Temný případ S3


Když už jsem recenzoval první i druhou řadu, přidám recenzi i té třetí, možná nejoriginálnější. I tentokrát se děj odehrává v odstrčené Americe chudých, tentokrát kdesi v Arkansasu. Už to ale není jedno vyšetřování, ale hned tři vyšetřování jednoho případu v odstupu několika desítek let, respektive vyšetřování, jeho revize stejným týmem po letech, když se objeví nové důkazy, a snaha stejných policistů, teď starců dávno v důchodu, o konečné nalezení pravdy po dalších dvaceti letech, když se o případ začnou zajímat novináři. Vyprávění, i když není lineární a všechny časové roviny se prolínají, ale není žádný lartpourlartismus, kdy by tvůrčím záměrem bylo diváka zmást, zde je všechno krásně přehledné, a to i díky výrazné změně vzhledu hlavních postav v důsledků stárnutí (hluboce smekám před maskéry).

V třetí řadě Temného případu je kriminální zápletka ještě více než v těch předchozích jen platformou pro samotný příběh hlavních postav, jejich vývoj, konflikty i katarze. Dokonce se nakonec ukáže, že původní zločin nebyl zase až tak temný a monstrózní, jak se od začátku jeví, a že konspirace, která se jako jeho logická součást – i v důsledku organického odkazu na první řadu – přímo nabízí, se nekoná. Ano, dojde k několika vraždám, jejich cílem je zabránit odhalení pravdy, ale není vůbec jasné, co bylo na prapůvodní události, o níž lze prohlásit, že byla víc nehodou, než zločinem, tak nebezpečného, že bylo třeba kvůli jejímu utajení zabíjet?

Třetí řada Temného případu je opět mistrovsky řemeslně zpracovaná, navíc je ale originální, rafinovaná, nikoliv však vyumělkovaná a popírá řadu žánrových klišé. Svým způsobem nabízí i nenásilní filosofický přesah, když nastoluje otázku predestinace situace, když ukazuje, jak jediný chybějící detail může zásadně změnit pohled na situace, nebo jak se odstupem času to, co bylo prve samozřejmé, může najednou podstatně jinak. Práce detektiva není jednoduchá a detektiv může být stokrát poctivý a nadšený, chyby i kompromisy stejně nakonec udělá každý.

Reklamy

Most!?


Dokoukal jsem Most! Ano, díval jsem se. Dívali se všichni, tak jsem se díval také, abych o nic nepřišel. Proč předstírat, že jsem se nedival? Stejně by to každý chápal jen jako lacinou pózu. Díval jsem a nemůžu říct, že by se mi Most! vůbec nelíbil. Svým způsobem se mi i docela líbil. A nejspíš by se mi líbil mnohem víc, kdybych z toho hypu kolem neměl pocit, že si mi líbit musí.

Continue reading „Most!?“

Labyrint II


Protože se mi první Labyrint líbil, na jeho volné pokračování Labyrint II jsem se těšil – a o to více jsem byl zklamán. Značka prostě sama o sobě kvalitu nezaručí. Labyrint II je takový Antilabyrint, to špatné z první série si nechal a zdůraznil a nic nového nepřidal. Pokud první Labyrint ke konci ztrácel dech, Labyrint II byl dýchavičný od začátku a konci už jen bezmocně chroptěl. Snad kdyby byl zhuštěn do dvou tří dílů, tak by to šlo, ale v sedmi byl vyloženě rozplizlý (sic!); z těch sedmi jsem viděl jen šest a nemám pocit, že by mi ten jeden nějak chyběl, že by mi v něm něco podstatného uteklo. Kulhá i příběh, laděný opět do historizujícího mysteriózna. Je vyumělkovaný, překombinovaný a na konci musí být polopaticky vysvětlen, protože z jednání postav a dosavadního průběhu děje se zápletka nedá ani vytušit. Nejpovedenější jsou nakonec zbytné vedlejší postavy a linie (lobbista Kříž a týpek z motorestu). Labyrint II se prostě nepovedl. Či lépe řečeno: odpovídá českým standardům, což je, zejména ve srovnání s „jedničkou“, nedostatečné.

Pustina


Pustina (ČSFD) je chválená a oceňovaná česká detektivní série a já musím uznat, že právem. Pokud jsem před časem vysoce hodnotil Labyrint, tak Pustina je o třídu možná dvě lepší, zejména proto, že je civilní, naprosto logická a konzistentní a zcela se obejde bez jakéhokoliv mysteriózna. Pokud bych hledal něco, co Pustině vytknout, tak jedině že by mohla být o díl kratší a některé vedlejší dějové linie nemusely být sledovány tak důkladně, je ovšem otázka, jestli tomu tak je proto, aby byla dodržena nasmlouvaní stopáž, nebo proto, aby diváka udržovaly v napětí a záměrně ho mátly; skoro se přikláním k druhé možnosti.

