Dva papežové


Dnes vám budu vyprávět o nejzvláštnějším filmu, který jsem za poslední roky viděl, o filmu, kde není ani sex, ani akce, ani násilí a vlastně ani děj, o filmu, ve kterém nejsou žádní mladí a krásní lidé, o filmu, který je celý o tom, že si spolu povídají dva starci. Ten film se jmenuje Dva papežové, ti dva starci jsou Benedikt XVI. a František a povídají si o životě, o víře, o církvi a o tom, jak se vystřídají na svatopetrském stolci. A víte co? Ono to perfektně funguje. I když se ve Dvou papežích vlastně nic nestane, ty dvě hodiny, kdy se člověk dívá na dva starce, jak někde sedí a mluví (občasné změny lokací nejsou vlastně podstatné a ze všeho nejvíce působí dojmem, že tvůrci chtěli divákům ukázat co nejvíce papežských nemovitostí a historických památek), se divák vůbec nenudí; možná na to musí být v jádru intelektuál, ale i takoví mezi námi jsou.

Prý jsou Dva papežové natočení podle skutečných událostí. No nevím, nedokáži si představit, že by se Joseph Ratzinger (aka Benedikt XVI.) dokázal s někým spřátelit a otevřít se mu, ale třeba jen všechny ty roky klamal tělem. Nicméně kultivovaná výměna názorů mezi jím a Jorge Bergoliem (aka František) je prostě pastva pro duši. Asi proto, že takové filmy „o ničem“ jsou dnes už vzácné. O to víc filmařského a dramatického umu museli tvůrci prokázat, protože film kde, jsou dva vysocí církevní hodnostáři nelze „urvat“ sexem a násilím, jak se to běžně dělá u konvenční produkce.

Vlastně jediná „slabá“ stránka Dvou papežů – a těžko říct, zda záměrná, nebo bezděčná – je polidštění a rehabilitace církve v očích diváka, protože instituce, ve které působí tak skvělí muži, přece nemůže být špatná. Otázka je, jak skvělí jsou ti muži ve skutečnosti, ale ve filmu jsou vykresleni s až nábožným obdivem.

Přesto se mně, jak jsem antiklerikál, Dva papežové velice líbili a mohu je doporučit každému, kdo si chce odpočinout od střelného prachu, krve a spermatu a nakrmit svoji duši i trochu jinou stravou. Nic horšího, než že budete mít chvíli nutkání zajít do kostela, vám nehrozí. O přímé spoluvině církve za vše špatné, čím náš svět oplývá, bude třeba natočit zase jiný film.

Papírový dům


Tuhle větu už jste ode mě při hodnocení filmů a seriálů četli mnohokrát: „Není to špatný seriál, ale…“ Tak teď ji musím zopakovat, protože nic výstižnějšího mne nenapadá: Papírový dům není špatný seriál, ale…

…ale uškodila mu v mých očích slavná pověst, která ho předchází. Na Papírový dům (na ČSDF aktuálně 89%) jsem přečetl tolik ód, že jsem čekal mnohem víc, možná tolik, kolik nemůže nabídnout žádný seriál. Ale popořádku: sledovat partu perfektně připravených lupičů realizujících brilantní plán (kam se hrabou Dannyho parťáci se svými 80%) na „ukradení“ miliardy eur je zábava. Ale byla by to mnohem větší zábava, kdyby to tvůrci nebrali tak vážně a nepokoušeli se o psychologické sondy, politické pamflety a využili jen nezbytně nutný prostor a děj zbytečně nerozplizávali.

O „krádeži“ v uvozovkách mluvím proto, že „lupiči“ nevykradli banku ani neokradli žádného mogula, ale obsadili Královskou mincovnu v Madridu, což je taková španělská Státní tiskárna cenin, zkrátka dům s papíry, dům na papíry, dům papírů, Papírový dům. Zajali při tom desítky rukojmích a peníze si začali prostě tisknout. Na to si vzali červené overaly a ikonické masky Dalího (které pak pro zmatení policie rozdali i všem rukojmím), čímž vytvořili nový ikonický vizuální styl podobný masce z V jako Vendeta, a dost možná to není podobnost čistě náhodná, ale vědomá citace a rozvinutí.

