V krizi poznáš kréténa


Kreténa samozřejmě poznáme všichni, vždy a spolehlivě: jsou to ti druzí. Ale to jsou většinou jen kreténi z pohodlnosti, protože ruku na srdce, v časech dobrých, když vládne klid, mír a prosperita, se jako kreténi chováme někdy všichni. Je to luxus, který si můžeme dovolit. Jsme prostě takoví kreténi leví. A pak jsou lidé, kteří se chovají jako kreténi i v časech zlých, a to jsou kreténi praví. Teď, když máme epidemii, stav nouze, karanténu a s tím související tisíc a jeden problém, se to ukazuje obzvláště zřetelně. Jak se říká, že teprve krize odhaluje charaktery, tak je to sice klišé, ale sedí jako prdel na hrnec. S nástupem „zlých“ časů (ty uvozovky jsou sakra na místě, protože by mohlo být ještě tisíckrát hůř, například by místo virů mohly poletovat kulky) se lidé rozdělili zhruba na dvě skupiny: Ta první přestala kecat a začala makat, adaptovala se na změněnou situaci, přehodnotila priority, dokázala se vzdát nejen stereotypů v chování i myšlení, ale i svého pohodlí, pomáhá druhým a chová se odpovědně. Ta druhá jsou kreténi. Myslí i chovají se pořád stejně, rozhodně odmítají udělat cokoliv pro druhé, i kdyby to mělo být blbé nošení roušky, svého pohodlí se odmítají vzdát a i tváří v tvář smrti pořád žvaní něco o svobodě, kterou si ovšem pletou právě s tím pohodlím. Počítají, kolik by se dalo vydělat/ušetřit, kdyby se lidé nechali umírat a ztěžují si, že se lidský život přeceňuje. Samozřejmě všemu rozumí a všechno kritizují, nikdo nic nedělá správně, oni by všechno dělali lépe, a pomalu jediný, kdo podle nich nedělá chyby, je vláda, protože v jejím případě je to fundamentální neschopnost kombinovaná s velmi rafinovaným zlým úmyslem. Přitom jsou to i oni, koho ta první skupina chrání o komu pomáhá prostě tím, že drží společnost v chodu. A byl bych ale velmi překvapen, kdyby až se to přežene a vrátí se lepší časy, nebyli právě tihle kreténi, kteří sami nic neobětovali, první co budou stát ve frontě na státní podporu a budou u toho nejhlasitěji řvát něco o škodách, které jim musí stát, potažmo společnost. nahradit. Těžko říct, kde se berou. Je to výchovou? Je to v genech? Je to něco ve vzduchu nebo ve vodě? Jedno je ale jisté: bez ohledu na to, že sami svoje chování považují za přirozené, zdravé a ve společnosti dominantní, je jich evidentně menšina. Otravná parazitická menšina, ale pořád menšina.

