Furt to samý


Včera jsem si doplňoval vzdělání sledováním filmu Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu, komedie z roku 1964 beroucí si na paškál studenou válku, strach z atomového holocaustu, vzájemnou nedůvěru a fanatické vojáky… a musím říct, že to byla podívaná až nechutně aktuální. Strach z Rusů, nenávist ke komunistům, vzájemná nedůvěra, víra v moc zbraní, ničení a války, přesvědčení o výhodě překvapení a preventivních úderů, potřeba konfliktu a ničení, všechny bylo úplně stejné, jako je to dnes. I ten nepřítel je pořád stejný. A já z toho měl takový pocit marnosti a bezmoci, že úplně přehlušil všechno ostatní, takže ani nedokážu říct, jaký ten film vlastně byl, nejspíš pár geniálních intelektuálských fórků, ale jinak nic, co by mi utkvělo. Když to natáčeli, tak to asi vážně mysleli jako komedii, ale postupem času se z toho stal smutný vizionářský dokument a neschopnosti západních elit myšlenku opustit.

Rasa je sociální konstrukt


Když vám někdo napíše, že rasy neexistují, řeknete si nejspíš, že to bude nějaká intelektuálská hovadina, protože máloco je tak evidentní, jako že černoši jsou černí a běloši bílí (a rudoši prý rudí, ale mně přišli vždy prostě snědí). Jenže ono se ukazuje, hovadina je spíš věřit na rasy a na to, že je člověk svojí rasou determinován nejenom vizuálně, ale i intelektuálně a morálně. Barva kůže je prostě něco tak nápadného a reflexivně snadno uchopitelného, že se málokdo pokusí podívat se na problém hlouběji.

A když už se to pokusí uchopit vědecky a vědecky dokázat, že existuje na první pohled snadno rozpoznatelný a neopravitelný lidský odpad, může se stát, že zjistí pravý opak. Je-li to vědec poctivý, tak s tím přesto půjde ven a není jeho chybou, že o výsledky jeho výzkumu, které předsudky nepotvrzují, ač právě to si od nich zadavatel sliboval, není mezi veřejností valný zájem.

Přes sto let starý příběh, který je pořád trapně aktuální, se stal asi takhle:

Boas na požadavek komise nadšeně přistoupil a během následujícího roku shromáždil spolu se svými studenty a studentkami detailní data o téměř 18 tisících nově příchozích imigrantů ze všech možných etnik (jednou z “obávaných” skupin byli v té době třeba také Češi, obývající pár bloků na East Side na Manhattanu, hned vedle polských a slovenských komunit).

Boasovou metodou byla takzvaná antropometrie. Měřil imigrantům velikost lebky, porovnával tvary, pomocí speciálně vyvinutých skleněných kuliček vytvářel tabulky barev očí. Výsledek jeho studie byl jednoznačný a poměrně senzační v tom smyslu, že vyvracel do té doby naprosto samozřejmý předpoklad, že lidé se přirozeně dělí na různé rasy, které se od sebe odjakživa a navždy fyzicky i mentálně odlišují. Boasovi studenti a asistenti ale shromáždili data, která ukazovala pravý opak — už první generace dětí narozená na americké půdě se mnohem více podobala ostatním americkým dětem než “rase” svých rodičů.

Tvary lebek typické třeba pro jižní Evropu se změnily na tvary lebek typické prostě pro Manhattan. Už během dvaceti let se z jedné “rasy” chápané jako fixní a neměnná konstanta stala “rasa” úplně jiná. Boas dospěl k jedinému možnému logickému závěru — prostředí, strava, vzdělání, kulturní zvyky, podnebí mají mnohem větší dopad na to, kým jsme, než genetická dispozice včetně etnické kategorie rodičů. Jinými slovy, rasy vlastně tak úplně neexistují a v žádném případě nedeterminují, kdo jsme. 

