Jo Nesbø: Levhart


Levhart je další případ samorostlého norského alkoholika Harryho Holeho, který časově bezprostředně navazuje na Sněhuláka. Sněhuláka už si moc nepamatuji, ale myslím, že nebyl tak překombinovaný, jako Levhart. Levhart, to je festival vice či méně logických zvratů, „okořeněný“ několika nadbytečnými či nevyužitými dějovými liniemi. Tím nechci říct, že je to špatná kniha, jen je výsostně žánrová – tedy severská detektivka. A to je vlastně všechno, co se o dá o ději i formě sdělit, aniž by člověk prozrazoval příliš. Je tam spousta mrtvých, všechno je nakonec úplně jinak a hlavní hrdina je, na rozdíl od Netopýra, už jen instrument, značka, která prodává.

Pro mě byl tak Levhart zajímavý především tím, že už jsem ho četl. Na každé stránce jsem si byl stoprocentně jistý, že jsem tuhle knihu již četl, ale nikdy jsem nevěděl, co bude dál. Úplně se mi po prvním přečtení vykouřila z hlavy. Jen v úplném závěru jsem si matně něco málo vybavil. Také zajímavý čtenářský zážitek, číst jednu knihu dvakrát poprvé.

P.S. Pokud jste někdo četl a máte tip, proč se kniha jmenuje Levhart, sem s ním. Mě to přijde, jako by Nesbø náhodně vybíral slova pícháním prstem do slovníku a hledáním prvního, které bude mít dostatečně správný zvuk.

Reklamy

Free Solo


Free Solo (USA, 2018) je dokumentární film o výstupu horolezce Alexe Honnolda na El Captain metodou free solo, tedy sám a bez jištění. El Captain je téměř kilometr vysoká kolmá a hladká skladní stěna v Yosemitech a Alex Honnold je magor. Magor, nikoliv idiot, takže se na tuhle nemožnou záležitost přes rok poctivě připravuje s parťákem a jištěný, cestu sleze stokrát, každý pohyb si tisíckrát vyzkouší, tisíckrát spadne, než najde ten správný pohyb, který si zapíše do paměti i do deníku, takže nakonec v jeho poddání není riziko zase o tolik větší, než jde člověk v Praze po ulici, jen případná nehoda je definitivně a nevyhnutelně fatální. A Alex to ví.

Abyste získali zcela neadekvátní představu, o čem je řeč, udělám výjimku a připojím pár obrázků.

El Captain v celé své kráse
Alex na cestě vzhůru…
… kdo nemá závrať, ať udělá čárku.

Podobné jsem viděl i já před tím, než jsem viděl film. Když to pak ale člověk vidí v pohybu a na velkém plátně, je to něco úplně jiného. Při prvních záběrech jsem jako správný akrofob zcela vážně zvažoval, jestli se mám posrat, poblít, rovnou omdlít, nebo alespoň odejít z kina, ale nakonec jsem do nějak ustál. Vidět Alexe v pohybu, jak se stovky metrů nad zemí pohybuje mezi chyty, v jejichž existenci by normální člověk neuvěřil, ani kdyby mu ně položili ruku, jak jsou nepatrné, to je zážitek. A právě proto chce tenhle film kino, a ne televizi. V televizi to bude tak 1/3 zážitku.

A film je to parádní. Na to, že vlastně nemá děj a opakuje se v něm pořád dokola to samé, udrží diváka v napětí celou hodinu a půl stopáže. Ano, mohl by být o hodinu kratší a pořád by to stálo za to, ale i v téhle délce funguje výborně. A fascinující je i technicky. Záběry Alexe na stěně jsou neskutečné. Jestli jsem to správně pochopil, štáb nakonec natáčel z dronů a stacionárních minikamer podél cesty, protože nechtěli Alexe rozptylovat svojí přítomností, takže i po technické stránce je to úctyhodný výkon.

