Jde to rychle


Člověk si myslí, že cestu nacistů k moci zná více než dobře, ale stejně si pak přečte něco, co je pro něj nové (je teď jedno, jestli to nikdy nevěděl, nebo zapomněl) a co se může zdát nepříjemně aktuální.

Nacistům ale trvá pouhé čtyři týdny, než promění Německo v diktaturu. Dne 4. února je vydáno Nařízení na ochranu německého lidu, které omezuje svobodu tisku. Hermann Göring jako prozatímní ministerský předseda v Prusku jmenuje 50 000 příslušníků SA a SS pomocnými policisty a osvobodí je od trestu za všechny spáchané násilné činy. A 27. února hoří budova Říšského sněmu, za což je zatčen nizozemský komunista, promptně odsouzen coby osamělý pachatel a popraven. Spekulace, že Říšský sněm zapálili sami národní socialisté, však nikdy neutichl.

A hned následujícího dne jsou dekretem Na ochranu lidu a státu pozastavena všechna základní práva. To se týká práva na shromažďování, svobody projevu, listovního tajemství, domovní prohlídky mohou být prováděny mimo rámec definovaný zákony.

V Hitlerem tolik očekávaných předčasných volbách do Říšského sněmu z 5. března získává NSDAP rekordních 43,9 %, zatímco němečtí nacionalisté, kteří jsou spojenci nacistické strany, dostávají osm procent. Společně jim to dává většinu, zvláště když bylo zrušeno 81 mandátů, které ve volbách získali komunisté. Ti byli hned po zvolení zatčeni a jejich mandáty zrušeny s odkazem na dekret Na ochranu lidu a státu vydaný po požáru Říšského sněmu.

Nacisté se ale nezastavují. Už 23. března nový Říšský sněm přijímá Zákon pro nápravu nouze lidu a státu, což je zmocňovací zákon, kterým se parlament zbavuje svých pravomocí a naopak vládě umožňuje přijímat zákony bez souhlasu Říšského sněmu. Proti tomuto návrhu hlasují pouze sociální demokraté. A tím je definitivně zničena první německá demokracie.

Peter Lange: V předvečer katastrofy

Stručně z dějin dehumanizace


Z článku Vlkodlaci bránící Německo před invazí upírů z východní Evropy:

Na přelomu 19. a 20. století docházelo v Evropě k něčemu, co Max Weber označil za „odkouzlení světa“. Lidé se pod vlivem osvícenské vědy odvraceli od tradiční víry a společnost se sekularizovala. Už méně se ale hovoří o tom, co Weber dodává následně. Svět se podle něj začal znovu okouzlovat něčím novým a začínají se objevovat moderní alternativy k tradičnímu náboženství a vědě.

Podle Kurlandera dobové propojení eugeniky, rasistických teorií, folklóru, mytologie a vypjatého nacionalismu společně s rostoucí popularitou víry v nadpřirozeno, ezoterismus, spiritualismus a okultismus pomohlo nacistům přesvědčit Němce o správnosti svých zahraničněpolitických cílů a z nepřátel vytvořilo nelidská monstra, které bylo třeba v zájmu zachování „árijské civilizace“ zlikvidovat.

Samozřejmě, že v 19. století hovořila spousta osobností na celém světě o rasách a jejich odlišnostech, ale v Německu a Rakousku tvořily rasové teorie a antisemitismus daleko významnější složku v rámci ezoterických a hraničních vědních doktrín ve veřejném prostoru. Rasové teorie se staly součástí oficiálního jazyka vědy a sociálních reforem v Británii, Francii i USA, ale nebyly přímo v centru hraničních vědních a okultistických směrů. Zároveň v ostatních zemích tyto směry nehrály významnější roli v rámci politické ideologie pravicových stran, zatímco v Německu a Rakousku ano.

Všichni v té době hovořili o Charlesovi Darwinovi, úpadku západní civilizace a vzestupu nebílých ras.

V Británii se konzervativci a labouristé dohadovali o socioekonomických záležitostech a rozhodně se nepřeli o tom, jestli je árijská rasa nadřazená ostatním, nebo o nároku Německa na východní Evropu ani o existenci ztracené civilizace Atlantidy. Středolevé strany v Německu se chtěly utkat na poli politické ekonomie a debatovat o daních, ekonomice a školství, ale nacisté a pravicové nacionalistické strany také často vsázely na emocionální propagandu spojenou s rasovými teoriemi o nadvládě Germánů a hrozbou monster v podobě Židů a bolševiků, s čímž se středolevé strany dost těžko utkávaly na racionální a empirické úrovni.

