Tagged: imperialismus

Americký imperialismus žije


Nenechte si namluvit, že fráze „americký imperialismus“ je veteš z komunistické propagandy. Je to naopak obrat, který lépe než co jiného vystihuje podstatu americké zahraniční politiky, která je praktickou aplikací maximy pruského generála von Clausewitze o tom, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Nejspíš právě proto se dnes pojem imperialismus v souvislosti s americkou zahraniční politikou skoro nepoužívá, aby naše pochopení toho, co a proč Američané dělají, bylo ztíženo a aby podstata toho všeho tolik nebila do očí.

Americký imperialismus existuje a není to nic tajného, žádné kabinetní spiknutí. Američtí intelektuálové o tom, proč a jak by měly USA vládnout světu sepisují knihy, které jsou běžně k dostání, jejich autoři se stávají řediteli sekcí a odborů na amerických ministerstvech a to, co do těch knih napsali, tam uvádějí v život.

Takže jak zhruba vypadá současný americký imperialismus? Předně, USA chtějí vládnout světu. Oni sami tomu eufemicky říkají „národní zájmy a prosperita“, ale o nic jiného nejde. Za tím účelem chtějí – stejně jako ne zase až tak dávno Británie – kontrolovat světové oceány. A USA jsou přesvědčeny, že světové oceány kontroluje ten, kdo kontroluje Eurasii. A Eurasii kontroluje ten, kdo ovládá pás zemí od střední a východní Evropy přes Blízký východ až k východnímu pobřeží Asie, tzv. „Rimland“. Už to vidíte? Vidíte, kde je Rusko? A kde jsou vojenské základny NATO? Kde mají USA své satelity, eufemicky nazývané „spojenci“?

A jak vypadá aktuálně „Osa zla“? Jsou to Rusko, Čína a Írán, tedy země, které USA nazývají „revizionistické mocnosti“. Revizionistické proto, protože by rády revizi současného světového pořádku, revizi hegemonie USA a revizi svého párijského postavení. A to je přesně to, co USA, které světovému pořádku momentálně dominují, nechtějí. Takže teď další zásadní aspekt amerického imperialismu: USA velice nerady vidí, když se zlepšují vztahy mezi jejich „spojenci“ a některým z tzv. revizionistických států. Štvaní proti Rusku, kterého jsou plná česká média a kampaň proti prezidentu Zemanovi, který se právě o zlepšování vztahů s Ruskem a Čínou snaží, v tomto světle hned vypadají jinak a spekulace o tom, že „spontánní“ projevy občanské neposlušnosti proti Zemanovi organizuje ambasáda USA už nevypadají tak přitažené za vlasy, že?

A jak jsem na to všechno přišel? Nepřišel, ale přečetl v textu Neklidné hranice americké politiky, který sepsal Zdeněk Beránek, zástupce velvyslance České republiky v USA, a ve kterém se zaobírá knihou  A. W. Mitchella a J. J. Grygiela The Unquiet Frontier : Rising Rivals, Vulnerable Allies, and the Crisis of American Power (k dostání za cca 500, Kč zde). Mimochodem, ten Beránek na české ambasádě ve Washingtonu evidentně dobře hájí americké zájmy. I tak vypadá imperialismus.

 

Reklamy

Podobenství


Hádáte se na ulici se ženou. Je to ošklivá hádka, dokonce jste jí vlepili facku. Jde kolem dvoumetrový metrákový vazoun s bejzbolkou a partou kámošů. Zbijí vás. Vaši ženu znásilní. Sousedovi zapálí auto. Vyrabují všechny obchody v ulici a zdupou všechny záhonky. Proč? Protože ženy se přece nebijí a oni tu facku nemohou tolerovat. Kolem je hafo zevlounů, kteří nadšeně tleskají a volají: „Sláva.“ Ale proč volají? Protože ženy se nebijí? Protože je to vzrůšo, dívat se jak hoří auta a teče krev? Protože by si také rádi bouchli? Nebi se jenom bojí, aby také nedostali, když nebudou dostatečně nadšeně souhlasit? A přitom jste ženu možná ani neuhodili, možná jste se s ní dokonce vůbec nehádali. Jen jste prostě byli zrovna na ulici, když šla kolem banda rváčů, která hledala záminku ke „spravedlivé odplatě“. Ale protože dvoumetrový metrákový vazoun z bejzbolkou má vždycky pravdu, tak jste se s ní hádali a praštili jí. Pořád to sice nevysvětluje tu rozmlácenou ulici, ale kdo by se na to dvoumetrového metrákového vazouna z bejzbolkou ptal? Policajti se ho bojí, soudce má koupené a od vězení klíč.

