Kdo chtěl vědět, mohl, kdo měl vědět měl, nechtěl


Pár postřehů ze staršího rozhovoru s politologem Janem Charvátem, který vyšel pod všeříkajícím názvem Nespokojené jsme dlouho přehlíželi. Teď se divíme, že se radikalizují. To lidé v sobotu na Václaváku opravdu nespadli z nebe.

To, co dělají proruští trollové, je, že frustraci lidí usměrňují, ale nejsou schopni ji vytvořit. Kdyby přišli do společnosti spokojených lidí, tak v ní nebudou úspěšní.

Když v 90. letech vznikala média, tak se zformoval velmi specifický pohled, který měl velmi jasno v tom smyslu, že tady je zlo, což je komunismus, a dobro v podobě demokracie a liberálního kapitalismu. Pokud jste tehdy říkal, že všechno neběží správně, tak to pro tento pohled automaticky znamenalo, že jste komunista. 

Jako společnost teď zápasíme s tím, že dvacet let od revoluce jsme říkali, že je naprosto fér, aby každý měl svůj vlastní názor. Jenže vlastně jsme tím mysleli, aby všichni měli stejný názor jako my. A až v posledních deseti nebo patnácti letech zjišťujeme, že lidé mají opravdu různé názory a že nám to vlastně vadí.

Musíme si připustit, že politika je řemeslo, jenže s tím máme už od první republiky problém. Pro nás je politika boj dobra se zlem. Velmi často symbolický boj. A pak jsme zaskočení tím, že existuje politika ve smyslu toho, kolik bude stát mléko a rohlíky. A ještě více jsme zaskočení, že řadu lidí zajímá více mléko a rohlíky než ideály, pod kterými si neumí nic představit, protože se jich nedotýkají. 

Aktivista je pro spoustu lidí sprosté slovo. A výsledkem je, že nikdo jiný se za vás nepere. (…) Protože se u nás od 90. let vžilo, že aktivismus a občanská společnost jsou divné. Václav Klaus mluvil o nikým nevolené občanské společnosti. Řekli jsme si, že veřejný prostor mají obsadit jenom politické strany. Vy jako člověk se nemáte vyjadřovat veřejně, pokud to neděláte přes politickou stranu. 

Kohoutí politika


Nechci ani sobě ani vám nalhávat, že žily byly kdysi staré zlaté časy, kdy politici dělali politiku pro lidi. Politika se vždy dělá na lidech. Trvám ale na tom, že dříve, a není to zase až tak dávno, politici alespoň předstírali, že jim na lidech záleží. Teď už se ani předstírat nenamáhají. Ale co je naprostý paradox, oni už nepředstírají ani to, že by jim šlo o hodnoty nebo a principy, ba dokonce ani to, že by jim šlo o moc – dnes dávají zcela nepokrytě najevo, že jim jde jen o to zničit krtka. Pardon, samozřejmě, že ne krtka, ale konkurenci. Naprosté rozdrcení a znemožnění politické konkurence je důležitější, než podíl na moci nebo dokonce prosazení svého programu. Kompromis nepřipadá v úvahu a koncensus je vstupenka na popraviště. Zatím jen symbolické, ale to se zdá být jen otázka času. Prosadit svůj program by bylo hezké, ale v žádném případě za tu cenu, že by se jedni dohodli s druhými a dokonce jim v něčem dali za pravdu, či – ó ty hrůzo – ustoupili, i kdyby to měl být ústup do vlastních programových pozic. Dohoda je slabost, ustupuje jen zbabělec a vítězství, které není doprovázeno zničením protivníka, nestojí za nic. I prohra je lepší, pokud při ní přijde konkurence k úhoně.

