Liberalizace nefunguje, je to oficiální

Série pádů obchodníků s energiemi v Německu, u nás, ve Velké Británii i jinde v Evropě ukazuje, že dosavadní model energetického trhu s velkou mírou volnosti a spoustou hráčů, kteří nemají vlastní zdroje elektřiny či plynu, je v ohrožení. Nyní můžete obchodovat s něčím, co nemusíte mít dopředu nakoupené či zajištěné. Tento model se ukazuje jako velmi riskantní.

Lze takové vyjádření chápat jinak, než že liberalizace a deregulace nefungují? A nelze to snad považovat za oficiální přiznání jejich selhání, když něco takového řekne Václav Bartuška, p.t. vyslanec pro energetickou bezpečnost? Myslím to teď ryze věcně, protože formálně by pan Bartuška ani nikdo jiný z jeho myšlenkového a hodnotového okruhu nic takového zcela jistě nikdy nepřipustil.

Je čas na skutečnou odvahu

Leta letoucí čtu o tom, jak politikům chybí odvaha přijímat nepopulární rozhodnutí. A leta letoucí se tím myslí „odvaha“ nadbíhat bohatým a mocným a šlapat po krku chudým a slabým, „odvaha“ snižovat daně a likvidovat sociální stát. A i když se po této „odvaze“ stále volá, politikům nikdy nechyběla. Čas na tu skutečnou odvahu přijmout nepopulární opatření přichází teď tváří v tváří explodujícím počtům nakažených covidem 19, se kterým jde ruku v ruce kolaps zdravotnictví, který nemůže mít jiný důsledek, než zbytečnou smrt desítek, stovek či tisíců nevinných, kteří sice nechytili covid, protože se očkovali a dodržovali režimová opatření, ale měli tu smůlu, že pro ně nebylo místo v nemocnicích zaplněných „coviďáky“ v důsledku „odvahy“ hlupáků nenechat se očkovat a nenosit respirátory. Kdy, když ne teď, je čas na opravdovou odvahu politiků přijmou skutečně nepopulární rozhodnutí a nařídit lockwdown, povinné očkování, či „alespoň“ vymáhání již platných opatření? Jenže se bojím, že tuhle odvahu žádný politik nemá, protože to znamení jít jak proti agresivnímu davu bezohledných hlupáků na ulici, tak proti kapitalistickým elitám, svým sponzorům, odmítajících kvůli zisku omezit provoz svých podniků. A už vůbec žádný politik dnes – obzvláště dnes – nebude mít odvahu lidem říct, že jejich individuální práva končí tam, kde začínají práva všech ostatních a zájem společnosti. V časech krize společnost nejvíce potřebuje prvotřídní vůdce, ale ta naše bohužel disponuje jen druhořadými úředníky. Takže je sice nejvšší čas na odvahu, ale tu nikdo nemá a z ideologických důvodů ani mít nechce.

Soumrak bílého muže

Titulek „Střední třída na odstřel“ sliboval zajímavou esej a protože jsem chybně vyhodnotil jméno autora Jiřího Weigela (nedošlo mi, že je to ten Weigel od toho Klause), tak jsem se do něj pustil. Text ovšem jako kdyby Romanu Jochovi z klávesnice vypadl, takže jsem si jen přečetl další do slov přetavený mindrák ze ztráty monopolu bílého heterosexuálního muže vlastnícího majetek na drancování a vykořisťování všeho a všech, potencovaný panikou z toho, že by třeba měl trochu změnit své zvyky. A to byl pan Weigl vlastně ještě celkem uměřený ve srovnání se s ním souznícími, kteří otevřeně hlásají nutnost tuto svoji perverzní výsadu bránit se zbraní v ruce. Bílý muž kdysi táhl, ale teď už jen brzdí a jeho neschopnost a neochota přizpůsobit se změněným podmínkám a zoufalé lpění na tom, co fungovalo kdysi (i když ani tehdy to nebylo správné, ale alespoň to fungovalo), ale teď začíná být silně kontraproduktivní, je skutečnou příčinou jeho ústupu ze scény. Nikoliv jakési spiknutí neomarxistů a progresivistů, jak neustále sám sebe i všechny ostatní přesvědčuje. Bílý muž táhl, jen dokud byl sám progresivní. Teď už jen brzdí. Odstřel střední třídy v tom vidí jen vyděšený Klausův think-tank.

