Štítek: imperialismus

Z dějin boje proti/budování světového terorismu


Zdroj neuvádím, protože si jej nepamatuji a nenapsal jsem si ho, vím jen, že to bylo někde v Lidovkách. Jestli se někdo poznáte jako autor, přihlaste se.

Působil zde kupříkladu proslulý levicový venezuelský terorista Carlos Šakal, konvertující k islámu, nebo egyptský šejk Omar Abdel Rahmán, jehož fatwá kdysi Ospravedlnila atentát as-Sádáta a který poté pro CIA po celém světě rekrutoval arabské dobrovolníky do protisovětského džihádu v Afghánistánu, aby nakonec zosnoval první bombový útok na newyorská Dvojčata (1993). Americká CIA si nicméně nepřála zatčení a veřejné souzení bin Ládina, věděl toho příliš mnoho. Namísto toho se ho pokusila izolovat vytlačením z centra světových revolucionářů v Súdánu do periferního Afghánistánu, kde se ovšem právě etabloval Tálibán (1996). Z bin Ládina se tak stává psanec prchající z vlasti do exilu, přičemž se na své cestě propojuje s mnoha dalšími podobně smýšlejícími militanty.

Muslimský svět však Deklaraci téměř nezaregistroval. Charta světové islámské fronty pro džihád proti židům a křižákům (1998) již získá větší publicitu. Přiznává čerstvý neúspěch alžírského a egyptského džihádu vedeného proti blízkým nepřátelům, a místo toho opět vyzývá k útokům proti Američanům. Tentokrát však nikoli jen pouze na příslušníky ozbrojených sil dislokovaných v Saúdské Arábii, ale i na americké civilisty a jejich spojence, a to kdekoli na světě. Pozornost Chartě zajistilo, že její vydání provází masivní simultánní sebevražedný útok na americké ambasády v Keni a Tanzanii. Odkaz na „okupaci” Saúdské Arábie podtrhne, když k němu dojde u příležitosti sedmého výročí pozvání amerických vojsk ze strany saúdskoarabské monarchie. Dopad Charty na globální muslimské publikum navíc posílila kontraproduktivní silová reakce Spojených států. Američané totiž bez zjevné spojitosti s bin Ládinem rozbombardovali chemičky v súdánském Chartúmu, na jejichž produkci byli v této nejchudší arabské zemi závislí běžní lidé. Další americký útok mířil na základny pákistánských militantů, kteří bojovali proti Indii v Kašmíru, ani s nimi ovšem bin Ládin neměl nic do činění. Bin Ládin se tak pomalu stával hrdinou odporu proti arogantní moci Spojených států, rozsévajících po světě bez rozmyslu smrt a utrpení.

Afghánské lekce


Paula Robinsona a jeho blog Irrussianality jsem tu již myslím citoval. Tentokrát mne zaujaly dva jeho texty na téma neslavného konce intervence Západu v Afghánistánu: Explaining Afghanistan’s Collapse a What we need to do post-Afghanistan, but won’t.

V prvním textu vyjmenovává šest důvodů „úspěchu“ intervence USA a jejich vazalů v Afghánistánu, které zde ve velmi stručné podobě (snad se nic podstatného neztratilo v překladu) uvádím:

