Category: Fučíkův odznak

Ve stínu


K Českými lvy ověnčenému (snad devět kousků, ale na těchto provinčních cenách pramálo záleží) českému kriminálnímu thrilleru (se zařazením mám trochu problém) Ve stínu, situovanému do roku 1953 jen pár poznámek: Předně, ten film není vůbec špatný a špatný není proto, že se nesnaží o lacinou protikomunistickou agitku, ale prostě jen využívá dobové reálie. Tady je to StB a ruský poradce, ale jindy a jinde by to mohla být CIA a vlivný senátor či podnikatel a příběh by pořád fungoval.

Celý příspěvek

Tom Egeland: Nostradamova závěť


Nostradamova závěť Toma Egelanda je perfektním příkladem toho, že ani prvotřídní suroviny nezaručí, že výsledný eintopf bude delikatesa. V Nostradamově závěti (viz ČBDB, kde až jsem zjistil, že jde o 4. pokračování jakési série, což mnohé vysvětluje) je přitom všechno: tajná organizace po staletí střežící tajemství, do známých knih zakódovaná vodítka k jeho odhalení, Archa úmluvy, Alexandrijská knihovna, utajený kvazibojový řád z konspiračních teorií, který, jak se ukáže, skutečně existuje a poněkud se vymkl se kontrole papeže, pyramidy, Sfinga, templáři a samozřejmě Vatikán. A ovšem krásná žena. Nostradamova závěť  je v podstatě pastiš Brownovy Šifry mistra Leonarda, jejíchž kvalit ovšem nedosahuje v duchu přísloví mnoho psů, zajícova smrt. To ale neznamená, že by se Nostradamova závěť špatně četla, z tohoto pohledu jde o slušné řemeslo, působí však poněkud banálně, recyklovaně, jako vrstvení populárních motivů a komerční exploatace ověřených vzorů. Přitom pár dobrých motivů problematizujících náboženství a víru v Nostradamově závěti je, ale jsou pohříchu utopené (nebo alibisticky schované?) v přehršli dalších. Jako kdyby se chtěl Engeland pochlubit, co všechno ví. Bohužel tím nejenom že vystřílel spoustu munice, ale naprosto při tom rozstřílel cíl.

Král Artuš: Legenda o meči


Natočit tenhle film určitě nebylo ani snadné, ani levné, protože speciálních efektů je v něm kupa, bohužel to ale bylo trochu zbytečné, ať si rating na ČSFD co chce říká. Legenda o králi Artušovi již byla zpracována mockrát a jistě ještě mockrát bude, toto zpracování mi k ní ale prostě nesedí. Přitom příběh samotný, nakolik si artušovskou legendu matně vybavuji, nijak znásilněný nebyl, ale ta vizuální a narativní modernizace, ten fantazy akčňán (víc akčňák, než fantazy) mi k němu prostě nějak nepasuje. Vadilo mi, že některé scény vypadají jako z Pána prstenů (i když by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby se Tolkien inspiroval i Artušem), vadilo mi, že král Artuš je skoro pořád takový čisťounký a nakrátko střižený, což mi k raně středověké Anglii (nebo kdy se to vlastně odehrává) nesedí, stejně jako černoch v jedné z hlavních rolí. A prosím vás, co je to za příběh o Artušovi, když v něm není kouzelník Merlin? O tom je ale jen zmínka a místo něj je tam jakási čarodějka, jejíž jméno ani nezazní. Přitom scény, ve kterých čaruje, patří k těm nejlepším. Podařená je i hudba. A vlastně i vyprávění je dobře zvládnuté, divák nemá problém orientovat se v tom kdo je kdo a proč dělá, to co dělá. A přesto to není film, který bych chtěl vidět znova.  Asi stárnu.

