Řídit stát jako hitparádu

Premiér Babiš navrhl odvolání ministra dopravy Kremlíka, protože nezvládl zakázka na e-shop na dálniční známky. Nezvládl znamená, že měla stát 400 miliónů, ale jeden pak napsal, že je to hodně, a druhý, že to udělá za víkend zadarmo a pan ministr se během pár dní musel poroučet. Co na tom, že jeden si plete informační systém s webovým formulářem a druhý vývoj softwaru s programováním. Čtyři sta miliónů je hodně a když je „zachráníte“, tak jsou PR bodíky vaše. A tak premiér Babiš odstřelil od boku ministra, protože čtyři sta miliónů je jednoduché a srozumitelné pro všechny voliče, na rozdíl od komplexity vývoje, údržby a provozování informačního systému. Tím neříkám, že cena 400 miliónů je za daný produkt adekvátní, to podle všeho není, ale to momentálně nikdo nemůže vědět, ani premiér Babiš, protože kvalifikovaný audit nemohl tak rychle nikdo udělat.

Nedokončená dálniční síť, nedokonče železniční koridory, neexistují rychlodráha na ruzyňské letiště, privatizací rozvrácená osobní železniční doprava, tranzitní doprava neúnosně zatěžující obce, problémy s parkováním přímo ohrožující životy i majetek statisíců občanů (pražská sídliště jsou pro kvůli zaparkovaným osobním automobilům prakticky neprůjezdná) ani tisíc a jeden další problém, nic z toho ministru dopravy vaz nezlomilo, ale jeden předražený informační systém ano, protože ten se dá snadno „vyřešit“ a to řešení výhodně prodat.

Svojí židlí si tak zatím může být ministra zdravotnictví Vojtěch, protože kolabující zdravotnictví, zhoršující se dostupnost zdravotní péče, nedostatek personálu, neustále rostoucí průměrný věk lékařů, které nenahrazující mladí absolventi, ani nedostupnost léků, které jsou sice nezbytné, ale málo se na nich vydělává, se snadno nezredukují do jednoho impozantního čísla, které pak někdo rozmázne v novinách. Možná ale jednou draze nakoupí dekubitní matrace a dobrovolníci panu premiérovi nabídnou, že přes víkend nacpou stejný počet slamníků zadarmo a pan ministr pojede jako namydlený blesk.

Protože pan premiér neřídí stát ani jako veřejně prospěšnou společnost, ale ani jako tu firmu, pan premiér řídí stát jako hitparádu: zařazuje a vyřazuje písničky podle toho, jak to vypadá, že se budou lidem líbit. Hitparádu populární hudby, dlužno dodat, protože ničím složitějším, než je Eva a Vašek, by si nedovolil své voliče zatěžovat. Symfonický orchestr možná hraje krásně, volič Wagnera neocení, tak proč ho s ním obtěžovat.

Tak schválně, jak si povede skokan měsíce Havlíček.

Rozdělená společnost

Dnes a denně, zas a znova si část společnosti stěžuje na to, že je česká společnost jako celek rozdělená. Je přitom evidentní, že je toto rozdělení podle stěžovatelů zásadně špatně, už méně zřetelné ale je, jak je vlastně rozdělena, proč je to podle nich špatně a jak by to mělo být správně. Nezbývá, než se pokusit na tyto otázky odpovědět sám.

Tak především, za všechny ty teď už roky, kdy stesky na rozdělenou společnost čtu a poslouchám, nikdy jsem nepostřehl, že by tyto stížnosti mířily na ekonomické, sociální či etnické bariéry, které by společnost rozdělovaly. Stížnosti nemíří na to, že by se stěžovatelé s někým potkávat nemohli, oni si stěžují, že s někým potkávat musí – s lidmi, kteří jsou jiní, s lidmi kteří mají jiné názory, jiné preference, jiné sympatie a jinak volí. Zatím to nikdo z nich neřekl na plná ústa, ale nabízí se logická úvaha, že ti, kteří na rozdělenou společnost žehrají, by zřejmě nejraději měli společnost sjednocenou. Sjednocenou pod jednou stranou, jednou vládou a jedním praporem – tím jejich.

