Peter May: Muž z ostrova Lewis


Už dlouho jsem žádnou knihu nepřečetl s takovou chutí – co chutí, lačností – jako Muže z ostrova Lewis Petera Maye (ČBDB). Přitom nechybělo mnoho a anotace lákající slovy: „Emocionální tajemství obyvatel pochmurného ostrova jsou ještě hlubší, než jeho rašeliniště,“ by mne spolehlivě odradila. Doporučení od přítele ale bylo silnější. Z nějakého důvodu jsem zprvu myslel, že Muž z ostrova Lewis bude jen další z řady „severských“ detektivek a jejich variací, což se zápletka spočívající v nálezu mumie v rašeliništi, která, jak se brzy ukáže, není stará tisíce let, ale jen něco přes padesát, včetně toho, že byl dosti brutálně zavražděn, zdála jen podporovat. Jenže pátrání po identitě mrtvoly a jejím vrahovi se nakonec ukáže jen jako platforma, na níž je vyprávěn příběh o hledání minulosti, na kterou by se dalo snadno zeptat, kdyby ovšem ten jediný, u koho lze s otázkami začít, netrpěl stařeckou demencí.

Půvab Muže z ostrova Lewis nespočívá v démoničnosti a rafinovanosti hlavního padoucha, jak je tomu třeba u Nesbø (omlouvám se, ale neumím ho vyskloňovat), ani ve vyprávění plném zvratů a nečekaných odhalení. Samotný zločin je celkem banální a zhruba od poloviny čtenář i tuší, jak to zhruba bude. Půvab Muže z ostrova Lewis, což je skutečný ostrov ve vnějších Hebridách, tedy součást Skotska, je v tom, jak autor brilantně evokuje krajinu kamení a rašelinišť, ve které na strom nenarazíš, krajinu neustálých bouří a dešťů, krajinu, která nutně formuje mezilidské vztahy. Je to příběh lidí, kteří mají v dobrém i zlém společnou minulost, ale přesto spolu musí nějak vycházet, protože před sebou nemají kam utéct, tedy pokud nechtějí opustit ostrov úplně, což ovšem znamená opustit domov. Je to i příběh dementního starce, který žije minulostí, protože o přítomnost ho okrádá demence. (Pokud máte se stařeckou demencí tu pochybnou čest jako já, tak víte, o čem mluvím, pokud ne, tak buďte rádi, doufejte, že to tak zůstane, a věřte tomu, že tu hrůzu May zachycuje celkem věrně). A je to i příběh o temném středověku, který v padesátých letech dvacátého století stále vládne ve skotských sirotčincích. A jestli ne středověku, tak kapitalismu z časů Dickense určitě.

Všechno dohromady je to pak dobře vyprávěný příběh, který nestaví jenom na ději, ale i na zachycení osudů, míst i doby. Příběh, který, jak jsem se dočetl, je druhým z trilogie, kde první díl je prý ještě lepší a třetí o poznání horší. Znalost prvního dílu pro pochopení a vychutnání druhého ovšem nutná není, a tak zůstanu u Muže z ostrova Lewis. Knihu, ve které se řeší vražda, ale není to detektivka, knihu, u které vás drží dobře vyprávěný příběh, které není zdaleka tím jediným, co kniha nabízí.

Narcos


Seriálu Narcos zbývá sice ještě jedna řada, ale protože Escobara právě zastřelili, pustím se do hodnocení už teď. Tak předně: co se výpravy, kamery, scénáře, hereckých výkonů etc. týče, nelze tomuto počinu z produkce Netflixu opět nic vytknout, jak je ostatně u projektů tzv. quality TV (kam lze myslím zařadit většinu seriálů, o nichž jsme psal) dobrým zvykem. Divák to ocení zejména v případě scénáře, který netrpí žádným vážnějšími vadami (popravdě si nevzpomínám ani na jedinou), postavy jsou dobře vykreslené a jejich jednání logické; zřejmě je právě toto výhoda seriálu, který svým dostatečným časovým prostorem nenutí tvůrce dělat kompromisy a hledat, co by se ještě dalo vystřihnout.

