Tureckýma očima

Seriál Vzestup Osmanské říše je sice formálně produkce americké, ale podle jmen realizačního štábu bych řekl, že reálně spíše turecké. Dává to ostatně i smysl, protože jeho námětem je obléhání a dobytí Konstantinopole sultánem Mehmedem II. v roce 1453. Žánrově jde o dokument, přesněji o to, čemu se říká docudrama – inscenované filmové scény prokládané „mluvícími hlavami“ (nebo možná lépe „mluvící hlavy“ prokládané dotáčenými scénami). Ty dotáčené scény jsou v duchu „quality TV“ velmi kvalitní, nicméně na to, abych sám chtěl Vzestup Osmanské říše vidět ještě jednou to nestačí a ani vám ho doporučovat nebudu (ale ani vás od něj nebudu odrazovat). Důvodem, proč o něm píši, je několik drobných detailů, které podle mě úzce souvisí s tím, že realizační tým byl turecký, a hezky ukazují některé drobné nuance tureckého vidění světa, které jsou dnes o to aktuálnější, oč více se Turecko pod Erdoğanovým vedením odklání od sekulární státu Atatürkova k islamistické republice s velmocenskými ambicemi.

První nápadnou věcí, byť v zásadě apolitickou, je téměř naprostá absence erotických scén. Pamatuji si jen jednu velmi decentní. A vůbec to není na škodu! Naopak to ukazuje, že i bez explicitně sexuálních scén lze natočit dobrý film a inflace sexu v dílech západní provenience ukazuje spíš než na otevřenost Západu na lenost a bezradnost západních tvůrců.

Pak jsou tu ovšem aspekty, který již apolitické nejsou. především zjevná hrdá kontinuita, s níž dnešní Turci vnímají někdejší Osmanskou říši; přitom bez špetky nostalgie, jako kdyby šlo o živou přítomnost. Něčím to připomíná vztah Čechů k husitství, ale s tím rozdílem, že zatímco Češi dnes nahlížejí na husitství jako to jsme byli my, Turci se na Osmanskou říši dívají jako to jsme my.

Další zajímavým detailem je, jak Turci vůbec nerozlišují mezi evropskými národy. Obyvatelé Konstantinopole jsou pro ně prostě Římané (v evropském kontextu jsem se s takovým označením nikdy nesetkal) nebo Evropané. Jestli jsou císařem Konstantinem najatí žoldnéři z Janova a toužebně očekávané posily (které nikdy nedorazí) z Benátek je Turkům jedno, pro ně jsou to prostě Evropané. Dovedu si ovšem živě představit, že v evropském pojetí by to byl naprosto zásadní rozdíl.

A nakonec, nikoliv však v poslední řadě, je to líčení nepřítele, tedy posledního císaře Konstantina a Východořímské říše, které je zcela prosto jakékoliv nenávisti, která je tak typická pro evropské pojetí nepřátelství, a sám Konstantin je líčen s úctou a respektem. Zcela přitom chybí náboženský aspekt, který byl tak typický pro křížové výpravy. Turci, respektive Osmané, nejsou vedeni bohem uloženou povinností dobýt Konstantinopol z rukou nevěřících, ale jejich motivace je ryze imperiální, Velkoturecká. Žádný svatý boj proti říši zla, ale prostě naplnění osudu a splnění snu, o němž snilo a pokusilo se jej naplnit několik Mehmedových předchůdců – získat Konstantinopol a založit velkou říši.

Tak to líčí seriál. Jaká je historická přesnost jsem neřešil a neřeším. Mám jisté pochybnosti o tom, že po dobytí Konstantinopole následovala pro její obyvatele taková selanka, jak naznačuje Vzestup Osmanské říše. Ono stejně podle všeho nejde ani tak o minulost, jako o přítomnost, jíž má takto prezentovaná minulost sloužit.

Za Jiřím Menzelem

Když včera přišla zpráva, že zemřel režisér Jiří Menzel, napsal jsem, že zemřel jediný Čech, který uměl točit filmy, které má smysl vidět opakovaně. Ale tento muž si zaslouží víc než jednu větu, protože to jeden z mála českých režisérů (a filmařů vůbec), které znám jménem a umím je správně přiřadit k jejich dílům. Dál už si vzpomenu jen na Formana a Vláčila a teprve když se hodně zamyslím, vybaví se mi Svoboda, Klein, Troška. Ze mladších pak snad jedině Strach (nebo Stach?), a to ještě jedině proto, že jsem o něm nedávno někde četl, ale co natočil už vám neřeknu.

