Nový zdravotnický tunel pro Velkého bratra na obzoru?

A to jste věděli, že byl nedávno přijat zákon č. 325/2021 Sb. o elektronizaci zdravotnictví? Já to zjistil náhodou, když jsme pročítal nově vydané předpisy, což občas dělávám, abych viděl, co si na nás zase vymysleli, a utvrdil se v přesvědčení, že politici jsou blbci a já bych to dělal 100x lépe. Dost mě při tom překvapilo, že jsem nezaregistroval žádnou veřejnou debatu, řev opozice ani propírání v médiích, protože tenhle zákon zavádí monstrózní informační systém o zdravotním stavu občanů. Už jenom jeho vytvoření bude stát reálně desítky miliónů korun, ale vzhledem k tomu, že jde o státní zakázku a víme, jak v tom IT firmy umí chodit, tak spíše stovky miliónů; a pokud to bude dělat IBM, tak miliardy. A to nemluvím o tom „Velkém bratrovi“, který takto vznikne. Osobně s ním zase až tak velký problém nemám, ale vím, že jiní ano, a přitom i oni mlčeli.

P.S. Pokud si ten ten zákon přečtete a budete se ptát, k čemu je vlastně dobrý, když v informačním systému, který podle něj vznikne, bude jen seznam pacientů, ale žádná data o jejich zdraví, tak to řeší zákon č. 326/2021 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o elektronizaci zdravotnictví. Pokud máte někdo hypotézu, proč to není v jednom zákoně, ale ve dvou (pokud není někde ještě nějaký třetí, čtvrtý… vyhláška…), tak sem s ní. Mě nic jiného než nekompetence a/nebo nějaká forma právnického puritánství, nenapadá.

Komerční vs. všeobecné zdravotní pojištění

Ve snaze přesvědčit mě, pokud bych neplatil daně, tak si za ušetřené peníze koupím všeho víc, lepšího a levnějšího, mí oponenti opakovaně tvrdili, že i tuzemskými zdravotními pojišťovnami nabízené komerční zdravotní pojištění je levnější a přitom lepší, než to povinné všeobecné. Na opakované dotazy, zda je srovnatelný i rozsah krytí etc. jsem samozřejmě žádnou odpověď nedostal.

Tak jsem se na to podíval sám. Nejedná se o žádnou zevrubnou rešerši, ale spíš letmý a povrchní pohled, neboť se ukázalo, že potřebné informace se špatně shánějí, ale snad nebude úplně marný.

Tak za prvé je tu otázka ceny. A ta je nezodpověditelná. Stejně jako ostatní pojišťovny nemají ani zdravotní pojišťovny veřejně přístupný ceník, ale cenu sdělí oplátkou za poskytnutí osobních údajů. Jedinou výjimkou se ukázala být Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra zde, kde vychází měsíční pojistné opravdu nižší.

To je ovšem zcela očekávatelně vykoupeno omezeným pojistným krytím. Nejenom již zmiňovaná ZPMV, ale i Uniqa či VZP mají plně omezené limity, které jsou, co jsem našel, do 2 mil. Kč. resp. jejich ekvivalentu v EUR. Limity jsou přitom něco, co zákon 48/1998 Sb. o veřejném zdravotním pojištění nezná. A ještě jednu věc, kterou pojistné podmínky komerčního pojištění (např. rovněž již zmiňovaná Uniqa) běžně obsahují, zákon o veřejném zdravotním pojištění: možnost výpovědi ze strany pojišťovny, většinou tři měsíce po škodní události (rozuměj nemoci, či úrazu). A samozřejmě u komerčního pojištění není na uzavření smlouvy právní nárok.

