The Matrix Resurrections


  • The Matrix (1999) – WOW!
  • Matrix Reloaded (2003) – Let’s go.
  • Matrix Revolutions (2003) – What?
  • The Matrix Resurrections (2021) – Why?

Takhle nějak by mohla vypadat velmi stručná recenze na film The Matrix Resurrections, novinku z loňského roku, prý dlouho očekávanou. Recenze zase až ne tak stručná ovšem nebude o nic delší. Smysl existence filmu The Matrix Resurrections mi zkrátka a dobře poněkud unikl. Zkraje to vypadalo, že zpochybní předchozí trilogii, postaví ji na hlavu a zpřehází (pořád by sice zůstala otázka proč?, ale alespoň by existence čtvrtého dílu dostala smysl), ale to se nakonec nekonalo a z Matrixu se nestala počítačová hra, ale zůstal realitou. Realitou, která se v The Matrix Resurrections tak trochu opakuje a tak trochu pokračuje (to by jistě ocenil jistý Herakleitos) a tak trochu mění (to když stroje a lidé spolupracují (někteří)), ale pořád je to Matrix.

Kdyby byl The Matrix Resurrections samostatný film, asi by fungoval docela dobře, jenže to on není. Možná mi jen něco uniklo, nějaký detail nebo aluze, ale nejzřetelnější sdělení The Matrix Resurrections je pro mě to, že tvůrci chtěli ještě naposledy něco vymáčknout z úspěšné značky. A levně, proto nezanedbatelnou část filmu tvoří Ctrl+C/Ctrl+V z předchozích tří dílů.

Možná je to i proto, že z tvůrčího tandemu bratří/sester Wachovských zůstala jen single osoba Wachovski(ý/á).

Zkrátka a dobře, The Matrix Resurrections je pro mě zklamání, které bohužel není s poslední době zdaleka první. Jak stárnu, tak se buď stávám náročnějším, nebo natvrdlejším. Nebo se v poslední době točí víc filmů jen pro to, aby se točilo. Každopádně jsem vás varoval.

Duna (2021)


Nejen válkou živ je člověk, a proto přišel čas na recenzi nové filmové Duny z roku 2021 a srovnání se starou z roku 1984. Což o to, podívaná je to hezká, jen té staré jako kdyby z oka vypadla, tak je jí vizuálně podobná, včetně fyziognomie herců. Samozřejmě, že to může být společnou knižní předlohou, ale na můj vkus je ta vizuální stránka podobná až příliš a v rozporu s hodnocením na ČSFD (82% pro vz. 2021 vs. 62% pro vz. 1984) mě ta stará Lynchova přijde lepší, byť není technicky tak dokonalá. Její expresivnost mě ale oslovila víc, než impresivnost té nové (shodou okolností totiž tu starou nedáno reprízovali na ČT).

Ve prospěch staré hovoří i to, že je uzavřená, dořečená, na rozdíl od nové, kterou čeká ještě jeden díl. Minimálně jeden, protože víme, jak jsou dnes filmaři (nebo spíš producenti?) vysazení na několikadílné ságy složené z více než dvouhodinových opusů (kategorie celovečerních filmů pomalu vymírá a nahrazuji ji kategorie filmů celonočních).

Těžko říct, jestli se oba tvůrci, Lynch i Villeneuve, tak moc pietně drželi předlohy, nebo se jen Villeneuve nechal Lynchem inspirovat, případně mu „skládal poctu“, ale ta dvě pojetí jsou si tak podobná, až se to nové stává poněkud nadbytečné. Štědrý rozpočet umožňuje sice dosáhnout formální dokonalosti, ale ani 100% forma 100% film nedělá.

Upřímně, až přijde do kin pokračování, nevím nevím, jestli na něj vůbec půjdu.