Jak už jste asi pochopili ze zmínky o Escobarovi, námětem seriálu Narcos je život a dílo kolumbijského drogového barona Pabla Escobara, jednoho z takzvaných narcos. Vzhledem k tomu, že jsem nedávno shodou okolností viděl i film Escobar (mimochodem, podle mě mnohem lepší, než jak naznačuje hodnocení na ČSFD), který se s dějem Narcos v mnohém shoduje, je Escobarův příběh vykreslen poměrně autenticky. Přesto je třeba mít na paměti – a autoři sami to na začátku každého dílu připomínají – že Narcos je dramatizace, nikoliv dokument. Ledacos tak může být více či méně změněno či zcela vymyšleno pro potřeby plynulejšího a dramatičtějšího vyprávění. Nelze ovšem říct co, protože Narcos je doplněn autentickými dobovými záběry, které na děj seriálu přímo navazují, a produkce si dala tu práci, že vybrala i typově podobné herce, stejně je oblékla a v některých záběrech dokonce i stejně naaranžovala (nejlépe je to vidět snímku zabitého Escobara, nahoře je záběr ze seriálu, dole autentická fotografie). Hranice mezi realitou a fikcí je tak pro někoho, kdo není odborník na Kolumbii obecně a Escobara zvláště, v podstatě nepoznatelná.

Nutno uznat, že postava samotného Escobara je do značné míry fascinující, protože je vykreslen jako nenápadný strejda s bříškem, který si ikonickým gestem neustále popotahuje špatně padnoucí džíny, a vedle svých sicariů vypadá vyloženě banálně. A až na pár amoků se tak vlastně i chová. Brutální mafián, který má na rukou krve stovek lidí jenom v Kolumbii (mrtvé narkomany a oběti potřebou získat peníze na dávku indukované kriminality v USA, kam Medelínský kartel dodával většinu svého kokainu, nepočítám, protože ani seriál tento aspekt obchodu s drogami neřeší), tak často působí skoro až sympaticky. Přitom nelze říct, že by se ho tvůrci snažili malovat v lepším světle, nebo ho dokonce chtěli heroizovat. V tomto směru se Narcos hodně podobají italské Gomoře, u níž jsem pozoroval stejný efekt, pravděpodobně daný tím, že sledujeme hlavního antihrdinu nejenom v okamžicích, kdy vydává rozkazy k vraždám a teroru, nebo sám brutálně vraždí ty, kteří se mu znelíbili, ale i během ostatních fází jeho života, kterých je ostatně většina, kdy se stará o rodinu, vede obchodní jednání, chodí za ženskými, baví se s přáteli etc. Vzniká tak něco na způsob Stockholmského syndromu, před kterým se musí mít divák stále na pozoru, protože týpek jako Escobar si prostě sympatie a respekt zasloužit nesmí, bez ohledu na to, že existují i další šmejdi, jako je on, a možná i větší.

S již zmiňovanou Gomorou existují i další paralely, dané zřejmě tím, že zločinecké struktury fungují všude na světě podobně, a to je například „konfederační“ organizace kartelu, který sestává z jednotlivých zločineckých klanů (rodin, místních partiček), které sice spolupracují, ale jejich spolupráce je do značné míry vynucená výhodností na straně jedné a brutalitou kápa na straně druhé. To je ostatně nakonec i příčina Escobarova pádu, který dokáže úspěšně vzdorovat kolumbijskému státu i jeho americkým spojencům a vaz mu zlomí až ztráta loajality hlavy jednoho z klanů kartelu, které v návalu vzteku zavraždí manžela. Nebýt touhy po pomstě a z ní pramenící zrady, nebyl by Escobarův pád zřejmě tak rychlý a definitivní, pokud by vůbec padl. Svoji roli v jeho pádu ovšem sehrála i ochota státních aktérů – a zde zejména USA – vypustit z kolumbijské džungle do měst fašistické bojůvky doposavad vraždící komunistické povstalce a nachomýtnuvší se vesničany a nechat je vraždit Escobarovi kumpány i příbuzné a ještě je při tom aktivně podporovat, samozřejmě bez ohledu na brutalitu jejich metod, který si v ničem nezadá s těmi Escobarovými, i bez ohledu na „kolaterální ztráty“ mezi civilním obyvatelstvem. Pozice americké DEA v Kolumbii je vůbec zajímavá, protože to vypadá, jako kdyby měla volnou ruku ve vyšetřování a zatýkání Kolumbijců i úkolování kolumbijských bezpečnostních složek, což ale nikdo neřeší ani nevysvětluje. Jediné, co se řeší, je případné vydávání kolumbijských občanů do USA, či přímá vojenská intervence strýčka Sama, který už by byla na Kolumbijce příliš.

Za mě nejodpudivější postavy ovšem nejsou Escobar a jeho horda profesionálních vrahů. ale Escobarova matka a důstojník CIA. Matka tím, jak stále omlouvá Escobarovy zločiny a už jeho uvěznění (navíc ve vlastním fešáckém kriminále) považuje za do nebe volající nespravedlnost, natožpak jeho likvidaci bezpečnostními složkami. A důstojník CIA tím, jak ochotně zásobuje zbraněmi i informace zmíněné fašistické bojůvky i konkurenční kartel z Cali, v nichž si pěstuje vehikl proti komunistickým povstalcům, takže zatímco Escobar jde ke dnu, dovoz kokainu do USA utěšeně roste. A tady je ještě jedna paralela s Gomorou: náznaky toho, že vedle takřka démonických hlavních antihrdinů existují i další, mnohem bohatší, mocnější i démoničtější, kteří jsou ale zároveň mnohem uhlazenější, s lepším původem i lepšími kontakty, jen o nich nelze mnoho říct, protože nejsou tak na očích.