Tak existují rasy, nebo neexistují? Ono je to vlastně jedno. Problém není v tom, jestli rasy existují, ale v tom, jestli nezměnitelně a nevyhnutelně předurčují člověka. Když to nebudou rasy, najdou si lidé něco jiného, od jazyka přes pohlaví po společenskou třídu. Zoufalá potřeba nevyhnutelné nerovnosti si vždycky najde cestu. Rasismus ve všech svých podobách je totiž otázkou subjektu, nikoliv objektu, stejně jako jakékoli jiné osobní selhání.

Nazdar subjekti!

Some lives matter more


Sotva hnutí s heslem black lives matter dosáhlo takové intenzity, že už ho nebylo možné ignorovat, objevilo se nové heslo all lives matter, se kterým přišli ti, kterým na černých životech nikdy nezáleželo, ale teď se začali bát o ty své. Nenechte se mýlit, i když to tak na první pohled vypadá, all lives matter po rovnosti nevolá. Lidé, kteří se jím zaštiťují, totiž mlčeli, když na černých životech nezáleželo, a mlčeli by i dál, i kdyby se černí neozvali. Teď se ozvali a ozvali se hodně hlasitě a bílí se začali bát o ty své. All lives matter není nic jiného, než sugerování, že žádný rasismus neexistuje, bílí čelí stejné diskriminaci jako černí a není žádný důvod řešit nějaké specifické černé problémy, protože jsou jen problémy všeobecně lidské. Najednou.

Jenže black lives matter totiž zní přesně takhle. Není tam žádné just nebo only. Není tam ani to and, které tam ale každý musí slyšet. Black lives matter neříká, že jen na černých záleží, black lives matter říká, že i na černých záleží, že i na černých musí už konečně začít záležet. To je rozdíl proti all lives matter, které říká, že dokud nezáleží na bílých, nezálež na žádných.

All lives matter hlásají nejvíce ti samí lidé, kterým je život druhých jinak zcela ukradený, zejména jsou-li ti druzí nějak jiní, divní, stigmatizovaní nebo nepohodlí. All lives matter hlásají nejvíce ti, kteří otevřeně říkají, že na životě recidivisty či toxikomana vůbec nezáleží. Komu na životě záleží, ať je to život kohokoliv, ten nyní říká prostě black lives matter, protože to all se pro něj rozumí samo sebou a chce zdůraznit, že do all patří i black. Protože white tam bylo vždycky. Spousta bílých si ale toto své privilegium neuvědomuje a cítí se ohrožena, když o něj má přijít, i když ve skutečnosti o nic nepřichází a černí jen mají dostat to, co bílí mají již dávno. Bez black lives matter žádné all lives matter nikdy nebude. Kdo se dnes dovolává all lives matter, ten vlastně říká, že ten jeho život matter more.

Čučkaři jdou do boje, aneb muž s ricinem v kufříku nesmí projet


Už jsem o tom napsal dva tweety (možná i tři) a teď o tom jdu psát noticku na blog, protože mi to hlava pořád nějak nebere a nepovedlo se mi z toho ani vyspat, tak se z toho zkusím vypsat. Nejde o nic jiného, než o skandál s ruským agentem, který měl přicestovat do ČR s úkolem zlikvidovat vybrané komunální politiky (měli to být ti, kteří se programově projevují jako militantní rusofóbové, což je doufám definice, na níž se shodnu i s těmi, kteří takové chování považují za vrchol demokratické kultury a fundament svobody a pevné geopolitické orientace), za kterýmžto účelem si přivezl v kufříku jed ricin.