  1. Západ neměl jasno v tom, co a proč vlastně v Afghánistánu chce. Cíle se měnily za pochodu a důvody jakbysmet. I když válečná propaganda zněla unisono, skutečné motivace jednotlivých aktérů se lišily nejen navzájem, ale měnily se i v čase.
  2. Afghánistán nedisponoval dostatečně kompetentními lidskými zdroji pro fungování státu a ti, kteří se s pomocí Západu dostali k moci, byli zkažení až hanba. Tohle není obligátní pohádka o tom, jak si barbaři neumí vládnout, ale příběh o tom, jak Západ držel u moci zločince jenom proto, že nebyli spojení s Talibanem.
  3. Příliš mnoho materiální pomoci ze Západu která způsobila, že afghánský státní aparát neměl žádnou motivaci reálně zemi řídit tak, aby mohl vybírat daně, protože všechno vždy zaplatil Západ.
  4. Tato materiální pomoc byla navíc tak špatně řízena, že se stala kontraproduktivní.
  5. Neschopnost efektivně řídit rozvojovou pomoc nevyhnutelně plynula z arogance a ignorance Západ, který naprosto přesně „věděl“, jak to má v Afghánistánu ideálně fungovat a zcela ignoroval, jak to tam funguje reálně a místo podmínky a specifity ho vůbec nezajímaly.
  6. K trapnému konci Západu v Afghánistánu stejně nevyhnutelně vedlo lhaní si do kapsy o tom, jaká je v Afghánistánu situace. Západ politici se rozhodli, že válka v Afghánistánu bude úspěch a veškeré náznaky toho, že se nedaří, buď ignorovali, nebo rovnou falšovali. Pokud se nepodařilo cíle splnit, tak se snížily nároky, pokud se nepodařilo splnit ani snížené nároky, tak se zprávy prostě utajily.

V druhém textu pak autor konstatuje, že když už to v Afghánsitánu dopadlo, jak to dopadlo, je třeba se z toho poučit, ovšem ani ne tak ve smyslu, jak příště intervenovat lépe, jako v tom, zda vůbec intervenovat? Doslova píše, že to je problém především u vojáků, kteří nejsou zvyklí ptát se po tom, jestli by to, co dělají, vůbec dělat měli, ale pouze a jedině jak to udělat co nejefektivněji. Robinson přiznává, že Západ má instituce a mechanismy, jak tyto afghánské lesson learned využít, ale upozorňuje na to, že je záměrně nepoužívá a je zcela běžné, že kritici a pochybovači jsou umlčování a defamováni co zrádci. Přitom si Západ mohl blamáž v Afghánistánu když ne ušetřit, ale alespoň zmírnit, kdyby těmto pochybovačům z vlastních řad naslouchal, protože reálná situace v Afghánistánu nebyla zcela neznáma a vývoj, který po stažení Západ nastal, byl už relativně dávno některými předvídán a dobře vyargumentován.

Protože ale propaganda všechny kritiky dokázala efektivně umlčet, bylo teď, když se Západem instalovaný afghánský režim zhroutil jako domeček s karet, o hodně víc divení, než by bylo bývalo bylo nezbytně nutné. kdyby intervence v Afghánistánu nebyla „věcí cti“ a kdyby Západ nežil v bludu o vlastní neomylnosti a civilizační nadřazenosti.

Z dějin imperialistické internacionály


Cituji u článku Jak mohli být tak slepí? Proč západní diplomaté hledali kompromis s nacismem?: „Strach západních diplomatů z bolševické revoluce v Londýně nebo v Paříži byl podle britského historika Jonathana Haslama tak velký, že je vedl k nepřímé podpoře nacistických výbojných plánů.“

Konzervativci v západní Evropě si oddychli, když rudou lavinu utopili v krvi italští fašisté či německé Freikorpsy. Pro zastánce obnovy poválečné Evropy do systémového nastavení před rokem 1914 byla existence sovětského Ruska naprosto nepřijatelná, a proto se mocnosti Dohody pokusily neúspěšně intervenovat do ruské revoluce. Vznik Komunistické internacionály vyvolal oprávněné obavy z aktivit šířících bolševismus na Západ. Vítězné mocnosti reagovaly utvořením nezávislého Polska a sjednocením nových republik ve střední Evropě v Malou dohodu, jež měla sloužit jako hráz proti komunismu.

Churchill se snažil v roce 1930 přesvědčit německou i francouzskou vládu o nutnosti postavit velkou koalici sil proti Sovětům. V té době se Heinrich Brüning pokoušel dokázat Francii, že Německo potřebuje mít možnost bránit se proti bolševismu a tímto způsobem se snažil o německo-francouzské sblížení. Sociální demokraté podporovali tyto snahy, a proto Stalinovi a Kominterně dávalo smysl označit je za nejhorší nepřátele a oporu fašismu, jelikož za sblížením Francie a Německa viděli hrozící intervenci. Stalin nechtěl vládu nacistů, ale jejich sílu hodlal obratně využít k eliminaci sociální demokracie a izolaci Německa od zbytku Evropy, aby nebylo nebezpečné pro SSSR.