A protože vlastně nikoho neokrádají, ale jen si tisknou peníze jako to dělají bankéři, jak se také postava Profesora, vůdce bandy (spolku? buňky?), explicitně vyjádří, získají na svoji stranu sympatie veřejnosti. Tak alespoň praví recenze a několik opět explicitních zmínek přímo v seriálu. A na mě to nějak nefunguje. Taková sdělení musí vyplynout z děje, a ne že je někdo divákovy explicitně naservíruje pro případ, že by si nevšiml.

Vy to možná máte jinak, ale já, když se divám na film či seriál o geniální loupeži, tak se chci bavit perfektní akcí, a ne se dívat na to, jak se klíčové postavy pod tíhou situace psychicky hroutí, dělají chyby a přijímají hloupá a nesmyslná rozhodnutí, jakkoliv je takový vývoj pravděpodobně mnohem realističtější. A perfektní výkony chci vidět i od policie, chci vidět souboj mozků, a ne geniální mozek proti zmatkující polici, která řeší víc sama sebe, než situaci s rukojmími, a buď se úplně bojí zasáhnout, to zejména když nic neriskuje, nebo naopak zasahuje s razancí až neadekvátní, která se stejně míjí účinkem. A také se nechci dívat na to, jak tvůrci zachraňují děj a další pokračování různými šťastnými náhodami a jako esy z rukávu vytaženými novými postavami. Používat deus ex machina si mohl dovolit Sofokles, ale moderní tvůrci už by to měli umět bez něj.

A víte, co mi ještě chybělo? Jasné vysvětlení, proč to Profesor vůbec dělá, protože k tomu, aby naplánoval a připravil takovou akci, musel mít k dispozici takové zdroje, že kdyby je neutratil za operaci v Královské mincovně, nemusel si žádné další pořizovat. Že by se tím prostě bavil nejde dohromady s profilem jeho postavy, stejně jako pomsta za otce-bankovního lupiče, jak Papírový dům říká. Podle objemu prostředků, které musel na operaci vynaložit, se totiž profesor očividně dostal bankám a kapitalismu na kobylku už dávno před tím. Ať si ostatní recenzenti říkají, co chtějí, ale žádnou skutečnou kritiku kapitalistického systému Papírový dům neukazuje, jen pár plytkých floskulí. V tomto směru je mnohem pádnější již zmiňovaná V jako Vendeta.

Zatím jsem z Papírového domu viděl jen první dvě řady, a do recenze jsem se pustil proto, že podle všeho tvoří zavřený celek a další pokračování bude jen nastavování a vytěžování úspěšného produktu. Jestli se budu dívat i na ty zbývající sám ještě nevím, ale vy si ty první dvě klidně pusťte, zase tak špatný seriál Papírový dům není, nejvíc ho kazí recenze a očekávání a v dnešní době vám může být k užitku, když budeme vědět, kdo je to Profesor, Tokio, Rio, Moskva, Alberto a nadržená emancipovaná inspektorka.

Papírový dům
V jako Vendeta

Barokní srdce Evropy


Už je to skoro rok, co ČT začala vysílat seriál Barokní srdce Evropy věnovaný barokní architektuře a barokní komponované krajině, ale já ho přes všechny peripetie zvládal dokoukat až teď. Přitom jsem se na něj tolik těšil. Baroko mám celkem rád (rozhodně radši, než třeba klasicismus), ale i kdybych neměl, tak je baroko v českých městech a české krajině (sic!) nepřehlédnutelné a nelze ho ignorovat. Jenže já se nejenom těšil, já jsem čekal i následovníka legendárních Deseti století architektury. A to Barokní srdce Evropy bohužel není. Barokní srdce Evropy není pojaté edukativně, ale… no… barokně. Barokní srdce Evropy je barokně opulentní a barokně dojímavé, ale nejsem si vůbec jistý, že bych se z něj o baroku něco podstatného dozvěděl, kdybych se na něj nedíval vyzbrojen předchozími znalostmi. Snad ještě víc mi vadil místy až devótní postoj Barokního srdce Evropy ke šlechtě a kléru. Nic z toho ale nemůže nic změnit na faktu, že Barokní srdce Evropy je nasnímané geniálně. Vlastně barokně kongeniálně. Ty časosběrné záběry a průletové pohledy snímané z dronu jsou prostě fantastické a stojí za to je vidět.