Skandál to skutečně je, jen poněkud jiný – nic z toho se nestalo. Dotyčný přijel dávno před tím, než pánové Novotný, Kolář a spol se svojí narcistní nenávistí k Rusku ovládli diskuse i náměstí, a kufřík měl prázdný. Přesto se z toho hybridní hrozbě BIS-Respekt podařilo vytvořit kauzu, na jejímž základě byli nyní dva ruští diplomaté vyhoštěni. Nic se nestalo, ale stát, zareagoval, jako kdyby se to stalo. Přitom zcela bez následků prošlo zjevné selhání tajné služby, která buď naletěla na dezinformaci (či dokonce pouhý žert), nebo kauzu přímo vykonstruovala. BIS selhala buď v tom, že informace nezvládla vyhodnotit, nebo v tom, že nezvládna svoji protiruskou hru, která se jim sesypala jako domeček z karet. A to nemluvím o zapojení Respektu, který buď BIS de-facto úkoloval, nebo který BIS naopak použila jako svůj nástroj k rozšíření své fabulace, což je oboje daleko za hranou demokracie a žurnalistiky.

Takže česká vláda potrestala Rusko, které Rusko se ničím neprovinilo. Napsal jsem to už asi popáté, ale pořád v tom nenacházím žádnou logiku. Leda by vláda prostě chtěla – nebo měla, bůhví, jaké notičky přišly z Washingtonu – vyhostit dva ruské diplomaty bez ohledu na důvody. Pak ale nebylo třeba tu hru na muže s ricinem v kufříku vůbec hrát. A když už, tak ji měli hrát pořádně. Takhle je totiž jediný výsledek ten, že až nás zase bude vláda nebo BIS strašit Ruskem, nikdo jí nebude věřit. Opravuji: nikdo by ji neměl věřit. Ale ono se samozřejmě najde dost těch, kteří lačně a ochotně věří jakékoliv špíně o Rusku. K čemuž ale zase žádnou BIS ani její (dez)informace nepotřebují.

Čili ať to počítám, jak to počítám, nejvíc na celé té monstrózní blamáži BIS a českého státu nakonec vydělalo – Rusko. To snad musí vidět každý, i ten, co je zaslepený nenávistí ke všemu ruskému.

To jsem toho zase napsal. Úplně jsem se vypsal. Ale vůbec mi to nepomohlo. Pořád mi to hlava nebere. Kdo se snažil o co, jak toho chtěl dosáhnout a čeho nakonec (ne)dosáhl pořád netuším. Jediný způsob, jak se z této absurdity nezbláznit, je brát ji jako svého druhu experiment, ve kterém někdo zkouší, jak moc poslušná česká vláda je a co všechno je česká společnost ještě schopná a ochotná sežrat i s navijákem. V případě některých jedinců i s chutí.

A pak je tu ještě logický závěr, že BIS by měla být zrušena. Buď proto, že je neschopná, nebo proto, že je všeho schopná. A Koudelka s Kundrou by měli být vyhoštěni na uzavřené oddělení, což se ovšem nestane. Nic z toho se nestane. Kundra dostane novinářskou cenu, Koudelka další frčku a my všichni další nášup hybridní hrozby ze strany čučkařů bojujících.

Nahý císař dostal naloženo


Pokud chcete alespoň trochu pochopit, co a proč se teď děje v USA, pusťte si tento podcast Českého rozhlasu, uvedený s titulem Paradoxně můžeme být Trumpovi vděčni, že ukázal Ameriku, jaká je a podtitulem Rebelie je jediný nástroj, který afroamerická menšina má, všechny ostatní forma protestu selhaly, což je mimochodem jeden z těch vzácných případů, kdy titul i podtitul věrně vystihují obsah. Je to na dnešní klipovité poměry docela dlouhé (půl hodiny) a náročné, protože narušující stereotypy, povídání, ale vyplatí se. Petr Boháč v něm skvěle vysvětluje, jaká a proč je současná realita USA, realita, kterou nám zde většinou nikdo neukáže a když už, tak ji vidět nechceme.

A já se musím zas a znova ptát: Jak může tak kulturně a civilizačně zaostalá země, v níž jsou bída a porušování lidských práv na denním pořádku, mít tu drzost a pasovat se na globálního ochránce lidských práv a vojensky i politicky intervenovat po celém světě pod záminkou šíření svobody a demokracie? A jak my můžeme být tak hloupí, že ji v tom nejenom politicky, finančně i vojensky podporujeme, ale že ji posloucháme a uctíváme? Snad ta hořící americká města spálí i naše hajlující pracky.

