Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách


Dostal jsem lístky (které jsem si nakonec musel stejně zaplatit) na představení divadla ABC Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách, a tak jsem prostě šel. To podotýkám proto, že sám od sebe bych na něco se s takovým názvem nikdy nešel, neb bych očekával pokus o komedii založenou na genderových stereotypech, případně něco rádoby vtipně vztahově osvětového „ze života“. S tou osvětou bych se mýlil, o to větší pravdu bych měl ale s těmi stereotypy. Mít pravdu ovšem ne vždy znamená správně se rozhodnout, protože nejít na tuto komedii by byla chyba.

Continue reading „Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách“
Reklamy

Temný případ S3


Když už jsem recenzoval první i druhou řadu, přidám recenzi i té třetí, možná nejoriginálnější. I tentokrát se děj odehrává v odstrčené Americe chudých, tentokrát kdesi v Arkansasu. Už to ale není jedno vyšetřování, ale hned tři vyšetřování jednoho případu v odstupu několika desítek let, respektive vyšetřování, jeho revize stejným týmem po letech, když se objeví nové důkazy, a snaha stejných policistů, teď starců dávno v důchodu, o konečné nalezení pravdy po dalších dvaceti letech, když se o případ začnou zajímat novináři. Vyprávění, i když není lineární a všechny časové roviny se prolínají, ale není žádný lartpourlartismus, kdy by tvůrčím záměrem bylo diváka zmást, zde je všechno krásně přehledné, a to i díky výrazné změně vzhledu hlavních postav v důsledků stárnutí (hluboce smekám před maskéry).

V třetí řadě Temného případu je kriminální zápletka ještě více než v těch předchozích jen platformou pro samotný příběh hlavních postav, jejich vývoj, konflikty i katarze. Dokonce se nakonec ukáže, že původní zločin nebyl zase až tak temný a monstrózní, jak se od začátku jeví, a že konspirace, která se jako jeho logická součást – i v důsledku organického odkazu na první řadu – přímo nabízí, se nekoná. Ano, dojde k několika vraždám, jejich cílem je zabránit odhalení pravdy, ale není vůbec jasné, co bylo na prapůvodní události, o níž lze prohlásit, že byla víc nehodou, než zločinem, tak nebezpečného, že bylo třeba kvůli jejímu utajení zabíjet?

Třetí řada Temného případu je opět mistrovsky řemeslně zpracovaná, navíc je ale originální, rafinovaná, nikoliv však vyumělkovaná a popírá řadu žánrových klišé. Svým způsobem nabízí i nenásilní filosofický přesah, když nastoluje otázku predestinace situace, když ukazuje, jak jediný chybějící detail může zásadně změnit pohled na situace, nebo jak se odstupem času to, co bylo prve samozřejmé, může najednou podstatně jinak. Práce detektiva není jednoduchá a detektiv může být stokrát poctivý a nadšený, chyby i kompromisy stejně nakonec udělá každý.

Za dinosaury ve Vysočanech


Jestli máte děti, tak máte buď fanoušky dinosaurů, nebo štěstí. Já mám fanoušky. I rozhodl jsem se jako správný demaskulizovaný otec, že je vezmu na show Putování s dinosaury do sportovní haly v pražských Vysočanech (oficiální název si dohledejte, mě je eklhaft ho psát). No co vám budu, pohyblivé realistické modely dinosaurů v životní velikosti jsou impozantní, i když se hýbou asi o něco pomaleji, než skuteční dinosauři, ale to se dá snad i pochopit, všude kolem je plno diváků a kdyby se taková obluda rozvášnila, následky by nemusely být dobrá reklama. A dobrou reklamu show neudělám ani já, protože toho nepovedeného bylo víc, než povedeného.

Například potenciál pro osvětu zůstal téměř nevyužit, ale to bych ještě skousl. Co už jsem ale opravdu nedával bylo libreto. Lajdácký a těžkopádný překlad z angličtiny, který místy ani nedával smysl – takový „reprodukční vzhled“ mě bude strašit ještě dlouho – a k tomu neuvěřitelné afektovaný moderátor, který byl sice Čech, ale nějak mu neřekli, že hraje v Čechách pro Čechy, takže se choval, jako kdyby hrál na americkém zapadákově pro vidláky co nikdy nebyly dál, než na benzínce ve vedlejší vesnici (možná ze mě mluví předsudky, ale nenapadá mne žádná jiná cílová skupina, jíž by mohl být takový projev určen).