Když člověk vidí tu nadlidskou vůli a schopnost koncentrace, kterou Alex předvádí, tak ho musí obdivovat. Ne jako Alexe, ale jako člověka. Když jsem ho na té stěn viděl, tak jsem si říkal, jak je možné, že druh, který dokáže tohle, není schopen doletět ani na Mars? A také jsem si uvědomil, jak perverzní přístup máme jako civilizace k hazardování se životem. Alex, který riskuje jen svůj život, a to ještě nikoliv bez rozmyslu a přitom tak, že posouvá meze lidských možností i snů, se musí pořád obhajovat, pořád musí sobě i okolí zdůvodňovat, proč to dělá, a nikdo ani jednou neřekne, že by byl hrdina. Srovnejte to oslavováním poslušných biorobotů v uniformách, které lidské životy ničí a berou po tisících.

Alex je borec, a i když se dřív nebo později nejspíš zabije, nebude jeho smrt marná, nebude to plýtvání, nebude to rouhání, na rozdíl od tisíců jiných smrtí, které oslavujeme. Alex je sice magor a žít s ním nemůže být snadné (pokud je to dlouhodobě vůbec možné), ale jako lidstvo můžeme být rádi, že Alexe máme. Tihle zpocení a udýchaní magoři v lezečkách a s rukama po lokty od magnézia dělají svět rozhodně lepší, než vymydlení a upravení magoři z klimatizovaných kanceláří.

Alexova schopnost koncentrace, plánoví a fyzická i psychická zdatnost mě budou ještě dlouho strašit ve snech jako němá výčitka toho, jak dalece zaostávám za svými vlastními možnostmi.

Dunkerk


Dunkerk (2017, ČSFD), film o evakuaci britských expedičních jednotek z Dunkerku na začátku 2. světové války, mě nadchl i zklamal zároveň. Nadchl mnoha originálními vypravěčskými postupy, které výborně fungují, zklamal tím, že se přes počáteční naději, že tentokrát to půjde bez něj, nakonec nedokázal obejít bez obligátního hrdinsko-vlasteneckého patosu.

Přitom první zhruba třetina je naprosto úžasná, konečně film, který válku neidealizuje, ale ukazuje ji jako hnusnou záležitost, která ničí lidi nejenom fyzicky, ale i mentálně, místo hrdinů ukazuje vyděšené vojáky, kteří se snaží přežít, jak umějí, místo geniality vojevůdců a perfektní organizace jen chaos a zmatek. Tak uvěřitelný obraz války jsem již dlouho neviděl. Přitom to vše Dunkerk dokáže ukázat bez potoků krve, utrhaných údů a střev namotaných po všem, co zrovna nehoří, na rozdíl třeba od Pacifiku či Hacksaw Ridge, které přes veškerou explicitnost – nebo právě pro ni? – nejsou ani zdaleka tak výmluvné, jako Dunkerk. Zároveň není Dunkerk ani tak beznadějný, jako Apokalypsa, nebo Četa a nebere vám poslední zbytky víry v rozum a lidskost.

Dunkerk je totiž geniálně minimalistický. Hudba není hudba, ale spíš jen zvuky, které rytmem připomínají srdeční tep, postavy jsou velice skoupé na slovo a mluví minimálně, u některých z ústředních postav nepadne vůbec jejich jméno, nepřítel se objeví, pokud nepočítáme letadla, jen jako stín na poslední tři vteřiny, jinak ho ani nezahlédneme. K formální stránce mám jedinou výhradu, a to je zcela zbytečně nelineární vyprávění, které sice nemate, ale ani nic nepřidává.

A pak je tu ten zatracený vlastenecko-hrdinský patos, který graduje spolu s filmem a úplně ho zabíjí, protože ze silného protiválečného filmu dělá banální uslzenou agitku. Naštěstí nestihne Dunkerk zničit úplně, ale stejně je to škoda, protože hodně kazí dojem z monumentálně mlčenlivého snímku. Naštěstí je Dunkerk tak dobrý film, že to unese, takže až budete mít tu možnost, pusťte si ho. Kdyby jen pro jeho formální originalitu, která perfektně funguje.

