Pravda i lež


Když už tu máme kauzu Babiš sr. vs. Babiš jr., bylo by možná dobré využít ji i něčemu jinému, než k pokusu o puč, a sice k osvětě o duševních nemocech. Pokud je totiž Babiš jr. skutečně duševně nemocný, je docela dobře možné, že říká pravdu, že byl unesen, i v případě, že unese nebyl. Duševně zdraví lidé mají tendenci si myslet, že když duševně nemocnému ukáží jeho blud, duševně nemocný nahlédne svůj omyl a přijme za svou „objektivní pravdu“ zdravých. Jenže takhle to nefunguje. Žádná objektivní pravda neexistuje, je jen ta subjektivní, kterou tvoří náš mozek. Pokud si nemocný mozek Babiše jr. myslí, že byl Babiš jr. unese, pak je to pro Babiše jr. realita. A i když se tak či onak podaří prokázat, že unesen nebyl, ještě to neznamená, že Babiš jr. lhal. Tento paradox by si podle mého soudu zasloužil více pozornosti a měly by se mu věnovat větší kapacity, než je laický bloger. Pochopit tohle – pokud to tak skutečně je! – je totiž podle mého soudu pro fungování společnosti mnohem důležitější, než intriky (kolem) Babiše sr.

Reklamy

Já se v tom nevyznám, já se v tom neorientuji


Sleduji nejnovější pozdvižení kolem Babiše už od rána a přiznám se bez mučení, že jsem do teď nepochopil, v čem je problém. Co tak zásadně nového, co tak zásadně jiného se objevilo, že je Babiš ještě horší, než jsme čekali, a že by měl odstoupit ještě naléhavěji, než kdykoliv předtím? Že jsou v Čapím hnízdě namočené jeho děti? To se vědělo. Že jsou ty děti duševně nemocné? To se sice nevědělo (alespoň tedy já jsem to nevěděl a za mě to tak mohlo i zůstat), ale jak to souvisí? Že se kvůli své (údajné?) nemoci vyhýbají výslechu? Takhle to přece zkoušejí všichni, to je trik, který se učí v základním kurzu lepších lidí. Že ty děti něco podepsali a nevěděli co? U těchto lidí jsou čachry s majetkem tak běžné, že není divu, že neřeší, co zrovna podepisují. Problém by snad byl jedině, kdyby Babiš jr. nebyl vůbec schopen posoudit,, co podepisuje, ale i na to by musel mít apriorní potvrzení soudu, že je nesvéprávný; a on jako nesvéprávný nepůsobí, jen trochu pomalý, ale to mohou klidně dělat nějaké prášky. Nebo je největší problém v tom, že je Babiš jr. na Krymu a dovezl ho tam muž s rusky znějícím jménem? To by primitivismu „pražské kavárny“ odpovídalo asi nejspíše, jenže pokud to nebyl regulérní únos – a to podle všechno nebyl – tak je to jen výkřik do tmy. Tak o co tady jde? A myslím to zcela vážně. Babiše, jako ostatně všechny kapitalisty sice nemusím, ale kvůli tomu přece ještě nepřestanu přemýšlet. když někdo začne volat, že na něj našel konečně ten pravý klacek. A já ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak ten rozdílový moment, který odůvodňoval to pozdvižení, nenacházím. Z mého pohledu je nejproblematičtější nakonec ta „investigativní“ reportáž Kubíka a Slonkové, pořízená údajně kamerou skrytou v brýlích (což chápu jako zneužití psychicky nemocného člověka) a plná manipulativních otázek a podsunutých odpovědí. Popravdě, po tom, co jsem viděl, se tomu Srbovi ani nedivím, že chtěl Slonkovou nechat zabít, a Zemanovi musí, co se českých novinářů týče, dát zcela za pravdu. Jestli takhle kauza někoho zdiskreditovala, tak jsou to novináři, ale mimo kroužek pražských elitářů Babišovi jenom nažene body. Já se v tom prostě nevyznám. Já se v tom neorientuji. Já potřebuji poradit. Jestli tomu někdo rozumíte, zkuste mi to vysvětlit. Hlavně ten rozdílový moment. Beru libovolnou konspirační teorii, pokud bude mít hlavu a patu, jenom mi, prosím vás, nevěšte na nos žádné bulíky o demokracii, tak paranoidní zase nejsem.