Lež se oficiálně stala pravdou


Včera napíšu o tom, že sleduji, jak se přepisují dějiny 2. světové války, a dneska se dočtu, že už byly oficiálně přepsány:

… bulharské ministerstvo zahraničí spolu s USA a dalšími devíti východoevropskými státy (včetně ČR) podepsalo 8. května deklaraci odsuzující pokusy o přepisování dějin. Konstatuje, že Rudá armáda nepřinesla východní Evropě svobodu, ale další totalitu, tentokrát sovětský komunismus.

LN: Sofie: Starosta chce odstranit pomník po vzoru Koněva

Už je to tak, porážka nacismu nic neznamená, mezi vyhlazovacími tábory, popravami, nucenými pracemi na straně jedné a frontami na banány, výjezdními doložkami a znárodňováním na straně druhé není rozdíl. Kdyby Rudá armáda nepřišla, východ Evropy by to nejspíš vůbec nepoznal.

Takto naformulováno se to nedá chápat jinak, než že třeba v našem případě se Rudá armáda v roce 1945 nestáhla a komunisté nevyhráli ve volbách, ve kterých lidé vůbec nezohlednili zkušenost Mnichova a Protektorátu.

Zůstává záhada, proč lidé rudoarmějce v květu 1945 tak nadšeně vítali? Ale ta se dá snadno vyřešit tím, že se na kytice šeříků prostě vymažou z paměti. Nebo se rudé hvězdy přemalují na bílé. Dnešní technika skýtá netušené možnosti „opravy“ historických dokumentů.

Už je to zkrátka tak, že nová Evropa potřebuje nové dějiny. Nejlépe nějaké orwellovské, kde pravda je překrucování, překrucování narovnávání a svoboda otroctví.

Už je to oficiální a zákony na ochranu nové lepší pravdy před ideozločinci a jinými zrádci jsou připravené, stačí je použít. A že se určitě nějaký ten odvážný strážce lepší pravdy v taláru, nezkažený zastaralým sovětským pojetím dějin, najde.

Jen to mi vrtá hlavou, jestli se USA a Velká Británie od toho zlého ošklivého špinavého Sovětského svazu také trochu neumazali, když s ním byli ve spolku proti Třetí říši? A proč s ním vůbec do toho spolku lezli, když byl stejný nebo ještě horší, než ona? Že by to tehdy nevěděli a zjistili jsme to z pohodlí a bezpeční míru a 80 let distance až my dnes? Ale co už. Kdo se moc ptá, moc se dozví, a já si vůbec nejsem jistý, že chci právě tohle vědět. Trochu té naivní víry v pravdu si musím nechat, abych to v tomhle prolhaném světě dokázal nějak doklepat.

A pro mě zůstává pravdou, že nás Rudá armáda v roce 1945 osvobodila a co se stalo v roce 1968 s tím vůbec nesouvisí, stejně jako to, že přes všechny chyby bylo těch 40 let komunistické totality 100x lepší, než nacistická okupace, o čemž svědčí už jenom to, kolik nás tu pořád je a v jaké jsme materiální i morální kondici.

Sucho je problém


Že jsou změny klimatu obecně a u nás sucho zvláště velký problém, si začíná uvědomovat stále více lidí, i když pohříchu většina z nich až když si nemůže napustit bazén. Naštěstí se najdou i tací, co se snaží něco změnit, a o tom je článek Jiří Malík: Budovat přehrady nám proti suchu nepomůže. Potřebujeme vodu pozdržet v půdě a krajině, který není ani moc dlouhý, takže si ho přečtete sami a já vám tu k tomu přičiním pár svých poznámek:

