Před politikou se neschováš


Původně jsem chtěl tento obrázek jen hodit na Twitter s komentářem na způsob: Nejsou tu žádní lidé, proto tu není politika a proto je tu hezky. Jenže než jsem to udělal (vida, jak se občas hodí chvíli počkat, než člověk něco napíše), tak jsem si uvědomil, že lidé tu sice vidět nejsou, ale politika ano. Je totiž právě politika, co rozhoduje o tom, jestli tu bude pustina nebo pastvina, jestli tu povede turistická cesta nebo tu bude ostnatý drát s pověšenou cedulkou: „Soukromý pozemek, vstup zakázán, střílíme bez varování,“ jestli tu budou zákopy, vyhlazovací tábor nebo developerský projekt, je to politika, co rozhoduje o tom, jestli tu vůbec něco bude, je to politika, co stojí mezi námi a tím, aby tu byla poušť, a je to politika, co o tu poušť, byť nepřímo, usiluje. Před politikou není úniku, ani pro toho, kdo se o politiku nezajímá, protože politika se vždy tak či onak zajímá o něj.

Jako kachna na rybníce


Nevím, jak vy, ale já si v poslední době připadám jako kachna na rybníce. Kachna, která ví, že začala lovecká sezóna. Kachna, která už vidí lovce a je jí jasné, odkud a čím se bude střílet. Kachna, která nejen že ví, že by měla něco udělat, nebo se to alespoň pokusit, ale má i poměrně jasnou představu, co by to měla být. A přesto dál sedí a nedělá nic. Ne snad, že by byla pohledem na lovce paralyzovaná, ani to není proto, že by všechny možné únikové strategie byly mimo její možnosti a schopnosti. Ona je spíš rezignovaná. Nějak přestala věřit tomu, že má smysl se o cokoliv pokoušet, že je kam utéct, že ještě někde existuje rybník, který by nepatřil nějakému loveckému spolku a nebyl obležený lovci nadrženými na to ulovit si nějakou tu kachnu, i kdyby to měla být ta poslední kachna na světě a bez ohledu na to, že mají doma kachen plný mrazák. Tak přesně takhle nějak se v poslední době cítím. Nějak jsem ztratil víru ve schopnost kachen uhrát to s lovci alespoň na remízu a spoléhám spíš na to, že lovci se postřílejí navzájem. Děj se vůle boží. Vždyť nakonec nedělat nic je poslední bašta svobody.

 Zanechte naděje, kdo vstupujete


„Zanechte naděje, kdo vstupujete,“ stojí psáno nad branou pekla, alespoň dle básníka Danteho. Stejně dobře by to ale mohlo stát i nad vchodem do domova důchodců. A nad vchod do Alzheimer centra nic vhodnějšího snad ani neexistuje. Byl jsem teď v jednom takovém na návštěvě a jsem z toho v šoku ještě teď. Stokrát o tom může člověk číst, ale dokud to nevidí na vlastní oči, nemá ani potuchy, o čem to vlastně čte. Ta koncentrace apatie, bezmoci a bezčasí je děsivá. Ti nejčilejší z klientů připomínají zombie, ti méně čilí mrtvoly. Přitom materiálně je o ně podle všeho postaráno dobře, personál je milý a pozorný, jen z těch lidí nezbylo nic než těla, která duch dávno opustil. Těla, která jsou v takovém bezčasí, že by mě nepřekvapilo ani kdyby zemřela ještě dnes, ani kdyby žila ještě roky. Ani nevím, proč to píšu, snad abych se z toho zážitku vypsal, protože stěžovat si vlastně není na co, tohle se současným asociálním režimem příliš nesouvisí (snad jen nepřímo, až likvidace sociálních a pečovatelských služeb přivodí devastaci těch, kteří se pokusí – pokud nebudou státem donuceni – se o své bezmocné příbuzné postarat sami, tak je taková péče časově i psychicky náročná) a nevidím ani nic, co by se s tím dalo dělat. Léky ne to nejsou a dotyční, kteří absolutně pozbyli veškerý náhled na svoji nemoc, nejspíš ani netrpí, utrpení je to „jen“ pro jejich okolí, takže jakékoliv úvahy o euthanasii jsou zcela mimo mísu. Člověk musí nutně obdivovat personál domova, že to zvládá. A nutně se musí zamyslet nad tím, jestli pro něj samotného existuje nějaká naděje? Každopádně v domově nejen, že už žádná není, takový domov dokáže vysát i tu, kterou jste si s sebou přinesli. Až někdy do takového zařízení půjdete, raději zanechte svoji naději přede dveřmi, ať o ni nepřijdete.