Otázka na ty zásadové


Noste roušky, nevycházejte ven, pokud nutně nemusíte, vyhýbejte se ostatním. Až tak jednoduché to je. Pár jednoduchých zásad, o nichž bych si myslel, že je každý dokáže pochopit a i když jsou nepříjemné, tak i dodržovat. Bohužel, opak je zjevnou pravdou. Lidí, kteří je buď nechápou, nebo nedokáží, nebo dokonce nechtějí dodržovat, je stále víc, než dost (čest a sláva té zbývající většině). Co ti, kteří se předvádějí na ulicích bez roušky, vlastně manifestují? Hloupost? Zpupnost? Zločin? Kdyby šlo jen o to, že se mohou nakazit sami, vezmi to nešť, každý svého štěstí strůjcem, jenže oni mohou především nakazit druhé, protože rouška chrání zejména okolí před tím, kdo ji nosí, ne toho, kdo ji nosí, před okolím.Člověk, který se promenáduje bez roušky, ohrožuje ostatní, lhostejno, zda z arogance, nebo z nedbalosti. Přesto jsem na sociálních sítích zaregistroval jen minimum kritiky takového počínání, zato spoustu preventivního (sic!) nadávání do práskačů a udavačů těm, kteří by snad takové počínání chtěli ohlásit na policii. Na lidi, pro které ten, kdo ohrožuje ostatní porušením karanténních pravidel, stojí výše než ten, kdo chce takovému počínání zamezit, bych měl jednu otázku: Když uvidíte přepadení, chlapa, co pobíhá po ulici s nožem, nebo šílence, který se řítí po městě 220 km/h, také odvrátíte zrak a budete mlčet, protože nejste práskači? Tady totiž nejde o to udat souseda za načerno vypálenou samohonku, aby měl problémy a vám spadl do klína jeho kšeft, tady jde o to udat souseda, který chodí kouřit do stohu. To to opravdu nedokážete rozlišit? To je pro vás opravdu zásadu „státu se nepomáhá“ důležitější, než zdraví? To si opravdu myslíte, že bez policie, armády a hasičů, bez omezení pohybu a nařízeného nošení roušek, tedy bez státu, státního násilí a státního represivního aparátu, bychom na tom teď byli všichni nesrovnatelně lépe?

Vždycky bude něco chybět


Současná epidemie COVID-19 je asi největší krizí, které musí naše společnost čelit nejméně od invaze v roce 1968 a možná i od války. Především tím, že zasahuje celé území státu, čímž se zásadně liší od povodní i vichřic, které nám dávali v poslední době nejvíce zabrat. Takže buďme spravedliví, vyčítat vládě každou chybičku není úplně fér. Nebyla připravena vláda, ale nebyl připraven ani nikdo jiný. Na druhou stranu je nepopiratelný fakt, že by vláda by při zvládání epidemie mohla dělat tisíc a jednu věc lépe a že o problémech v Číně a Itálii se vědělo dost dlouho na to, aby se s nákupem roušek, respirátorů a dalšího vybavení mohlo začít včas. Nebo s přípravou na jejich výrobu. Tohle byla chyba, ne to, že sklady státních hmotných rezerv nebyly už dávno plné ochranných pomůcek na zvládání celostátní epidemie. Nikdy nelze být předem připraven úplně na všechno. Nepochybuji ovšem o tom, že až takhle krize skončí, sklady se rouškami a respirátory naplní. Jenže příští epidemie může mít úplně jinou povahu. Třeba nebude přenosná z člověka na člověka, ale budou ji roznášet komáři. Má proto stát nakoupit sta tisíce hektolitrů repelentu? A pak přijde místo komárů sucho a zástupy generálů po bitvě budou vědět, že sklady měly být plné brambor a pitné vody místo zbytečného repelentu. Co tím chci říct? Že chyba nebyly ani tak prázdné sklady, jako naše závislost na těch skladech, která nám má kompenzovat neschopnost změnit své chování, jak sociální, tak ekonomické, a adaptovat se na změněné podmínky. Lepší než plné sklady roušek je schopnost začít je urychleně vyrábět. To ovšem předpokládá jednu zásadní změnu paradigmatu: přestat vnímat ekonomické jednotky jako samostatné aktéry maximalizující svůj zisk, které jsou se svým okolím propojeny pouze tržní výměnou, ale jakou integrální součásti společenského systému, jejichž primární odpovědností je uspokojování potřeb společnosti a až pak, nejsou-li jiné priority, přinášet zisk svým majitelům. Do té doby budeme závislí na tom, že budeme mít plné sklady a v nich shodou okolností právě to, co zrovna nejvíce potřebujeme.

