Také vás tyhle detaily tak dráždí?


Ani nevím proč, ale díval jsem se včera v televizi na Schindlerův seznam. Já vím, že to není dokument, ale přesto mě nebetyčně dráždí, když tam pořád někdo mluví o Československu, které tehdy neexistovalo. Nebo že Němci omylem poslali vlak s vězni místo do Brněnce do Osvětimi. Němci. Omylem. (Ve skutečnosti tam opravdu odjel, ale zcela plánovaně a byla to jen přestupní stanice.) Nebo když ten vlak přijede do Březinky a titulek tvrdí Osvětim. Nebo když 8. května 1945 SS-mani pokojně a pokorně čekají na příchod Rudé armády (která sice opravdu přišla 8., ale ať mi nikdo netvrdí, že tam na ni ty SS-mani čekali, když na ni nečekal ani samotný Schindler). Nebo když závěrečné titulky tvrdí, že byl Schindlerovi v Izraeli udělen titul „spravedlivý“, když se ten titul jmenuje „Spravedlivý mezi národy“. A to jsou jenom věci, kterých jsem si všiml na první pohled. Jak má pak člověk brát vážně to ostatní? Jak říkám, chápu, že to není dokument, ale tyhle minely rozhodně nespadají do kategorie autorská licence, protože pro příběh nejsou nutné, ty spadají spíše do kategorie šlendrián. Taková lhostejnost k detailům mě irituje. Vás ne? Nechci si ani představovat, jak musí trpět člověk, který dané problematice opravdu rozumí.

Perličky z české legislativy II – Zákon pečující


Vyšla novela [1] zákona o lesích [2], která do §19 zavádí odstavec 2 následujícího znění (zvýraznění vlastní):

(2) Při vstupu do lesa podle odstavce 1 je každý povinen přizpůsobit své jednání stavu přírodního prostředí v lese a zvýšenému nebezpečí, které je se vstupem do lesa spojeno, a dbát své osobní bezpečnosti nebo bezpečnosti osob svěřených. Uvedená povinnost platí i při pohybu na účelových komunikacích v lese, vyznačených stezkách, pěšinách a trasách, odpočinkových místech a tábořištích. Vlastník lesa neodpovídá za škody na majetku, zdraví nebo životě vzniklé při využití práva podle odstavce 1, ledaže by škodu způsobil úmyslně.“.

Po věcné stránce samozřejmě nemám námitek, v lese by se měl člověk chovat opatrně a přiměřeně stavu prostředí i svým schopnostem, a nejenom v lese. Jenom nechápu, proč to musí být napsané v zákoně? Copak tohle někomu nedojde samo s sebou? To budeme mít zákon i na to, že když se mi chce čůrat, tak mám jít na záchod a pak po sobě spláchnout? A když už to v tom zákoně je, jaké z toho plynou sankce? Jestli je to jen deklaratorní, tak je to ještě více na palici, zejména s ohledem na odstavec 1, který zní (zvýraznění vlastní):

(1) Každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest. Při tom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců.

Není snad celý nový odstavec 2 obsažen ve slovech na vlastní nebezpečí z dávno existujícího odstavce 1? Opravte mne, jestli se mýlím, ale podle mě je. Celý odstavec 2 je redundantní a over-paternalistický. A zcela jistě není v našem prvním řádu ani první, ani poslední svého druhu. Méně odstavců 2 a více důvěry v rozum a příčetnost občanů i úředníků chtělo by se zvolat, kdyby byla naděje, že někdo poslouchá.

