Narcos

Seriálu Narcos zbývá sice ještě jedna řada, ale protože Escobara právě zastřelili, pustím se do hodnocení už teď. Tak předně: co se výpravy, kamery, scénáře, hereckých výkonů etc. týče, nelze tomuto počinu z produkce Netflixu opět nic vytknout, jak je ostatně u projektů tzv. quality TV (kam lze myslím zařadit většinu seriálů, o nichž jsme psal) dobrým zvykem. Divák to ocení zejména v případě scénáře, který netrpí žádným vážnějšími vadami (popravdě si nevzpomínám ani na jedinou), postavy jsou dobře vykreslené a jejich jednání logické; zřejmě je právě toto výhoda seriálu, který svým dostatečným časovým prostorem nenutí tvůrce dělat kompromisy a hledat, co by se ještě dalo vystřihnout.

Jak už jste asi pochopili ze zmínky o Escobarovi, námětem seriálu Narcos je život a dílo kolumbijského drogového barona Pabla Escobara, jednoho z takzvaných narcos. Vzhledem k tomu, že jsem nedávno shodou okolností viděl i film Escobar (mimochodem, podle mě mnohem lepší, než jak naznačuje hodnocení na ČSFD), který se s dějem Narcos v mnohém shoduje, je Escobarův příběh vykreslen poměrně autenticky. Přesto je třeba mít na paměti – a autoři sami to na začátku každého dílu připomínají – že Narcos je dramatizace, nikoliv dokument. Ledacos tak může být více či méně změněno či zcela vymyšleno pro potřeby plynulejšího a dramatičtějšího vyprávění. Nelze ovšem říct co, protože Narcos je doplněn autentickými dobovými záběry, které na děj seriálu přímo navazují, a produkce si dala tu práci, že vybrala i typově podobné herce, stejně je oblékla a v některých záběrech dokonce i stejně naaranžovala (nejlépe je to vidět snímku zabitého Escobara, nahoře je záběr ze seriálu, dole autentická fotografie). Hranice mezi realitou a fikcí je tak pro někoho, kdo není odborník na Kolumbii obecně a Escobara zvláště, v podstatě nepoznatelná.

Nutno uznat, že postava samotného Escobara je do značné míry fascinující, protože je vykreslen jako nenápadný strejda s bříškem, který si ikonickým gestem neustále popotahuje špatně padnoucí džíny, a vedle svých sicariů vypadá vyloženě banálně. A až na pár amoků se tak vlastně i chová. Brutální mafián, který má na rukou krve stovek lidí jenom v Kolumbii (mrtvé narkomany a oběti potřebou získat peníze na dávku indukované kriminality v USA, kam Medelínský kartel dodával většinu svého kokainu, nepočítám, protože ani seriál tento aspekt obchodu s drogami neřeší), tak často působí skoro až sympaticky. Přitom nelze říct, že by se ho tvůrci snažili malovat v lepším světle, nebo ho dokonce chtěli heroizovat. V tomto směru se Narcos hodně podobají italské Gomoře, u níž jsem pozoroval stejný efekt, pravděpodobně daný tím, že sledujeme hlavního antihrdinu nejenom v okamžicích, kdy vydává rozkazy k vraždám a teroru, nebo sám brutálně vraždí ty, kteří se mu znelíbili, ale i během ostatních fází jeho života, kterých je ostatně většina, kdy se stará o rodinu, vede obchodní jednání, chodí za ženskými, baví se s přáteli etc. Vzniká tak něco na způsob Stockholmského syndromu, před kterým se musí mít divák stále na pozoru, protože týpek jako Escobar si prostě sympatie a respekt zasloužit nesmí, bez ohledu na to, že existují i další šmejdi, jako je on, a možná i větší.

