Jak jsem se mýlil v geopolitice

Nač chodit kolem horké kaše. Když jsem tu psal, proč Rusko nezaútočí na Ukrajinu, tak jsem se mýlil. Hodně a ošklivě mýlil. Asi to Rusové nečetli, nebo co, ale zaútočili. Přitom ty důvody, které jsem uváděl, jsou podle mě stále platné. Takže se Rusové chovají buď zcela iracionálně, nebo je za tím nějaká racionalita, kterou nedokážu pochopit. A snad ani nechci. Co může být racionálního na tom poštvat proti sobě celý svět? Co může být racionálního na tom udělat ze sebe před celým světem lháře? Jediné, čeho dosáhnou je, že naženou Američanům do náruče i ty, kteří do ní zatím nechtěli. Jenže teď už je to jedno. Pokud má být Rusko stejný šmejd, jako USA, to už si radši vyberu USA, tam mají alespoň Hollywood. Z mé strany už to není zklamání, ale vyložené nasrání. Nasrání, že zase budou trpět obyčejní lidé, zatímco panstvo si bude mastit kapsy. Nasrání a strach, protože tohle absurdní svinstvo může dopadnou hůř, než špatně, zejména pokud se do něj zapojí stejně agresivní pitomci z naší strany. A že už se ozývají a že je teď bude ještě těžší držet na uzdě. Možná, říkám možná, že kdyby USA tak snadno neprošla invaze do Iráku a do Afghánistánu, tak by teď Rusové třeba nebyli tak drzí, jenže pozdě bycha honit. Děje se, co se děje, dobrého v tom není nic a nezbývá, než doufat, že to skončí stejně rychle, jako to začalo, že se to nerozšíří, že Rusové dostanou rozum, že se zastaví, že se stáhnou… klidně i proto, že to ruské vedení neustojí doma. Tak nějak začínám být stále více přesvědčený o tom, že by Rusku opravdu prospěla změna režimu, protože všechno je lepší, než válka. Válka je vůl. Vždycky byla a vždycky bude.

Proč Rusko nezaútočí na Ukrajinu

Čas na sepsání úvahy o tom, proč Rusko nezaútočí ne Ukrajinu, se krátí, protože k útoku má dojít příští středu. Alespoň to tedy říkají USA, kteří jsou ovšem jediní, kdo o ruském plánu zaútočit na Ukrajinu mluví jako o hotové věci.

Zatím ale k žádnému útoku nedošlo a ani takový útok nedává smysl. Je samozřejmě logické, že případný vstup Ukrajiny do NATO je pro Rusko nepřijatelný a Rusové se právem cítí podvedeni, protože jim bylo slíbeno, že se NATO nebude rozšiřovat na východ, přitom přesně to dělá a ještě jakýkoliv takový slib vehementně popírá. (Kdysi jsem četl vyjádření jakéhosi amerického diplomata, který u příslušných jednání údajně byl, že slib sice padl, ale USA byly od začátku rozhodnuté, že ho nedodrží, protože slib daný nepříteli nic neznamená.) Válka by tento problém sice vyřešila, ale za jakou cenu? Na silové řešení je vždycky času dost a Ukrajina zatím v NATO není. Tedy snad není, vycházím z toho, že minimálně v Čechách by se něco takového dávno rozkecalo. Je to rozhodně silnější předpoklad, než že se členské státy NATO budou řídit Severoatlantickou smlouvou, protože její porušování je na denním pořádku, což říkám jako někdo, kdo ji četl celou, čímž se nejspíš liším od většiny českých expertů na zahraniční politiku, kteří z ní znají pouze článek 5, který navíc ani neumějí interpretovat.

Ale zpět k věci. Rusko na Ukrajinu nezaútočí, protože by tím nic nezískalo, i když je pravda, že ztratit už mnoho nemá co. Nicméně, než přejdu k podrobnějším úvahám, musím pro poctivost předeslat, že třeba Američané útokem na Irák také „nic“ nezískali. „Nic“ dávám do uvozovek, protože možná získali něco, z čeho jako „blbý komunista“ nemám pojem. (Iráčané ovšem získali nic bez uvozovek, což je nejspíš odměna, která čeká i Ukrajince.)