Politici jsou dnes horší, než hejno kohoutů na jednom smetišti. K naší smůle to smetiště není smetiště, ale Česká republika (takže smetiště na kvadrát) a tím, kdo patologickou potřebou politiků drtit konkurenci nejvíce trpí, jsou její občané. Bohužel to asi jinak nešlo. Třicet let adorace ostrých loktů, triumfu bezohledného individua nad druhými a vnímání všech ostatních jako nebezpečné a nežádoucí konkurence, kterou je třeba zničit, jinak ona zničí mne, prostě jinak skončit nemohlo. A tak se teď musíme dívat, jak pod námi kohoutící politici podřezávají větev, každý svojí pilkou ze svém kousku větvičky, protože když se větev uřízne, tak s ní konkurence přece musí spadnout, a to je důležitější, než jestli spadnu také. Je to absurdní, ale když zničit, tak zničit, krtka i kohouta, Petra i Pavla, hlavně že bude po mém. Hlavně se v žádném případě a za žádnou cenu nedohodnout s ostatními kohouty s pilkou, že by bylo lepší tu větev vůbec neřezat. Jako kdyby život neměl žádnou cenu, pokud nejsem jediný, kdo přežije.

Já to vidím tak, že kohouti patří na hnůj, do kurníku, do pohádky o Mrazíkovi, na pekáč nebo do vína, ale v žádném případě do politiky. Vidíte to také tak?

Vláda měla. Ale mohla?


Kritika vlády za nezvládnutí druhé vlny epidemie COVID-19 (poněkud absurdní v situaci, kdy lidé programově odmítají dodržovat i ta nejméně restriktivní opatření a záměrně se chovají rizikově) se mj. týká nedostatečné kapacity testovaní a neschopnosti hygienických stanic efektivně trasovat (ponechme teď stranou, že trasovat plné stadiony a koncerty na náměstí, tedy záměrně komunitní šíření hraničící možná i s trestním zákoníkem a zcela jistě s elementární příčetností, ani dost dobře nejde) a že vláda měla kapacity hygienických stanic i jejich technické vybavení navýšit.

Ano, měla. Ale mohla?

Ptám zcela vážně a bez špetky sarkasmu: Mohla vláda legálně udělat cokoliv z toho, co jí opozice vyčítá, že neudělal? Mohla přijmou desítky nebo možná stovky nových úředníků bez úpravy tabulkových míst a příslušných rozpočtů? Mohla za tři měsíce reálně nakoupit počítače a telekomunikační linky v situaci, kdy na všechno musí být výběrové řízení, který se musí vypsat, pak vypořádat námitky neúspěšných účastníků a to všechno v zákonných lhůtách? Možná by mohla, pokud by stále trval stav nouze. Ale ten, pokud si dobře pamatuji, chtěla opozice i veřejnost co nejdříve zrušit. Kdyby vláda přes léto skutečně udělala všechno to, co mohla a měla (ponechme teď stranou, že nejspíš ani nechtěla), nekřičela by pak opozice pro změnu něco o rozkrádání, obcházení zákonů etc.? Ale to nechme stranou a vraťme se zpět k jádru pudla:

Mohla vláda legálně udělat cokoliv z toho, co jí opozice vyčítám, že neudělala?

Aby bylo jasno, nehájím vládu, ale žaluji na společenskou objednávku a podle ní nastavený systém, ve kterém je stát co nejmenší s co nejméně pravomocemi a svázaný maximem zákonů, které dávají úředníkům minimální či vůbec žádný prostor jednat kreativně a flexibilně i krizové situaci, která byla evidentně mimo představivost zákonodárce.

Proč je Babiš na pozici a opozice – v opozici


Premiér Babiš je – s notnou dávkou eufemismu řečeno – velice kontroverzní figura. Prostě hajzlík. Bezskrupulózní oligarcha s agresivnímu obchodními praktikami, toho času jisticí trhy pro své firmy přisáté na státní rozpočet z premiérské sesle a nacházející se v hlubokém a permanentním střetu zájmů. A přesto má svých třicet procent voličské podpory jistých a opozice, která to kritizuje, paběrkuje v o řád nižších číslech. Proč? Důvodů je několik, ale nahrubo shrnuto do jednoho bodu je odpověď až trapně jednoduchá: protože pro mnoho lidí je to pořád nejlepší volba.

