Na pravdě nezáleží


Tak tu máme další incident v Perském zálivu. Někdo napadl dva tankery a USA mají okamžitě jasno, že to byli Íránci. Myšleno samozřejmě íránská vláda, ne nějací povstali. Jako na potvoru se to stalo zrovna v době, když byl v Íránu na návštěvě japonský premiér a jeden z těch tankerů byl japonský. Politováníhodné nedopatření, ke kterému dochází jednou za… pokaždé, když si někdo přeje eskalaci situace. Ale kdo by to jen mohl být? Na tomhle smetišti jsou momentálně jen dva kohouti – USA a Írán. A je to ten americký, který již dlouho tomu íránskému vyhrožuje. A protože americký kohout je známý tím, že nejde pro ránu daleko (a ta rána mívá podobnu bombardování, ochuzeného uranu, války a statisíců mrtvých), nějak mi nejde do hlavy, co by takovým útokem získal Írán. Co by získaly USA je nabíledni – záminku k intervenci. Ale Írán?

Jenže ono je to nakonec jedno, co se přesně stalo a kdo to byl. Pokud se rozhodnou zaútočit na Írán, tak to rozhodně nebude kvůli dvěma napadeným tankerům, to bude jen záminka, kterou USA vůbec nepotřebují. O nějakou pravdu tady vůbec nejde. Přesněji řečeno nejde o pravdu, co se stalo, ale o pravdu, co USA chtějí, jací lidé jim vládnou a jaké metody používají. Na pravdě o inkriminovaném incidentu nesejde. I kdyby to byli Íránci, kterým nějak záhadně přeskočilo, část lidí stejně USA nikdy po zkušenosti s lodí Lusitania či Tonkinským zálivem věřit nebude, část lidí bude naopak vždycky stát neochvějně za USA a žádná lež a žádný zločin na tom nic nezmění, protože právě ta agresivita, arogance a nevázanost žádnými pravidly – jedním slovem imperialismus – je to, co jim na USA imponuje.

Hus to myslel dobře, ale byl naivní. My už víme dost na to, abychom si mohli otevřeně přiznat, že na pravdě nezáleží. A v byznysu a politice – což je v demokracii vlastně totéž – už vůbec ne.

Reklamy

Klimatický Černobyl


Všichni viděli Černobyl a kdo ho neviděl, ten ho ještě uvidí. Ale i kdyby ho neviděl, tak určitě stejně pochopí. Já si přesto Černobyl vypůjčím jako názornou ilustraci toho, že jsou na světě dva druhy lidí: jedni, kteří problém ani nevidí, ale vědí, že někde být musí, a druzí, kteří ho mohou stokrát vidět, ale stejně nepochopí, že je to problém. Vzpomeňte si na scénu těsto po explozi: obsluha elektrárny se rozdělila dvě skupiny (na tři, když budeme počítat mrtvé, ale ty teď nechme stranou) – jedna, která pochopila, že se děje něco špatného s reaktorem, a druhá, ani ne tak větší, jako s větším vlivem, která tvrdila, že nic zase až tak vážného neděje a ty první označovala za hysteriky a panikáře. Úplně stejně, jsou dvě skupiny lidí dnes: jedna, která říká, že se problematicky mění klima, že změny jsou nevratné a že nás ohrožují, a druhá, která problém bagatelizuje a ty první označuje za hysteriky a panikáře. V Černobylu už víme, jak to dopadlo a ty z druhé skupiny máme oprávněně za nebezpečné blbce, jejichž blbost hraničí se zločinem. U změn klimatu máme zatím za blbce ty první, protože je to teď a tady pohodlnější a levnější. Jenže stejně jako nešlo vypnout reaktor, nejde „vypnout“ ani klimatické změny. Kdyby tehdy v Černobylu bouchl jenom samovar, byli by dnes ti, kteří jsou za blbce, za hrdiny. Jenže samovar to nebyl a kdyby tehdy „hysterčilo“ a „panikařilo“ víc lidí na správných místech, mohly být následky mírnější. A kdyby to samovar přece byl, tak by nestalo nic horšího, než že by to stálo trochu práce a peněz. Stále to ale mnohem víc peněz a spoustu životů,. protože „rozumní“ měli navrch. Se změnami klimatu je to némlich to samé. Jestli to skutečně zase až takový problém není, bude nás to stát jenom peníze. Jestli jo to opravdu takový problém, jak se ukazuje, a my ho podceníme, bude stát životy. Možná všechny.

