Jak úřady šikanují slušné podnikatele


Do Prahy se nastěhovala společnost EUROBILLBOARD původem z Českých Budějovic z Fischer holdingu, která pod zástěrkou (ne)propojeného pavouka (ne)dohledatelných firem pronajímá billboardy umístěné na cizích pozemcích bez jakéhokoliv souhlasu vlastníka. Jejich právníky dokonale zpracovaný zamlžený systém, kdy pronajimatel je jiný než provozovatel, a ten jiný než vlastník, zneužívá proces správního řízení. Když náhodou odstranění skutečně hrozí, firma billboard o pár metrů posune a jede se nanovo. 

https://www.facebook.com/mcpraha14/posts/2033214636809965

Ale hlavně že bude pořád někdo tvrdit, že je u nás svoboda podnikání omezována a rdoušena. Tohle je jen další z důkazů, že „svoboda“ podnikání musí být omezování a jedině přísná a důsledná regulace může zajistit svobodu i pro jiné, než agresivní parazity a predátory.

Sláva hasičům


Nemine den, aby někde nebyli potřeba hasiči. Když zrovna nehoří, tak jsou povodně. Když nejsou povodně, vykolejí vlak. Když nevykolejí vlak, nabourá auto nebo někde něco bouchne. Kdysi jsem četl takový bonmot: Víte, jak poznáte hasiče v prchajícím davu? Běží opačným směrem.

Žádná nehoda nebo živelní pohroma není tak velká, aby si s ní hasiči neporadili, nebo se o to alespoň nepokusili. Rychlí, obětaví, profesionálové každým coulem. Zachraňují životy i majetky. Už léta tvrdím, že jestli v tomhle státě na 100% něco funguje, tak jsou to hasiči. Nedovedu si představit, jak lépe by ještě mohli fungovat. Hasiči jsou jediná složka státu, která nemá jiný účel a jiné využití, než pomáhat lidem.

A přesto se najdou lidé, kteří na hasičích hledají mouchy, vyčítají jim pomalost a hází jim pod nohy klacky v podobě bezohledně zaparkovaných aut a sobecky ignorovaných požárních předpisů. No dobře, to jsou blbci a blbci se najdou vždy a všude, řeknete si. A budete mít pravdu. Ale zamyslete se trochu nad tím, koho v naší kultuře považujeme za hrdiny? Jsou to hasiči? Tak se podívejte, koho jako hrdiny zobrazují média a populární kultura: vojáky, policisty, sportovce, podnikatele a občas lékaře. No schválně, kolik znáte filmů o hasičích? Já tři: Skleněné peklo, Okrsek 49 a pak české Hasiče. A teď jmenujte kriminálky, detektivky, válečné filmy nebo seriály z nemocničního prostředí… to jsou úplně jiné počty, že? Proč jsou nám jako hrdinové předkládáni chlapi, co na rozkaz zabíjejí nebo se zabíjet nechávají, zatímco skuteční hrdinové, kteří se vrhají do plamenů, aby životy zachraňovali, stojí bez většího zájmu stranou? Něco nelichotivého to o naší společnosti vypovídá, nemyslíte?

Jako společnost máme prostě zmatek v prioritách. Možná nám ten zmatek někdo v hlavě dělá záměrně, možná je to jen důsledek většinové intelektuální a morální nedostatečnosti a lenosti, ale na každý pád si myslím, že jako společnost hasičům dlužíme to, čeho takovým vojákům dopřáváme víc, než si zaslouží.

A proto chci alespoň sám za sebe teď a tady hasičům poděkovat a vzdát jim čest a slávu, a to tím spíš, že jsem jejich pomoc zatím zaplaťpánbůh nikdy nepotřeboval a pevně doufám, že ani nikdy potřebovat nebudu.

Díky, chlapi. Jste borci, jediní skuteční hrdinové.

Kulturní rozdíly


Strašný skandál. Čeští hasiči odletěli pomáhat do výbuchem ledku těžce poničeného Bejrútu. Sice bychom na ně mohli a měli být pyšní, že dokázali odletět tak rychle, že nejde jen o gesto, ale jejich přítomnost může reálně pomoci, jenže my místo toho řešíme skandál, že neletěli letadlem armády, ale komerčním letadlem Smartwings.