Coronavirus ante portas


Tak coronavirus je už v Itálii. On je tedy i ve Španělsku, Německu nebo Francii, ale jenom Itálie kvůli němu uzavřelo několik obcí do karantény. A je-li v Itálii, může se snadno dostat i do Česka. Měli bychom se bát? Přiznávám, že jako laik mám trochu problém s tím, že na jedné straně lékaři tvrdí, že COVID-19 (tak se ten prevít jmenuje) je jen horší chřipka a že za stejnou dobu, za kterou na něj v Itálii zemřeli tři lidé, jich na sezónní chřipku zemřelo přes dvě stě, a na druhé straně vlády vyhlašují karantény, uzavírají města a vůbec přijímají poměrně razantní opatření. To mi nějak nejde dohromady. Nicméně jsem optimista a věřím, že při úrovni a dostupnosti našeho zdravotnictví a solidní kondici většiny populace pro nás COVID-19 nepředstavuje až takové nebezpečí a morová rána jako ze středověku nás nečeká.

Čeká nás ale něco jiného, co nám může dát také pěkně zabrat, totiž mimořádná opatření, na která není naše společnost podle mého názoru mentálně připravená. Když si vzpomenu, jaký nepředstavitelný problém pro spoustu lidí znamenalo, že by ve svátky měly být zavřené obchody a oni si nemohli nakoupit, nedovedu si představit, že bude kvůli karanténě zavřeno ne dva dny, ale dva týdny. Dokáží se dnes lidé vůbec zásobit tak, aby přežili výpadek zásobování? Má vůbec stát pro případ karantény připraveny nejen materiální zásoby, ale i operační plány na zásobování obyvatelstva v situace, kdy bude běžný trh vyřazen ze hry? A budou se lidé schopni popasovat s regulací cen či dokonce zavedením přídělového systému? Jsou Češi schopni se v případě nutnosti uskrovnit a omezit, nebo i v karanténě pojedou to svoje já, já, já, jenom já, já nic nemusím, nikdo mi nic nesmí nařizovat a budou nařízená opatření ignorovat? Chaos, panika, agresivita, sobectví, keťasení a další formy šmejdství – to všechno může nadělat víc škod a utrpení, než ten prevít COVID-19.

A to jsou jen bezprostřední dopady, ale čekat se dají i dlouhodobé související s propadem ekonomiky. Případná epidemie a s ní související opatření mohou zasadit těžkou ránou ekonomice, a to včetně krachů firem, kolapsů důchodových fondů, nárůstů nezaměstnanosti, zvýšení neschopnosti splácet dluhy etc. a to vše může na občany dopadnou i s odstupem řady let. Budeme pasivně přijímat nárůst exekucí, chudoby, bezdomovectví a dalších logických důsledků standardních tržních mechanismů i v situaci, kdy byl trh zcela ovládán vis maior epidemie? Neměli bychom už teď přemýšlet nad tím, jaký postoj zaujmeme k člověku, který sice přežil epidemii, nebo se dokonce z nákazy za nemalého úsilí lékařů vyléčil, ale teď je bez práce, bez domova a bez důchodu, protože pokles trhu?

Nepochybuji o tom, že z medicínského hlediska COVID-19 zvládneme, už si ale nejsem tak jistý, že jsme na něj připraveni i politicky, ekonomicky a sociálně.

Sdílený byt


Víkendový protest připomněl kontroverze ohledně tzv. sdílení bytů přes platformu Airbnb. Proč jsem zdůraznil sdílení? Protože ve většině případů o žádné sdílení nejde a byt není sdílený jenom proto, že je obchod, jehož je předmětem, uzavřen na portálu, který sdílení umožňuje a snad na něm kdysi i začínal. Takže jak to s tím sdílením bytů a navazujícími regulacemi a povinnostmi vlastně je?

Pokud bydlím sám ve velkém bytě, kam se ještě někdo vejde, můžu byt sdílet s někým dalším, s kým se podělím o místo a o náklady. Ať již formou klasického podnájmu, nebo krátkodobě přes nějaký portál. To není třeba nijak zvlášť regulovat ani danit.

Pokud jedu na čtrnáct dní na dovolenou, můžu na těch čtrnáct dní byt někomu přenechat, alespoň bude využití a někdo mi zalije květiny. To není třeba nijak zvlášť regulovat, ani danit.

