobný útok jenom říká. Pokud vlastně nic zajímavého. Co ale zajímavé je, že s tou zprávou přišel NÚKIB, čili Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost, tedy instituce, která by sice měla být schopná (a není asi důvod o tom pochybovat) takový útok detekovat a eliminovat, ale už ne tak přesně a jistě lokalizovat. Podle toho, kam až moje znalosti IT sahají (což je samozřejmě do značné míry omezené), by totiž takové lokalizace neměl být schopen nikdo. To prostě nejde. Maximum možného při součinnosti – tj. laxnosti či amatérismu – druhé strany je vystopovat komunikaci až někam do kanceláří GRU v Moskvě, ale to je jen indicie, nikoliv důkaz, že za útokem stojí ruský stát. Pořád to může být někdo, kdo pracuje na vlastní triko, někdo kdo hacknul počítače GRU, někdo uprostřed, kdo má pod kontrolou klíčovou část infrastruktury a může komunikaci falšovat etc. Vlastně si dovedu představit jen tři scénáře, které by tak autoritativní obvinění, které zaznělo, umožňovaly: 1. útočník použil specializovaný software, který mu sama oběť nebo někdo s ní spřízněný dodal (v tomto případě nejspíše Izraelci, kteří tyhle věcí umí a dobře umí); 2. informace byly získány jiným způsobem, jako je konvenční rozvědka; 3. útočník sám chtěl být z toho či onoho důvodu odhalen.

Černou Bondovou na vás


V nové Bondovce prý bude hrát hlavní roli černoška. Sociální sítě si to přebrali jako že další James Bond bude černá žena a propadli panice, jaké perverzní ničení tradičních hodnot zase neomarxisté (tak se dnes říká satanistům) chystají. Co na tom, že James Bond je fiktivní postava, prostě to musí být bílý macho, jinak bude konec světa. Bez ohledu na to, že ho na ženu nikdo předělávat nechce, jen už nemá být agent 007, protože bude v důchodu. Podobné zděšení nastalo, když se ukázalo, že v jednom finském filmu hrál maršála Mannerheima černoch. A přece všichni vědí, že Finové jsou bílí. Zajímavé přitom je, že tahle panika vypukla, pokud si dobře pamatuji, někdy loni, i když ten film (Suomen Marsalkka) je již z roku 2012. Razantního odmítnutí se dostalo i oné britské scénáristce, která navrhla, že když nový seriál Černobyl stejně není autentický dokument, klidně v něm mohli hrát i černoši, i když v SSSR tehdy žádní (přesněji skoro žádní, zdokumentovaný je konkrétně jeden) nežili. Ten odpor k obsazování černochů má v případě rolí, které odpovídají konkrétním historickým postavám, nebo situacím, zdánlivě svoji logiku, i když motivací je nepochybně mnohem spíše nenávist k černochům, než láska k historické pravdě. A přesně tady je zakopaný pes, protože pokud se budeme přísně držet historické autenticity, tak budeme černochy pořád zobrazovat jako otroky a bělochy jako otrokáře a nebude v tom ani stín pochybnosti, protože o správnosti takového uspořádání ještě před pár desítkami let nepochyboval skoro nikdo, a mnozí nepochybují dodnes. A rasové stereotypy se tím budou jenom utvrzovat. Takže pokud chceme rasové stereotypy rozbít a naučit bílé muže vnímat černé ženy jako rovnocenné bytosti, je zcela na místě jim je v ukazovat v rolích, v nichž sice tradičně nebyly, ale dnes mají plné právo být. Že jo sociální inženýrství? Jasně, že je. Každá civilizace je produktem sociální inženýrství, a v té naší má sociální inženýrství dokonce biblickou tradici. Nebo co jiného, než sociální inženýrství par excellence bylo, když Mojžíš vláčel Židy čtyřicet let po poušti a čekal, až staří vymřou a zůstanou jen mladí, co nic jiného nepoznali?

Zneuctěný Měsíc


V souvislosti s 50. výročím přistání Apolla 11 na Měsíci se vyrojila velká spousta článků a komentářů, od oslavných přes osvětové po konspiračně-teoretické. A potom komentář prominentního komentátora Lidových novin Petráčka. Chudák starý pán má svojí nenávistí k Rusku už tak rozežraný mozek, že zplodil komentář, ve kterém přistání na Měsíci zredukoval na triumf USA a debakl SSSR. Nic pro něj není důležitější, než že „hodní naši“ (USA) porazili ty „zlé cizí“ (SSSR), což tak podle vlastních slov vnímal již v roce 1969. Neil Amstrong, Edwin Aldrin i Michael Collins byli sice všichni vojáci, ale neexistují žádné náznaky toho, že by svoji cestu na Měsíc vnímali jako vojenskou misi. Na rozdíl od komentátora Petráčka, který jestli byl hodně daleko, tak v New Yorku. Člověk se při čtení toho jeho komentáře nemůže ubránit dojmu, že kdyby to tenkrát dopadlo opačně a na Měsíci místo USA přistál jako první SSSR, nic by to nejenom neznamenalo, ale bylo by zbytečné, ne-li rovnou nemravné. Takových peněz a pro nic, Ale takový náhled si ani Měsíc, ani američtí astronauti, ani nikdo z těch, kdo na tom úžasném vzepětí pracovali, a už vůbec ne nikdo z těch statisíců lidí na Zemi, kteří to tehdy s bázní a pýchou sledovali v přímém přenosu, nezaslouží. Ano, samozřejmě, že šlo o prestiž USA, a ze začátku pouze o ni. Ale na konci už šlo o prestiž celého lidstva. A pořád o ni jde. A pak přijde nějaký Petráček a řekne: „Hurá, Sparta porazila Slávii“ a ze splněného snu lidstva udělá historku okresního formátu. Jsem sám, komu to přijde přízemní a neuctivé? Bohužel, kvůli tomuhle Petráčkovskému přístupu, který lety do vesmíru nechápe jako pokrok lidstva, ale vítězství klubu, zachází vesmírný program na úbytě. Protože proč posílat astronauty na Mars, když Rusko mohou stejně dobře ponížit i nějací úředníci tady na Zemi?

Riziko vesmírných letů


Ze 135 letů raketoplánu skončily dva katastrofou, z nichž si každý vyžádala sedm životů. Pokud bychom přijali takový poměr selhání u komerčních dopravních letadel, na která v této zemi spoléháme, tolerovali bychom více než 500 havárií každý den.

NG 7/2019

Raketoplány už sice nelétají a nové stroje na tom možná budou o něco lépe (ostatně tuším, že ruské rakety i jsou, alespoň ty, které létají s posádkami), ale pro běžné použití bez nádechu dobrodružné cesty do neznáme by se spolehlivost musela zvýšit o několik řádů. Vesmír asi ještě dlouho zůstane doménou odvážných, ovšem jedině pokud společnost bude ochotna se s nimi o to riziko podělit alespoň tím, že jej bude akceptovat, a je držet u země jenom proto, že by se jim mohlo něco stát.