Pád liberálních stran znamenal, že jediný, kdo se mohl nacistům ještě postavit, byly strany levicové. Ty ale hovořily úplně jiným jazykem a nebyly schopné soupeřit s nacisty na poli emocionálních výzev k nacionalismu a lidovému znovuzrození.

Když opustíte prostředí moderní vědy, jako je biologie a fyzika, a začnete se pohybovat v prostředí „sdílených představ o nadpřirozenu“, kde je cokoli možné nebo ospravedlnitelné, když začnete míchat dohromady biologii s ezoterismem, historii a archeologii s folklórem a mytologií, je možné přetvořit Židy, kteří jsou částečně evropští obyvatelé a mají sdílené východoevropské a středoevropské předky s Němci, v mimozemská biologická monstra, která stojí za vším špatným, co se v historii přihodilo. Tato sdílená představa v nadpřirozeno“, jež míchá dohromady vědu a okultismus, historii a mytologii, zároveň umožnila nacistům, aby mohli své nepřátele označit za upíry, zombíky či démony.

V německém folklóru byli vlkodlaci spojováni s „krví a zemí“ – jako postavy, které bránily lesy a zem před slovanskými vetřelci. Naopak upíři, kteří byli zase tragicko-romantickými figurami ve Francii a Británii, byli v Německu považováni za zdegenerované parazity a často spojováni s Židy nebo slovanským obyvatelstvem, jež se snažili znečistit germánskou krev.

Nelze říct, že miliony vojáků na frontě skutečně věřily, že Židé jsou nelidská monstra. Spousta z nich měla koneckonců před válkou a po válce židovské přátele a ženili se s Židovkami. Je však zcela evidentní, že nacisté využívali „sdílenou představu o nadpřirozenu“ k dehumanizaci Židů, Slovanů a bolševiků a vytvářeli z nich nelidské nepřátele. Otázka je, jak se to mohlo stát? Podle mě v tom nehrály roli pouze tehdejší přírodní vědy, imperialismus, industriální kapitalismus nebo všudypřítomné násilí a trauma z totální války, ale také nacistická představa o nadpřirozenu, kterou sdílely miliony Němců. Do jaké míry těmto nadpřirozeným obrazům, kterými nacisté vykreslovali své nepřátele, jednotliví Němci věřili, to zřejmě bylo dost individuální. V řadě momentů se ale zdá, že mnoho Němců skutečně věřilo v existenci různých ras a druhů, které byly v jejich očích jednoduše nelidskými zrůdami, jež je třeba zlikvidovat v zájmu zachování „árijské civilizace“.

Z dějin imperialistické internacionály


Cituji u článku Jak mohli být tak slepí? Proč západní diplomaté hledali kompromis s nacismem?: „Strach západních diplomatů z bolševické revoluce v Londýně nebo v Paříži byl podle britského historika Jonathana Haslama tak velký, že je vedl k nepřímé podpoře nacistických výbojných plánů.“

Konzervativci v západní Evropě si oddychli, když rudou lavinu utopili v krvi italští fašisté či německé Freikorpsy. Pro zastánce obnovy poválečné Evropy do systémového nastavení před rokem 1914 byla existence sovětského Ruska naprosto nepřijatelná, a proto se mocnosti Dohody pokusily neúspěšně intervenovat do ruské revoluce. Vznik Komunistické internacionály vyvolal oprávněné obavy z aktivit šířících bolševismus na Západ. Vítězné mocnosti reagovaly utvořením nezávislého Polska a sjednocením nových republik ve střední Evropě v Malou dohodu, jež měla sloužit jako hráz proti komunismu.

Churchill se snažil v roce 1930 přesvědčit německou i francouzskou vládu o nutnosti postavit velkou koalici sil proti Sovětům. V té době se Heinrich Brüning pokoušel dokázat Francii, že Německo potřebuje mít možnost bránit se proti bolševismu a tímto způsobem se snažil o německo-francouzské sblížení. Sociální demokraté podporovali tyto snahy, a proto Stalinovi a Kominterně dávalo smysl označit je za nejhorší nepřátele a oporu fašismu, jelikož za sblížením Francie a Německa viděli hrozící intervenci. Stalin nechtěl vládu nacistů, ale jejich sílu hodlal obratně využít k eliminaci sociální demokracie a izolaci Německa od zbytku Evropy, aby nebylo nebezpečné pro SSSR.

Politika appeasementu byla založena na přesvědčení, že se lze dohodnout s každým kromě bolševiků, kteří chtějí rozložit celou evropskou civilizaci. Lidé formátu Nevilla Chamberlaina v zásadě chápali německé, italské a japonské imperiální sklony, protože Britům byly tradičně vlastní. Dialog s nacisty, na který přistoupili, jim měl umožnit podílet se na vymezení nových sfér vlivu. Haslamův závěr zní, že Československo bylo obětováno nikoliv ze strachu před nacisty, ale před Sověty.