Příběh o české samozřejmosti

Nastoupil pán do vlaku, samozřejmě bez roušky. Samozřejmě si ji nenasadil. Samozřejmě mu nikdo z ostatních cestujících nic neřekl. Samozřejmě mu nic neřekl ani průvodčí, který mu kontroloval jízdenku. Samozřejmě se to opakovalo s jiným pánem v autobuse a dalším v tramvaji. Samozřejmě jim muselo dojít, že by roušku mít měli, když ji měli všichni ostatní, ale samozřejmě si ji prostě nenasadili a samozřejmě jim to prošlo, protože se samozřejmě nikdy nikdo neodvážil jim cokoliv říct. Samozřejmě ani já ne, protože proč vyvolávat konflikty se zjevným arogantním kreténem? Je to samozřejmé: Jsme národ samozřejmě bezohledný a samozřejmě zbabělý.

Pokroky na poli smluvního fetišismu

Smluvní fetišismus, tedy světonázor pro nějž je typické, že celá společnost (přestože nic takového jako společnost podle něj v zásadě neexistuje; a nebo právě proto) může být uspořádána nejlépe na základě dvojstranných smluv bez jakéhokoliv omezení toho kdo, jaké a za jakých podmínek na sebe může brát závazky, zaznamenal podle významný úspěch v §42a zákona 363/2021 sb. o sociálně-právní ochraně dětí:

O poskytování ochrany a pomoci dítěti v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc uzavírá dítě s osobou provozující zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc smlouvu o poskytování ochrany a pomoci, která vyžaduje písemnou formu a obsahuje tyto náležitosti.

Nevím, jak vám, ale mě to přijde naprosto perverzní. Jak může být dítě schopnost uzavřít a posoudit takovouto smlouvu? Nota bene dítě v nouzi, které má nejspíše úplně jiné starosti. Navíc je to s největším pravděpodobností dítě k takovému úkonu zcela nezralé a nezpůsobilé! A co chce zákonodárce vůbec říct tím, že musí být uzavřena smlouva? Že dítěti, které smlouvu neuzavře, se pomoci a ochrany nedostane? Nebo že každému dítěti se dostane jiné kvality okamžité pomoci a za jiných podmínek podle vyjednávacích schopností jednoho každého dítěte? Protože přesně to uzavírání smlouvy předjímá. Jinak totiž smlouva – tedy individualizovaná metatransakce dvou kontraktorů (ta odlidštěná terminologie je zcela příznačná) – nedává smysl a postačovala by jednotná pravidla daná zákonem. Nehledě k tomu, že uzavírání smlouvy s sebou z podstaty věci nese vyjednávání o jejím obsahu, jenže není snad vyjednávání, které si žádá čas (a možnost volby!) v příkrém rozporu s okamžitou pomocí?

A to vůbec nemluvím o tom, že dítě žádnou smlouvu uzavírat nemůže, že to za něj musí udělat zákonný zástupce, což, jak se dá předpokládat, bude v situaci, kdy dítě potřebuje okamžitou pomoc, setsakramentská komplikace.

Vy si myslete, co chcete, já si myslím, že zákonodárce s liberalismem vymytým mozkem se definitivně zbláznil.

Alegorie s autobusem

Představte si, že s partou kamarádů nasednete na autobus to Brna, ale někde u Humpolce vám dojde, že jste chtěli jet do Chebu. Co uděláte? Podle mě existují jen dvě možnosti: a) přesvědčíte kamarády, že autobus otočíte (pokud je váš) nebo unesete (pokud je linkový) a pojedete do Chebu, b) vystoupíte. Pokud vám nevyjde a) a neuděláte b), musíte se smířit s tím, že dojedete do Brna. A pak je tu varianta c), kterou vymyslel polský ústavní soud: zůstanete v autobuse do Brna, ale prohlásíte, že na vaší sedačce je Cheb.