Malá česká kulturní revoluce


Václav Klaus syn není můj hrdina, stejně jako jím nebyl Václav Klaus otec. Kdyby tady s námi nebyl, bylo by tu blbce méně. Ale když už tu s námi je, tak bychom se k němu měli chovat tak, abychom nebyli za ještě větší blbce, než je on. Jelikož na Národní třídu by mě 17. listopadu ani párem volů nedostal, co přesně se tam včera stalo nevím, ale říká se, že tam dav hrubě nadával právě právě Václavu Klausovi mladšímu a vše musela snášet i jeho malá dcera, kterou vzal s sebou, když se šel klanět revoluci. Ale ono je nakonec úplně jedno, co se stalo, protože mnohem podstatnějším se ukázalo být to, jaké reakce incident vyvolal. Od bagatelizace až po nadšené schvalování! Prý si za to může sám, protože říká a dělá něco, co by říkat a dělat neměl, a ulice má prý právo (sic!) mu dát co proto. Však to znáte ze soudniček, znásilněná si za to také může sama, neměla mít díru mezi nohama. I ten černoch je vinen, že se narodil černý, tak proč by měl být ušetřen nějaký Klaus? Dav spravedlivých musí očistit národ. Internet se zaplnil pochopením pro agresi vůči jinému. I to, že měl s sebou dceru je prý jen a pouze jeho chyba a je na tom prý nejlépe vidět, jaký je to šmejd. Neměl ji brát s sebou, mělo mu být jasné, že jeho přítomnost na pietním místě si vyžádá nekompromisní zásah občanské policie. A na tom se shodli lidé, kteří sami sebe považují za svědomí národa. Přitom ještě den před tím byli rodiče, kteří vzali své děti na Letnou chváleni, jak je vedou k tomu správnému občanskému postoji. Zloba, nenávist a agrese se pomalu ale jistě vymykají jakékoliv kontrole. Účel již opět světí prostředky a vše je povoleno, pokud je to pro dobrou věc. Ale pro kterou? Nenapadá mě žádná, kterou by uměl zajistit jen soudce Lynč. Tady nejde jen o nějakého Klause (čert ho vem), tady o to, že čím dál tím víc našich spoluobčanů se necítí vázáno jakýmikoliv pravidly a je stále silněji přesvědčeno, že má právo ba povinnost sáhnout po násilí. Taková malá česká kulturní revoluce.

Zápisky frustrovaného cestujícího


Než budu pokračovat v „oslavách“ 30 let „svobody“, musím si vyřídit jednu komunální záležitost. Jak už jsem zmiňoval včera na Twitteru, jel jsem čtyřikrát vlakem a z toho třikrát měl vlak zpoždění. Je to super obzvláště když na ten zpožděný navazuje další, který vám tím pádem ujede. Z hodiny čistého času na cestu jsou tak rázem tři. Ztratíte dvě hodiny života, které vám nikdo nevrátí. Jen se dozvíte, že „vlak je opožděn z důvodu předjíždění vlaku rychlíkem“. Proč ale má mít kvůli zpoždění rychlíku zpoždění i příměstská doprava? Proč má mít rychlík přednost? Proč kvůli desítkám lidí v rychlíku, kteří stejně přijedou pozdě, musí přijet pozdě i stovky lidí, kteří jedou do práce či do školy? A že má ten rychlík zpoždění je jisté, protože kdyby ho neměl, do grafikonu by se vešel.

Ale to nejsou jen vlaky, veřejná doprava v Praze v poslední době vůbec povážlivě vázne a je čím dál tím víc nespolehlivá. Jediné, co ještě jakž takž funguje, pokud zrovna nikdo neskočí nebo nespadne pod vlak, je metro. Jenže na to metro se musíte nějak dostat a tady začíná problém, protože tramvaje a autobusy se do ulic kvůli automobilům už prostě fyzicky nevejdou. Ostatně, brzy se do ulic nevejdou už ani ta auta. Výsledek je ten, že veřejná doprava přestává být atraktivní, a často i použitelná. A to je špatně. Hodně špatně. Funkční veřejná doprava je nezbytný předpoklad funkčního města. Jenže je to zároveň antagonista privilegované individuální automobilové dopravy.

Osobně bych tento empirický důkaz toho, jak individualismus škodí společnosti (a tím i ostatním individuím) ochotně oželel, jen kdybych si na půlhodinovou cestu nemusel dělat dvouhodinovou rezervu. Ale chápu, že fungující MHD by byl socialismus a socialismus my v Praze nechceme. Tedy vlastně nechápu.

Co jste dokázali?


Už dlouho mi vrtá hlavou jedna taková kacířská otázka a protože nejméně dalších deset let nebude vhodnější příležitost se zeptat, zeptám se teď: Představte si, co všechno za třicet let od převzetí moci v roce 1948 do roku 1978 dokázali v dobrém i zlém komunisti, a teď mi řekněte, páni demokraté, co jste za stejných třicet let dokázali vy?

