Lež se oficiálně stala pravdou


Včera napíšu o tom, že sleduji, jak se přepisují dějiny 2. světové války, a dneska se dočtu, že už byly oficiálně přepsány:

… bulharské ministerstvo zahraničí spolu s USA a dalšími devíti východoevropskými státy (včetně ČR) podepsalo 8. května deklaraci odsuzující pokusy o přepisování dějin. Konstatuje, že Rudá armáda nepřinesla východní Evropě svobodu, ale další totalitu, tentokrát sovětský komunismus.

LN: Sofie: Starosta chce odstranit pomník po vzoru Koněva

Už je to tak, porážka nacismu nic neznamená, mezi vyhlazovacími tábory, popravami, nucenými pracemi na straně jedné a frontami na banány, výjezdními doložkami a znárodňováním na straně druhé není rozdíl. Kdyby Rudá armáda nepřišla, východ Evropy by to nejspíš vůbec nepoznal.

Takto naformulováno se to nedá chápat jinak, než že třeba v našem případě se Rudá armáda v roce 1945 nestáhla a komunisté nevyhráli ve volbách, ve kterých lidé vůbec nezohlednili zkušenost Mnichova a Protektorátu.

Zůstává záhada, proč lidé rudoarmějce v květu 1945 tak nadšeně vítali? Ale ta se dá snadno vyřešit tím, že se na kytice šeříků prostě vymažou z paměti. Nebo se rudé hvězdy přemalují na bílé. Dnešní technika skýtá netušené možnosti „opravy“ historických dokumentů.

Už je to zkrátka tak, že nová Evropa potřebuje nové dějiny. Nejlépe nějaké orwellovské, kde pravda je překrucování, překrucování narovnávání a svoboda otroctví.

Už je to oficiální a zákony na ochranu nové lepší pravdy před ideozločinci a jinými zrádci jsou připravené, stačí je použít. A že se určitě nějaký ten odvážný strážce lepší pravdy v taláru, nezkažený zastaralým sovětským pojetím dějin, najde.

Jen to mi vrtá hlavou, jestli se USA a Velká Británie od toho zlého ošklivého špinavého Sovětského svazu také trochu neumazali, když s ním byli ve spolku proti Třetí říši? A proč s ním vůbec do toho spolku lezli, když byl stejný nebo ještě horší, než ona? Že by to tehdy nevěděli a zjistili jsme to z pohodlí a bezpeční míru a 80 let distance až my dnes? Ale co už. Kdo se moc ptá, moc se dozví, a já si vůbec nejsem jistý, že chci právě tohle vědět. Trochu té naivní víry v pravdu si musím nechat, abych to v tomhle prolhaném světě dokázal nějak doklepat.

A pro mě zůstává pravdou, že nás Rudá armáda v roce 1945 osvobodila a co se stalo v roce 1968 s tím vůbec nesouvisí, stejně jako to, že přes všechny chyby bylo těch 40 let komunistické totality 100x lepší, než nacistická okupace, o čemž svědčí už jenom to, kolik nás tu pořád je a v jaké jsme materiální i morální kondici.

Sucho je problém


Že jsou změny klimatu obecně a u nás sucho zvláště velký problém, si začíná uvědomovat stále více lidí, i když pohříchu většina z nich až když si nemůže napustit bazén. Naštěstí se najdou i tací, co se snaží něco změnit, a o tom je článek Jiří Malík: Budovat přehrady nám proti suchu nepomůže. Potřebujeme vodu pozdržet v půdě a krajině, který není ani moc dlouhý, takže si ho přečtete sami a já vám tu k tomu přičiním pár svých poznámek:

