Na pravdě nezáleží


Tak tu máme další incident v Perském zálivu. Někdo napadl dva tankery a USA mají okamžitě jasno, že to byli Íránci. Myšleno samozřejmě íránská vláda, ne nějací povstali. Jako na potvoru se to stalo zrovna v době, když byl v Íránu na návštěvě japonský premiér a jeden z těch tankerů byl japonský. Politováníhodné nedopatření, ke kterému dochází jednou za… pokaždé, když si někdo přeje eskalaci situace. Ale kdo by to jen mohl být? Na tomhle smetišti jsou momentálně jen dva kohouti – USA a Írán. A je to ten americký, který již dlouho tomu íránskému vyhrožuje. A protože americký kohout je známý tím, že nejde pro ránu daleko (a ta rána mívá podobnu bombardování, ochuzeného uranu, války a statisíců mrtvých), nějak mi nejde do hlavy, co by takovým útokem získal Írán. Co by získaly USA je nabíledni – záminku k intervenci. Ale Írán?

Jenže ono je to nakonec jedno, co se přesně stalo a kdo to byl. Pokud se rozhodnou zaútočit na Írán, tak to rozhodně nebude kvůli dvěma napadeným tankerům, to bude jen záminka, kterou USA vůbec nepotřebují. O nějakou pravdu tady vůbec nejde. Přesněji řečeno nejde o pravdu, co se stalo, ale o pravdu, co USA chtějí, jací lidé jim vládnou a jaké metody používají. Na pravdě o inkriminovaném incidentu nesejde. I kdyby to byli Íránci, kterým nějak záhadně přeskočilo, část lidí stejně USA nikdy po zkušenosti s lodí Lusitania či Tonkinským zálivem věřit nebude, část lidí bude naopak vždycky stát neochvějně za USA a žádná lež a žádný zločin na tom nic nezmění, protože právě ta agresivita, arogance a nevázanost žádnými pravidly – jedním slovem imperialismus – je to, co jim na USA imponuje.

Hus to myslel dobře, ale byl naivní. My už víme dost na to, abychom si mohli otevřeně přiznat, že na pravdě nezáleží. A v byznysu a politice – což je v demokracii vlastně totéž – už vůbec ne.

Reklamy

Agresor altruista


Zní to jako špatný vtip, jako zpupnost nejhrubšího zrna, jako naprostá ztráta soudnosti. Zní to takto a řekl to prezident USA při nedávné inspekci amerických okupačních sil v Iráku:

Amerika by neměla bojovat za každý národ na této zemi, aniž by za to byla odměněna. Pokud chtějí, abychom bojovali, musí zaplatit.

Takže aby bylo jasno, ty nevzdělané stádo tupých vidláků z východu, nebohá Amerika nese na svých bedrech břímě světa. Hrozně ráda by mír, ale musí válčit po celém světě za ostatní, a ještě to všechno sama platí. Ale dělá to jen proto, že chápe svou povinnost a odpovědnost, sama žádné zájmy za svými hranicemi nemá, a pokud má, tak je v žádném případě neprosazuje (a nikdy neprosazovala) vojensky. Opravdu nevím, co si svět bez dobrodiní americké agrese počne. Jediná možnost je začít si za to požehnaní platit, protože USA už nikoho zadarmo bombardovat nebudou. Chceš státní převrat? Zaplať! Chceš být bombardován? Zaplať! Chceš okupaci? Zaplať! Chceš mrtvé civilisty, vypálené školy, sankce, embarga, zničená města? Zaplať! Amerika už to pro tebe zadarmo neudělá.

Snad by takové „státnické“ prohlášení nebyl ani takový problém, kdyby to byl jen další z blábolů šmelináře, kterému se udělal prezident. Bohužel je to podle všeho v USA široce rozšířený blud, nevyhnutelný následek postižení mesianistickým mindrákem. Je-li příznakem šílenství ztráta soudnosti a kontaktu s realitu, pak jsou Američané evidentně kolektivně těžce duševně nemocní. A to už problém je, tím spíš, že takhle banda šílenců je těžce ozbrojená vším, co moderní civilizace nabízí, od jaderných zbraní přes mafiánské metody po akciové trhy.

Demokrati všech zemí, třeba se spojte a na hlavu se stavte, ale tuhle absurditu, která by nebyla vtipná ani na Silvestra, už ničím netrumfnete. A nejenom do konce roku. Válka je mír, mír je válka. Orwell se může jít zahrabat.