Ztraceni v Mnichově


Nedbal jsem varování recenzí kritických a zmámen v hlavně zasutými recenzemi pochvalnými pustil jsem si Ztraceni v Mnichově (v Mnichově roku 1938 a Mnichovského diktátu, či Mnichovské zrady). Tak dbejte mého varování alespoň vy, protože tenhle film za ten čas, který u něj strávíte, nestojí. Těžko říct, co tímto prvoplánově umělecky komplikovaným počinem chtěli tvůrci vlastně říct, jestli to měla být jen taková šaráda, provokace, „otevírání tématu“ Mnichova nebo co vlastně. Evidentně nejsem „cílovka“ a podle hodnocení na ČSFD ovšem nebudu zdaleka jediný. Ztraceni v Mnichově přitom natočil Petr Zelenka, který točil i velmi podařený Rok ďábla, a je vidět, že některé motivy a postupy se opakují. Podruhé bohužel jako fraška. Mnichov si film rozhodně zaslouží, rozhodně snese i kontroverzní pojetí a rozhodně na něj pořád čeká. Možná, že si tvůrci Ztraceni v Mnichově mysleli, že právě takový film natáčejí právě oni, a je možné, že někoho by prezentované teze o Mnichovu šokovali, či dokonce pohoršovali, ne tak mě. Čili forma i obsah za mě snesitelné a dokoukatelné, ale slabé a rozhodně to nemusím vidět podruhé. To si radši potřetí pustím již zmiňovaný Rok ďábla.

Černobyl


Každý koukal Černobyl, i já jsem koukal na Černobyl, seriál z produkce HBO (viz též ČSFD). Ovšem nebyl bych to já, kdybych neviděl něco úplně jiného, než viděli všichni ostatní. Takže zatímco všichni ostatní (všichni = všichni ti, jejichž reakce jsem zaregistroval, abyste mě nechytali za slovíčko) viděli kýžený obraz typicky ruské neschopnosti, zaostalosti a lhostejnosti k pravdě i lidským životům (vrcholící výkřikem „Ještě někdo chce po shlédnutí Černobylu, aby u nás Rusové stavěli jaderný reaktor?“), já jsem viděl, jak se Rusové s enormním úsilím a nasazením snažili vyřešit – a nakonec vyřešili! – monstrózní problém, který zkraje podcenili (ale i kdyby nepodcenili, nebylo nic, co mohli udělat, aby následky byly výrazně mírnější), problém, který způsobili konkrétní lidé jednáním, na kterém nebylo nic specificky ruského.

Primární příčinou jaderného havárie v totiž Černobylu nebyly chyby v konstrukci reaktoru RBMK a jejich utajování, jak se snaží explicitně sugerovat Černobyl, ale kombinace ambicí, arogance, manažerského selhání a nekompetence, umocněná tlakem na plnění plánu (KPI, jak říkáme dnes). Je snad něco z toho typicky ruské? Je něco z toho typicky socialistické? Opravdu se nikdo z nás s ničím takovým, jen s méně nápadnými následky, nikdy na kapitalistickém západě nesetkal? A co teprve důvod pro zvolenou konstrukci reaktoru, že je to levné. Je snad něco výsostněji kapitalistického, než tlak na snižování nákladů i za cenu zvyšování rizik? Obviňovat z černobylské katastrofy ruskou mentalitu a sovětský systém je hloupé a nebezpečné nalhávání si, že u nás nic takového stát nemůže. Protože ono může, viz padající letadla od boeingů či zřícený most v Janově. Má-li být Černobyl něčeho mementem, pak mementem toho, že technika je dobrý sluha, ale zlý pán, a že i mírové a civilní technologie se v rukou ambiciózních psychopatických manažerů stávají zbraní hromadného ničení. I kdyby to měly být „jen“ finanční deriváty.