Proč by ale Rusko začínalo velkou konvenční válku? Současná ruská vojenská doktrína je, pokud vím, založená na asymetrickém konfliktu. Masivní nasazení vojsk a okupace jsou ve vztahu k USA – a o USA zde jde především, Ukrajina je pouze nástrojem jejich zahraniční politiky – zcela symetrickou odpovědí. Mnohem větší smysl dává vmanévrovat USA do další blamáže (kterou budou Američané samozřejmě vydávat za svoje velké vítězství) tím, že se žádný útok konat nebude. Až tohle zopakují třikrát čtyřikrát, americká „varování“ značně ztratí na důvěryhodnosti.

Ale řekněme, že Rusko na Ukrajinu skutečně zaútočí. Co tím získá? Značné území, ale copak není samo velké dost? Navíc území, které bude muset spravovat a které bude osídlené značně nepřátelským obyvatelstvem, které se bude těšit absolutní morální i materiální podpoře NATO. To by snad dávalo smysl, kdyby Ukrajina disponovala nějakými pro Rusko životně důležitými zdroji nerostného bohatství, ale ta, pokud vím, nic takového nemá. Přitom by Rusko riskovalo, že se jeho vojenská mašinérie zadrhne a pověst mocné armády, se kterou není radno si zahrávat, utrpí šrámy. A to vše v situaci, kdy ani nadšení samotných Rusů pro válku, která nepřinese nic, než náklady, ztráty na životech a další komplikace, nebude zřejmě valné. To, co dávalo smysl při anexi Krymu nebo při angažmá v Sýrii při likvidaci Islámského státu teď příliš smyslu mít nebude.

A další věc, možná nikoliv nejmenší, Rusové nebudou chtít přijít o evropské trhy pro svůj plyn a ropu. Čína, jakkoliv po surovinách hladová, je nahradit nedokáže, už jenom proto. A Rusové musí moc dobře vědět, že Evropané budou raději loajálně mrznout a hladovět, jenom aby Rusko „potrestali“. O dalších sankcích omezujících ruské možnosti obchodovat s kýmkoliv na světě, omezení svobody pohybu a pobytu pro ruské občany a pravděpodobné konfiskace ruských aktiv mimo samotné Rusko, ani nemluvě.

Podle mého názoru Rusko získá víc tím, že na Ukrajinu nezaútočí (minimálně z USA udělá před celým světem hysterické lháře), než by mohlo získat tím, že zaútočí. Pokud má v evropských zemí ještě nějaké přátele, ti budou v případě útoku naprosto zdiskreditováni, budou umlčeni, možná i internováni, a už Rusku nikdy v ničem nepomohou. Pokud Rusko na Ukrajinu skutečně zaútočí, nažene celou Evropu do náruče USA a jen tím upevní jejich panství nad starým kontinentem. Naopak nezaútočí-li, může tím prohloubit drobné rozpory mezi Američany, kteří nejdou pro ránu nikdy daleko, a Evropany, kteří mají k válkám přeci jenom poněkud rezervovanější postoj.

Teď už nezbývá než čekat, jak to dopadne, a doufat, že to dopadne dobře.

Z dějin boje proti/budování světového terorismu

Zdroj neuvádím, protože si jej nepamatuji a nenapsal jsem si ho, vím jen, že to bylo někde v Lidovkách. Jestli se někdo poznáte jako autor, přihlaste se.