Zato Menzelových filmů dovedu vyjmenovat hned několik: Slavnosti sněženek, Skřivánci na niti, Postřižiny, Obsluhoval jsem anglického krále, Vesničko má středisková i ty Ostře sledované vlaky, za které dostal Oskara a které mě osobně nijak zvlášť neoslovily. Všechno jsou to filmy úsměvné, milé a laskavé – pokud vám to stačí. Pokud ne, najdete v nich pod povrchem běsy. A to je přesně to, čeho si na Menzelovi asi vážím nejvíce: že nemoralizuje a nenutí nikoho, aby se nořil pod povrch, hledal a hloubal. I takovému má co nabídnout, ale i k tomu, komu stačí klouzat po povrchu, má Menzel úctu a nabízí mu kvalitní podívanou. Jak sám řekl: „Točím lehce o vážných věcech.“

A to je další důvod, proč jsem si ho jako tvůrce vážil: nebyl to žádný rozjitřený umělec plný emocí a krásných lidiček, žádné obcování s múzami a tajemné inspirace. Menzel vždy velmi dobře věděl, co točí, jak to točí a proč to točí. Jeho filmy jsem dílem rozumu. Rozumu, nikoliv chladného kupeckého kalkulu. A jako jediný dokázal zfilmovat Hrabala.

Režisér Jiří Menzel odešel, ale jeho filmy tu zůstávají a troufám si tvrdit, že tu zůstanou navždy a z obecné kultury už nikdy nezmizí, alespoň dokud se nějak zásadně nezmění lidé. A to asi nehrozí, protože lidé jsou už tisíce let v zásadě pořád stejní.

Vinnetou

Ještě včera bych nečekal, že budu psát recenzi na více než půl století starý film (originální německé zpracování z roku 1963), navíc na film, který jsem jako kluk sice hltal, ale to především z nedostatku nabídky srovnatelného žánru, a který mi později, když se nabídka rozšířila, přišel už trochu banální. No a dneska je to tady. Syn totiž projevil přáni Vinnetua vidět, neb v něm jakási rodinná historka zanechala dojem, že to je nejdrsnější střílečka všech dob a on si musí dokázat, že už je na takový filmy dost velký. Tak jsem mu ho pustil a koukal jsem se s ním. A že jsem koukal! Koukal jsem, jak ten film pořád výborně funguje. Ani dnes, v časech řádově širší nabídky a o dva řády lepších technických možností, se Vinnetou neztratí. Pořád má spád, příběh, napětí… a je to drsná střílečka. A vidět ho poprvé, určitě bych si nemyslel, že patří do starého železa mezi „filmy pro pamětníky“, co jsou zajímavé už víc jako dokument doby, než jako film. Kvalita Vinnetoua vynikne i ve srovnání s dalšími filmy své doby, které jsem kdysi rovněž hltal, jako jsou všichni ti Belmondové a Delonové, ale které mne dnes už tolik nezaujmou, a některé i vyloženě odpuzují nejenom samozřejmostí, s jakou v nich všichni kouří kdykoliv a kdekoliv, ale především samozřejmostí, s jakou v nich machističtí hrdinové bijí ženské postavy. Ne, že by Vinnetou nebyl jeden velký stereotyp a klišé, ale jsou to přesně ta univerzální klišé lidstva, která stále drží při životě a síle příběhy staré stovky i tisíce let – dobrodružství, přátelství, odvaha, spravedlnost. Už je to tak, Vinnetou překvapil.

Američtí rudí

Včera mě na ČT Art překvapil americký film s prostým názvem Rudí (1981), životopisné drama o Jacku Reedovi, americkém komunistickém novináři a autorovi klasického díla Deset dní, které otřásly světem o bolševické revoluci v Rusku.

Překvapil mě svojí délkou, protože v roce 1981, kdy vznikl, nebyly tříhodinové opusy vůbec běžné. Překvapil mě svojí kvalitou, protože tak brilantní hereckého výkony už jsem dlouho neviděl. Překvapil mě svojí formou, kdy se dramatizace střídala s prostřihy na „mluvící hlavy“, u nichž sice nebyla jména, takže nevím, kdo přesně to byl (možná je tehdejší americké publikum znalo od vidění), ale bylo jasné, že jsou to lidé, kteří Jacka a jeho ženu Louisu Bryantovou pamatovali (tou dobou ještě mohli žít a věk by na to měli), nebo je alespoň mají představovat. Překvapil mě precizností, s jakou dbal na historickou přesnost, třeba fyzickou podobnu reálných postav s jejich ztvárněním, nebo takový detail, že ve scéně z jakési konference v Rusku (nepostřehl jsem, jestli to byla Moskva nebo Petrohrad), kde se sešli delegáti z celého světa, zazní jedna věta česky, navíc zcela relevantní k probíranému tématu, přitom vyřčená někým, kdo vůbec nebyl v záběru. Překvapil mě tím, jak nákladný film, který Rusko a komunismus ani v náznaku nedémonizuje, ale naopak připomíná pozapomenutou historii dělnického hnutí v USA, mohl v USA v době vrcholící studené války vzniknout, vlastně mě překvapil už tím, že něco takového v USA vůbec vzniklo. Překvapil mě tím, jak otevřeně v něm zazněla kritika kapitalismu a ideály komunismu, i tím, že v něm zazní Internacionála. Překvapil mě i tím, jak zvučná hollywoodská jména se na jeho vzniku podílela, od režiséra a představitele Reeda Warrena Beattyho přes Gene Hackmana, Diane Keattonovou a Jacka Nickolsona až po Jana Třísku v roli revolucionáře Radeka. A překvapilo mě, že to žádný z herců nesabotoval, ale naopak hráli jako o život, stejně jako mě překvapilo, že z účinkování v takovém díle neměl žádný z nich kádrový škraloup, jaký si svého času u nás vysloužil Brabec za mjr. Zemana. A nakonec mě překvapilo, že něco takového Česká televize v dnešních časech zostřeného protikomunistického a protiruského boje odvysílala. Naopak mě vůbec nepřekvapilo, že jsem o něm až do včerejška nevěděl.