A liknavá reakce a neochota evakuovat Pripjať? Po bitvě je každý generál, jenže evakuace celého města, to je hodně nákladný a razantní zásah do životů lidí. Tak proč se do něj pouště kvůli požáru v elektrárně, byť je jaderná? Výbuch reaktoru byl totiž něco tak nemyslitelného, že trvalo dlouho, než si lidé připustili, že se skutečně stalo to, co se stát nemohlo. V naprosté většině případů se nic nejí tak horké, jak se to uvaří, bohužel, Černobyl byla jedna z těch vzácných výjimek, kdy realita byla o řád teplejší, teoretická příprava.

Za sebe mohu jen zopakovat to, co jsem říkal již mnohokrát: Havárie v Černobylu není argumentem proti jaderné energetice, ale pro nic. I v případě konstrukčně špatného reaktoru RBMK trvalo mnoho hodin soustředěného úsilí obsluhy a ignorování předpisů, než se podařilo reaktor destabilizovat tak, aby se změnil v jadernou bombu a vybuchl. Stejně může obsluha kdekoliv na světě způsobit havárii v jakémkoliv průmyslovém odvětví. Kvůli havárii v Bhópálu také nechceme utlumit chemický průmysl, přitom její příčiny jsou – či naopak nejsou – úplně stejně systémové, jako v případě Černobylu.

Ale zpět k seriálu. Černobyl je opět po řemeslně-formální stránce perfektně zvládnutý a co se týká vizuální stránky, tak ta je prostě úchvatná (atmosféra, barvy, rekvizity), a to včetně takového detailu, že všechny nápisy jsou v azbuce. K dokonalosti chybí už jen to, aby postavy mluvily rusky. Asi nejkontroverznější moment, kterým je zcela fiktivní postava běloruské jaderné fyzičky Chomjukové (ostatní postavy jsou autentické a to do té míry, že jsou fyzicky podobné svým reálným předobrazům!), je přitom na konci vysvětlena tak, že je zcela přijatelná. A zde je vhodný okamžik zdůraznit to, čeho si sice někteří všimli, ale mnohým, jako by to nedocházelo: Černobyl není dokument, ani dokumentární rekonstrukce, Černobyl je dramatizace.

Pětidílná dramatizace, jejíž první čtyři díly jsou vynikající, pátý však o poznání slabší, a to proto, že je nejzpolitizovanější. Jednání postav najednou přestává být přesvědčivé, nastupuje patos (ovšem amerického, nikoliv ruského typu), soudní proces s obviněnými pracovníky elektrárny působí nevěrohodně (nejsem žádný harcovník po soudech, ale takhle si soud nepředstavuji, ani kdyby to měl být politický monstrproces v sovětském Rusku) a konečné poselství, že kruciální příčinou, která za katastrofou stojí, a kterou se stát snaží ututlat, je lež o reaktorech RBMK, aby prestiž sovětského jaderného průmyslu, je možná v souladu s realitou, ale v rozporu se vším, co se v seriálu stalo a bylo řečeno před tím. Tím neříkám, že by sovětský systém neměl také dost svého másla na hlavě, ty reaktory skutečně mohly být opravené již dávno, a věřím i autentičnosti toho, že „to nemusíte vědět, stačí, že to víme my, prostě poslouchejte“, takže spousta lidí při odstraňování následků pracovala naslepo. Ale i kdyby to všechno byla pravda, tato politická část je stylově natolik jiná, že se ke zbytku tak úplně hodí a zbytečně ho degraduje. Přitom si ale nemyslím, že by se ze strany tvůrců jednalo o politický aktivismus, spíš to na mě působí dojmem, že chtěli dílo nějak uzavřít tak, aby byly příčiny výbuchu vysvětlené a dílo aby bylo pro západního diváka srozumitelné, tj. dodat figury a motivy, které zná ze západní tvorby.

Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách


Dostal jsem lístky (které jsem si nakonec musel stejně zaplatit) na představení divadla ABC Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách, a tak jsem prostě šel. To podotýkám proto, že sám od sebe bych na něco se s takovým názvem nikdy nešel, neb bych očekával pokus o komedii založenou na genderových stereotypech, případně něco rádoby vtipně vztahově osvětového „ze života“. S tou osvětou bych se mýlil, o to větší pravdu bych měl ale s těmi stereotypy. Mít pravdu ovšem ne vždy znamená správně se rozhodnout, protože nejít na tuto komedii by byla chyba.