Pro ilustraci zámek Karlova koruna z mého archivu, protože Kuks jsem nenašel.

Škoda dobrého námětu


Snímek Tenkrát v ráji (CŠFD) je filmovým zpracování závěru života známého horolezce Josefa Smítky, který se za Druhé světové války schovával před Němci v hruboskalském skalním městě. Nevalné hodnocení, které snímek má na ČSFD, je v tomto případě bohužel zcela na místě. Bohužel, protože námět mi přijde velice zajímavý a nosný a tvůrci se podle všeho poctivě snažili z něj vytěžit maximum, ale neuspěli. Ještě by se dalo odpustit, že to nesedí časově, že film je zasazen zhruba o dva roky dříve a hlavní hrdina se v něm nachomýtne k událostem, které už nemohl zažít, protože již byl po smrti. Co už se ale odpustit nedá, že děj v některých okamžicích nedává smysl a scény, které by vysvětlily, co se „na plátně“ stalo, ani nepředcházejí ani nenásledují. Asi nejkřiklavější je to v okamžiku, kdy hlavního hrdinu ve skalách potká nějaký Rus, který ho začne léčit z nemoci, již si v zimě ve skalách uhnal. Kde se tam ten Rus vzal a proč tam je? A v jakém rozbombardovaném městě se to ke konci hlavní hrdina prochází? Kdo zná trochu historii, tomu tyto scény, resp. absence jejich vysvětlení, musí nutně vadit, zejména jde-li o snímek, který je inspirován skutečnými událostmi. Ani krásné exteriéry ani podařený soundtrack od Radůzy nedokáží vykompenzovat to, co scénárista (strihař/režisér) nezvládli a Tenkrát v ráji nezachrání.

Tureckýma očima


Seriál Vzestup Osmanské říše je sice formálně produkce americké, ale podle jmen realizačního štábu bych řekl, že reálně spíše turecké. Dává to ostatně i smysl, protože jeho námětem je obléhání a dobytí Konstantinopole sultánem Mehmedem II. v roce 1453. Žánrově jde o dokument, přesněji o to, čemu se říká docudrama – inscenované filmové scény prokládané „mluvícími hlavami“ (nebo možná lépe „mluvící hlavy“ prokládané dotáčenými scénami). Ty dotáčené scény jsou v duchu „quality TV“ velmi kvalitní, nicméně na to, abych sám chtěl Vzestup Osmanské říše vidět ještě jednou to nestačí a ani vám ho doporučovat nebudu (ale ani vás od něj nebudu odrazovat). Důvodem, proč o něm píši, je několik drobných detailů, které podle mě úzce souvisí s tím, že realizační tým byl turecký, a hezky ukazují některé drobné nuance tureckého vidění světa, které jsou dnes o to aktuálnější, oč více se Turecko pod Erdoğanovým vedením odklání od sekulární státu Atatürkova k islamistické republice s velmocenskými ambicemi.

První nápadnou věcí, byť v zásadě apolitickou, je téměř naprostá absence erotických scén. Pamatuji si jen jednu velmi decentní. A vůbec to není na škodu! Naopak to ukazuje, že i bez explicitně sexuálních scén lze natočit dobrý film a inflace sexu v dílech západní provenience ukazuje spíš než na otevřenost Západu na lenost a bezradnost západních tvůrců.

Pak jsou tu ovšem aspekty, který již apolitické nejsou. především zjevná hrdá kontinuita, s níž dnešní Turci vnímají někdejší Osmanskou říši; přitom bez špetky nostalgie, jako kdyby šlo o živou přítomnost. Něčím to připomíná vztah Čechů k husitství, ale s tím rozdílem, že zatímco Češi dnes nahlížejí na husitství jako to jsme byli my, Turci se na Osmanskou říši dívají jako to jsme my.

Další zajímavým detailem je, jak Turci vůbec nerozlišují mezi evropskými národy. Obyvatelé Konstantinopole jsou pro ně prostě Římané (v evropském kontextu jsem se s takovým označením nikdy nesetkal) nebo Evropané. Jestli jsou císařem Konstantinem najatí žoldnéři z Janova a toužebně očekávané posily (které nikdy nedorazí) z Benátek je Turkům jedno, pro ně jsou to prostě Evropané. Dovedu si ovšem živě představit, že v evropském pojetí by to byl naprosto zásadní rozdíl.