Aspektem, který Narcos neřeší vůbec, přitom je pro pochopení Escobara i situace v Kolumbii zřejmě zásadní, je Escobarova podpora mezi chudinou z Medelínu. Podle všeho to totiž není jen tím, že pro ně Escobar stavěl domy, kostely i fotbalová hřiště, čímž pro ně udělal zjevně tisíckrát víc, než vláda (sám se prohlašoval za medelínského Robina Hooda), ani tím, že byl jeden z nich. (Jak sám o sobě jednou prohlásil: „Já nejsem boháč – já jsem chudák s prachama.“ A že těch prachů měl. Milióny, možná i miliardy dolarů na hotovosti, zakopané v tajných skrýších po celé Kolumbii, které mu ovšem nakonec byly k ničemu.) Podle všeho za tím muselo být něco dalšího: útisk ze strany vlády vůči chudým či lhostejnost k jejich problémům, co vedlo chudé z Medelínu k tomu, že byli loajálnější spíš s drogovým bossem, než se spravedlností. A nebýt bombových útoků, včetně jednoho na letadlo, zřejmě by měl Escobar podporu velké části kolumbijské populace. Tato sociálně-kritická dimenze kolumbijské reality ovšem v seriálu není, stejně jako její již zmiňovaný protějšek z drogové scény USA. Ale asi to nelze považovat za nedostatek, protože výsledný tvar by pak byl příliš rozplizlý, zatímco takto je velmi dobře srozumitelný a vypointovaný.

Narcos je dobrá podívaná, dokonce víc než podívaná, ale také nebezpečná podívaná, protože snadno může vést ke vzniku sympatií s někým, kdo si je nezaslouží, bez ohledu na to, že jiní si je nezaslouží ještě méně.

Irčan


Řeknu vám to bez obalu: nenechte se zmást tím, že to režíroval Scorsese a hrají v tom De Niro a Al Pacino, Irčan (2019) za ty více než tři hodiny vašeho života nestojí. Kritici příběh nájemného zabijáka Franka Sheerana (skutečné postavy) možná uznávají, ale podle mě je to jen intelektuální póza. Ano, natočený je Irčan dobře, ale ten samý příběh, jen s jinými postavami, už jsem viděl stejně dobře natočený někým jiným (jen si teď za boha nemůžu vzpomenout, kým a jak se jmenoval), přičemž na výrazně menší ploše toho dokázal říct mnohem více. Tu hodinu navíc Irčan vůbec nevyužije k tomu, aby řekl něco nového, jen se opakuje.

Přitom by měl o čem vyprávět. Třeba kdo to vlastně byl ten Sheeran, alias Irčan. Byl to mafiánský boss, nebo jen pohůnek? Byl v odborech vedených Jimmy Hoffou (také skutečná postava) jenom zašitý, nebo svoji pobočku opravdu řídil? A jaké byly vlastně vztahy odborů a mafie? To je to v USA opravdu tak důvěrně a všeobecně známá historie, že nestojí za slovo navíc? Nebo kdo byli ti „Oni Nahoře“, které poslouchá i Sheeranův mafiánský šéf? Vláda, bankéři a průmyslníci, nebo další mafiáni, jenom větší a zlejší? Nebo proč vlastně Sheeran tak poslušně a bez emocí na rozkaz zabíjí i své známé a přátele? Byl takový vždy, nebo to z něj udělala až válka a služba v armádě? Mnohé Irčan naznačí, ale máloco dořekne. Dokonce ani to, proč se mu říká Irčan.

Nakonec jsem dospěl k závěru, že Irčan vůbec není film určený pro diváky. Scorsese ho natočil sám pro sebe. Je to bilanční snímek starého muže, který se snaží vypořádat s tím, že nic z toho, co dělal, nemělo valný smysl, na nic z toho není pyšný, ale také ničeho nelituje. Ne proto, že by si nepamatoval, ale proto, že tváří v tvář smrti už to pro něj nic neznamená. Ani čas pro něj nic neznamená. Má ho spoustu. Může vzpomínat a vyprávět. Dlouho vyprávět. Nemusí se ohlížet na to, jestli o jeho vzpomínky někdo stojí, stejně jako se nehodlá omlouvat za něco, co se stalo tak dávno, že už ani neví, jestli se to vůbec stalo jemu, byl přitom, nebo to jen slyšel. Alkoholik by se vyzpovídal do láhve, filmař na plátno. A jako takový je Irčan naprosto perfektní. Tak dobrý, až ztrácí smysl, aby se na něj díval ještě někdo jiný, než parta starých mužů, která ho stvořila.

