Tagged: Česko
Přizdisráči
Kauzu kolem (ne)přijetí 50 syrských sirotků asi nemusím nijak zvlášť představovat, a vlastně bych ani nemohl, protože primární návrh/výzvu/apel/prosbu, či jak to vlastně začalo, jsem vůbec nezaregistroval, to až následnou melu, ve které po sobě oba tábory, tj. pro i proti, už pálili těžkými kalibry. Zatím to je tak, že reálně vyhrávají odmítači, protože nepřišla ani noha, a morálně je to plichta, protože strana „pro“, neschopna tváří v tvář tak radikálnímu odmítnutí ideálů humanitních argumentovat, skončila u sípání vulgarit, zatímco strana „proti“, která nedokázala ideály humanitní ještě zcela vytěsnit, spřádá čím dál tím krkolomnější důvody, proč nikoho nepřijmout.
Představuje si to jako Merkelová válku
Pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění.
To se prý u příležitosti Mezinárodního dne uprchlíků nechala slyšet německá kancléřka Merkelová v narážce na poválečný odsun Němců ze střední Evropy.
Část českých politiků se proti tomu ihned ohradila. To byli ti, kteří vzápětí dostali nálepku „nacionalisté“. Jiná část české (sic!) veřejnosti se za kancléřku postavila, že prý byl výrok vytržen z kontextu. To byli ti, kteří se považují za mravní a intelektuální elitu národa a v politice mají momentálně zastoupení spíše marginální, o to více jsou ale vidět v médiích a na sociálních sítích.
Letité české mindráky
V sobotních LN dostal podnikatel (zřejmě zásadní kvalifikace pro publikování v novinách) Sekyra prostor o otištění své poněkud konfúzní a eklektické eseje Návraty české otázky, ve které z důvodů, které nejsou zcela zjevné, přičemž jako nejpravděpodobnější se jeví, že zase budou nějaké volby, semlel Masaryka, Patočku i Havla. Nicméně jeden odstavec je velmi poučný a aktuální, neb ukazuje, jak letité a hluboce zakořeněné jsou české mindráky ze Západu, které jsou i dnes hnacím motorem té části české společnosti, která sama sebe považuje za intelektuální a morální elitu:
Pekař (…) uznal, že husitství je“nejvýznamnějším příspěvkem k budování „evropské osvěty“, na rozdíl od Palackého však připomněl, že jde o podíl v „myšlenkové a mravní snaze, již k nám vnesla cizina,“ neboť „autonomie českého vývoje je omezena“ evropským duchovním vývojem, který je „nejdůležitějším faktorem našich dějin a hlavním tvůrcem našeho osudu“
Rovněž Patočka si později všiml, že „Západ má sklon vidět u nás jen odvozeniny a napodobeniny.“ (…) Z toho vyplývá, že pokud usilujeme o tvořivou kontribuci k vývoji Západu, musíme být „západnější než Západ sám“.
Kolik malosti ve slovech mužů, kteří jsou automaticky řazeni mezi intelektuální a mravní velikány, kolik škemravé devótnosti. Vždyť co jiného je zde v podstatě navrhováno, než sofistikovanější forma tzv. kargokultu? Bohužel, jak již bylo řečeno, tato potřeba být papežštější, než papež, je pro nezanedbatelnou část českých (samozvaných) elit natolik určující, až se stává totalitární karikaturou jakýchkoliv pokrokových snah a zcela paralyzuje a sabotuje veškeré alternativní možnosti a směry. Přesně v duchu hesla: „Raději se mýlit s Německem, než mít pravdu s Ruskem. Již 100 let.“
Moje řeč
Kde se bere nostalgie po minulém režimu? Či lépe řečeno: odkud pramení skepse k tomu současnému? Stručně řečeno: ze zkušenosti a ze srovnání. Velmi dobře to zformuloval Štěpán Kotrba:
Podstatné je to slovo společně. Ti lidé budovali infrastrukturu komunit, které tvořily společnost. (…) Tato obrovská síla a pracovní nadšení trvající čtyřicet let daly lidem přesvědčení, že je to jejich země, jejich vlast. Že to, co dělají, dělají pro sebe. Pro děti. Pro vnuky. Aby se měli líp než děda. Dnes už ta vlast není naše. Patří vlastníkům půdy, nemovitostí, vlastníkům fabrik a statků. (…) A proto je Česko pro mě adresa trvalého bydliště, daňový domicil, ale už ne vlast, za kterou bych byl ochoten bojovat, krvácet či umírat. Protože stát se nestará o seniory, nemohoucí a slabé tak, jak by měl a jak od něj ti senioři očekávali celý život. (…) Toto odcizení státu od občanů je příčinou nostalgického vzpomínání i idealizování předchozího režimu.