Pokud bych důvody rozebrat podrobněji, tak nemůžu začít nikde jinde než u toho, že opozice, která na současnou situaci právem žehrá, hledá chyby všude jinde, než u sebe. Za Babišovu dominanci mohou komunisti (ne Filipovi, ale ještě Jakešovi) – protože ti mohou vždycky za vše – prezident, Rusové, Číňané a v neposlední řadě – hloupí voliči. Těžko říct, proč si opozice myslí, že získá voliče tím, že je bude urážet a posmívat se jim, ale přesně to dělá. A pak se diví. A tomu se zase divím já.

Druhý, zcela zásadní důvod je ten, kdo opozici tvoří – ODS a TOP09, tedy strany, které už u moci byly a s jejichž vládou mají lidé zkušenosti, které nechtějí opakovat. Opozice to neuslyší ráda, vlastně to tady neuslyší vůbec, ale i kdyby slyšela., tak to stejně nepochopí, ale pro nemálo občanů je Babiš prostě menší zlo, než Topolánek a Kalousek, resp. Kalousek a Fiala. Hodně tím, že odejde Babiš, nic nezíská, ale může hodně ztratit. Zkušenost s dnešní opozicí u moci je pořád čerstvá a bolavá.

S tím souvisí třetí důvod: opozice se ani nepokouší předstírat, že ji problémy lidí zajímají a chce je řešit. Ty reálné a přízemní problémy, jako jsou mizerné mzdy a exekuce, které lidi skutečně pálí. Nějaký střet zájmů a šmelení s dotacemi je pro většinu lidí příliš vzdálené a abstraktní a i kdyby se ho nakrásně podařilo odstranit, tak to na životy lidí nebude mít žádný dopad. Mnoha lidem nevadí, že Babiš krade, protože kradou všichni, takže jim vyhovuje, že krade někde daleko a ne přímo v jejich peněženkách, jako to dělala dnešní opozice. Je to sice krátkozraké, ale když třicet let poslouchají, že mají myslet především na sebe a ke společnosti žádnou odpovědnost nemají, divíte se jim? Lidi trápí úplně jiné problémy, než čistota demokratických mechanismů.

Dnešní opozice je v pozici sytého, který nechápavě kroutí hlavou nad tím, že hladový nesdílí jeho pohoršení ze špatně vychlazeného šampaňského, a neumí si to vysvětlit jinak, než že ten hladový musí být nějaký blbec. Jenže on není, jen si nemůže dovolit ten luxus řešit problémy nadstavby, protože ho pálí problémy základny.

A to všechno dohromady je důvod, proč je opozice pořád v opozici a Babiš má své jisté, i když všichni vědí, co je zač, a symbolické pohlavky mu posílají už i z Evropského parlamentu. Babiš totiž není příčina, ale následek. Babiš je u moci jenom proto, že u ní kdysi byla dnešní opozice. Až opozice dokáže přesvědčit voliče, že jim na nich záleží, a to nejen před volbami, ale i po nich, až opozice přestane být arogantní, pak se za Babišem zavře voda. Ale to pravicová opozice nikdy nedokáže, protože potom by to nebyla pravice.

Jinými slovy: Babiše drží u moci opozice. A bude ho tam držet tak dlouho, dokud bude stejně ostentativně elitářsky arogantní, jako je teď. A to bude ještě dlouho, protože jen jedna věc se ekluje opozici víc, než Babiš – socialismus. Jenže co platné, na kapitalistu nic jiného, než socialismu neplatí.

Čučkaři jdou do boje, aneb muž s ricinem v kufříku nesmí projet


Už jsem o tom napsal dva tweety (možná i tři) a teď o tom jdu psát noticku na blog, protože mi to hlava pořád nějak nebere a nepovedlo se mi z toho ani vyspat, tak se z toho zkusím vypsat. Nejde o nic jiného, než o skandál s ruským agentem, který měl přicestovat do ČR s úkolem zlikvidovat vybrané komunální politiky (měli to být ti, kteří se programově projevují jako militantní rusofóbové, což je doufám definice, na níž se shodnu i s těmi, kteří takové chování považují za vrchol demokratické kultury a fundament svobody a pevné geopolitické orientace), za kterýmžto účelem si přivezl v kufříku jed ricin.