  • Sucho je řešitelný problém, ale nevyřeší ho trh a deregulace, ale pouze a jedině inteligentní a razantní regulace v podobně krajinného inženýrství.
  • Garance 100% vyřešení problému ovšem neexistuje. Můžeme si být jistí, že když nic neuděláme a nic nezměníme, na 100% to bude horší, ale když to řešit budeme, vyřešit to nemusíme, jen zmírníme následky. To ale pořád není málo!
  • Sucho lze v celé republice vyřešit relativně levně, za cca 800 miliard. To mi nepřijde jako tolik peněz ve srovnání s tím, že nám jde o holou existenci. Větším problémem je čas, který si za peníze nekoupíme, ale potřeba ho budou roky, možná desítky let.
  • Tak jako sucho nezná a nerespektuje ani národní hranice, ani zápisy v katastru nemovitostí, tak i řešení musí tyto hranice překonat, tj. vlastníci pozemků, kteří budou nutná opatření odmítat, budou muset být k jejich přijetí donuceni, nebo vyvlastněni, protože krajina je vysoce komplexní systém reálného kontinua, se kterým nelze pracovat ideálně-diskrétními metodami kapitalistické civilizace. Život musí dostat přednost před nedotknutelností vlastnictví. Tohle bude nakonec asi větší problém, než peníze, protože spousta lidí radši chcípne i se svojí kozou, než by sousedovým dětem dali trochu mléka.
  • Nezanedbatelná komplikace řešení problému se suchem spočívá v tom, že současná situace je kvalitativně i kvantitativně nakolik vzdálená jak zkušenosti, tak erudici mnoha lidí, kteří se nedokáží smířit s tím, že co se v mládí naučili, je jim v stáří k ničemu, že problém sucha raději vytěsňují a neřeší.
  • Sucho je problém nejenom z pohledu fungování zemědělství a zásobování pitnou vodou, ale i hlediska energetiky, protože vyschlé řeky znamenají nedostatek chladící vody pro elektrárny, což znamená odstávky ve výrobě elektřiny a tím blackouty, což povede k odstávkám nejenom v dalších průmyslu, ale třeba i k nedostatku elektřiny pro čerpání a distribuci pitné vody. Je otázka, nakolik by tady pomohla decentralizace energetických zdrojů a náhrady jaderných a uhelných elektráren obnovitelnými zdroji?
  • Suma sumárum: máme problém, máme i řešení, teď jen musíme někde najít odvahu a vůli to řešení na ten problém použít. Jak bude řešení sucha politicky a kulturně těžké jsme z donucení vyzkoušeli teď při koronavirové krizi, protože i tu by spousta lidí raději vůbec neřešila, než aby se v něčem omezila nebo změnila své „normální“ chování. protože oni budou mít štěstí a na ostatních nezáleží.

Neskromné přání


Když se teď pomalu vracíme z pandemického režimu fungování společnosti do normálního, moc bych si přál, aby ten návrat nebyl úplný, aby alespoň něco z toho, na co dřív nebylo ani pomyšlení, ale co se v krizi najednou nedalo ignorovat, zůstalo: povědomí o tom, jaká práce je důležitá a jaká méně, které profese nás drží nad vodou a bez kterých se můžeme obejít. Ano, mluvím o úctě, kterou všichni začali prokazovat zejména zdravotníkům, ale i dalším pečujícím profesím, jako jsou ošetřovatelé, sociální pracovníci, vychovatelé a v neposlední řadě učitelé. (Omlouvám se všem popelářům, uklízečkám, prodavačům a dalším, na které jsem zapomněl, nebo si ani sám neuvědomuji, jak jsem sám i na jejich práci závislý.) Abychom na ně nezapomněli, sotva se trochu oklepeme, abychom je dokázali ocenit i finančně a už nevraceli na piedestal bankéře, sportovce, umělce, právníky či podnikatele jenom proto, že budou zase vydělávat víc. Abychom přestali hodnotit společenskou prospěšnost práce podle její ceny, abychom přestali přeplácet ty, bez kterých se můžeme obejít, a dokázali zaplatit ty, bez kterých jako společnost fungovat nemůžeme. Aby všechny ty reklamy, kterými teď velké korporace zaplavili televizi a v nichž pateticky oslavují ty, kteří to všechno odedřeli, nezůstaly jen modlením se bezvěrce na smrtelné posteli, ale aby jejich duch pokračoval a odrazil se v tom, jak rozdělujeme bohatství. Vím, že chci hodně. Co hodně, všechno. Vím, že by to znamenalo totální změnu hodnot a priorit celé společnosti. A přesto to chci. Chci to tím víc, že jsem teď viděl, že to jde.

P.S. Kdybych mohl mít ještě jedno přání, tak bych si přál, abychom neoznačovali něco za normální jenom proto, že je to nejběžnější, a abychom si přestali plést normální a zdravý. To, co je normální, ještě nemusí být ani zdravé, ani správné.

Buď práci čest


Po letech fetišizace práce přišly roky její bagatelizace. Dnes jako kdyby práce byla až to poslední, co zbývá jako zdroj obživy těm nejméně schopným. Pracují jen ztroskotanci, úspěšní podnikají. A ti, co podnikají, milostivě dávají práci zoufalcům, kteří musí pracovat a kteří by jim za to měli být vděční a ne si vymýšlet takové nesmysly jako je dovolená, nemocenská, osmihodinová pracovní doba či mzda. Tak zní dnešní dominantní narativ, ale je to lež jako věž, která má legitimovat vykořisťování a pacifikovat kdysi proletariát, dnes prekariát.