Je to o to absurdnější, že na rozdělenou společnost nejvíce nadávají ti, kteří se zároveň nejhlasitěji hlásí k odkazu tzv. Sametové revoluce. A jak já si ji pamatuji, tak jedním z nejhlasitěji a nejzřetelněji artikulovaných požadavků tehdy nebyla restaurace kapitalismu (po té otevřeně nevolal nikdo), ale požadavek plurality, požadavek konce vlády jedné jediné strany s jednou jedinou ideologií a nastolení takových poměrů, kdy nebude existence různých názorů a postojů nejenom trestná, ale ani divná.

Teď tu pluralitu máme – a je to špatně. Ti samí lidé, kteří těžce nesli, když museli mlčet sami, teď těžce nesou, když nemusí mlčet druzí. Jestli někdo rozděluje společnost, tak jsou to právě oni se svými požadavky na dělení občanů na správně (jako oni) a špatně (jinak, než oni) smýšlející, a ne prezident Zeman, kterého z toho systematicky obviňují. Prezident nenutí jednoho, aby stát tady, druhého, aby stál tamhle, a oba, aby se navzájem nenáviděli a nadávali si. Že je prezidentem zrovna Zeman není příčinou, ale projevem toho tzv. rozdělení, ve skutečnosti přirozené pestrosti.

Osobně si myslím, že je lepší „rozdělená“ společnost, ve které vedle sebe koexistuje celá plejáda názorů, než „sjednocená“, ve které je připuštěn jen jeden jediný „správný“ názor, a která zkolabuje v okamžiku, kdy kontrola ochabne a přijde nevyhnutelná konfrontace s názorem odlišným. I já vidím, že je naše společnost nemocná, což se projevuje stále vyhrocenějšími mezilidskými vztahy, ale nesouhlasím ani s tím, že je nemocná proto, že je rozdělená, ani s tím, že je rozdělená proto, že je nemocná. Je nemocná proto, že se není schopna vypořádat s něčím tak přirozeným a jádru zdravým, jako je koexistence různých názorů, priorit, zkušeností a řešení. A těžko společnost uzdravíme tím, že se pokusíme jednu její nezanedbatelnou část amputovat. Tím totiž nezískáme jednu zdravou společnost, ale dvě nemocné, teď už definitivně rozdělené. A právě proto bych byl velmi, rád, kdyby se ji nepokoušeli „léčit“ ti, kterým se nejvíce zdá nemocná.

Správně špatně

Byl tu teď takový průzkum, jestli bylo za socialismu lít, a světe div se – nemálo lidí odpovědělo, že ano. První, co mě napadlo, bylo že vám ta propaganda moc nefunguje. Třicet let tlučete lidem do hlavy, že za socialismu bylo tak špatně, že líp bylo i za Protektorátu i za Třicetileté války, a teď tohle. Druhé, co mne napadalo, že se vám ta revoluce moc nepovedla. A čekal jsem posměšky a invektivy na adresu pamětníků, kteří si špatně pamatují, protože mileniál z pražské kavárny ví samozřejmě mnohem lépe, než horník z Ostravy, jak se tomu horníkovi žije teď a jak se mu žilo před tím. Posměšky a invektivy se kupodivu nedostavily, a k mému ještě většímu překvapení i lidé, pro které je Sametová revoluce stejný vrchol dějin, jako druhý příchod Krista, připustili, že deziluze části populace je adekvátní reakcí a signálem, že ne každý byl vítěz a hodně lidí revoluce prostě hodila přes palubu. (Vzhledem k tomu, jak prosperují privatizační šmejdi, v tomto případě spíš než svoje děti požrala revoluce svoje rodiče.)