Snímek Rudí je specifický tím, že ukazuje, ale nehodnotní. Sice neidealizuje a neoslavuje, ale ani nestraší a neodsuzuje a komunismus a ruskou revoluci nekritizuje, neshazuje, nehaní a nikomu nevysvětluje, že to bylo všechno špatně a co si o tom má správně myslet. Jen ukazuje. Ukazuje, proč byly ideály komunismu tak lákavé, ukazuje naději, kterou bolševická revoluce dala dělnickému hnutí, ale ukazuje i to, jak se poměrně záhy utopila v nekončených diskusích a jak se z revoluce zdola stala uzurpace moci zdola, ukazuje deziluzi a nekompatibilitu ruského a amerického myšlení, ukazuje, jak tříštění sil zadusilo komunistické hnutí v USA i to, jak tomu zadušení pomáhala policie, státní aparát i švindly a podrazy méně radikálních frakcí amerických socialistů. A ukazuje také to, jak moc se vládnoucí třída v USA bála ztráty moci, kterou by s sebou úspěch komunistického hnutí nutně nesl, jak proti komunismu bojovala jak na domácí frontě, tak vojenskými intervencemi v Rusku. Ale co především: ukazuje něco, co bylo z větší části zapomenuto, pokud zapomenuto přímo být nemělo – socialistické a komunistické hnutí v USA, tedy něco, o čem nejenom průměrný Američan, ale ani průměrný Čech zřejmě netuší, že vůbec existovalo a žilo, nejen živořilo někde na okraji.

Co Rudí sice přímo neukazují, ale pozorný divák to postřehne, jsou kořeny desítky let trvajícího nepřátelství až nenávisti Západu k Rusku: Nejde jen o realizaci konkurenčního civilizačního modelu, který v případě rozšíření přímo ohrožoval moc, majetky a privilegia vládnoucí třídy, jde o stále nezpracovaný mindrák z toho, že bolševici dali přednost ruským životům před těmi britskými a americkými a uzavřeli Brestlitevský mír, čímž uvolnili Německu ruce k pokračování války na západě.

Co naopak Rudí v žádné případě neukazují, je „objektivní portrét člověka, jehož idealismus byl silnější než zdravý rozum,“ jak tvrdí oficiální text distributora. Nic takového prostě ve filmu není a je otázka, proč distributor něco takového napsal. Jestli to bylo proto, že ve filmu o amerických komunistech něco takového být prostě musí a tak si neuvědomil, že to tam není, nebo jestli tím cíleně něco, co tam podle něj být musí, doplňoval.

Rudí nejsou snadná podívaná. Jsou dlouzí a ukazují něco, co mnoho lidí nebude chtít vidět, a když už, tak ne takhle. Ale jsou filmem, který, alespoň pro mě, „polidštil“ Ameriku, přinejmenším tu z časů Velké války, a ukázal ji jako zemi, kde fašismus nebyl vždy samozřejmým hegemonem. A možná není ani dnes, možná pořád existuje i jiná Amerika, než je Amerika korporací, válek, zbraní, násilí a vykořisťování, jen my ji nevidíme, dílem proto, že nám ji nikdo nechce ukázat, dílem proto, že ji už ani vidět neumíme.

P.S. V filmu říkají Reedovi Jack, Wikipedie pak uvádí křestní jméno John a Jack jako přezdívku.

P.P.S. Kdyby nám tenhle film pouštěli na základní škole místo té nudné monochromatické hagiografie V.I.Lenina, udělali by pro záchranu mezinárodního komunismu mnohem více. Jenže oni si museli vybrat něco sovětského, zoufale kontraproduktivního, čím nám dokázali jedině to, že už jsou na odchodu a o komunismus jim už dávno nejde.