Chcete válku?


Chcete válku? Ne? A vy? A vy? A vy tam vzadu, chcete válku? Také ne? Kdo tady chcete válku? Nikdo? Znáte vůbec někoho, kdo chce válku? Myslím osobně, ne jako účet na sociální síti nebo podpis v novinách. Že neznáte? Já také ne. Takhle to vypadá, že válku nikdo nechce, a přesto k ní celý svět směřuje. Znamená to snad, že nás, co nechceme válku, je reálně menšina a někde existuje většina, která po válce touží, se kterou se ale mentálně i fyzicky zcela míjíme? Nebo je válečných štváčů menšina, hrstka psychopatických jedinců, kteří jsou ale víc vidět a slyšet, protože jsou vlezlí a agresivní a usurpují si právo mluvit i za nás, prostě proto, protože jsou to psychopati? Nevím, jak to zjistit, ale pevně věřím, že přesně tak to je, že normálních, mentálně i morálně normálních lidí, kteří nechtějí válku, je většina a válčit chce jen defektní menšina tvorů, kteří jsou lidmi jen podle anatomie. Co to ale znamená, pokud jich je menšina? To znamená, že reálnou moc máme my, že oni bez nás nic neudělají, že oni ke svojí válce potřebují nás. Mohou stokrát dávat rozkazy, když my je neposlechneme, žádná válka nebude. Stačí odepřít poslušnost, odmítnout loajalitu a svět bude mít naději. A také by se to mělo těm válečným štváčům říct. Měli by dostat jasný vzkaz: „Nechceme vaši válku. Nebudeme pro vás zabíjet a nebudeme pro vás umírat.“ A ten vzkaz by měl zaznít tak hlasitě, aby ho slyšeli až v Londýně a Washingtonu, tak zřetelně, aby mu rozuměli i v Paříži a Rijádu. Dostanou elity ten vzkaz včas? A dostanou ho vůbec? Nebo se, stejně jako v roce 1914, necháme zblbnou kecy o národu, cti a povinnosti, žvásty o svobodě, demokracii a lidských právech? Lidé jsou blbí, zlí a nepoučitelní a já mám strach, že animální cit opět zvítězí nad humánním rozumem a válka bude. Ne proto, že by byla nevyhnutelná, ale právě proto, že je úplně hloupá a zbytečná. Ale pokud se tak stane, tak to bude zřejmě definitivně naposledy.

Teror, který nepohorší II


Masakr korejských komunistů na ostrově Čedžu, o kterém včera psal Český rozhlas, se v mnohém podobá masakru komunistů v Indonésii. Společným jmenovatelem této zostřené formy antikomunismu – který nepochybně mnohým „demokratům“ imponoval tehdy a mnohým imponuje i nyní – je aktivní podpora USA. To jenom až zase budou USA někoho obviňovat z porušování lidských práv:

Pro mnohé Jihokorejce je dodnes obtížné mluvit o masakru, který se udál před 70 lety na ostrově Čedžu. Krvavé potlačení komunistických příznivců ze strany Soulu, jež mělo roku 1948 za následek desetitisíce obětí, lidé nazývají pouze jako „událost z 3. dubna“.

Zásah jihokorejské armády proti levicovým povstalcům, kteří měli ideově blízko k režimu ze severu Korejského poloostrova, stál život více než 30 tisíc lidí a byl jedním z prvních velkých masakrů po druhé světové válce.

Událost byla po desetiletí tabu, protože většina viníků pocházela z vlastních řad – z jihokorejské armády. Ti navíc měli podporu ze strany velení amerických jednotek, které se na území pozdější Jižní Koreje nacházely od konce druhé světové války.

Jižní Korea v současné době umožňuje novinářům přístup na zelené pláně, kde vojáci oběsili celé rodiny. Na místě jsou také hroby dětí.

Tato 79letá žena přitom dobře ví, co to znamená mlčet. Byla svědkem toho, když vojáci tehdy na louce u jedné vesnice postříleli její příbuzné. Při střelbě zemřelo 398 osob. Po desetiletí nepromluvila ze strachu, že by ji mohli označit za komunistku.