Na závěr ještě poznámka k českému překladu: I když se velká část filmu točí kolem spolupráce mafie a odborů, slovo odbory ve filmu nezazní myslím ani jednou a jen jednou jedinkrát padne „odborář“. Místo toho překladatel zvolil doslovný, ale významově zcela impotentní výraz „svaz“. Komu nedojde, že se jedná o odbory, ten tři hodiny kouká na úplně jiný film.

Toman


Celkem se zájmem jsem se tuto a minulou neděli podíval na naší vaší ČT na televizní verzi filmu Toman, slovy distributorské anotace: „příběh rozporuplné osoby Zdeňka Tomana, šéfa naší zahraniční rozvědky, který významně ovlivnil vývoj v poválečném Československu, bezskrupulózního obchodníka s obrovskou mocí a zásadním úkolem. Sehnat peníze, které komunistům vyhrají volby. A Toman peníze sehnat uměl. Pro sebe, pro rodinu i pro stranu. Šmelina, vydírání, kasírování válečných zločinců i jejich obětí. Neštítil se ničeho. Cena, kterou za svou kariéru zaplatil on i jeho blízcí, byla pak vysoká. Film odkrývá období tzv. třetí republiky, temné roky 1945 – 48, a příběh člověka, o kterém se nikdy nemluvilo.“

Anotace je poměrně výstižná, takže se zaměřím jen na to, co mě zaujalo. Nejprve pochvala: dobrá kamera, dobrá výprava, vesměs solidní herecké výkony (nejslabší party předvedly role prvoplánových záporáků), zajímavé téma. A teď výhrady: zbytečně rozvleklé, některé scény byly zcela zbytečné a s vyprávěným příběhem neměly žádnou zvláštní souvislost a nikam ho neposouvaly. Zejména to bestiální násilí vyšetřovatelů (jakých? z jakého útvaru? kdo je poslal?, měli jen zastrašit?) nebo epizoda kolem smrti Jana Masaryka. Ze všeho nejvíc to na mě působila jako snaha za každou cenu využít platformu příběhu z let těsně po válce až k Vítězném únoru k přihřívání antikomunistické polívčičky, což je ovšem něco, co z filmu samotného nijak zvlášť nevyplývá a bez externí znalosti kontextu nemůže fungovat. Zbytečně to tak kazí jinak celkem povedený snímek. Zajímavé je, že jako nejkladnější postava nakonec vyjde samotný Toman, zatímco všichni okolo, včetně Masaryka či Američanů příliš sympatií nevzbuzují. Trochu mě mátlo neustálé označování všech postav štítky se jménem a funkcí či vztahem k ústřední postavě, což vyvolává dojem až dokumentárně-dramatického pojetí. Co je ale historická realita a co fikce nemá divák z filmu šanci zjistit. Z mého pohledu zůstaly trestuhodně nevyužity některé motivy, zejména ty kolem vzniku státu Izrael, či úrovně zásobování v ČSR versus v Británii. Rozhodně bych dal přednost hlubší historické exkurzi tímto směrem před etudou na téma hnusná padesátá léta (která navíc ve filmu ještě ani nezačala).

Toman sice nevyužil veškerý potenciál, který látka skýtala, ale v kontextu české filmové a televizní tvorby rozhodně patří k tomu lepšímu, podobně jako starší snímek Ve stínu. Možná je to tím, že 50. léta 20. století nabízejí dostatek nosných námětů a přitom už je možné k nim zaujmout i jiný přístup, než čistě pietní či propagandistický.

Větší, než malá porce srandy


Shodou okolností spočívající v tom, že ten, kdo měl vstupenky, jít nakonec nemohl a vstupenky dal nám, ocitli jsem se v sobotu odpoledne v Divadle Na Maninách (také jste až doteď neměli tušení, že něco takového existuje?) na akci, o jejíž existenci bychom jinak neměli ani tušení (jako o ní neměl tušení téměř nikdo, alespoň podle chabé divácké účasti soudě), nazvané Humorfest. Tedy na přehlídce skečů, one man show, stand-up commedy a kdo ví, jak se všechny tyhle disciplíny mající za účel pobavit diváka mluveným slovem, nazývají.

