Štítek: liberalismus

Pokroky na poli smluvního fetišismu


Smluvní fetišismus, tedy světonázor pro nějž je typické, že celá společnost (přestože nic takového jako společnost podle něj v zásadě neexistuje; a nebo právě proto) může být uspořádána nejlépe na základě dvojstranných smluv bez jakéhokoliv omezení toho kdo, jaké a za jakých podmínek na sebe může brát závazky, zaznamenal podle významný úspěch v §42a zákona 363/2021 sb. o sociálně-právní ochraně dětí:

O poskytování ochrany a pomoci dítěti v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc uzavírá dítě s osobou provozující zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc smlouvu o poskytování ochrany a pomoci, která vyžaduje písemnou formu a obsahuje tyto náležitosti.

Nevím, jak vám, ale mě to přijde naprosto perverzní. Jak může být dítě schopnost uzavřít a posoudit takovouto smlouvu? Nota bene dítě v nouzi, které má nejspíše úplně jiné starosti. Navíc je to s největším pravděpodobností dítě k takovému úkonu zcela nezralé a nezpůsobilé! A co chce zákonodárce vůbec říct tím, že musí být uzavřena smlouva? Že dítěti, které smlouvu neuzavře, se pomoci a ochrany nedostane? Nebo že každému dítěti se dostane jiné kvality okamžité pomoci a za jiných podmínek podle vyjednávacích schopností jednoho každého dítěte? Protože přesně to uzavírání smlouvy předjímá. Jinak totiž smlouva – tedy individualizovaná metatransakce dvou kontraktorů (ta odlidštěná terminologie je zcela příznačná) – nedává smysl a postačovala by jednotná pravidla daná zákonem. Nehledě k tomu, že uzavírání smlouvy s sebou z podstaty věci nese vyjednávání o jejím obsahu, jenže není snad vyjednávání, které si žádá čas (a možnost volby!) v příkrém rozporu s okamžitou pomocí?

A to vůbec nemluvím o tom, že dítě žádnou smlouvu uzavírat nemůže, že to za něj musí udělat zákonný zástupce, což, jak se dá předpokládat, bude v situaci, kdy dítě potřebuje okamžitou pomoc, setsakramentská komplikace.

Vy si myslete, co chcete, já si myslím, že zákonodárce s liberalismem vymytým mozkem se definitivně zbláznil.

Záhady pobrexitové Británie


Jak jste asi zaregistrovali, v Británii mají v poslední době velké problémy se zásobováním, protože chybějí řidiči nákladních automobilů (v počtu asi 100 000). Tohle ještě žádná záhada není, naprostou většinu těchto profesí vykonávali gastarbeiteři z jiných zemí EU, kteří po Brexitu z britského pracovního trhu zmizeli. Záhada pro mě ale je, jak to, že to trh už dávno nevyřešil? Velká Británie je, když nepočítám Rusko a východoevropské kolonie, ta nejméně socialistická země Evropy. Člověku, který třicet let neposlouchá nic jiného, než jak jedině trh dokáže vše nejlépe vyřešit, to pak logicky začne vrtat hlavou. A stejně tak mu začne vrtat hlavou, jak může mít nedostatek pracovní síly takový dopad, když práce není podstatná a to jediné, na čem záleží, je vlastnictví, potažmo kapitál? Je možné, že by trh sám o sobě na všechno nestačil, že by nedokázal zvýšit ceny za práci řidičů tak, aby se buď zvýšila nabídka, nebo snížila poptávka? Je možné, že by práce nebyla tak bezvýznamná, jak nám tvrdí, ale záleželo na ní víc, než na rentě? Jak říkám, samá záhada.

Demokracie pod tlakem antikomunismu


Toto je avizovaná druhá porce z eseje Pavla Barši Slepá ulička antitotalitarismu:

Celková bilance tohoto století svědčí spíše o tom, že by se komunismus se svým rovnostářským univerzalismem nebyl schopen dlouhodobě prosadit proti partikularistickým hodnotám národa a patriarchální autority, pokud by si tyto hodnoty nepřisvojil a svůj původní slib všelidského bratrství nezradil.

Toto poučení z 20. století je ostatně stvrzeno i dnešní situací: liberální demokracie nečelí náporu nějakého znovuoživeného totalitarismu, kombinujícího krajní pravici s krajní levicí, jak tvrdí nejslavnější Judtův intelektuální dědic, americký historik Timothy Snyder (1969) v Cestě k nesvobodě (přeložil Martin Pokorný, Prostor a Paseka 2019), ale „jen“ oprášenému pravicovému nacionalismu, rasismu, patriarchalismu a morálního konzervatismu.

Dnes již je jasné, že liberálnědemokratická zřízení v Evropě i Americe (včetně Brazílie antikomunisty Bolsonara) neohrožuje znovuoživený marxismus či komunismus, ale konzervatismus a nacionalismus, které používají proti liberalismu často stejné ideologické zbraně, které si už vyzkoušely v boji proti marxismu a komunismu.