A za třetí mi došlo, že takhle je to správně, že je to přesně tak, jak to má být. Budujeme totiž kapitalismus a jedním z kategorických imperativů kapitalismu je „urvi, co můžeš“. Étos kapitalismu leží v konkurenci a úspěchu. Kdyby uspěli všichni, nebyl by to kapitalismus, ale socialismus. Že všichni neuspěli není důkazem neúspěchu revoluce, ale jejího úspěchu: podařilo se vybudovat společnost, kde si lidé nejsou rovni, společnost, kde jedni vítězí na úkor druhých. Kdyby nebylo poražených, nebylo by ani vítězů. Chceme-li tedy mít vítěze – a to chceme, když chceme kapitalismu – musíme mít i poražené.

Správné množství poražených – takové, aby by byli dost vidět a vítězové i „vítězové“ (tj. těsně neporažení či ještě ne poražení) viděli, že jsou vítězi (a byli vděční režimu za to, že je nechal zvítězit), ale přitom takové, aby nepředstavovali rozhodující sílu a nemohli otočit kormidlem dějin pryč od privatizace, liberalizace, deregulace a závodům ke dnu po zádech druhých. Zkrátka všechno je, jak má být. Už jenom proto, že v kapitalismu neexistují žádné objektivní příčiny neúspěchu, žádné objektivní limity a handicapy, ale jen a pouze osobní selhání a neschopnost, takže se žádný slušný (čili kapitalismus vzývající) člověk těmi poraženými vůbec nemusí trápit. Trápit by se měl jedině tím, jestli on sám dost maká, aby ho trh nechal nejenom přežít, ale ještě mu vyplatil prémii.

Revoluce zvítězila a data to dokazují – máme přesně takovou společnost, jakou jsme chtěli. Rozdělenou.

Konec čapích nadějí

Poslání premiéra – a také, ne-li především, oligarchy – Babiše před soud v kauze Čapí hnízdo byla jistou částí české společnosti (nepřesně a zkratkovitě si ji onálepkujme jako „Pražskou kavárnu“ nebo „Chvilkaře“) poslední šance, jak ho porazit alespoň justičně, když politicky na to nemají. Pro případ, že bude obžalován, se už nepochybně připravovaly oslavy nezávislosti státního zastupitelství. Jenže státní zastupitelství rozhodlo, že trestní stíhání zastavuje. Ani Andrej Babiš, ani nikdo jiný v kauze Čapí hnízdo před soud nepůjde. A pro zmiňovanou část české společnosti je jednoznačný důkaz toho, že to samé státní zastupitelství nezávislé není. Jaksi jim při tom uniká, že nezávislost nespočívá ve výsledku rozhodování, ale v jeho procesu.

Jenže ono jim toho uniká více. Například si vůbec nepřipouštějí, že zastavení kauzy Čapí hnízdo vůbec nemusí být důsledkem toho, že Babiš je premiér, Benešová ministryně spravedlnosti a Zeman prezident, ale prostě toho, že státní zástupci po zvážení shromážděných důkazů usoudili, že toto důkazní břemeno zkrátka neunesou, a proti armádě elitních právníků a řádově větším lidskými i finančními zdroji, které by na ně Babiš poslal, už vůbec ne.

Jinými slovy, že důvod zastavení trestného stíhání, do kterého některé vkládali tolik nadějí, vůbec nemusí být ve zbabělosti a závislosti státních zástupců, jak to bude jistě prezentováno, už jenom proto, aby se ve veřejném prostoru neobjevovalo jiné možné vysvětlení: důvode není ten, že Babiš je premiér, ale že je to oligarcha; důvod není v tom, že by státní zastupitelství nebylo nezávislé, ale v tom, že český právní řád je záměrně nastaven tak, aby lidem jako je Babiš v nepřekážel.