Kdo byl ten Moravec a proč o něm natočili film?

Kdybych chtěl recenzi na nový dvoudílný televizní film Anatomie zrady napsat co nejstručnější, vystačil bych si s otázkou z nadpisu. Já samozřejmě vím, kdo byl Emanuel Moravec, ale kdybych to nevěděl, z filmu bych se to nejspíš nedozvěděl, respektive bych význam a autentičnost jeho osobnosti asi nepochopil. Pokud by měl být snímek Anatomie zrady jen ilustrativní životopisná inscenace na jedno použití bez větší ambicí, byl bych k němu shovívavější, ale on ty ambice podle už podle svého názvu měl. Jenže jaké ambice to vlastně byly? Rehabilitovat Moravce? To jsem ve filmu neviděl. Problematizovat jeho kolaboraci s Němci a polidštit ho, jako se to povedlo v případě Háchy? Ani to jsem neviděl. Ukázat ho jako rozporuplnou osobnost sžíranou vnitřními rozpory? Ne. Udělat z jeho života antické drama o osudu, kterému nelze utéct? Také ne. Nebo ukázat cestu, která ho zavedla od respektovaného legionářského důstojníka až k banálně trapné sebevraždě? Ani to ne, Moravcovu postavu v Anatomii zrady žádný dramatický vývoj nečeká. Ani o novém pohledu na zradu a její temné hlubiny se v Anatomii zrady nedá hovořit. Aby toho nebylo málo, tak Emanuel Moravec v Anatomii zrady mnohem spíš než jako muž, který dějiny tvoří, vypadá jako někdo, kdo byl shodou okolností prostě poblíž, když se dějiny děly. Asi i proto nakonec jeho postava ze všeho nejvíce působí jako platforma pro prezentaci protiruské a protibolševické propagandy. Nechci tvůrcům podsouvat, že to byl jejich záměr, ale rozhodně je to nejuchopitelnější výsledek jejich snažení. Je to škoda, protože z takové látky by se určitě dalo vytěžit mnohem víc.

Peter May: Muž z ostrova Lewis

Už dlouho jsem žádnou knihu nepřečetl s takovou chutí – co chutí, lačností – jako Muže z ostrova Lewis Petera Maye (ČBDB). Přitom nechybělo mnoho a anotace lákající slovy: „Emocionální tajemství obyvatel pochmurného ostrova jsou ještě hlubší, než jeho rašeliniště,“ by mne spolehlivě odradila. Doporučení od přítele ale bylo silnější. Z nějakého důvodu jsem zprvu myslel, že Muž z ostrova Lewis bude jen další z řady „severských“ detektivek a jejich variací, což se zápletka spočívající v nálezu mumie v rašeliništi, která, jak se brzy ukáže, není stará tisíce let, ale jen něco přes padesát, včetně toho, že byl dosti brutálně zavražděn, zdála jen podporovat. Jenže pátrání po identitě mrtvoly a jejím vrahovi se nakonec ukáže jen jako platforma, na níž je vyprávěn příběh o hledání minulosti, na kterou by se dalo snadno zeptat, kdyby ovšem ten jediný, u koho lze s otázkami začít, netrpěl stařeckou demencí.

Půvab Muže z ostrova Lewis nespočívá v démoničnosti a rafinovanosti hlavního padoucha, jak je tomu třeba u Nesbø (omlouvám se, ale neumím ho vyskloňovat), ani ve vyprávění plném zvratů a nečekaných odhalení. Samotný zločin je celkem banální a zhruba od poloviny čtenář i tuší, jak to zhruba bude. Půvab Muže z ostrova Lewis, což je skutečný ostrov ve vnějších Hebridách, tedy součást Skotska, je v tom, jak autor brilantně evokuje krajinu kamení a rašelinišť, ve které na strom nenarazíš, krajinu neustálých bouří a dešťů, krajinu, která nutně formuje mezilidské vztahy. Je to příběh lidí, kteří mají v dobrém i zlém společnou minulost, ale přesto spolu musí nějak vycházet, protože před sebou nemají kam utéct, tedy pokud nechtějí opustit ostrov úplně, což ovšem znamená opustit domov. Je to i příběh dementního starce, který žije minulostí, protože o přítomnost ho okrádá demence. (Pokud máte se stařeckou demencí tu pochybnou čest jako já, tak víte, o čem mluvím, pokud ne, tak buďte rádi, doufejte, že to tak zůstane, a věřte tomu, že tu hrůzu May zachycuje celkem věrně). A je to i příběh o temném středověku, který v padesátých letech dvacátého století stále vládne ve skotských sirotčincích. A jestli ne středověku, tak kapitalismu z časů Dickense určitě.