Působil zde kupříkladu proslulý levicový venezuelský terorista Carlos Šakal, konvertující k islámu, nebo egyptský šejk Omar Abdel Rahmán, jehož fatwá kdysi Ospravedlnila atentát as-Sádáta a který poté pro CIA po celém světě rekrutoval arabské dobrovolníky do protisovětského džihádu v Afghánistánu, aby nakonec zosnoval první bombový útok na newyorská Dvojčata (1993). Americká CIA si nicméně nepřála zatčení a veřejné souzení bin Ládina, věděl toho příliš mnoho. Namísto toho se ho pokusila izolovat vytlačením z centra světových revolucionářů v Súdánu do periferního Afghánistánu, kde se ovšem právě etabloval Tálibán (1996). Z bin Ládina se tak stává psanec prchající z vlasti do exilu, přičemž se na své cestě propojuje s mnoha dalšími podobně smýšlejícími militanty.
Muslimský svět však Deklaraci téměř nezaregistroval. Charta světové islámské fronty pro džihád proti židům a křižákům (1998) již získá větší publicitu. Přiznává čerstvý neúspěch alžírského a egyptského džihádu vedeného proti blízkým nepřátelům, a místo toho opět vyzývá k útokům proti Američanům. Tentokrát však nikoli jen pouze na příslušníky ozbrojených sil dislokovaných v Saúdské Arábii, ale i na americké civilisty a jejich spojence, a to kdekoli na světě. Pozornost Chartě zajistilo, že její vydání provází masivní simultánní sebevražedný útok na americké ambasády v Keni a Tanzanii. Odkaz na „okupaci” Saúdské Arábie podtrhne, když k němu dojde u příležitosti sedmého výročí pozvání amerických vojsk ze strany saúdskoarabské monarchie. Dopad Charty na globální muslimské publikum navíc posílila kontraproduktivní silová reakce Spojených států. Američané totiž bez zjevné spojitosti s bin Ládinem rozbombardovali chemičky v súdánském Chartúmu, na jejichž produkci byli v této nejchudší arabské zemi závislí běžní lidé. Další americký útok mířil na základny pákistánských militantů, kteří bojovali proti Indii v Kašmíru, ani s nimi ovšem bin Ládin neměl nic do činění. Bin Ládin se tak pomalu stával hrdinou odporu proti arogantní moci Spojených států, rozsévajících po světě bez rozmyslu smrt a utrpení.

Who Destroyed the USSR?

I’m too lazy to translate, so just excerpt from Gorbachev blames communist hardliners & nationalists for Soviet collapse, most others blame him, but USSR was doomed from start:

Gorbachev is right to remind people of the situation when he took power in 1985. The Soviet model had reached the limits of its potential. Central state planning was incapable of responding effectively to the demands of a modern, high-tech economy. Social problems such as absenteeism, alcoholism and crime were on the rise. There was a growing sense that something had to be done.
What sunk the union was the August 1991 coup. The members of the Emergency Committee that tried to overthrow Gorbachev are thus partially responsible for the fact that Russia, Ukraine and other ex-Soviet states are now separate countries.
But while the hardliners made this possible, Yeltsin and his supporters were only too happy to exploit the opportunity. From early 1990 onwards, they played the ‘Russia card’ against the central leadership. Because Gorbachev controlled federal-level institutions, they set about capturing control of Russian institutions, demanded the transfer of power from the federal level to the Russian level and, in March 1991, issued a Declaration of Sovereignty of the Russian Federation.
This fatally undermined the union. It could tolerate the Baltic states separating, but it couldn’t survive Russia separating. Once the country’s liberals, to suit their political ambitions, decided to adopt the slogan “Russia for the Russians”, the USSR was doomed.
So, why did the USSR collapse? Because Gorbachev unleashed a process he couldn’t control and never understood. Because hardliners tried to stop him. And because liberals decided it suited their purposes to smash the union and have an independent Russia.

Afghánské lekce

Paula Robinsona a jeho blog Irrussianality jsem tu již myslím citoval. Tentokrát mne zaujaly dva jeho texty na téma neslavného konce intervence Západu v Afghánistánu: Explaining Afghanistan’s Collapse a What we need to do post-Afghanistan, but won’t.