Skandál to skutečně je, jen poněkud jiný – nic z toho se nestalo. Dotyčný přijel dávno před tím, než pánové Novotný, Kolář a spol se svojí narcistní nenávistí k Rusku ovládli diskuse i náměstí, a kufřík měl prázdný. Přesto se z toho hybridní hrozbě BIS-Respekt podařilo vytvořit kauzu, na jejímž základě byli nyní dva ruští diplomaté vyhoštěni. Nic se nestalo, ale stát, zareagoval, jako kdyby se to stalo. Přitom zcela bez následků prošlo zjevné selhání tajné služby, která buď naletěla na dezinformaci (či dokonce pouhý žert), nebo kauzu přímo vykonstruovala. BIS selhala buď v tom, že informace nezvládla vyhodnotit, nebo v tom, že nezvládna svoji protiruskou hru, která se jim sesypala jako domeček z karet. A to nemluvím o zapojení Respektu, který buď BIS de-facto úkoloval, nebo který BIS naopak použila jako svůj nástroj k rozšíření své fabulace, což je oboje daleko za hranou demokracie a žurnalistiky.

Takže česká vláda potrestala Rusko, které Rusko se ničím neprovinilo. Napsal jsem to už asi popáté, ale pořád v tom nenacházím žádnou logiku. Leda by vláda prostě chtěla – nebo měla, bůhví, jaké notičky přišly z Washingtonu – vyhostit dva ruské diplomaty bez ohledu na důvody. Pak ale nebylo třeba tu hru na muže s ricinem v kufříku vůbec hrát. A když už, tak ji měli hrát pořádně. Takhle je totiž jediný výsledek ten, že až nás zase bude vláda nebo BIS strašit Ruskem, nikdo jí nebude věřit. Opravuji: nikdo by ji neměl věřit. Ale ono se samozřejmě najde dost těch, kteří lačně a ochotně věří jakékoliv špíně o Rusku. K čemuž ale zase žádnou BIS ani její (dez)informace nepotřebují.

Čili ať to počítám, jak to počítám, nejvíc na celé té monstrózní blamáži BIS a českého státu nakonec vydělalo – Rusko. To snad musí vidět každý, i ten, co je zaslepený nenávistí ke všemu ruskému.

To jsem toho zase napsal. Úplně jsem se vypsal. Ale vůbec mi to nepomohlo. Pořád mi to hlava nebere. Kdo se snažil o co, jak toho chtěl dosáhnout a čeho nakonec (ne)dosáhl pořád netuším. Jediný způsob, jak se z této absurdity nezbláznit, je brát ji jako svého druhu experiment, ve kterém někdo zkouší, jak moc poslušná česká vláda je a co všechno je česká společnost ještě schopná a ochotná sežrat i s navijákem. V případě některých jedinců i s chutí.

A pak je tu ještě logický závěr, že BIS by měla být zrušena. Buď proto, že je neschopná, nebo proto, že je všeho schopná. A Koudelka s Kundrou by měli být vyhoštěni na uzavřené oddělení, což se ovšem nestane. Nic z toho se nestane. Kundra dostane novinářskou cenu, Koudelka další frčku a my všichni další nášup hybridní hrozby ze strany čučkařů bojujících.

Úspěch, který netěší


Všechno zatím ukazuje na to, že COVID-19 jsme jako národ zvládli více než dobře: mrtvých je málo a největší ztráty, když nepočítám zanícené mindráky, jsou hospodářské, což je sice nepříjemné, ale jsme dost bohatý národ na to, abychom to ustáli. Alespoň tedy první vlnu jsme zvládli, přičemž nás, už vzhledem k tomu, jak upadá kázeň a ostražitost (flákání nošení roušek, dodržování odstupů etc.), velmi pravděpodobně ještě nejméně jedna čeká. Ale získali jsme čas a zkušenosti. Víme, co nám chybí, kde máme rezervy, co funguje a co už méně a na tu druhou se můžeme připravit jak materiálně (zásoby ochranných pomůcek), tak organizačně (režim v nemocnicích, komunikace, koordinace, řízení státu) i morálně (kázeň v dodržování pravidel, respekt jeden k druhému). Moc tomu nevěřím, že to uděláme, ale ta možnost tady je.