Všechno dohromady je to pak dobře vyprávěný příběh, který nestaví jenom na ději, ale i na zachycení osudů, míst i doby. Příběh, který, jak jsem se dočetl, je druhým z trilogie, kde první díl je prý ještě lepší a třetí o poznání horší. Znalost prvního dílu pro pochopení a vychutnání druhého ovšem nutná není, a tak zůstanu u Muže z ostrova Lewis. Knihu, ve které se řeší vražda, ale není to detektivka, knihu, u které vás drží dobře vyprávěný příběh, které není zdaleka tím jediným, co kniha nabízí.

Narcos

Seriálu Narcos zbývá sice ještě jedna řada, ale protože Escobara právě zastřelili, pustím se do hodnocení už teď. Tak předně: co se výpravy, kamery, scénáře, hereckých výkonů etc. týče, nelze tomuto počinu z produkce Netflixu opět nic vytknout, jak je ostatně u projektů tzv. quality TV (kam lze myslím zařadit většinu seriálů, o nichž jsme psal) dobrým zvykem. Divák to ocení zejména v případě scénáře, který netrpí žádným vážnějšími vadami (popravdě si nevzpomínám ani na jedinou), postavy jsou dobře vykreslené a jejich jednání logické; zřejmě je právě toto výhoda seriálu, který svým dostatečným časovým prostorem nenutí tvůrce dělat kompromisy a hledat, co by se ještě dalo vystřihnout.

Jak už jste asi pochopili ze zmínky o Escobarovi, námětem seriálu Narcos je život a dílo kolumbijského drogového barona Pabla Escobara, jednoho z takzvaných narcos. Vzhledem k tomu, že jsem nedávno shodou okolností viděl i film Escobar (mimochodem, podle mě mnohem lepší, než jak naznačuje hodnocení na ČSFD), který se s dějem Narcos v mnohém shoduje, je Escobarův příběh vykreslen poměrně autenticky. Přesto je třeba mít na paměti – a autoři sami to na začátku každého dílu připomínají – že Narcos je dramatizace, nikoliv dokument. Ledacos tak může být více či méně změněno či zcela vymyšleno pro potřeby plynulejšího a dramatičtějšího vyprávění. Nelze ovšem říct co, protože Narcos je doplněn autentickými dobovými záběry, které na děj seriálu přímo navazují, a produkce si dala tu práci, že vybrala i typově podobné herce, stejně je oblékla a v některých záběrech dokonce i stejně naaranžovala (nejlépe je to vidět snímku zabitého Escobara, nahoře je záběr ze seriálu, dole autentická fotografie). Hranice mezi realitou a fikcí je tak pro někoho, kdo není odborník na Kolumbii obecně a Escobara zvláště, v podstatě nepoznatelná.

Nutno uznat, že postava samotného Escobara je do značné míry fascinující, protože je vykreslen jako nenápadný strejda s bříškem, který si ikonickým gestem neustále popotahuje špatně padnoucí džíny, a vedle svých sicariů vypadá vyloženě banálně. A až na pár amoků se tak vlastně i chová. Brutální mafián, který má na rukou krve stovek lidí jenom v Kolumbii (mrtvé narkomany a oběti potřebou získat peníze na dávku indukované kriminality v USA, kam Medelínský kartel dodával většinu svého kokainu, nepočítám, protože ani seriál tento aspekt obchodu s drogami neřeší), tak často působí skoro až sympaticky. Přitom nelze říct, že by se ho tvůrci snažili malovat v lepším světle, nebo ho dokonce chtěli heroizovat. V tomto směru se Narcos hodně podobají italské Gomoře, u níž jsem pozoroval stejný efekt, pravděpodobně daný tím, že sledujeme hlavního antihrdinu nejenom v okamžicích, kdy vydává rozkazy k vraždám a teroru, nebo sám brutálně vraždí ty, kteří se mu znelíbili, ale i během ostatních fází jeho života, kterých je ostatně většina, kdy se stará o rodinu, vede obchodní jednání, chodí za ženskými, baví se s přáteli etc. Vzniká tak něco na způsob Stockholmského syndromu, před kterým se musí mít divák stále na pozoru, protože týpek jako Escobar si prostě sympatie a respekt zasloužit nesmí, bez ohledu na to, že existují i další šmejdi, jako je on, a možná i větší.

