V reakci na Budoucnost českého antikomunismu mi od čtenáře přišel odkaz na esej Pavla Barši (mimochodem, zřejmě posledního českého intelektuála hodného toho označení) Slepá ulička antitotalitarismu. Je to esej velmi hutná a výživná, takže se z ní nakrmíme několikrát. Tentokrát o – dnes poměrně úspěšně vytěsněním – pochopení Evropy pro nacismus.
Podle Mazowera navrhoval původní komunistický projekt daleko radikálnější rozchod s etablovanými evropskými tradicemi, institucemi a kolektivními identitami než nacismus, který ve skutečnosti jen dováděl do krajnosti evropský imperialismus a rasismus a – což bylo pro ostatní Evropany skutečně „barbarské“ – aplikoval je na Evropu samotnou.
Když v letech 1938 až 1939 zahájil Hitler tažení za ovládnutí Evropy, velká část kontinentální pravice a někteří vůdcové kontinentální levice (například Thorvald Stauning v Dánsku či Hendrik de Man v Belgii) byli ochotni jeho hegemonii přijmout. Podobně otevření kolaboraci byli také antisovětští a antisemitští nacionalisté neruských národností východní Evropy v čele s Ukrajinci.
Jenže ačkoliv Hitler někdy zmiňoval jako svůj vzor britské impérium v Indii, k podmaněným Evropanům se choval spíše tak, jak se britští osadníci chovali k domorodcům Severní Ameriky či černochům dováženým z Afriky.
Hitler tu propásl jedinečnou šanci nastolit dlouhodobou německou převahu na kontinentu. Důležitá část evropských elit na Západě i na Východě byla připravena přijmout ho jako svého vládce, ne však bezpodmínečně: byli ochotni se smířit s tím, že budou jeho Indy, nikoliv jeho indiány nebo černochy.
Tribun 