V obou uvedených případech se totiž dělím o byt, ve kterém žiji, tj. užívám ho pro vlastní potřebu. Pokud ovšem nesdílím byt, ve kterém žiji, ale pronajímám pět dalších bytů, které vlastním, tak už to není sdílení, ale podnikání, která může a musí být regulováno a daněno.

Pod zmínkami o protestu a morální podpoře pražského primátora, které se protestujícím dostalo. se ovšem okamžitě vyrojilo strašení komunismem, který by prý regulace tohoto byznysu znamenala, a šermování „úctou k soukromému vlastnictví“. Nedotknutelnost soukromého vlastnictví ovšem končí tam, kde začíná veřejný zájem, což je myšlenka zcela samozřejmá v Německu či Rakousku, ale div ne kacířská v Česku. Nicméně i bez toho lze nároky „airbnbařů“ na nedotknutelnost odmítnout a zcela si přitom vystačíme s onou „úctou k soukromému vlastnictví“. V soukromém vlastnictví totiž není jen pronajímaný byt, ale ale i ostatní byty v domě. A vlastníci ostatních bytů mají též nárok na „úctu ke svému soukromému vlastnictví“, která není o nic menší jenom proto, že oni na svém bytě nevydělávají, ale žijí v něm.

Nenapadá mne nic, co by se dalo k tématu dodat a co by mohlo jakkoliv zpochybnit možnost a nutnost „sdílení“ bytů přes Airbnb regulovat a danit.

Také vás tyhle detaily tak dráždí?


Ani nevím proč, ale díval jsem se včera v televizi na Schindlerův seznam. Já vím, že to není dokument, ale přesto mě nebetyčně dráždí, když tam pořád někdo mluví o Československu, které tehdy neexistovalo. Nebo že Němci omylem poslali vlak s vězni místo do Brněnce do Osvětimi. Němci. Omylem. (Ve skutečnosti tam opravdu odjel, ale zcela plánovaně a byla to jen přestupní stanice.) Nebo když ten vlak přijede do Březinky a titulek tvrdí Osvětim. Nebo když 8. května 1945 SS-mani pokojně a pokorně čekají na příchod Rudé armády (která sice opravdu přišla 8., ale ať mi nikdo netvrdí, že tam na ni ty SS-mani čekali, když na ni nečekal ani samotný Schindler). Nebo když závěrečné titulky tvrdí, že byl Schindlerovi v Izraeli udělen titul „spravedlivý“, když se ten titul jmenuje „Spravedlivý mezi národy“. A to jsou jenom věci, kterých jsem si všiml na první pohled. Jak má pak člověk brát vážně to ostatní? Jak říkám, chápu, že to není dokument, ale tyhle minely rozhodně nespadají do kategorie autorská licence, protože pro příběh nejsou nutné, ty spadají spíše do kategorie šlendrián. Taková lhostejnost k detailům mě irituje. Vás ne? Nechci si ani představovat, jak musí trpět člověk, který dané problematice opravdu rozumí.

Perličky z české legislativy II – Zákon pečující


Vyšla novela [1] zákona o lesích [2], která do §19 zavádí odstavec 2 následujícího znění (zvýraznění vlastní):

(2) Při vstupu do lesa podle odstavce 1 je každý povinen přizpůsobit své jednání stavu přírodního prostředí v lese a zvýšenému nebezpečí, které je se vstupem do lesa spojeno, a dbát své osobní bezpečnosti nebo bezpečnosti osob svěřených. Uvedená povinnost platí i při pohybu na účelových komunikacích v lese, vyznačených stezkách, pěšinách a trasách, odpočinkových místech a tábořištích. Vlastník lesa neodpovídá za škody na majetku, zdraví nebo životě vzniklé při využití práva podle odstavce 1, ledaže by škodu způsobil úmyslně.“.