S již zmiňovanou Gomorou existují i další paralely, dané zřejmě tím, že zločinecké struktury fungují všude na světě podobně, a to je například „konfederační“ organizace kartelu, který sestává z jednotlivých zločineckých klanů (rodin, místních partiček), které sice spolupracují, ale jejich spolupráce je do značné míry vynucená výhodností na straně jedné a brutalitou kápa na straně druhé. To je ostatně nakonec i příčina Escobarova pádu, který dokáže úspěšně vzdorovat kolumbijskému státu i jeho americkým spojencům a vaz mu zlomí až ztráta loajality hlavy jednoho z klanů kartelu, které v návalu vzteku zavraždí manžela. Nebýt touhy po pomstě a z ní pramenící zrady, nebyl by Escobarův pád zřejmě tak rychlý a definitivní, pokud by vůbec padl. Svoji roli v jeho pádu ovšem sehrála i ochota státních aktérů – a zde zejména USA – vypustit z kolumbijské džungle do měst fašistické bojůvky doposavad vraždící komunistické povstalce a nachomýtnuvší se vesničany a nechat je vraždit Escobarovi kumpány i příbuzné a ještě je při tom aktivně podporovat, samozřejmě bez ohledu na brutalitu jejich metod, který si v ničem nezadá s těmi Escobarovými, i bez ohledu na „kolaterální ztráty“ mezi civilním obyvatelstvem. Pozice americké DEA v Kolumbii je vůbec zajímavá, protože to vypadá, jako kdyby měla volnou ruku ve vyšetřování a zatýkání Kolumbijců i úkolování kolumbijských bezpečnostních složek, což ale nikdo neřeší ani nevysvětluje. Jediné, co se řeší, je případné vydávání kolumbijských občanů do USA, či přímá vojenská intervence strýčka Sama, který už by byla na Kolumbijce příliš.

Za mě nejodpudivější postavy ovšem nejsou Escobar a jeho horda profesionálních vrahů. ale Escobarova matka a důstojník CIA. Matka tím, jak stále omlouvá Escobarovy zločiny a už jeho uvěznění (navíc ve vlastním fešáckém kriminále) považuje za do nebe volající nespravedlnost, natožpak jeho likvidaci bezpečnostními složkami. A důstojník CIA tím, jak ochotně zásobuje zbraněmi i informace zmíněné fašistické bojůvky i konkurenční kartel z Cali, v nichž si pěstuje vehikl proti komunistickým povstalcům, takže zatímco Escobar jde ke dnu, dovoz kokainu do USA utěšeně roste. A tady je ještě jedna paralela s Gomorou: náznaky toho, že vedle takřka démonických hlavních antihrdinů existují i další, mnohem bohatší, mocnější i démoničtější, kteří jsou ale zároveň mnohem uhlazenější, s lepším původem i lepšími kontakty, jen o nich nelze mnoho říct, protože nejsou tak na očích.

Aspektem, který Narcos neřeší vůbec, přitom je pro pochopení Escobara i situace v Kolumbii zřejmě zásadní, je Escobarova podpora mezi chudinou z Medelínu. Podle všeho to totiž není jen tím, že pro ně Escobar stavěl domy, kostely i fotbalová hřiště, čímž pro ně udělal zjevně tisíckrát víc, než vláda (sám se prohlašoval za medelínského Robina Hooda), ani tím, že byl jeden z nich. (Jak sám o sobě jednou prohlásil: „Já nejsem boháč – já jsem chudák s prachama.“ A že těch prachů měl. Milióny, možná i miliardy dolarů na hotovosti, zakopané v tajných skrýších po celé Kolumbii, které mu ovšem nakonec byly k ničemu.) Podle všeho za tím muselo být něco dalšího: útisk ze strany vlády vůči chudým či lhostejnost k jejich problémům, co vedlo chudé z Medelínu k tomu, že byli loajálnější spíš s drogovým bossem, než se spravedlností. A nebýt bombových útoků, včetně jednoho na letadlo, zřejmě by měl Escobar podporu velké části kolumbijské populace. Tato sociálně-kritická dimenze kolumbijské reality ovšem v seriálu není, stejně jako její již zmiňovaný protějšek z drogové scény USA. Ale asi to nelze považovat za nedostatek, protože výsledný tvar by pak byl příliš rozplizlý, zatímco takto je velmi dobře srozumitelný a vypointovaný.

Narcos je dobrá podívaná, dokonce víc než podívaná, ale také nebezpečná podívaná, protože snadno může vést ke vzniku sympatií s někým, kdo si je nezaslouží, bez ohledu na to, že jiní si je nezaslouží ještě méně.

Irčan

Řeknu vám to bez obalu: nenechte se zmást tím, že to režíroval Scorsese a hrají v tom De Niro a Al Pacino, Irčan (2019) za ty více než tři hodiny vašeho života nestojí. Kritici příběh nájemného zabijáka Franka Sheerana (skutečné postavy) možná uznávají, ale podle mě je to jen intelektuální póza. Ano, natočený je Irčan dobře, ale ten samý příběh, jen s jinými postavami, už jsem viděl stejně dobře natočený někým jiným (jen si teď za boha nemůžu vzpomenout, kým a jak se jmenoval), přičemž na výrazně menší ploše toho dokázal říct mnohem více. Tu hodinu navíc Irčan vůbec nevyužije k tomu, aby řekl něco nového, jen se opakuje.