Politika appeasementu byla založena na přesvědčení, že se lze dohodnout s každým kromě bolševiků, kteří chtějí rozložit celou evropskou civilizaci. Lidé formátu Nevilla Chamberlaina v zásadě chápali německé, italské a japonské imperiální sklony, protože Britům byly tradičně vlastní. Dialog s nacisty, na který přistoupili, jim měl umožnit podílet se na vymezení nových sfér vlivu. Haslamův závěr zní, že Československo bylo obětováno nikoliv ze strachu před nacisty, ale před Sověty.

Nahý císař dostal naloženo


Pokud chcete alespoň trochu pochopit, co a proč se teď děje v USA, pusťte si tento podcast Českého rozhlasu, uvedený s titulem Paradoxně můžeme být Trumpovi vděčni, že ukázal Ameriku, jaká je a podtitulem Rebelie je jediný nástroj, který afroamerická menšina má, všechny ostatní forma protestu selhaly, což je mimochodem jeden z těch vzácných případů, kdy titul i podtitul věrně vystihují obsah. Je to na dnešní klipovité poměry docela dlouhé (půl hodiny) a náročné, protože narušující stereotypy, povídání, ale vyplatí se. Petr Boháč v něm skvěle vysvětluje, jaká a proč je současná realita USA, realita, kterou nám zde většinou nikdo neukáže a když už, tak ji vidět nechceme.

A já se musím zas a znova ptát: Jak může tak kulturně a civilizačně zaostalá země, v níž jsou bída a porušování lidských práv na denním pořádku, mít tu drzost a pasovat se na globálního ochránce lidských práv a vojensky i politicky intervenovat po celém světě pod záminkou šíření svobody a demokracie? A jak my můžeme být tak hloupí, že ji v tom nejenom politicky, finančně i vojensky podporujeme, ale že ji posloucháme a uctíváme? Snad ta hořící americká města spálí i naše hajlující pracky.

Na pravdě nezáleží


Tak tu máme další incident v Perském zálivu. Někdo napadl dva tankery a USA mají okamžitě jasno, že to byli Íránci. Myšleno samozřejmě íránská vláda, ne nějací povstali. Jako na potvoru se to stalo zrovna v době, když byl v Íránu na návštěvě japonský premiér a jeden z těch tankerů byl japonský. Politováníhodné nedopatření, ke kterému dochází jednou za… pokaždé, když si někdo přeje eskalaci situace. Ale kdo by to jen mohl být? Na tomhle smetišti jsou momentálně jen dva kohouti – USA a Írán. A je to ten americký, který již dlouho tomu íránskému vyhrožuje. A protože americký kohout je známý tím, že nejde pro ránu daleko (a ta rána mívá podobnu bombardování, ochuzeného uranu, války a statisíců mrtvých), nějak mi nejde do hlavy, co by takovým útokem získal Írán. Co by získaly USA je nabíledni – záminku k intervenci. Ale Írán?

Jenže ono je to nakonec jedno, co se přesně stalo a kdo to byl. Pokud se rozhodnou zaútočit na Írán, tak to rozhodně nebude kvůli dvěma napadeným tankerům, to bude jen záminka, kterou USA vůbec nepotřebují. O nějakou pravdu tady vůbec nejde. Přesněji řečeno nejde o pravdu, co se stalo, ale o pravdu, co USA chtějí, jací lidé jim vládnou a jaké metody používají. Na pravdě o inkriminovaném incidentu nesejde. I kdyby to byli Íránci, kterým nějak záhadně přeskočilo, část lidí stejně USA nikdy po zkušenosti s lodí Lusitania či Tonkinským zálivem věřit nebude, část lidí bude naopak vždycky stát neochvějně za USA a žádná lež a žádný zločin na tom nic nezmění, protože právě ta agresivita, arogance a nevázanost žádnými pravidly – jedním slovem imperialismus – je to, co jim na USA imponuje.