Osobně myslím, že Libanoncům by to bylo úplně jedno, i kdyby je tam dovezl Aeroflot. Pražské kavárně, která nikam neletěla a sedí pohodlně doma na zadku, to ovšem jedno není. Přitom soudě podle toho, kdo nejvíc dělá z letu se Smartwings skandál, není problém ani tak v tom, že letěli soukromým komerčním letadlem, jako prostě v tom, že Smartwings, čili Babiš, čili Zeman, čili Číňani. Kdyby letěli úplně stejně soukromým ukrajinským Ruslanem, bude všechno v ažúru. A to je ten kulturní rozdíl mezi těmi, kteří problémy řeší, a těmi, kteří je vymýšlejí.

Proč vůbec hasiči neletěli armádním letadlem? Podle všeho kvůli špatné komunikaci, ale nejen kvůli ní. Představuji si to asi takto:
– Hasiči: Potřebujeme dopravit do Bejrútu, můžete nás tam dostat?
– Armáda: Jasně, prověříme a dáme vědět.
– Hasiči čekají na telefonát od armády, že dokáže letadla připravit a naložit.
– Armáda čeká na rozkaz, že má začít něco dělat.
– Hasiči nečekají a objednávají let u Smartwings (docela klika, že se kvůli koronaviru nikam nelítá a kapacity jsou k dispozici).
– Pražská kavárna vymýšlí skandál.
– Armáda se brání, že nemohla nic dělat, protože neměla oficiální žádost/rozkaz.
– Hasiči jsou dávno v Bejrútu a dělají svoji práci.

No a já si myslím, že důvod, proč se armáda s hasiči nedokázala domluvit, není jen špatná komunikace, ale především zásadní kulturní rozdíl: Hasiči neplánují, ale reagují. Když je poplach, naskáčou do aut a až cestou se dozvídají, proč a kam vlastně jednou. Nic jako oficiální žádosti neznají, protože kdyby si na něco takového hráli, tak přijedou všude s křížkem po funuse. Doslova. Hasiči jsou cvičení na situace, které jsou naléhavé, ale vesměs krátkodobé. Jenže u armády je to jiné. Armáda plánuje. Hlavně plánuje. Naprostá většina všech ozbrojených konfliktů eskaluje poměrně dlouho a dlouho také trvá. Armáda nikam nespěchá, válka neuteče. Armáda je zvyklá jednat jen na rozkaz, armáda je stavěná na to, že sice nemusí vyrazit jako sprinter, ale když už se rozhýbe, tak se musí hýbat dlouho a bez pomoci.

Jak říkám, jiná „firemní“ kultura. Ani horší, ani lepší, jen přizpůsobená jiným situacím a jiným problémům. Asi není problém do budoucna připravit plány pro spolupráci armády při nasazení hasičských USAR týmů a když bude plán, tak to určitě bude fungovat (a bude to i lepší, protože komerční kapacity v dovolenkové sezóně příště k dispozici určitě nebudou), ale teď není důvod vyrábět z toho skandál a politickou kauzu a hledat nějaké viníky nebo se někomu omlouvat. Nic špatného se nastalo, naopak hasiči, potažmo stát, pro jednou zafungovali zcela na jedničku. Jako národ obecně důvodů k hrdosti moc nemáme, tak teď, když jeden poctivý je, nekažme si ho žabomyšími spory o to, kdo USAR do Bejrútu dovezl, když to podstatné je, že tam jsou a jsou tam včas.

P.S. Toto není reklama na Smartwings, jejich třetitřídní dobytčáky nesnáším a firma mi je i jinak odporná, jen si prostě dovedu v hlavně srovnat priority.