Závěr si udělejte každý vlastní, ale já si nemohu pomoci, mě to všeobecné zdravotní pojištění přijde výhodnější. Ne kvůli ceně, která umí být dost vysoká (však to také není pojištění v pravém slova smyslu, ale parafiskál), ale kvůli v podstatě neomezenému krytí, nároku na vznik pojištění a nemožnosti pojišťovny jej jednostranně vypovědět. Ale samozřejmě je na každém, jestli raději teď „ušetří“ několik (desítek) tisíc ročně, které si odloží pro případ, že ho postihne vážný úraz nebo nemoc (a bude doufat, že se tak stane až za hodně dlouhou dobu, až bude mít našetřeno), nebo dá přednost jistotě zdravotní péče a svobodě nevytvářet si mohutné záložní fondy pro případ úrazu či nemoci.

P.S. Jsem si vědom toho, že jde o komerční pojištění cizinců, ale nedělám si iluze, že kdyby šlo o čisté komerční pojištění i pro rezidenty ala USA, že by byly podmínky nějak zásadně přiznivější.

Prostě nemoc chudých

Nejlepší podle jeho zkušeností byl přípravek Fav-Afrique francouzské farmaceutické společnosti Sanofi, který působil proti jedu deseti afrických nejnebezpečnějších hadů. V roce 2014 však společnost Sanofi přestala lék vyrábět, protože produkce nepřinášela zisky. Výroba antisér představuje dlouhotrvající, nákladný proces, a protože velká většina lidí, kteří je potřebují, žije v rozvojových zemích, nepřinášejí tyto přípravky farmaceutickým společnostem žádné velké příjmy.
(…)
Uštknutí hadem je nemocí chudých, proto se o ně zákonodárci nezajímají.
Thomas Nicolon: Smrtící uštknutí; National Geographic 12/2020

…bez komentáře.

Potřebujeme roboty

Dlouhodobě zastávám názor, že mezi nejvíce nedoceněné profese patří zdravotní sestry, obzvláště ve srovnání s právníky, ekonomy, exekutory a soukromými zubaři. Lékař vám spraví tělo, ale mysl vám před rozvratem zachrání jedině sestra, která o vás potom pečuje. Péče, ten projev lidské sounáležitosti a zájmu o druhého, je právě to, co dělá člověka člověkem a činí rozdíl mezi tělem a masem. A tyto nepostradatelné sestry, které teď pracují v „covidáriích“, to mají ještě těžší, než obvykle. Kvůli každé prkotině, kvůli každému kontaktu s nemocným, se musí pracně oblékat do ochranných oděvů, ze kterých se pak zase pracně svlékají, což je nepochybně musí stát spousty fyzických i psychických sil. Ale je to rozumné, plýtvat jejich vzácnými, omezenými a pro zajištění psychické kondice pacientů nezbytnými silami na takové činnosti, jako je dolévání čaje a vylévání mísy? Nemohly by tyto technické obslužné činnosti zastat roboti? Příslušná technologie už je k dispozici. A myslím, že i pro pacienta by bylo lepší, když mu čaj obrate dolije robot, který je k dispozici okamžitě (a navíc není živý, takže se nemůže nakazit a šířit infekci dál), než když musí čekat na sestru, která se kvůli tomu musí dlouho a složitě oblékat do vrstev ochranných obleků, které pak zase složitě vysvléká. Proč nešetřit čas a síly sester pro činnosti, které roboti tak dobře nezastanou, a rutinní dřinu nesvěřit právě robotům? Myslím, že kdyby se chtělo, tak by to šlo. Dnes už ano.

Kapacita zdravotního systému

Znáte to, prokrastinace je potvora. Já jsem teď prokrastinoval s tabulkou kapacity zdravotního systému zveřejněnou na covidovém webu ministerstva zdravotnictví. Ale nějak jsem ta čísla neuměl uchopit, tak jsem k nim doplnil počty obyvatel krajů z Wikipedie a spočítal, kolik obyvatel připadá na jedno lůžko. Výsledek máte tady obrázku, protože jsem líný to vkládat jakoukoliv sofistikovanější formou:

Popravdě, bez dalšího z toho moc moudrý nejsem a nejspíš nebude nikdo, ale jedno pravidlo zde vidím: zatímco nejlepší poměry jsou v Praze, nejhorší ve Středočeském kraji. To podle mě znamená, že až přijde do ještě užších, Středočeši obsadí pražská lůžka, takže Pražáci rozhodně nemají vyhráno.