Devadesátky


Tak jsem dokoukal Devadesátky, něco jako prequel k Případům 1. oddělení, a podle statistik, kterými se pochlubila ČT, jsem nebyl zdaleka sám, kdo se na ně díval. Ovšem nadšení většiny, odrážející se i v hodnocení na ČSFD, zdaleka nesdílím. Pokud za něco Devadesátky zaslouží absolutorium, tak je to smysl pro autentické reálie jdoucí až do takových detailů, jako je počáteční „B“ na SPZ policejních vozidel. Ale třeba scénář už je výrazně slabší a celá šestidílná série, která začíná ve velkém stylu, postupně ztrácí dech spolu s tím, jak se začíná omezovat na kauzu Orlických vrahů. Tři případy na šest dílů, kdy dva skončí podivně v půlce a jeden zabere tři díly, nepředstavují tvar, který by zrovna držel pohromadě. Ale budiž. Natočené to nakonec není úplně špatně a opět je třeba ocenit snahu ukázat policejní práci realisticky, včetně různých nedokonalostí, chyb a předsudků.

Jenže forma je jedna věc a obsah druhá. A já osobně jsem od projektu, který se jmenuje Devadesátky a má být postaven na skutečných případech, čekal retrospektivní katarzi, zhodnocení divokých devadesátých let bez zátěže povinně růžových brýlí diktovaných převratovým étosem, ještě nedávno povinných, od nichž bychom se snad ale mohli pomalu začít osvobozovat. Nedočkal jsem se. Devadesátky jako by nějak podivně visely ve vzduchoprázdnu, na nic nenavazují a k ničemu nevedou. Možná, že taková byla samotná ústřední kauza Orlických vrahů, ale v tom případě by se určitě dalo najít spousty jiných kauz, možná s menším počtem mrtvých, ale zato s větším dopadem na naši současnost. Bohužel, Devadesátky se mostu mezi starým a novým režimem, který skutečné devadesátky představovaly, úspěšné vyhýbají a vytvářejí tak dojem, jako kdyby tu žádná kriminální a personální kontinuita nebyla. Nevidíme tak, jak se po převratu nové elity rekrutovaly z řad veksláků, šmelinářů a nomenklaturních kádrů, které byly v KSČ nikoliv kvůli ideálům komunismu, ale kvůli ideálům osobního prospěchu, a nevidíme ani, jak v devadesátkách dnešní ctihodní a úspěšní podnikatelé podkládali základy svého dnešního postavení „poctivou a tvrdou prací“ mafiánských bossů a tunelářů.

Ale nejspíš to asi nebude záměr, spíš logický důsledek toho, že autorem scénáře je bývalý šéf pražské „mordparty“ J. Mareš, přímý účastník vyšetřování, které Devadesátky zobrazují. A když nic jiného, nebyly všechny případy na jedno brdo jako v konvenční komerční tvorbě.

Obchod na korze


Konečně jsem si doplnil vzdělání a shlédl Obchod na korze, československý film ověnčený Oscarem, o kterém jsem zatím věděl jen tolik, že má zvláštní název a zvláštní je i tím, že má dva režiséry, Kadára a Klose. Když film začal, byl jsem trochu rozpačitý a říkal si, že to bude další černobílá artovka postavená na tom, že se v ní nic neděje, o nic nejde a všichni hrají, jako že nehrají. Chyba lávky! Obchod na korze je totiž výborně vygradovaný a počáteční rozpaky se rychle změní v přikování k obrazovce. A z divného názvu se stane geniální zkratka celého děje, protože Obchod na korze je o obchodu na korze. O galanterii staré Židovky na korze (které připomíná spíš větší náves) volakého slovenského městečka za časů ľuďáckého Slovenského štátu, kdy začínají deportace Židů a arizátorem obchodu staré Lautmanky je z protekce ustanoven malý slovenský člověk Brtko.

Malý ve smyslu, že nemá žádné ambice a válku a arizaci nevidí jako příležitost jak zbohatnout, tak „malý“, že svoji funkci arizátora nechápe jako imunitu pro trochu té šikanózní zábavy na účet staré paní, ale poctivě se snaží jí s vedením obchodu pomáhat, a když začnou deportace, tak ji i chránit. Co vám budu povídat, semele ho to na prach, šťastný konec se nekoná. A to je asi hlavní poselství Obchodu na korze: zůstat slušný v neslušné době je životu nebezpečné, ale když jste v jádru slušný člověk, tak si stejně nemůžete pomoct a oportunistická svině se z vás nestane, i když vám to žena dobře radí.