S již zmiňovanou Gomorou existují i další paralely, dané zřejmě tím, že zločinecké struktury fungují všude na světě podobně, a to je například „konfederační“ organizace kartelu, který sestává z jednotlivých zločineckých klanů (rodin, místních partiček), které sice spolupracují, ale jejich spolupráce je do značné míry vynucená výhodností na straně jedné a brutalitou kápa na straně druhé. To je ostatně nakonec i příčina Escobarova pádu, který dokáže úspěšně vzdorovat kolumbijskému státu i jeho americkým spojencům a vaz mu zlomí až ztráta loajality hlavy jednoho z klanů kartelu, které v návalu vzteku zavraždí manžela. Nebýt touhy po pomstě a z ní pramenící zrady, nebyl by Escobarův pád zřejmě tak rychlý a definitivní, pokud by vůbec padl. Svoji roli v jeho pádu ovšem sehrála i ochota státních aktérů – a zde zejména USA – vypustit z kolumbijské džungle do měst fašistické bojůvky doposavad vraždící komunistické povstalce a nachomýtnuvší se vesničany a nechat je vraždit Escobarovi kumpány i příbuzné a ještě je při tom aktivně podporovat, samozřejmě bez ohledu na brutalitu jejich metod, který si v ničem nezadá s těmi Escobarovými, i bez ohledu na „kolaterální ztráty“ mezi civilním obyvatelstvem. Pozice americké DEA v Kolumbii je vůbec zajímavá, protože to vypadá, jako kdyby měla volnou ruku ve vyšetřování a zatýkání Kolumbijců i úkolování kolumbijských bezpečnostních složek, což ale nikdo neřeší ani nevysvětluje. Jediné, co se řeší, je případné vydávání kolumbijských občanů do USA, či přímá vojenská intervence strýčka Sama, který už by byla na Kolumbijce příliš.

Za mě nejodpudivější postavy ovšem nejsou Escobar a jeho horda profesionálních vrahů. ale Escobarova matka a důstojník CIA. Matka tím, jak stále omlouvá Escobarovy zločiny a už jeho uvěznění (navíc ve vlastním fešáckém kriminále) považuje za do nebe volající nespravedlnost, natožpak jeho likvidaci bezpečnostními složkami. A důstojník CIA tím, jak ochotně zásobuje zbraněmi i informace zmíněné fašistické bojůvky i konkurenční kartel z Cali, v nichž si pěstuje vehikl proti komunistickým povstalcům, takže zatímco Escobar jde ke dnu, dovoz kokainu do USA utěšeně roste. A tady je ještě jedna paralela s Gomorou: náznaky toho, že vedle takřka démonických hlavních antihrdinů existují i další, mnohem bohatší, mocnější i démoničtější, kteří jsou ale zároveň mnohem uhlazenější, s lepším původem i lepšími kontakty, jen o nich nelze mnoho říct, protože nejsou tak na očích.

Aspektem, který Narcos neřeší vůbec, přitom je pro pochopení Escobara i situace v Kolumbii zřejmě zásadní, je Escobarova podpora mezi chudinou z Medelínu. Podle všeho to totiž není jen tím, že pro ně Escobar stavěl domy, kostely i fotbalová hřiště, čímž pro ně udělal zjevně tisíckrát víc, než vláda (sám se prohlašoval za medelínského Robina Hooda), ani tím, že byl jeden z nich. (Jak sám o sobě jednou prohlásil: „Já nejsem boháč – já jsem chudák s prachama.“ A že těch prachů měl. Milióny, možná i miliardy dolarů na hotovosti, zakopané v tajných skrýších po celé Kolumbii, které mu ovšem nakonec byly k ničemu.) Podle všeho za tím muselo být něco dalšího: útisk ze strany vlády vůči chudým či lhostejnost k jejich problémům, co vedlo chudé z Medelínu k tomu, že byli loajálnější spíš s drogovým bossem, než se spravedlností. A nebýt bombových útoků, včetně jednoho na letadlo, zřejmě by měl Escobar podporu velké části kolumbijské populace. Tato sociálně-kritická dimenze kolumbijské reality ovšem v seriálu není, stejně jako její již zmiňovaný protějšek z drogové scény USA. Ale asi to nelze považovat za nedostatek, protože výsledný tvar by pak byl příliš rozplizlý, zatímco takto je velmi dobře srozumitelný a vypointovaný.

Narcos je dobrá podívaná, dokonce víc než podívaná, ale také nebezpečná podívaná, protože snadno může vést ke vzniku sympatií s někým, kdo si je nezaslouží, bez ohledu na to, že jiní si je nezaslouží ještě méně.

1 komentář: „Narcos

Váš příspěvek do svévolně moderované diskuse

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s