Nyní počítejte se mnou: Nyní je 28 let od roku 1989. Čili bychom měli mít odpracováno tolik co předchozí, komunisty řízený režim udělal od roku 1948 do roku 1976. (…) Kolik jsme toho stihli vybudovat za posledních 28 let „svobody“ bez komunistů? Kolik kilometrů silnic, železnic, kolik nádraží a letišť? Kolik kilometrů metra, tunelů a kolik elektráren? Kolik přehrad? Kolik nových škol a školek? Kolik nemocnic?
K čemu je vám svoboda slova, když nadávky na vládu a poslance nikdo neposlouchá? K čemu jsou vám vaše lidská práva, chcípáte-li pod mostem s neléčeným bércovým vředem?
Prosím přiměřeně
Máme tu 21.srpen a s ním výročí invaze spřátelených zemí do Československa roku 1968, již tradičně nazývané „sovětská“, nověji „ruská“, aby ta pachuť zůstala, ačkoliv se jí aktivně zúčastnili i Poláci, Maďaři, Bulhaři a Němci (ti byli obzvláště aktivní, dnešní terminologií vyložení jestřábi). Obligátní dvě minuty nenávisti k Rusku a Rusům se dnes změní na dvacetičtyřhodinovku, ne-li týdenní maraton. Potřeba některý jedinců nenávidět Rusko a Rusy je přímo fyzická a srpnová invaze, zredukovaná na sovětskou, potažmo ruskou roli, a následná okupace představují pro tuto nenávist vítanou živnou půdu. Jenže, přátelé, nemohu si pomoci, ale intenzita alergie na Rusy je zcela nepřiměřená tomu, co v roce 1968 provedli. Není nejmenší důvod je za to chválit, byla to tehdy od sovětského vedení kolosální politický chyba a nepěkný podraz na spojence, ani je omlouvat, ale ve srovnání jinými nepříjemnostmi, které nás ve dvacátém století potkaly, se zase zase až tak moc nestalo. Mrtvých v souvislosti s invazí v roce 1968 se po nejnovějším navýšení uvádí 137. Jediný spojenecký nálet na Prahu v roce 1945, navíc omyl, má na kontě obětí 701, další, tentokrát plánovaný 235. O následcích německé okupace a Protektorátu, jdoucích do stovek tisíc nemluvě. Přitom Američanům jsme nikdy nic ani nezazlívali a Němcům jsem odpustili, a pokud ne přímo odpustili, tak s nimi alespoň umíme a chceme vycházet a dědictví Protektorátu není v česko-německých vztazích každodenní agendou. Proč to samé nejde s Rusy? Proč nedokážeme odpustit i jim, proč nedokážeme vycházet i s nimi? Nikdy jsem neslyšel o tom, že by si Indové dennodenně připomínali britskou okupaci, nebo že by Vietnamci byli fanaticky na kordy s USA, přitom v obou případech by byly důvody řádově pádnější, než u české averze k Rusům. Česká reakce na Rusy, opřená o okupaci z roku 1968, která zcela přebila mnohem významnější osvobození v roce 1945, je zcela nepřiměřená a nedospělá. A český národ už by sakra dospět potřeboval.
Prasečák
Tuto úvahu na téma prasečák na místě bývalého romského tábora v Letech u Písku jsem si původně sesumíroval v hlavně v reakci na tento tweet
a následné vysvětlení: „Teď pointa. Napřed fakta: u Bystřice(BN) stál za války pracovní tábor pro nežidovské míšence. Dnes po jeho okraji vede E55, většina plochy jsou domy a pole. Bylo zde kolem 1500 osob (např. spisovatel Karel Nový), také pár Romů. Zemřeli jen 4 vězni. A teď otázky: když zbouráme prasečák a nepřeložíme E55, ukážeme tím (dle vzoru Lety), že položidé nejsou rovni jiným obětem nacismu? Nebo to tolik nevadí, když tábor byl RELATIVNĚ humánní? Já opravdu nevím. Reakce a zamyšlení (i bez reakce) vítány.“ Měl jsem ale dovolenou, tak jsem ji v té hlavně nechal.