Divácky nejnáročnější je na Obchodu na korze zvuk. Jednak podle všeho snímaný rovnou „na place“ bez postprodukce, nebo v průběhu času hodně pokažený, každopádně často poněkud nezřetelný, jednak jazyk. Už relativně čistá slovenština Brtka je občas oříšek, natožpak řeč, jíž mluví Lautmanka, kterou se mi ani nepodařilo identifikovat. Možná nějaká forma jidiš, ale někdy je to čistá slovenština, jindy zase jako kdyby mluvila maďarsky a jindy taková ta šišlavá němčina…

Čeho si já osobně na Obchodu na korze cením asi nejvíce, že není jen další film Židech, i když v něm Židé shodou historických okolností dávají největší smysl, ale prostě o lidech, které si pro jejich kolektivní identitu někdo vybral, aby se jim pomstil za svůj zpackaný život. Obchod na korze by stejně dobře fungoval i kdyby Lautmanka byla v jiném čase a na jiném místě Arménka, Indiánka, Irka…

Filmový jazyk Obchodu na korze je vlastně až komorní, mnoho se nestane a postav je poskrovnu (figur právě naopak, ale jsou to bezejmenní kolemjdoucí) a vypráví bez dramatických efektů a zvratů poklidným lineárním tempem, přesto je strhující a vypráví příběh, který má cenu vyprávět a připomínat stále dokola. A proto si Obchod na korze svoje místo v historii kinematografie rozhodně zaslouží, bez ohledu na Oscara.

Dekonstrukce Boženy N.


Na nový čtyřdílný seriál České televize o Boženě Němcové nazvaný prostě Božena jsem se díval asi jako všichni. Nebo skoro všichni. A asi jako všichni (nebo skoro všichni) se k němu i vyjádřím v recenzi. Pravda poněkud sporné, protože je těžké recenzovat dílo, ke kterému vám hned od začátku dávají tvůrci návod. To ovšem není chyba ani tak jejich, jako novinářů, kteří rozhovory s nimi začali zveřejňovat hned po odvysílání prvního dílu, a moje, že jsem je četl. Nu což, stalo se.

Takže teď, když napíšu, že Božena rehabilitovala Josefa Němce a ukázala, jak pro něj muselo být těžké žít s někým tak výjimečným (v dobrém i zlém), jako byla nespoutaná, impulzivní a nevěrná Božena, nevím, jestli jen opakuji to, co jsem četl v rozhovorech, nebo jsem to v Boženě skutečně viděl. Spíš to, co jsem četl, protože jak se o bulvární detaily ze života slavných nezajímám, tak jsem ani nevěděl, že bych měl Němce považovat za násilnické monstrum, takže to, jak ho vykreslila Božena, by ho v mých očích spíš degradovalo, než rehabilitovalo, bez ohledu na, jak moc pochopení bych pro něj našel. A že bych ho našel.

Hlavní záměr tvůrců Boženy je ovšem i bez návodu zřejmý: místo mramorové bohyně národního obrození ukázat Boženu Němcovou jako emancipovanou ženu z masa a kostí, která svým myšlením i jednáním předběhla svoji dobu. Bohužel to autoři s těmi tělními tekutinami poněkud přehnali, takže Božena je v Boženě nejenom z masa a krve, ale hlavně spermatu a poševního sekretu. Sice je to podle všeho obraz historicky zcela věrný, ale takhle zhuštěně na relativně malém prostoru divácky až nepříjemně intenzivní. Když k tomu připočtu její neschopnost či neochotu vyjít z penězi, ambice zcela nepřiměřené materiálním možnostem projikované do dětí a vůbec nezřízený život, vychází mně osobně Božena z Boženy jako ne zcela sympatická osoba. Asi nejproblematičtěji se mi jeví její touha po svobodě, která zhusta není ničím jiným, než obyčejnou bezohlednosti, jak ji ostatně i vmete do tváře jedna z vedlejších postav a podle mě naprosto přesně.

