Štítek: Západ

Afghánské lekce


Paula Robinsona a jeho blog Irrussianality jsem tu již myslím citoval. Tentokrát mne zaujaly dva jeho texty na téma neslavného konce intervence Západu v Afghánistánu: Explaining Afghanistan’s Collapse a What we need to do post-Afghanistan, but won’t.

V prvním textu vyjmenovává šest důvodů „úspěchu“ intervence USA a jejich vazalů v Afghánistánu, které zde ve velmi stručné podobě (snad se nic podstatného neztratilo v překladu) uvádím:

  1. Západ neměl jasno v tom, co a proč vlastně v Afghánistánu chce. Cíle se měnily za pochodu a důvody jakbysmet. I když válečná propaganda zněla unisono, skutečné motivace jednotlivých aktérů se lišily nejen navzájem, ale měnily se i v čase.
  2. Afghánistán nedisponoval dostatečně kompetentními lidskými zdroji pro fungování státu a ti, kteří se s pomocí Západu dostali k moci, byli zkažení až hanba. Tohle není obligátní pohádka o tom, jak si barbaři neumí vládnout, ale příběh o tom, jak Západ držel u moci zločince jenom proto, že nebyli spojení s Talibanem.
  3. Příliš mnoho materiální pomoci ze Západu která způsobila, že afghánský státní aparát neměl žádnou motivaci reálně zemi řídit tak, aby mohl vybírat daně, protože všechno vždy zaplatil Západ.
  4. Tato materiální pomoc byla navíc tak špatně řízena, že se stala kontraproduktivní.
  5. Neschopnost efektivně řídit rozvojovou pomoc nevyhnutelně plynula z arogance a ignorance Západ, který naprosto přesně „věděl“, jak to má v Afghánistánu ideálně fungovat a zcela ignoroval, jak to tam funguje reálně a místo podmínky a specifity ho vůbec nezajímaly.
  6. K trapnému konci Západu v Afghánistánu stejně nevyhnutelně vedlo lhaní si do kapsy o tom, jaká je v Afghánistánu situace. Západ politici se rozhodli, že válka v Afghánistánu bude úspěch a veškeré náznaky toho, že se nedaří, buď ignorovali, nebo rovnou falšovali. Pokud se nepodařilo cíle splnit, tak se snížily nároky, pokud se nepodařilo splnit ani snížené nároky, tak se zprávy prostě utajily.

V druhém textu pak autor konstatuje, že když už to v Afghánsitánu dopadlo, jak to dopadlo, je třeba se z toho poučit, ovšem ani ne tak ve smyslu, jak příště intervenovat lépe, jako v tom, zda vůbec intervenovat? Doslova píše, že to je problém především u vojáků, kteří nejsou zvyklí ptát se po tom, jestli by to, co dělají, vůbec dělat měli, ale pouze a jedině jak to udělat co nejefektivněji. Robinson přiznává, že Západ má instituce a mechanismy, jak tyto afghánské lesson learned využít, ale upozorňuje na to, že je záměrně nepoužívá a je zcela běžné, že kritici a pochybovači jsou umlčování a defamováni co zrádci. Přitom si Západ mohl blamáž v Afghánistánu když ne ušetřit, ale alespoň zmírnit, kdyby těmto pochybovačům z vlastních řad naslouchal, protože reálná situace v Afghánistánu nebyla zcela neznáma a vývoj, který po stažení Západ nastal, byl už relativně dávno některými předvídán a dobře vyargumentován.

Protože ale propaganda všechny kritiky dokázala efektivně umlčet, bylo teď, když se Západem instalovaný afghánský režim zhroutil jako domeček s karet, o hodně víc divení, než by bylo bývalo bylo nezbytně nutné. kdyby intervence v Afghánistánu nebyla „věcí cti“ a kdyby Západ nežil v bludu o vlastní neomylnosti a civilizační nadřazenosti.

K rozdílům mezi Západem a Východem


Krzysztof Zanussi, polský režisér:

Je to jiná kultura, jiná společnost. Byzantská, zatímco my jsme Římané. Platónská, zatímco my jsme aristotelští. Mnoho z prvků které tvořily fenomén homo sovieticus, náleží ke staré ruské tradici a také k ortodoxní tradici. Mimo jiné je to podezřívavý přístup k novinkám. Západní svět, zejména ten anglosaský, má sklon přeceňovat věci, které jsou nové. Když se podíváte na zboží v supermarketech všude jsou ta velká tři písmena – NEW, která říkají, že to starší bylo méně dobré, i když je to často naopak. Východ naopak přijímá pokrok velmi váhavě, protože oni jsou ti strážci ortodoxie. Berou to tak, že mají povinnost chránit tradici, jinak dojde k jejímu pokřivení. A vzhledem k množství herezí které, se v dějinách východního křesťanství vyskytly, zejména mezi Řeky, víme že měli pravdu. Oni skutečně museli bránit podstatu křesťanského odkazu. Na Západě s prostomyslnými Barbary to bylo jednodušší, co se jim řeklo, to přijali. A hereze nebyly zase tak časté. Jinými slovy jsme to my, kdo patří k té méně duševně aktivní části evropské tradice.

