Category: Fučíkův odznak

Queen


Včerejší show hudební skupiny Queen (již myslím není třena představovat) byla první svého druhu, kterou jsem viděl, tak nemohu srovnávat, jen hodnotit. Předně – v tomto případě nelze hovořit o koncertu, ale je třeba hovořit právě o show, protože hudba tvoří maximálně tak 60% diváckého (sic!) zážitku, zbytek připadá na světelné efekty, projekce, dramaturgii, ale i atmosféru v hale. A show to byla náramná, i díky kvalitní osvětlovací a projekční technice s dostatečně dimenzovaným výkonem. Pro mě, zvyklého zatím jen na zapadákové koncerty punkových „garážových“ partiček, byla zážitkem i dramaturgie koncertu, to jak umělci pracovali a komunikovali s publikem, jak na sebe skladby navazovaly, odkazovaly a prolínaly se. Hudební stránku věci bohužel neposoudím jinak, než na binární škále líbilo-nelíbilo, kde bez váhání volím líbilo. Přeci jenom, nejsem zase takový fanoušek Queenů, abych měl naposloucháno a poznal každou nuanci a jinak zahranou notu, přesto bych ale řekl, že co se týče aranžmá a zvuku, kapela nestojí na místě, ale některé věci hraje jinak, třeba i se zvukem, který zní velmi elektronicky. Co mne trochu zaskočilo bylo obsazení, sestávající vlastně jen ze dvou muzikantů Maye a Taylora a zpěváka Lamberta, budeme-li počítat tuto náhradu za dávno mrtvého Mercuryho (který byl ovšem celou dobu v odkazech přítomen), zbytek produkce zastali upozadění námezdní muzikanti. Měl jsem proto chvíli nepříjemný pocit, že jsem vlastně nebyl na představení skupiny Queen, ale značky Queen. Možná to tak ale mají i jiné kapely. To plánuji zjistit, neb pod vlivem tohoto veskrze pozitivního zážitku jsem se rozhodl, že ještě někdy na jinou podobou show půjdu.

Reklamy

Nordwand


Komorní drama čtyř mužů a severní stěny alpského vrcholu Eiger, to je Nordwand (2008, ČSFD), film natočený podle skutečných událostí, který nemohu než vřele doporučit. A natočený je velice přesvědčivě, takže i když to není ani dokument, ani dokumentární rekonstrukce, je snadné uvěřit, že přesně tak to bylo, i když určitá míra autorské licence nepochybně přítomna je. Kromě zobrazení epické snahy o zdolání zmíněné severní stěny Eigeru snímek zachycuje i dobový (30. léta 20. století) kontext a snahu nacistického režimu marketingově se na výkonech německých horolezců přiživit (z horolezců usilujících o vrchol jsou dva Němci a dva Rakušané); kdo ale četl například Pád nebes od R. Messnera (ani nevíte, že vám dlužím recenzi, že?), tak ví, že dobývání – takhle vojenská terminologie je pro horolezectví bohužel typická – alpských vrcholů bylo odjakživa nejenom velice riskantní, ale zároveň velice prestižní záležitostí nejenom v Německu, ale i v Itálii či Británii (sic!).

Těžiště Nordwandu je ovšem v zachycení cesty na vrchol – cesty, která nedojde k cíli a z níž se ani jeden z těch, kteří se na ni vydali, nevrátí, přičemž ten poslední zemře tak spektakulárním způsobem, že by to spisovali či scénáristovi nikdo nechtěl věřit, přesto je historická skutečnost: vyčerpáním, visíc na konci lana pár metrů od svých zachránců. Zkáza ambiciózní výpravy je zachycena velmi realisticky až naturalisticky – obličeje a ruce horolezců, kteří víceméně nedobrovolně stráví na stěně několik dní, jsou postupně devastovány větrem a mrazem, muži přicházejí o hlas, o elán, o rozum a nakonec i o život. Žádné barvotiskové hrdinství se nekoná, jen pud zebezáchovy.

Je fascinující. s jakým vybavením, zejména ve srovnání s dneškem, se tehdy horolezci na alpské vrcholy pouštěli: žádné funkční oblečení, žádný gore-tex, žádná dynamická lana, žádný titan, žádná jumary – všechno vlna, ocel, konopí, všechno nasákavé a těžké. A i s takovým vybavením dokázali lézt, i s tím dokázali bivakovat na skalní římse zajištěni jen pár skobami. A hlavně nikde žádná fixní lana, žádná cesta zajištěná odspoda až k místu, kde se aktuálně nachází, ale jen na dvě lana a pár skob, vždy za sebou rozebrat a postavit další kus. Proto také alpinismus, alespoň ve svých počátcích, nebyl a nemohl být individuální záležitostí, ale byl týmovým podnikem. Ne ve smyslu bílý gentleman a armáda domorodců, která ho vynese na vrchol, ale dva muži, kteří se jistí navzájem a na vrchol dojdou buď spolu, nebo vůbec, izolovaní a odkázaní sami na sebe.