Na druhou stranu jsem k Boženě nábožnou úctu nikdy nechoval, takže se mi nehroutí svět a nemám důvod dštít na tvůrce Boženy oheň a síru za znesvěcení naší paní Boženy Němcové. A podle všeho to nebyl ani záměr autorů, její význam a kvality jako spisovatelky ani v nejmenším nezpochybňují, jen k němu chtěli dodat aspekt, který rezonuje s moderním pojetím ženy a který v případě Boženy Němcové byl sice vždy známý, ale nikdy tak explicitně ilustrovaný.

Celkově je ale Božena povedené dílo. Dobře odvyprávěna i dobře oblečena, geniálně zakomponované úryvky z jejího díla přednášené v původní archaické češtině (a že to bylo až osvěžují takový jazyk slyšet) i taková drobnost, jako že c. a k. mocnářství není lakováno na růžovo, jak je dnes oblíbeným zvykem, ale je vykresleno mnohem adekvátněji coby represivní režim, onen pověstný žalář národů.

O Boženě se asi bude ještě dlouho a hodně mluvit a každý řekne něco jiného. A to svědčí o tom, že tvůrci Boženy odvedli dobrou práci, protože nepovedenou Boženu by asi nikdo tolik neřešil a když už, tak jen po stránce formální a nikoliv obsahové. V téhle Boženě je ovšem obsahu na několik recenzí. A není to jen připomenutí toho, že skutečná Božena rozhodně nepatří do starého železa a že v učebnicích není ani náhodou, ani omylem, ale že do českého národního povědomí pořád patří a pořád v něm hraje důležitou roli.

Ta dekonstrukce Boženy N. je nakonec vlastně celkem povedená rekonstrukce.

Dva papežové


Dnes vám budu vyprávět o nejzvláštnějším filmu, který jsem za poslední roky viděl, o filmu, kde není ani sex, ani akce, ani násilí a vlastně ani děj, o filmu, ve kterém nejsou žádní mladí a krásní lidé, o filmu, který je celý o tom, že si spolu povídají dva starci. Ten film se jmenuje Dva papežové, ti dva starci jsou Benedikt XVI. a František a povídají si o životě, o víře, o církvi a o tom, jak se vystřídají na svatopetrském stolci. A víte co? Ono to perfektně funguje. I když se ve Dvou papežích vlastně nic nestane, ty dvě hodiny, kdy se člověk dívá na dva starce, jak někde sedí a mluví (občasné změny lokací nejsou vlastně podstatné a ze všeho nejvíce působí dojmem, že tvůrci chtěli divákům ukázat co nejvíce papežských nemovitostí a historických památek), se divák vůbec nenudí; možná na to musí být v jádru intelektuál, ale i takoví mezi námi jsou.

Prý jsou Dva papežové natočení podle skutečných událostí. No nevím, nedokáži si představit, že by se Joseph Ratzinger (aka Benedikt XVI.) dokázal s někým spřátelit a otevřít se mu, ale třeba jen všechny ty roky klamal tělem. Nicméně kultivovaná výměna názorů mezi jím a Jorge Bergoliem (aka František) je prostě pastva pro duši. Asi proto, že takové filmy „o ničem“ jsou dnes už vzácné. O to víc filmařského a dramatického umu museli tvůrci prokázat, protože film kde, jsou dva vysocí církevní hodnostáři nelze „urvat“ sexem a násilím, jak se to běžně dělá u konvenční produkce.

Vlastně jediná „slabá“ stránka Dvou papežů – a těžko říct, zda záměrná, nebo bezděčná – je polidštění a rehabilitace církve v očích diváka, protože instituce, ve které působí tak skvělí muži, přece nemůže být špatná. Otázka je, jak skvělí jsou ti muži ve skutečnosti, ale ve filmu jsou vykresleni s až nábožným obdivem.