Evoluce kultury kriplů


Hraní počítačových her se kdysi říkalo kultura kriplů, a i když se v herním průmyslu točila spousta peněz, byl z pohledu mainstreamu něco jako obchod z drogami, kde se také točí spousta peněz, ale lidé, kteří se v něm pohybují jsou divní a závadoví. A i když se pořád vedou spory o to, jestli „střílečky“ iniciují a rozvíjejí agresivitu, kultura kriplů si pomalu ale jistě cestu do mainstreamu nachází a už se v něm etablovala natolik, že má i vlastní žánr – eSports (či e-sports či jak chcete), což není nic jiného, než hraní počítačových her výkonově, dnes již namnoze i profesionálně, a před publikem. Proč o tom píši? Včera jsem se v televizi díval na přímý přesnost závodů F1. Pokud vám to přijde divné, protože víte, že velké ceny se jezdí zásadně v neděli, tak vězte, že to byl právě e-sportový závod. Ovšem se všemi náležitostmi závodu normální, včetně předzávodního studia, rozhovorů s jezdci etc. A komentáři ho komentovali úplně stejně, jako by komentovali závod reálný, vlastně ne úplně stejně, ale s mnohem větším vzrušením, než normální závod, protože tenhle počítačový byl mnohem vyrovnanější a měl větší spád. A z mého pohledu diváka se špatným zrakem nabídl podívanou rovnocennou ke skutečným závodům. Že jde o obraz renderovaný v reálném čase počítačem bylo patrné jen z toho, že celý závod byl jakoby v mlze, z podivně se chovajících částic prachu (tady má počítačová grafika ještě rezervy) a z podivného a hektické přeblikávání záběrů v některých okamžicích. Jak vidno, e-sporty se vyvinuly v plnohodnotnou mainstreamovou zábavu se vším všudy. A s velkým potenciálem, řekl bych, protože budoucí borci již nebudou omezeni planetou Zemí či fyzikálními zákony.

Neštvěte umělce


Písničkář Jaromír Nohavica by měl od ruského prezidenta dostat tzv. Puškinovu medaili, a to za zásluhy o upevnění přátelství a spolupráce mezi národy a sbližování a vzájemné obohacování národních kultur. Pokud ji tedy přijme, protože já na jeho místě bych se docela bál. Tedy ani ne tak přijmout, jako se s ní vrátit do České republiky, taková vlna virtuálního lynče se po oznámení té zprávy na českém internetu zvedla. Přijmout ruskou medaili a ještě z rukou Putina? Fuj, fuj, fuj, ostuda! Správně by měl udělat gesto a medaili odmítnout, protože gesta dělají člověka. Tak se to dnes přece dělá. Ale co čekat od „estébáka“? Nějak všem těm arbitrům lynčům uniká, že Nohavica je umělec, písničkář, že to, co dělá, dělá proto, aby to lidé slyšeli, ne proto, aby se to uvědoměle krčilo někde v šuplíku, zakázané nebo nechtěné. Nohavica si možná zadal s StB, ale komu by tím prospěl, kdyby odvážně mlčel? Nohavica si možná zadá s Putinem, ale bude to snad mít nějaký vliv na jeho tvorbu? Vypadnou slova z jeho veršů a přehází se noty v jeho hudbě, když tu medaili přijme? Nebo by se snad stala jeho hudba lepší, kdyby ji odmítl? Ne, nic z toho se nezmění, jeho umění bude stále stejně dobré (nebo špatné), bez ohledu na to, jak moc ho budou kádrovat ti, kteří nesnášejí, když se někdo jiný neštítí toho, čeho se štítí oni. Kádrovat a nadávat, to je to jediné, co umějí ti, kteří jinak neumějí nic. Nohavica si může dovolit přijmout ruskou medaili, protože něco dokázal a dokázal se s tím prosadit i za hranicemi, kde po těch uvědomělých, co mu nadávají, ani pes neštěkne. Nohavica si může dovolit přijmout ruskou medaili a nemusí ji ostentativně odmítat jenom proto, aby dokázal alespoň něco politického, když už nesvedl nic pořádného uměleckého. Nohavica si může dovolit něco, co jeho kádrováci nemohou. Až se nabízí myšlenka, že mu to závidí a proto ho nenávidí. Obecně lze říct, že kádrování umělců, kteří nejsou dostatečně politicky angažovaní tím správným směrem, ať už je to Nohavica nebo David, je ubohé. Moje rada Jarkovi je tedy prostá: Jeď to té Moskvy, vezmi si tu medaili, přivez ji domů a na ty kádrovácké psy se vykašli, stejně se jim nezavděčíš, protože Hutka nikdy nebudeš.

Chvála zbabělosti


Když bývalý ministr zahraničí Zaorálek v reakci na smrt dalšího českého vojáka v Afghánistánu navrhl, že by se měl český expediční kontingent z Afghánistánu stáhnout, začala učiněná štvanice, že Zaorálek je zbabělec a že takové politiky nepotřebujeme. Ale co je zbabělého na tom připustit chybu a chtít ji napravit? Pokud je toto zbabělost, znamená to, že hrdinové jsou ti, kteří umanutě opakují stále dokola stejné chyby? V tom případě máme příliš mnoho hrdinů a zoufale se nám nedostává zbabělců. A my potřebujeme více zbabělců, kteří budou pochybovat a ptát se a hledat alternativní koncepty a strategie. Nejenom v zahraniční politice, ale i v té ekonomické a sociální. Být hrdinou je dnes snadné, těžké je být zbabělcem. A společnost, v níž je těžké být zbabělcem a snadné být hrdinou, má problém. Problém s orientací, problém s hodnotami, problém s prioritami, problém nazývat věci pravými jmény. Závěr je nevyhnutelný: potřebujeme více zbabělců dřív, než nás hrdinové přivedou do neštěstí.