Univerzální recenze všeho


Následující text je úryvek s recenze jedné knihy, už ani nevím jaké. Přišlo mi ale, že se autorovi té recenze, nejspíš zcela neúmyslně, ale o to pregnatněji, podařilo vystihnout víc, než jednu konkrétní knihu, totiž celou naši společnost. Posuďte sami:

Taková pakáž žijící za vsí je každému lhostejná, dobrá leda k tomu, aby bylo nad koho se povyšovat a kým pohrdat. Žijí si ve svém světě, s vlastními pravidly a je lepší si je držet od těla. Ovšem buďte si jistí, že kdyby zítra byla válka, někdo z nich by se
musel okamžitě navléct do uniformy a
byl by odvezen do cizího kraje, kde by
měl bojovat za stát, jehož péči do té doby
nijak nepocítil.

Jak jsem se mýlil v geopolitice


Nač chodit kolem horké kaše. Když jsem tu psal, proč Rusko nezaútočí na Ukrajinu, tak jsem se mýlil. Hodně a ošklivě mýlil. Asi to Rusové nečetli, nebo co, ale zaútočili. Přitom ty důvody, které jsem uváděl, jsou podle mě stále platné. Takže se Rusové chovají buď zcela iracionálně, nebo je za tím nějaká racionalita, kterou nedokážu pochopit. A snad ani nechci. Co může být racionálního na tom poštvat proti sobě celý svět? Co může být racionálního na tom udělat ze sebe před celým světem lháře? Jediné, čeho dosáhnou je, že naženou Američanům do náruče i ty, kteří do ní zatím nechtěli. Jenže teď už je to jedno. Pokud má být Rusko stejný šmejd, jako USA, to už si radši vyberu USA, tam mají alespoň Hollywood. Z mé strany už to není zklamání, ale vyložené nasrání. Nasrání, že zase budou trpět obyčejní lidé, zatímco panstvo si bude mastit kapsy. Nasrání a strach, protože tohle absurdní svinstvo může dopadnou hůř, než špatně, zejména pokud se do něj zapojí stejně agresivní pitomci z naší strany. A že už se ozývají a že je teď bude ještě těžší držet na uzdě. Možná, říkám možná, že kdyby USA tak snadno neprošla invaze do Iráku a do Afghánistánu, tak by teď Rusové třeba nebyli tak drzí, jenže pozdě bycha honit. Děje se, co se děje, dobrého v tom není nic a nezbývá, než doufat, že to skončí stejně rychle, jako to začalo, že se to nerozšíří, že Rusové dostanou rozum, že se zastaví, že se stáhnou… klidně i proto, že to ruské vedení neustojí doma. Tak nějak začínám být stále více přesvědčený o tom, že by Rusku opravdu prospěla změna režimu, protože všechno je lepší, než válka. Válka je vůl. Vždycky byla a vždycky bude.