Přesto se mně, jak jsem antiklerikál, Dva papežové velice líbili a mohu je doporučit každému, kdo si chce odpočinout od střelného prachu, krve a spermatu a nakrmit svoji duši i trochu jinou stravou. Nic horšího, než že budete mít chvíli nutkání zajít do kostela, vám nehrozí. O přímé spoluvině církve za vše špatné, čím náš svět oplývá, bude třeba natočit zase jiný film.

Papírový dům


Tuhle větu už jste ode mě při hodnocení filmů a seriálů četli mnohokrát: „Není to špatný seriál, ale…“ Tak teď ji musím zopakovat, protože nic výstižnějšího mne nenapadá: Papírový dům není špatný seriál, ale…

…ale uškodila mu v mých očích slavná pověst, která ho předchází. Na Papírový dům (na ČSDF aktuálně 89%) jsem přečetl tolik ód, že jsem čekal mnohem víc, možná tolik, kolik nemůže nabídnout žádný seriál. Ale popořádku: sledovat partu perfektně připravených lupičů realizujících brilantní plán (kam se hrabou Dannyho parťáci se svými 80%) na „ukradení“ miliardy eur je zábava. Ale byla by to mnohem větší zábava, kdyby to tvůrci nebrali tak vážně a nepokoušeli se o psychologické sondy, politické pamflety a využili jen nezbytně nutný prostor a děj zbytečně nerozplizávali.

O „krádeži“ v uvozovkách mluvím proto, že „lupiči“ nevykradli banku ani neokradli žádného mogula, ale obsadili Královskou mincovnu v Madridu, což je taková španělská Státní tiskárna cenin, zkrátka dům s papíry, dům na papíry, dům papírů, Papírový dům. Zajali při tom desítky rukojmích a peníze si začali prostě tisknout. Na to si vzali červené overaly a ikonické masky Dalího (které pak pro zmatení policie rozdali i všem rukojmím), čímž vytvořili nový ikonický vizuální styl podobný masce z V jako Vendeta, a dost možná to není podobnost čistě náhodná, ale vědomá citace a rozvinutí.

A protože vlastně nikoho neokrádají, ale jen si tisknou peníze jako to dělají bankéři, jak se také postava Profesora, vůdce bandy (spolku? buňky?), explicitně vyjádří, získají na svoji stranu sympatie veřejnosti. Tak alespoň praví recenze a několik opět explicitních zmínek přímo v seriálu. A na mě to nějak nefunguje. Taková sdělení musí vyplynout z děje, a ne že je někdo divákovy explicitně naservíruje pro případ, že by si nevšiml.

Vy to možná máte jinak, ale já, když se divám na film či seriál o geniální loupeži, tak se chci bavit perfektní akcí, a ne se dívat na to, jak se klíčové postavy pod tíhou situace psychicky hroutí, dělají chyby a přijímají hloupá a nesmyslná rozhodnutí, jakkoliv je takový vývoj pravděpodobně mnohem realističtější. A perfektní výkony chci vidět i od policie, chci vidět souboj mozků, a ne geniální mozek proti zmatkující polici, která řeší víc sama sebe, než situaci s rukojmími, a buď se úplně bojí zasáhnout, to zejména když nic neriskuje, nebo naopak zasahuje s razancí až neadekvátní, která se stejně míjí účinkem. A také se nechci dívat na to, jak tvůrci zachraňují děj a další pokračování různými šťastnými náhodami a jako esy z rukávu vytaženými novými postavami. Používat deus ex machina si mohl dovolit Sofokles, ale moderní tvůrci už by to měli umět bez něj.