A to jsem ještě nemluvil o ponižující a přitom zcela neúčinné osobní kontrole u vstupu (hlava na hlavě a fronta jak na banány) a naprosto nepochopitelné až arogantní neochotě či neschopnosti otevřít víc než jeden z několika desítek východů při odchodu, takže další hlava na hlavě a fronta jak na banány. Za ty peníze bych tedy čekal trochu slušnější zacházení. Když ono o ty peníze šlo asi až v první řadě, lidi tam byli jen pro to, aby je přinesli.

Ale děti si nestěžovaly. A to je nakonec to hlavní.

Rédl


Můj despekt k původní české audiovizuální tvorbě vede k tomu, že se snad na žádný český seriál nedívám při premiéře, ale až s odstupem času z archivu, když na základě ohlasů těch odvážnějších usoudím, že by to mohlo stát za to. Nejinak tomu bylo i se seriálem České televize Rédl, ke kterému jsem navíc cítil o to větší skepsi, že v něm mělo jít o Rusko a StB a co jsem tak zachytil některé recenze, tak měl končit moralizujícím poselstvím o tom, že staré struktury stále existují a vládnou. Jestli to v Rédlovi někdo viděl, protože to viděl chtěl, prosím, ale já to neviděl. Co jsem viděl já byl velmi dobře natočený, a co do námětu a zpracování velmi originální seriál.

Předně je třeba vyzvednou režii Jana Hřebejka (ano, toho angažovaného pitomce), který od blábolivě-diletantského Místa zločinu Plzeň ušel opravdu dlouho cestu správným směrem. Rédl má hlavu a patu, postavy jsou dobře vyprofilované, jejich jednání dává smysl, celá série, jakkoliv mohla být o něco kratší, má napětí i spád, a občasné renoncy jdou podle mě vrub finálnímu střihu. Největší slabinou příběhu nakonec zůstává homosexualita ústřední postavy, která působí poněkud samoúčelně, či přímo genderově angažovaně, protože z pohledu příběhu nemá žádný valný význam, nikom ho neposouvá a nejsou s ní svázány žádné zásadní peripetie a komplikace.

Čím je tedy Rédl tak originální? (Pokud se nechcete o záplete dočíst příliš mnoho, tak tady číst přestaňte, i když hlavní kontury příběhu jsou celkem jasné hned zkraje prvního dílu a těžiště Rédla leží v něčem jiném, než je odhalování neznámého.) Především tím, že nemá happyend. Žádná katarze se nekoná, zůstane jen spousta mrtvých – včetně samosté ústřední postavy por. Rédla – pachuť a spokojení šíbři, kteří si to dobře ošéfovali. Nedá se ovšem napsat, že by dobro prohrálo a zlo zvítězilo, protože v celém díle není vlastně jediná kladná postava. A to ani samotný Rédl, se kterým jsem alespoň já sympatizovat nedokázal. Sice chce přijít na kloub tomu, proč musel umřít jeden mladý kluk a kam až sahají chapadla chobotnice obchodníků se zbraněmi, ale chová se tak, že si sympatie nezíská. I to, co by v jiném podání mohlo působit jako sympatická revolta, u Rédla působí jako nesolidnost, nezodpovědnost a arogance.

Originální je i Rédlova profese, protože to není ani detektiv, ani policajt, ani novinář, jak už to tak v podobných dílech bývá, ale vojenský prokurátor, což je funkce dnes již neexistují, Rédl se ovšem odehrává během pár dní na konci roku 1992, těsně před rozpadem Československa, kdy vojenští prokurátoři i soudci ještě existovali. Že je Rédl vojenský prokurátor ovšem není samoúčelné, protože je to chytrý způsob, jak může být ve styku s gen. Ferencem, významným představitelem mocenských struktur minulého režimu, toho času ve vyšetřovací vazbě, jehož reálným předobrazem byl podle všeho generál StB Lorenc.

A konečně nápaditá je i zápletka, která se točí kolem sofistikovaných krádeží zbraní a munice z ruských vojenských transportů, kterými se vracela ruská vojska z NDR přes ČSFR zpět do Ruska tím způsobem, že v Čierne nad Tisou prostě z každého vlaku zůstalo pár vagónů, které cíleně nebyly v evidenci. Vše vymyslel a zorganizoval (bývalý?) pracovník jednoho z PZO Milec. (Podobnost se současným panem premiérem je jistě jen náhodná, někde by se ale nějaký ten ctihodný milionář, jehož podobnost už náhodná nebude, jistě našel.) A možná i leckteré další figury by se daly ztotožnit, tak uvěřitelný syžet je. A přitom rozhodně nejde o žádnou protiruskou či antikomunistickou agitku, to jen doba, do které je zasazen, byla pro podobná alotria jako stvořená.

