Tagged: zdravotnictví

Pravičák je celosvětová diagnóza


Při cestách internetem jsem narazil na příběh jedné americké matky postiženého chlapce, která zveřejnila účet za jeho léčení, aby ukázala, jak důležité je veřejné zdravotní pojištění:

Please pay this amount: : $500. I burst out laughing with the sheer relief of it all. Thank goodness for insurance. I pulled up my calculator and started adding numbers (…) I got to the end I smiled wryly. $231,115, give or take a dollar or two. The price of a four-chambered heart.

I snapped a picture of the bill and opened Twitter on my phone, absentmindedly imagining that someone might be interested in knowing why we medical mamas care so much about laws that ensure our access to affordable health care, why Obamacare has been a lifeline to our children, banning lifetime limits and ensuring that no one would deny them coverage simply because they’d been born with preexisting conditions like heterotaxy.

Celý příspěvek

Advertisements

Nemocná žena za pultem


Z hygienického hlediska asi není úplně nejlepší praxe, když v krámě obsluhuje nemocná prodavačka, tím spíše jde-li o prodejnu lahůdek. Ale může jí to někdo vyčítat, když jejími vlastními slovy „první tři dny na nemocenské nedostane ani korunu a potom čtyři tisíce za měsíc a to nestačí ani na nájem„? A našetřit si při platu prodavačky samozřejmě nemá z čeho. Může někdo po druhém spravedlivě požadovat, aby zůstal nemocný doma a riskoval tak dluhy a bezdomovectví? Chyba není v té prodavačce, která jde nemocná prodávat lahůdky, protože ona musí. Být nemocná je pro ni luxus, který si nemůže dovolit. Chyba je v systému nemocenského pojištění založeného na presumpci viny (předpoklad, že nemocný je flákač a simulant, má přednost před možností, že je doopravdy nemocný), který motivuje, a ve spoustě případů vyloženě nutí nemocné riskovat zdraví své i svých spoluobčanů.

Edukovaný subjekt verbalizuje souhlas


Já celkem chápu, že si nemocnice chtějí krýt záda před spekulativními žalobami a dávají pacientům podepisovat různé informované souhlasy, ale dělají to způsobem, který z toho dělá arogantní formalitu. Podepsat, že jsem byl řádně poučen je skoro totéž, jako podepsat bianco směnku. Protože jak mohu posoudit, že jsem byl poučen řádně a mám všechny informace a všemu jsem porozuměl, když o problematice nic nevím? To, že si myslím, že vím vše potřebné a rozumím tomu ještě neznamená, že to skutečně vím a skutečně tomu rozumím, přitom budu náchylný si to myslet tím více, čím méně toho vím. Informační a poziční asymetrie ve prospěch nemocnice je logická a nejspíš nevyhnutelná, ale tohle rutinní juristické přenášení odpovědnosti na pacienta podle mě není správné. Kapitola sama o sobě jsou pak formuláře o poučení pacienta a tom, kde je sesterna a kam se chodí na záchod. kde se místo poučení důsledně používá edukace a pokud na otázku, zda tomu rozumíte, odpovíte ano, tak sestra zaškrtne, že verbalizujete souhlas a vy to pak máte podepsat, jedno máte-li dvě vysoké školy a doktorát, nebo jste s bídou prolezli základku. Jsou to drobnosti – ovšem s potenciálně dalekosáhlými následky v případě sporu pacienta s nemocnicí – které ale zásadně ovlivňují důvěru mezi pacientem a lékařem. Když tohle podepisuji, cítím se ponížený a odlidštěný, jako bych nebyl člověk, ale jen materiál. Jak říkám, chápu proč to tak je, ale vadí mi, že je to právě takhle. Určitě by to šlo i jinak a lépe, aniž by přitom nemocnice riskovala, že z ní šikovný advokát vytáhne roční rozpočet.