Na každý pád jsme dopadli lépe, než mnoho jiných (vrozený odpor k chvástavosti mi brání napsat že většina, i když podle všech čísel to tak je). Možná nás to bude stát o trochu víc, ale poměr cena/výkon je myslím více, než uspokojivý. A přesto se žádná radost nekoná. Nikde, ani na sociálních sítích, ani v médiích, nevidí žádnou radost, žádnou pýchu, žádné uspokojení z dobře vykonané práce. Neříkám, že bychom si teď měli ustlat na vavřínech, ale trochu si zvednout sebevědomí a říct si, že to všechno mělo smysl, bychom snad mohli. A měli. Nemyslíte?

Nebo to všechno žádný smysl nemělo? Místo radosti z dobře vykonané práce vidím všude jen vztek nad tím, co nebylo zrovna ideální. Jako kdyby vedle toho špatného na tom dobrém vůbec nezáleželo. A bohužel to vypadá, že to je jen kvůli tomu, kdo zrovna sedí v premiérském křesle. Když je to Babiš, nesmí se nic podařit. Jenže i když vláda udělala hodně chyb, nezorala úplně všechno a ani mnohem lepší výkon by o mnoho lepší výsledky nepřinesl. Tak jsou dobré. Nelze tvrdit, že nás vláda spasila, ale nezle tvrdit ani to, že nás zničila. Byli a jsme v tom společně a tak bychom to měli i brát: ocenit úspěch a poučit se z chyb, a ne hledat jen chyby a ignorovat kvůli nim to, co se povedlo.

Za sebe to řeknu takhle: Nebudu posílat panu Babišovi děkovné dopisy, protože to není žádný hrdina bez bázně a hany, který nás zachránil, ale nebudu mu posílat ani ty výhružné. A nenechám si ani radost z toho, že je vše na dobré cestě, zkazit tím, že je premiérem zrovna on. A už vůbec nebudu požadovat, aby se při druhé vlně dělalo všechno úplně jinak. Jsem rád, jak to zatím(!) dopadlo, jsem rád, že vláda dokázala dělat i odvážná a nepopulární opatření a doufám, že až přijde druhá vlna, tak ať už bude premiérem kdokoliv, nebude se bát konat, i kdyby u toho měl dělat chyby, a nenechá národ napospas epidemii jenom proto, že si nebude chtít nikoho rozházet.

Přes veškerou špatnou zkušenost totiž pořád věřím tomu, že dokážeme poznat, kdy si můžeme dovolit luxus tzv. svobody a kdy musíme zatnout zuby a snést takové či onaké omezení v zájmu svém i ostatních.

Považuji prozatímní stav boje s epidemií za úspěch, který mne těší, zvlášť když vidím, kolik lidí dokázalo nekecat a makat, a upřímně nechápu ty, kteří si toto potěšení nechávají kazit malichernou politikou.

Řídit stát jako hitparádu


Premiér Babiš navrhl odvolání ministra dopravy Kremlíka, protože nezvládl zakázka na e-shop na dálniční známky. Nezvládl znamená, že měla stát 400 miliónů, ale jeden pak napsal, že je to hodně, a druhý, že to udělá za víkend zadarmo a pan ministr se během pár dní musel poroučet. Co na tom, že jeden si plete informační systém s webovým formulářem a druhý vývoj softwaru s programováním. Čtyři sta miliónů je hodně a když je „zachráníte“, tak jsou PR bodíky vaše. A tak premiér Babiš odstřelil od boku ministra, protože čtyři sta miliónů je jednoduché a srozumitelné pro všechny voliče, na rozdíl od komplexity vývoje, údržby a provozování informačního systému. Tím neříkám, že cena 400 miliónů je za daný produkt adekvátní, to podle všeho není, ale to momentálně nikdo nemůže vědět, ani premiér Babiš, protože kvalifikovaný audit nemohl tak rychle nikdo udělat.