Americký imperialismus žije


Nenechte si namluvit, že fráze „americký imperialismus“ je veteš z komunistické propagandy. Je to naopak obrat, který lépe než co jiného vystihuje podstatu americké zahraniční politiky, která je praktickou aplikací maximy pruského generála von Clausewitze o tom, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Nejspíš právě proto se dnes pojem imperialismus v souvislosti s americkou zahraniční politikou skoro nepoužívá, aby naše pochopení toho, co a proč Američané dělají, bylo ztíženo a aby podstata toho všeho tolik nebila do očí.

Americký imperialismus existuje a není to nic tajného, žádné kabinetní spiknutí. Američtí intelektuálové o tom, proč a jak by měly USA vládnout světu sepisují knihy, které jsou běžně k dostání, jejich autoři se stávají řediteli sekcí a odborů na amerických ministerstvech a to, co do těch knih napsali, tam uvádějí v život.

Takže jak zhruba vypadá současný americký imperialismus? Předně, USA chtějí vládnout světu. Oni sami tomu eufemicky říkají „národní zájmy a prosperita“, ale o nic jiného nejde. Za tím účelem chtějí – stejně jako ne zase až tak dávno Británie – kontrolovat světové oceány. A USA jsou přesvědčeny, že světové oceány kontroluje ten, kdo kontroluje Eurasii. A Eurasii kontroluje ten, kdo ovládá pás zemí od střední a východní Evropy přes Blízký východ až k východnímu pobřeží Asie, tzv. „Rimland“. Už to vidíte? Vidíte, kde je Rusko? A kde jsou vojenské základny NATO? Kde mají USA své satelity, eufemicky nazývané „spojenci“?

A jak vypadá aktuálně „Osa zla“? Jsou to Rusko, Čína a Írán, tedy země, které USA nazývají „revizionistické mocnosti“. Revizionistické proto, protože by rády revizi současného světového pořádku, revizi hegemonie USA a revizi svého párijského postavení. A to je přesně to, co USA, které světovému pořádku momentálně dominují, nechtějí. Takže teď další zásadní aspekt amerického imperialismu: USA velice nerady vidí, když se zlepšují vztahy mezi jejich „spojenci“ a některým z tzv. revizionistických států. Štvaní proti Rusku, kterého jsou plná česká média a kampaň proti prezidentu Zemanovi, který se právě o zlepšování vztahů s Ruskem a Čínou snaží, v tomto světle hned vypadají jinak a spekulace o tom, že „spontánní“ projevy občanské neposlušnosti proti Zemanovi organizuje ambasáda USA už nevypadají tak přitažené za vlasy, že?

A jak jsem na to všechno přišel? Nepřišel, ale přečetl v textu Neklidné hranice americké politiky, který sepsal Zdeněk Beránek, zástupce velvyslance České republiky v USA, a ve kterém se zaobírá knihou  A. W. Mitchella a J. J. Grygiela The Unquiet Frontier : Rising Rivals, Vulnerable Allies, and the Crisis of American Power (k dostání za cca 500, Kč zde). Mimochodem, ten Beránek na české ambasádě ve Washingtonu evidentně dobře hájí americké zájmy. I tak vypadá imperialismus.

 

Americké tradice


Příběh o tom, jak bratři Allen Dulles (ředitel CIA) a John Foster Dulles (ministr zahraničí) zkoušeli změnit svět je i příběhem o podstatě USA a syndromu vyvoleného národa:

Bratři Dullesové skvěle vystihují podstatu Ameriky. Konkrétně víru, že USA jsou „vyvolený národ“, který rozumí okolnímu světu lépe než tento svět sám. Jejich rodinné zázemí bylo silně ovlivněné náboženstvím a dovedlo je k přesvědčení, že svět je striktně rozdělený mezi dobro a zlo. A že jejich povinností je zlo potírat. Souznělo to s misionářskou tradicí, která je v USA hodně silná. Bratři Dullesové viděli USA jako zemi, která svádí boj na život a na smrt s komunismem. A věřili, že v téhle válce jsou dovolené všechny prostředky. (…) Dullesové chápali nezávislou zahraniční politiku zemí takzvaného třetího světa jako vyhlášení války. A proto rozpoutali tajnou světovou válku s cílem svrhávat vlády v Guatemale, Íránu, Indonésii a podobně.