Continue reading „Pustina“

Bratrstvo neohrožených


Když už jsem na něj u Pacifiku narazil, tak jsem si řekl, že se na Bratrstvo neohrožených také podívám. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si u každého dílu říkal, že tohle jsem přece už viděl, až jsem si to nakonec řekl u všech. Viděl, ale žádný zvláštní dojem na mě Bratrstvo neudělalo, když jsem to zapomněl. A to přesto, že řemeslně je to opět velmi vydařený počin a vyprávění, až na drobné škobrtnutí někde ve dvou třetinách (asi jiný režisér, což by se dalo ověřit, ale nestojí mi to za to), odsýpá a drží pozornost. Jenže co naplat, když je to konvenční vyprávění konvenčního příběhu o amerických hrdinech v uniformách na druhé evropské frontě Druhé světové války. Příběhu až barvotiskového, ve kterém jsou všichni američtí vojáci chytří, ukáznění a stateční a srabi, blbci, vyčůránci a sadističtí maniaci úplně chybí. V tomto ohledu byl Pacifik lepší, protože méně prvoplánový a ukazující alespoň něco nového, co případnou prvoplánovost kompenzuje.

Schválně jsem se u Bratrstva zaměřil na zobrazení Němců a opravdu – jsou to lidé. Zlí, lhostejní, nebezpeční, ale pořád lidé, že až zběsilost některých Američanů vůči nim vypadá přepjatě a nespravedlivě. (Viz právě zobrazení Japonců v Pacifiku.)

V jistém směru ale může Bratrstvo korigovat i pohled na působení amerických vojáků v Evropě: minimálně pro prvosledové jednotky to až do jara 1945 nebyla žádná bezstarostná kovbojská jízda, byť se jejich ztráty se ztrátami Rudé armády samozřejmě nedají srovnávat.

 

Pacifik


Válečný seriál Pacifik je mladším bráškou oceňovaného Bratrstva neohrožených, odehrává se ale, jak již sám název napovídá, na Tichomořském válčišti. Válka v Pacifiku, tedy de facto válka mezi Japonskem a USA, je v Evropě logicky poněkud opomíjená kapitola Druhé světové války, ale právě o to je Pacifik cennější, že ukazuje jiný pohled na notoricky známé události. Protože po řemeslné stránce je Pacifik perfektně zvládnutý, zaměřím se na to, co jsem se díky němu o válce v Pacifiku „dozvěděl“ (raději v uvozovkách, protože nedokážu posoudit, nakolik je Pacifik autentický jak co do historie, tak do percepce války americkou společností).

Continue reading „Pacifik“

Největším nepřítelem policie je zákon


Jak jsem si první sérii Případů prvního oddělení pochvaloval (bohužel nezapsal), mimo jiné pro její realismus zdůrazňující minimum akce a maximum dřiny (vychodit, vysedět) policejní práce, tak z té druhé jsem, mírně řečeno, na rozpacích. Ne proto, že by se změnil styl, ale proto, že nahlédnutí pod pokličku policejní rutiny je ještě důslednější a jako samozřejmé a chvályhodné (sic!) se tu prezentuje obcházení a ignorování pravidel, kterými by se měla policie řídit. A to nemyslím byrokracii a výkaznictví, které zdržuje od práce i učitele, lékaře nebo podnikatele, ale takové „drobnosti“, jako jsou náležitosti sdělení obvinění, meze jurisdikce atp, o arogantním chování policistů ke „sprostým podezřelým nemluvě“. Je to krásně vidět na tom, jak kolektiv 1. oddělení nepřijme nováčka, který na dodržování pravidel trvá a začne ho brát až v okamžiku, kdy i on pod tlakem poleví.

Continue reading „Největším nepřítelem policie je zákon“

Temný případ S2


Druhá řada Temného případu má s tou první společný jen název (značku!?) a část realizačního týmu, ovšem tu, již není vidět. Příběh, lokace, osoby a obsazení i styl vyprávění (konvenčně lineární a ne tak náročný na diváka) jsou jiné. Vlastně ještě něco je společné: v roli sice pasivní, ale o to významnější, figuruje opět „ta jiná Amerika“, zapomenutá, zbědovaná, vydrancovaná a znásilněná vlastními elitami, jen to tentokrát není luisianský venkov, ale smyšlené kalifornské město Vinci (inspirované ovšem skutečným Vernonem).

Continue reading „Temný případ S2“