Anatomie je jen jedna


Vedle skutečně závažných problémů, jako jsou kozy jedné celebrity, rozvod druhé a turbulence spekulativního kapitálu čelí naše společnost i takovým banalitám, jako je sucho či hrozící nedostatek lékařů praktiků a pediatrů. Není ale zrovna tohle problém, se kterým by nám mohli pomoci přistěhovalci? Když naši doktoři (vystudovaní za naše peníze) mohou odcházet léčit do Německa, proč by k nám nemohli přicházet lékaři ze Sýrie? Nebo Ukrajiny? Nebo i té Eritree, vždyť řada z nich pravděpodobně studovala u nás? Možná že neurochirurgie či transplatologie v těchto zemích není na stejné úrovni, jako ta česká, ale anatomie a fyziologie je na barvě kůže nezávislá a na základní úrovni by takoví lékaři mohli podle mě fungovat stejně dobře, jako ti čeští. Ostatně by nebyl žádný problém, aby je české fakulty přezkoušely a atestovaly. Proč jsme vlastně už dávno nepřijali inženýry či lékaře u ciziny, když vlastních máme (i kvůli panující ideologii hédonického individualismu) a teprve budeme mít nedostatek? To mezi uprchlíky a žadateli o azyl nikdo takový není? To mezi nimi nejsou žádní nadaní středoškoláci, kteří by se výměnou za studium a občanství zavázali pracovat v českém zdravotnictví? A pokud nejsou, není to proto, že v takovém Německu nebo Dánsku měli více rozumu a méně předsudků? Protože právě předsudky jsou podle mě tím, co takovému řešení brání nejvíce. Upřímně přiznávám, že neznám ve svém okolí nikoho, o kom by se odvážil tvrdit, že by bez jakéhokoliv zaváhání nechal své dítě léčit černochem, byť anatomie a fyziologie je jen jedna.

Jsou nemocnice ještě vůbec pro nemocné?


Ministerstvo zdravotnictví spáchalo návrh zákona o neziskových nemocnicích, který by „podle odborníků mohl způsobit krach až třetiny českých nemocnic.“ Podle jakých odborníků? Snad podle těch, kteří tvrdí, že: „Veřejnou zdravotnickou organizací, která získá daňové slevy a smlouvu s pojišťovnou, se budou moci stát jen nemocnice zřízené státem, krajem nebo obcí. Soukromníci a církve mají smůlu,“ nebo: „Nemohou tady vedle sebe existovat dva soutěžitelé, z nichž jeden má nárok na smlouvu a garanci nezkrachovatelnosti, a druhý ne. Pokud by toto stát dovolil, tak by těžce zasáhl do práv podnikatelů.“ Ponechme teď stranou, že veřejné je jaksi ze své podstaty neslučitelné se soukromým a že veřejná soukromá nemocnice je nonsens. Mnohem závažnější je fakt, že zdravotnictví podle těchto „odborníků“ není veřejná služba, ale soukromý byznys, že není provozováno za účelem zajištění zdravotní péče, ale za účelem zisku. A nikdo se nad tím nepozastaví, nikdo se nezeptá, o kolik více a lepší péče by se lidem mohlo dostat, kdyby podnikatelé ze zdravotnictví neinkasovali zisky. Jenže právy podnikatelů to začíná a nedostupností zdravotní péče to končí. Měli bychom si ty priority trochu srovnat v hlavě, dokud je ještě čas (pokud tedy ještě nějaký je).

Z pacienta zákazníkem snadno a rychle


Už dobře půl roku, a možná i o něco déle, se na úřední desce pražského magistrátu objevují dokumenty nadepsané Oznámení o ukončení poskytování zdravotních služeb (např. [1] [2] [3], měl jsem jich v záložkách mnohem více, ale většina jich už není k nalezení, magistrát je z nástěnky zřejmě po nějaké zákonné lhůtě stáhl a i tyto tři nejspíše časem zmizí), které  mají jedno společné: oznamují, že ke dni „D“ ukončuje MUDr. Pan Doktor poskytování zdravotních služeb a ode dne „D+1“ hodlá v jejich poskytování pokračovat MUDr. Pan Doktor, s.r.o. (občas nějaká jiná firma, zcela výjimečně jiný lékař a snad v jediném případě bylo poskytování zdravotních služeb ukončeno bez náhrady).

To může znamenat jediné: lékaři z nějakých důvodů, a není zase až důležité z jakých, převádějí své soukromé praxe na firmy. Bezprostřední dopady na zdravotní péči taková změna zřejmě nebude mít žádné, ale to ještě neznamená, že je bezvýznamná – dochází zde totiž k zásadní kvalitativní změně vztahu lékaře a pacienta ze vztahu člověk-člověk na vztah zákazník-obchodník, tedy komercionalizaci zdravotní péče a komoditizaci zdraví jako takového.