Po konci japonské okupace Korejského poloostrova v roce 1945 našly na ostrově Čedžu útočiště levicové skupiny, které se zasazovaly o jednotnou Koreu. To se ale nelíbilo tehdy nejsilnějšímu muži jihu Korejského poloostrova I Sung-manovi – v českém prostředí známém i jako Li Syn-man – který s pomocí americké vojenské vlády v průběhu roku 1948 šplhal na vrchol mocenské hierarchie.

Osmdesát procent obětí má na svědomí jihokorejská armáda. Soulu k vítězství nad rebely mnohokrát gratulovala americká vojenská správa země.

A pak se mi divte, že nemám pro antikomunismus pochopení.

Teror, který nepohorší


Situace

Ani zveřejnění třiceti tisíc stran kabelogramů a diplomatických depeší z americké ambasády v Jakartě nepomohlo zatím v Indonésii prolomit tabu ohledně masového vraždění levičáků v letech 1965 a 1966 – na počátku autoritářské vlády generála Suharta.

Dále dokumenty dokládají, že obětí masakrů – z nichž většina byli členové Komunistické strany Indonésie (PKI) – bylo skutečně několik set tisíc, že byly pobíjeny systematicky a že armádě asistovali horliví muslimští radikálové.

Oficiální verze stále zní, že PKI připravovala převrat, jemuž Suharto zabránil, a že vláda samotného Suharta byla pro Indonésii požehnáním.

Kontext

Indonéská armáda začala se systematickým zabíjením levičáků na začátku října 1965 po dosud nevyjasněné vraždě šesti generálů, jež měla být podle oficiálního výkladu dílem komunistů a počátkem komunistického puče. V zemi s prezidentským systémem vládl v té době ještě první postkoloniální prezident Sukarno, který začlenil Indonésii do Bloku nezúčastněných států, mocensky se ale opíral i o komunisty a vyjednával o užší spolupráci s Čínou.

Jednotky generála Suharta, islamisté a antikomunističtí radikálové začali na každý pád v říjnu 1965 s postupnou likvidací celého indonéského levicového hnutí, přičemž nejkrvavěji se postupovalo právě vůči PKI. Masakry pokračovaly řadu měsíců. Dle různých odhadů bylo zabito půl milionu až 1,5 milionu komunistů a mnoho dalších levicově smýšlejících lidí, nezřídka v rámci lynčování či jinak brutálními způsoby. Přibližně dva miliony lidí byly uvězněny.

Generál Suharto vládl Indonésii tvrdou rukou jednatřicet let, převedl zemi do západního bloku a otevřel zahraničním firmám.

Role USA

Co se však v posledních letech mění a stále více vyjasňuje je podle znalců role USA. Ty vnímaly původní Sukarnův režim s velkými obavami. Suhartův režim posléze naopak podporovaly.

Spojené státy celé dění bedlivě sledovaly, ale nezasáhly. Pokud by indonéská armáda necítila podporu, nikdy by se neodvážila k podobným činům.

Nejvíce šokující přitom je, že američtí činitelé věděli, jak velká část obětí masakrů je naprosto nevinná.

Mnozí historikové soudí, že USA byly ve skutečnosti zapojeny do masakrů ještě aktivněji. Příslušný výzkum však dosud blokují uzavřené archivy amerického ministerstva obrany a archivy rozvědky. Ví se například, že zástupci CIA předávali Suhartovým lidem seznamy („kill-listy“) komunistů a vysílačky pro snazší koordinaci razií, není však dosud úplně jasné v jakém rozsahu. Ví se též, že američtí instruktoři trénovali indonéská komanda smrti, i zde jsou však podrobnosti dosud utajovány.

(zdroj: Tabu ohledně masakrů levičáků v Indonésii přetrvávají, vyjasňuje se ale role USA)

Jemen – pečlivý nezájem


Zatímco je pozornost světa upřena k událostem v Sýrii, v poslední době zejména v Aleppu, odehrává se na Blízkém Východě jiná hnusná a krutá válka – v Jemenu. O ní se ale mluví minimálně, jako kdyby nebyla ani zajímavá, ani důležitá, jako by v ní lidé zase až tak moc netrpěli. Ale oni trpí, zejména děti, vinou války a hladu umírá každých deset minut jedno jemenské dítě na podvýživu, průjem či infekční onemocnění dýchacích cest. Takové malé kolaterální ztráty. Jsou snad jemenské děti méně děti, než ty syrské? Jsou méně hodny zájmu světa, protože jsou chudší, protože nemají satelitní telefon a účet na Twitteru?

