Jak jsem se mýlil v geopolitice


Nač chodit kolem horké kaše. Když jsem tu psal, proč Rusko nezaútočí na Ukrajinu, tak jsem se mýlil. Hodně a ošklivě mýlil. Asi to Rusové nečetli, nebo co, ale zaútočili. Přitom ty důvody, které jsem uváděl, jsou podle mě stále platné. Takže se Rusové chovají buď zcela iracionálně, nebo je za tím nějaká racionalita, kterou nedokážu pochopit. A snad ani nechci. Co může být racionálního na tom poštvat proti sobě celý svět? Co může být racionálního na tom udělat ze sebe před celým světem lháře? Jediné, čeho dosáhnou je, že naženou Američanům do náruče i ty, kteří do ní zatím nechtěli. Jenže teď už je to jedno. Pokud má být Rusko stejný šmejd, jako USA, to už si radši vyberu USA, tam mají alespoň Hollywood. Z mé strany už to není zklamání, ale vyložené nasrání. Nasrání, že zase budou trpět obyčejní lidé, zatímco panstvo si bude mastit kapsy. Nasrání a strach, protože tohle absurdní svinstvo může dopadnou hůř, než špatně, zejména pokud se do něj zapojí stejně agresivní pitomci z naší strany. A že už se ozývají a že je teď bude ještě těžší držet na uzdě. Možná, říkám možná, že kdyby USA tak snadno neprošla invaze do Iráku a do Afghánistánu, tak by teď Rusové třeba nebyli tak drzí, jenže pozdě bycha honit. Děje se, co se děje, dobrého v tom není nic a nezbývá, než doufat, že to skončí stejně rychle, jako to začalo, že se to nerozšíří, že Rusové dostanou rozum, že se zastaví, že se stáhnou… klidně i proto, že to ruské vedení neustojí doma. Tak nějak začínám být stále více přesvědčený o tom, že by Rusku opravdu prospěla změna režimu, protože všechno je lepší, než válka. Válka je vůl. Vždycky byla a vždycky bude.

Dějiny přepisují vítězové


Hezká ukázka toho, jak fakta jsou až druhořadá, protože prim hraje rámování, je v rozhovoru s V. Boháčem o aktuální situaci na Ukrajině:

 Dobrý příklad, který mě docela pobavil, je, že v centru Kyjeva na Arsenalu – což je bývalá továrna na zbraně, kde v roce 1917 došlo k dělnickému povstání, které Symon Petljura rozstřílel – tak dřív tam byla vzpomínka na tři sta dělníků, kteří povstali, a v roce 2019 byl nápis změněn, a tak už to není na památku dělníků, ale je tam nápis, že to byli moskevští bolševičtí agenti, které Petrljura hrdinně rozstřílel a „Sláva Ukrajině“

Musíte uznat, že Ukrajinci to ruské propagandě hodně, ale opravdu hodně ulehčují. A že je nakonec celkem jedno, co se kdy, kde, komu a jak stalo, protože podstatný je ten, kdo o tom vypráví. Filosof by se dnes nejspíš vyjádřil v tom smyslu, že ví, že nic nevědět nemůže, pokud u toho přímo nebyl, a že i když už tam byl, tak jeho vědění nakonec není podstatné.

The power of literacy


A mind trained with the written word is different from a mind without it. The organization of thought required for reading is very different from that in an oral environment.

Literacy changes the way people think, or rather it opens up a new manner of thinking. It doesn’t necessarily supplant the discursive oral communication (elite Ancient Greek society, existing on the bleeding edge of the novel technology of writing, considered both oral and written language, in their proper uses, to be learned forms of culture). However, literate cultures have different qualities from illiterate ones. 

Complex mathematics do not arise in oral cultures. This is not to say oral cultures cannot do math — you can find oral cultures comfortable with surprisingly high multiplication baked into their number systems. However, no purely oral culture has developed algebra or complex geometry.

Literacy is not just a communicative tool, although it is that too. Literacy causes a shift in how people think. It enables and enforces certain kinds of structured thought and is a step away from the gestalt, ad hoc compositional thought of discursive or oral communication. 

https://thesenecaeffect.blogspot.com/2021/11/the-age-of-illiteracy-what-is-exactly.html

Zákon o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice


Tak jsi konečně přečetl ten slavný Zákon o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice, který nám má zajistit dostatek čisté elektřiny. Čisté v tomto případě znamená především čisté od ruských a čínských firem, protože jediné jediné opatření, které ten zákon zná, jsou velké centrální jaderné zdroje, ten nic z ekologického hlediska dvakrát čistého. Je to stejně sranda, jak se názvem i textem ten zákon pořád snaží tvářit jako něco úplně jiného, než. Protože není nic jiného, než závazek České republiky zaplatit výstavbu nového (vlastně blíže neupřesněného počtu nových) „nízkouhlíkových výroben“ a v nich vyrobenou elektřinu pak 30 let nakupovat. Jenom tedy nechápu, proč když se takto Česká republika může stát de facto obchodníkem s elektřinou, nemůže se stát rovnou stavebníkem a postavit si tu „jaderku“ sama a bez marže? A jen tak mimochodem, o Rusku ani o Číně není v tom zákoně ani slovo. Kýženou politickou čistotu má zřejmě zajistit inkorporace Dohody Světové obchodní organizace o vládních zakázkách, což je ovšem přeci jenom něco poněkud jiného, než čím se naši politici chlubili, když tento zákonný paskvil schválili. Paskvil, protože místo vytváření prostoru pro nová řešení petrifikuje jediné konkrétní stále více zastaralé.