Pokud nevíte, co to taková stand-up commedy je, tak si na jeviště stoupne borec/borka, jehož/jejíž jedinou rekvizitou je mikrofon a tři čtvrti hodiny nezavře ústa a snaží se diváky svým povídáním bavit, pokud možno bez toho, aby jenom vyprávěl anekdoty. Vlastně je to taková méně jednomužná forbína známá od V+W, jen o poznání méně intelektuální a „laskavá“. Někde jsem četl, že to je jeden z nejnáročnějších žánrů pro účinkující, čemuž bych i věřil, protože komedie obecně není snadná (všelijaké Kameňáky budiž toho důkazem) a v tomto případě jste navíc na jevišti úplně sami. Když diváky nezaujmete hned na začátku, nebo když je nějakou chybou ztratíte, tak nemáte vedle sebe nikoho, kdo by vám pomohl, ani žádnou rekvizitu, o kterou byste se opřeli. Když jste klaun v cirkuse, můžete alespoň zkusit upadnout, ale tady fungovat nebude.

Musím přiznat, že to bylo vlastně mé první setkání s tímto žánrem v jeho celistvosti, protože zatím jsem viděl jen pár fragmentů z televizního pořadu Na stojáka (který byl ostatně prezentován též). A musím přiznat i to, že jsem se po většinu dne královsky bavil, byť slabší okamžiky a slabší účinkující byly též. Trefit některé ze slabších čísel jako jediný bod večerního programu, aby bych byl asi dost nasrděný, ale tady ho ty ostatní bohatě vykompenzovaly, takže ke stížnostem nebyl důvod. O to více mne zarazila mizerná účast obecenstva, protože jsem z jakéhosi důvodu měl za to, že tenhle typ zábavy je velmi populární. Diváků bylo ovšem tak málo, že mi to až přišlo k pořadatelům a účinkujícím nefér, o to více ale vynikla profesionalita účinkujících, kteří i před naší hrstkou předvedli výkon, jako kdyby hráli pro plný sál.

Poměrně velké množství čísel pak umožnilo udělat si solidní představu o tom, jak takový stand-up komik (což je strašný paskvil, ale nejsem si jistý, že samostojný komik zní lépe) pracuje: V mírném předklonu na vás chrlí proud řeči, v níž mluví o sobě a o své rodině (jestli je to autentické bůh suď, ale formuluje to tak), propírá různé společenské jevy, nejlépe aktuální (slušně přitom nakládá) a zpracovává jako svůj osobní zážitek řadu motivů, o kterých podle všechno jen slyšel či četl (to poznáte tak, že jste o nich četli či slyšeli také), které za tím účelem aktivně vyhledává a sbírá, přičemž si absolutně nebere servítky, chvílemi je drzý a často sprostý (tolik „mrdání“ a „šukání“ jsem z jeviště snad ještě neslyšel, pokud vůbec kdy, ale je to svým způsobem logické, protože každý chce mít svůj „šrapnel“) a téměř pořád je jednou nohou v kriminále za „hate speach“ a porušení zákonů politické korektnosti.

Ale i kdyby je vážně zavřeli, tihle komici by i to lochu dokázali mluvit tak, že byste byli schopní jí vykrást večerku, jen abyste se na to legrační místo dostali také.

Jo Nesbø: Levhart


Levhart je další případ samorostlého norského alkoholika Harryho Holeho, který časově bezprostředně navazuje na Sněhuláka. Sněhuláka už si moc nepamatuji, ale myslím, že nebyl tak překombinovaný, jako Levhart. Levhart, to je festival vice či méně logických zvratů, „okořeněný“ několika nadbytečnými či nevyužitými dějovými liniemi. Tím nechci říct, že je to špatná kniha, jen je výsostně žánrová – tedy severská detektivka. A to je vlastně všechno, co se o dá o ději i formě sdělit, aniž by člověk prozrazoval příliš. Je tam spousta mrtvých, všechno je nakonec úplně jinak a hlavní hrdina je, na rozdíl od Netopýra, už jen instrument, značka, která prodává.

Pro mě byl tak Levhart zajímavý především tím, že už jsem ho četl. Na každé stránce jsem si byl stoprocentně jistý, že jsem tuhle knihu již četl, ale nikdy jsem nevěděl, co bude dál. Úplně se mi po prvním přečtení vykouřila z hlavy. Jen v úplném závěru jsem si matně něco málo vybavil. Také zajímavý čtenářský zážitek, číst jednu knihu dvakrát poprvé.

P.S. Pokud jste někdo četl a máte tip, proč se kniha jmenuje Levhart, sem s ním. Mě to přijde, jako by Nesbø náhodně vybíral slova pícháním prstem do slovníku a hledáním prvního, které bude mít dostatečně správný zvuk.