Pravda je totiž taková, že hodnoty vznikají pouze a jedině prací a pouze a jedině prací se udržují. Prací, nikoliv vlastnictvím. Ovšem, i organizace, řízení či obchod jsou práce, stejně jako věda nebo umění. Práce duševní je rovna práci fyzické a práce fyzická té duševní. Práce je práce. Ale vlastnictví práce není. Ani fyzikálně, ani sociálně, ani ekonomicky. I podnikatel zaslouží uznání, ale za to, že firmu řídí (a pohrdání, když ji neřídí nebo řídí špatně), nikoliv za to, že ji vlastní.

A je tu ještě jedna pravda o práci, ta nejpodvratnější: práce se nedává, práce se kupuje. Pokud „dostanete“ práci, tak ji ve skutečnosti prodáváte tomu, kdo ji od vás kupuje a platí vám za ni ve formě mzdy. Nezaměstnává vás pro vaše krásné oči, ale proto, že vaši práci potřebuje. A potřebuje ji tak moc, že je ochoten za ni platit. Samozřejmě na tom není samo o sobě nic špatného, na dělbě práce naše společnost stojí, jen je dobré to mít na paměti vždy, když vám bude někdo povídat něco o tom, že vám dává práci, a požadovat od vás výměnou vděčnost, loajalitu a zavřené oči i ústa.

Deziluze z vlastní bubliny


Vždycky jsem si myslel, že moji sociální bublinu – tu reálnou, ne místní virtuální – tvoří samí vzdělaní a inteligentní lidé. Mám je sice pořád rád, ale už si to o nich nemyslím. Během koronavirové krize vzal tento názor na mé bližní za své, když jsem pozoroval, kolik z nich není schopno pochopit mechanismy kapénkové infekce, domyslet efekt rozložení zátěže v čase, kolik z nich má pocit, že si na ně stát zasedl a vede proti nim jakýsi soukromý džihád s cílem je osobně poškodit, a jak obecně nejsou schopni se adaptovat na změněnou situaci, cokoliv na svém chování změnit a zarputile se drží svých mentálních i behaviorálních stereotypů. Trochu z toho na mě jdou chmury co se týče budoucnosti, ve které na nás čekají onačejší výzvy vyžadující mnohem zásadnější změny, omezení a odříkání, než je epidemie a karanténa.

Tři poznámky k aktuální situaci


Poznámka 1. policejní

Vláda chce, by policie mohla na místě pokutovat lidi, kteří nemají roušky, nebo se shlukují. Opozice v tom vidí problém. Já vidím problém v tom, že policie de facto nemůže vymáhat ochranná opatření, protože projednání až bůh ví kdy ve správním řízení až na úřadě, který je kvůli tomu navíc notně přetížen, nic neřeší. Potřebujeme, aby ti lidé nosili roušky teď, ne aby za nenošení dostávali pokuty až někdy. Policie, která nesmí vymáhat ani tak základní a zásadní opatření, je k ničemu, Pojďme se bavit o výši té pokuty, jestli to nutně musí být 10 000 Kč a nestačilo by třeba 5000 nebo 1000, ale rozhodně musí mít policie možnost jednat. Odmítat policii tuto možnost je totéž jako odmítat řešit epidemii jako takovou.

Poznámka 2. obchodní

Od včerejška se po sociálních sítích, a tím myslím i chatovací skupiny, šíří odkaz na článek Vojtěchovi dodali respirátory za 1,2 miliardy. Připravená schránka, říká o firmě expert s komentáři jako „Překvapuje to někoho?“ nebo „Vláda zlodějů a podvodníků“ a „Bylo to dávno připravené“. Ponechme teď stranou, že titulek je zformulován tak, že alespoň u mě budí dojem, že jde o nějaké Vojtěchovi, příbuzní ministra Vojtěcha, a celé je to malá nepotická domů. Není. Dokonce tam není nic ani o tom, že by ty respirátory nedodali, nebo že by byly nějak masivně nekvalitní. Ne, jediný problém je v tom, že je dodala firma, které ještě loni nevykazovala žádnou činnost. A pak tedy cena, ale o tom se mluvilo už dřív, že zdravotnictví obecně nakupuje dráž, než vnitro, navíc při současné situaci na trhu nelze pohledu ekonomické teorie dost dobře někomu zároveň vyčítat, že nakupuje málo, i že nakupuje draho. Takže zbývá jen ta „připravená schránka“, za kterou, jak se ukázalo, ani nestojí žádný bílý kůň. Znáte mě, tak víte, že já jsem asi ten poslední, kdo by se zastával podnikatelů, ale sakra, co je divného na tom, že máte připravenou firmu pro případ, že se náhle objeví obchodní příležitost, kterou nechcete řešit přes firmu na svůj „core business“, zejména když všichni víme, jak dlouho trvá v ČR založit novou firmu? Jasně, že vláda má být pod co nejbedlivější kontrolou, ale hledat za vším hned kriminální úmysl a vyrábět za každou cenu skandál ze všeho, co lze jen trochu použít, s tím nesouhlasím.