A nakonec, nikoliv však v poslední řadě, je to líčení nepřítele, tedy posledního císaře Konstantina a Východořímské říše, které je zcela prosto jakékoliv nenávisti, která je tak typická pro evropské pojetí nepřátelství, a sám Konstantin je líčen s úctou a respektem. Zcela přitom chybí náboženský aspekt, který byl tak typický pro křížové výpravy. Turci, respektive Osmané, nejsou vedeni bohem uloženou povinností dobýt Konstantinopol z rukou nevěřících, ale jejich motivace je ryze imperiální, Velkoturecká. Žádný svatý boj proti říši zla, ale prostě naplnění osudu a splnění snu, o němž snilo a pokusilo se jej naplnit několik Mehmedových předchůdců – získat Konstantinopol a založit velkou říši.

Tak to líčí seriál. Jaká je historická přesnost jsem neřešil a neřeším. Mám jisté pochybnosti o tom, že po dobytí Konstantinopole následovala pro její obyvatele taková selanka, jak naznačuje Vzestup Osmanské říše. Ono stejně podle všeho nejde ani tak o minulost, jako o přítomnost, jíž má takto prezentovaná minulost sloužit.

Za Jiřím Menzelem


Když včera přišla zpráva, že zemřel režisér Jiří Menzel, napsal jsem, že zemřel jediný Čech, který uměl točit filmy, které má smysl vidět opakovaně. Ale tento muž si zaslouží víc než jednu větu, protože to jeden z mála českých režisérů (a filmařů vůbec), které znám jménem a umím je správně přiřadit k jejich dílům. Dál už si vzpomenu jen na Formana a Vláčila a teprve když se hodně zamyslím, vybaví se mi Svoboda, Klein, Troška. Ze mladších pak snad jedině Strach (nebo Stach?), a to ještě jedině proto, že jsem o něm nedávno někde četl, ale co natočil už vám neřeknu.

Zato Menzelových filmů dovedu vyjmenovat hned několik: Slavnosti sněženek, Skřivánci na niti, Postřižiny, Obsluhoval jsem anglického krále, Vesničko má středisková i ty Ostře sledované vlaky, za které dostal Oskara a které mě osobně nijak zvlášť neoslovily. Všechno jsou to filmy úsměvné, milé a laskavé – pokud vám to stačí. Pokud ne, najdete v nich pod povrchem běsy. A to je přesně to, čeho si na Menzelovi asi vážím nejvíce: že nemoralizuje a nenutí nikoho, aby se nořil pod povrch, hledal a hloubal. I takovému má co nabídnout, ale i k tomu, komu stačí klouzat po povrchu, má Menzel úctu a nabízí mu kvalitní podívanou. Jak sám řekl: „Točím lehce o vážných věcech.“

A to je další důvod, proč jsem si ho jako tvůrce vážil: nebyl to žádný rozjitřený umělec plný emocí a krásných lidiček, žádné obcování s múzami a tajemné inspirace. Menzel vždy velmi dobře věděl, co točí, jak to točí a proč to točí. Jeho filmy jsem dílem rozumu. Rozumu, nikoliv chladného kupeckého kalkulu. A jako jediný dokázal zfilmovat Hrabala.

Režisér Jiří Menzel odešel, ale jeho filmy tu zůstávají a troufám si tvrdit, že tu zůstanou navždy a z obecné kultury už nikdy nezmizí, alespoň dokud se nějak zásadně nezmění lidé. A to asi nehrozí, protože lidé jsou už tisíce let v zásadě pořád stejní.