V prvním textu vyjmenovává šest důvodů „úspěchu“ intervence USA a jejich vazalů v Afghánistánu, které zde ve velmi stručné podobě (snad se nic podstatného neztratilo v překladu) uvádím:

Západ neměl jasno v tom, co a proč vlastně v Afghánistánu chce. Cíle se měnily za pochodu a důvody jakbysmet. I když válečná propaganda zněla unisono, skutečné motivace jednotlivých aktérů se lišily nejen navzájem, ale měnily se i v čase.
Afghánistán nedisponoval dostatečně kompetentními lidskými zdroji pro fungování státu a ti, kteří se s pomocí Západu dostali k moci, byli zkažení až hanba. Tohle není obligátní pohádka o tom, jak si barbaři neumí vládnout, ale příběh o tom, jak Západ držel u moci zločince jenom proto, že nebyli spojení s Talibanem.
Příliš mnoho materiální pomoci ze Západu která způsobila, že afghánský státní aparát neměl žádnou motivaci reálně zemi řídit tak, aby mohl vybírat daně, protože všechno vždy zaplatil Západ.
Tato materiální pomoc byla navíc tak špatně řízena, že se stala kontraproduktivní.
Neschopnost efektivně řídit rozvojovou pomoc nevyhnutelně plynula z arogance a ignorance Západ, který naprosto přesně „věděl“, jak to má v Afghánistánu ideálně fungovat a zcela ignoroval, jak to tam funguje reálně a místo podmínky a specifity ho vůbec nezajímaly.
K trapnému konci Západu v Afghánistánu stejně nevyhnutelně vedlo lhaní si do kapsy o tom, jaká je v Afghánistánu situace. Západ politici se rozhodli, že válka v Afghánistánu bude úspěch a veškeré náznaky toho, že se nedaří, buď ignorovali, nebo rovnou falšovali. Pokud se nepodařilo cíle splnit, tak se snížily nároky, pokud se nepodařilo splnit ani snížené nároky, tak se zprávy prostě utajily.

V druhém textu pak autor konstatuje, že když už to v Afghánsitánu dopadlo, jak to dopadlo, je třeba se z toho poučit, ovšem ani ne tak ve smyslu, jak příště intervenovat lépe, jako v tom, zda vůbec intervenovat? Doslova píše, že to je problém především u vojáků, kteří nejsou zvyklí ptát se po tom, jestli by to, co dělají, vůbec dělat měli, ale pouze a jedině jak to udělat co nejefektivněji. Robinson přiznává, že Západ má instituce a mechanismy, jak tyto afghánské lesson learned využít, ale upozorňuje na to, že je záměrně nepoužívá a je zcela běžné, že kritici a pochybovači jsou umlčování a defamováni co zrádci. Přitom si Západ mohl blamáž v Afghánistánu když ne ušetřit, ale alespoň zmírnit, kdyby těmto pochybovačům z vlastních řad naslouchal, protože reálná situace v Afghánistánu nebyla zcela neznáma a vývoj, který po stažení Západ nastal, byl už relativně dávno některými předvídán a dobře vyargumentován.

Protože ale propaganda všechny kritiky dokázala efektivně umlčet, bylo teď, když se Západem instalovaný afghánský režim zhroutil jako domeček s karet, o hodně víc divení, než by bylo bývalo bylo nezbytně nutné. kdyby intervence v Afghánistánu nebyla „věcí cti“ a kdyby Západ nežil v bludu o vlastní neomylnosti a civilizační nadřazenosti.

Situace kolem Náhorního Karabachu

Možná je to jen můj předsudek vůči českým médiím, ale nevybavuji se, že bych v nich někde viděl tak kvalitní rozbor situace kolem Náhorního Karabachu (pokud to nevíte, protože u nás se řeší hlavně hašteření vlády s opozicí, tak Arménie s Ázerbajdžánem už jsou zase na horké nože), jako napsal pro RT prof. Paul Robinson (Renewed Azerbaijan/Armenia conflict a new threat to Russia’s delicate balancing act with key player Turkey). Nemám ani čas ani chuť to překládat, tak alespoň stručný výtah:

Kořen problémů lze hledat v tom, že po revoluci v roce 1917 dostala řada národů v tehdejším Rusku autonomii, ovšem zatímco některé dostaly vlastní sovětské republiky, jiné jen autonomní oblasti. Po rozpadu SSSR se plnohodnotné republiky vydaly cestou samostatnosti a sebeurčení, což chtěly i mnohé národy v autonomních oblastech bez vlastní republiky, ale to už byl problém, protože nové státy se nechtěly dělit. A to je i případ Náhorního Karabachu, Armény obývané enklávy v Ázerbajdžánu.

