Rodinné tajemství nacismu


V reakci na Budoucnost českého antikomunismu mi od čtenáře přišel odkaz na esej Pavla Barši (mimochodem, zřejmě posledního českého intelektuála hodného toho označení) Slepá ulička antitotalitarismu. Je to esej velmi hutná a výživná, takže se z ní nakrmíme několikrát. Tentokrát o – dnes poměrně úspěšně vytěsněním – pochopení Evropy pro nacismus.

Podle Mazowera navrhoval původní komunistický projekt daleko radikálnější rozchod s etablovanými evropskými tradicemi, institucemi a kolektivními identitami než nacismus, který ve skutečnosti jen dováděl do krajnosti evropský imperialismus a rasismus a – což bylo pro ostatní Evropany skutečně „barbarské“ – aplikoval je na Evropu samotnou

Když v letech 1938 až 1939 zahájil Hitler tažení za ovládnutí Evropy, velká část kontinentální pravice a někteří vůdcové kontinentální levice (například Thorvald Stauning v Dánsku či Hendrik de Man v Belgii) byli ochotni jeho hegemonii přijmout. Podobně otevření kolaboraci byli také antisovětští a antisemitští nacionalisté neruských národností východní Evropy v čele s Ukrajinci.

Jenže ačkoliv Hitler někdy zmiňoval jako svůj vzor britské impérium v Indii, k podmaněným Evropanům se choval spíše tak, jak se britští osadníci chovali k domorodcům Severní Ameriky či černochům dováženým z Afriky.

Hitler tu propásl jedinečnou šanci nastolit dlouhodobou německou převahu na kontinentu. Důležitá část evropských elit na Západě i na Východě byla připravena přijmout ho jako svého vládce, ne však bezpodmínečně: byli ochotni se smířit s tím, že budou jeho Indy, nikoliv jeho indiány nebo černochy.

Hitler byl celkem vzato nevinnej


Hitlerovi muži, Hitlerovy ženy, Hitlerovy zbraně, Hitlerovi generálové, Hitler sem a Hitler tam, Hitler kam se podíváš. Hitler táhne, Hitler fascinuje, Hitler je ale zároveň ztělesněním zla, synonymem nacismu a Druhé světové války, archilotr, masový vrah, válečný zločinec a strůjce holokaustu. Řekne se Hitler a tohle všechno se nám hned vybaví. Jenže on to nebyl Hitler, kdo vypálil Lidice a Oradour-sur-Glane, nebyl to Hitler, kdo obléhal Leningrad, nebyl to Hitler, kdo pálil širou Rus, nebyl to Hitler, kdo provozoval koncentrační tábory… nic z toho by se nestalo, nebýt tisíců Hitlerových stoupenců. Řada z nich pojmenovaná, řada z nich potrestaná, ale naprostá většina bezejmenná a zapomenutá, jako kdyby nikdy nebyli. Ve skutečnosti to ale byli právě oni, kdo v Hitlerově jméně a Hitlerem inspirován konal, kdo to všechno spáchal a kdo nese skutečnou odpovědnost, ne ten neduživý histrión, jehož jméno se stalo synonymem zla o němž se mluví tak často a hodně, až se zapomíná na ty, kteří to vše reálně spáchali. Menší část s vlastní iniciativy, větší poslušně, se svědomím ochromeným slušností, poslušností a povinností. Druhý Hitler už nepřijde, ale slušní lidé s vědomím povinnosti vůči národu jsou zde stále.

Víš, co nechceš?


Tak jsem oslavili 70. výročí vítězství nad nacismem. Někteří z přesvědčení, někteří z povinnosti, někteří vůbec, ale úplně nejvíc zřejmě bylo těch, kteří vůbec netuší, co to ten nacismus vlastně je. Jasně, že Hitler, holocaust, válka, gestapo, Drang nach Osten… to všechno jsou součásti nebo projevy nacismu, důvody, proč jej odmítáme jako čiré zlo, ale je to nacismus sám o sobě? Nacismus jako systém, koncepce a vize? Možná, že nacismus nic takového ani nemá, ale kdo to ví jistě? Nacismus odmítáme naučeně, reflexivně (sama o sobě to není vyloženě špatná strategie, drogy je také lepší odmítat bez zkoušení), ale víme, co to ten nacismus přesně je? Nejde jen o to, že mlčení o něm může mít příchuť zakázaného ovoce, jde o něco mnohem závažnějšího: pokud nevíme, co je to ten nacismus vlastně je, nepoznáme ho, jestli se vrátí s jinými lidmi a v jiné podobě.