Nebo, jako v tomto případě, čtyři muži, protože dvě výpravy – německá a rakouská – se dohnali s spojili. Štěstí jim to ale nepřineslo, protože jeden z nich se zraní a nedokáže dojít na vrchol, takže se ostatní rozhodnou, že se s ním vrátí. Problém je ovšem v tom, že s cestou zpět se nepočítalo, měli vylézt na vrchol a vrátit se druhou stranou, a proto, stejně jako kvůli omezenému množství lan, která byli schopni nést, za sebou rozebrali klíčový traverz, což se ukáže jako osudové rozhodnutí, protože se přes kritické místo nedokáží vrátit. Jak to dopadne, už víte.

Já mám pro hory slabost, ale pevně věřím, že Nordwand se bude líbit i lidem, kterým hory zase až tak moc neříkají, jen se při jeho sledování musejí vyhnout otázce: Proč tak nesmyslně riskují? Riskují podobně, jako třeba Kolumbovi mořeplavci. A pokud riskují jen svůj život, budiž jim to přáno. Ať je o čem vyprávět.

Vetřelec: Covenant


Film Vetřelec: Covenant není ani zdaleka tak špatný, jak naznačuje hodnocení na ČSFD, ale není to ani žádná pecka, jen obstojné vytěžení osvědčeného konceptu a další přírůstek do série o vetřelcích. Covenant dějově následuje po Prométheovi a předchází prvnímu Vetřelci. Dobré je, že zobrazované technologie jsou víceméně konzistentní s těmi z roku 1979, takže to nevypadá, jako když vyspělejší technika předchází tu méně vyspělou, i když filmy vznikaly v opačném pořadí, špatné je, že se Covenant snaží – a to až polopaticky – odpovídat na otázky, které Vetřelec nepoložil, zatímco neodpovídá na ty, které položil Prométheus. Tedy alespoň z mého pohledu. Mě totiž nikdy nezajímalo, kde se vetřelci vzali, to pro příběh není až tak podstatné, zato bych rád věděl, kdo vlastně byli strůjci z Prométhea a jaký byl jejich vztah k onomu černému slizu.

Covenant to pojal ale přesně opačně, takže o strůjcích se nedozvíme nic, zato už víme, že vetřelce stvořil z rozmaru android stvořený člověkem. Tak teď jsem to „propíchl“, jenže když vám to neřeknu, nebude nic z toho, co budu psát dál, dávat smysl. Že je klíčovým prvkem android je totiž zcela zásadní. Covenant se podle všeho snaží mít silný nábožensko-filosofický přesah a řešit otázku stvoření, tedy něco, co mě osobně nevzrušuje, ale spíše ruší. Copak záleží na tom, jestli vetřelci vznikli evolucí, božím stvořením, nebo biotechnologicky a jakou roli v tom hraje člověk? Jestli to je myšleno jako varování před zahráváním si s genetickými manipulacemi a umělou inteligencí, tak to v kontextu série o vetřelcích příliš nefunguje.

To jsou ovšem výhrady koncepční, po filmařské stránce mám ke Covenantovi jenom dvě výtky: iritující filosofující prolog, který skoro připomíná katechismus, a potom absurdní záhadu, proč androidům rostou vlasy?

To, že je klíčovou figurou android, je zajímavé z jiného důvodu: díky tomu je mnohem zlověstnější a odpudivější, než kdyby to byl člověk. Ten android totiž nedělá nic, na co bychom nebyli zvyklí od psychopatů a sociopatů, v tomto směru je dokonale lidský: bezohledný, sobecký, arogantní. Jenže člověka by divák měl tendenci omlouvat, že to tak třeba nemyslel, očekával by, že se třeba zarazí, že se slituje, a i kdyby to neudělal, pořád by si říkal, že to udělat mohl. Od androida nic takového nečeká, proto je jeho postava tak démonická. Ten android totiž dělá něco, na co by chtěli mít monopol jen lidé; dělá něco, co by dělat neměl prostě proto, že to je android, a ne člověk.