A víte, co mi ještě chybělo? Jasné vysvětlení, proč to Profesor vůbec dělá, protože k tomu, aby naplánoval a připravil takovou akci, musel mít k dispozici takové zdroje, že kdyby je neutratil za operaci v Královské mincovně, nemusel si žádné další pořizovat. Že by se tím prostě bavil nejde dohromady s profilem jeho postavy, stejně jako pomsta za otce-bankovního lupiče, jak Papírový dům říká. Podle objemu prostředků, které musel na operaci vynaložit, se totiž profesor očividně dostal bankám a kapitalismu na kobylku už dávno před tím. Ať si ostatní recenzenti říkají, co chtějí, ale žádnou skutečnou kritiku kapitalistického systému Papírový dům neukazuje, jen pár plytkých floskulí. V tomto směru je mnohem pádnější již zmiňovaná V jako Vendeta.

Zatím jsem z Papírového domu viděl jen první dvě řady, a do recenze jsem se pustil proto, že podle všeho tvoří zavřený celek a další pokračování bude jen nastavování a vytěžování úspěšného produktu. Jestli se budu dívat i na ty zbývající sám ještě nevím, ale vy si ty první dvě klidně pusťte, zase tak špatný seriál Papírový dům není, nejvíc ho kazí recenze a očekávání a v dnešní době vám může být k užitku, když budeme vědět, kdo je to Profesor, Tokio, Rio, Moskva, Alberto a nadržená emancipovaná inspektorka.

Papírový dům
V jako Vendeta

Barokní srdce Evropy


Už je to skoro rok, co ČT začala vysílat seriál Barokní srdce Evropy věnovaný barokní architektuře a barokní komponované krajině, ale já ho přes všechny peripetie zvládal dokoukat až teď. Přitom jsem se na něj tolik těšil. Baroko mám celkem rád (rozhodně radši, než třeba klasicismus), ale i kdybych neměl, tak je baroko v českých městech a české krajině (sic!) nepřehlédnutelné a nelze ho ignorovat. Jenže já se nejenom těšil, já jsem čekal i následovníka legendárních Deseti století architektury. A to Barokní srdce Evropy bohužel není. Barokní srdce Evropy není pojaté edukativně, ale… no… barokně. Barokní srdce Evropy je barokně opulentní a barokně dojímavé, ale nejsem si vůbec jistý, že bych se z něj o baroku něco podstatného dozvěděl, kdybych se na něj nedíval vyzbrojen předchozími znalostmi. Snad ještě víc mi vadil místy až devótní postoj Barokního srdce Evropy ke šlechtě a kléru. Nic z toho ale nemůže nic změnit na faktu, že Barokní srdce Evropy je nasnímané geniálně. Vlastně barokně kongeniálně. Ty časosběrné záběry a průletové pohledy snímané z dronu jsou prostě fantastické a stojí za to je vidět.

Pro ilustraci zámek Karlova koruna z mého archivu, protože Kuks jsem nenašel.

Škoda dobrého námětu


Snímek Tenkrát v ráji (CŠFD) je filmovým zpracování závěru života známého horolezce Josefa Smítky, který se za Druhé světové války schovával před Němci v hruboskalském skalním městě. Nevalné hodnocení, které snímek má na ČSFD, je v tomto případě bohužel zcela na místě. Bohužel, protože námět mi přijde velice zajímavý a nosný a tvůrci se podle všeho poctivě snažili z něj vytěžit maximum, ale neuspěli. Ještě by se dalo odpustit, že to nesedí časově, že film je zasazen zhruba o dva roky dříve a hlavní hrdina se v něm nachomýtne k událostem, které už nemohl zažít, protože již byl po smrti. Co už se ale odpustit nedá, že děj v některých okamžicích nedává smysl a scény, které by vysvětlily, co se „na plátně“ stalo, ani nepředcházejí ani nenásledují. Asi nejkřiklavější je to v okamžiku, kdy hlavního hrdinu ve skalách potká nějaký Rus, který ho začne léčit z nemoci, již si v zimě ve skalách uhnal. Kde se tam ten Rus vzal a proč tam je? A v jakém rozbombardovaném městě se to ke konci hlavní hrdina prochází? Kdo zná trochu historii, tomu tyto scény, resp. absence jejich vysvětlení, musí nutně vadit, zejména jde-li o snímek, který je inspirován skutečnými událostmi. Ani krásné exteriéry ani podařený soundtrack od Radůzy nedokáží vykompenzovat to, co scénárista (strihař/režisér) nezvládli a Tenkrát v ráji nezachrání.