Když ptáčka lapají, divně mu zpívají


IMG_20181022_075014 (2)

Tyhle bilboardy jsem viděl už loni a letos kolem nich chodím zase. A zase mi to vrtá hlavou, proč někdo při shánění zaměstnanců inzeruje, kolik si u nich můžete vydělat za 2 měsíce, když mzda se v Čechách standardně uvádí za měsíc? Ani v zemích, kde se běžně používají jiné srovnávací termíny, jsem se nikdy nesetkal s tím, že by zaměstnavatel uváděl, kolik si u něho můžete vydělat za dva týdny nebo za dva roky. Tak proč to zkouší Amazon u nás? Protože 26 925,- už nevypadá vůbec tak lákavě, a už vůbec ve srovnání s průměrnou mzdou 31 851,-? Vždyť je to méně i než medián, který je aktuálně 27 236,- (oboje zdroj ČSÚ). Tohle je ale hodně podivná náborová taktika. Pokud se tedy nejedná přímo o podraz na cílovou skupinu, což jsou pro Amazon zejména lidé prostí a nevzdělaní (mám z dobrého zdroje, jaký typ lidí ve skladech Amazonu pracuje). Ale třeba právě takhle vypadá ten konec levné práce, když firma raději vymýšlí triky, než by férově řekla, kolik platí za měsíc, protože ví, že s tak mizernou mzdou není konkurenceschopná. (Ale jo, chápu, že to je asi PR ekvivalent fráze „cena již od“, který znamená, že ty peníze dostanete, když vydržíte dva měsíce plnit nějaké podmínky. Jenže neznamená to pak, že reálná mzda bude ve většině případů ještě nižší?)

Podraz na voliče


To si takhle přečtete volební programy, rozhodnete se, co byste chtěli a co byste naopak nechtěli, a pak podle toho volíte. Asi nejste jediní, protože vaši favorité ve volbách celkem zabodují. A co se stane pak? Pak vstoupí do koalice. A vy najednou koukáte, že co jste chtěli mít nebudete, zato budete mít, co jste nechtěli. A aby té srandy nebylo málo, tak se v té koalici spáří strany, které si před volbami nemohli přijít na jméno a jedna druhou líčili jako existenciální hrozbu pro společnost. Můžete tomu říkat umění kompromisu, nebo dokonce umění konsensu, ale já tomu říkám podraz na voliče. Jako kdybyste si v hospodě objednali malý rum, oni vám donesli velké pivo a tvářili by se, že je všechno v pořádku, protože můžete platit v hotovosti. Jak se má volič zodpovědně rozhodovat, když s volebním programem, tedy smlouvou s voličem sui generis, nakládají strany takto volně, a ukazuje se, že je do značné míry nezávazný? Jsou jenom dvě možnosti, a ani jedna z nich není pro demokracii příznivá: buď občané na volby rezignují, nebo se nebudou rozhodovat racionálně, ale emocionálně, podle sympatií nebo podle toho, kdo jim dá víc předvolebního guláše.

Paňáca show


Včerejší poslední předvolební debata na ČT mne utvrdila v názoru, že politici již zcela rezignovali na práci s voličem a spoléhají na všechno možné, jen na program a agitaci. Ti paňácové, co tam včera stáli, byli k nerozeznání. Všichni za se sebou podle všeho měli kurz herce Donutila „Zeptejte se, na co chcete, já na co chci odpovím“, premiér Babiš pak ještě nástavbu „Vy lžete“. Sem tam nějaká osobní urážka, ale programové jiskření žádné. Vizuálně jeden jako druhý, oblek a kravata, vymykal se jedině Pirát Bartoš, ale ne svými dready, nýbrž tím, jak pohublý a unavený vypadal. Naopak předseda Filip zářil jako majolenka a spolu s předsedou Fialou byli jediní, kteří vystupovali věcně a solidně (sic!). Babiš pořád mával nějakými grafy, Okamura utvrzoval přesvědčené, Bělobrádek se hádal s moderátorkou a Pospíšil dokazoval, jak moc je mimo. Ale nic, podle čeho by se volič mohl kvalifikovaně rozhodnout, neřekl a nepřevedl ani jeden. Jediné, co všichni do jednoho demonstrovali, byla neschopnost myslet mimo zajeté koleje a dívat se na problémy z jiného úhlu. Všichni se shodnou, že čerpat dotace musí být pro obce snazší (a jediný Filip má i konkrétní a rozumný plán, jak to zařídit, ne jen vágní proklamace o digitalizaci, jako ostatní), a nikdo se nepozastaví nad tím, jestli to něco by se vůbec mělo dotovat a jestli ten pes není náhodou zakopaný někde trochu jinde? Inu, demokracie je to přímo ukázkově kapitalistická: značek (stran) je na trhu bambilión, ale reálné se jejich produkty liší minimálně a pokud chcete něco jen trochu jiného, tak to v nabídce prostě není.

