Tagged: Česko
Za kapitalismus proti kapitalismu
Sobotní pozdvižení na vsi pražské kvůli Andreji Babišovi nepostrádalo notné prvky absurdity. Už jenom to, že na svátek restaurace kapitalismu ti samí lidé, kteří kapitalismus oslavují, protestují proti kapitalistovi. Slaví společenskou změnu, jejíž podstatou nebylo nic jiného, než rozvázat lidem jako je Babiš ruce, a zároveň požadují hlavu toho, kdo využil všechny možnosti, které ta změna přinesla. Jenže to nějak nechtějí vidět, jako kdyby s odchodem Babiše odešly všechny ty móresy a praktiky bohatých – těch čerstvě zbohatlých zejména – a mocných. Nebo nakonec nejde vůbec o čachry a triky magnátů, ale o to, že s Babišem vylezly na světlo boží a nutí i ty, kteří si chtějí kapitalismus idealizovat, vidět jeho odvrácenou tvář? Copak jsou Bakala nebo Kellner lepší jenom proto, že nejsou tak vidět? Copak mají menší reálnou moc, než Babiš, jenom proto, nesedí ve vládě? Problém není s Babišem není osobní, ale systémový. Protestovat proti Babišovi a zároveň neproblematizovat systém jako takový, to už není ani pokrytectví, to je vyložená hloupost. Pokud se nezmění systém, tak co se změní, až Babiš odejde? Obal, značka, PR, kulisy. Ale uvnitř to bude pořád kapitalismus, ten samý kapitalismus, který vyprodukoval Babiše a který Babiš reprezentuje. Jen to nebude tak bít do očí. Stačí to?
Slavíte si? Tak si slavte!
Dnes slavíme 100. výročí vzniku Československa. Kdo to neví, ten je nejspíš mrtvý, protože těm oslavám se nedá uniknout. Jsou všude, v celém veřejném prostoru. Jsou všude a jsou až vlezlé a mně nejenom proto připadají poněkud nemístné. Už jenom to, že Česká republika slaví 100. výročí vzniku Československa – státu, který už dvacet pět let neexistuje a který jsme sami aktivně demontovali. A teď děláme, jako kdyby se nic nestalo a pořád jsme byli ten stát, který před 100 lety povstal na troskách Rakousko-Uherska. Proč jsme se tedy v roce 1992 víc nesnažili Československo zachovat, když nám na něm dnes tak záleží? Ještě větší problém mám ale s tím, že se pokrytecky slaví vznik republiky ve státě, který již dávno rozhodně není „věcí veřejnou“. Česká republika je republikou jen podle jména, není to „věc veřejná“ všech svých občanů, ale soukromá věc jen některých z nich, jako jsou Babiš, Bakala, Kelner, Koláček, Valenta, etc. etc., kteří navíc namnoze mají i občanství jiných států, aby se jim odtud lépe utíkalo. A také soukromá věc zahraničních investorů a nadnárodního kapitálu. Pro naprostou většinu českých občanů je stát více drábem, než matkou. Okázalé vlastenčení to možná na chvíli přehluší, přes záplavu vlajek to mnozí ani nepostřehnou, ale je to tak. Jako kdyby pro republiku stačilo jméno, vlajka a trochu toho území. Ale kde jsou lidi? Kde je lidská vzájemnost? Kde je něco společného, sdíleného, něco, za bychom bojovali a o co bychom se dělili, něco, co by bylo víc, než jen povrchní klubistické fanouškovství? Bohužel, stádnost není státnost. Vždyť i ten jazyk sdílíme už spíše z lenosti naučit se jiný, než z lásky k němu samému a k lidem, kteří jím shodou okolností také hovoří. Celé dny, týdny a roky se patláme jen v minulosti. I v tento sváteční den, kdy by bylo tak příhodné mluvit o tom, zda chceme dalších 100 let a jaké by ty další roky měly být, se pořád dokola řeší jen minulost. To není oslava, to je funus nadějí, že vůbec nějak budoucnost máme. Upřímně řečeno, jsem z toho docela skleslý. Uvědomuji si zcela jasně, že ještě před pár lety bych to