
Pokud žádnou zimu ani romantiku nevidíte, vězte, že já také ne. Přitom pamatuji jak sníh, tak romantiku, ale poslední dobou je sněhu čím dál méně (letos nebyl už vůbec žádný) a romantiky také, tu postupně vytlačují turisté a komerce. Možná, že někdo umí ještě vyfotit Prahu tak, aby v sobě měla něco tajemného, ale já už to nesvedu. Město, ve kterém jsem se narodil, a které ještě před pár desítkami let dýchalo tajemnem, je mrtvé. Stal se z něj Disneyland pro turisty, zbyly z něj jen nablýskané kulisy. I když většina domů stále stojí tam, kde vždy stávala, a většina ulic se jmenuje tak, jak se vždy jmenovala, je to už jiné město. O poznání bohatší a o poznání chladnější. Lidský rozměr se vytrácí. Já se v Praze narodil a žiji v ní celý život, přesto se v ní čím dál tím víc cítím jako cizinec a centru se už vyloženě vyhýbám. A nejsou to jen davy turistů a hospody, kam se člověk bojí vstoupit, aby mu nedávali najevo nelibost nad tím, že není movitý turista, kterého by mohli oškubat, je to i – a možná především – uzavřený Pražský hrad a vstupné tam, kam jsem dřív chodil volně, jako je sv. Vít nebo Zlatá ulička. Ta fotka to vlastně vystihuje velice věrně: je banální, nezajímavá, prázdná, zbytečná. Nalijme si čistého vína: současná Praha má asi takový genius loci, jako montovaná tovární hala někde u výpadovky. A stejně tak i funguje, stejně tak se k ní lidé chovají. Mnoho z nich v přesvědčení, že tak to je správné, tak to má být. Vítejte v Praze, výkladní skříni devastační prosperity.