Poznámka 3. ekonomická

Státní rozpočet bude teď hodně ve schodku. Opozice v parlamentu to sice nechce dovolit, ale myslím, že realita jí ptát nebude, takže buď schodek, nebo státní bankrot. Jde mi ale o něco jiného: jak bude ten schodek financován? Standardní způsob – a řeší se to na celoevropské úrovni pro eurozónu – je vydání dluhopisů. Jenže kdo ty dluhopisy koupí a za co? Pokud se prodají, znamená to jediné – žádná zásadní krize se nekoná a zdroje jsou. A je třeba jen vyřešit otázku jejich alokace a distribuce. Jestli konfiskací, znárodněním nebo vydáním dluhopisů je otázka nejméně z poloviny politická, až pak ekonomická. A naopak, pokud skutečně přijde ekonomická krize,pak zdroje nebudou a dluhopisy nikdo nekoupí. Ovšem lidé tu budou pořád a podniky také – epidemie není pád meteoritu a materiální základna zůstane nedotčená, takže půjde jen o to ekonomickou mašinu znova rozjet. Třeba kvantitativním uvolňováním, alias tištěním peněz. No a pak je otázka, jestli by se ty peníze nedaly „natisknout“ rovnou a vynechat tak z financování státního dluhu banky a spekulanty? Já vím, že teoreticky to nejde, jen si říkám, jestli není čas na novou teorii?

Mezishrnutí


  • Takže když shrnu, co se píše po sociálních sítích, tak k nám koronavirus přivezl Babiš, Babiš ho tady rozšířil a Babiš se postaral i to, aby byl nedostatek ochranných pomůcek. Udělal to proto, aby mohl zavřít hranice, vyhlásit nouzový stav, zadusit ekonomiku a donutit nás nosit roušky.
  • Epidemie by nejspíš pominula sama, pokud by Babiš rezignoval. Pominula by zcela jistě, pokud bychom ho zavřeli.
  • Pokud by to nepomohlo, úplně postačí přestat nosit roušky a začít ignorovat bariérová opatření (omezení pohybu). Koronavirus totiž nepředstavuje žádné větší nebezpečí a je to jen záminka k omezování našich občanských a lidských práv a svobod a návratu socialismu. To nic nemění na tom, že vláda fatálně selhala při zajišťování ochranných pomůcek.
  • Nebudeme šťastní a svobodní, dokud zase nebudeme v pracovním stresu a nebudeme na 101% plundrovat lidské a přírodní zdroje; ekonomika tu není od toho, aby sloužila člověku, ekonomika je vyšší samostatné dobro, kterému musí sloužit člověk, žádný zachráněný život nevyváží pokles HDP.

Zbývají jen dvě otázky:
1. Zapomněl jsem něco?
2. Koho to proboha na těch sociálních sítích sleduji a proč zrovna kretény?

Vlastně tři: Je to všude stejné, nebo jsem se jen záhadným řízením osudu dostal do nějaké dementní bubliny?

[Aktualizováno] Poznej autora citátu


Poznáte autora následujícího citátu? Řešení zítra touto dobou. Odpovědi prosím do komentářů, hlavní cennou pro vítěze je pochvalný tweet.

V dobrém mě překvapilo, že se projevila ukázněnost a disciplinovanost, což není naše typická vlastnost. Samozřejmě, někdo může mít výtky k nějakému kroku, ale musíme si uvědomit, že vždycky obstojí těleso, které je organizované a drží určitou disciplínu, než rozhádaný dav. Tento moment se nám podařilo krásně překonat. A ukázalo se, že lidé na výzvu, kdy je potřeba držet pospolu a být druhému ku pomoci, jsou schopni reagovat kladně. A to je nádherné. Varoval bych jenom před tím, abychom si v momentě, kdy nám bude lépe, začali mezi sebou vyřizovat účty, kdo měl co udělat lépe. To platí především pro politiky a intelektuální elitu. Jistě, ledasco jsme mohli udělat lépe, ale uvědomme si. že jsme také čelili důsledkům naší dvacetileté pýchy, kdy jsme se domnívali, že co si nevyrobíme si můžeme jednoduše koupit za peníze. Ukázalo se, že tak jednoduché to není.