Včera ale vlastník prasečáku souhlasil, že prasečák odprodá vládě (která jej velmi pravděpodobně zavře a zbourá) a dnes se na to konto objevil článek s titulkem Naprosté vítězství cikánů – vláda chce vykoupit vepřín v Letech (záměrně nelinkuji, abych tomu šálku žluče nedělal reklamu, koho zajímá, najde ho tom, kde jsou selsky rozumně politicky nekorektní a nemají rádi Židy (mj.); pikantní ovšem je, jak je ten titulek věcně zcela špatně). A už to muselo ven.
I já jsem klik na „Ne“, ani mě by nevadilo, kdyby v Letech vedla dálnice a nepožadoval bych její zbourání. To bylo instinktivní rozhodnutí, které jsem po vysvětlení začal promýšlet – a opět skončil u nevadilo. Důvody jsou dva: technický a symbolický.
Technický důvod je jasný: zbourat nebo přeložit prasečák je jednodušší, než zbourat nebo přeložit dálnici, i dopady jsou řádově menší (pokud vůbec nějaké) a protože nejsem fundamentalista, tak bych na základě poměru „cena/výkon“ dálnici nechal. Ostatně, není snad jediné naše město, které by nestálo na kostech těch, kteří v něm žili (a trpěli!) v minulosti.
Pak je tu ovšem zcela zásadní rovina symbolická. Prase je v naší kultuře prostě nadávka, zvíře nečisté, a existence prasečáku na místě romského (cikánského) tábora je silným symbolem podřadného postavení Romů v naší společnosti. Zachovat prasečák znamená toto podřadné postavení potvrdit, zlikvidovat ho znamená podřadné postavení Romů zpochybnit a naznačit, že jsou stejně hodnotní lidé, jako my, a jejich perzekuce je stejně nemravná, jako kdyby byl perzekvován kdokoliv jiný. Tuto symbolickou hodnotu dálnice nemá, nikdo není méně člověkem proto, že přes jeho pomyslné kosti vede hodnotově neutrální dálnice a nezíská více lidskosti, pokud by ji někdo zboural. V případě prasečáku je to ale očividně přesně naopak, viz citovaný titulek (který v českém chucpenetu dozajista nebude výjimkou potvrzující pravidlo o slušných Češích).
Proto je prasečák v letech tak důležitý. Ne kvůli produkci masa, ne kvůli těm pár pracovním místům, které jsou na něj navázány, ale jako symbol konzervativních hodnot, symbol vzpoury proti „politické korektnosti“ a „neomarxismu“. Zbořit prasečák v Letech znamená nabořit svět zamindrákovaných českých nácíčků. A ti to dobře vědí a proto tak kvičí.
Nebýt této symbolické hodnoty, nebo kdyby to nebyl ausgerechnet zrovna prasečák, mohl by podnik zůstat stát, takhle ale bude skutečným vítězstvím, pokud bude zbourán. Nebude to ale vítězství Romů, nebo dokonce Cikánů – bude to vítězství nás všech. Ve světě, kde je přijatelné, ba přímo žádoucí, aby prasečák dělal z koncentráčníků symbolicky prasata, totiž čeká nějaký ten koncentrák na každého, jen v něm Češi nebudou dělat bachaře, ale mukly.
Nebezpečný zbraňový populismus
Patřím k lidem, kteří cítí bezpečněji ne proto, že mohou nosit zbraň, ale proto, že ji nosit nemusí. Jsem totiž toho názoru, že jediným smyslem existence zbraní je zabíjení a má-li být normální mít zbraň, potom musí být logicky normální i zabíjet se navzájem. A v tom pokrok nevidím ani nic jiného dobrého, středověk už jsme měli.
