Tagged: liberalismus

Liberalismus nefunguje. Proto


Já vím, že pro úzkou skupinu těch, v jejichž prospěch byl liberalismus navržen, funguje víc, než dobře, jenže tato skupinka je omezená jak počtem, tak místem, tak časem. Jinými slovy, liberalismus funguje tady a teď pro hrstku vyvolených, dlouhodobě a pro všechny ale nefunguje. Nefunguje, protože fungovat nemůže. A proč nemůže fungovat? Na to nejlépe – aniž by to všem chápali – odpovídají samotní liberálové (poslouží nám opět citace z již jednou citovaného článku Když jdou libertariáni přes mrtvoly [pro jednoduchost budu brát liberalismus a libertariánství jako jedno, vzájemné nuance jsou zde nepodstatné]):

Bohatí by se měli jen dobrovolně rozhodnout, zda-li uznají za vhodné, jestli někomu pomohou, či ne. Jejich přirozená lidskost je prý povede k tomu, aby se s chudými dělili o své bohatství.

Teoreticky je to pěkná myšlenka, prakticky je to ovšem hloupá výmluva. Tato teorie totiž – a zde opět použiji vlastní slova liberálů, když kritizují „socialismus“ – naráží na lidskou přirozenost, protože k tomu, aby člověk zbohatl, potřebuje takové morálně-volní vlastnosti, které jsou s jakýmkoliv altruismem v rozporu. Samozřejmě, že jsou lidé, kteří se s ostatními dělí – a nejenom o své peníze, ale hlavně o svoji práci a o svůj čas. Tito lidé nebohatnou, protože na to nemají čas a když už něco vydělají, tak se o to hned rozdělí. Bohatne ten, kdo se nedělí, a bohatne právě proto, že se nedělí. A proto také nemůže liberalismus fungovat ku prospěchu všech. Řešením ovšem není to, že nikdo nebude bohatý. Potřebujeme i lidi, kteří umějí bohatnout, jen nesmí zůstat na jejich rozmaru, zda se o své bohatství podělí, ale dělit se prostě musí. Přerozdělování není krádež. Ale, morální kýč stranou, není to ani jejich morální povinnost. Morálka je o správně volbě, ale tito lidé nesmějí mít možnost volby, společnost nemůže být závislá na jejich emocích. Přerozdělování je povinnost racionální, je to civilizační nutnost. A protože liberalismus takové poznání neumožňuje, tak prostě nefunguje.

Reklamy

Kde se bere popularita libertariánství


Z článku Když jdou libertariáni přes mrtvoly, prvního ze série textů o anarchokapitalistické, neoliberální a libertariánské teorii a praxi.

V americkém prostředí se v posledních desetiletích investovalo obrovské množství prostředků do budování libertariánské teorie a institucionálního zázemí. Nepřekvapí, že především z prostředků nadací amerických miliardářů. Nejvýznamnější mezi nimi jsou nadace ropných magnátů bratří Kochů, nadace Richarda Mellona Scaifea (příslušníka rodinného klanu bankovního impéria vybudovaného Thomasem Mellonem) nebo zbrojařského magnáta Johna M. Olina. Jejich příspěvky do libertariánského hnutí poprvé prudce vzrostly v reakci na hnutí za lidská práva, práva minorit a pracujících, jimiž se bohaté elity začaly cítit ohroženy. Další silným impulzem pak bylo zvolení Obamy a jeho snahy regulovat ropný průmysl a zvýšit dostupnost zdravotní péče. Požadavky na zvyšování mezd, na ochranu života a zdraví pracovníků nebo životního prostředí představuje bezprostřední útok na výši zisků bohaté elity. Významná část superbohatých se proto rozhodla investovat do rozvoje teorií, které mají těmto tendencím čelit a vytvořit obraz světa, kde jsou veškeré regulace podnikání zbytečné. Byli si vědomi toho, že jakýkoli systém nemůže dlouhodobě fungovat, pokud nemá určitý stupeň důvěry širokých vrstev, a začali se organizovat v „bitvě idejí“.

(…)

Kochové v jedné ze strategií, jak se vyhnout placení dědických daní, založili trust, který musel po dobu dvaceti let věnovat peníze na veřejně prospěšné projekty. Aby byli schopni rozhodovat o rozdělení těchto peněz, vytvořili síť neziskových organizací, think-tanků a vzdělávacích institucí, nad nimiž měli kontrolu a do kterých peníze určené na veřejně prospěšné aktivity posílali. (…) Nemuseli zaplatit žádnou daň a ušetřené peníze ještě vložili do kampaně, která propagovala zrušení daní jako celku. Takto financované think-tanky budou později tvořit páteř libertariánského hnutí, ale budou také využívány k potřebám širokého dezinformačního hnutí, které má za úkol bránit regulacím trhu.