Přitom by měl o čem vyprávět. Třeba kdo to vlastně byl ten Sheeran, alias Irčan. Byl to mafiánský boss, nebo jen pohůnek? Byl v odborech vedených Jimmy Hoffou (také skutečná postava) jenom zašitý, nebo svoji pobočku opravdu řídil? A jaké byly vlastně vztahy odborů a mafie? To je to v USA opravdu tak důvěrně a všeobecně známá historie, že nestojí za slovo navíc? Nebo kdo byli ti „Oni Nahoře“, které poslouchá i Sheeranův mafiánský šéf? Vláda, bankéři a průmyslníci, nebo další mafiáni, jenom větší a zlejší? Nebo proč vlastně Sheeran tak poslušně a bez emocí na rozkaz zabíjí i své známé a přátele? Byl takový vždy, nebo to z něj udělala až válka a služba v armádě? Mnohé Irčan naznačí, ale máloco dořekne. Dokonce ani to, proč se mu říká Irčan.

Nakonec jsem dospěl k závěru, že Irčan vůbec není film určený pro diváky. Scorsese ho natočil sám pro sebe. Je to bilanční snímek starého muže, který se snaží vypořádat s tím, že nic z toho, co dělal, nemělo valný smysl, na nic z toho není pyšný, ale také ničeho nelituje. Ne proto, že by si nepamatoval, ale proto, že tváří v tvář smrti už to pro něj nic neznamená. Ani čas pro něj nic neznamená. Má ho spoustu. Může vzpomínat a vyprávět. Dlouho vyprávět. Nemusí se ohlížet na to, jestli o jeho vzpomínky někdo stojí, stejně jako se nehodlá omlouvat za něco, co se stalo tak dávno, že už ani neví, jestli se to vůbec stalo jemu, byl přitom, nebo to jen slyšel. Alkoholik by se vyzpovídal do láhve, filmař na plátno. A jako takový je Irčan naprosto perfektní. Tak dobrý, až ztrácí smysl, aby se na něj díval ještě někdo jiný, než parta starých mužů, která ho stvořila.

Na závěr ještě poznámka k českému překladu: I když se velká část filmu točí kolem spolupráce mafie a odborů, slovo odbory ve filmu nezazní myslím ani jednou a jen jednou jedinkrát padne „odborář“. Místo toho překladatel zvolil doslovný, ale významově zcela impotentní výraz „svaz“. Komu nedojde, že se jedná o odbory, ten tři hodiny kouká na úplně jiný film.

Toman

Celkem se zájmem jsem se tuto a minulou neděli podíval na naší vaší ČT na televizní verzi filmu Toman, slovy distributorské anotace: „příběh rozporuplné osoby Zdeňka Tomana, šéfa naší zahraniční rozvědky, který významně ovlivnil vývoj v poválečném Československu, bezskrupulózního obchodníka s obrovskou mocí a zásadním úkolem. Sehnat peníze, které komunistům vyhrají volby. A Toman peníze sehnat uměl. Pro sebe, pro rodinu i pro stranu. Šmelina, vydírání, kasírování válečných zločinců i jejich obětí. Neštítil se ničeho. Cena, kterou za svou kariéru zaplatil on i jeho blízcí, byla pak vysoká. Film odkrývá období tzv. třetí republiky, temné roky 1945 – 48, a příběh člověka, o kterém se nikdy nemluvilo.“

Anotace je poměrně výstižná, takže se zaměřím jen na to, co mě zaujalo. Nejprve pochvala: dobrá kamera, dobrá výprava, vesměs solidní herecké výkony (nejslabší party předvedly role prvoplánových záporáků), zajímavé téma. A teď výhrady: zbytečně rozvleklé, některé scény byly zcela zbytečné a s vyprávěným příběhem neměly žádnou zvláštní souvislost a nikam ho neposouvaly. Zejména to bestiální násilí vyšetřovatelů (jakých? z jakého útvaru? kdo je poslal?, měli jen zastrašit?) nebo epizoda kolem smrti Jana Masaryka. Ze všeho nejvíc to na mě působila jako snaha za každou cenu využít platformu příběhu z let těsně po válce až k Vítězném únoru k přihřívání antikomunistické polívčičky, což je ovšem něco, co z filmu samotného nijak zvlášť nevyplývá a bez externí znalosti kontextu nemůže fungovat. Zbytečně to tak kazí jinak celkem povedený snímek. Zajímavé je, že jako nejkladnější postava nakonec vyjde samotný Toman, zatímco všichni okolo, včetně Masaryka či Američanů příliš sympatií nevzbuzují. Trochu mě mátlo neustálé označování všech postav štítky se jménem a funkcí či vztahem k ústřední postavě, což vyvolává dojem až dokumentárně-dramatického pojetí. Co je ale historická realita a co fikce nemá divák z filmu šanci zjistit. Z mého pohledu zůstaly trestuhodně nevyužity některé motivy, zejména ty kolem vzniku státu Izrael, či úrovně zásobování v ČSR versus v Británii. Rozhodně bych dal přednost hlubší historické exkurzi tímto směrem před etudou na téma hnusná padesátá léta (která navíc ve filmu ještě ani nezačala).