Dějiny přepisují vítězové


Hezká ukázka toho, jak fakta jsou až druhořadá, protože prim hraje rámování, je v rozhovoru s V. Boháčem o aktuální situaci na Ukrajině:

 Dobrý příklad, který mě docela pobavil, je, že v centru Kyjeva na Arsenalu – což je bývalá továrna na zbraně, kde v roce 1917 došlo k dělnickému povstání, které Symon Petljura rozstřílel – tak dřív tam byla vzpomínka na tři sta dělníků, kteří povstali, a v roce 2019 byl nápis změněn, a tak už to není na památku dělníků, ale je tam nápis, že to byli moskevští bolševičtí agenti, které Petrljura hrdinně rozstřílel a „Sláva Ukrajině“

Musíte uznat, že Ukrajinci to ruské propagandě hodně, ale opravdu hodně ulehčují. A že je nakonec celkem jedno, co se kdy, kde, komu a jak stalo, protože podstatný je ten, kdo o tom vypráví. Filosof by se dnes nejspíš vyjádřil v tom smyslu, že ví, že nic nevědět nemůže, pokud u toho přímo nebyl, a že i když už tam byl, tak jeho vědění nakonec není podstatné.

The power of literacy


A mind trained with the written word is different from a mind without it. The organization of thought required for reading is very different from that in an oral environment.

Literacy changes the way people think, or rather it opens up a new manner of thinking. It doesn’t necessarily supplant the discursive oral communication (elite Ancient Greek society, existing on the bleeding edge of the novel technology of writing, considered both oral and written language, in their proper uses, to be learned forms of culture). However, literate cultures have different qualities from illiterate ones. 

Complex mathematics do not arise in oral cultures. This is not to say oral cultures cannot do math — you can find oral cultures comfortable with surprisingly high multiplication baked into their number systems. However, no purely oral culture has developed algebra or complex geometry.

Literacy is not just a communicative tool, although it is that too. Literacy causes a shift in how people think. It enables and enforces certain kinds of structured thought and is a step away from the gestalt, ad hoc compositional thought of discursive or oral communication. 

https://thesenecaeffect.blogspot.com/2021/11/the-age-of-illiteracy-what-is-exactly.html

Zákon o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice


Tak jsi konečně přečetl ten slavný Zákon o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice, který nám má zajistit dostatek čisté elektřiny. Čisté v tomto případě znamená především čisté od ruských a čínských firem, protože jediné jediné opatření, které ten zákon zná, jsou velké centrální jaderné zdroje, ten nic z ekologického hlediska dvakrát čistého. Je to stejně sranda, jak se názvem i textem ten zákon pořád snaží tvářit jako něco úplně jiného, než. Protože není nic jiného, než závazek České republiky zaplatit výstavbu nového (vlastně blíže neupřesněného počtu nových) „nízkouhlíkových výroben“ a v nich vyrobenou elektřinu pak 30 let nakupovat. Jenom tedy nechápu, proč když se takto Česká republika může stát de facto obchodníkem s elektřinou, nemůže se stát rovnou stavebníkem a postavit si tu „jaderku“ sama a bez marže? A jen tak mimochodem, o Rusku ani o Číně není v tom zákoně ani slovo. Kýženou politickou čistotu má zřejmě zajistit inkorporace Dohody Světové obchodní organizace o vládních zakázkách, což je ovšem přeci jenom něco poněkud jiného, než čím se naši politici chlubili, když tento zákonný paskvil schválili. Paskvil, protože místo vytváření prostoru pro nová řešení petrifikuje jediné konkrétní stále více zastaralé.

Liberalizace nefunguje, je to oficiální


Série pádů obchodníků s energiemi v Německu, u nás, ve Velké Británii i jinde v Evropě ukazuje, že dosavadní model energetického trhu s velkou mírou volnosti a spoustou hráčů, kteří nemají vlastní zdroje elektřiny či plynu, je v ohrožení. Nyní můžete obchodovat s něčím, co nemusíte mít dopředu nakoupené či zajištěné. Tento model se ukazuje jako velmi riskantní.

Lze takové vyjádření chápat jinak, než že liberalizace a deregulace nefungují? A nelze to snad považovat za oficiální přiznání jejich selhání, když něco takového řekne Václav Bartuška, p.t. vyslanec pro energetickou bezpečnost? Myslím to teď ryze věcně, protože formálně by pan Bartuška ani nikdo jiný z jeho myšlenkového a hodnotového okruhu nic takového zcela jistě nikdy nepřipustil.