Pár slov o morálce


Vyslechl jsem nedávno rozhovor dvou mužů diskutujících o přednášce dr. Koukolíka o morálním rozhodování, který byl pro diskuse o této oblasti naprosto typický: skončil konstatováním, že dotyčný z modelového příkladu se rozhodl nemorálně, a tedy špatně. Je to notorická chyba, kterou by pánové neudělali, kdyby dávali při přednášce pozor. (Abych jim nekřivdil, možná pozor dávali, jen to obrněni myšlenkovými stereotypy tak úplně nepobrali.) Ta chyba spočívá ve ztotožňování morálního rozhodnutí se správným rozhodnutím. Tak to ale není, rozhodovat se morálně neznamená rozhodovat se automaticky správně, rozhodovat se morálně znamená rozhodovat se v rámci daného morálního systému, a ne například podle porovnávání nákladů a výnosů, což je pro změnu rozhodování ekonomické. Nehledě k tomu, že existují různé morální systémy a co je správné podle jednoho nemusí být správné podle jiného. Chtít po lidech, aby se rozhodovali morálně s tím, že se díky morálce rozhodnou správně, je krátkozraký a nebezpečný omyl. Jedině vhodná morálka totiž dokáže například jako správné rozhodnutí přijmou válku i v situaci, kdy je takové rozhodnutí podle všech ostatních rozhodovacích systémů naprostý nesmysl.

Hermelín jako esence kapitalismu


Snědl jsem hermelín. To vám samozřejmě nesděluji proto, abyste věděli, že jsem měl hlad a už ho nemám, ani proto, abych se chlubil, že konzumují mléčné výrobky. Sděluji vám to proto, abych si postěžoval, že vlastně nevím, co jsem jedl. Na hrabičce sice bylo napsáno Sedlčanský, jenže továrna v Sedlčanech je zavřená. Kdo a kde ten hermelín tedy vyrobil? Nelze říct. Na krabičce je uveden pouze prodávající, nějak forma s hogo-fogo zapáďáckým jménem z Prahy 4, kde také žádná mlékárna není. Mě ale nezajímá překupník, mě zajímá, kdo to vyrobil, protože výrobce určuje kvalitu, nikoliv obchodník. Do toho ale podle prodávajícího zákazníkovi zjevně nic není. Zákazník se má spokojit se značkou a kupovat Sedlčanský hermelín klidně z Polska. Já ale nejsem poslušný zákazník, mě značka nezajímá, mě zajímá výrobce. Podle výrobce mohu poznat, jak daleko ten hermelín do obchodu vezli, podle výrobce mohu soudit, v jakých podmínkách asi pracují jeho dělníci a jaké asi tak mohly být další externality. A nejspíš právě proto na krabičce není výrobce, ale prodávající, aby se nic z toho poznat nedalo. A tak jsem snědl anonymní hermelín bez příběhu, bez kontextu a bez zodpovědnosti. Ten jediný, který mi kapitalismus dokáže nabídnout, stejný, jako kapitalismus sám – značkový a povrchní.

Perličky z české legislativy I – seznam bezpečných zemí


Budiž tato noticka prvním počinem nového nepravidelného cyklu Perličky z české legislativy, který brán poctivě by vydal na samostatný blog a zaměstnal na plný úvazek středně velkou redakci.

Dnes je na paškále vyhláška č. 68/2019 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, stanovující tzv. seznam bezpečných zemí, tj. zemí, z nichž pocházející žadatelé o azyl jsou automaticky odmítnuti.

Co je na tom seznamu tak kuriózního? Za prvé délka, či přesněji krátkost. Jen dvacet čtyři zemí ze sto devadesáti tří členských států OSN je podle úředníků českého ministerstva vnitra bezpečných. Jinými slovy, planeta Země je podle našich úředníků v zásadě velmi nebezpečné místo. (Podperlička: V seznamu bezpečných zemí nejsou jmenovány státy EU, ovšem v zákoně jsem nic o tom, že by byly automaticky považovány za bezpečné, nenašel, našel jsem jen, že žádost o azyl občana státu EU je nepřípustná [je u toho tedy ještě nějaká podmínka, u níž ovšem není jasné, zda se vztahuje k té žádosti, nebo k tomu členskému státu. Inu, česká legislativa.])