Vinnetou


Ještě včera bych nečekal, že budu psát recenzi na více než půl století starý film (originální německé zpracování z roku 1963), navíc na film, který jsem jako kluk sice hltal, ale to především z nedostatku nabídky srovnatelného žánru, a který mi později, když se nabídka rozšířila, přišel už trochu banální. No a dneska je to tady. Syn totiž projevil přáni Vinnetua vidět, neb v něm jakási rodinná historka zanechala dojem, že to je nejdrsnější střílečka všech dob a on si musí dokázat, že už je na takový filmy dost velký. Tak jsem mu ho pustil a koukal jsem se s ním. A že jsem koukal! Koukal jsem, jak ten film pořád výborně funguje. Ani dnes, v časech řádově širší nabídky a o dva řády lepších technických možností, se Vinnetou neztratí. Pořád má spád, příběh, napětí… a je to drsná střílečka. A vidět ho poprvé, určitě bych si nemyslel, že patří do starého železa mezi „filmy pro pamětníky“, co jsou zajímavé už víc jako dokument doby, než jako film. Kvalita Vinnetoua vynikne i ve srovnání s dalšími filmy své doby, které jsem kdysi rovněž hltal, jako jsou všichni ti Belmondové a Delonové, ale které mne dnes už tolik nezaujmou, a některé i vyloženě odpuzují nejenom samozřejmostí, s jakou v nich všichni kouří kdykoliv a kdekoliv, ale především samozřejmostí, s jakou v nich machističtí hrdinové bijí ženské postavy. Ne, že by Vinnetou nebyl jeden velký stereotyp a klišé, ale jsou to přesně ta univerzální klišé lidstva, která stále drží při životě a síle příběhy staré stovky i tisíce let – dobrodružství, přátelství, odvaha, spravedlnost. Už je to tak, Vinnetou překvapil.

Američtí rudí


Včera mě na ČT Art překvapil americký film s prostým názvem Rudí (1981), životopisné drama o Jacku Reedovi, americkém komunistickém novináři a autorovi klasického díla Deset dní, které otřásly světem o bolševické revoluci v Rusku.

Překvapil mě svojí délkou, protože v roce 1981, kdy vznikl, nebyly tříhodinové opusy vůbec běžné. Překvapil mě svojí kvalitou, protože tak brilantní hereckého výkony už jsem dlouho neviděl. Překvapil mě svojí formou, kdy se dramatizace střídala s prostřihy na „mluvící hlavy“, u nichž sice nebyla jména, takže nevím, kdo přesně to byl (možná je tehdejší americké publikum znalo od vidění), ale bylo jasné, že jsou to lidé, kteří Jacka a jeho ženu Louisu Bryantovou pamatovali (tou dobou ještě mohli žít a věk by na to měli), nebo je alespoň mají představovat. Překvapil mě precizností, s jakou dbal na historickou přesnost, třeba fyzickou podobnu reálných postav s jejich ztvárněním, nebo takový detail, že ve scéně z jakési konference v Rusku (nepostřehl jsem, jestli to byla Moskva nebo Petrohrad), kde se sešli delegáti z celého světa, zazní jedna věta česky, navíc zcela relevantní k probíranému tématu, přitom vyřčená někým, kdo vůbec nebyl v záběru. Překvapil mě tím, jak nákladný film, který Rusko a komunismus ani v náznaku nedémonizuje, ale naopak připomíná pozapomenutou historii dělnického hnutí v USA, mohl v USA v době vrcholící studené války vzniknout, vlastně mě překvapil už tím, že něco takového v USA vůbec vzniklo. Překvapil mě tím, jak otevřeně v něm zazněla kritika kapitalismu a ideály komunismu, i tím, že v něm zazní Internacionála. Překvapil mě i tím, jak zvučná hollywoodská jména se na jeho vzniku podílela, od režiséra a představitele Reeda Warrena Beattyho přes Gene Hackmana, Diane Keattonovou a Jacka Nickolsona až po Jana Třísku v roli revolucionáře Radeka. A překvapilo mě, že to žádný z herců nesabotoval, ale naopak hráli jako o život, stejně jako mě překvapilo, že z účinkování v takovém díle neměl žádný z nich kádrový škraloup, jaký si svého času u nás vysloužil Brabec za mjr. Zemana. A nakonec mě překvapilo, že něco takového Česká televize v dnešních časech zostřeného protikomunistického a protiruského boje odvysílala. Naopak mě vůbec nepřekvapilo, že jsem o něm až do včerejška nevěděl.