Free Solo


Free Solo (USA, 2018) je dokumentární film o výstupu horolezce Alexe Honnolda na El Captain metodou free solo, tedy sám a bez jištění. El Captain je téměř kilometr vysoká kolmá a hladká skladní stěna v Yosemitech a Alex Honnold je magor. Magor, nikoliv idiot, takže se na tuhle nemožnou záležitost přes rok poctivě připravuje s parťákem a jištěný, cestu sleze stokrát, každý pohyb si tisíckrát vyzkouší, tisíckrát spadne, než najde ten správný pohyb, který si zapíše do paměti i do deníku, takže nakonec v jeho poddání není riziko zase o tolik větší, než jde člověk v Praze po ulici, jen případná nehoda je definitivně a nevyhnutelně fatální. A Alex to ví.

Abyste získali zcela neadekvátní představu, o čem je řeč, udělám výjimku a připojím pár obrázků.

El Captain v celé své kráse
Alex na cestě vzhůru…
… kdo nemá závrať, ať udělá čárku.

Podobné jsem viděl i já před tím, než jsem viděl film. Když to pak ale člověk vidí v pohybu a na velkém plátně, je to něco úplně jiného. Při prvních záběrech jsem jako správný akrofob zcela vážně zvažoval, jestli se mám posrat, poblít, rovnou omdlít, nebo alespoň odejít z kina, ale nakonec jsem do nějak ustál. Vidět Alexe v pohybu, jak se stovky metrů nad zemí pohybuje mezi chyty, v jejichž existenci by normální člověk neuvěřil, ani kdyby mu ně položili ruku, jak jsou nepatrné, to je zážitek. A právě proto chce tenhle film kino, a ne televizi. V televizi to bude tak 1/3 zážitku.

A film je to parádní. Na to, že vlastně nemá děj a opakuje se v něm pořád dokola to samé, udrží diváka v napětí celou hodinu a půl stopáže. Ano, mohl by být o hodinu kratší a pořád by to stálo za to, ale i v téhle délce funguje výborně. A fascinující je i technicky. Záběry Alexe na stěně jsou neskutečné. Jestli jsem to správně pochopil, štáb nakonec natáčel z dronů a stacionárních minikamer podél cesty, protože nechtěli Alexe rozptylovat svojí přítomností, takže i po technické stránce je to úctyhodný výkon.

Když člověk vidí tu nadlidskou vůli a schopnost koncentrace, kterou Alex předvádí, tak ho musí obdivovat. Ne jako Alexe, ale jako člověka. Když jsem ho na té stěn viděl, tak jsem si říkal, jak je možné, že druh, který dokáže tohle, není schopen doletět ani na Mars? A také jsem si uvědomil, jak perverzní přístup máme jako civilizace k hazardování se životem. Alex, který riskuje jen svůj život, a to ještě nikoliv bez rozmyslu a přitom tak, že posouvá meze lidských možností i snů, se musí pořád obhajovat, pořád musí sobě i okolí zdůvodňovat, proč to dělá, a nikdo ani jednou neřekne, že by byl hrdina. Srovnejte to oslavováním poslušných biorobotů v uniformách, které lidské životy ničí a berou po tisících.

Alex je borec, a i když se dřív nebo později nejspíš zabije, nebude jeho smrt marná, nebude to plýtvání, nebude to rouhání, na rozdíl od tisíců jiných smrtí, které oslavujeme. Alex je sice magor a žít s ním nemůže být snadné (pokud je to dlouhodobě vůbec možné), ale jako lidstvo můžeme být rádi, že Alexe máme. Tihle zpocení a udýchaní magoři v lezečkách a s rukama po lokty od magnézia dělají svět rozhodně lepší, než vymydlení a upravení magoři z klimatizovaných kanceláří.

Alexova schopnost koncentrace, plánoví a fyzická i psychická zdatnost mě budou ještě dlouho strašit ve snech jako němá výčitka toho, jak dalece zaostávám za svými vlastními možnostmi.

Dunkerk


Dunkerk (2017, ČSFD), film o evakuaci britských expedičních jednotek z Dunkerku na začátku 2. světové války, mě nadchl i zklamal zároveň. Nadchl mnoha originálními vypravěčskými postupy, které výborně fungují, zklamal tím, že se přes počáteční naději, že tentokrát to půjde bez něj, nakonec nedokázal obejít bez obligátního hrdinsko-vlasteneckého patosu.