Já když se podívám na třicet let komunistů, tak vidím nové továrny, přehrady, elektrárny, silnice, byty pro lidi na bydlení a ne jako spekulativní investici, neuvěřitelné kulturní vzepětí šedesátých let, Remka ve vesmíru, metro v Praze, politické procesy i rehabilitace, kolektivizaci zemědělství i soběstačnost v potravinách, akce „Z“ a brigády, sovětskou okupaci i normalizaci…

A co vidím, když se podívám na třicet let od roku 1989 do roku 2019? Privatizaci. Padesát odstínů privatizace. Zkrachovalé podniky, bezdomovce, exekuce a lány řepky; a v kultuře nic, co by stálo za zmínku. Jinak nic. Žádný pokrok, žádná snaha, žádná vize, žádný společný cíl, jen partikulární sobecké cíle urvi, co se dá, a jdi přes mrtvoly. Jedním slovem – stagnace. Paralýza antikomunismem.

Jestli to vidíte jinak, zkuste mě přesvědčit. Ale tím, jaké je to dnes, ne jaké to bylo dřív. Neargumentujte padesátými léty a nedostatkem banánů, argumentujte tím, jak se společnost posunula, co získala, co vybudovala. Celá společnost, ne Kellner, Babiš nebo Bakala. Neomezenými možnostmi pro agresivní podnikavé predátory mě nepřesvědčíte, vydáváním monotónního oslavování „svobody“ za svobodu samotnou také ne. Ani internetem, magnetickou resonancí a dalšími přínosy pokroku obecně, který je v takové Číně, Indii či leckde v Africe stejný.

Je mi líto, ale já prostě nic, co by převážilo bezdomovce, exekuce a sociální nespravedlnost nějak nenacházím. Asi nemám ten správný smysl pro svobodu.

Podporujte svého učitele


Stávka učitelů za lepší platové podmínky bude. Je to dobře. Od kvality učitelů se odvíjí kvalita národa a kvalita něco stojí. Učitelé nejsou předražené nekompetentní automaty na hlídání dětí, jak si podle některých vyjádření myslí nejen někteří rodiče, ale i politici. Je dobře, že se učitelé – a nejenom učitelé, ale i další možná méně kvalifikovaní, ale rozhodně ne méně potřební pracovníci ve školství – dokázali ozvat a nenechávají se dále vydírat „povinností“ a „odpovědností“. Proto jejich stávku podporuji, i když to i pro mě znamená komplikace. Přitom si myslím, že rozhodnutí stávkovat nebylo od učitelů zbrklé a lehkovážné, ale že se rodilo těžce, už jenom proto, že jim muselo být jasné, že bude nepopulární. Protože zatímco stávka v továrně se dotkne jen firmy a managementu, stávka učitelů se bezprostředně dotkne i desetitisíců rodičů, kteří i bez toho považují učitele za nepřítele, a teď ještě musí řešit, co s dětmi. Tak si, kolegové rodičové, uvědomte, že teď řešíte jeden den, ale jestli školy zkolabují, protože v nich za stávajících podmínek nebude chtít nikdo pracovat, budete řešit ne jeden den, ale celý rok, a možná několik let. Bylo by fajn vidět, že rodiče jsou s učiteli solidární, protože jde především o budoucnost jejich děti, a že se nechají vládou kvůli jednomu dni komplikací proti učitelům postavit. Bylo by to fajn, ale popravdě to nečekám. A bylo by fajn i to, kdyby se vedle učitelů dokázaly ozvat i zdravotní sestry, sanitářky a všichni ostatní, kteří svojí levnou prací dotují nízké daně korporací a blahobyt zbytku společnosti. Za práci se platí, milí zlatí, a za tu nejpotřebnější by se mělo platit nejlépe. Podporujte svého učitele, podpoříte tím i sami sebe.