Labyrint II


Protože se mi první Labyrint líbil, na jeho volné pokračování Labyrint II jsem se těšil – a o to více jsem byl zklamán. Značka prostě sama o sobě kvalitu nezaručí. Labyrint II je takový Antilabyrint, to špatné z první série si nechal a zdůraznil a nic nového nepřidal. Pokud první Labyrint ke konci ztrácel dech, Labyrint II byl dýchavičný od začátku a konci už jen bezmocně chroptěl. Snad kdyby byl zhuštěn do dvou tří dílů, tak by to šlo, ale v sedmi byl vyloženě rozplizlý (sic!); z těch sedmi jsem viděl jen šest a nemám pocit, že by mi ten jeden nějak chyběl, že by mi v něm něco podstatného uteklo. Kulhá i příběh, laděný opět do historizujícího mysteriózna. Je vyumělkovaný, překombinovaný a na konci musí být polopaticky vysvětlen, protože z jednání postav a dosavadního průběhu děje se zápletka nedá ani vytušit. Nejpovedenější jsou nakonec zbytné vedlejší postavy a linie (lobbista Kříž a týpek z motorestu). Labyrint II se prostě nepovedl. Či lépe řečeno: odpovídá českým standardům, což je, zejména ve srovnání s „jedničkou“, nedostatečné.

Gomora


Nikoliv Sodoma, ale italský seriál z prostředí neapolské mafie zvané camorra, taková moderní Chobotnice, ovšem vyprávěná z pohledu mafiánů. A dobře natočený seriál, žádná plytká soap-opera, ale drsné svědectví o perverzním světě zločinu, tekutých aliancích a vraždě jako univerzálním řešením každého problému.

Celý příspěvek

Alois Nebel – film


Zřejmě jako jeden z posledních jsem viděl filmové zpracování komiksu Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 o jesenickém ajznboňákovi Aloisu Nebelovi a musím bohužel konstatovat, že jak je knižní předloha vynikající, tak film žádný zázrak není. Natočit v dnešní době něco animovaného a zároveň černobílého chce sice tvůrčí kuráž, ale samo o sobě to nestačí. A filmu nejenom že chybí stylovost a syrovost knihy, ale sám o sobě je stylově nevyrovnaný, takže některé pasáže jsou kreslené až moc a jiné zase až moc připomínají běžný černobílý film. Film také není přesným převodem knihy, některé dějové linky z knihy chybějí a jiné jsou přepracované, což samo o sobě není na škodu, co ale škodí, že ve filmu nejsou dopovězeny a divák, který nečetl knihu, musí podle mého názoru docela tápat kdo je kdo a proč dělá to, co dělá, což je v knize řečeno ne snad polopaticky, ale zřetelně; možná ale je to dáno jen znalostí knihy a kdo ji nezná, pro toho film funguje lépe. Za mě ovšem film ani zdaleka nevyužil potenciál látky i formy a já se příště raději vrátím ke knize.

Pustina


Pustina (ČSFD) je chválená a oceňovaná česká detektivní série a já musím uznat, že právem. Pokud jsem před časem vysoce hodnotil Labyrint, tak Pustina je o třídu možná dvě lepší, zejména proto, že je civilní, naprosto logická a konzistentní a zcela se obejde bez jakéhokoliv mysteriózna. Pokud bych hledal něco, co Pustině vytknout, tak jedině že by mohla být o díl kratší a některé vedlejší dějové linie nemusely být sledovány tak důkladně, je ovšem otázka, jestli tomu tak je proto, aby byla dodržena nasmlouvaní stopáž, nebo proto, aby diváka udržovaly v napětí a záměrně ho mátly; skoro se přikláním k druhé možnosti.

Celý příspěvek

Čtyři dohody


Čtyři dohody, one man show Jaroslava Duška (ve skutečnosti byli na pódiu tři, ale dva jen muzicírovali), jsou scénické zpracování stejnojmenné knihy dona Miguela Ángela Ruize, což je, pokud jsem to správně pochopil, literatura osobního rozvoje. Pokud si dobře vzpomínám, tak tohle její scénické zpracování byla svého času v Praze téměř kultovní záležitost, kterou musel každý vidět a na níž se nedali sehnat lístky. Upřímně, sám bych je ani nesháněl, ale když už jsem je získal v rámci vzájemné korporátní korupce, proč ne.

Celý příspěvek