Není novinařina jako novinařina


Přečetl jsem si teď dva články o tom výbuch ledku v Bejrútu. Na seriózním českém serveru Výbušný náklad přivezla do Bejrútu loď ruského oligarchy. Celníci před ním varovali, na ruském „dezinformačním“ The cargo that blew up Beirut: Sailor REVEALS troubled history of doomed ship that brought TONS of explosive fertilizer to Lebanon. A řeknu vám, je to nebe a dudy, přičemž ten ruský ten český hravě strčí do kapsy. Jak množstvím informací, tak jejich relevancí či stavbou textu. V tom českém je ale zase svět tak nějak jednodušší. Už jen ta volba titulku: Proč si Aktuálně vybralo zrovna informaci o tom, že majitelem lodi je ruský oligarcha (ve skutečnosti není, ale to je téměř detail), a ne třeba že to je kyperská korporace nebo že loď plula pod moldavskou vlajkou? Z titulku na Aktuálně si čtenář odnese dojem, že v tragédii přičině figurují Rusové, i když je to v reálu naprostá marginálie a ani v textu to není ten nejdůležitější bod. Byl to záměr? Nebo jen podvědomě zautomatizovaný stereotyp? Srovnej s tím titulek ruský, který je věcný a mnohem lépe vystihuje podstatu problému. O textu samotném nemluvě. Novinařina se dá evidentně dělat na různé úrovni, profesionálně nebo lajdácky, bulvárně nebo seriózně. Jenom se nesmíte nechat zmást tím, kdo sám sebe označuje za seriózního a koho naopak nálepkuje jako dezinformátora. Pokud se nepletu, je to právě Aktuálně, kdo se tváří seriózní a Russia Today často a s oblibou nálepkuje jako dezinformační, jak se ale můžete přesvědčit na příkladech dvou stejných a přitom tak jiných článků, je to přesně naopak. Problém s ruskými „dezinformačními“ médii tak možná nebude ani tak v nich samých, jako spíš v naší neschopnosti číst a chápat delší a složitější texty, protože jsme v prostředí povrchního, klipovitého a schematizujícího bulváru vydávaného našimi médii za seriózní novinařinu, už úplně zdegenerovali.

Furt to samý


Včera jsem si doplňoval vzdělání sledováním filmu Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu, komedie z roku 1964 beroucí si na paškál studenou válku, strach z atomového holocaustu, vzájemnou nedůvěru a fanatické vojáky… a musím říct, že to byla podívaná až nechutně aktuální. Strach z Rusů, nenávist ke komunistům, vzájemná nedůvěra, víra v moc zbraní, ničení a války, přesvědčení o výhodě překvapení a preventivních úderů, potřeba konfliktu a ničení, všechny bylo úplně stejné, jako je to dnes. I ten nepřítel je pořád stejný. A já z toho měl takový pocit marnosti a bezmoci, že úplně přehlušil všechno ostatní, takže ani nedokážu říct, jaký ten film vlastně byl, nejspíš pár geniálních intelektuálských fórků, ale jinak nic, co by mi utkvělo. Když to natáčeli, tak to asi vážně mysleli jako komedii, ale postupem času se z toho stal smutný vizionářský dokument a neschopnosti západních elit myšlenku opustit.

Rasa je sociální konstrukt


Když vám někdo napíše, že rasy neexistují, řeknete si nejspíš, že to bude nějaká intelektuálská hovadina, protože máloco je tak evidentní, jako že černoši jsou černí a běloši bílí (a rudoši prý rudí, ale mně přišli vždy prostě snědí). Jenže ono se ukazuje, hovadina je spíš věřit na rasy a na to, že je člověk svojí rasou determinován nejenom vizuálně, ale i intelektuálně a morálně. Barva kůže je prostě něco tak nápadného a reflexivně snadno uchopitelného, že se málokdo pokusí podívat se na problém hlouběji.

A když už se to pokusí uchopit vědecky a vědecky dokázat, že existuje na první pohled snadno rozpoznatelný a neopravitelný lidský odpad, může se stát, že zjistí pravý opak. Je-li to vědec poctivý, tak s tím přesto půjde ven a není jeho chybou, že o výsledky jeho výzkumu, které předsudky nepotvrzují, ač právě to si od nich zadavatel sliboval, není mezi veřejností valný zájem.

Přes sto let starý příběh, který je pořád trapně aktuální, se stal asi takhle:

Boas na požadavek komise nadšeně přistoupil a během následujícího roku shromáždil spolu se svými studenty a studentkami detailní data o téměř 18 tisících nově příchozích imigrantů ze všech možných etnik (jednou z “obávaných” skupin byli v té době třeba také Češi, obývající pár bloků na East Side na Manhattanu, hned vedle polských a slovenských komunit).