John Foster Dulles udržoval dobré vztahy s nacistickou vládou ve třicátých letech. V té době pracoval v největší americké právní firmě Sullivan & Cromwell, kde se soustředil na mezinárodní právo, zbohatl a posílil svoji moc. A právě v této firmě pomohl nacistům najít v USA zdroje peněz, ze kterých mohli financovat svoji politiku, banky a továrny. Foster Dulles totiž viděl v Hitlerovi hráz proti komunismu.

(zdroj Bratři, kteří změnili svět)

 

Jemen – pečlivý nezájem


Zatímco je pozornost světa upřena k událostem v Sýrii, v poslední době zejména v Aleppu, odehrává se na Blízkém Východě jiná hnusná a krutá válka – v Jemenu. O ní se ale mluví minimálně, jako kdyby nebyla ani zajímavá, ani důležitá, jako by v ní lidé zase až tak moc netrpěli. Ale oni trpí, zejména děti, vinou války a hladu umírá každých deset minut jedno jemenské dítě na podvýživu, průjem či infekční onemocnění dýchacích cest. Takové malé kolaterální ztráty. Jsou snad jemenské děti méně děti, než ty syrské? Jsou méně hodny zájmu světa, protože jsou chudší, protože nemají satelitní telefon a účet na Twitteru?

Pokračovat ve čtení „Jemen – pečlivý nezájem“

Pozor na dvojakost velmocí


Člověk, který byl přímo v „pekelné kuchyni“, určitě ví, o čem mluví. Tak jako Karel Köcher, údajně jediný sovětský „krtek“ v CIA, když vysvětluje v rozhovoru na DVTV, proč pracoval pro SSSR (což Drtinová není vůbec schopná probrat a pořád Köchera tlačí k tomu, aby přiznal, že byl zrádce a zločinec). Příslušná pasáž začíná na stopáži cca 7:55 a trvá zhruba 3 minuty:

U velmocí existuje podvojnost (rozporná dvojznačnost) mezi domácí a zahraniční politikou. Země, která třeba doma utlačuje opozici nebo porušuje lidská práva se nutně nemusí chovat takovýmto způsobem na mezinárodní scéně. A naopak země, která má na domácí scéně značné demokratické záruky, se může na zahraniční scéně chovat přesně opačně, že potlačuje svobodu jiných národů a zemí. (…) V Sovětském svazu probíhal ten proces, kdy sice doma byl autoritativní režim, ale co do zahraničí se zmírňoval a hledala se dohoda, zatímco ve Spojených státech to bylo přesně naopak.

– Utlačovaly Spojené státy jiné země?
– Strašně. Ale způsobem, který u nás vůbec není znám. Oni to třeba nedělali přímo vlastními vojáky, ale vycvičili místní jednotky, zabijáky, atd., kteří pak likvidovali opozici.

Od těch dob se nic k lepšímu nezměnilo, všechno je naopak ještě horší a intenzivnější.

Zajímavé jsou ovšem i další pasáže, například když mluví o tom, jak za Reagana došlo ke změně americké jaderné doktríny z primárně obranné na čistě agresivní, připouštějící jaderný útok, či když mluví o tom, jak na předání moci Chartě a zvolení Havla prezidentem bylo Gorbačovovo přání a on sám tento vývoj předvídal již v roce 1987.

Jedenáctá lež o syrském konfliktu


Kromě těch deseti již zmiňovaných lží o syrském konfliktu je tu i lež jedenáctá (zdroj):

Válka nezačala, když vláda Bašára Asada na jaře 2011 zakročila proti demonstrantům. Tato verze událostí jsou zamlžovací plané žvásty. Válka začala v roce 2009, kdy Asad odmítnul katarský plán na přepravu plynu z Kataru do EU přes Sýrii. (…) Potrubí Katar/Turecko by mohlo dát sunnitským královstvím Perského zálivu rozhodující dominanci na světových trzích se zemním plynem a posílit Katar, amerického nejbližšího spojence v arabském světě… V roce 2009 Asad oznámil, že odmítne podepsat dohodu umožňující vést potrubí skrz Sýrii „k ochraně zájmů našeho ruského spojence“… Dále Asad rozzuřil sunnitské monarchy v Perském zálivu tím, že podpořil Ruskem schválený „islámský plynovod“ vedoucí od iránských plynových polí přes Sýrii a do přístavů v Libanonu. Islámský plynovod by z šíitského Iránu udělal hlavního dodavatele evropského trhu energií místo sunnitského Kataru, a výrazně by tak zvýšil vliv Teheránu na Středním východě a ve světě…