Nadějím, že bude možné přibrzdit Babiše beze změny společenských poměrů je konec. Pokud má být Babiš uvázán na řetěz – a nejenom Babiš, ale i Bakala, Kellner, Koláček a jak se všichni ti oligarchové, o nichž většinu času není vůbec slyšet, ačkoliv mají reálně mnohem větší moc, než všichni ministři a státní zástupci dohromady, protože mají peníze – bude zkrátka nutné učinit podstatné systémové změny. Snad to teď, když už není možné doufat v trestní stíhání, které mohlo podstatu problému ještě nějaký čas maskovat, bude jasné.

Alespoň se ukáže, jestli „Chvilkařům“ z „Pražské kavárny“ jde jen o Babiše osobně, nebo o oligarchii obecně.

Budoucnost českého antikomunismu

Včera zaujala zpráva o tom, že podle jednoho z volebních modelů by se KSČM po 30 letech od převratu poprvé nedostala do Sněmovny. Sláva, hurá, Bůh nás miluje. Frenetické nadšení zavládlo zejména mezi členy a stoupenci TOP09, které ten samý model předpovídá úplně stejný osud se stejnými 4,5% voličských preferencí. Nechme teď stranou, že říkat si komunista a být komunista není totéž a že KSČM je podle západoevropských standardů navzdory svému názvu spíše umírněná sociální demokracie, a položme si otázku, jestli by mezi českými antikomunisty neměla místo nadšení zavládnout spíše panika?

Protože co si počne český antikomunista bez českého komunisty? Kým bude strašit? Proti komu bude mobilizovat? Na koho se bude vymlouvat? Není snad právě antikomunismus onou Masarykovou konstituční ideo, s níž současný český stát stojí a padá? Bez obav. Český antikomunista není žádný malý blbec. Český antikomunista je velký blbec. Ale jako správný pionýr je vždy připraven. Český antikomunista má vždy v záloze dostatek „komunistů“, kterými bude strašit, proti kterým bude mobilizovat a na které bude svalovat vinu za to, že u nás ještě nenastal fašistický ráj na zemi. Český antikomunista má v záloze hned tři esa v rukávu: Piráty, Zelené a Rusy.

Nehledejte v tom politickou, programovou nebo historickou logiku, pro českého antikomunistu je „komunistou“ každý, s kým nesouhlasí, komu nerozumí, nebo koho se bojí. A vždycky bude dost těch, kterými se dá strašit a které lze nenávidět, stejně jako bude vždycky dost těch, kteří se potřebují bát a nenávidět, protože to je jediný způsob, jak se umějí vypořádat se světem, který se mění a kterému nerozumí. Každý potřebuje jistoty. A antikomunismus nabízí jistoty po čertech solidní. Budoucnost českého antikomunismu je navzdory skomírání KSČM zajištěna, protože český antikomunismus se neváže na komunisty a neskončí, když skončí oni – český antikomunismus se váže na nepřítele. A nepřítelem může být kdokoliv, jen pro zachování „značky“ dostane nálepku „komunista“. Český antikomunismus je totiž taková permanentní kulturní kontrarevoluce a jako takové se jí realita netýká.

Jen lituji Piráty a Zelené, protože to, co ze strany „slušných a zdravě selsky rozumných vlastenců“ zažívají teď, je čajíček proti tomu, co je čeká, až si z nich antikomunisté definitivně udělají svého nového Velkého Komunistu.

Naschvály starého muže

Jsem asi ten poslední, kdo by chtěl vidět prezidenta jako pasivní a poslušný automat na změny ve vládě, ale všechno má své meze. Neberu Zemanovi právo nejmenovat Šmardu ministrem, ale pokud ho jmenovat nechtěl, měl to říct už dávno, a ne „náhle“ zjistit, že je nekompetentní v den, kdy měl být jmenován. Je to pořád ten stejný Šmarda jako před měsícem (nebo už dvěma? nebo dokonce třemi!?) a jestli nebyl kompetentní včera, nebyl kompetentní ano předevčírem. Co to vůbec je, ta kompetence ministra? Ministr je primárně politická figura, jeho kompetence je jeho nominace. Kdo je nominován, ten je politicky kompetentní. Odborně kompetentní musejí být ministerští úřednici.