Boasovou metodou byla takzvaná antropometrie. Měřil imigrantům velikost lebky, porovnával tvary, pomocí speciálně vyvinutých skleněných kuliček vytvářel tabulky barev očí. Výsledek jeho studie byl jednoznačný a poměrně senzační v tom smyslu, že vyvracel do té doby naprosto samozřejmý předpoklad, že lidé se přirozeně dělí na různé rasy, které se od sebe odjakživa a navždy fyzicky i mentálně odlišují. Boasovi studenti a asistenti ale shromáždili data, která ukazovala pravý opak — už první generace dětí narozená na americké půdě se mnohem více podobala ostatním americkým dětem než “rase” svých rodičů.

Tvary lebek typické třeba pro jižní Evropu se změnily na tvary lebek typické prostě pro Manhattan. Už během dvaceti let se z jedné “rasy” chápané jako fixní a neměnná konstanta stala “rasa” úplně jiná. Boas dospěl k jedinému možnému logickému závěru — prostředí, strava, vzdělání, kulturní zvyky, podnebí mají mnohem větší dopad na to, kým jsme, než genetická dispozice včetně etnické kategorie rodičů. Jinými slovy, rasy vlastně tak úplně neexistují a v žádném případě nedeterminují, kdo jsme. 

Tak existují rasy, nebo neexistují? Ono je to vlastně jedno. Problém není v tom, jestli rasy existují, ale v tom, jestli nezměnitelně a nevyhnutelně předurčují člověka. Když to nebudou rasy, najdou si lidé něco jiného, od jazyka přes pohlaví po společenskou třídu. Zoufalá potřeba nevyhnutelné nerovnosti si vždycky najde cestu. Rasismus ve všech svých podobách je totiž otázkou subjektu, nikoliv objektu, stejně jako jakékoli jiné osobní selhání.

Nazdar subjekti!

Some lives matter more


Sotva hnutí s heslem black lives matter dosáhlo takové intenzity, že už ho nebylo možné ignorovat, objevilo se nové heslo all lives matter, se kterým přišli ti, kterým na černých životech nikdy nezáleželo, ale teď se začali bát o ty své. Nenechte se mýlit, i když to tak na první pohled vypadá, all lives matter po rovnosti nevolá. Lidé, kteří se jím zaštiťují, totiž mlčeli, když na černých životech nezáleželo, a mlčeli by i dál, i kdyby se černí neozvali. Teď se ozvali a ozvali se hodně hlasitě a bílí se začali bát o ty své. All lives matter není nic jiného, než sugerování, že žádný rasismus neexistuje, bílí čelí stejné diskriminaci jako černí a není žádný důvod řešit nějaké specifické černé problémy, protože jsou jen problémy všeobecně lidské. Najednou.

Jenže black lives matter totiž zní přesně takhle. Není tam žádné just nebo only. Není tam ani to and, které tam ale každý musí slyšet. Black lives matter neříká, že jen na černých záleží, black lives matter říká, že i na černých záleží, že i na černých musí už konečně začít záležet. To je rozdíl proti all lives matter, které říká, že dokud nezáleží na bílých, nezálež na žádných.

All lives matter hlásají nejvíce ti samí lidé, kterým je život druhých jinak zcela ukradený, zejména jsou-li ti druzí nějak jiní, divní, stigmatizovaní nebo nepohodlí. All lives matter hlásají nejvíce ti, kteří otevřeně říkají, že na životě recidivisty či toxikomana vůbec nezáleží. Komu na životě záleží, ať je to život kohokoliv, ten nyní říká prostě black lives matter, protože to all se pro něj rozumí samo sebou a chce zdůraznit, že do all patří i black. Protože white tam bylo vždycky. Spousta bílých si ale toto své privilegium neuvědomuje a cítí se ohrožena, když o něj má přijít, i když ve skutečnosti o nic nepřichází a černí jen mají dostat to, co bílí mají již dávno. Bez black lives matter žádné all lives matter nikdy nebude. Kdo se dnes dovolává all lives matter, ten vlastně říká, že ten jeho život matter more.