Po věcné stránce samozřejmě nemám námitek, v lese by se měl člověk chovat opatrně a přiměřeně stavu prostředí i svým schopnostem, a nejenom v lese. Jenom nechápu, proč to musí být napsané v zákoně? Copak tohle někomu nedojde samo s sebou? To budeme mít zákon i na to, že když se mi chce čůrat, tak mám jít na záchod a pak po sobě spláchnout? A když už to v tom zákoně je, jaké z toho plynou sankce? Jestli je to jen deklaratorní, tak je to ještě více na palici, zejména s ohledem na odstavec 1, který zní (zvýraznění vlastní):

(1) Každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest. Při tom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců.

Není snad celý nový odstavec 2 obsažen ve slovech na vlastní nebezpečí z dávno existujícího odstavce 1? Opravte mne, jestli se mýlím, ale podle mě je. Celý odstavec 2 je redundantní a over-paternalistický. A zcela jistě není v našem prvním řádu ani první, ani poslední svého druhu. Méně odstavců 2 a více důvěry v rozum a příčetnost občanů i úředníků chtělo by se zvolat, kdyby byla naděje, že někdo poslouchá.

Malá česká kulturní revoluce


Václav Klaus syn není můj hrdina, stejně jako jím nebyl Václav Klaus otec. Kdyby tady s námi nebyl, bylo by tu blbce méně. Ale když už tu s námi je, tak bychom se k němu měli chovat tak, abychom nebyli za ještě větší blbce, než je on. Jelikož na Národní třídu by mě 17. listopadu ani párem volů nedostal, co přesně se tam včera stalo nevím, ale říká se, že tam dav hrubě nadával právě právě Václavu Klausovi mladšímu a vše musela snášet i jeho malá dcera, kterou vzal s sebou, když se šel klanět revoluci. Ale ono je nakonec úplně jedno, co se stalo, protože mnohem podstatnějším se ukázalo být to, jaké reakce incident vyvolal. Od bagatelizace až po nadšené schvalování! Prý si za to může sám, protože říká a dělá něco, co by říkat a dělat neměl, a ulice má prý právo (sic!) mu dát co proto. Však to znáte ze soudniček, znásilněná si za to také může sama, neměla mít díru mezi nohama. I ten černoch je vinen, že se narodil černý, tak proč by měl být ušetřen nějaký Klaus? Dav spravedlivých musí očistit národ. Internet se zaplnil pochopením pro agresi vůči jinému. I to, že měl s sebou dceru je prý jen a pouze jeho chyba a je na tom prý nejlépe vidět, jaký je to šmejd. Neměl ji brát s sebou, mělo mu být jasné, že jeho přítomnost na pietním místě si vyžádá nekompromisní zásah občanské policie. A na tom se shodli lidé, kteří sami sebe považují za svědomí národa. Přitom ještě den před tím byli rodiče, kteří vzali své děti na Letnou chváleni, jak je vedou k tomu správnému občanskému postoji. Zloba, nenávist a agrese se pomalu ale jistě vymykají jakékoliv kontrole. Účel již opět světí prostředky a vše je povoleno, pokud je to pro dobrou věc. Ale pro kterou? Nenapadá mě žádná, kterou by uměl zajistit jen soudce Lynč. Tady nejde jen o nějakého Klause (čert ho vem), tady o to, že čím dál tím víc našich spoluobčanů se necítí vázáno jakýmikoliv pravidly a je stále silněji přesvědčeno, že má právo ba povinnost sáhnout po násilí. Taková malá česká kulturní revoluce.