Toman sice nevyužil veškerý potenciál, který látka skýtala, ale v kontextu české filmové a televizní tvorby rozhodně patří k tomu lepšímu, podobně jako starší snímek Ve stínu. Možná je to tím, že 50. léta 20. století nabízejí dostatek nosných námětů a přitom už je možné k nim zaujmout i jiný přístup, než čistě pietní či propagandistický.

Větší, než malá porce srandy

Shodou okolností spočívající v tom, že ten, kdo měl vstupenky, jít nakonec nemohl a vstupenky dal nám, ocitli jsem se v sobotu odpoledne v Divadle Na Maninách (také jste až doteď neměli tušení, že něco takového existuje?) na akci, o jejíž existenci bychom jinak neměli ani tušení (jako o ní neměl tušení téměř nikdo, alespoň podle chabé divácké účasti soudě), nazvané Humorfest. Tedy na přehlídce skečů, one man show, stand-up commedy a kdo ví, jak se všechny tyhle disciplíny mající za účel pobavit diváka mluveným slovem, nazývají.

Pokud nevíte, co to taková stand-up commedy je, tak si na jeviště stoupne borec/borka, jehož/jejíž jedinou rekvizitou je mikrofon a tři čtvrti hodiny nezavře ústa a snaží se diváky svým povídáním bavit, pokud možno bez toho, aby jenom vyprávěl anekdoty. Vlastně je to taková méně jednomužná forbína známá od V+W, jen o poznání méně intelektuální a „laskavá“. Někde jsem četl, že to je jeden z nejnáročnějších žánrů pro účinkující, čemuž bych i věřil, protože komedie obecně není snadná (všelijaké Kameňáky budiž toho důkazem) a v tomto případě jste navíc na jevišti úplně sami. Když diváky nezaujmete hned na začátku, nebo když je nějakou chybou ztratíte, tak nemáte vedle sebe nikoho, kdo by vám pomohl, ani žádnou rekvizitu, o kterou byste se opřeli. Když jste klaun v cirkuse, můžete alespoň zkusit upadnout, ale tady fungovat nebude.

Musím přiznat, že to bylo vlastně mé první setkání s tímto žánrem v jeho celistvosti, protože zatím jsem viděl jen pár fragmentů z televizního pořadu Na stojáka (který byl ostatně prezentován též). A musím přiznat i to, že jsem se po většinu dne královsky bavil, byť slabší okamžiky a slabší účinkující byly též. Trefit některé ze slabších čísel jako jediný bod večerního programu, aby bych byl asi dost nasrděný, ale tady ho ty ostatní bohatě vykompenzovaly, takže ke stížnostem nebyl důvod. O to více mne zarazila mizerná účast obecenstva, protože jsem z jakéhosi důvodu měl za to, že tenhle typ zábavy je velmi populární. Diváků bylo ovšem tak málo, že mi to až přišlo k pořadatelům a účinkujícím nefér, o to více ale vynikla profesionalita účinkujících, kteří i před naší hrstkou předvedli výkon, jako kdyby hráli pro plný sál.

Poměrně velké množství čísel pak umožnilo udělat si solidní představu o tom, jak takový stand-up komik (což je strašný paskvil, ale nejsem si jistý, že samostojný komik zní lépe) pracuje: V mírném předklonu na vás chrlí proud řeči, v níž mluví o sobě a o své rodině (jestli je to autentické bůh suď, ale formuluje to tak), propírá různé společenské jevy, nejlépe aktuální (slušně přitom nakládá) a zpracovává jako svůj osobní zážitek řadu motivů, o kterých podle všechno jen slyšel či četl (to poznáte tak, že jste o nich četli či slyšeli také), které za tím účelem aktivně vyhledává a sbírá, přičemž si absolutně nebere servítky, chvílemi je drzý a často sprostý (tolik „mrdání“ a „šukání“ jsem z jeviště snad ještě neslyšel, pokud vůbec kdy, ale je to svým způsobem logické, protože každý chce mít svůj „šrapnel“) a téměř pořád je jednou nohou v kriminále za „hate speach“ a porušení zákonů politické korektnosti.

Ale i kdyby je vážně zavřeli, tihle komici by i to lochu dokázali mluvit tak, že byste byli schopní jí vykrást večerku, jen abyste se na to legrační místo dostali také.