vnímal docela jinak a oslavy 100 let Československa bych vítal s hrdostí. Ale to bylo vy dobách, kdy Československo ještě existovalo a kdy pořád žila naděje, že republika v jeho oficiálním názvu bude něco víc, než označení formu ve stylu „akciová společnost“. V dobách, kdy jsem mohl stát, jehož jsem dnes občanem (sice dobrovolně, ale víceméně z lenosti), považovat za svůj. Ale proč oslavovat stát, který mi byl zkonfiskován a následně i se mnou zprivatizován, takže už ho za svůj mohu považovat jen stěží? Žádný stát přece nemá hodnotu sám o sobě, ale jen jako institucionalizované lidské společenství. A to české se rozpadá a nemalý díl viny na tom má právě i pojetí současného českého státu. A my oslavujeme stát, jako kdyby na lidech nezáleželo. Takže jestli chcete slavit, slavte, ale beze mě. Já mám na stát větší nároky, než aby měl vlajku, hymnu, území a represivní aparát, který bude bránit zisky těch, kteří na něm a lidech, kteří v něm žijí, vydělávají.
Přizdisráči
Kauzu kolem (ne)přijetí 50 syrských sirotků asi nemusím nijak zvlášť představovat, a vlastně bych ani nemohl, protože primární návrh/výzvu/apel/prosbu, či jak to vlastně začalo, jsem vůbec nezaregistroval, to až následnou melu, ve které po sobě oba tábory, tj. pro i proti, už pálili těžkými kalibry. Zatím to je tak, že reálně vyhrávají odmítači, protože nepřišla ani noha, a morálně je to plichta, protože strana „pro“, neschopna tváří v tvář tak radikálnímu odmítnutí ideálů humanitních argumentovat, skončila u sípání vulgarit, zatímco strana „proti“, která nedokázala ideály humanitní ještě zcela vytěsnit, spřádá čím dál tím krkolomnější důvody, proč nikoho nepřijmout.
Představuje si to jako Merkelová válku
Pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění.
To se prý u příležitosti Mezinárodního dne uprchlíků nechala slyšet německá kancléřka Merkelová v narážce na poválečný odsun Němců ze střední Evropy.
Část českých politiků se proti tomu ihned ohradila. To byli ti, kteří vzápětí dostali nálepku „nacionalisté“. Jiná část české (sic!) veřejnosti se za kancléřku postavila, že prý byl výrok vytržen z kontextu. To byli ti, kteří se považují za mravní a intelektuální elitu národa a v politice mají momentálně zastoupení spíše marginální, o to více jsou ale vidět v médiích a na sociálních sítích.
Letité české mindráky
V sobotních LN dostal podnikatel (zřejmě zásadní kvalifikace pro publikování v novinách) Sekyra prostor o otištění své poněkud konfúzní a eklektické eseje Návraty české otázky, ve které z důvodů, které nejsou zcela zjevné, přičemž jako nejpravděpodobnější se jeví, že zase budou nějaké volby, semlel Masaryka, Patočku i Havla. Nicméně jeden odstavec je velmi poučný a aktuální, neb ukazuje, jak letité a hluboce zakořeněné jsou české mindráky ze Západu, které jsou i dnes hnacím motorem té části české společnosti, která sama sebe považuje za intelektuální a morální elitu:
Pekař (…) uznal, že husitství je“nejvýznamnějším příspěvkem k budování „evropské osvěty“, na rozdíl od Palackého však připomněl, že jde o podíl v „myšlenkové a mravní snaze, již k nám vnesla cizina,“ neboť „autonomie českého vývoje je omezena“ evropským duchovním vývojem, který je „nejdůležitějším faktorem našich dějin a hlavním tvůrcem našeho osudu“
Rovněž Patočka si později všiml, že „Západ má sklon vidět u nás jen odvozeniny a napodobeniny.“ (…) Z toho vyplývá, že pokud usilujeme o tvořivou kontribuci k vývoji Západu, musíme být „západnější než Západ sám“.