Nedokončená dálniční síť, nedokonče železniční koridory, neexistují rychlodráha na ruzyňské letiště, privatizací rozvrácená osobní železniční doprava, tranzitní doprava neúnosně zatěžující obce, problémy s parkováním přímo ohrožující životy i majetek statisíců občanů (pražská sídliště jsou pro kvůli zaparkovaným osobním automobilům prakticky neprůjezdná) ani tisíc a jeden další problém, nic z toho ministru dopravy vaz nezlomilo, ale jeden předražený informační systém ano, protože ten se dá snadno „vyřešit“ a to řešení výhodně prodat.

Svojí židlí si tak zatím může být ministra zdravotnictví Vojtěch, protože kolabující zdravotnictví, zhoršující se dostupnost zdravotní péče, nedostatek personálu, neustále rostoucí průměrný věk lékařů, které nenahrazující mladí absolventi, ani nedostupnost léků, které jsou sice nezbytné, ale málo se na nich vydělává, se snadno nezredukují do jednoho impozantního čísla, které pak někdo rozmázne v novinách. Možná ale jednou draze nakoupí dekubitní matrace a dobrovolníci panu premiérovi nabídnou, že přes víkend nacpou stejný počet slamníků zadarmo a pan ministr pojede jako namydlený blesk.

Protože pan premiér neřídí stát ani jako veřejně prospěšnou společnost, ale ani jako tu firmu, pan premiér řídí stát jako hitparádu: zařazuje a vyřazuje písničky podle toho, jak to vypadá, že se budou lidem líbit. Hitparádu populární hudby, dlužno dodat, protože ničím složitějším, než je Eva a Vašek, by si nedovolil své voliče zatěžovat. Symfonický orchestr možná hraje krásně, volič Wagnera neocení, tak proč ho s ním obtěžovat.

Tak schválně, jak si povede skokan měsíce Havlíček.

Rozdělená společnost


Dnes a denně, zas a znova si část společnosti stěžuje na to, že je česká společnost jako celek rozdělená. Je přitom evidentní, že je toto rozdělení podle stěžovatelů zásadně špatně, už méně zřetelné ale je, jak je vlastně rozdělena, proč je to podle nich špatně a jak by to mělo být správně. Nezbývá, než se pokusit na tyto otázky odpovědět sám.

Tak především, za všechny ty teď už roky, kdy stesky na rozdělenou společnost čtu a poslouchám, nikdy jsem nepostřehl, že by tyto stížnosti mířily na ekonomické, sociální či etnické bariéry, které by společnost rozdělovaly. Stížnosti nemíří na to, že by se stěžovatelé s někým potkávat nemohli, oni si stěžují, že s někým potkávat musí – s lidmi, kteří jsou jiní, s lidmi kteří mají jiné názory, jiné preference, jiné sympatie a jinak volí. Zatím to nikdo z nich neřekl na plná ústa, ale nabízí se logická úvaha, že ti, kteří na rozdělenou společnost žehrají, by zřejmě nejraději měli společnost sjednocenou. Sjednocenou pod jednou stranou, jednou vládou a jedním praporem – tím jejich.

Je to o to absurdnější, že na rozdělenou společnost nejvíce nadávají ti, kteří se zároveň nejhlasitěji hlásí k odkazu tzv. Sametové revoluce. A jak já si ji pamatuji, tak jedním z nejhlasitěji a nejzřetelněji artikulovaných požadavků tehdy nebyla restaurace kapitalismu (po té otevřeně nevolal nikdo), ale požadavek plurality, požadavek konce vlády jedné jediné strany s jednou jedinou ideologií a nastolení takových poměrů, kdy nebude existence různých názorů a postojů nejenom trestná, ale ani divná.

Teď tu pluralitu máme – a je to špatně. Ti samí lidé, kteří těžce nesli, když museli mlčet sami, teď těžce nesou, když nemusí mlčet druzí. Jestli někdo rozděluje společnost, tak jsou to právě oni se svými požadavky na dělení občanů na správně (jako oni) a špatně (jinak, než oni) smýšlející, a ne prezident Zeman, kterého z toho systematicky obviňují. Prezident nenutí jednoho, aby stát tady, druhého, aby stál tamhle, a oba, aby se navzájem nenáviděli a nadávali si. Že je prezidentem zrovna Zeman není příčinou, ale projevem toho tzv. rozdělení, ve skutečnosti přirozené pestrosti.