  • Sucho je řešitelný problém, ale nevyřeší ho trh a deregulace, ale pouze a jedině inteligentní a razantní regulace v podobně krajinného inženýrství.
  • Garance 100% vyřešení problému ovšem neexistuje. Můžeme si být jistí, že když nic neuděláme a nic nezměníme, na 100% to bude horší, ale když to řešit budeme, vyřešit to nemusíme, jen zmírníme následky. To ale pořád není málo!
  • Sucho lze v celé republice vyřešit relativně levně, za cca 800 miliard. To mi nepřijde jako tolik peněz ve srovnání s tím, že nám jde o holou existenci. Větším problémem je čas, který si za peníze nekoupíme, ale potřeba ho budou roky, možná desítky let.
  • Tak jako sucho nezná a nerespektuje ani národní hranice, ani zápisy v katastru nemovitostí, tak i řešení musí tyto hranice překonat, tj. vlastníci pozemků, kteří budou nutná opatření odmítat, budou muset být k jejich přijetí donuceni, nebo vyvlastněni, protože krajina je vysoce komplexní systém reálného kontinua, se kterým nelze pracovat ideálně-diskrétními metodami kapitalistické civilizace. Život musí dostat přednost před nedotknutelností vlastnictví. Tohle bude nakonec asi větší problém, než peníze, protože spousta lidí radši chcípne i se svojí kozou, než by sousedovým dětem dali trochu mléka.
  • Nezanedbatelná komplikace řešení problému se suchem spočívá v tom, že současná situace je kvalitativně i kvantitativně nakolik vzdálená jak zkušenosti, tak erudici mnoha lidí, kteří se nedokáží smířit s tím, že co se v mládí naučili, je jim v stáří k ničemu, že problém sucha raději vytěsňují a neřeší.
  • Sucho je problém nejenom z pohledu fungování zemědělství a zásobování pitnou vodou, ale i hlediska energetiky, protože vyschlé řeky znamenají nedostatek chladící vody pro elektrárny, což znamená odstávky ve výrobě elektřiny a tím blackouty, což povede k odstávkám nejenom v dalších průmyslu, ale třeba i k nedostatku elektřiny pro čerpání a distribuci pitné vody. Je otázka, nakolik by tady pomohla decentralizace energetických zdrojů a náhrady jaderných a uhelných elektráren obnovitelnými zdroji?
  • Suma sumárum: máme problém, máme i řešení, teď jen musíme někde najít odvahu a vůli to řešení na ten problém použít. Jak bude řešení sucha politicky a kulturně těžké jsme z donucení vyzkoušeli teď při koronavirové krizi, protože i tu by spousta lidí raději vůbec neřešila, než aby se v něčem omezila nebo změnila své „normální“ chování. protože oni budou mít štěstí a na ostatních nezáleží.

Neskromné přání


Když se teď pomalu vracíme z pandemického režimu fungování společnosti do normálního, moc bych si přál, aby ten návrat nebyl úplný, aby alespoň něco z toho, na co dřív nebylo ani pomyšlení, ale co se v krizi najednou nedalo ignorovat, zůstalo: povědomí o tom, jaká práce je důležitá a jaká méně, které profese nás drží nad vodou a bez kterých se můžeme obejít. Ano, mluvím o úctě, kterou všichni začali prokazovat zejména zdravotníkům, ale i dalším pečujícím profesím, jako jsou ošetřovatelé, sociální pracovníci, vychovatelé a v neposlední řadě učitelé. (Omlouvám se všem popelářům, uklízečkám, prodavačům a dalším, na které jsem zapomněl, nebo si ani sám neuvědomuji, jak jsem sám i na jejich práci závislý.) Abychom na ně nezapomněli, sotva se trochu oklepeme, abychom je dokázali ocenit i finančně a už nevraceli na piedestal bankéře, sportovce, umělce, právníky či podnikatele jenom proto, že budou zase vydělávat víc. Abychom přestali hodnotit společenskou prospěšnost práce podle její ceny, abychom přestali přeplácet ty, bez kterých se můžeme obejít, a dokázali zaplatit ty, bez kterých jako společnost fungovat nemůžeme. Aby všechny ty reklamy, kterými teď velké korporace zaplavili televizi a v nichž pateticky oslavují ty, kteří to všechno odedřeli, nezůstaly jen modlením se bezvěrce na smrtelné posteli, ale aby jejich duch pokračoval a odrazil se v tom, jak rozdělujeme bohatství. Vím, že chci hodně. Co hodně, všechno. Vím, že by to znamenalo totální změnu hodnot a priorit celé společnosti. A přesto to chci. Chci to tím víc, že jsem teď viděl, že to jde.