Nereportáž z demonstrace


Jak můj aktivismus v posledních letech upadá, tak na včerejší demonstraci proti turecké agresi a na podporu Kurdů obecně a Rojavy zvláště jsem prostě jít musel. Už dlouho jsem neměl tak nutkavý pocit marné morální povinnosti. Takže jsem dorazil s mírným předstihem a ke svému překvapení zjistil, že nepočetné policejní síly mají s účastníky téměř paritu. Mělo mi dojít, že když něco organizují anarchisté, tak přesnost a důslednost nebude priorita. Nakonec se nás ale na Klárově sešly dle mého odhadu dobré tři čtyři stovky, kteréžto číslo posléze potvrdila i média. K svému překvapení jsem ale zjistil, že nikoho z přítomných neznám. Pár let zpátky jsem na setkáních podobně smýšlejících protistátních živlů poznával alespoň obličeje, když už jsem neznal jména, ale včera už ani ty. Přitom určitě musím hodně z přítomných znát jako jména z internetu. Můj celkový dojem – nutně poznamenaný tím, že jsem se odpojil již na Klárově k Černíku jsem nešel – je ovšem o poznání rozpačitější, než jaký mají autoři reportáží na Alarmu nebo Referendu. Přitom vůbec smysl demonstrace nezpochybňuji, bylo správné, že byla a byla nutná, jen mi to přišlo, že potřeba rychlé akce poněkud převážila nad přípravou, takže bylo sice jasné, proč tam jsme, ale už méně co a od koho vlastně chceme. Tak snad příště, protože nějaké příště určitě bude. Třeba před tureckým velvyslanectvím. Nebo před americkým. Nebo před legací NATO, pokud tedy něco takového existuje samostatně mimo Generální štáb.

P.S. Fotky nejsou a nebudou. Jednak jsem neměl foťák, jednak bylo málo světla, ale především jsem usoudil, že houf lidí na Klárově už jsme všichni viděli tolikrát, že bude lepší to přenechat profesionálům.

Ať žije Rojava!

Hanba NATO!

Šmíra


Stalo se, co stát se muselo – zemřel Karel Gott, fenomenální populární zpěvák, jehož blíže představovat netřeba. A jeho mrtvola ještě ani pořádně nevychladla, když přispěchali šmíráci, aby se na ní přiživili. Jako první politici, kteří bryskně přišli s nápadem uspořádat mu státní pohřeb a vyhlásit státní smutek. Ale prosím vás, jaký byl Karel Gott stát? Je v pořádku, že stát nepředstírá, že neví, kdo to byl, a nechápe jeho význam pro velkou část společnosti, ale státní pohřeb populárního umělce přeci jenom trochu zavání populismem. A nápad pořádat to v katedrále sv. Víta etc. a opět tak spojovat stát a církev, od které by se měla sekulární republika naopak co nejvíce distancovat, je už vyloženě pitomý.

A pak je tu ještě jedna skupina šmíráků, která mlčela, dokud byl Gott živ, ale sotva zemřel, začala mu vyčítat neodpustitelné poklesky, jichž se dopustil za minulého režimu, a nejraději by ho pohřbila bez obřadu za hřbitovní zdí, kdyby se tento obyčej ještě udržoval. Asi nemám ten správný smysl pro spravedlnost a heroické sebeobětování se na oltář vznešených ideálů, ale dost dobře nechápu, co mu tito často bývalí kariérní členové KSČ vlastně vyčítají? Že podepsal Antichartu? Co měl dělat jiného? Odmlčet se a přestat zpívat? Komu by tím prospěl? Svojí prací dělal život lepší pro tolik dalších lidí. Kolik lidí svým uměním potěšili všichni ti hrdinové z undergroundu? Že by mu vyčítali právě tohle, že učinil normalizaci snesitelnější? Byl to umělec, ne filosof. A není chyba umělců, že si z nich lidé dělají morální autority a očekávají od nich víc, než umění.

Nebo jeho prostřednictvím útočí na všechny lékaře, umělce, právníky a inženýry, kteří za normalizace také pracovali, dobře pracovali a drželi národ nad vodou, místo aby se něj vykašlali a ztrestali ho za konformitu tím, že se nechají zavřít, nebo emigrují? Ale kolik z těch, kteří jsou dnes, když už žádná rizika nehrozí, tak zásadoví, bylo stejně zásadových před čtyřiceti lety? Pokud tedy byly vůbec na světě?

Jenže Gott nebyl úspěšný jen za normalizace. Byl úspěšný i před ní a byl úspěšný i po ní. Byl úspěšný i v novém režimu. Byl úspěšný i v cizině, nejenom na východě, ale i na západě, kam prsty normalizace nesahaly. Za svůj úspěch Karel Gott nevděčil kolaboraci s režimem, jak se dnes snaží někteří naznačovat. Nevyšplhal se po zádech svých perzekvovaných kolegů a neupadl v zasloužené zapomnění, když se jeho konkurence vrátila. Svůj úspěch si Karel Gott odpracoval a (ne)lísání se k jakémukoliv režimu nebylo to jediné, na čem stála jeho kariéra. Na rozdíl od jeho posmrtných kritiků. Že by to nakonec bylo tohle, co mu šmíra nemůže odpustit?