Osobně si myslím, že je lepší „rozdělená“ společnost, ve které vedle sebe koexistuje celá plejáda názorů, než „sjednocená“, ve které je připuštěn jen jeden jediný „správný“ názor, a která zkolabuje v okamžiku, kdy kontrola ochabne a přijde nevyhnutelná konfrontace s názorem odlišným. I já vidím, že je naše společnost nemocná, což se projevuje stále vyhrocenějšími mezilidskými vztahy, ale nesouhlasím ani s tím, že je nemocná proto, že je rozdělená, ani s tím, že je rozdělená proto, že je nemocná. Je nemocná proto, že se není schopna vypořádat s něčím tak přirozeným a jádru zdravým, jako je koexistence různých názorů, priorit, zkušeností a řešení. A těžko společnost uzdravíme tím, že se pokusíme jednu její nezanedbatelnou část amputovat. Tím totiž nezískáme jednu zdravou společnost, ale dvě nemocné, teď už definitivně rozdělené. A právě proto bych byl velmi, rád, kdyby se ji nepokoušeli „léčit“ ti, kterým se nejvíce zdá nemocná.

Správně špatně


Byl tu teď takový průzkum, jestli bylo za socialismu lít, a světe div se – nemálo lidí odpovědělo, že ano. První, co mě napadlo, bylo že vám ta propaganda moc nefunguje. Třicet let tlučete lidem do hlavy, že za socialismu bylo tak špatně, že líp bylo i za Protektorátu i za Třicetileté války, a teď tohle. Druhé, co mne napadalo, že se vám ta revoluce moc nepovedla. A čekal jsem posměšky a invektivy na adresu pamětníků, kteří si špatně pamatují, protože mileniál z pražské kavárny ví samozřejmě mnohem lépe, než horník z Ostravy, jak se tomu horníkovi žije teď a jak se mu žilo před tím. Posměšky a invektivy se kupodivu nedostavily, a k mému ještě většímu překvapení i lidé, pro které je Sametová revoluce stejný vrchol dějin, jako druhý příchod Krista, připustili, že deziluze části populace je adekvátní reakcí a signálem, že ne každý byl vítěz a hodně lidí revoluce prostě hodila přes palubu. (Vzhledem k tomu, jak prosperují privatizační šmejdi, v tomto případě spíš než svoje děti požrala revoluce svoje rodiče.)

A za třetí mi došlo, že takhle je to správně, že je to přesně tak, jak to má být. Budujeme totiž kapitalismus a jedním z kategorických imperativů kapitalismu je „urvi, co můžeš“. Étos kapitalismu leží v konkurenci a úspěchu. Kdyby uspěli všichni, nebyl by to kapitalismus, ale socialismus. Že všichni neuspěli není důkazem neúspěchu revoluce, ale jejího úspěchu: podařilo se vybudovat společnost, kde si lidé nejsou rovni, společnost, kde jedni vítězí na úkor druhých. Kdyby nebylo poražených, nebylo by ani vítězů. Chceme-li tedy mít vítěze – a to chceme, když chceme kapitalismu – musíme mít i poražené.

Správné množství poražených – takové, aby by byli dost vidět a vítězové i „vítězové“ (tj. těsně neporažení či ještě ne poražení) viděli, že jsou vítězi (a byli vděční režimu za to, že je nechal zvítězit), ale přitom takové, aby nepředstavovali rozhodující sílu a nemohli otočit kormidlem dějin pryč od privatizace, liberalizace, deregulace a závodům ke dnu po zádech druhých. Zkrátka všechno je, jak má být. Už jenom proto, že v kapitalismu neexistují žádné objektivní příčiny neúspěchu, žádné objektivní limity a handicapy, ale jen a pouze osobní selhání a neschopnost, takže se žádný slušný (čili kapitalismus vzývající) člověk těmi poraženými vůbec nemusí trápit. Trápit by se měl jedině tím, jestli on sám dost maká, aby ho trh nechal nejenom přežít, ale ještě mu vyplatil prémii.

Revoluce zvítězila a data to dokazují – máme přesně takovou společnost, jakou jsme chtěli. Rozdělenou.