Aktualizace 9.4.2020: Jak správně poznal Kamil (viz komentáře), který šel ovšem evidentně na jisto, jedná se o aktuální výrok Dominika kardinála Duky v rozhovoru pro sobotní Lidové noviny, Tedy o výrok toho nejnepravděpodobnějšího muže, kterého bych já citoval, protože s ním souhlasím. Jenže on celý ten rozhovor je překvapivě příčetný a mohu ho jen doporučit, pokud se k němu někde dostanete. Že by panu kardinálovi svědčila karanténa?

Politicky nekorektní slabikář


Při domácí výuce mateřského jazyka jsme ve Slabikáři došli až na stranu 84:

Ještě před pár lety bych ji přešel bez povšimnutí, ale teď jsem se nad tou mírou politické nekorektnosti zarazil. To, co by mi dřív přišlo normální, mi najednou normální nepřijde. Táta muž a máma žena? Nošení květin? Genderové stereotypy a sexismus jak vyšité a děti se je učí už v první třídě! Tedy pokud nejsem už trochu zblblý progresivisty na straně jedné, když mě to zarazí, a konzervativci na straně druhé, když v tom vidím něco odvážného a odbojného? Nebo je to dobře, že vidím potenciální problém a kontroverzi i v tom, co mě osobně nijak neuráží a nepohoršuje, a kde bych ji ještě nedávno neviděl? Pokud ji tedy zblble nehledám někde, kde není. Každopádně pokud se chceme bavit o tzv. politické korektnosti, tak tohle je ideální příležitost.

Dáme globalizaci šanci?


Nevím, jak pro vás, ale pro mě má pojem „globalizace“ spíš pejorativní nádech. Slyším v něm volný pohyb kapitálu, který si cestuje po světě za nízkými náklady a vysokými příjmy, které pak schovává do daňových rájů, a nechává za sebou vydrancovanou krajinu a zbídačené lidi. Globalizace je pro mě kolonialismus, který místo armády a námořnictva používá banky a finanční trhy. Ale jak tak teď sleduji, co se děje ve světě v souvislosti s pandemií COVID-19, uvědomuji si, že globalizace může znamenat i něco dost jiného, totiž prostý fakt, že jsme všichni lidé a sdílíme spolu jednu jedinou planetu.

Jak se pandemická vlna valí světem, můžeme si navzájem pomoci – tam, kde ještě není, mohou vyrábět ochranné pomůcky pro místa, kde nákaza zrovna zuří nejvíce a tam, kde už mají nejhorší za sebou, mohou dát volné kapacity k dispozici těm, u nichž kulminuje a jejich vlastní kapacity nestačí. Jinými slovy, nevidím nic špatného na tom, že než to přišlo k nám, posílali jsme respirátory do Číny a teď je pro změnu z Číny nakupujeme. Sice to funguje na komerční bázi, ale to je detail, který se dá ještě poladit. Hlavní je, že globálně se globální problém řeší snáz, než lokálně, byť lokální strategie mohou být situačně adekvátnější a efektivnější.

A postřehl jsem ještě jednu věc – jako lidé jsem si podobnější, než jsem si myslel. Starosti, řešení i humor lidí reagujících na pandemii a s ní související opatření, zejména karanténu, jsou po celé planetě velmi podobné a univerzálně srozumitelné. Uznávám, že tento pohled je možná zkreslený tím, že lidé mimo můj civilizačně-kulturní okruh pro mne v podstatě neexistují (jazyková bariéra je svině, co si budem), ale ta moje civilizačně-kulturní bublina je myslím přesto dost velká na to, abych si mohl myslet, že máme společného víc, než by bylo mnohým milo. Přitom bych neřekl, že se jedná o projev hollywoodsko-cocacolové unifikace, ta by vypadala jinak. Stále ještě nejsme stejní – jen navzájem srozumitelní.

Společný problém, společné řešení, společný prožitek na globální úrovni, ale žádné všichni proti všem, jako za světové války, nýbrž spolu – třeba nás to změní, třeba nás to něco naučí. Snad jsem jen v důsledku klesající intenzity sociální interakce iracionálně optimistický, ale co už, pesimista umí být každý blbec, teď je ideální čas na optimismus.