Kolik malosti ve slovech mužů, kteří jsou automaticky řazeni mezi intelektuální a mravní velikány, kolik škemravé devótnosti. Vždyť co jiného je zde v podstatě navrhováno, než sofistikovanější forma tzv. kargokultu? Bohužel, jak již bylo řečeno, tato potřeba být papežštější, než papež, je pro nezanedbatelnou část českých (samozvaných) elit natolik určující, až se stává totalitární karikaturou jakýchkoliv pokrokových snah a zcela paralyzuje a sabotuje veškeré alternativní možnosti a směry. Přesně v duchu hesla: „Raději se mýlit s Německem, než mít pravdu s Ruskem. Již 100 let.“
Moje řeč
Kde se bere nostalgie po minulém režimu? Či lépe řečeno: odkud pramení skepse k tomu současnému? Stručně řečeno: ze zkušenosti a ze srovnání. Velmi dobře to zformuloval Štěpán Kotrba:
Podstatné je to slovo společně. Ti lidé budovali infrastrukturu komunit, které tvořily společnost. (…) Tato obrovská síla a pracovní nadšení trvající čtyřicet let daly lidem přesvědčení, že je to jejich země, jejich vlast. Že to, co dělají, dělají pro sebe. Pro děti. Pro vnuky. Aby se měli líp než děda. Dnes už ta vlast není naše. Patří vlastníkům půdy, nemovitostí, vlastníkům fabrik a statků. (…) A proto je Česko pro mě adresa trvalého bydliště, daňový domicil, ale už ne vlast, za kterou bych byl ochoten bojovat, krvácet či umírat. Protože stát se nestará o seniory, nemohoucí a slabé tak, jak by měl a jak od něj ti senioři očekávali celý život. (…) Toto odcizení státu od občanů je příčinou nostalgického vzpomínání i idealizování předchozího režimu.
Nyní počítejte se mnou: Nyní je 28 let od roku 1989. Čili bychom měli mít odpracováno tolik co předchozí, komunisty řízený režim udělal od roku 1948 do roku 1976. (…) Kolik jsme toho stihli vybudovat za posledních 28 let „svobody“ bez komunistů? Kolik kilometrů silnic, železnic, kolik nádraží a letišť? Kolik kilometrů metra, tunelů a kolik elektráren? Kolik přehrad? Kolik nových škol a školek? Kolik nemocnic?
K čemu je vám svoboda slova, když nadávky na vládu a poslance nikdo neposlouchá? K čemu jsou vám vaše lidská práva, chcípáte-li pod mostem s neléčeným bércovým vředem?
Prosím přiměřeně
Máme tu 21.srpen a s ním výročí invaze spřátelených zemí do Československa roku 1968, již tradičně nazývané „sovětská“, nověji „ruská“, aby ta pachuť zůstala, ačkoliv se jí aktivně zúčastnili i Poláci, Maďaři, Bulhaři a Němci (ti byli obzvláště aktivní, dnešní terminologií vyložení jestřábi). Obligátní dvě minuty nenávisti k Rusku a Rusům se dnes změní na dvacetičtyřhodinovku, ne-li týdenní maraton. Potřeba některý jedinců nenávidět Rusko a Rusy je přímo fyzická a srpnová invaze, zredukovaná na sovětskou, potažmo ruskou roli, a následná okupace představují pro tuto nenávist vítanou živnou půdu. Jenže, přátelé, nemohu si pomoci, ale intenzita alergie na Rusy je zcela nepřiměřená tomu, co v roce 1968 provedli. Není nejmenší důvod je za to chválit, byla to tehdy od sovětského vedení kolosální politický chyba a nepěkný podraz na spojence, ani je omlouvat, ale ve srovnání jinými nepříjemnostmi, které nás ve dvacátém století potkaly, se zase zase až tak moc nestalo. Mrtvých v souvislosti s invazí v roce 1968 se po nejnovějším navýšení uvádí 137. Jediný spojenecký nálet na Prahu v roce 1945, navíc omyl, má na kontě obětí 701, další, tentokrát plánovaný 235. O následcích německé okupace a Protektorátu, jdoucích do stovek tisíc nemluvě. Přitom Američanům jsme nikdy nic ani nezazlívali a Němcům jsem odpustili, a pokud ne přímo odpustili, tak s nimi alespoň umíme a chceme vycházet a dědictví Protektorátu není v česko-německých vztazích každodenní agendou. Proč to samé nejde s Rusy? Proč nedokážeme odpustit i jim, proč nedokážeme vycházet i s nimi? Nikdy jsem neslyšel o tom, že by si Indové dennodenně připomínali britskou okupaci, nebo že by Vietnamci byli fanaticky na kordy s USA, přitom v obou případech by byly důvody řádově pádnější, než u české averze k Rusům. Česká reakce na Rusy, opřená o okupaci z roku 1968, která zcela přebila mnohem významnější osvobození v roce 1945, je zcela nepřiměřená a nedospělá. A český národ už by sakra dospět potřeboval.