Zápisky frustrovaného cestujícího


Než budu pokračovat v „oslavách“ 30 let „svobody“, musím si vyřídit jednu komunální záležitost. Jak už jsem zmiňoval včera na Twitteru, jel jsem čtyřikrát vlakem a z toho třikrát měl vlak zpoždění. Je to super obzvláště když na ten zpožděný navazuje další, který vám tím pádem ujede. Z hodiny čistého času na cestu jsou tak rázem tři. Ztratíte dvě hodiny života, které vám nikdo nevrátí. Jen se dozvíte, že „vlak je opožděn z důvodu předjíždění vlaku rychlíkem“. Proč ale má mít kvůli zpoždění rychlíku zpoždění i příměstská doprava? Proč má mít rychlík přednost? Proč kvůli desítkám lidí v rychlíku, kteří stejně přijedou pozdě, musí přijet pozdě i stovky lidí, kteří jedou do práce či do školy? A že má ten rychlík zpoždění je jisté, protože kdyby ho neměl, do grafikonu by se vešel.

Ale to nejsou jen vlaky, veřejná doprava v Praze v poslední době vůbec povážlivě vázne a je čím dál tím víc nespolehlivá. Jediné, co ještě jakž takž funguje, pokud zrovna nikdo neskočí nebo nespadne pod vlak, je metro. Jenže na to metro se musíte nějak dostat a tady začíná problém, protože tramvaje a autobusy se do ulic kvůli automobilům už prostě fyzicky nevejdou. Ostatně, brzy se do ulic nevejdou už ani ta auta. Výsledek je ten, že veřejná doprava přestává být atraktivní, a často i použitelná. A to je špatně. Hodně špatně. Funkční veřejná doprava je nezbytný předpoklad funkčního města. Jenže je to zároveň antagonista privilegované individuální automobilové dopravy.

Osobně bych tento empirický důkaz toho, jak individualismus škodí společnosti (a tím i ostatním individuím) ochotně oželel, jen kdybych si na půlhodinovou cestu nemusel dělat dvouhodinovou rezervu. Ale chápu, že fungující MHD by byl socialismus a socialismus my v Praze nechceme. Tedy vlastně nechápu.

Co jste dokázali?


Už dlouho mi vrtá hlavou jedna taková kacířská otázka a protože nejméně dalších deset let nebude vhodnější příležitost se zeptat, zeptám se teď: Představte si, co všechno za třicet let od převzetí moci v roce 1948 do roku 1978 dokázali v dobrém i zlém komunisti, a teď mi řekněte, páni demokraté, co jste za stejných třicet let dokázali vy?

Já když se podívám na třicet let komunistů, tak vidím nové továrny, přehrady, elektrárny, silnice, byty pro lidi na bydlení a ne jako spekulativní investici, neuvěřitelné kulturní vzepětí šedesátých let, Remka ve vesmíru, metro v Praze, politické procesy i rehabilitace, kolektivizaci zemědělství i soběstačnost v potravinách, akce „Z“ a brigády, sovětskou okupaci i normalizaci…

A co vidím, když se podívám na třicet let od roku 1989 do roku 2019? Privatizaci. Padesát odstínů privatizace. Zkrachovalé podniky, bezdomovce, exekuce a lány řepky; a v kultuře nic, co by stálo za zmínku. Jinak nic. Žádný pokrok, žádná snaha, žádná vize, žádný společný cíl, jen partikulární sobecké cíle urvi, co se dá, a jdi přes mrtvoly. Jedním slovem – stagnace. Paralýza antikomunismem.

Jestli to vidíte jinak, zkuste mě přesvědčit. Ale tím, jaké je to dnes, ne jaké to bylo dřív. Neargumentujte padesátými léty a nedostatkem banánů, argumentujte tím, jak se společnost posunula, co získala, co vybudovala. Celá společnost, ne Kellner, Babiš nebo Bakala. Neomezenými možnostmi pro agresivní podnikavé predátory mě nepřesvědčíte, vydáváním monotónního oslavování „svobody“ za svobodu samotnou také ne. Ani internetem, magnetickou resonancí a dalšími přínosy pokroku obecně, který je v takové Číně, Indii či leckde v Africe stejný.

Je mi líto, ale já prostě nic, co by převážilo bezdomovce, exekuce a sociální nespravedlnost nějak nenacházím. Asi nemám ten správný smysl pro svobodu.