Od pravicových liberálů, s nimiž sdílejí antitotalitní paradigma, se Judt a Snyder odlišují ostrým vědomím, že důležitým strukturálním faktorem, jenž kypří půdu pro nástup antidemokratických sil, je sociální nerovnost generovaná neoliberálním kapitalismem. Antitotalitní paradigma jim však zabraňuje hledat jeho politicko-ekonomickou alternativu. Tu totiž v minulých sto padesáti letech nabízela právě krajní levice s projekty socialismu a komunismu. A protože ji spolu s krajní pravicí podřadili pod největší zlo minulého století, nezbývá těmto levicovým liberálům než buďto nostalgicky evokovat ztracený ráj regulovaného kapitalismu padesátých a šedesátých let (jako Judt ve Zle se vede zemi), nebo navzdory uznání onoho strukturálního zdroje nástupu antidemokratických sil koncentrovat všechnu pozornost na domnělý zdroj geopolitický v podobě Putinova Ruska (jako Snyder v Cestě k nesvobodě).

Triumf liberalismu


Jako by přes všechny řeči o liberalismu a sdílení ekonomiky i hodnot sílila obava z navázání osobního kontaktu. (…) shrnul politolog Patrik Deneem: „Dopracovali jsme se do stavu osvobozených bytostí, kterou jsou si navzájem neustálou hrozbou.„

Zbyněk Petráček, LN 30.11.2019

Liberalismus nefunguje. Proto


Já vím, že pro úzkou skupinu těch, v jejichž prospěch byl liberalismus navržen, funguje víc, než dobře, jenže tato skupinka je omezená jak počtem, tak místem, tak časem. Jinými slovy, liberalismus funguje tady a teď pro hrstku vyvolených, dlouhodobě a pro všechny ale nefunguje. Nefunguje, protože fungovat nemůže. A proč nemůže fungovat? Na to nejlépe – aniž by to všem chápali – odpovídají samotní liberálové (poslouží nám opět citace z již jednou citovaného článku Když jdou libertariáni přes mrtvoly [pro jednoduchost budu brát liberalismus a libertariánství jako jedno, vzájemné nuance jsou zde nepodstatné]):

Bohatí by se měli jen dobrovolně rozhodnout, zda-li uznají za vhodné, jestli někomu pomohou, či ne. Jejich přirozená lidskost je prý povede k tomu, aby se s chudými dělili o své bohatství.

Teoreticky je to pěkná myšlenka, prakticky je to ovšem hloupá výmluva. Tato teorie totiž – a zde opět použiji vlastní slova liberálů, když kritizují „socialismus“ – naráží na lidskou přirozenost, protože k tomu, aby člověk zbohatl, potřebuje takové morálně-volní vlastnosti, které jsou s jakýmkoliv altruismem v rozporu. Samozřejmě, že jsou lidé, kteří se s ostatními dělí – a nejenom o své peníze, ale hlavně o svoji práci a o svůj čas. Tito lidé nebohatnou, protože na to nemají čas a když už něco vydělají, tak se o to hned rozdělí. Bohatne ten, kdo se nedělí, a bohatne právě proto, že se nedělí. A proto také nemůže liberalismus fungovat ku prospěchu všech. Řešením ovšem není to, že nikdo nebude bohatý. Potřebujeme i lidi, kteří umějí bohatnout, jen nesmí zůstat na jejich rozmaru, zda se o své bohatství podělí, ale dělit se prostě musí. Přerozdělování není krádež. Ale, morální kýč stranou, není to ani jejich morální povinnost. Morálka je o správně volbě, ale tito lidé nesmějí mít možnost volby, společnost nemůže být závislá na jejich emocích. Přerozdělování je povinnost racionální, je to civilizační nutnost. A protože liberalismus takové poznání neumožňuje, tak prostě nefunguje.

Kde se bere popularita libertariánství


Z článku Když jdou libertariáni přes mrtvoly, prvního ze série textů o anarchokapitalistické, neoliberální a libertariánské teorii a praxi.

V americkém prostředí se v posledních desetiletích investovalo obrovské množství prostředků do budování libertariánské teorie a institucionálního zázemí. Nepřekvapí, že především z prostředků nadací amerických miliardářů. Nejvýznamnější mezi nimi jsou nadace ropných magnátů bratří Kochů, nadace Richarda Mellona Scaifea (příslušníka rodinného klanu bankovního impéria vybudovaného Thomasem Mellonem) nebo zbrojařského magnáta Johna M. Olina. Jejich příspěvky do libertariánského hnutí poprvé prudce vzrostly v reakci na hnutí za lidská práva, práva minorit a pracujících, jimiž se bohaté elity začaly cítit ohroženy. Další silným impulzem pak bylo zvolení Obamy a jeho snahy regulovat ropný průmysl a zvýšit dostupnost zdravotní péče. Požadavky na zvyšování mezd, na ochranu života a zdraví pracovníků nebo životního prostředí představuje bezprostřední útok na výši zisků bohaté elity. Významná část superbohatých se proto rozhodla investovat do rozvoje teorií, které mají těmto tendencím čelit a vytvořit obraz světa, kde jsou veškeré regulace podnikání zbytečné. Byli si vědomi toho, že jakýkoli systém nemůže dlouhodobě fungovat, pokud nemá určitý stupeň důvěry širokých vrstev, a začali se organizovat v „bitvě idejí“.