Čučkaři jdou do boje, aneb muž s ricinem v kufříku nesmí projet


Už jsem o tom napsal dva tweety (možná i tři) a teď o tom jdu psát noticku na blog, protože mi to hlava pořád nějak nebere a nepovedlo se mi z toho ani vyspat, tak se z toho zkusím vypsat. Nejde o nic jiného, než o skandál s ruským agentem, který měl přicestovat do ČR s úkolem zlikvidovat vybrané komunální politiky (měli to být ti, kteří se programově projevují jako militantní rusofóbové, což je doufám definice, na níž se shodnu i s těmi, kteří takové chování považují za vrchol demokratické kultury a fundament svobody a pevné geopolitické orientace), za kterýmžto účelem si přivezl v kufříku jed ricin.

Skandál to skutečně je, jen poněkud jiný – nic z toho se nestalo. Dotyčný přijel dávno před tím, než pánové Novotný, Kolář a spol se svojí narcistní nenávistí k Rusku ovládli diskuse i náměstí, a kufřík měl prázdný. Přesto se z toho hybridní hrozbě BIS-Respekt podařilo vytvořit kauzu, na jejímž základě byli nyní dva ruští diplomaté vyhoštěni. Nic se nestalo, ale stát, zareagoval, jako kdyby se to stalo. Přitom zcela bez následků prošlo zjevné selhání tajné služby, která buď naletěla na dezinformaci (či dokonce pouhý žert), nebo kauzu přímo vykonstruovala. BIS selhala buď v tom, že informace nezvládla vyhodnotit, nebo v tom, že nezvládna svoji protiruskou hru, která se jim sesypala jako domeček z karet. A to nemluvím o zapojení Respektu, který buď BIS de-facto úkoloval, nebo který BIS naopak použila jako svůj nástroj k rozšíření své fabulace, což je oboje daleko za hranou demokracie a žurnalistiky.

Takže česká vláda potrestala Rusko, které Rusko se ničím neprovinilo. Napsal jsem to už asi popáté, ale pořád v tom nenacházím žádnou logiku. Leda by vláda prostě chtěla – nebo měla, bůhví, jaké notičky přišly z Washingtonu – vyhostit dva ruské diplomaty bez ohledu na důvody. Pak ale nebylo třeba tu hru na muže s ricinem v kufříku vůbec hrát. A když už, tak ji měli hrát pořádně. Takhle je totiž jediný výsledek ten, že až nás zase bude vláda nebo BIS strašit Ruskem, nikdo jí nebude věřit. Opravuji: nikdo by ji neměl věřit. Ale ono se samozřejmě najde dost těch, kteří lačně a ochotně věří jakékoliv špíně o Rusku. K čemuž ale zase žádnou BIS ani její (dez)informace nepotřebují.

Čili ať to počítám, jak to počítám, nejvíc na celé té monstrózní blamáži BIS a českého státu nakonec vydělalo – Rusko. To snad musí vidět každý, i ten, co je zaslepený nenávistí ke všemu ruskému.

To jsem toho zase napsal. Úplně jsem se vypsal. Ale vůbec mi to nepomohlo. Pořád mi to hlava nebere. Kdo se snažil o co, jak toho chtěl dosáhnout a čeho nakonec (ne)dosáhl pořád netuším. Jediný způsob, jak se z této absurdity nezbláznit, je brát ji jako svého druhu experiment, ve kterém někdo zkouší, jak moc poslušná česká vláda je a co všechno je česká společnost ještě schopná a ochotná sežrat i s navijákem. V případě některých jedinců i s chutí.

A pak je tu ještě logický závěr, že BIS by měla být zrušena. Buď proto, že je neschopná, nebo proto, že je všeho schopná. A Koudelka s Kundrou by měli být vyhoštěni na uzavřené oddělení, což se ovšem nestane. Nic z toho se nestane. Kundra dostane novinářskou cenu, Koudelka další frčku a my všichni další nášup hybridní hrozby ze strany čučkařů bojujících.