Tureckýma očima


Seriál Vzestup Osmanské říše je sice formálně produkce americké, ale podle jmen realizačního štábu bych řekl, že reálně spíše turecké. Dává to ostatně i smysl, protože jeho námětem je obléhání a dobytí Konstantinopole sultánem Mehmedem II. v roce 1453. Žánrově jde o dokument, přesněji o to, čemu se říká docudrama – inscenované filmové scény prokládané „mluvícími hlavami“ (nebo možná lépe „mluvící hlavy“ prokládané dotáčenými scénami). Ty dotáčené scény jsou v duchu „quality TV“ velmi kvalitní, nicméně na to, abych sám chtěl Vzestup Osmanské říše vidět ještě jednou to nestačí a ani vám ho doporučovat nebudu (ale ani vás od něj nebudu odrazovat). Důvodem, proč o něm píši, je několik drobných detailů, které podle mě úzce souvisí s tím, že realizační tým byl turecký, a hezky ukazují některé drobné nuance tureckého vidění světa, které jsou dnes o to aktuálnější, oč více se Turecko pod Erdoğanovým vedením odklání od sekulární státu Atatürkova k islamistické republice s velmocenskými ambicemi.

První nápadnou věcí, byť v zásadě apolitickou, je téměř naprostá absence erotických scén. Pamatuji si jen jednu velmi decentní. A vůbec to není na škodu! Naopak to ukazuje, že i bez explicitně sexuálních scén lze natočit dobrý film a inflace sexu v dílech západní provenience ukazuje spíš než na otevřenost Západu na lenost a bezradnost západních tvůrců.

Pak jsou tu ovšem aspekty, který již apolitické nejsou. především zjevná hrdá kontinuita, s níž dnešní Turci vnímají někdejší Osmanskou říši; přitom bez špetky nostalgie, jako kdyby šlo o živou přítomnost. Něčím to připomíná vztah Čechů k husitství, ale s tím rozdílem, že zatímco Češi dnes nahlížejí na husitství jako to jsme byli my, Turci se na Osmanskou říši dívají jako to jsme my.

Další zajímavým detailem je, jak Turci vůbec nerozlišují mezi evropskými národy. Obyvatelé Konstantinopole jsou pro ně prostě Římané (v evropském kontextu jsem se s takovým označením nikdy nesetkal) nebo Evropané. Jestli jsou císařem Konstantinem najatí žoldnéři z Janova a toužebně očekávané posily (které nikdy nedorazí) z Benátek je Turkům jedno, pro ně jsou to prostě Evropané. Dovedu si ovšem živě představit, že v evropském pojetí by to byl naprosto zásadní rozdíl.

A nakonec, nikoliv však v poslední řadě, je to líčení nepřítele, tedy posledního císaře Konstantina a Východořímské říše, které je zcela prosto jakékoliv nenávisti, která je tak typická pro evropské pojetí nepřátelství, a sám Konstantin je líčen s úctou a respektem. Zcela přitom chybí náboženský aspekt, který byl tak typický pro křížové výpravy. Turci, respektive Osmané, nejsou vedeni bohem uloženou povinností dobýt Konstantinopol z rukou nevěřících, ale jejich motivace je ryze imperiální, Velkoturecká. Žádný svatý boj proti říši zla, ale prostě naplnění osudu a splnění snu, o němž snilo a pokusilo se jej naplnit několik Mehmedových předchůdců – získat Konstantinopol a založit velkou říši.

Tak to líčí seriál. Jaká je historická přesnost jsem neřešil a neřeším. Mám jisté pochybnosti o tom, že po dobytí Konstantinopole následovala pro její obyvatele taková selanka, jak naznačuje Vzestup Osmanské říše. Ono stejně podle všeho nejde ani tak o minulost, jako o přítomnost, jíž má takto prezentovaná minulost sloužit.