Pokračovat ve čtení „Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách“

Temný případ S3


Když už jsem recenzoval první i druhou řadu, přidám recenzi i té třetí, možná nejoriginálnější. I tentokrát se děj odehrává v odstrčené Americe chudých, tentokrát kdesi v Arkansasu. Už to ale není jedno vyšetřování, ale hned tři vyšetřování jednoho případu v odstupu několika desítek let, respektive vyšetřování, jeho revize stejným týmem po letech, když se objeví nové důkazy, a snaha stejných policistů, teď starců dávno v důchodu, o konečné nalezení pravdy po dalších dvaceti letech, když se o případ začnou zajímat novináři. Vyprávění, i když není lineární a všechny časové roviny se prolínají, ale není žádný lartpourlartismus, kdy by tvůrčím záměrem bylo diváka zmást, zde je všechno krásně přehledné, a to i díky výrazné změně vzhledu hlavních postav v důsledků stárnutí (hluboce smekám před maskéry).

V třetí řadě Temného případu je kriminální zápletka ještě více než v těch předchozích jen platformou pro samotný příběh hlavních postav, jejich vývoj, konflikty i katarze. Dokonce se nakonec ukáže, že původní zločin nebyl zase až tak temný a monstrózní, jak se od začátku jeví, a že konspirace, která se jako jeho logická součást – i v důsledku organického odkazu na první řadu – přímo nabízí, se nekoná. Ano, dojde k několika vraždám, jejich cílem je zabránit odhalení pravdy, ale není vůbec jasné, co bylo na prapůvodní události, o níž lze prohlásit, že byla víc nehodou, než zločinem, tak nebezpečného, že bylo třeba kvůli jejímu utajení zabíjet?

Třetí řada Temného případu je opět mistrovsky řemeslně zpracovaná, navíc je ale originální, rafinovaná, nikoliv však vyumělkovaná a popírá řadu žánrových klišé. Svým způsobem nabízí i nenásilní filosofický přesah, když nastoluje otázku predestinace situace, když ukazuje, jak jediný chybějící detail může zásadně změnit pohled na situace, nebo jak se odstupem času to, co bylo prve samozřejmé, může najednou podstatně jinak. Práce detektiva není jednoduchá a detektiv může být stokrát poctivý a nadšený, chyby i kompromisy stejně nakonec udělá každý.

Za dinosaury ve Vysočanech


Jestli máte děti, tak máte buď fanoušky dinosaurů, nebo štěstí. Já mám fanoušky. I rozhodl jsem se jako správný demaskulizovaný otec, že je vezmu na show Putování s dinosaury do sportovní haly v pražských Vysočanech (oficiální název si dohledejte, mě je eklhaft ho psát). No co vám budu, pohyblivé realistické modely dinosaurů v životní velikosti jsou impozantní, i když se hýbou asi o něco pomaleji, než skuteční dinosauři, ale to se dá snad i pochopit, všude kolem je plno diváků a kdyby se taková obluda rozvášnila, následky by nemusely být dobrá reklama. A dobrou reklamu show neudělám ani já, protože toho nepovedeného bylo víc, než povedeného.

Například potenciál pro osvětu zůstal téměř nevyužit, ale to bych ještě skousl. Co už jsem ale opravdu nedával bylo libreto. Lajdácký a těžkopádný překlad z angličtiny, který místy ani nedával smysl – takový „reprodukční vzhled“ mě bude strašit ještě dlouho – a k tomu neuvěřitelné afektovaný moderátor, který byl sice Čech, ale nějak mu neřekli, že hraje v Čechách pro Čechy, takže se choval, jako kdyby hrál na americkém zapadákově pro vidláky co nikdy nebyly dál, než na benzínce ve vedlejší vesnici (možná ze mě mluví předsudky, ale nenapadá mne žádná jiná cílová skupina, jíž by mohl být takový projev určen).