Celý příspěvek

Bengálským hladomorům a milionům mrtvých se Churchill jen cynicky smál


Britové nechali opakovaně vyhladovět populaci Bengálska, což byla část jimi spravované Indie (…) měli jediný cíl, vybírat daně, těžit suroviny a sklízet úrodu. Zkrátka vytěžit zemi, která už tak měla velmi málo.

Při prvním hladomoru v roce 1770 zemřelo 10 milionů lidí. To byla třetina populace Bengálska. Je to více, než kolik Židů zabil Hitler za celou druhou světovou válku. O holokaustu se učí děti na základních školách, o bengálských hladomorech se nepíše nikde.

Britští vládci věděli dlouho dopředu, že hladomor se blíží, příznaky byly jasné, protože lidé umírali hlady. Jejich reakcí bylo zvýšení daně z půdy na 60 procent. Zatímco Bengálci hynuli po milionech jako mouchy, Britové závratně bohatli. Donutili zbylé farmáře přestat pěstovat plodiny, které je mohly uživit, a místo toho začali s produkcí indiga, máku a dalších plodin určených na export.

(zdroj)

Furt to samé, i na Haiti


Četl jsem posledním čísle NG moc pěknou reportáž z Haiti a v ní falší učebnicový příklad toho, jak kapitalismus, resp. imperialismus, negativně ovlivňují až devastují lidi a celé společnosti. Český překlad jsem sice nenašel, ale zato jsem našel anglický originál, takže příslušné pasáže ocituji z něj:

[Dictator] Baby Doc was just 19 when he came to power, a pudgy teenager with a taste for the fast life. Most Haitians assumed his tenure would be mercifully short-lived. But the U.S., which had been sending up to $3.8 million a year in aid when Baby Doc took over—as a reward for the country’s anticommunist stance—hiked that figure to $35.5 million in 1975, because of Baby Doc’s pledge to continue his father’s anticommunist ideology and because the son was more blatantly sycophantic to U.S. business interests.

Ten months after Baby Doc left, the International Monetary Fund loaned Haiti $24.6 million. In return the Haitian government was required to reduce tariffs on imported rice and other agricultural products. A trade liberalization push in the mid-1990s—championed by President Bill Clinton, a longtime visitor to Haiti and a self-proclaimed supporter of its people—pried open Haiti’s markets even more, and rice tariffs were lowered from 50 percent to 3 percent. Heavily subsidized U.S. rice flooded the Haitian markets, much of it from Arkansas, Clinton’s home state. Haitian farmers’ rice couldn’t compete with the cheap and donated imports.

Two months later the senate passed a nonbinding resolution calling for a moratorium on mining. To get around the deadlock, Haitian government officials invited the World Bank to redraft the mining law, which it did, in close consultation with mining-company officials. (…) that Haitians had been left out of World Bank–funded efforts to draft new legislation intended to attract foreign investors to finance extraction of Haiti’s gold and other minerals. (…) Some Haitian activists see the World Bank’s cozy relationship with foreign mining companies and disregard for the concerns of Haitian civil society groups as an exhausting repetition of the disastrous arrival of cheap U.S. rice.

Takový normální kolaterál


Z reportáže T. D. Allmana v zářijovém NG:

Během Vietnamské války v letech 1964 až 1973 shodily USA na Laos přes 2 miliony tun bomb. To se rovná náloži jednoho bombardéru každých 8 minut po dobu devíti let (nebo) 1000 kilogramů na každého laoského muže, ženu a dítě. (…) Tato masová produkce letecké smrti neměla kontrolu kvality. Proto možná 80 milionů tříštivých pum po dopadu nevybuchlo s jdou stál považovány za aktivní. Navíc nevybuchlo až 10 procent všech velkých bomb. (…) V roce 2014 vyčlenil americký kongres na odstranění nevybuchlé munice 12 milionů dolarů. Nové velvyslanectví v Laosu stálo 145 milionů dolarů.

Asi není třeba dodávat, že USA v Laosu nikdy oficiálně neintervenovaly a nikdy mi nevyhlásily válku. Laos měl jen tu smůlu, že byl ve špatný čas na špatném místě, tj. tam, kde se USA rozhodli šířit svobodu, demokracii a další vznešené západní hodnoty. Je snad tohle adekvátní cena za zadržování komunismu? A jen tak mimochodem, Američané házely ty svoje „propagandistické letáky“ zejména na tzv. Planinu džbánů, vzácné archeologické naleziště. Je tu nějaký zásadní rozdíl oproti Islámskému státu?