A až ta covidová krize pomine, bylo by možná od věci začít řešit, proč středočeské zdravotnictví nemá adekvátní kapacity. Praha nemůže na svých bedrech nést celou republiku. Už jenom proto, že kdyby klopýtla, potlučou se všichni.

(Marné?) poučení z krizového vývoje v Itálii

Oblast nejvíce zničená epidemií v Itálii se nazývá Val Seriana a je jedním z hlavních průmyslových center Lombardie. (…) Ale k vyhlášení červené zóny nedošlo. Místní průmyslníci se báli finančních ztrát a vyvíjeli tlak na všechny instituce, aby továrny a obce ve Val Seriana nebyly uzavřeny.
Možná není tak překvapivé, že ti, kterým tak záleželo na tom, aby jejich podniky zůstaly otevřené, nezřídka vlastní i soukromá zdravotnická zařízení. (…) který investice do veřejného zdravotnictví ještě snížil. Prakticky zrušil institut rodinného lékaře a nahradil ho „manažerem“. (…) prohlásil: „Je pravda, že v příštích 5 letech zmizí 45 tisíc praktických lékařů, ale kdo chodí k praktickému lékaři?“
(…) vyplouvá na povrch pošetilost masivní privatizace italského zdravotnictví (…) názorně ukazuje, jak to může dopadnout, když stát rezignuje na jednotný systém veřejného zdravotnictví.
Šárka Skaláková: Zbytečný masakr v Bergamu

Až zase budou monopoly fňukat

Monopoly – a ty farmaceutické v tom obzvláště vynikají – mají ve zvyku fňukat, že nemohou sloužit lidu, pokud nemají pomocí patentů a podobných opatření garantován náležitý zisku. Jak to vypadá v reálu popisují Lékaři bez hranic:

Na konci 90. let minulého století zuřila v rozvojových zemích epidemie HIV/AIDS. Nemocní se tam nedostali k léčbě, byla příliš drahá. Podobně tomu bylo i u dalších chorob: tuberkulózy, malárie nebo spavé nemoci.Léky byly nákladné, neefektivní, popřípadě toxické. Na některá onemocnění neexistovaly vůbec. Jejich vývoj a výroba nebyly pro farmaceutické společnosti dost lukrativní. A pokud už účinný lék existoval, zůstával nedosažitelný za hradbou patentů a monopolů, které udržovaly jeho cenu příliš vysokou.
(…)
Cena léků na HIV klesla až o 99%. V roce 2000 stála antiretrovirotika potřebná pro jednoho člověka na rok přes 230 tisíc Kč, dnes je lze pořídit už za 2300 Kč. Dramatický pokles ceny zpřístupnil léčbu milionům lidí. Podařilo se jej dosáhnout rozbitím monopolů, díky kterému posílila konkurence a výroba cenově dostupných generických léků.

Problém s dostupností léků totiž nespočívá v tom, že by farmaceutické korporace málo vydělávaly, ale v tom, že je farmaceutický průmysl přenechán soukromému kapitálu. A ten samozřejmě nemá za cíl vyrábět léky, ale vydělávat. Výroba léků je jen prostředkem. Ochrana zájmů kapitálu lepší a dostupnější zdravotní péči nezajistí, tu může zajistit jedině její pravý opak. A je nesmysl tvrdit, že se vývoj léků zastaví, pokud jej přestanou velké farmaceutické firmy financovat, protože, jak je vidět, to stejně nikdy nedělaly. Pořád jsou tu vlády, univerzity, neziskové organizace. Ty nejpotřebnější léky stejně nikdy nebyly a nebudou tak ekonomicky zajímavé, aby se o ně korporace měly zájem. Nenechme se proto korporacemi vydírat a až zase budou fňukat, jak je ničí regulace na straně jedné a liberalizace (to když jde o omezování patentové ochrany) na straně druhé, pošleme je hezky od plic tam, kam Slunce nechodí.