A jak v tom všem figuruje StB? Tak, že právě bývalí estébáci jsou ti šíbři, kteří se na obchod s ruskými zbraněmi bez skrupulí napojí, i když by ho mohli snadno zarazit, protože část z nich pořád pracuje v tajných službách i v novém režimu. Jestli tedy plyne z Rédla nějaké ponaučení, tak snad jedině to, že když ze dne na den vyhodíte všehoschopné i prostě schopné agenty, tak se vám to vrátí, protože když jsou mladí, ambiciózní a nic jiného, než špinavou práci neumí, tak je začnou dělat proti vám, i když jinak by ji rádi dělali i pro vás.

Za zmínku stojí i Ondřej Sokol v titulní roli, který v Rédlovi není ten vyhořelý moderátor komerční televize, a i když jeho postava životní energií právě nesrší, je komplexní a přesvědčivá.

Pokud jste dočetli až sem, tak jste opravu přečetli recenzi, ve které jsem pochválil Českou televizi za dílo, ve kterém exponenti minulého režimu nejsou hodní kluci. Ale co mám dělat, když Rédl je fakt dobrá práce?

Bohemian Rhapsody


Tak jsem se konečně dostal do kina*) na Bohemian Rhapsody (ČSFD aktuálně 92%), na kterou jsem byl zvědavý jednak kvůli srovnání s muzikálem Freddie, který zpracovává stejnou látku velice podobným způsobem, jednak proto, že to je po mnoha letech první film, který pověst předchází. Nevím, jestli těch 92% není trochu přehnané, ale film je to skutečně výborný, zejména střih a zvuk jsou vynikající (zdůrazňuji zvuk, hudba skupiny Queen je kapitola sama pro sebe). Vyprávění je jednoduché a lineární, ale to vůbec není na závadu, vyumělkovaných podivnosti je na světě víc než dost a sice jednoduchý, ale právě proto srozumitelný a přístupný příběh, který si vychutnají široké masy diváků i bez jakékoliv apriorní znalosti historie (důkazem budiž moje dcera až do shlédnutí filmu nemající o existenci skupiny Queen valného tušení), je přesně to, co filmové produkci posledních let chybí, protože jednoduchost a přímočarost „akčňáků“ je přeci jenom něco jiného. Bohemian Rhapsody je velice dobře natočená nenáročná oddychová záležitost se správně dávkovanou sentimentality. A jak tedy Bohemian Rhapsody vychází ze srovnání s muzikálem Freedie? Jako mnohem mírnější a k divákovi i ústřední postavě Freddieho Mercuryho ohleduplnější.  Muzikál Freddie je totiž mnohem syrovější, konflikty jsou v něm vyhrocenější, bulvár špinavější a Freddie rozervanější, divočejší a k sobě i okolí bezohlednější. Bohemian Rhapsody je umělecky slabší – pořád ale víc než dobrá – zato divácky přístupnější. Vyberte si.

*) Kino Atlas, které mohu jen a pouze doporučit, ceny mírné, sezení pohodlné, bar po ruce.

Čtyři překvapení s Jelenem


Obdarovali jsme dceru lísky na sobotní koncert skupiny Jelen, neb o ní kdysi (asi před 3 měsíci, což je v pubertě pravěk) jevila zvýšený zájem. A aby nešlo to nebohé děvče samo, naděli jsme si je také, čímž jsme v podstatě uspořádali rodinný kulturní výlet.

Ani nevím, co jsem od toho koncertu čekal, myslím, že nic moc, i když pár jejich písniček jsem znal a líbily se mi. Jak se později ukázalo, znal jsem jich víc, než pár, jen jsem nevěděl, že jsou od nich. Z nějakého důvodu jsem Jeleny považoval za sice úspěšnou, ale pořád amatérskou partičku z periférie. První překvapení tudíž proto přišlo, když se objevila „předkapela“. To jsem nečekal. Předkapela v uvozovkách proto, že to nebyla celá kapela, ale jedna jediná písničkářka (jméno jsem zapomněl, za což se vám i dotyčné omlouvám). Druhé překvapení přišlo, když předkapela začala hrát, protože hrála podle mého mínění sakra dobře. Tak dobře, až jsem si říkal, jací jsou ti Jeleni frajeři, že před sebou pustí holku, co hraje líp, než oni.