Nahý císař dostal naloženo


Pokud chcete alespoň trochu pochopit, co a proč se teď děje v USA, pusťte si tento podcast Českého rozhlasu, uvedený s titulem Paradoxně můžeme být Trumpovi vděčni, že ukázal Ameriku, jaká je a podtitulem Rebelie je jediný nástroj, který afroamerická menšina má, všechny ostatní forma protestu selhaly, což je mimochodem jeden z těch vzácných případů, kdy titul i podtitul věrně vystihují obsah. Je to na dnešní klipovité poměry docela dlouhé (půl hodiny) a náročné, protože narušující stereotypy, povídání, ale vyplatí se. Petr Boháč v něm skvěle vysvětluje, jaká a proč je současná realita USA, realita, kterou nám zde většinou nikdo neukáže a když už, tak ji vidět nechceme.

A já se musím zas a znova ptát: Jak může tak kulturně a civilizačně zaostalá země, v níž jsou bída a porušování lidských práv na denním pořádku, mít tu drzost a pasovat se na globálního ochránce lidských práv a vojensky i politicky intervenovat po celém světě pod záminkou šíření svobody a demokracie? A jak my můžeme být tak hloupí, že ji v tom nejenom politicky, finančně i vojensky podporujeme, ale že ji posloucháme a uctíváme? Snad ta hořící americká města spálí i naše hajlující pracky.

Lež se oficiálně stala pravdou


Včera napíšu o tom, že sleduji, jak se přepisují dějiny 2. světové války, a dneska se dočtu, že už byly oficiálně přepsány:

… bulharské ministerstvo zahraničí spolu s USA a dalšími devíti východoevropskými státy (včetně ČR) podepsalo 8. května deklaraci odsuzující pokusy o přepisování dějin. Konstatuje, že Rudá armáda nepřinesla východní Evropě svobodu, ale další totalitu, tentokrát sovětský komunismus.

LN: Sofie: Starosta chce odstranit pomník po vzoru Koněva

Už je to tak, porážka nacismu nic neznamená, mezi vyhlazovacími tábory, popravami, nucenými pracemi na straně jedné a frontami na banány, výjezdními doložkami a znárodňováním na straně druhé není rozdíl. Kdyby Rudá armáda nepřišla, východ Evropy by to nejspíš vůbec nepoznal.

Takto naformulováno se to nedá chápat jinak, než že třeba v našem případě se Rudá armáda v roce 1945 nestáhla a komunisté nevyhráli ve volbách, ve kterých lidé vůbec nezohlednili zkušenost Mnichova a Protektorátu.

Zůstává záhada, proč lidé rudoarmějce v květu 1945 tak nadšeně vítali? Ale ta se dá snadno vyřešit tím, že se na kytice šeříků prostě vymažou z paměti. Nebo se rudé hvězdy přemalují na bílé. Dnešní technika skýtá netušené možnosti „opravy“ historických dokumentů.

Už je to zkrátka tak, že nová Evropa potřebuje nové dějiny. Nejlépe nějaké orwellovské, kde pravda je překrucování, překrucování narovnávání a svoboda otroctví.

Už je to oficiální a zákony na ochranu nové lepší pravdy před ideozločinci a jinými zrádci jsou připravené, stačí je použít. A že se určitě nějaký ten odvážný strážce lepší pravdy v taláru, nezkažený zastaralým sovětským pojetím dějin, najde.

Jen to mi vrtá hlavou, jestli se USA a Velká Británie od toho zlého ošklivého špinavého Sovětského svazu také trochu neumazali, když s ním byli ve spolku proti Třetí říši? A proč s ním vůbec do toho spolku lezli, když byl stejný nebo ještě horší, než ona? Že by to tehdy nevěděli a zjistili jsme to z pohodlí a bezpeční míru a 80 let distance až my dnes? Ale co už. Kdo se moc ptá, moc se dozví, a já si vůbec nejsem jistý, že chci právě tohle vědět. Trochu té naivní víry v pravdu si musím nechat, abych to v tomhle prolhaném světě dokázal nějak doklepat.

A pro mě zůstává pravdou, že nás Rudá armáda v roce 1945 osvobodila a co se stalo v roce 1968 s tím vůbec nesouvisí, stejně jako to, že přes všechny chyby bylo těch 40 let komunistické totality 100x lepší, než nacistická okupace, o čemž svědčí už jenom to, kolik nás tu pořád je a v jaké jsme materiální i morální kondici.