Zatímco totiž na lékaře lze apelovat jako na člověka, na jeho soucit a svědomí, a požadovat od něj ošetření i v situaci, kdy pacient nebude z komerčního hlediska zajímavý, od firmy nikdo nic takového rozumně požadovat nemůže, účelem firmy je podnikat a generovat zisk, nikoliv léčit a poskytovat zdravotní péči (to může být prostředek, ale není to účel její existence). Pomalu, plíživě, ale zřejmě nezvratně se zdravotní péče mění z veřejné služby na soukromý byznys. Zřejmě i s tím rizikem, že vám firma vypoví smlouvu, když na vás přestane vydělávat.

Pravicoví puritáni v akci


USA jsou ode dneška ve faktické platební neschopnosti, protože Republikáni odmítli zákon o vládních výdajích. V praxi to znamená, že fungování státu je silně omezeno a státní zaměstnanci zůstávají doma (pokud tedy nepracují zadarmo, protože jim povinnost a strach z propuštění jinak nedá). A proč? Kvůli odporu Republikánů k Obamově zdravotnické reformě, která měla zvýšit dostupnost zdravotní péče pro lidi, kteří nemají na komerční zdravotní pojištění. Raději srazí vlastní zemi na kolena, než by dopustili, aby zdravotní péče byla dostupnější. A takhle přemýšlí pravice všude na světě – raději spálená země, než „socialismus“, raději nízké daně pro bohaté, než lidská práva pro chudé. Hlavně aby si lidé nebyli rovni, hlavně aby „neúspěšní“ neměli stejné možnosti, jako „úspěšní“, když naopak zaslouží trest.

P.S. Jak si jistě každý všiml, není platební neschopnost, jako platební neschopnost. Stát se něco podobného kdekoliv jinde, budou ratingy padat jako šílené, raketýři z MMF lítat jako zjednaní a rozpočtově odpovědní pisálci agitovat o sto šest. Ale když jde bankrot USA, tak se nic neděje. Too big to fail.

Standardní tunel


Proč „musí“ VZP rušit lůžka? Proč se nedostává peněz na provoz nemocnic, na platy lékařů a především na péči o pacienty? Protože se v první řadě musí dostat privilegované soukromé kliniky. Viz článek Dvacet nemocnic se světlou budoucností , ze kterého cituji:

Opravdovou jistotu má po první masivní vlně škrtů v síti českých zdravotnických zařízení jen dvacet z nich. (…)  Jednak specializované privátní kliniky. Pak nemocnice, které patří do sítě společnosti Agel ocelářského magnáta Tomáše Chrenka. A nakonec nemocnice vlastněné společnostmi, jež mají akcie na majitele, takže praví vlastníci jsou de facto utajeni. (…) Navíc řada z těchto dvaceti zařízení figuruje na předních příčkách seznamu nejlépe placených nemocnic.

Jó, to se nám to podniká, když máme exkluzivní přístup k veřejným penězům pro soukromé účely. A nakonec to dopadne tak, že se těch dvacet privilegovaných označí za příklad toho, že trh a soukromý vlastník vše vyřeší a českému zdravotnictví se naordinuje privatizace.  Na skutečné důvody se rádo zapomene, a kdyby se snad někdo ptal, dostane nálepku komunista.

Jedna pozapomenutá špatná zpráva z voleb


Vedle nepřehlédnutelného signálu, že voliči se už štítí vlády víc, než komunistů (což je špatná zpráva hlavně pro vládu v širším slova smyslu, tj. nejenom pro politiky, ale i pro byznys a mafie na ně napojené, a potom pro internetové elitáře), přicházejí z voleb i zprávy sice méně nápadné, ale minimálně stejně závažné, jako je například neúspěch Ludvíka Hovorky v první kole senátních voleb. Proč je to špatná zpráva? Protože Ludvík Hovorka je jeden z mála politiků (ne-li jediný), který soustavně, rázně a hlasitě bojuje za zachování funkčního a dostupného zdravotnictví a proti jeho privatizaci. Pokud neuspěl, může to znamenat buď, že voliči veřejné zdravotnictví nechtějí (což se po letech intenzivní a systematické neoliberální propagandy nedá vyloučit), anebo že se nezajímají, že nemají o politice a o tom, co se děje, co kdo chce a co kdo dělá ani „ánung“.

Doktoři to znaj‘


Jestli je někdo nachystaný na reformu zdravotnictví a zavedení tzv. nadstandardu, tak jsou to doktoři, kteří mají překvapivý cit pro byznys a marketing a dobře vědí, jak pacienty – pardon zákazníky, reformovaný pacient už přece není pacient, ale zákazník, odběratel zdravotních služeb – přesvědčit, aby si nadstandard zaplatili. Jak? Prostě jim dají na výběr mezi péčí standardní a péčí optimální. Nudge!