První válka o Náhorní Karabach tak vypukla hned po rozpadu SSSR v 90. letech 20. století (přesný rok jsem nenašel, situace prostě nějaký čas eskalovala, než explodovala). Tehdy vyhrála Arménie a Náhorní Karabach získal „nezávislost“ (nikdo ho neuznával a byl zcela závislý na Arménii). Ázerbajdžán se s porážkou ovšem nikdy nesmířil.

Pak byl 30 let relativní klid, až teď boje opět prudce eskalují (hlášeny jsou desítky mrtvých, Arménie mobilizuje). Co se změnilo? Ázerbajdžán zbohatl na fosilních palivech a přečíslil Arménii i v počtu obyvatelstva v poměru 10 mil. ku 3 mil. Plus se emancipuje i významný Ázerbajdžánský spojenec Turecko. Ázerbajdžán tudíž ucítil příležitost jak materiální tak morální přepsat dějiny.

Role Turecka je zcela zásadní, protože předurčuje i postoj Ruska. Rusko deklarovalo neutralitu a vyzvalo k deeskalaci, tedy de facto k zachování status quo, což je výhodné pro ruského spojence Arménii. Rusko má ovšem omezený manévrovací prostor, protože už vede s Tureckem nejméně dvě proxy války nižší intenzity v Sýrii a Libyi, zároveň ale potřebuje Turecko jako svého obchodního partnera, přitom ale nepotřebuje, ale Turecko oslabovalo jeho vliv na Kavkaze.

Klíč ke (de)eskalaci tak zřejmě drží Turecko, protože Rusko do otevřeného střetu s ním nyní nepůjde. Bude tedy zajímavé, za co Turecko s Ruskem uplatnění svého vlivu na Ázerbajdžán vyhandluje. Pokud nic handlovat nebude, znamená to, že Turecko se cítí stále silnější a otevřeně se hlásí k imperiální roli minimálně na lokální scéně. Což by mohl být pro Evropu, která s ním sousedí, dost problém.

Co když je v Bělorusku všechno trochu jinak?

Západní tisk vyzdvihuje Světlanu Tichanovskou jako vítěze běloruských prezidentských voleb a obviňuje odcházejícího prezidenta Alexandra Lukašenka z násilí, protěžování příbuzných a volebních manipulací. Analýza této země však ukazuje, že politika jejího prezidenta odpovídá přáním jejích občanů. Za tímto vymyšleným sporem se skrývá přízrak ukrajinského Euromajdanu a vyprovokovaná roztržka s Ruskem. Jedním z cílů převratu na Majdanu (Ukrajina 2013-2014) bylo přerušení hedvábné stezky v Evropě. Čína reagovala změnou trasy a průchodem přes Bělorusko. Od té doby se Minsk pokoušel chránit před stejnou destabilizací tím, že prováděl vyváženější politiku vůči Západu, účastnil se vojenských manévrů s Moskvou a souhlasil s dodávkami zbraní Daeši (IS), proti kterému bojovala Moskva v Sýrii.
I když je docela možné, že volby byly zmanipulovány ve prospěch úřadujícího prezidenta, je vysoce nepravděpodobné, že by se Světlana Tichanovská přiblížila většině, protože to, co reprezentuje, je drtivé většině Bělorusů cizí. Asi posledních třicet let se v zemi vede debata o její evropské identitě. Je kulturně blízká proamerické západní Evropě, nebo patří do slovanské proruské Evropy? Odpověď bezpochyby zní, že Bělorusové jsou kulturně ruští. (…) Na rozdíl od Ukrajiny, která je rozdělena do dvou kulturně odlišných zón (proněmecký západ a proruský východ), si Bělorusko v zásadě myslí, že je ruské, i když politicky nezávislé na Moskvě.
Jak již bylo řečeno, Bělorusové mohou mít námitky vůči prezidentu Lukašenkovi, ale nikoliv proti jeho politice. Všichni znalci země, ať už mezi jeho příznivci, či oponenty, připouštějí, že jeho politika je v souladu se zájmy Bělorusů.
Na rozdíl od ukrajinského Euromajdanu však po Evropské unii není ani stopy. Nejpravděpodobnější tedy je, že Washington organizuje regionální aktéry (Polsku, Ukrajinu, Litvu) proti slovanskému světu.
http://messin.cz/?p=1840