Přitom první zhruba třetina je naprosto úžasná, konečně film, který válku neidealizuje, ale ukazuje ji jako hnusnou záležitost, která ničí lidi nejenom fyzicky, ale i mentálně, místo hrdinů ukazuje vyděšené vojáky, kteří se snaží přežít, jak umějí, místo geniality vojevůdců a perfektní organizace jen chaos a zmatek. Tak uvěřitelný obraz války jsem již dlouho neviděl. Přitom to vše Dunkerk dokáže ukázat bez potoků krve, utrhaných údů a střev namotaných po všem, co zrovna nehoří, na rozdíl třeba od Pacifiku či Hacksaw Ridge, které přes veškerou explicitnost – nebo právě pro ni? – nejsou ani zdaleka tak výmluvné, jako Dunkerk. Zároveň není Dunkerk ani tak beznadějný, jako Apokalypsa, nebo Četa a nebere vám poslední zbytky víry v rozum a lidskost.

Dunkerk je totiž geniálně minimalistický. Hudba není hudba, ale spíš jen zvuky, které rytmem připomínají srdeční tep, postavy jsou velice skoupé na slovo a mluví minimálně, u některých z ústředních postav nepadne vůbec jejich jméno, nepřítel se objeví, pokud nepočítáme letadla, jen jako stín na poslední tři vteřiny, jinak ho ani nezahlédneme. K formální stránce mám jedinou výhradu, a to je zcela zbytečně nelineární vyprávění, které sice nemate, ale ani nic nepřidává.

A pak je tu ten zatracený vlastenecko-hrdinský patos, který graduje spolu s filmem a úplně ho zabíjí, protože ze silného protiválečného filmu dělá banální uslzenou agitku. Naštěstí nestihne Dunkerk zničit úplně, ale stejně je to škoda, protože hodně kazí dojem z monumentálně mlčenlivého snímku. Naštěstí je Dunkerk tak dobrý film, že to unese, takže až budete mít tu možnost, pusťte si ho. Kdyby jen pro jeho formální originalitu, která perfektně funguje.

Ztraceni v Mnichově


Nedbal jsem varování recenzí kritických a zmámen v hlavně zasutými recenzemi pochvalnými pustil jsem si Ztraceni v Mnichově (v Mnichově roku 1938 a Mnichovského diktátu, či Mnichovské zrady). Tak dbejte mého varování alespoň vy, protože tenhle film za ten čas, který u něj strávíte, nestojí. Těžko říct, co tímto prvoplánově umělecky komplikovaným počinem chtěli tvůrci vlastně říct, jestli to měla být jen taková šaráda, provokace, „otevírání tématu“ Mnichova nebo co vlastně. Evidentně nejsem „cílovka“ a podle hodnocení na ČSFD ovšem nebudu zdaleka jediný. Ztraceni v Mnichově přitom natočil Petr Zelenka, který točil i velmi podařený Rok ďábla, a je vidět, že některé motivy a postupy se opakují. Podruhé bohužel jako fraška. Mnichov si film rozhodně zaslouží, rozhodně snese i kontroverzní pojetí a rozhodně na něj pořád čeká. Možná, že si tvůrci Ztraceni v Mnichově mysleli, že právě takový film natáčejí právě oni, a je možné, že někoho by prezentované teze o Mnichovu šokovali, či dokonce pohoršovali, ne tak mě. Čili forma i obsah za mě snesitelné a dokoukatelné, ale slabé a rozhodně to nemusím vidět podruhé. To si radši potřetí pustím již zmiňovaný Rok ďábla.

Černobyl


Každý koukal Černobyl, i já jsem koukal na Černobyl, seriál z produkce HBO (viz též ČSFD). Ovšem nebyl bych to já, kdybych neviděl něco úplně jiného, než viděli všichni ostatní. Takže zatímco všichni ostatní (všichni = všichni ti, jejichž reakce jsem zaregistroval, abyste mě nechytali za slovíčko) viděli kýžený obraz typicky ruské neschopnosti, zaostalosti a lhostejnosti k pravdě i lidským životům (vrcholící výkřikem „Ještě někdo chce po shlédnutí Černobylu, aby u nás Rusové stavěli jaderný reaktor?“), já jsem viděl, jak se Rusové s enormním úsilím a nasazením snažili vyřešit – a nakonec vyřešili! – monstrózní problém, který zkraje podcenili (ale i kdyby nepodcenili, nebylo nic, co mohli udělat, aby následky byly výrazně mírnější), problém, který způsobili konkrétní lidé jednáním, na kterém nebylo nic specificky ruského.