 

Atlasova vzpoura


Když ona ta anotace k tomuto dvoudílnému filmu zněla celkem nevinně, až lákavě. Tak jsem si ho pustil. První část byla ještě celkem v pohodě, i když asi na dvou místech se mi v hlavě rozblikal varovný signál, při druhé už ale svítil naplno a většinu času i dost hlasitě řinčel. Ano, tenhle film je adaptací stejnojmenného „románu“ Ayn Randové. Už vám svítá? Mě to trvalo dost dlouho a byl jsem za to po zásluze potrestán. To není film, to je kázání v duchu ideálů této vyšinuté dámy, které i liberalismus přišel příliš socialistický, takže si vymyslela objektivismus. Filmařské lapsy, jako že v druhé části hrají úplně jiní lidé, než v první, nebo že druhý díl končí jako kdyby měl být ještě třetí, který ale neexistuje, takže vlastně nevím, jak to skončilo, pokud to tedy vůbec mělo nějak skončit a nešlo jenom o platformu k útokům na stát a společnost, tak tyhle věci, které by jinak byly zcela zásadní, se vedle té gradující polopatické nalejvárny jeví jako podružné.

Co se nám tedy tvůrci pokoušejí sdělit? Zhruba něco v tom smyslu, že hodnoty vznikají vlastnictvím, že nejvíce a nejtvrději pracují podnikatelé, kterým všichni ostatní jenom kradou, co oni vytvořili, že schopní lidé nemají žádnou společenskou odpovědnost. Zcela příznačné jsou scény, kdy lidé na ulici volají, že mají hlad, ale hrdinové filmu je zcela ignorují, nestojí jim ani za to, aby na ně poslali ochranku. Všechno, co se pokazí, se pokazí kvůli státním zásahům, přitom ale není řečeno jaké ty zásahy jsou a jakým způsobem a proč škodí; stát je v tomto pojetí v podstatě spiknutí méně schopných proti schopným.

Někdo se na takový film jistě s chudí podívá (měl bych i soukromý tip kdo), najde v něm uspokojení a pro tu zjevenou „pravdu“ mu odpustí všechny řemeslné chyby, ale já ne. Tohle bych těžkou kousal, i kdyby to bylo od Felliniho (který by ovšem nikdy nic takového nenatočil), v tomto pojetí jsem však vyloženě trpěl. Po zásluze, měl jsem to vypnout hned, jak jsem začal tušit, odkud vítr fouká. Alespoň vidíte, jak je důležitý všeobecný kulturní přehled a základní povědomí i o tom, co je zcela mimo váš zájem. Kdybych si spojil Atlasovu vzpouru s Atlasovou vzpourou robnou, vydělal bych na tom hned několikrát.

Pouhá formalita


Snímek režiséra Giuseppe Tornatoreho Pouhá formalita z roku 1994 je filmový klenot, o jehož existence jsem neměl ani ponětí. Přinejmenším po formální stránce je zcela brilantní – na minimálním prostoru s minimem prostředků se tu odehrává strhující komorní drama mezi slavným spisovatelem Onoffem (Gérard Depardieu, který zde hraje asi nejlépe, jak jsem ho kdy viděl hrát) a komisařem (Roman Polanski, ano, ten režisér a jak se ukazuje i obstojný herec), jehož jméno za celou dobu nepadne (nechává si ovšem říkat Leonardo da Vinci), jenž je Onoffovým velkým fanouškem schopným citovat celé pasáže z jeho děl, ale zároveň ho podezřívá z vraždy, k níž došlo poblíž Onoffovy usedlosti kdesi na francouzském či italském venkově.

Na rozpadající se zapadlé policejní stanici se pak komisař snaží ze spisovatele vymámit přiznání, co dělal předešlý den, spisovatel ovšem neustále mění výpovědi či tvrdí, že si nic nepamatuje. Nic víc se ve filmu neděje, akce veškerá žádná, přesto je napínavý a bez problémů udrží pozornost diváka, který si může lámat hlavu, jestli je Onoff tak rafinovaný a vodí komisaře za nos, skutečně trpí ztrátou paměti, nebo je to regulérní blázen.

A pak film skončí. Náhle, překvapivě, vlastně bez výsledku, Onoff se ani nepřiznal, ani nebyl propuštěn, ale nezdá se, že by to byl jeden z těch konců typu nějak to jednou skončit musí, na to ví režisér evidentně příliš dobře, co dělá, takže jde spíš o hru s divákem a pro diváka, jestli na to přijde. Přiznám se bez mučení, že já na to nepřišel. Nakonec jsem ve snaze nalézt vysvětlení přečetl skoro celou diskusi na ČSFD (jiné místo, kde by to někdo řešil tak vážně a intenzivně jsem nenašel), ale ani to mi moc nepomohlo, jen v jednom komentáři – pozor, možná následuje vyzrazení pointy – jsem narazil na zmínku o očistci a v kombinaci s některými detaily, jako že při odchodu Onoffa z komisařství sedí na místě, kde v noci seděl on, další chlápek, který dostal úplně stejnou modrou deku a teplé mléko a který „to ještě neví“, veškeré protokoly jsou prázdné a v jedné scéně střelí Onoff, který se ten den výjimečně vykoupal a oholil, sám sebe, pročež jsem usoudil, že tím zavražděným je Onoff sám, že spáchal sebevraždu, že komisař není tak úplně komisař a celý film je uměleckým uchopením toho, proč to spisovatel udělal a jak se s tím vyrovnává, jako kdyby ještě trochu žil (nebo jeho „nesmrtelná duše“) a sám sobě musel přiznat, co a proč udělal, ovšem bez hodnocení a souzení. Podstatné se přitom jeví, že jde zrovna o spisovatele, který právě dopsal svoji poslední knihu, kterou považuje za nejlepší a už nechce nikdy nic napsat ani poslouchat, že by něco napsat měl.