Demagogie bojovníků s dojmy
Už jsem myslel, že se nejnovější „Štěchiádě“ vyhnu, když vypukla zrovna v době, kdy jsem měl problémy s blogem, ale asi ne, neb se pořád vrací, jako teď v článku Štěch rozšířil řady dojmologů. Nechejte už proboha OSVČ na pokoji.
Tak se prý Štěch zásadně mýlí, když říká:
[OSVČ] platí pouze jednu třetinu pojištění zdravotního a sociálního
neb:
OSVČ odvádí na sociálním pojištění v průměru v porovnání se zaměstnanci méně o 53 %. Stejným způsobem se porovnávaly i zdravotní odvody, kde OSVČ platí v průměru méně než zaměstnanec o 41 %
Ano, 53% opravdu není 66%, jak by odpovídalo Štechově třetině, ale také to není 5%, aby na tom nezáleželo, jak se snaží článek sugerovat. OSVČ skutečně platí na odvodech méně, než zaměstnanci, a ten rozdíl je významný. Pro principiální diskusi jsou konkrétní čísla, notabene s přesností na 1%, nezlobte se na mě, víceméně nepodstatná.
Dosti demagogický je podle mě i závěr článku, kde autor tvrdí:
Pokud chce nyní firma najít pracovníka, musí mu nabídnout vyšší plat. A čím více roste poptávka po zaměstnancích, tím více rostou mzdy. Kdyby se tak Štěchův plán realizoval a skutečně by se řada OSVČ nechala zaměstnat, jen by se zvyšovala nabídka zaměstnanců a tlak na růst mezd by opět klesl.
Aby toto byla pravda, muselo by na jedné straně platit, že firma, která nesežene zaměstnance, zakázku živnostníkovi nedá a raději nechá práci neudělanou, a na druhé straně že živnostníci mají většinově nouzi o zakázky a volné kapacity, takže jejich zaměstnáním by se tyto kapacity alokovaly. Pokud ale ekonomika roste a poptávka po práci není uspokojena, potom přechod mezi zaměstnancem a OSVČ nemůže mít na cenu práce zásadní vliv a jediné, co by se změnilo, by byla struktura nákladů a odvodů.
Když nemůžou, přitlač
Po snížení příspěvku na živobytí pro dlouhodobě nezaměstnané se od června snižuje i doplatek na bydlení. Prý aby se zaťal tipec obchodníkům s chudobou a bytovým lichvářům, tedy těm, které stát a municipality aktivně pomáhaly vytvořit a vykrmit, mj. i fundamentalistickou privatizací bytového fondu. Co teď stát čeká? Že když sníží doplatek na bydlení, že lichváři adekvátní sníží ceny? To se samozřejmě nestane, jen ti na úplném dně to budou mít zase o něco těžší, zase pro ně bude složitější vyjít s penězi, zase to dopadne především na jejich děti, zase zbude méně peněz na jídlo, na boty, na dopravu, zase bude méně motivace zapojit se do života společnosti a respektovat její většinová pravidla. Upřímně, takhle nastavená pravidla si o nějaké to porušování vyloženě říkají. Nebo co jiného může čekat společnost, která čím je bohatší, tím krutěji se chová k chudým? Ekonomika šlape, nezaměstnanost klesá (byť kolikrát za cenu pracující chudoby), tak kdy jindy by si mohli i ti nejchudší polepšit? Místo toho se jim ale ještě trochu přitáhnu šrouby. Ať vidí, zač je toho loket! Jen ať má mizerně placený zaměstnanec dobrý pocit, že se nemusí dělit s „parazity“, pak se ze samé radosti nebude ptát, proč je tak mizerně placený. Jen aby se nám tahle uvědomělá krutost brzy nevymstila. Už jenom tím, když ekonomika škobrtne a z masy „slušných“ Čechů se naráz stanou také „paraziti“.
Tiše, vůdce maká a sní
Andrej Babiš sepsal cosi, co v tomto rozhovoru označuje za Vizi 2035, prezentuje to jako dlouhodobý program ANO, který nemá nic společného s letošními volbami, oficiálně se to jmenuje O čem sním, když náhodou spím, všechny v tom zaujala zmínka o tom, že se děti mají učit o kolonizaci Marsu a nikde se to nedá sehnat, ani na webu ANO, který jsem kvůli tomu obětavě navštívil.