Hus to myslel dobře, ale byl naivní. My už víme dost na to, abychom si mohli otevřeně přiznat, že na pravdě nezáleží. A v byznysu a politice – což je v demokracii vlastně totéž – už vůbec ne.

SS-mani svobody a demokracie


Až vám bude zase někdo tvrdit, že „u Kábulu se bobuje za Prahu“, nebo že Západ v Afghánistánu, Iráku a všude jinde brání naší civilizaci a naše hodnoty, dejte mu přečíst tento rozhovor s bývalým americkým vojákem a dnes doktorandem historie, aby pochopil – bude-li toho tedy vůbec schopen a bude-li k tomu ochoten – kdo, jak a proč u toho Kábulu za ty naše západní hodnoty bojuje. Někomu to možná bude imponovat, pro mě je ale tohle hodně smutná a ostudná zpráva o těch našich hodnotách. O našich, i když v ní americký voják mluví a americké kultuře a americké armádě, protože co naplat, USA jsou hegemonem Západu a naše nekritické přijímání všeho, co dělají, i toho, jak to dělají, z nás dělá nezpochybnitelné podílníky na tom všem. Přesněji řečeno – spoluviníky.

Začíná to už ve výcvikových táborech…

Vojenské prostředí představuje nejstarší a svébytnou kulturu beztrestnosti a jako takové ho obklopuje mlčení. Tahle beztrestnost se stala součástí armádního genotypu. A netýká se to jen jednotek Navy SEAL, ale vojenského prostředí vůbec, včetně agresivní zahraniční politiky i státu ve státě, jakým je americký vojenský průmysl. Je to svět, který uniká pokusům o kontrolu a který nad sebou nemá žádnou vládu. Vysoko postavení lidé tu nahromadili tolik moci, že je nikdo nebude volat k zodpovědnosti za jejich činy. (…) Stěžovat si na kohokoli se nevyplácí. Úsilí, které bys do toho zápasu musel vložit, jednoduše nestojí za to. Byrokracie a právní tahanice by tě pohltily na mnoho let, vypovídání by bylo nesnesitelné, ničilo by ti to psychiku, všichni by se tě zřekli. A ty jsi součástí skupiny a chceš přežít. Takže mlčky souhlasíš s dalším a dalším porušováním svých práv a osobních hranic. Je to pořád horší. Jsi jako žába, která se dlouho vařila v hrnci, a válka je jen poslední etapa tohoto procesu. Na bitevní pole přicházíš už dokonale vycvičený – což je pravděpodobně největší tajemství současné armády – k nedostatku disciplíny. Té morální. Nemáš skrupule, už jsi dávno zvyklý fungovat v prostředí nemorálního a trestuhodného jednání.

… pokračuje to na „bitevním poli“…

A víte, jak jsme říkali těm pachatelům? Kovbojové. Kovbojská kultura a kontext válek kovbojů s Indiány nám leccos prozrazují o té části amerického vědomí, která se skrývá pod skořápkou „válek o nezávislost a demokracii“. (…) Užívání slova „kovbojové“ při popisu jednotek Navy SEAL se zdá vhodné z několika důvodů. Ihned to přivolá obraz Divokého západu jako prostoru chaosu, násilí a bezpráví, který leží někde na periferii amerického imperialismu. (…) Pravda o chování Američanů k původním obyvatelům amerického impéria je v oficiálním diskursu odsunuta stranou a nahrazena tématem humanitárních intervencí, exportu demokracie a podobně. V jistém smyslu jsou války v Afghánistánu a Iráku opět posouváním amerických hranic. Není náhoda, že tamní oddíly říkají, že jsou „in country“, tedy „u sebe“, „v zemi“. To je obrat, který pochází ještě z dob války ve Vietnamu, ale jak upozorňuje historička Roxanne Dunbar-Ortiz, užíval se už dříve a je to vlastně zkrácená podoba výroku „Jsem v zemi Indiánů“. (…) Protože tento dvojí standart existoval na americkém pohraničí vždy. Na úrovni rétoriky a ideologie jsou hranice místem, kam Američané rozšiřují pole svobody, demokracie a vlády práva. Ve skutečnosti je to ale naopak – jde o nebezpečný prostor, kde panuje výjimečný stav, kde se znevažují lidská práva a normy a kde neplatí demokratické záruky. V tomto smyslu se od koloniálních dob nezměnilo nic. Týká se to jak Dakoty v 19. století, tak afghánské provincie Hílmand v 21. století nebo v současnosti předměstí Washingtonu a Baltimoru zaplavených policajty. Armáda normalizuje chování, které je z pohledu většiny lidí abnormální. A tyto excesy se plíživě stávají normou, integrální součástí každodennosti. Začíná to už ve vojenském výcvikovém středisku.