Liberalizace nefunguje, je to oficiální


Série pádů obchodníků s energiemi v Německu, u nás, ve Velké Británii i jinde v Evropě ukazuje, že dosavadní model energetického trhu s velkou mírou volnosti a spoustou hráčů, kteří nemají vlastní zdroje elektřiny či plynu, je v ohrožení. Nyní můžete obchodovat s něčím, co nemusíte mít dopředu nakoupené či zajištěné. Tento model se ukazuje jako velmi riskantní.

Lze takové vyjádření chápat jinak, než že liberalizace a deregulace nefungují? A nelze to snad považovat za oficiální přiznání jejich selhání, když něco takového řekne Václav Bartuška, p.t. vyslanec pro energetickou bezpečnost? Myslím to teď ryze věcně, protože formálně by pan Bartuška ani nikdo jiný z jeho myšlenkového a hodnotového okruhu nic takového zcela jistě nikdy nepřipustil.

Je čas na skutečnou odvahu


Leta letoucí čtu o tom, jak politikům chybí odvaha přijímat nepopulární rozhodnutí. A leta letoucí se tím myslí „odvaha“ nadbíhat bohatým a mocným a šlapat po krku chudým a slabým, „odvaha“ snižovat daně a likvidovat sociální stát. A i když se po této „odvaze“ stále volá, politikům nikdy nechyběla. Čas na tu skutečnou odvahu přijmout nepopulární opatření přichází teď tváří v tváří explodujícím počtům nakažených covidem 19, se kterým jde ruku v ruce kolaps zdravotnictví, který nemůže mít jiný důsledek, než zbytečnou smrt desítek, stovek či tisíců nevinných, kteří sice nechytili covid, protože se očkovali a dodržovali režimová opatření, ale měli tu smůlu, že pro ně nebylo místo v nemocnicích zaplněných „coviďáky“ v důsledku „odvahy“ hlupáků nenechat se očkovat a nenosit respirátory. Kdy, když ne teď, je čas na opravdovou odvahu politiků přijmou skutečně nepopulární rozhodnutí a nařídit lockwdown, povinné očkování, či „alespoň“ vymáhání již platných opatření? Jenže se bojím, že tuhle odvahu žádný politik nemá, protože to znamení jít jak proti agresivnímu davu bezohledných hlupáků na ulici, tak proti kapitalistickým elitám, svým sponzorům, odmítajících kvůli zisku omezit provoz svých podniků. A už vůbec žádný politik dnes – obzvláště dnes – nebude mít odvahu lidem říct, že jejich individuální práva končí tam, kde začínají práva všech ostatních a zájem společnosti. V časech krize společnost nejvíce potřebuje prvotřídní vůdce, ale ta naše bohužel disponuje jen druhořadými úředníky. Takže je sice nejvšší čas na odvahu, ale tu nikdo nemá a z ideologických důvodů ani mít nechce.

Soumrak bílého muže


Titulek „Střední třída na odstřel“ sliboval zajímavou esej a protože jsem chybně vyhodnotil jméno autora Jiřího Weigela (nedošlo mi, že je to ten Weigel od toho Klause), tak jsem se do něj pustil. Text ovšem jako kdyby Romanu Jochovi z klávesnice vypadl, takže jsem si jen přečetl další do slov přetavený mindrák ze ztráty monopolu bílého heterosexuálního muže vlastnícího majetek na drancování a vykořisťování všeho a všech, potencovaný panikou z toho, že by třeba měl trochu změnit své zvyky. A to byl pan Weigl vlastně ještě celkem uměřený ve srovnání se s ním souznícími, kteří otevřeně hlásají nutnost tuto svoji perverzní výsadu bránit se zbraní v ruce. Bílý muž kdysi táhl, ale teď už jen brzdí a jeho neschopnost a neochota přizpůsobit se změněným podmínkám a zoufalé lpění na tom, co fungovalo kdysi (i když ani tehdy to nebylo správné, ale alespoň to fungovalo), ale teď začíná být silně kontraproduktivní, je skutečnou příčinou jeho ústupu ze scény. Nikoliv jakési spiknutí neomarxistů a progresivistů, jak neustále sám sebe i všechny ostatní přesvědčuje. Bílý muž táhl, jen dokud byl sám progresivní. Teď už jen brzdí. Odstřel střední třídy v tom vidí jen vyděšený Klausův think-tank.