Primární příčinou jaderného havárie v totiž Černobylu nebyly chyby v konstrukci reaktoru RBMK a jejich utajování, jak se snaží explicitně sugerovat Černobyl, ale kombinace ambicí, arogance, manažerského selhání a nekompetence, umocněná tlakem na plnění plánu (KPI, jak říkáme dnes). Je snad něco z toho typicky ruské? Je něco z toho typicky socialistické? Opravdu se nikdo z nás s ničím takovým, jen s méně nápadnými následky, nikdy na kapitalistickém západě nesetkal? A co teprve důvod pro zvolenou konstrukci reaktoru, že je to levné. Je snad něco výsostněji kapitalistického, než tlak na snižování nákladů i za cenu zvyšování rizik? Obviňovat z černobylské katastrofy ruskou mentalitu a sovětský systém je hloupé a nebezpečné nalhávání si, že u nás nic takového stát nemůže. Protože ono může, viz padající letadla od boeingů či zřícený most v Janově. Má-li být Černobyl něčeho mementem, pak mementem toho, že technika je dobrý sluha, ale zlý pán, a že i mírové a civilní technologie se v rukou ambiciózních psychopatických manažerů stávají zbraní hromadného ničení. I kdyby to měly být „jen“ finanční deriváty.

A liknavá reakce a neochota evakuovat Pripjať? Po bitvě je každý generál, jenže evakuace celého města, to je hodně nákladný a razantní zásah do životů lidí. Tak proč se do něj pouště kvůli požáru v elektrárně, byť je jaderná? Výbuch reaktoru byl totiž něco tak nemyslitelného, že trvalo dlouho, než si lidé připustili, že se skutečně stalo to, co se stát nemohlo. V naprosté většině případů se nic nejí tak horké, jak se to uvaří, bohužel, Černobyl byla jedna z těch vzácných výjimek, kdy realita byla o řád teplejší, teoretická příprava.

Za sebe mohu jen zopakovat to, co jsem říkal již mnohokrát: Havárie v Černobylu není argumentem proti jaderné energetice, ale pro nic. I v případě konstrukčně špatného reaktoru RBMK trvalo mnoho hodin soustředěného úsilí obsluhy a ignorování předpisů, než se podařilo reaktor destabilizovat tak, aby se změnil v jadernou bombu a vybuchl. Stejně může obsluha kdekoliv na světě způsobit havárii v jakémkoliv průmyslovém odvětví. Kvůli havárii v Bhópálu také nechceme utlumit chemický průmysl, přitom její příčiny jsou – či naopak nejsou – úplně stejně systémové, jako v případě Černobylu.

Ale zpět k seriálu. Černobyl je opět po řemeslně-formální stránce perfektně zvládnutý a co se týká vizuální stránky, tak ta je prostě úchvatná (atmosféra, barvy, rekvizity), a to včetně takového detailu, že všechny nápisy jsou v azbuce. K dokonalosti chybí už jen to, aby postavy mluvily rusky. Asi nejkontroverznější moment, kterým je zcela fiktivní postava běloruské jaderné fyzičky Chomjukové (ostatní postavy jsou autentické a to do té míry, že jsou fyzicky podobné svým reálným předobrazům!), je přitom na konci vysvětlena tak, že je zcela přijatelná. A zde je vhodný okamžik zdůraznit to, čeho si sice někteří všimli, ale mnohým, jako by to nedocházelo: Černobyl není dokument, ani dokumentární rekonstrukce, Černobyl je dramatizace.

Pětidílná dramatizace, jejíž první čtyři díly jsou vynikající, pátý však o poznání slabší, a to proto, že je nejzpolitizovanější. Jednání postav najednou přestává být přesvědčivé, nastupuje patos (ovšem amerického, nikoliv ruského typu), soudní proces s obviněnými pracovníky elektrárny působí nevěrohodně (nejsem žádný harcovník po soudech, ale takhle si soud nepředstavuji, ani kdyby to měl být politický monstrproces v sovětském Rusku) a konečné poselství, že kruciální příčinou, která za katastrofou stojí, a kterou se stát snaží ututlat, je lež o reaktorech RBMK, aby prestiž sovětského jaderného průmyslu, je možná v souladu s realitou, ale v rozporu se vším, co se v seriálu stalo a bylo řečeno před tím. Tím neříkám, že by sovětský systém neměl také dost svého másla na hlavě, ty reaktory skutečně mohly být opravené již dávno, a věřím i autentičnosti toho, že „to nemusíte vědět, stačí, že to víme my, prostě poslouchejte“, takže spousta lidí při odstraňování následků pracovala naslepo. Ale i kdyby to všechno byla pravda, tato politická část je stylově natolik jiná, že se ke zbytku tak úplně hodí a zbytečně ho degraduje. Přitom si ale nemyslím, že by se ze strany tvůrců jednalo o politický aktivismus, spíš to na mě působí dojmem, že chtěli dílo nějak uzavřít tak, aby byly příčiny výbuchu vysvětlené a dílo aby bylo pro západního diváka srozumitelné, tj. dodat figury a motivy, které zná ze západní tvorby.