… a má to svoje hluboké příčiny.

Nejčastěji slyšíme, že se to dělá pro vaši bezpečnost. Sem tam se sice stane něco dramatického, ale někdo nás musí bránit, a my zase musíme bránit své obránce…

Ale co když o bezpečnost nejde? Možná tu hrají roli jiné motivy? Kapitalismus si žádá akumulaci kapitálu: abys mohl rozšiřovat trh, musíš pro něj nejdřív udělat místo, a to vyžaduje pravidelné a strukturované násilí. Politolog Cedric Robinson navíc mluvil o rasovém kapitalismu. Kapitalismus podle něj nebyl žádnou revolucí a rozhodně neukončil bývalý feudální řád. Naopak, vyrostl z něj, a to na rasismem prosáklé půdě západní kultury. Kapitalismus a rasismus tudíž postupovaly ruku v ruce a vznikl rasový kapitalismus – systém prosycený diskriminací, násilím, policejní kontrolou, regulací nadměrné populace, nevolnictvím a někdy – jako v tomto případě – válečnými zločiny.

Politici a vojáci z povolání často říkají, že to, co se děje v rekrutských táborech a na frontě, je nutné a že je to dočasný ústupek, výjimečný stav, opak toho, co je skutečná Amerika – můj pohled je ale přesně opačný. Militární kultura odráží jádro problému současné americké demokracie a společnosti.


Už chápete, proč jsem tento text nazval, jak jsem ho nazval? Protože není nejmenší důvod dělat rozdíly mezi vojáky Třetí říše a té dnešní americké. Pokud máme pochopení pro ty americké, měli bychom chápat i ty nacistické, protože i ti se nevzali odnikud, ale produktem propagandy a intenzivního výcviku. A naopak, pokud odsuzujeme válečné zločiny SS-manů, měli bychom stejně odsuzovat i válečné zločiny amerických mariňáků a nenechat se přitom zaslepit vlajkou nebo zmást tím, že jedni prohráli, zatímco ty druhé to teprve čeká.

Misijní imperialismus


Když jsem četl článek USA vyhlašují světovou náboženskou válku, otevírala se mi kudla v kapse, co si to ti Američané zase dovolují. Považte sami:

V říjnu 2018 uběhne 20 let od přijetí neobyčejného zákona – „Zákona o mezinárodní svobodě náboženského vyznání“ (H.R.2431) v Kongresu USA. Jeho neobyčejnost spočívá v tom, že se v souvislosti s ním jedna země vyhlásila za „nejsvobodnější“ a na tomto základě si sama přivlastnila právo na vměšování do vnitřních věcí jiných států. Přitom si za základ vzala nejsakrálnější – náboženský faktor. Logika (lze-li to nazvat logikou) autorů zákona H.R.243 byla následující: Jestliže na území USA existují náboženské obce všech světových náboženství, pak má Washington právo vystupovat v roli jejich „ochránce“ v ostatních zemích. (…) Přisvojili si právo vyhlásit válku v případě, že „se dojde k závěru o pronásledování určité náboženské skupiny ve kterékoli zemi“.

I když ve svém věku a při své sečtělosti už vím, že neexistuje špatnost, které by se USA štítily, stejně mi to nedalo, protože tohle už by bylo opravdu „zu viel“, a ten americký zákon jsem si našel v originále. (Malá poznámka na okraj: jestli jsem někdy nadával na užvaněnost a nesrozumitelnost českých zákonů, tak se jim teď zpětně omlouvám, protože ve srovnání s těmi americkými jsou stručné a srozumitelné.) Jeho preambule říká v podstatě totéž:

To express United States foreign policy with respect to, and to strengthen United States advocacy on behalf of, individuals persecuted in foreign countries on account of religion; to authorize United States actions in response to violations of religious freedom in foreign countries; to establish an Ambassador at Large for International Religious Freedom within the Department of State, a Commission on International Religious Freedom, and a Special Adviser on International Religious Freedom within the National Security Council; and for other purposes.