Ale i zbytek toho textu je velice výživný, ovšem pouze pro silné žaludky. Ovšem jestli vás zajímá, jak vypadá skutečná svoboda, ne ta z libertariánských pohádek, ale ta z reálného světa podle libertariánů, věnujte mu čas, i když vás tam nic nepřekvapí, alespoň pokud nejste úplně blbí a slepí.

 

 

Utrpení starého konzervativce


Nemohu úplně vyloučit, že se nebudu opakovat, ale to, co dnes píši, mne napadne pokaždé, když čtu něco od katolicky orientovaných konzervativců, mezi než řadím třeba Romana Jocha, a vlastně pouze Romana Jocha, protože nikoho jiného s podobnými názory neznám. Či spíše neznal, teď jsem objevil ještě Michala Semína. Víc jich ale opravdu neznám, těžko říct, zda proto, že jsou takto smýšlející lidé taková rarita, nebo proto, že nejsou pro běžný mediální provoz zajímaví a nedostávají prostor, podobně jako socialisté (neplést s členy ČSSD) a další levicově orientovaní autoři.

Celý příspěvek

Jak liberálové zdiskreditovali liberalismus


Toto říká Michael Ignatieff, údajný (já ho neznám, jeho jméno jsem dnes viděl poprvé) arciliberál a guru liberalismu:

Existuje jedna zásadní a velmi typická chyba, kterou liberálové dělají – říkají lidem, co mají cítit. A navrch jim ještě dávají radu, co mají dělat. Naše společnost závisí na vzájemní dohodě, na dohodě nás všech. A „všichni“ znamená „všichni“. Neznamená to pouze liberální elity, pouze akademici, pouze čtenáři vašeho deníku, ale také občané v malých městech a na vesnicích, zaměstnaní i nezaměstnaní, bohatí i chudí.

(…)

Přestože liberály kritizuji, jsem hrdým liberálem právě proto, že ústřední liberální hodnotou je respekt. To, že mám lepší vzdělání, nedělá ze mě někoho lepšího.

Já bych dodal: protože mám lepší práci, lepší auto, lepší příjem a pravidelně létám do Londýna…

Každopádně ale kdyby toto měl být liberalismus, kdyby takto měli mluvit liberálové, pak bych nejenom s liberalismem neměl problém, ale možná bych byl i sám liberál. Ale takový liberalismus já neznám, já se setkávám jen s dryáčnickým arogantním až agresivním elitářstvím na hranici fanatismu. Ruku na srdce, vy všichni, co zde pod praporem liberalismu proti mě tak vehementně bojujete, vy všichni „držitelé klíčů“ od novin, rádií a televizí, kde je vašem projevu sebemenší náznak respektu a pokory, o kterých hovoří Ignatieff?

 

Meze liberalismu


Liberalismus je v liberální demokracii něco jako posvátná kráva, tabu, o němž se ve veřejném prostoru nepochybuje. Pokud chcete kritiku liberalismu dostat z internetového disentu do veřejného prostoru, potřebujete k tomu někoho, jako je enfant terrible evropské politiky, maďarský premiér Viktor Orbán, který v projevu, jenž nedávno vyvolal po celé Evropě takové pozdvižení, říká toto:

Výchozí bod liberálního uspořádání společnosti je z pohledu vztahu mezi dvěma lidmi postaven na myšlence, že můžeme dělat vše, co neomezuje svobodu druhého.

Jde sice o intelektuálně mimořádně přitažlivou myšlenku, jenže není jasné, kdo bude říkat, kde je ona mez, za kterou něco porušuje moji svobodu. A jelikož to není dáno samo sebou, pak o tom někdo musí rozhodnout a určit tuto hranici. A jelikož jsme neurčili nikoho, kdo by o tom rozhodl, setkáváme se v běžném životě neustále s tím, že o tom rozhodoval silnější.

Konflikty pramenící z vzájemného uznávání svobody druhého jedince se nerozhodují podle principu nějaké abstraktní spravedlnosti, nýbrž se děje to, že vždy má pravdu silnější.

Udice od knížete


Když liberálové v diskusích o sociálním státu horují pro jeho likvidaci, často při tom argumentují starým čínským příslovím: „Dej někomu rybu a nasytíš ho na den. Nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život.“ Tou rybou denně samozřejmě myslí sociální dávky, rybařením podnikání, nebo jinou ekonomickou aktivitu. Na první pohled to zní rozumně, ba přímo moudře – řeší se samotný kořen problému a místo závislosti na almužně se nabízí svoboda. Jak by s tím mohl někdo nesouhlasit?

Celý příspěvek