Když korporace fandí elektromobilitě


Jestli jsem to správně pochopil, tak elektromobilita je ekonomický, energetický a ekologický (sic!) neomarxistický nesmysl, který nás všechny zabije, pokud se mu neubráníme individuální automobilovou dopravou a co největší spotřebou fosilních paliv. Jenže ono je tu jedno velké ALE – a to je chování velkých korporací, které jdou elektromobilitě naproti. To nejsou žádní živnostníčci, kteří musí skákat, jak panstvo píská – tohle je to panstvo, které píská. Kdyby byla elektromobilita takový ekonomický a energetický nesmysl (ekologii korporace nikdy moc neřešili), tak by si automobilky určitě dokázali prolobbovat, že nic takového nebude.

Ano, máte pravdu, někde tu ten chcíplý pes zakopaný být musí, protože korporacím nikdy nešlo o lepší svět, ale jen o zisk. Nějaký ten háček to jistě bude a dost možná to bude jen z bláta fosilních korporací do louže korporací elektrických, ale to ještě není důvod za každou cenu v tom blátě zůstávat. Když vylezeme z bláta, je pořád šance, že se louži vyhneme, zatímco když v tom blátě zůstaneme, máme sice jistotu, že nešlápneme do louže, ale také jistotu, že jsme v blátě. Ergo dává smysl podporovat elektromobilitu navzdory veškeré nutné skepsi vůči korporacím také, protože jedna změna otevírá dveře druhé.

Konec čapích nadějí


Poslání premiéra – a také, ne-li především, oligarchy – Babiše před soud v kauze Čapí hnízdo byla jistou částí české společnosti (nepřesně a zkratkovitě si ji onálepkujme jako „Pražskou kavárnu“ nebo „Chvilkaře“) poslední šance, jak ho porazit alespoň justičně, když politicky na to nemají. Pro případ, že bude obžalován, se už nepochybně připravovaly oslavy nezávislosti státního zastupitelství. Jenže státní zastupitelství rozhodlo, že trestní stíhání zastavuje. Ani Andrej Babiš, ani nikdo jiný v kauze Čapí hnízdo před soud nepůjde. A pro zmiňovanou část české společnosti je jednoznačný důkaz toho, že to samé státní zastupitelství nezávislé není. Jaksi jim při tom uniká, že nezávislost nespočívá ve výsledku rozhodování, ale v jeho procesu.

Jenže ono jim toho uniká více. Například si vůbec nepřipouštějí, že zastavení kauzy Čapí hnízdo vůbec nemusí být důsledkem toho, že Babiš je premiér, Benešová ministryně spravedlnosti a Zeman prezident, ale prostě toho, že státní zástupci po zvážení shromážděných důkazů usoudili, že toto důkazní břemeno zkrátka neunesou, a proti armádě elitních právníků a řádově větším lidskými i finančními zdroji, které by na ně Babiš poslal, už vůbec ne.

Jinými slovy, že důvod zastavení trestného stíhání, do kterého některé vkládali tolik nadějí, vůbec nemusí být ve zbabělosti a závislosti státních zástupců, jak to bude jistě prezentováno, už jenom proto, aby se ve veřejném prostoru neobjevovalo jiné možné vysvětlení: důvode není ten, že Babiš je premiér, ale že je to oligarcha; důvod není v tom, že by státní zastupitelství nebylo nezávislé, ale v tom, že český právní řád je záměrně nastaven tak, aby lidem jako je Babiš v nepřekážel.

Nadějím, že bude možné přibrzdit Babiše beze změny společenských poměrů je konec. Pokud má být Babiš uvázán na řetěz – a nejenom Babiš, ale i Bakala, Kellner, Koláček a jak se všichni ti oligarchové, o nichž většinu času není vůbec slyšet, ačkoliv mají reálně mnohem větší moc, než všichni ministři a státní zástupci dohromady, protože mají peníze – bude zkrátka nutné učinit podstatné systémové změny. Snad to teď, když už není možné doufat v trestní stíhání, které mohlo podstatu problému ještě nějaký čas maskovat, bude jasné.

Alespoň se ukáže, jestli „Chvilkařům“ z „Pražské kavárny“ jde jen o Babiše osobně, nebo o oligarchii obecně.