Na pravdě nezáleží

Tak tu máme další incident v Perském zálivu. Někdo napadl dva tankery a USA mají okamžitě jasno, že to byli Íránci. Myšleno samozřejmě íránská vláda, ne nějací povstali. Jako na potvoru se to stalo zrovna v době, když byl v Íránu na návštěvě japonský premiér a jeden z těch tankerů byl japonský. Politováníhodné nedopatření, ke kterému dochází jednou za… pokaždé, když si někdo přeje eskalaci situace. Ale kdo by to jen mohl být? Na tomhle smetišti jsou momentálně jen dva kohouti – USA a Írán. A je to ten americký, který již dlouho tomu íránskému vyhrožuje. A protože americký kohout je známý tím, že nejde pro ránu daleko (a ta rána mívá podobnu bombardování, ochuzeného uranu, války a statisíců mrtvých), nějak mi nejde do hlavy, co by takovým útokem získal Írán. Co by získaly USA je nabíledni – záminku k intervenci. Ale Írán?

Jenže ono je to nakonec jedno, co se přesně stalo a kdo to byl. Pokud se rozhodnou zaútočit na Írán, tak to rozhodně nebude kvůli dvěma napadeným tankerům, to bude jen záminka, kterou USA vůbec nepotřebují. O nějakou pravdu tady vůbec nejde. Přesněji řečeno nejde o pravdu, co se stalo, ale o pravdu, co USA chtějí, jací lidé jim vládnou a jaké metody používají. Na pravdě o inkriminovaném incidentu nesejde. I kdyby to byli Íránci, kterým nějak záhadně přeskočilo, část lidí stejně USA nikdy po zkušenosti s lodí Lusitania či Tonkinským zálivem věřit nebude, část lidí bude naopak vždycky stát neochvějně za USA a žádná lež a žádný zločin na tom nic nezmění, protože právě ta agresivita, arogance a nevázanost žádnými pravidly – jedním slovem imperialismus – je to, co jim na USA imponuje.

Hus to myslel dobře, ale byl naivní. My už víme dost na to, abychom si mohli otevřeně přiznat, že na pravdě nezáleží. A v byznysu a politice – což je v demokracii vlastně totéž – už vůbec ne.

Agresor altruista

Zní to jako špatný vtip, jako zpupnost nejhrubšího zrna, jako naprostá ztráta soudnosti. Zní to takto a řekl to prezident USA při nedávné inspekci amerických okupačních sil v Iráku:

Amerika by neměla bojovat za každý národ na této zemi, aniž by za to byla odměněna. Pokud chtějí, abychom bojovali, musí zaplatit.

Takže aby bylo jasno, ty nevzdělané stádo tupých vidláků z východu, nebohá Amerika nese na svých bedrech břímě světa. Hrozně ráda by mír, ale musí válčit po celém světě za ostatní, a ještě to všechno sama platí. Ale dělá to jen proto, že chápe svou povinnost a odpovědnost, sama žádné zájmy za svými hranicemi nemá, a pokud má, tak je v žádném případě neprosazuje (a nikdy neprosazovala) vojensky. Opravdu nevím, co si svět bez dobrodiní americké agrese počne. Jediná možnost je začít si za to požehnaní platit, protože USA už nikoho zadarmo bombardovat nebudou. Chceš státní převrat? Zaplať! Chceš být bombardován? Zaplať! Chceš okupaci? Zaplať! Chceš mrtvé civilisty, vypálené školy, sankce, embarga, zničená města? Zaplať! Amerika už to pro tebe zadarmo neudělá.

