Shodou okolností spočívající v tom, že ten, kdo měl vstupenky, jít nakonec nemohl a vstupenky dal nám, ocitli jsem se v sobotu odpoledne v Divadle Na Maninách (také jste až doteď neměli tušení, že něco takového existuje?) na akci, o jejíž existenci bychom jinak neměli ani tušení (jako o ní neměl tušení téměř nikdo, alespoň podle chabé divácké účasti soudě), nazvané Humorfest. Tedy na přehlídce skečů, one man show, stand-up commedy a kdo ví, jak se všechny tyhle disciplíny mající za účel pobavit diváka mluveným slovem, nazývají.
Pokud nevíte, co to taková stand-up commedy je, tak si na jeviště stoupne borec/borka, jehož/jejíž jedinou rekvizitou je mikrofon a tři čtvrti hodiny nezavře ústa a snaží se diváky svým povídáním bavit, pokud možno bez toho, aby jenom vyprávěl anekdoty. Vlastně je to taková méně jednomužná forbína známá od V+W, jen o poznání méně intelektuální a „laskavá“. Někde jsem četl, že to je jeden z nejnáročnějších žánrů pro účinkující, čemuž bych i věřil, protože komedie obecně není snadná (všelijaké Kameňáky budiž toho důkazem) a v tomto případě jste navíc na jevišti úplně sami. Když diváky nezaujmete hned na začátku, nebo když je nějakou chybou ztratíte, tak nemáte vedle sebe nikoho, kdo by vám pomohl, ani žádnou rekvizitu, o kterou byste se opřeli. Když jste klaun v cirkuse, můžete alespoň zkusit upadnout, ale tady fungovat nebude.
Musím přiznat, že to bylo vlastně mé první setkání s tímto žánrem v jeho celistvosti, protože zatím jsem viděl jen pár fragmentů z televizního pořadu Na stojáka (který byl ostatně prezentován též). A musím přiznat i to, že jsem se po většinu dne královsky bavil, byť slabší okamžiky a slabší účinkující byly též. Trefit některé ze slabších čísel jako jediný bod večerního programu, aby bych byl asi dost nasrděný, ale tady ho ty ostatní bohatě vykompenzovaly, takže ke stížnostem nebyl důvod. O to více mne zarazila mizerná účast obecenstva, protože jsem z jakéhosi důvodu měl za to, že tenhle typ zábavy je velmi populární. Diváků bylo ovšem tak málo, že mi to až přišlo k pořadatelům a účinkujícím nefér, o to více ale vynikla profesionalita účinkujících, kteří i před naší hrstkou předvedli výkon, jako kdyby hráli pro plný sál.
Poměrně velké množství čísel pak umožnilo udělat si solidní představu o tom, jak takový stand-up komik (což je strašný paskvil, ale nejsem si jistý, že samostojný komik zní lépe) pracuje: V mírném předklonu na vás chrlí proud řeči, v níž mluví o sobě a o své rodině (jestli je to autentické bůh suď, ale formuluje to tak), propírá různé společenské jevy, nejlépe aktuální (slušně přitom nakládá) a zpracovává jako svůj osobní zážitek řadu motivů, o kterých podle všechno jen slyšel či četl (to poznáte tak, že jste o nich četli či slyšeli také), které za tím účelem aktivně vyhledává a sbírá, přičemž si absolutně nebere servítky, chvílemi je drzý a často sprostý (tolik „mrdání“ a „šukání“ jsem z jeviště snad ještě neslyšel, pokud vůbec kdy, ale je to svým způsobem logické, protože každý chce mít svůj „šrapnel“) a téměř pořád je jednou nohou v kriminále za „hate speach“ a porušení zákonů politické korektnosti.
Ale i kdyby je vážně zavřeli, tihle komici by i to lochu dokázali mluvit tak, že byste byli schopní jí vykrást večerku, jen abyste se na to legrační místo dostali také.
Tribun 