No a za druhé, nikoliv však nakonec, je kuriózní obsah. Tak jsou za bezpečnou zemi považovány například USA nebo Indie, ale už ne Brazílie nebo Japonsko. je tam Ghana, ale už ne Egypt. Island, ale ne Izrael. A samozřejmě chybí Rusko nebo Čína. A jako třešnička na dortu Ukrajina. Rozvrácená zbídačená Ukrajina se zcela nefunkčním státním aparátem, která má k právnímu státu dál, než Zimbabwe, země přímo řízená oligarchy a tajnými službami, ve které jsou politicky motivované – a tudíž nejenom nikdy nevyšetřené, ale ani nevyšetřované – vraždy zcela běžné, a to včetně vražd jinak protežovaných novinářů a opozičních politiků. Tak takhle Ukrajina, ze které po Západem sponzorované demokratizaci utíká, kdo může, je podle českého ministerstva vnitra bezpečnou zemí. Ovšem pozor, „s výjimkou poloostrova Krym a částí Doněcké a Luhanské oblasti pod kontrolou proruských separatistů“. Jak jinak.

Čert vezmi realitu, tenhle seznam diktovala politika a zapisovala loajalita. Nevím, jak vy, ale já bych raději žil ve spoustě zemí, které na seznamu bezpečných zemí nejsou, a naopak v žádném případě nechtěl žít v některé z těch údajně bezpečných. Český stát má velmi osobitý – ba perverzní – smysl pro bezpečí.

Skeptická


Zoroastrovci bloudí
křesťan si neví rady,
mýlí se muslimové i židé se všemi
kdož věří, dohromady:
jen dvě sekty jsou na zemi –
bez víry
racionalisté
a bez rozumu
lidé víry čisté.

 

Abú’l-Alá‘ al-Ma’arrí (973-1057)

Sázka na jistotu


Pokud nejste vyloženě hazardní hráči, můžete si vsadit na jistotu. Třeba na Americkou intervenci ve Venezuele. To je téměř jisté, ostatně USA už v tom mají dlouhou a bohatou tradici, v Americe snad s výjimkou Kanady není země, ve které by USA neintervenovaly. Ale pořád je to jen téměř jisté. Pokud ale chcete absolutní jistotu, můžete si vsadit na to, že až ta intervence začne, bude se její zdůvodnění – z nějakého mě nepochopitelného důvodu mají Američané potřebu své avantýry zdůvodňovat – hemžit frázemi jako „blaho venezuelského lidu“, „podpora demokracie“, „ochrana svobody“, „ochrana lidských práv“ etc. A stejně jisté je, že ti samí lidé, kteří neustále nasazují na Rusko za anexi Krymu a nikdy neprokázané angažmá na Ukrajině, a kteří kvůli tomu nálepkují Rusko jako nebezpečného agresora, budou USA hájit stejně vášnivě, jako pranýřují Rusko. Možná, že k té intervenci nakonec nedojde, nebo tu špinavou práci za USA udělá někdo jiný (momentálně to vypadá na Kolumbii nebo Českou republiku), ale jestli k ní bude, tak to bude přesně tak, jak jsem právě napsal. Vsadíte se?