Snad by takové „státnické“ prohlášení nebyl ani takový problém, kdyby to byl jen další z blábolů šmelináře, kterému se udělal prezident. Bohužel je to podle všeho v USA široce rozšířený blud, nevyhnutelný následek postižení mesianistickým mindrákem. Je-li příznakem šílenství ztráta soudnosti a kontaktu s realitu, pak jsou Američané evidentně kolektivně těžce duševně nemocní. A to už problém je, tím spíš, že takhle banda šílenců je těžce ozbrojená vším, co moderní civilizace nabízí, od jaderných zbraní přes mafiánské metody po akciové trhy.

Demokrati všech zemí, třeba se spojte a na hlavu se stavte, ale tuhle absurditu, která by nebyla vtipná ani na Silvestra, už ničím netrumfnete. A nejenom do konce roku. Válka je mír, mír je válka. Orwell se může jít zahrabat.

Americký imperialismus žije

Nenechte si namluvit, že fráze „americký imperialismus“ je veteš z komunistické propagandy. Je to naopak obrat, který lépe než co jiného vystihuje podstatu americké zahraniční politiky, která je praktickou aplikací maximy pruského generála von Clausewitze o tom, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Nejspíš právě proto se dnes pojem imperialismus v souvislosti s americkou zahraniční politikou skoro nepoužívá, aby naše pochopení toho, co a proč Američané dělají, bylo ztíženo a aby podstata toho všeho tolik nebila do očí.

Americký imperialismus existuje a není to nic tajného, žádné kabinetní spiknutí. Američtí intelektuálové o tom, proč a jak by měly USA vládnout světu sepisují knihy, které jsou běžně k dostání, jejich autoři se stávají řediteli sekcí a odborů na amerických ministerstvech a to, co do těch knih napsali, tam uvádějí v život.

Takže jak zhruba vypadá současný americký imperialismus? Předně, USA chtějí vládnout světu. Oni sami tomu eufemicky říkají „národní zájmy a prosperita“, ale o nic jiného nejde. Za tím účelem chtějí – stejně jako ne zase až tak dávno Británie – kontrolovat světové oceány. A USA jsou přesvědčeny, že světové oceány kontroluje ten, kdo kontroluje Eurasii. A Eurasii kontroluje ten, kdo ovládá pás zemí od střední a východní Evropy přes Blízký východ až k východnímu pobřeží Asie, tzv. „Rimland“. Už to vidíte? Vidíte, kde je Rusko? A kde jsou vojenské základny NATO? Kde mají USA své satelity, eufemicky nazývané „spojenci“?

A jak vypadá aktuálně „Osa zla“? Jsou to Rusko, Čína a Írán, tedy země, které USA nazývají „revizionistické mocnosti“. Revizionistické proto, protože by rády revizi současného světového pořádku, revizi hegemonie USA a revizi svého párijského postavení. A to je přesně to, co USA, které světovému pořádku momentálně dominují, nechtějí. Takže teď další zásadní aspekt amerického imperialismu: USA velice nerady vidí, když se zlepšují vztahy mezi jejich „spojenci“ a některým z tzv. revizionistických států. Štvaní proti Rusku, kterého jsou plná česká média a kampaň proti prezidentu Zemanovi, který se právě o zlepšování vztahů s Ruskem a Čínou snaží, v tomto světle hned vypadají jinak a spekulace o tom, že „spontánní“ projevy občanské neposlušnosti proti Zemanovi organizuje ambasáda USA už nevypadají tak přitažené za vlasy, že?

A jak jsem na to všechno přišel? Nepřišel, ale přečetl v textu Neklidné hranice americké politiky, který sepsal Zdeněk Beránek, zástupce velvyslance České republiky v USA, a ve kterém se zaobírá knihou A. W. Mitchella a J. J. Grygiela The Unquiet Frontier : Rising Rivals, Vulnerable Allies, and the Crisis of American Power (k dostání za cca 500, Kč zde). Mimochodem, ten Beránek na české ambasádě ve Washingtonu evidentně dobře hájí americké zájmy. I tak vypadá imperialismus.