Nehrála, a že hrála sakra dobře. Jeleni totiž hráli skutečně výborně. A s veškerou světelnou zvukovou a světelnou parádou, jak nějaký zahraniční superstar, a to bylo třetí překvapení. Těžko říct, jestli si to po turné vozili všechno s sebou, nebo jen využili možností Fóra Karlín, kde se koncert konal, ale na každý pád, takhle dobře nazvučený koncert jsem už dlouho nezažil, pokud vůbec kdy. Výborná byla i atmosféra, protože evidentně přišli skalní a textů znalí fanoušci, takže skoro pořád zpívala celá hala. A tady přišlo čtvrté překvapení: Jeleni totiž turné pojali jako poctu Michalu Tučnému (přiznávám, že jsem úplně nepochopil proč, protože stylově se z mého laického pohledu naprosto míjejí) a zahráli poměrně dost jeho písní, jako první Pověste ho vějš, která v jejich aranžmá zněla snad ještě lépe, než originál. A to překvapení? Když i tuhle starou táborákovou vykopávku zpívalo celé Fórum. To byl nečekaně silný zážitek. Přiznávám bez mučení, osobně jsem byl z toho koncertu nadšen a pokud to nebyl vůbec nejlepší koncert, na jakém jsem zatím byl, tak rozhodně jeden z nejlepší. Tolik muziky za tak málo peněz se jen tak nepořídí.

A pochvalu zaslouží i Fórum Karlín, které sice nejprve znechutí návštěvníky šacováním u vstupu, konfiskací pití a dvackou za kus (sic!) oděvu v šatně, samo o sobě pak vypadá ratejna, ale má tak velkoryse dimenzované pípy a záchodky (včetně dámských), že se skoro nečeká. Rodinný výlet se zkrátka vydařil.

Čertí brko


Vzal jsem rodinku do kina na novou českou filmovou pohádku*) Čertí brko. Nebo rodinka vzala mě? Ale to je celkem jedno, prostě jsme šli společně. A zatímco rodinka byla spokojená, až nadšená, já odcházel poněkud v rozpacích. Ne, že by to bylo vyloženě špatné, v kontextu české produkce se jedná o dílo téměř nadstandardní, má to hlavu a patu a nikdo se nepitvoří, jen jsem měl celou dobu dva neodbytné pocity: že všechno už jsem někde viděl (od S čerty nejsou žerty po Teorii velkého třesku – to ve scéně, kde čerti skandují: „Čerti! Čerti!“ a já viděl Berta, jak huláká: „Šutry! Šutry“) a že tvůrci neměli až do konce jasno v tom, jaký film vlastně chtějí natočit (bude do komedie? parodie? moralita? zpěvohra? má to být pro děti, nebo pro dospělé?).

Ty citace, inspirace a výpůjčky by tolik nevadili, kdyby byl výsledek originálnější. Přitom nepůsobí ani jako vykrádačka, ani jako snaha levně zrecyklovat osvědčené, spíš tak nějak nedotaženě, snad jako kdyby toho původně natočili mnohem víc a pak stříhali a stříhali, až nastříhali, co nastříhali. Nebo ta zpěvná čísla, které jsou ve filmu asi tři a první se objeví až někdy po třetině, možná v polovině. Proč tam vůbec jsou? Nestačila by ústřední melodie a zpěv až se závěrečnými titulky? Ale když už tam jsou – a proč ne, je to osvědčený způsob – proč jich není více?

Ale co mi vyloženě vadilo, to byly prvoplánové moralizující promluvy ve smyslu: „Nevěřte nikomu, kdo říká, že to s vámi myslí dobře. Jestli si nenecháte peklo na zemi, nebudete nikdy šťastní a svobodní.“ (Nebo tak nějak.) Šlo to říct jinak, ale nemuselo to tam být vůbec, protože to byl beztak jen další neorganický prvek, který ani neposouval děj, ani nebyl vizuálně zajímavý. A na druhou stranu zůstala nevyužita spousta zajímavých motivů, ze kterých se dalo vytěžit mnohem víc, když už byly nakousnuty.

Pro děti Čertí brko asi špatné nebude, protože nad tím nebudou přemýšlet tak, jako já, ale pro mě tam toho rušivého a nepochopitelného bylo víc, než by mi bylo milo.

*) V Česku je kdo ví proč zvyk říkat pohádka všemu, kde se objeví princezna (ta v Čertím brku nebyla, což je malé plus) nebo čerti, jako kdyby pohádka byla totéž, co fikce. Myslím, že pohádka je žánr mnohem hlubší a temnější, než se u nás zvrhla.