Pravé demokratické hodnoty


Mrzne. Není to žádný extrémní mráz, jak tvrdí v televizi, je to obyčejný zimní mráz, ale přesto v něm umírají lidé. Lidé bez domova. A je to právě o to horší, že nejde o žádný extrémní výkyv počasí, který by nás snad mohl zaskočit. Jen za posledních pár dní jich bylo pět. Pět lidí mrzlo v prosperující zemi, ve které se podle elit žije údajně nejlépe, jak se když žilo. Jenže elity umrzlí lidé netrápí. Ani žádní jiní lidé. Elity nezajímají lidé, elity nezajímá chudoba uprostřed dostatku. Elity zajímá majetek. Včera, když umírali lidé zimou, řešili elity jen a pouze zdanění církevních restitucí a jak je nemravné a že je to políček do tváře spravedlnosti. Tohle je pro elity důležité, ne lidé. Když umírají lidé zimou, není pro naše demokratické elity nemravné, dokonce je to podle nich snad spravedlivé. Rozhodně to ale není tak důležité, aby se to řešilo. Zdanění nemravně a nedemokraticky protlačených církevních restitucí vyznačujících se závažnými právními a ekonomickými vadami, jež dosahují takové výše, že by se by to bohatě stačilo nejenom k nasycení a ubytování všech potřebných, ale i k opravě všech zanedbaných mostů, je pro naše demokratické elity důležitější. Naše demokratické elity se nebudou špinit s chudými lidmi, ale budou se do krve bít za bohaté preláty. Ať ty jejich nevymáchané huby stokrát úlisně zpívají o svobodě, demokracii a lidských právech, po činech se nakonec vždycky ukáže, že ty pravé demokratické hodnoty jsou někde úplně jinde.

Modernizované dějiny


Je libo malou ochutnávku toho, jak budou vypadat učebnice dějepisu poté, co v souladu s pokyny BIS nahradí „sovětskou interpretaci dějin“ interpretace moderní, nesovětská? Například začátek 1. světové války by podle prof. Pavla Kaliny z ČVUT mohl vypadat nějak tahle (cituji ze statě Moderní člověk v aleji sfing):

Kupka prostě vstoupil do cizinecké legie, aby Francii, která po léta financovala vyzbrojování obrovské ruské armády, pomohl obsadit Alsasko. Bylo to přitom především despotické Rusko, které svou mobilizací rozpoutalo globální konflikt.

Pokud si myslíte, že jsem záměrně vynechal zmínky o Rakousku a především Německu, tak vás mohu ujistit, že nevynechal, že tam opravdu nebyly. Jediná další zmínka byla o té Francii. A ani zbytek textu nenechává čtenáře na pochybách, že z jakých ideových pozic pan profesor vidí svět a že ho vidí jinak, než (zatím!) většina ostatních. Pan profesor má teď ovšem naději, že svět bude z moci úřední opraven.

Aféra Huawei – o čem se nemluví


Aféra, jejíž podstatou je nařčení čínské firmy Huawei z toho, že její produkty jsou bezpečnostní riziko, stále plní první stránky novin. A tam to stále vypadá, že hlavní a jediný problém je v tom, že že jde o firmu čínskou. Vůbec se nemluví o tom, jestli by reakce byly stejné, kdyby šlo o firmu německou, britskou nebo americkou, nebo jestli by v takovém případě byly po politicích požadovány důkazy a bylo jim vyčítání špinění dobrého jména firmy místo výčitek, že se za něj omlouvají? No schválně, zkuste si představit, že je podobně nařčen takový Apple. Nemluví se o tom, jestli by se problém nevyřešil tím, že kontrolu na Huawei převzaly západní korporace. Nemluví se o tom, že problémem je závislost západních společností na technologiích obecně, bez ohledu na to, jestli je produkují čínské nebo americké firmy. Nemluví se o tom, že právě tohle je globalizace. Především se ale vůbec nemluví o tom, že nejde o žádnou čínskou intriku, ale nutný a nevyhnutelný důsledek kapitalismu s jeho minimalizací nákladů a maximalizací zisku. To nebyli Číňané, kdo by nám ukradl naše vyspělé technologie, ale byli jsme to my, kdo jim je předal, aby je vyráběli levněji. A že kdyby to nebyla čínská firma, byla by to jiná korporace, na které budeme závislí. Zdůrazňování čínského aspektu je jen způsob, jak odvést pozornost od podstaty problému, kterou je externalizace nákladů, honba za ziskem, a neřešená závislost na technologiích a surovinách, které sami nedokážeme produkovat v potřebném množství a kvalitě. A protože do tohohle kyselého jablka se nikomu kousat nechce, hraje se na notu nepřátelství, konkurence a národní bezpečnosti. Jenže pokud nechceme zpátky na stromy, ještě dlouho budeme používat čínské technologie, které budou maximálně přebalené (a náležitě podražené) na západní značku. Číňany už neporazíme, pořád se s nimi ale můžeme spojit. V globalizovaném světě nic jiného stejně nedává smysl.