P.S. Kdybych mohl mít ještě jedno přání, tak bych si přál, abychom neoznačovali něco za normální jenom proto, že je to nejběžnější, a abychom si přestali plést normální a zdravý. To, co je normální, ještě nemusí být ani zdravé, ani správné.

Buď práci čest


Po letech fetišizace práce přišly roky její bagatelizace. Dnes jako kdyby práce byla až to poslední, co zbývá jako zdroj obživy těm nejméně schopným. Pracují jen ztroskotanci, úspěšní podnikají. A ti, co podnikají, milostivě dávají práci zoufalcům, kteří musí pracovat a kteří by jim za to měli být vděční a ne si vymýšlet takové nesmysly jako je dovolená, nemocenská, osmihodinová pracovní doba či mzda. Tak zní dnešní dominantní narativ, ale je to lež jako věž, která má legitimovat vykořisťování a pacifikovat kdysi proletariát, dnes prekariát.

Pravda je totiž taková, že hodnoty vznikají pouze a jedině prací a pouze a jedině prací se udržují. Prací, nikoliv vlastnictvím. Ovšem, i organizace, řízení či obchod jsou práce, stejně jako věda nebo umění. Práce duševní je rovna práci fyzické a práce fyzická té duševní. Práce je práce. Ale vlastnictví práce není. Ani fyzikálně, ani sociálně, ani ekonomicky. I podnikatel zaslouží uznání, ale za to, že firmu řídí (a pohrdání, když ji neřídí nebo řídí špatně), nikoliv za to, že ji vlastní.

A je tu ještě jedna pravda o práci, ta nejpodvratnější: práce se nedává, práce se kupuje. Pokud „dostanete“ práci, tak ji ve skutečnosti prodáváte tomu, kdo ji od vás kupuje a platí vám za ni ve formě mzdy. Nezaměstnává vás pro vaše krásné oči, ale proto, že vaši práci potřebuje. A potřebuje ji tak moc, že je ochoten za ni platit. Samozřejmě na tom není samo o sobě nic špatného, na dělbě práce naše společnost stojí, jen je dobré to mít na paměti vždy, když vám bude někdo povídat něco o tom, že vám dává práci, a požadovat od vás výměnou vděčnost, loajalitu a zavřené oči i ústa.

Deziluze z vlastní bubliny


Vždycky jsem si myslel, že moji sociální bublinu – tu reálnou, ne místní virtuální – tvoří samí vzdělaní a inteligentní lidé. Mám je sice pořád rád, ale už si to o nich nemyslím. Během koronavirové krize vzal tento názor na mé bližní za své, když jsem pozoroval, kolik z nich není schopno pochopit mechanismy kapénkové infekce, domyslet efekt rozložení zátěže v čase, kolik z nich má pocit, že si na ně stát zasedl a vede proti nim jakýsi soukromý džihád s cílem je osobně poškodit, a jak obecně nejsou schopni se adaptovat na změněnou situaci, cokoliv na svém chování změnit a zarputile se drží svých mentálních i behaviorálních stereotypů. Trochu z toho na mě jdou chmury co se týče budoucnosti, ve které na nás čekají onačejší výzvy vyžadující mnohem zásadnější změny, omezení a odříkání, než je epidemie a karanténa.