Příběh o české samozřejmosti


Nastoupil pán do vlaku, samozřejmě bez roušky. Samozřejmě si ji nenasadil. Samozřejmě mu nikdo z ostatních cestujících nic neřekl. Samozřejmě mu nic neřekl ani průvodčí, který mu kontroloval jízdenku. Samozřejmě se to opakovalo s jiným pánem v autobuse a dalším v tramvaji. Samozřejmě jim muselo dojít, že by roušku mít měli, když ji měli všichni ostatní, ale samozřejmě si ji prostě nenasadili a samozřejmě jim to prošlo, protože se samozřejmě nikdy nikdo neodvážil jim cokoliv říct. Samozřejmě ani já ne, protože proč vyvolávat konflikty se zjevným arogantním kreténem? Je to samozřejmé: Jsme národ samozřejmě bezohledný a samozřejmě zbabělý.

Pokroky na poli smluvního fetišismu


Smluvní fetišismus, tedy světonázor pro nějž je typické, že celá společnost (přestože nic takového jako společnost podle něj v zásadě neexistuje; a nebo právě proto) může být uspořádána nejlépe na základě dvojstranných smluv bez jakéhokoliv omezení toho kdo, jaké a za jakých podmínek na sebe může brát závazky, zaznamenal podle významný úspěch v §42a zákona 363/2021 sb. o sociálně-právní ochraně dětí:

O poskytování ochrany a pomoci dítěti v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc uzavírá dítě s osobou provozující zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc smlouvu o poskytování ochrany a pomoci, která vyžaduje písemnou formu a obsahuje tyto náležitosti.

Nevím, jak vám, ale mě to přijde naprosto perverzní. Jak může být dítě schopnost uzavřít a posoudit takovouto smlouvu? Nota bene dítě v nouzi, které má nejspíše úplně jiné starosti. Navíc je to s největším pravděpodobností dítě k takovému úkonu zcela nezralé a nezpůsobilé! A co chce zákonodárce vůbec říct tím, že musí být uzavřena smlouva? Že dítěti, které smlouvu neuzavře, se pomoci a ochrany nedostane? Nebo že každému dítěti se dostane jiné kvality okamžité pomoci a za jiných podmínek podle vyjednávacích schopností jednoho každého dítěte? Protože přesně to uzavírání smlouvy předjímá. Jinak totiž smlouva – tedy individualizovaná metatransakce dvou kontraktorů (ta odlidštěná terminologie je zcela příznačná) – nedává smysl a postačovala by jednotná pravidla daná zákonem. Nehledě k tomu, že uzavírání smlouvy s sebou z podstaty věci nese vyjednávání o jejím obsahu, jenže není snad vyjednávání, které si žádá čas (a možnost volby!) v příkrém rozporu s okamžitou pomocí?

A to vůbec nemluvím o tom, že dítě žádnou smlouvu uzavírat nemůže, že to za něj musí udělat zákonný zástupce, což, jak se dá předpokládat, bude v situaci, kdy dítě potřebuje okamžitou pomoc, setsakramentská komplikace.

Vy si myslete, co chcete, já si myslím, že zákonodárce s liberalismem vymytým mozkem se definitivně zbláznil.

Alegorie s autobusem


Představte si, že s partou kamarádů nasednete na autobus to Brna, ale někde u Humpolce vám dojde, že jste chtěli jet do Chebu. Co uděláte? Podle mě existují jen dvě možnosti: a) přesvědčíte kamarády, že autobus otočíte (pokud je váš) nebo unesete (pokud je linkový) a pojedete do Chebu, b) vystoupíte. Pokud vám nevyjde a) a neuděláte b), musíte se smířit s tím, že dojedete do Brna. A pak je tu varianta c), kterou vymyslel polský ústavní soud: zůstanete v autobuse do Brna, ale prohlásíte, že na vaší sedačce je Cheb.

Já jsem opravdu ten poslední, kdo by Polákům říkal, jestli mají či nemají být v EU, ale jsem zároveň ten první, kdo by po nich chtěl, aby si vybrali, jestli budou uvnitř, nebo venku. Ale pokud se rozhodnout být uvnitř, tak z podstaty věcí musí respektovat pravidla spolku, v němž chtějí být. Nelze přijít hrát fotbal, ale pak házet míč do koše a prohlásit se za vítěze v basketbalu, protože moje pravidla jsou nadřazena pravidlům hry. Nelze někde být i nebýt zároveň. Reálně to nejde vůbec a ideálně to znamená, že tam prostě nejsem. A to platí nejenom pro Poláky, ale i jejich české blížence. Nelze přistoupit na to, že někdo může být členem EU a zároveň nerespektovat její pravidla. Buď musíme trvat na jejich dodržování (tedy jejich nadřazenosti místními), nebo na vystoupení z EU. Protože jinak nám hrozí, že sice budeme všichni sedět v autobuse do Brna, ale každý pojedeme někam úplně jinam.