Tajné depeše a zprávy amerických, saúdských a izraelských tajných služeb naznačují, že v okamžiku, kdy Asad rychle zamítnul katarský plynovod, došli vojenští a zpravodajští plánovači ke shodě, že vyvolání sunnitského povstání v Sýrii ke svržení nespolupracujícího Bašára Asada je proveditelnou cestou k dosažení společného cíle dokončení plynového propojení mezi Katarem a Tureckem. V roce 2009, jak uvádí server Wikileaks, brzy po Asadově odmítnutí katarského plynovodu, začala CIA financovat opoziční skupiny v Sýrii.

 

Sýrie – nepřípustné otázky, nežádoucí odpovědi


Moc dobře se ptá Václav Hořejší:

Neustále se mi ale do mysli, přes usilovnou snahu o vytěsnění, vkrádá otázka: jak se toto hnusné počínání vlastně liší od toho, k čemu docházelo během druhé světové války nejen ze strany nacistického Německa (letecké a raketové ničení Londýna a Coventry, vyhlazovací koncentrační tábory), ale i ze strany spojenců (Drážďany, Hamburk, spousta dalších německých měst, Hirošima, Nagasaki)?

Jak to, že spojenecké letce a jejich velitele, kteří cílevědomě masově zabíjeli německé a japonské civilisty, vyznamenáváme jako hrdiny, kdežto Asad a spol. jsou odpornými padouchy? Jak to, že stejně jako se pohoršujeme nad tím, co provádí syrská armáda, necháváme bez komentáře to, co provádí v Jemenu saudskoarabské letectvo?

Jak to, že v učebnicích dějepisu (zcela správně) odsuzujeme účelově zinscenované události jako požár Reichstagu v roce 1934 nebo „gliwický incident“ v roce 1939, zatímco mlčíme o „tonkinském incidentu“ ve vietnamské válce?

Ale jak je možné, že krátce po vypuknutí syrské krize začaly mnohé demokratické (USA, Turecko, Francie) i zcela nedemokratické (Saudská Arábie a spol.) země zcela otevřeně vojensky podporovat povstalce proti mezinárodně uznané syrské vládě? Není to snad úplně stejné, jako když Rusko začalo podporovat východoukrajinské separatisty?

Vlastně úplně stejně se ptám já sám a úplně stejně bychom se měli ptát my všichni. Ale neptáme a právě proto se někteří musí ptát marně a zoufale stále dokola.

Schválně, napadají vás někoho nějaké odpovědi, jejichž podstatou nebude pokrytectví, imperialismus (čili civilizační rasismus) nebo postulát, že co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi? (A kdo je tady za vola, to snad nemusím ani psát.)

Nepřevrat v Turecku


Když jsem v pátek večer zaregistroval první zprávy o pokusu o vojenský převrat v Turecku (tehdy jsem si ještě myslel, že to není jen pokus, protože představa, že armáda by mohla neuspět, mi přišla komická, nějak jsem totiž nedomyslel, že i v armádě mohou být různé frakce a zájmy), tak mi zatrnulo, o dost víc, než když jsem den před tím četl o masakru v Nice, protože, co naplat, Turecku je členem NATO, sousedí se Sýrií a aspiruje na členství v EU, takže se nás takováto alotria mohou sakra dotýkat. Když se pak ukázalo, že to byl jen takový nepřevrat a turecký prezident Erdoğan svoji moc spíš ještě upevnil a ihned rozjel  čistky v justici (v justici!,  i když o převrat se pokusila armáda) v takovém rozsahu, že seznamy režimu nepohodlných soudců musely být připraveny dlouho dopředu, rozhodně se mi neulevilo, protože je členem NATO a aspiruje na členství v EU. Když k tomu připočtu obvinění USA z toho, že povstale podporovaly (i když včas stačily otočit po větru) a nedávné Erdoğanovy pokusy o usmíření se Putinem, tak mi z toho vychází, že se tu možná hraje nějaká velká špinavá hra, ve které se umažeme také (a když nebudeme chtít, tak budeme umazáni), protože NATO a EU, která neumí říct Turecku „Ne“, i když Turecko už jakoukoliv kompatibilitu s proklamovanými hodnotami EU už ani nepředstírá.Na to se dá říct jen jediné: „Vraťte nám okurkovou sezónu!“