Pravičák je celosvětová diagnóza

Při cestách internetem jsem narazil na příběh jedné americké matky postiženého chlapce, která zveřejnila účet za jeho léčení, aby ukázala, jak důležité je veřejné zdravotní pojištění:

Please pay this amount: : $500. I burst out laughing with the sheer relief of it all. Thank goodness for insurance. I pulled up my calculator and started adding numbers (…) I got to the end I smiled wryly. $231,115, give or take a dollar or two. The price of a four-chambered heart.

I snapped a picture of the bill and opened Twitter on my phone, absentmindedly imagining that someone might be interested in knowing why we medical mamas care so much about laws that ensure our access to affordable health care, why Obamacare has been a lifeline to our children, banning lifetime limits and ensuring that no one would deny them coverage simply because they’d been born with preexisting conditions like heterotaxy.

Pokračovat ve čtení „Pravičák je celosvětová diagnóza“ →

Nemocná žena za pultem

Z hygienického hlediska asi není úplně nejlepší praxe, když v krámě obsluhuje nemocná prodavačka, tím spíše jde-li o prodejnu lahůdek. Ale může jí to někdo vyčítat, když jejími vlastními slovy „první tři dny na nemocenské nedostane ani korunu a potom čtyři tisíce za měsíc a to nestačí ani na nájem„? A našetřit si při platu prodavačky samozřejmě nemá z čeho. Může někdo po druhém spravedlivě požadovat, aby zůstal nemocný doma a riskoval tak dluhy a bezdomovectví? Chyba není v té prodavačce, která jde nemocná prodávat lahůdky, protože ona musí. Být nemocná je pro ni luxus, který si nemůže dovolit. Chyba je v systému nemocenského pojištění založeného na presumpci viny (předpoklad, že nemocný je flákač a simulant, má přednost před možností, že je doopravdy nemocný), který motivuje, a ve spoustě případů vyloženě nutí nemocné riskovat zdraví své i svých spoluobčanů.

Edukovaný subjekt verbalizuje souhlas

Já celkem chápu, že si nemocnice chtějí krýt záda před spekulativními žalobami a dávají pacientům podepisovat různé informované souhlasy, ale dělají to způsobem, který z toho dělá arogantní formalitu. Podepsat, že jsem byl řádně poučen je skoro totéž, jako podepsat bianco směnku. Protože jak mohu posoudit, že jsem byl poučen řádně a mám všechny informace a všemu jsem porozuměl, když o problematice nic nevím? To, že si myslím, že vím vše potřebné a rozumím tomu ještě neznamená, že to skutečně vím a skutečně tomu rozumím, přitom budu náchylný si to myslet tím více, čím méně toho vím. Informační a poziční asymetrie ve prospěch nemocnice je logická a nejspíš nevyhnutelná, ale tohle rutinní juristické přenášení odpovědnosti na pacienta podle mě není správné. Kapitola sama o sobě jsou pak formuláře o poučení pacienta a tom, kde je sesterna a kam se chodí na záchod. kde se místo poučení důsledně používá edukace a pokud na otázku, zda tomu rozumíte, odpovíte ano, tak sestra zaškrtne, že verbalizujete souhlas a vy to pak máte podepsat, jedno máte-li dvě vysoké školy a doktorát, nebo jste s bídou prolezli základku. Jsou to drobnosti – ovšem s potenciálně dalekosáhlými následky v případě sporu pacienta s nemocnicí – které ale zásadně ovlivňují důvěru mezi pacientem a lékařem. Když tohle podepisuji, cítím se ponížený a odlidštěný, jako bych nebyl člověk, ale jen materiál. Jak říkám, chápu proč to tak je, ale vadí mi, že je to právě takhle. Určitě by to šlo i jinak a lépe, aniž by přitom nemocnice riskovala, že z ní šikovný advokát vytáhne roční rozpočet.