Jedna věc je být neústupný, druhá dělat naschvály. A ať se na mě pan prezident nezlobí, tohle nic jiného než naschvál není. Nenapadá mne jiné vysvětlení pro takový postup, než trollení (sic!) ČSSD a Pražské kavárny (TM), nebo snaha ČSSD zlikvidovat, protože co ta teď může dělat? Buď sklapne podpatky a dodá jiného kandidáta na ministra (které Zeman z gustem po půl roce opět nejmenuje), nebo bouchne do stolu a odejde z vlády, což je jen a pouze dále uškodí. Že by ten starý muž opravdu žil už jenom pomstou za jeden dávný podraz, když se nestal kvůli ČSSD nestal prezidentem? Nevadí mi, že prezident není devótní směrem na západ, ani mi nevadí, že není pateticky nepřátelský směrem na východ. Ale takovéhle naschvály mi vadí. Dobří politici umí dělat kompromisy a umějí ustoupit, prosazovat si svoji přes mrtvoly jsou způsoby špatných manažerů.

Za kapitalismus proti kapitalismu

Sobotní pozdvižení na vsi pražské kvůli Andreji Babišovi nepostrádalo notné prvky absurdity. Už jenom to, že na svátek restaurace kapitalismu ti samí lidé, kteří kapitalismus oslavují, protestují proti kapitalistovi. Slaví společenskou změnu, jejíž podstatou nebylo nic jiného, než rozvázat lidem jako je Babiš ruce, a zároveň požadují hlavu toho, kdo využil všechny možnosti, které ta změna přinesla. Jenže to nějak nechtějí vidět, jako kdyby s odchodem Babiše odešly všechny ty móresy a praktiky bohatých – těch čerstvě zbohatlých zejména – a mocných. Nebo nakonec nejde vůbec o čachry a triky magnátů, ale o to, že s Babišem vylezly na světlo boží a nutí i ty, kteří si chtějí kapitalismus idealizovat, vidět jeho odvrácenou tvář? Copak jsou Bakala nebo Kellner lepší jenom proto, že nejsou tak vidět? Copak mají menší reálnou moc, než Babiš, jenom proto, nesedí ve vládě? Problém není s Babišem není osobní, ale systémový. Protestovat proti Babišovi a zároveň neproblematizovat systém jako takový, to už není ani pokrytectví, to je vyložená hloupost. Pokud se nezmění systém, tak co se změní, až Babiš odejde? Obal, značka, PR, kulisy. Ale uvnitř to bude pořád kapitalismus, ten samý kapitalismus, který vyprodukoval Babiše a který Babiš reprezentuje. Jen to nebude tak bít do očí. Stačí to?

Slavíte si? Tak si slavte!