Rodinné tajemství nacismu


V reakci na Budoucnost českého antikomunismu mi od čtenáře přišel odkaz na esej Pavla Barši (mimochodem, zřejmě posledního českého intelektuála hodného toho označení) Slepá ulička antitotalitarismu. Je to esej velmi hutná a výživná, takže se z ní nakrmíme několikrát. Tentokrát o – dnes poměrně úspěšně vytěsněním – pochopení Evropy pro nacismus.

Podle Mazowera navrhoval původní komunistický projekt daleko radikálnější rozchod s etablovanými evropskými tradicemi, institucemi a kolektivními identitami než nacismus, který ve skutečnosti jen dováděl do krajnosti evropský imperialismus a rasismus a – což bylo pro ostatní Evropany skutečně „barbarské“ – aplikoval je na Evropu samotnou

Když v letech 1938 až 1939 zahájil Hitler tažení za ovládnutí Evropy, velká část kontinentální pravice a někteří vůdcové kontinentální levice (například Thorvald Stauning v Dánsku či Hendrik de Man v Belgii) byli ochotni jeho hegemonii přijmout. Podobně otevření kolaboraci byli také antisovětští a antisemitští nacionalisté neruských národností východní Evropy v čele s Ukrajinci.

Jenže ačkoliv Hitler někdy zmiňoval jako svůj vzor britské impérium v Indii, k podmaněným Evropanům se choval spíše tak, jak se britští osadníci chovali k domorodcům Severní Ameriky či černochům dováženým z Afriky.

Hitler tu propásl jedinečnou šanci nastolit dlouhodobou německou převahu na kontinentu. Důležitá část evropských elit na Západě i na Východě byla připravena přijmout ho jako svého vládce, ne však bezpodmínečně: byli ochotni se smířit s tím, že budou jeho Indy, nikoliv jeho indiány nebo černochy.

Hitler byl celkem vzato nevinnej


Hitlerovi muži, Hitlerovy ženy, Hitlerovy zbraně, Hitlerovi generálové, Hitler sem a Hitler tam, Hitler kam se podíváš. Hitler táhne, Hitler fascinuje, Hitler je ale zároveň ztělesněním zla, synonymem nacismu a Druhé světové války, archilotr, masový vrah, válečný zločinec a strůjce holokaustu. Řekne se Hitler a tohle všechno se nám hned vybaví. Jenže on to nebyl Hitler, kdo vypálil Lidice a Oradour-sur-Glane, nebyl to Hitler, kdo obléhal Leningrad, nebyl to Hitler, kdo pálil širou Rus, nebyl to Hitler, kdo provozoval koncentrační tábory… nic z toho by se nestalo, nebýt tisíců Hitlerových stoupenců. Řada z nich pojmenovaná, řada z nich potrestaná, ale naprostá většina bezejmenná a zapomenutá, jako kdyby nikdy nebyli. Ve skutečnosti to ale byli právě oni, kdo v Hitlerově jméně a Hitlerem inspirován konal, kdo to všechno spáchal a kdo nese skutečnou odpovědnost, ne ten neduživý histrión, jehož jméno se stalo synonymem zla o němž se mluví tak často a hodně, až se zapomíná na ty, kteří to vše reálně spáchali. Menší část s vlastní iniciativy, větší poslušně, se svědomím ochromeným slušností, poslušností a povinností. Druhý Hitler už nepřijde, ale slušní lidé s vědomím povinnosti vůči národu jsou zde stále.

Víš, co nechceš?


Tak jsem oslavili 70. výročí vítězství nad nacismem. Někteří z přesvědčení, někteří z povinnosti, někteří vůbec, ale úplně nejvíc zřejmě bylo těch, kteří vůbec netuší, co to ten nacismus vlastně je. Jasně, že Hitler, holocaust, válka, gestapo, Drang nach Osten… to všechno jsou součásti nebo projevy nacismu, důvody, proč jej odmítáme jako čiré zlo, ale je to nacismus sám o sobě? Nacismus jako systém, koncepce a vize? Možná, že nacismus nic takového ani nemá, ale kdo to ví jistě? Nacismus odmítáme naučeně, reflexivně (sama o sobě to není vyloženě špatná strategie, drogy je také lepší odmítat bez zkoušení), ale víme, co to ten nacismus přesně je? Nejde jen o to, že mlčení o něm může mít příchuť zakázaného ovoce, jde o něco mnohem závažnějšího: pokud nevíme, co je to ten nacismus vlastně je, nepoznáme ho, jestli se vrátí s jinými lidmi a v jiné podobě.