Příkaz


Řidiči z přízně přišel Příkaz (tak se to skutečně jmenuje) z vidlákova z rozšířenou působností T., ve kterým byl uznán vinným z porušení zákona a „odsouzen“ k zaplacení pokuty Kč tisíců pět a ztrátě řidičského průkazu na 6 měsíců. Odevzdat řidičský průkaz musí druhý den po nabytí právní moci a zaplatit do třiceti dní. Co se dá dělat, když je dotyčný blbý, tak je blbý a bude platit. Meritorně není o čem. Něco jiného jsou ale různé „formality“ kolem, které vypovídají o vztahu státu a občana víc, než absolutní výše trestu. Mám na mysli například to, že v těch třech hustě popsaných stranách formátu A4 úřad nenašel místo na jednoduchou větičku kterou by sdělil, kdy nabývá Příkaz právní moci, například že to je den následující po dni doručení. Nebo proč nenapíše jasně, kam má být zadržený řidičský průkaz odevzdán? Z formulace „na místně příslušnou evidenci řidičů“ není jasné, zda je míněna místní příslušnost občana, nebo úřadu, který se za místně příslušný, pravda, ve vztahu k místu přestupku, svrchu označil. Nebo proč na zaplacení, což lze vyřešit jednoduše příkazem k úhradě přes internet, dává třicet dní, ale na odevzdání řidičského průkazu, což je logisticky a organizačně o hodně náročnější, nenechává lhůtu žádnou? A konečně, proč má být řidičský průkaz odevzdán druhý den, když do osmi dnů lze podat odpor, kterým se Příkaz ruší? Ať úřady regulují a trestají, od toho tu jsou, ale nemohly by to dělat nějak vstřícně, s ohledem na to, že naprostá většina potrestaných má mizivé či žádné právnické vzdělání a nuance přestupkového zákona neovládá, protože přestupování zákona není jejím denním chlebem?

P.S. Nedalo mi to a ještě jsem hledal a zjistil, že „Základní požadavkem stanovený zákonem pro to, aby rozhodnutí mohlo nabýt právní moci, je jeho doručení všem osobám, kterým měl být doručen a nemožnost jej napadnout řádným opravným prostředkem.“ (zdroj). To by tedy znamenalo, že právní moci Příkaz nabývá v čase D+8, čili termíny nejsou zase až tak šibeniční. Ale stejně, proč to nemůže úřad do toho příkazu jasně napsat, aby nad tím občan nemusel dumat? Tím spíše občan procesním právem nepolíbený.

Malý mobilizační experiment


Na dnešek připadá 80. výročí vyhlášení všeobecné mobilizace, což byla odpověď ČSR na územní nároky Třetí říše. Nechme teď stranou otázku, jestli jsme měli či neměli bojovat, a zaměřme se pouze na mobilizaci samotnou. Podle všech dostupných informací byla zmobilizovaná armáda materiálně i morálně extrémně bojeschopná. Zdůrazňuji morálně, protože vojáci byli motivovaní a odhodlaní, připraveni bránit svoji republiku před agresorem.

To bylo záři 1938.

Střih.

Je září 2018 a vy si zkuste představit mobilizaci v září 2018. Asi se shodneme, že materiálně i organizačně by to byla katastrofa, protože nikdo s branné povinnosti podléhajících občanů nemá ani ponětí, kde by se měl hlásit, a armáda pro ně nemá ani výzbroj ani výstroj, ani ubytovací kapacity, nic. A teď ten mentální experiment: Jaká by asi byla morálka v září 2018 zmobilizovaných? Byli by odhodlaní? Byli by motivovaní? Obětovali by se pro druhé, nebo by se snažili ze služby tak či onak zběhnout? Považovali by vůbec republiku, která je povolala do zbraně, za svoji, nebo k ní měli podobný vztah, jako o dvacet let dříve jejich předchůdci k Rakousko-Uherskému císařství? Našel by se dnes vůbec někdo, kdo by chtěl za republiku bojovat z idealismu? A bylo by dnes vůbec spravedlivé někomu vyčítat, že za zprivatizovanou kolonii nadnárodního kapitálu bojovat nechce? Přemýšlejte….