Jen o té válce jsem v něm nenašel ani slovo. Pravda, nepřečetl jsem torturu celou slovo od slova, uchýlil jsem se k vyhledávání takových klíčových slov jako „war“, „military“, „army“, „force“, a „power“, včetně krále eufemismů „defense“, ale nenašel jsem v tomto smyslu nic (pokud se tedy v právnických textech pro válku nepoužívá nějaká mně neznámý exotický či archaický termín). Také jsem možná hledal jen ve špatné verzi a válčení zavedla až některá novela, protože neumím poznat, jakou verzi jsem to vlastně četl. Ale přeci jenom, jistou drobnou naději, že i kovbojové mají zábrany, to skýtá.

Ovšem aby toho optimismu nebylo příliš, ta škála opatření, kterou tento americký zákon předpokládá, je poměrně široká, vesměs se ale jedná o různé sankce, embarga a další formy politické a ekonomické šikany. Ale i bez války – kterou ostatně USA stejně nevyhlašují, ale rovnou bombardují – je takový zákon flagrantní ukázkou principu exteritoriality, kterou USA uplatňují na celý svět. Pokud jste si snad dosud nepřipouštěli, že zahraniční politika USA je politika imperialistická, tady to máte černé na bílem. A není to imperialismus jen tak obyčejný, tohle je imperialismus misijní. V podstatě džihád.

A jestliže platí, že Bůh chrání USA, musím se ptát: Kdo ochrání nás ostatní před USA i před Bohem?

Co se děje ve Venezuele


Na svůj dotaz

jsem dostal jedinou kloudnou odpověď od Morybunda, a protože napsal něco, co si jinde nepřečtete, ale napsal to doprostřed flamu, rozhodl jsem se to vytáhnout:

Dobrý den,
na twitteru jste položil do pléna otázku „Co se dnes děje ve Venezuele?“. Omlouvám se, že se na ni pokusím odpovědět zde, poněvadž twitterový účet nevlastním a myslím, že tam je snad i nějak omezen počet znaků, takže se příliš rozepisovat nelze. Začal bych asi tím, že je skutečně nutno se na celou věc podívat bez klišé o socialismu. Tato klišé jsou totiž pouze jedním z nástrojů neoliberální pravicové propagandy, ovládající téměř celý svět. Dobře to popsal v jedné své úvaze Andre Vltchek na příkladu ČLR – když se tam něco podaří (přehrada Tři soutěsky, lunární vozítko, železnice do Lhasy…), tak je to jedině proto, že opustili „zatuchlý socialismus“ a vydali se cestou „volnotržního kapitalismu“, když se něco nepodaří, tak se to nepodařilo v komunistické Číně…

Diskreditace všeho levicového po celém světě je v běhu již desítky let a ze strany neoliberálů jde o věc pochopitelnou, leč notně průhlednou, vyčpělou a hloupou. A tak i v případě Venezuely musí být každý článek (který navíc nikdo není schopen napsat o vlastní invenci a podložit jej fakty z vlastního studia zdrojů, ale pouze otrockými překlady korporátních výstupů největších tiskových agentur) začínat slovy „v socialistické Venezuele“ a končit „také nedostatek toaletního papíru“, aby si každý p.t. občan správně dovodil kýženou rovnici, že cokoliv nalevo=socialismus=hlad, bída a neštovice. Venezuela je požehnáním pro globální kapitalismus, který v ní má opět svůj příklad „nehodný následování“ pro všechny, kteří by se snad opovážili jít vlastní cestou.