A to jsem ještě nemluvil o ponižující a přitom zcela neúčinné osobní kontrole u vstupu (hlava na hlavě a fronta jak na banány) a naprosto nepochopitelné až arogantní neochotě či neschopnosti otevřít víc než jeden z několika desítek východů při odchodu, takže další hlava na hlavě a fronta jak na banány. Za ty peníze bych tedy čekal trochu slušnější zacházení. Když ono o ty peníze šlo asi až v první řadě, lidi tam byli jen pro to, aby je přinesli.

Ale děti si nestěžovaly. A to je nakonec to hlavní.

Rédl


Můj despekt k původní české audiovizuální tvorbě vede k tomu, že se snad na žádný český seriál nedívám při premiéře, ale až s odstupem času z archivu, když na základě ohlasů těch odvážnějších usoudím, že by to mohlo stát za to. Nejinak tomu bylo i se seriálem České televize Rédl, ke kterému jsem navíc cítil o to větší skepsi, že v něm mělo jít o Rusko a StB a co jsem tak zachytil některé recenze, tak měl končit moralizujícím poselstvím o tom, že staré struktury stále existují a vládnou. Jestli to v Rédlovi někdo viděl, protože to viděl chtěl, prosím, ale já to neviděl. Co jsem viděl já byl velmi dobře natočený, a co do námětu a zpracování velmi originální seriál.

Předně je třeba vyzvednou režii Jana Hřebejka (ano, toho angažovaného pitomce), který od blábolivě-diletantského Místa zločinu Plzeň ušel opravdu dlouho cestu správným směrem. Rédl má hlavu a patu, postavy jsou dobře vyprofilované, jejich jednání dává smysl, celá série, jakkoliv mohla být o něco kratší, má napětí i spád, a občasné renoncy jdou podle mě vrub finálnímu střihu. Největší slabinou příběhu nakonec zůstává homosexualita ústřední postavy, která působí poněkud samoúčelně, či přímo genderově angažovaně, protože z pohledu příběhu nemá žádný valný význam, nikom ho neposouvá a nejsou s ní svázány žádné zásadní peripetie a komplikace.

Čím je tedy Rédl tak originální? (Pokud se nechcete o záplete dočíst příliš mnoho, tak tady číst přestaňte, i když hlavní kontury příběhu jsou celkem jasné hned zkraje prvního dílu a těžiště Rédla leží v něčem jiném, než je odhalování neznámého.) Především tím, že nemá happyend. Žádná katarze se nekoná, zůstane jen spousta mrtvých – včetně samosté ústřední postavy por. Rédla – pachuť a spokojení šíbři, kteří si to dobře ošéfovali. Nedá se ovšem napsat, že by dobro prohrálo a zlo zvítězilo, protože v celém díle není vlastně jediná kladná postava. A to ani samotný Rédl, se kterým jsem alespoň já sympatizovat nedokázal. Sice chce přijít na kloub tomu, proč musel umřít jeden mladý kluk a kam až sahají chapadla chobotnice obchodníků se zbraněmi, ale chová se tak, že si sympatie nezíská. I to, co by v jiném podání mohlo působit jako sympatická revolta, u Rédla působí jako nesolidnost, nezodpovědnost a arogance.

Originální je i Rédlova profese, protože to není ani detektiv, ani policajt, ani novinář, jak už to tak v podobných dílech bývá, ale vojenský prokurátor, což je funkce dnes již neexistují, Rédl se ovšem odehrává během pár dní na konci roku 1992, těsně před rozpadem Československa, kdy vojenští prokurátoři i soudci ještě existovali. Že je Rédl vojenský prokurátor ovšem není samoúčelné, protože je to chytrý způsob, jak může být ve styku s gen. Ferencem, významným představitelem mocenských struktur minulého režimu, toho času ve vyšetřovací vazbě, jehož reálným předobrazem byl podle všeho generál StB Lorenc.