Dnes slavíme 100. výročí vzniku Československa. Kdo to neví, ten je nejspíš mrtvý, protože těm oslavám se nedá uniknout. Jsou všude, v celém veřejném prostoru. Jsou všude a jsou až vlezlé a mně nejenom proto připadají poněkud nemístné. Už jenom to, že Česká republika slaví 100. výročí vzniku Československa – státu, který už dvacet pět let neexistuje a který jsme sami aktivně demontovali. A teď děláme, jako kdyby se nic nestalo a pořád jsme byli ten stát, který před 100 lety povstal na troskách Rakousko-Uherska. Proč jsme se tedy v roce 1992 víc nesnažili Československo zachovat, když nám na něm dnes tak záleží? Ještě větší problém mám ale s tím, že se pokrytecky slaví vznik republiky ve státě, který již dávno rozhodně není „věcí veřejnou“. Česká republika je republikou jen podle jména, není to „věc veřejná“ všech svých občanů, ale soukromá věc jen některých z nich, jako jsou Babiš, Bakala, Kelner, Koláček, Valenta, etc. etc., kteří navíc namnoze mají i občanství jiných států, aby se jim odtud lépe utíkalo. A také soukromá věc zahraničních investorů a nadnárodního kapitálu. Pro naprostou většinu českých občanů je stát více drábem, než matkou. Okázalé vlastenčení to možná na chvíli přehluší, přes záplavu vlajek to mnozí ani nepostřehnou, ale je to tak. Jako kdyby pro republiku stačilo jméno, vlajka a trochu toho území. Ale kde jsou lidi? Kde je lidská vzájemnost? Kde je něco společného, sdíleného, něco, za bychom bojovali a o co bychom se dělili, něco, co by bylo víc, než jen povrchní klubistické fanouškovství? Bohužel, stádnost není státnost. Vždyť i ten jazyk sdílíme už spíše z lenosti naučit se jiný, než z lásky k němu samému a k lidem, kteří jím shodou okolností také hovoří. Celé dny, týdny a roky se patláme jen v minulosti. I v tento sváteční den, kdy by bylo tak příhodné mluvit o tom, zda chceme dalších 100 let a jaké by ty další roky měly být, se pořád dokola řeší jen minulost. To není oslava, to je funus nadějí, že vůbec nějak budoucnost máme. Upřímně řečeno, jsem z toho docela skleslý. Uvědomuji si zcela jasně, že ještě před pár lety bych to vnímal docela jinak a oslavy 100 let Československa bych vítal s hrdostí. Ale to bylo vy dobách, kdy Československo ještě existovalo a kdy pořád žila naděje, že republika v jeho oficiálním názvu bude něco víc, než označení formu ve stylu „akciová společnost“. V dobách, kdy jsem mohl stát, jehož jsem dnes občanem (sice dobrovolně, ale víceméně z lenosti), považovat za svůj. Ale proč oslavovat stát, který mi byl zkonfiskován a následně i se mnou zprivatizován, takže už ho za svůj mohu považovat jen stěží? Žádný stát přece nemá hodnotu sám o sobě, ale jen jako institucionalizované lidské společenství. A to české se rozpadá a nemalý díl viny na tom má právě i pojetí současného českého státu. A my oslavujeme stát, jako kdyby na lidech nezáleželo. Takže jestli chcete slavit, slavte, ale beze mě. Já mám na stát větší nároky, než aby měl vlajku, hymnu, území a represivní aparát, který bude bránit zisky těch, kteří na něm a lidech, kteří v něm žijí, vydělávají.

Přizdisráči

Kauzu kolem (ne)přijetí 50 syrských sirotků asi nemusím nijak zvlášť představovat, a vlastně bych ani nemohl, protože primární návrh/výzvu/apel/prosbu, či jak to vlastně začalo, jsem vůbec nezaregistroval, to až následnou melu, ve které po sobě oba tábory, tj. pro i proti, už pálili těžkými kalibry. Zatím to je tak, že reálně vyhrávají odmítači, protože nepřišla ani noha, a morálně je to plichta, protože strana „pro“, neschopna tváří v tvář tak radikálnímu odmítnutí ideálů humanitních argumentovat, skončila u sípání vulgarit, zatímco strana „proti“, která nedokázala ideály humanitní ještě zcela vytěsnit, spřádá čím dál tím krkolomnější důvody, proč nikoho nepřijmout.

Pokračovat ve čtení „Přizdisráči“ →

Představuje si to jako Merkelová válku

Pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění.

To se prý u příležitosti Mezinárodního dne uprchlíků nechala slyšet německá kancléřka Merkelová v narážce na poválečný odsun Němců ze střední Evropy.

Část českých politiků se proti tomu ihned ohradila. To byli ti, kteří vzápětí dostali nálepku „nacionalisté“. Jiná část české (sic!) veřejnosti se za kancléřku postavila, že prý byl výrok vytržen z kontextu. To byli ti, kteří se považují za mravní a intelektuální elitu národa a v politice mají momentálně zastoupení spíše marginální, o to více jsou ale vidět v médiích a na sociálních sítích.

Pokračovat ve čtení „Představuje si to jako Merkelová válku“ →