Snímek Rudí je specifický tím, že ukazuje, ale nehodnotní. Sice neidealizuje a neoslavuje, ale ani nestraší a neodsuzuje a komunismus a ruskou revoluci nekritizuje, neshazuje, nehaní a nikomu nevysvětluje, že to bylo všechno špatně a co si o tom má správně myslet. Jen ukazuje. Ukazuje, proč byly ideály komunismu tak lákavé, ukazuje naději, kterou bolševická revoluce dala dělnickému hnutí, ale ukazuje i to, jak se poměrně záhy utopila v nekončených diskusích a jak se z revoluce zdola stala uzurpace moci zdola, ukazuje deziluzi a nekompatibilitu ruského a amerického myšlení, ukazuje, jak tříštění sil zadusilo komunistické hnutí v USA i to, jak tomu zadušení pomáhala policie, státní aparát i švindly a podrazy méně radikálních frakcí amerických socialistů. A ukazuje také to, jak moc se vládnoucí třída v USA bála ztráty moci, kterou by s sebou úspěch komunistického hnutí nutně nesl, jak proti komunismu bojovala jak na domácí frontě, tak vojenskými intervencemi v Rusku. Ale co především: ukazuje něco, co bylo z větší části zapomenuto, pokud zapomenuto přímo být nemělo – socialistické a komunistické hnutí v USA, tedy něco, o čem nejenom průměrný Američan, ale ani průměrný Čech zřejmě netuší, že vůbec existovalo a žilo, nejen živořilo někde na okraji.

Co Rudí sice přímo neukazují, ale pozorný divák to postřehne, jsou kořeny desítky let trvajícího nepřátelství až nenávisti Západu k Rusku: Nejde jen o realizaci konkurenčního civilizačního modelu, který v případě rozšíření přímo ohrožoval moc, majetky a privilegia vládnoucí třídy, jde o stále nezpracovaný mindrák z toho, že bolševici dali přednost ruským životům před těmi britskými a americkými a uzavřeli Brestlitevský mír, čímž uvolnili Německu ruce k pokračování války na západě.

Co naopak Rudí v žádné případě neukazují, je „objektivní portrét člověka, jehož idealismus byl silnější než zdravý rozum,“ jak tvrdí oficiální text distributora. Nic takového prostě ve filmu není a je otázka, proč distributor něco takového napsal. Jestli to bylo proto, že ve filmu o amerických komunistech něco takového být prostě musí a tak si neuvědomil, že to tam není, nebo jestli tím cíleně něco, co tam podle něj být musí, doplňoval.

Rudí nejsou snadná podívaná. Jsou dlouzí a ukazují něco, co mnoho lidí nebude chtít vidět, a když už, tak ne takhle. Ale jsou filmem, který, alespoň pro mě, „polidštil“ Ameriku, přinejmenším tu z časů Velké války, a ukázal ji jako zemi, kde fašismus nebyl vždy samozřejmým hegemonem. A možná není ani dnes, možná pořád existuje i jiná Amerika, než je Amerika korporací, válek, zbraní, násilí a vykořisťování, jen my ji nevidíme, dílem proto, že nám ji nikdo nechce ukázat, dílem proto, že ji už ani vidět neumíme.

P.S. V filmu říkají Reedovi Jack, Wikipedie pak uvádí křestní jméno John a Jack jako přezdívku.

P.P.S. Kdyby nám tenhle film pouštěli na základní škole místo té nudné monochromatické hagiografie V.I.Lenina, udělali by pro záchranu mezinárodního komunismu mnohem více. Jenže oni si museli vybrat něco sovětského, zoufale kontraproduktivního, čím nám dokázali jedině to, že už jsou na odchodu a o komunismus jim už dávno nejde.

Kdo byl ten Moravec a proč o něm natočili film?