Ta pointa je, pravda, trochu divná, ale ten film je výborný a zážitek byl o to lepší, že jsem o něm nikdy dříve neslyšel, takže jsem neměl žádná očekávání.

Ve stínu


K Českými lvy ověnčenému (snad devět kousků, ale na těchto provinčních cenách pramálo záleží) českému kriminálnímu thrilleru (se zařazením mám trochu problém) Ve stínu, situovanému do roku 1953 jen pár poznámek: Předně, ten film není vůbec špatný a špatný není proto, že se nesnaží o lacinou protikomunistickou agitku, ale prostě jen využívá dobové reálie. Tady je to StB a ruský poradce, ale jindy a jinde by to mohla být CIA a vlivný senátor či podnikatel a příběh by pořád fungoval.

Celý příspěvek

Tom Egeland: Nostradamova závěť


Nostradamova závěť Toma Egelanda je perfektním příkladem toho, že ani prvotřídní suroviny nezaručí, že výsledný eintopf bude delikatesa. V Nostradamově závěti (viz ČBDB, kde až jsem zjistil, že jde o 4. pokračování jakési série, což mnohé vysvětluje) je přitom všechno: tajná organizace po staletí střežící tajemství, do známých knih zakódovaná vodítka k jeho odhalení, Archa úmluvy, Alexandrijská knihovna, utajený kvazibojový řád z konspiračních teorií, který, jak se ukáže, skutečně existuje a poněkud se vymkl se kontrole papeže, pyramidy, Sfinga, templáři a samozřejmě Vatikán. A ovšem krásná žena. Nostradamova závěť  je v podstatě pastiš Brownovy Šifry mistra Leonarda, jejíchž kvalit ovšem nedosahuje v duchu přísloví mnoho psů, zajícova smrt. To ale neznamená, že by se Nostradamova závěť špatně četla, z tohoto pohledu jde o slušné řemeslo, působí však poněkud banálně, recyklovaně, jako vrstvení populárních motivů a komerční exploatace ověřených vzorů. Přitom pár dobrých motivů problematizujících náboženství a víru v Nostradamově závěti je, ale jsou pohříchu utopené (nebo alibisticky schované?) v přehršli dalších. Jako kdyby se chtěl Engeland pochlubit, co všechno ví. Bohužel tím nejenom že vystřílel spoustu munice, ale naprosto při tom rozstřílel cíl.

Král Artuš: Legenda o meči


Natočit tenhle film určitě nebylo ani snadné, ani levné, protože speciálních efektů je v něm kupa, bohužel to ale bylo trochu zbytečné, ať si rating na ČSFD co chce říká. Legenda o králi Artušovi již byla zpracována mockrát a jistě ještě mockrát bude, toto zpracování mi k ní ale prostě nesedí. Přitom příběh samotný, nakolik si artušovskou legendu matně vybavuji, nijak znásilněný nebyl, ale ta vizuální a narativní modernizace, ten fantazy akčňán (víc akčňák, než fantazy) mi k němu prostě nějak nepasuje. Vadilo mi, že některé scény vypadají jako z Pána prstenů (i když by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby se Tolkien inspiroval i Artušem), vadilo mi, že král Artuš je skoro pořád takový čisťounký a nakrátko střižený, což mi k raně středověké Anglii (nebo kdy se to vlastně odehrává) nesedí, stejně jako černoch v jedné z hlavních rolí. A prosím vás, co je to za příběh o Artušovi, když v něm není kouzelník Merlin? O tom je ale jen zmínka a místo něj je tam jakási čarodějka, jejíž jméno ani nezazní. Přitom scény, ve kterých čaruje, patří k těm nejlepším. Podařená je i hudba. A vlastně i vyprávění je dobře zvládnuté, divák nemá problém orientovat se v tom kdo je kdo a proč dělá, to co dělá. A přesto to není film, který bych chtěl vidět znova.  Asi stárnu.