A konečně nápaditá je i zápletka, která se točí kolem sofistikovaných krádeží zbraní a munice z ruských vojenských transportů, kterými se vracela ruská vojska z NDR přes ČSFR zpět do Ruska tím způsobem, že v Čierne nad Tisou prostě z každého vlaku zůstalo pár vagónů, které cíleně nebyly v evidenci. Vše vymyslel a zorganizoval (bývalý?) pracovník jednoho z PZO Milec. (Podobnost se současným panem premiérem je jistě jen náhodná, někde by se ale nějaký ten ctihodný milionář, jehož podobnost už náhodná nebude, jistě našel.) A možná i leckteré další figury by se daly ztotožnit, tak uvěřitelný syžet je. A přitom rozhodně nejde o žádnou protiruskou či antikomunistickou agitku, to jen doba, do které je zasazen, byla pro podobná alotria jako stvořená.

A jak v tom všem figuruje StB? Tak, že právě bývalí estébáci jsou ti šíbři, kteří se na obchod s ruskými zbraněmi bez skrupulí napojí, i když by ho mohli snadno zarazit, protože část z nich pořád pracuje v tajných službách i v novém režimu. Jestli tedy plyne z Rédla nějaké ponaučení, tak snad jedině to, že když ze dne na den vyhodíte všehoschopné i prostě schopné agenty, tak se vám to vrátí, protože když jsou mladí, ambiciózní a nic jiného, než špinavou práci neumí, tak je začnou dělat proti vám, i když jinak by ji rádi dělali i pro vás.

Za zmínku stojí i Ondřej Sokol v titulní roli, který v Rédlovi není ten vyhořelý moderátor komerční televize, a i když jeho postava životní energií právě nesrší, je komplexní a přesvědčivá.

Pokud jste dočetli až sem, tak jste opravu přečetli recenzi, ve které jsem pochválil Českou televizi za dílo, ve kterém exponenti minulého režimu nejsou hodní kluci. Ale co mám dělat, když Rédl je fakt dobrá práce?

Bohemian Rhapsody


Tak jsem se konečně dostal do kina*) na Bohemian Rhapsody (ČSFD aktuálně 92%), na kterou jsem byl zvědavý jednak kvůli srovnání s muzikálem Freddie, který zpracovává stejnou látku velice podobným způsobem, jednak proto, že to je po mnoha letech první film, který pověst předchází. Nevím, jestli těch 92% není trochu přehnané, ale film je to skutečně výborný, zejména střih a zvuk jsou vynikající (zdůrazňuji zvuk, hudba skupiny Queen je kapitola sama pro sebe). Vyprávění je jednoduché a lineární, ale to vůbec není na závadu, vyumělkovaných podivnosti je na světě víc než dost a sice jednoduchý, ale právě proto srozumitelný a přístupný příběh, který si vychutnají široké masy diváků i bez jakékoliv apriorní znalosti historie (důkazem budiž moje dcera až do shlédnutí filmu nemající o existenci skupiny Queen valného tušení), je přesně to, co filmové produkci posledních let chybí, protože jednoduchost a přímočarost „akčňáků“ je přeci jenom něco jiného. Bohemian Rhapsody je velice dobře natočená nenáročná oddychová záležitost se správně dávkovanou sentimentality. A jak tedy Bohemian Rhapsody vychází ze srovnání s muzikálem Freedie? Jako mnohem mírnější a k divákovi i ústřední postavě Freddieho Mercuryho ohleduplnější.  Muzikál Freddie je totiž mnohem syrovější, konflikty jsou v něm vyhrocenější, bulvár špinavější a Freddie rozervanější, divočejší a k sobě i okolí bezohlednější. Bohemian Rhapsody je umělecky slabší – pořád ale víc než dobrá – zato divácky přístupnější. Vyberte si.

*) Kino Atlas, které mohu jen a pouze doporučit, ceny mírné, sezení pohodlné, bar po ruce.