Konkrétní fakta bez frází o socialismu jsou asi taková, že ROPA. Ta tvoří více než 90% exportu a při dnešních tržních cenách tak zkrátka nejsou peníze. Diverzifikace průmyslu na jiné exportní komodity (v případě Ven. třeba hliník) byla započata, ale skrze výše popsané zatím nedokončena. Dá se říci, že s dramatickým propadem cen ropy před pár lety se zastavilo téměř vše – především budování dopravní infrastruktury, která byla pro další rozvoj ekonomiky klíčová. Nebyly zkrátka peníze. Do toho, proč si to nepřiznat, vstupuje také neschopnost a korupce – nicméně, proč si to opět nepřiznat, ta tam byla i před Chávezem a Madurem. Třaskavá směs „mismanagementu“, nízkých cen ropy, neutuchajících snah opozice o „změnu“ (všemi prostředky) a zahraničních sankcí je příčinou současného neutěšeného stavu věcí. Podle všemožných průzkumů (které jsou, pravda, problematické), je však obyvatelstvo kritické jak k vládě, tak k opozici zhruba stejnou měrou. Opozice si nabíhá také tím, že se obrací ke Spoj. státům ve stylu Zvacího dopisu, což i zavilý antimadurista považuje za nepřípustné. Vláda je také pod tlakem početných skupin „grassroots socialistů“, kteří naopak požadují daleko radikálnější přístup k řešení krize. Ti stojí neochvějně především za odkazem Cháveze a jsou k vládě a systému kritičtí zleva. Hodně lidí z Venezuely emigruje z ekonomických pohnutek do okolních zemí – stejně jako za Cháveze do Venezuely emigrovaly miliony Kolumbijců. V okolních státech však nezřídka čelí opovržení – co naplat, když vládu ve většině okolních zemí dočasně převzali pravicoví populisté a ti hrají na nacionální strunu. Řešením vlády na tuto situaci je v současnosti probíhající denominace Bolívaru a jeho navázání na kryptoměnu Petro, která je kryta ropným bohatstvím a Petro Oro, která je kryta zlatem. Jedno Petro=60 dolarů=3600 nových Bolívarů. Vzhledem k tomu, že jde o poměrně sofistikovaný, dlouho připravovaný a nákladný systém, někteří analytici předpokládají, že Venezuele v tomto pomáhalo Rusko. Cílem je obejití zahraničních sankcí a oslabení, či zničení černého trhu s dolarem, který nabyl neuvěřitelných rozměrů (také díky vlivnému protirežimnímu webu sídlícímu v USA, který denně určoval nesmyslně nadsazené směnné kurzy, které pak prodejci ve Venezuele automaticky používali). Různých pokusů o ekonomické oživení tam už bylo několik, ale vždy mi připadaly takové „ad hoc“ a šité horkou jehlou, tento pokus s Petrem snad bude úspěšnější.

Závěrem snad jen tolik, že ve Venezuele to dnes opravdu není jednoduché, ale označit to jako vinu socialismu je stejné sofisma jako „Co jsi neztratil, to máš. Neztratil jsi rohy? Tedy máš rohy!“ . Příčiny krize jsou vícevrstvé, částečně domácího, částečně zahraničního původu. Řešení musí být systémové a nebude hotové za týden. Patrně bude muset dojít i ke změnám na nejvyšších postech a je otázka, jak to dotčení budou přijímat. Doušku o „vidíte, to je socialismus v praxi“ snad nejlépe popírá realita, kdy mnozí Venezeulané, kteří nemohou současnému vedení státu přijít na jméno, při vyslovení jména Chávez jihnou a vzpomínají na „staré dobré časy“. A Chávez, jak všichni dobře víme i díky masmediální masáži, byl přeci socialista jako řemen.

 

Americký imperialismus žije


Nenechte si namluvit, že fráze „americký imperialismus“ je veteš z komunistické propagandy. Je to naopak obrat, který lépe než co jiného vystihuje podstatu americké zahraniční politiky, která je praktickou aplikací maximy pruského generála von Clausewitze o tom, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Nejspíš právě proto se dnes pojem imperialismus v souvislosti s americkou zahraniční politikou skoro nepoužívá, aby naše pochopení toho, co a proč Američané dělají, bylo ztíženo a aby podstata toho všeho tolik nebila do očí.