Prasečák
Tuto úvahu na téma prasečák na místě bývalého romského tábora v Letech u Písku jsem si původně sesumíroval v hlavně v reakci na tento tweet
a následné vysvětlení: „Teď pointa. Napřed fakta: u Bystřice(BN) stál za války pracovní tábor pro nežidovské míšence. Dnes po jeho okraji vede E55, většina plochy jsou domy a pole. Bylo zde kolem 1500 osob (např. spisovatel Karel Nový), také pár Romů. Zemřeli jen 4 vězni. A teď otázky: když zbouráme prasečák a nepřeložíme E55, ukážeme tím (dle vzoru Lety), že položidé nejsou rovni jiným obětem nacismu? Nebo to tolik nevadí, když tábor byl RELATIVNĚ humánní? Já opravdu nevím. Reakce a zamyšlení (i bez reakce) vítány.“ Měl jsem ale dovolenou, tak jsem ji v té hlavně nechal.
Včera ale vlastník prasečáku souhlasil, že prasečák odprodá vládě (která jej velmi pravděpodobně zavře a zbourá) a dnes se na to konto objevil článek s titulkem Naprosté vítězství cikánů – vláda chce vykoupit vepřín v Letech (záměrně nelinkuji, abych tomu šálku žluče nedělal reklamu, koho zajímá, najde ho tom, kde jsou selsky rozumně politicky nekorektní a nemají rádi Židy (mj.); pikantní ovšem je, jak je ten titulek věcně zcela špatně). A už to muselo ven.
I já jsem klik na „Ne“, ani mě by nevadilo, kdyby v Letech vedla dálnice a nepožadoval bych její zbourání. To bylo instinktivní rozhodnutí, které jsem po vysvětlení začal promýšlet – a opět skončil u nevadilo. Důvody jsou dva: technický a symbolický.
Technický důvod je jasný: zbourat nebo přeložit prasečák je jednodušší, než zbourat nebo přeložit dálnici, i dopady jsou řádově menší (pokud vůbec nějaké) a protože nejsem fundamentalista, tak bych na základě poměru „cena/výkon“ dálnici nechal. Ostatně, není snad jediné naše město, které by nestálo na kostech těch, kteří v něm žili (a trpěli!) v minulosti.
Pak je tu ovšem zcela zásadní rovina symbolická. Prase je v naší kultuře prostě nadávka, zvíře nečisté, a existence prasečáku na místě romského (cikánského) tábora je silným symbolem podřadného postavení Romů v naší společnosti. Zachovat prasečák znamená toto podřadné postavení potvrdit, zlikvidovat ho znamená podřadné postavení Romů zpochybnit a naznačit, že jsou stejně hodnotní lidé, jako my, a jejich perzekuce je stejně nemravná, jako kdyby byl perzekvován kdokoliv jiný. Tuto symbolickou hodnotu dálnice nemá, nikdo není méně člověkem proto, že přes jeho pomyslné kosti vede hodnotově neutrální dálnice a nezíská více lidskosti, pokud by ji někdo zboural. V případě prasečáku je to ale očividně přesně naopak, viz citovaný titulek (který v českém chucpenetu dozajista nebude výjimkou potvrzující pravidlo o slušných Češích).