Bude bum?


Mistrovství světa v kopané v Rusku včera začalo a ještě nic nebouchlo ani nikdo nestřílel. Kéž by to tak zůstalo. Ale skutečně se žádní teroristé o nic nepokusí? Taková příležitost! Navíc zrovna v Rusku už k několika spektakulárním teroristickým útokům došlo, někteří „bojovníci za svobodu“ z Kavkazu se neštítí ničeho, co může Moskvě uštědřil „lekci“, a teď navíc mají ty nejznámější firmy z IS důvod mít na Rusy pifku jako nikdo jiný, protože to byl právě vstup Ruska do války v Sýrii, co významně přispělo k porážce Islámského státu, pokud o ní přímo nerozhodlo. To jsou okolnosti, řekněme, objektivní, na kterých by měla zavládnout všeobecná shoda. Pak jsou zde ovšem ještě okolnosti jiné, nazvěme je třeba subjektivní, či konspirační, a sice stupňující se nepřátelství Západu k Rusku a snaha Rusku škodit na všech frontách. A co více by poškodilo důvěryhodnost Rusko, než „neschopnost“ překazit teroristický útok na nejsledovanější sportovní šampionát na Zemi? Co by lépe podpořilo stereotyp o zemi v rozkladu s neschopnou vládou, který umí jen šikanovat „nezávislé“ novináře, ale s teroristy si poradit nedokáže? Odolá Západ tomuto pokušení? A nemusí jít hned o aktivní podporu takovému útoku, ať již materiální, či organizační, úplně stačí nic neudělat a Rusům nic neříct v případě, že se západní tajné služby o plánování takového útoku dozví. Odolá Západ tomuto pokušení? Protože spoléhat na to, že Západ by nikdy nic takového neudělal, a už vůbec ne, když by tím ohrozil bezpečí svých občanů, je liché. Západ už mnohokrát prokázal, že se žádné špinavosti neštítí, když je účel dostatečně „svatý“, a že své občany na oltář vítězství obětuje bez mrknutí oka. To všechno je ale ve stínu a nám – nám, protože teroristický útok na tak eminentně apolitickou a humanistickou (navázaný hyperbyznys teď nechávám stranou) událost, jakou je mistrovství světa v jakémkoliv sportu, by byl útokem na nás všechny – nezbývá, než doufat ve schopnost Ruska, neschopnost teroristů a příčetnost Západu. Ať se stane, co se stane, nebuďme překvapeni. Doufejme v nejlepší, ale nepodceňujme nejhorší.

Nejvyšší standardy osobního a profesionálního chování


Saúdská Arábie je prominentní spojenec USA v Perském zálivu a tím volky nevolky i spojenec náš. Tento náš spojenec vede válku v Jemenu a vede ji krutě. Dají je na rožeň a bijí kabely. Stovky lidí v Jemenu mučí v tajných věznicích.

Příslušníci sil USA se na výsleších podílejí tak, že pošlou arabským spojencům otázky na zadrženého a ti jim obratem poskytují videozáznamy z výslechu nebo přepisy. Američané odmítají, že by v jejich přítomnosti byl někdo v rozporu s mezinárodním právem mučen. „Vždy dodržujeme nejvyšší standardy osobního a profesionálního chování,“ řekla mluvčí Pentagonu Dana Whiteová.

Můžeme se stokrát tvářit, že se nás to netýká, že to není naše odpovědnost, ale jednou je to náš spojenec, takže to co dělá on, děláme z morálního hlediska i my. Ale kdyby šlo „jen“ o morálku. Jde i o elementární příčetnost, protože právě takhle stvoří Američané v kobkách abú-Ghraibu Islámský stát – mučením, krutostmi, dehumanizací. Bojím se domyslet, co stvoří s pomocí Saúdů v Jemenu, ale jsem jsem si jistý, že to nic pěkného nebude. A bude to – opět! – naše odpovědnost. Čím kdo zachází, tím také schází a my velice pravděpodobně zajdeme na americké standardy osobního a profesionálního chování. Na esesácké standardy z nacistických lágrů, které jsou v důsledku našeho servilního „spojenectví“ s USA i našimi standardy.

 

Evropský islámský stát


Syrský teolog Najib Georg Awad v rozhovoru pro LN:

– V Sýrii je to jiný příběh. Data nám říkají, že 90 procent členů IS nejsou Syřané, nýbrž cizinci. (…) IS v Sýrii zabil tisíce Syřanů, křesťanů i Kurdů. A i tamním sunnitům příslušníci IS říkali: Vy nejste muslimové. Jejich dovezený islám tedy popíral ten arabský.

– LN Mluvíte o dovezené formě islámu. Odkud přišla?