Americký imperialismus existuje a není to nic tajného, žádné kabinetní spiknutí. Američtí intelektuálové o tom, proč a jak by měly USA vládnout světu sepisují knihy, které jsou běžně k dostání, jejich autoři se stávají řediteli sekcí a odborů na amerických ministerstvech a to, co do těch knih napsali, tam uvádějí v život.

Takže jak zhruba vypadá současný americký imperialismus? Předně, USA chtějí vládnout světu. Oni sami tomu eufemicky říkají „národní zájmy a prosperita“, ale o nic jiného nejde. Za tím účelem chtějí – stejně jako ne zase až tak dávno Británie – kontrolovat světové oceány. A USA jsou přesvědčeny, že světové oceány kontroluje ten, kdo kontroluje Eurasii. A Eurasii kontroluje ten, kdo ovládá pás zemí od střední a východní Evropy přes Blízký východ až k východnímu pobřeží Asie, tzv. „Rimland“. Už to vidíte? Vidíte, kde je Rusko? A kde jsou vojenské základny NATO? Kde mají USA své satelity, eufemicky nazývané „spojenci“?

A jak vypadá aktuálně „Osa zla“? Jsou to Rusko, Čína a Írán, tedy země, které USA nazývají „revizionistické mocnosti“. Revizionistické proto, protože by rády revizi současného světového pořádku, revizi hegemonie USA a revizi svého párijského postavení. A to je přesně to, co USA, které světovému pořádku momentálně dominují, nechtějí. Takže teď další zásadní aspekt amerického imperialismu: USA velice nerady vidí, když se zlepšují vztahy mezi jejich „spojenci“ a některým z tzv. revizionistických států. Štvaní proti Rusku, kterého jsou plná česká média a kampaň proti prezidentu Zemanovi, který se právě o zlepšování vztahů s Ruskem a Čínou snaží, v tomto světle hned vypadají jinak a spekulace o tom, že „spontánní“ projevy občanské neposlušnosti proti Zemanovi organizuje ambasáda USA už nevypadají tak přitažené za vlasy, že?

A jak jsem na to všechno přišel? Nepřišel, ale přečetl v textu Neklidné hranice americké politiky, který sepsal Zdeněk Beránek, zástupce velvyslance České republiky v USA, a ve kterém se zaobírá knihou  A. W. Mitchella a J. J. Grygiela The Unquiet Frontier : Rising Rivals, Vulnerable Allies, and the Crisis of American Power (k dostání za cca 500, Kč zde). Mimochodem, ten Beránek na české ambasádě ve Washingtonu evidentně dobře hájí americké zájmy. I tak vypadá imperialismus.

 

Podobenství


Hádáte se na ulici se ženou. Je to ošklivá hádka, dokonce jste jí vlepili facku. Jde kolem dvoumetrový metrákový vazoun s bejzbolkou a partou kámošů. Zbijí vás. Vaši ženu znásilní. Sousedovi zapálí auto. Vyrabují všechny obchody v ulici a zdupou všechny záhonky. Proč? Protože ženy se přece nebijí a oni tu facku nemohou tolerovat. Kolem je hafo zevlounů, kteří nadšeně tleskají a volají: „Sláva.“ Ale proč volají? Protože ženy se nebijí? Protože je to vzrůšo, dívat se jak hoří auta a teče krev? Protože by si také rádi bouchli? Nebi se jenom bojí, aby také nedostali, když nebudou dostatečně nadšeně souhlasit? A přitom jste ženu možná ani neuhodili, možná jste se s ní dokonce vůbec nehádali. Jen jste prostě byli zrovna na ulici, když šla kolem banda rváčů, která hledala záminku ke „spravedlivé odplatě“. Ale protože dvoumetrový metrákový vazoun z bejzbolkou má vždycky pravdu, tak jste se s ní hádali a praštili jí. Pořád to sice nevysvětluje tu rozmlácenou ulici, ale kdo by se na to dvoumetrového metrákového vazouna z bejzbolkou ptal? Policajti se ho bojí, soudce má koupené a od vězení klíč.