Já jsem opravdu ten poslední, kdo by Polákům říkal, jestli mají či nemají být v EU, ale jsem zároveň ten první, kdo by po nich chtěl, aby si vybrali, jestli budou uvnitř, nebo venku. Ale pokud se rozhodnout být uvnitř, tak z podstaty věcí musí respektovat pravidla spolku, v němž chtějí být. Nelze přijít hrát fotbal, ale pak házet míč do koše a prohlásit se za vítěze v basketbalu, protože moje pravidla jsou nadřazena pravidlům hry. Nelze někde být i nebýt zároveň. Reálně to nejde vůbec a ideálně to znamená, že tam prostě nejsem. A to platí nejenom pro Poláky, ale i jejich české blížence. Nelze přistoupit na to, že někdo může být členem EU a zároveň nerespektovat její pravidla. Buď musíme trvat na jejich dodržování (tedy jejich nadřazenosti místními), nebo na vystoupení z EU. Protože jinak nám hrozí, že sice budeme všichni sedět v autobuse do Brna, ale každý pojedeme někam úplně jinam.

Nový zdravotnický tunel pro Velkého bratra na obzoru?

A to jste věděli, že byl nedávno přijat zákon č. 325/2021 Sb. o elektronizaci zdravotnictví? Já to zjistil náhodou, když jsme pročítal nově vydané předpisy, což občas dělávám, abych viděl, co si na nás zase vymysleli, a utvrdil se v přesvědčení, že politici jsou blbci a já bych to dělal 100x lépe. Dost mě při tom překvapilo, že jsem nezaregistroval žádnou veřejnou debatu, řev opozice ani propírání v médiích, protože tenhle zákon zavádí monstrózní informační systém o zdravotním stavu občanů. Už jenom jeho vytvoření bude stát reálně desítky miliónů korun, ale vzhledem k tomu, že jde o státní zakázku a víme, jak v tom IT firmy umí chodit, tak spíše stovky miliónů; a pokud to bude dělat IBM, tak miliardy. A to nemluvím o tom „Velkém bratrovi“, který takto vznikne. Osobně s ním zase až tak velký problém nemám, ale vím, že jiní ano, a přitom i oni mlčeli.

P.S. Pokud si ten ten zákon přečtete a budete se ptát, k čemu je vlastně dobrý, když v informačním systému, který podle něj vznikne, bude jen seznam pacientů, ale žádná data o jejich zdraví, tak to řeší zákon č. 326/2021 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o elektronizaci zdravotnictví. Pokud máte někdo hypotézu, proč to není v jednom zákoně, ale ve dvou (pokud není někde ještě nějaký třetí, čtvrtý… vyhláška…), tak sem s ní. Mě nic jiného než nekompetence a/nebo nějaká forma právnického puritánství, nenapadá.

Záhady pobrexitové Británie

Jak jste asi zaregistrovali, v Británii mají v poslední době velké problémy se zásobováním, protože chybějí řidiči nákladních automobilů (v počtu asi 100 000). Tohle ještě žádná záhada není, naprostou většinu těchto profesí vykonávali gastarbeiteři z jiných zemí EU, kteří po Brexitu z britského pracovního trhu zmizeli. Záhada pro mě ale je, jak to, že to trh už dávno nevyřešil? Velká Británie je, když nepočítám Rusko a východoevropské kolonie, ta nejméně socialistická země Evropy. Člověku, který třicet let neposlouchá nic jiného, než jak jedině trh dokáže vše nejlépe vyřešit, to pak logicky začne vrtat hlavou. A stejně tak mu začne vrtat hlavou, jak může mít nedostatek pracovní síly takový dopad, když práce není podstatná a to jediné, na čem záleží, je vlastnictví, potažmo kapitál? Je možné, že by trh sám o sobě na všechno nestačil, že by nedokázal zvýšit ceny za práci řidičů tak, aby se buď zvýšila nabídka, nebo snížila poptávka? Je možné, že by práce nebyla tak bezvýznamná, jak nám tvrdí, ale záleželo na ní víc, než na rentě? Jak říkám, samá záhada.