– Podle mě z Evropy. Měli bychom otevřeně mluvit o evropském islámu, zvláště o francouzském, britském nebo německém. Mají své charakteristiky a své vnímání religiozity, převážně individualistické, což není v souladu s klasickým islámem, který je kolektivistický. A zdá se také, že evropský islám je extrémně násilný. Jako akademik jsem islám studoval a vím, že IS ho opravdu nereprezentuje. A neříkám to kvůli nějaké solidaritě se svými syrskými bratry. Obraz islámu, který IS představuje, není v souladu s koránem, není to ani v hadísech. IS tedy není muslimský fenomén, nicméně používá jazyk islámu, protože věří, že je to přitažlivý nástroj k rekrutování jednotlivců.

Bohatství západu a globální renta


Na celosvětové úrovni existuje jakási renta, tedy určité množství peněz, na které nemusejí ti, jimž se ho dostává, nijak zvlášť pracovat, a na němž obyvatelé bohatých zemí participují v mnohem větší míře než jejich chudí sousedé. (…) K tomu se ovšem musíme vrátit nejméně o pět set let nazpět do historie. Právě v této době totiž položil západní člověk, kterému se dnes dostává převážná většina zmíněné globální renty, prostřednictvím dvou brutálních procesů základy její existence.

Dominující výklad historie nazývá toto období eufemisticky „původní akumulací kapitálu“, většinou se však cudně vyhýbá jádru věci – kdo byl tímto procesem nejvíce zatížen. (…) Dva hlavní pilíře procesu zvaného původní akumulace kapitálu totiž představovalo brutální drancování jednak rolnických společností v západním světě, jednak v podstatě všech ostatních civilizací nepatřících k západnímu světu. V prvním stadiu se odehrála na samotném území Západu nucená přeměna sakrálního řádu zemědělství na desakralizovaný řád zakládající se na zisku. V rámci ní byly masy rolníků zbaveny majetku a donuceny přesídlit do měst, kde pracovaly jako námezdní dělníci v manufakturách. Minimálně o dva řády vyšší je však objem zdrojů, které Západ získal vydrancováním ostatních civilizací. Objem materiálních zdrojů, které z těchto území vysál, představuje několikanásobek veškerého současného světového materiálního bohatství. Z toho všeho je jasně vidět, že ačkoliv se v současnosti zdá, že tato globální renta je přímým „osobním“výkonem západního člověka, ve skutečnosti tomu tak není.

(Lásló Bogár, Střet o kontrolu globální renty)

No a co?


Britská invaze do Iráku byla neoprávněná, uzavřela Chilcotova komise. No a co? Chilcotova zpráva o Iráku připomíná i životní selhání Václava Havla. No a co? Válka v Iráku nebyla selháním ani chybou, ale zločinem. No a co? No bóže, tak pomřelo pár set tisíc lidí, milióny trpí nebo jsou na útěku a několik států je totálně rozvráceno. No a co? Tohle je naše dílo, přece si nebudeme srát do vlastního hnízda.

valka-833x538

Pokračovat ve čtení „No a co?“ →

Rusům se v Sýrii daří


Navzdory tomu, že západní komentátoři přesvědčují sami sebe i svět o opaku, ruská kampaň v Sýrii je zatím úspěšná, a to jak vojensky, tak politicky. Mám to tomu tvrzení následující důvody: Rusové ukázali, že dokáží poměrně nepozorovaně přepravit poměrně velký vojenský kontingent na poměrně velkou vzdálenost a na držet ho na místě v plném nasazení. Celá kampaň nejenom že zatím probíhá beze ztrát (no dobře, jsou to Rusové, tak ztráty třeba tutlají a nepočítají), ale především v plné síle. Jelcinovská ochablost ruské armády je podle všeho ta tam a ruská technika je plně funkční a snese vysokou intenzitu nasazení, přičemž prokazuje značnou míru efektivity. Při tom všem si Rusové drží dostatečný distanc na to, aby se nenechali zatáhnout do druhého Afghánistánu. A podle kurzu rublu soudě nemá tahle avantýra zatím ani žádný zásadní vliv ne ruskou ekonomiku.

To byly v kostce důvody vojenské, a teď důvody politické. Rusko ukázalo, že má zuby, nebojí se je použít, a nadále bude tancovat podle svých vlastních not, ne podle amerických. Když o to budou USA stát, tak si s nimi rádo zajamuje, ale tím to končí. Co není na první pohled tak zřejmé, ale o to významnější, že intervencí v Sýrii Rusko donutilo Západ otevřít karty přiznat, že jeho řeči o boji proti Islámskému státu byly právě jen řeči, ale ve skutečnosti mu vždycky šlo jen o svržení syrského režimu ať to Sýrii stojí, co to stojí, jinými slovy že občanskou válku v Sýrii udržoval a podporoval Západ a nese za ni – a s ní i za uprchlickou krizi v Evropě – plnou odpovědnost.