Kdybych chtěl recenzi na nový dvoudílný televizní film Anatomie zrady napsat co nejstručnější, vystačil bych si s otázkou z nadpisu. Já samozřejmě vím, kdo byl Emanuel Moravec, ale kdybych to nevěděl, z filmu bych se to nejspíš nedozvěděl, respektive bych význam a autentičnost jeho osobnosti asi nepochopil. Pokud by měl být snímek Anatomie zrady jen ilustrativní životopisná inscenace na jedno použití bez větší ambicí, byl bych k němu shovívavější, ale on ty ambice podle už podle svého názvu měl. Jenže jaké ambice to vlastně byly? Rehabilitovat Moravce? To jsem ve filmu neviděl. Problematizovat jeho kolaboraci s Němci a polidštit ho, jako se to povedlo v případě Háchy? Ani to jsem neviděl. Ukázat ho jako rozporuplnou osobnost sžíranou vnitřními rozpory? Ne. Udělat z jeho života antické drama o osudu, kterému nelze utéct? Také ne. Nebo ukázat cestu, která ho zavedla od respektovaného legionářského důstojníka až k banálně trapné sebevraždě? Ani to ne, Moravcovu postavu v Anatomii zrady žádný dramatický vývoj nečeká. Ani o novém pohledu na zradu a její temné hlubiny se v Anatomii zrady nedá hovořit. Aby toho nebylo málo, tak Emanuel Moravec v Anatomii zrady mnohem spíš než jako muž, který dějiny tvoří, vypadá jako někdo, kdo byl shodou okolností prostě poblíž, když se dějiny děly. Asi i proto nakonec jeho postava ze všeho nejvíce působí jako platforma pro prezentaci protiruské a protibolševické propagandy. Nechci tvůrcům podsouvat, že to byl jejich záměr, ale rozhodně je to nejuchopitelnější výsledek jejich snažení. Je to škoda, protože z takové látky by se určitě dalo vytěžit mnohem víc.

Peter May: Muž z ostrova Lewis


Už dlouho jsem žádnou knihu nepřečetl s takovou chutí – co chutí, lačností – jako Muže z ostrova Lewis Petera Maye (ČBDB). Přitom nechybělo mnoho a anotace lákající slovy: „Emocionální tajemství obyvatel pochmurného ostrova jsou ještě hlubší, než jeho rašeliniště,“ by mne spolehlivě odradila. Doporučení od přítele ale bylo silnější. Z nějakého důvodu jsem zprvu myslel, že Muž z ostrova Lewis bude jen další z řady „severských“ detektivek a jejich variací, což se zápletka spočívající v nálezu mumie v rašeliništi, která, jak se brzy ukáže, není stará tisíce let, ale jen něco přes padesát, včetně toho, že byl dosti brutálně zavražděn, zdála jen podporovat. Jenže pátrání po identitě mrtvoly a jejím vrahovi se nakonec ukáže jen jako platforma, na níž je vyprávěn příběh o hledání minulosti, na kterou by se dalo snadno zeptat, kdyby ovšem ten jediný, u koho lze s otázkami začít, netrpěl stařeckou demencí.

Půvab Muže z ostrova Lewis nespočívá v démoničnosti a rafinovanosti hlavního padoucha, jak je tomu třeba u Nesbø (omlouvám se, ale neumím ho vyskloňovat), ani ve vyprávění plném zvratů a nečekaných odhalení. Samotný zločin je celkem banální a zhruba od poloviny čtenář i tuší, jak to zhruba bude. Půvab Muže z ostrova Lewis, což je skutečný ostrov ve vnějších Hebridách, tedy součást Skotska, je v tom, jak autor brilantně evokuje krajinu kamení a rašelinišť, ve které na strom nenarazíš, krajinu neustálých bouří a dešťů, krajinu, která nutně formuje mezilidské vztahy. Je to příběh lidí, kteří mají v dobrém i zlém společnou minulost, ale přesto spolu musí nějak vycházet, protože před sebou nemají kam utéct, tedy pokud nechtějí opustit ostrov úplně, což ovšem znamená opustit domov. Je to i příběh dementního starce, který žije minulostí, protože o přítomnost ho okrádá demence. (Pokud máte se stařeckou demencí tu pochybnou čest jako já, tak víte, o čem mluvím, pokud ne, tak buďte rádi, doufejte, že to tak zůstane, a věřte tomu, že tu hrůzu May zachycuje celkem věrně). A je to i příběh o temném středověku, který v padesátých letech dvacátého století stále vládne ve skotských sirotčincích. A jestli ne středověku, tak kapitalismu z časů Dickense určitě.

Všechno dohromady je to pak dobře vyprávěný příběh, který nestaví jenom na ději, ale i na zachycení osudů, míst i doby. Příběh, který, jak jsem se dočetl, je druhým z trilogie, kde první díl je prý ještě lepší a třetí o poznání horší. Znalost prvního dílu pro pochopení a vychutnání druhého ovšem nutná není, a tak zůstanu u Muže z ostrova Lewis. Knihu, ve které se řeší vražda, ale není to detektivka, knihu, u které vás drží dobře vyprávěný příběh, které není zdaleka tím jediným, co kniha nabízí.