(…)

Kochové v jedné ze strategií, jak se vyhnout placení dědických daní, založili trust, který musel po dobu dvaceti let věnovat peníze na veřejně prospěšné projekty. Aby byli schopni rozhodovat o rozdělení těchto peněz, vytvořili síť neziskových organizací, think-tanků a vzdělávacích institucí, nad nimiž měli kontrolu a do kterých peníze určené na veřejně prospěšné aktivity posílali. (…) Nemuseli zaplatit žádnou daň a ušetřené peníze ještě vložili do kampaně, která propagovala zrušení daní jako celku. Takto financované think-tanky budou později tvořit páteř libertariánského hnutí, ale budou také využívány k potřebám širokého dezinformačního hnutí, které má za úkol bránit regulacím trhu.

Ale i zbytek toho textu je velice výživný, ovšem pouze pro silné žaludky. Ovšem jestli vás zajímá, jak vypadá skutečná svoboda, ne ta z libertariánských pohádek, ale ta z reálného světa podle libertariánů, věnujte mu čas, i když vás tam nic nepřekvapí, alespoň pokud nejste úplně blbí a slepí.

 

 

Utrpení starého konzervativce


Nemohu úplně vyloučit, že se nebudu opakovat, ale to, co dnes píši, mne napadne pokaždé, když čtu něco od katolicky orientovaných konzervativců, mezi než řadím třeba Romana Jocha, a vlastně pouze Romana Jocha, protože nikoho jiného s podobnými názory neznám. Či spíše neznal, teď jsem objevil ještě Michala Semína. Víc jich ale opravdu neznám, těžko říct, zda proto, že jsou takto smýšlející lidé taková rarita, nebo proto, že nejsou pro běžný mediální provoz zajímaví a nedostávají prostor, podobně jako socialisté (neplést s členy ČSSD) a další levicově orientovaní autoři.

Pokračovat ve čtení „Utrpení starého konzervativce“ →

Jak liberálové zdiskreditovali liberalismus


Toto říká Michael Ignatieff, údajný (já ho neznám, jeho jméno jsem dnes viděl poprvé) arciliberál a guru liberalismu:

Existuje jedna zásadní a velmi typická chyba, kterou liberálové dělají – říkají lidem, co mají cítit. A navrch jim ještě dávají radu, co mají dělat. Naše společnost závisí na vzájemní dohodě, na dohodě nás všech. A „všichni“ znamená „všichni“. Neznamená to pouze liberální elity, pouze akademici, pouze čtenáři vašeho deníku, ale také občané v malých městech a na vesnicích, zaměstnaní i nezaměstnaní, bohatí i chudí.

(…)

Přestože liberály kritizuji, jsem hrdým liberálem právě proto, že ústřední liberální hodnotou je respekt. To, že mám lepší vzdělání, nedělá ze mě někoho lepšího.

Já bych dodal: protože mám lepší práci, lepší auto, lepší příjem a pravidelně létám do Londýna…

Každopádně ale kdyby toto měl být liberalismus, kdyby takto měli mluvit liberálové, pak bych nejenom s liberalismem neměl problém, ale možná bych byl i sám liberál. Ale takový liberalismus já neznám, já se setkávám jen s dryáčnickým arogantním až agresivním elitářstvím na hranici fanatismu. Ruku na srdce, vy všichni, co zde pod praporem liberalismu proti mě tak vehementně bojujete, vy všichni „držitelé klíčů“ od novin, rádií a televizí, kde je vašem projevu sebemenší náznak respektu a pokory, o kterých hovoří Ignatieff?

 

Meze liberalismu


Liberalismus je v liberální demokracii něco jako posvátná kráva, tabu, o němž se ve veřejném prostoru nepochybuje. Pokud chcete kritiku liberalismu dostat z internetového disentu do veřejného prostoru, potřebujete k tomu někoho, jako je enfant terrible evropské politiky, maďarský premiér Viktor Orbán, který v projevu, jenž nedávno vyvolal po celé Evropě takové pozdvižení, říká toto:

Výchozí bod liberálního uspořádání společnosti je z pohledu vztahu mezi dvěma lidmi postaven na myšlence, že můžeme dělat vše, co neomezuje svobodu druhého.

Jde sice o intelektuálně mimořádně přitažlivou myšlenku, jenže není jasné, kdo bude říkat, kde je ona mez, za kterou něco porušuje moji svobodu. A jelikož to není dáno samo sebou, pak o tom někdo musí rozhodnout a určit tuto hranici. A jelikož jsme neurčili nikoho, kdo by o tom rozhodl, setkáváme se v běžném životě neustále s tím, že o tom rozhodoval silnější.

Konflikty pramenící z vzájemného uznávání svobody druhého jedince se nerozhodují podle principu nějaké abstraktní spravedlnosti, nýbrž se děje to, že vždy má pravdu silnější.