Zažít svůj vlastní Babylon

Určitě znáte ten biblický příběh o tom, jak si lidé chtěli postavit v Babylonu věž a Bohu se nějak nezdála, tak jim zmátl jazyky a oni už se nedokazali na ničem domluvit, v důsledku čehož věž nedostavěli. Když si odmyslíme pohádkovou nadstavbu ješitného a panovačného Boha, zůstane historická zpráva o tom, že když lidé ztratí schopnost spolu mluvit a domluvit se, tak ztratí i schopnost organizace a koordinace. Stalo se to před tisíci let (a nejpíš nikoliv poprvé), stalo se to od té doby jistě jěště mnohokrát (jen někomu, kdo nepsal Bibli, takže o tom nevíme) a děje se to zase. Nám, tady a teď. Používáme sice stejná slov a stejnou gramatiku, ale začínáme se zásadně rozcházet v tom, jaká mají za slova význam. Neshodneme se na tom, co je to pravda, neshodneme se na tom, co je to svoboda, neshodneme se na tom, kde je vlevo a kde je v pravo. Sdílený komunikační kód se rozpadá a promluvy jednotlivých lidí jsou jen solipcistní změti slov bez relevance pro kohokoliv jiného, protože ač jsou stejná slova, významy se liší. Každý mluvíme jen sám k sobě, maximálně ke své „bublině“, ale jinak si nerozumíme. Situace je o to horší, že si to ani neuvědumujeme, protože slova-znaky používáme stejná. A to je u tak komplexního systému, jakým je západní technická civilizace zásadní problém, protože my spolu musíme mluvit, musíme se domlouvat a musíme se koordinovat. Pokud s tím něco neuděláme a nenajdeme znova společnou řeč – a to neznamená iniformitu myšlení, ale naopak schopnost sdílet pestrost svých myšlenek – tak po nás zůstane ne rozestavěná věž, ale zhroucená civilizace a s ní hekatomby mrtvých a zbídačených. My už nebudeme mít možnost v poklidu se rozejíst do světa každý se svým jazykem, nebude kam. Nás čeká tak akorát deathmatch izolovaných individí neschopných domluvit se ani na tom, kdy a kde si rozbijí hubu.

Štěstí v neštěstí

Když vám tornádo sebere střechu nad hlavou, tak to žádné štěstí není, ale i v tomhle neštěstí můžete mít štěstí alespoň v tom, že jste první. Dokud je taková katastrofa výjimečná, nezvyklá a emoce vzbuzující, máte šanci, že vám spousta lidí přijde na pomoc, přiloží ruku k dílu nebo vám alespoň pošlou peníze. Až budou takové katastrofy tříkrát do roka a postiženy nebudou jednotky, ale desítky obcí, tak se žádné pomoci nejspíš nedočkáte. Nejenom proto, že lidé už budou otupělí, ale především proto, že už nebude kde brát. Nebudou se k vám moci sjet hasiči z celé republiky, protože budou potřeba jinde. Cizí lidé vám nepřijdou na pomoc, protože budou mít dost starostí sami se sebou a peníze vám nepošlou, protože už žádné mít nebudou.

Můžeme si všichni lhát do kapsy, že to tornádo na Moravě byl jen exces, který se nebude opakovat, jenže když k tomu přidáte třeba vlnu veder v Kanadě ve stejný čas, tak to až příliš koresponduje s předpověďmi vědců o tom, jak se projeví globální oteplování a jaké bude mít na nás dopady. A je teď úplně jedno, jestli je antropogenního původu, nebo zcela přirozené, prostě nás zasáhne. Stále častěji a stále intenzivněji a další postižení již tolik štěstí v neštěstí, jako ti první, mít nebudou.

Budou mít naopak velkou smůlu, protože systém podpory založený na dobrovolnosti, soucitu a charitě jim v podmínkách vyčerpaných zdrojů nebude schopen nijak pomoci. Ani peníze od státu nic nevyřeší, pokud za ně nebude co koupit. Aby další postižení klimatickými haváriemi nemuseli spoléhat na štěstí v neštěstí, měli bychom jako společnost urychleně začít s přípravami. Například si vybudovat schopnost rychle obnovit domy, třebas prefabrikované nebo s pomocí speciálních 3D tiskáren. Předělat systém sociální podpory tak, aby ubylo administrativy a nutnosti žádat, dokladovat a prokazovat, což je bez dokladů, zničených živlem, a nefunkčních telekomunikací problém. Vytvořit si schopnost rychle obnovit dodávky elektřiny a zajištění internetového připojení, atd. atp. Cokoliv, hlavně něco. Připravit se, přizpůsobit se. Jsme lidé a schopnost využvat techniku je naše největší evoluční výhoda. Zatím jsme ji využívali především k sebedestrukci, ted je nejvyšší čas začít ji využívat k přežití.