Freddie


Když jsme šli v sobotu večer se ženou do Divadla Radka Brzobohatého na kus s názvem Freddie, vlastně jsem vůbec netušil, na co to jdeme, protože lístky jsme dostali darem a nějak mne nenapadlo si to zjišťovat. Jen jsem z toho názvu tak nějak pochopilo, že to bude cosi o zpěvákovi skupiny Queen Freddiem Mercurym. Ovšem zatímco já jsem čekal činoherní dramatizaci jeho života (a trochu se obával, aby nebyla jen bulvárně parazitická), žena pro změnu čekala koncert revival skupiny Queenie, jejíž jméno na vstupenkách postřehla. Spletli jsme se oba, byl to muzikál.  Long story short: jestli budete mít příležitost, tak na Freddiho jděte. Jak muzikály nemusím, tak tenhle mne uchvátil. Tak bravurní kus jsem v divadle už dlouho neviděl.

Continue reading „Freddie“

Zjevení Karla Marxe na České televizi


Film Mladý Karel Marx (ČSFD), který včera uvedla ČT2, je pozoruhodný hned ze dvou důvodů. Jednak sám o sobě jako film, k čemuž se ještě vrátím, jednak – a to především – tím, že ho Česká televize vůbec uvedla, a navíc v prime-timu. Leta letoucí ČT surfuje na vlně antikomunismu a cokoliv, co zavání levičáctvím, do ní má vstup zakázán, a najednou uvede film, který je věnován autorovi Komunistického manifestu a Marxe i Englese líčí jako celkem sympatické chlapíky, tedy v příkrém rozporu s jejich vydáváním za zločince a mravní zpustlíky, jak velí demokraticky-normalizační kánon dneška. A kdyby jenom to, ale ve filmu zazní i jejich myšlenky, tedy komunistické myšlenky, kritika buržoazie a soukromého vlastnictví, odůvodněná kritika, dlužno dodat, a to vše bez jakékoliv korekce ze strany ČT, bez relativizace a bagatelizace. Čekal jsem, že k tomu ČT připojí nějaký pacifikační doprovodný pořad, jako když před časem reprízovala Třicet případů majora Zemana, čekal jsem dvě minuty antikomunistické propagandy na každou minutu Mladého Karla Marxe, a ono nic. Na poměry ČT neuvěřitelné, učiněné zjevení.

No a samotný film? Ten také nebyl špatný. Až na jednu zcela zbytečnou scénu mladého Marxe souložícího s mladou paní Marxovou nemám nic zásadního, co bych filmu vytkl. Možná, že kdybych znal životopis Marxe a Englese lépe, našel bych chyb, zjednodušení a autorských licencí více, ale protože životopisy velikánů dělnického hnutí mne ve škole už minuly, nevím, co by mohlo být po věcné stránce špatně, a ta formální mi přijde velice solidní, a to včetně výpravy, Ale beru to samozřejmě tak, že je to jenom film, svého druhu bulvár a karikatura, dílo, které nemůže Marxe a jeho monumentální dílo postihnout v celé jeho šíři a hloubce. Ale to nevadí, už jenom to, že díky tomuto filmu se mohou lidé snadnou a přístupnou formou dozvědět, že existoval nějaký Marx, co psal a proč to psal, zasluhuje uznání. A ztvárnění také, takže za mě 85% a běžte se bodnout.

Nepřátelská zóna


Potřeba nenáročné zábavy na páteční večer mě přivedla až k válečnému filmu Nepřátelská zóna (ČSDF) ze současného Afghánistánu inspirovanému skutečnými událostmi, které potkaly okupační jednotky ISAF. Po stránce příběhu vlastně banalita, vše nakonec dobře dopadne, žádný hodný voják NATO nezemře, profesionálů jak nasráno a i ten vrtulníček nakonec zachrání. Tak proč o tom píši? Protože ten film není americký, ale španělský a je to ku prospěchu věci. Po technické stránce si s hollywoodskou propagandistickou tvorbou vůbec nezadá, jeden podstatný rozdíl tu ale je, a to je právě ten agitační aspekt: na rozdíl od amerických spektáklů plných patriotického patosu a obhajoby až oslavy příslušného vojenského dobrodružství, Španělé tohle vůbec neřeší. Za celou dobu nepadne ani slovo povinnosti, o svobodě, demokracii a obraně „naši“ hodnot. Španělé vůbec neřeší, proč tam jsou a jestli jsou tam správně, tedy něco, co Američané v takovém filmu mít musí, i kdyby odpověď měla nakonec zní „pro peníze“  a „ne“, prostě tam jsou a dělají co umí, přežili a splnili rozkazy. Ve výsledku je ten film určitě lepší, než kolik naznačují % na ČSFD a rozdíl proti sestřelenému černému jestřábu rozhodně není 24%.