Proto je prasečák v letech tak důležitý. Ne kvůli produkci masa, ne kvůli těm pár pracovním místům, které jsou na něj navázány, ale jako symbol konzervativních hodnot, symbol vzpoury proti „politické korektnosti“ a „neomarxismu“. Zbořit prasečák v Letech znamená nabořit svět zamindrákovaných českých nácíčků. A ti to dobře vědí a proto tak kvičí.
Nebýt této symbolické hodnoty, nebo kdyby to nebyl ausgerechnet zrovna prasečák, mohl by podnik zůstat stát, takhle ale bude skutečným vítězstvím, pokud bude zbourán. Nebude to ale vítězství Romů, nebo dokonce Cikánů – bude to vítězství nás všech. Ve světě, kde je přijatelné, ba přímo žádoucí, aby prasečák dělal z koncentráčníků symbolicky prasata, totiž čeká nějaký ten koncentrák na každého, jen v něm Češi nebudou dělat bachaře, ale mukly.
Nebezpečný zbraňový populismus
Patřím k lidem, kteří cítí bezpečněji ne proto, že mohou nosit zbraň, ale proto, že ji nosit nemusí. Jsem totiž toho názoru, že jediným smyslem existence zbraní je zabíjení a má-li být normální mít zbraň, potom musí být logicky normální i zabíjet se navzájem. A v tom pokrok nevidím ani nic jiného dobrého, středověk už jsme měli.
Demagogie bojovníků s dojmy
Už jsem myslel, že se nejnovější „Štěchiádě“ vyhnu, když vypukla zrovna v době, kdy jsem měl problémy s blogem, ale asi ne, neb se pořád vrací, jako teď v článku Štěch rozšířil řady dojmologů. Nechejte už proboha OSVČ na pokoji.
Tak se prý Štěch zásadně mýlí, když říká:
[OSVČ] platí pouze jednu třetinu pojištění zdravotního a sociálního
neb:
OSVČ odvádí na sociálním pojištění v průměru v porovnání se zaměstnanci méně o 53 %. Stejným způsobem se porovnávaly i zdravotní odvody, kde OSVČ platí v průměru méně než zaměstnanec o 41 %
Ano, 53% opravdu není 66%, jak by odpovídalo Štechově třetině, ale také to není 5%, aby na tom nezáleželo, jak se snaží článek sugerovat. OSVČ skutečně platí na odvodech méně, než zaměstnanci, a ten rozdíl je významný. Pro principiální diskusi jsou konkrétní čísla, notabene s přesností na 1%, nezlobte se na mě, víceméně nepodstatná.
Dosti demagogický je podle mě i závěr článku, kde autor tvrdí:
Pokud chce nyní firma najít pracovníka, musí mu nabídnout vyšší plat. A čím více roste poptávka po zaměstnancích, tím více rostou mzdy. Kdyby se tak Štěchův plán realizoval a skutečně by se řada OSVČ nechala zaměstnat, jen by se zvyšovala nabídka zaměstnanců a tlak na růst mezd by opět klesl.
Aby toto byla pravda, muselo by na jedné straně platit, že firma, která nesežene zaměstnance, zakázku živnostníkovi nedá a raději nechá práci neudělanou, a na druhé straně že živnostníci mají většinově nouzi o zakázky a volné kapacity, takže jejich zaměstnáním by se tyto kapacity alokovaly. Pokud ale ekonomika roste a poptávka po práci není uspokojena, potom přechod mezi zaměstnancem a OSVČ nemůže mít na cenu práce zásadní vliv a jediné, co by se změnilo, by byla struktura nákladů a odvodů.
