Tureckýma očima


Seriál Vzestup Osmanské říše je sice formálně produkce americké, ale podle jmen realizačního štábu bych řekl, že reálně spíše turecké. Dává to ostatně i smysl, protože jeho námětem je obléhání a dobytí Konstantinopole sultánem Mehmedem II. v roce 1453. Žánrově jde o dokument, přesněji o to, čemu se říká docudrama – inscenované filmové scény prokládané „mluvícími hlavami“ (nebo možná lépe „mluvící hlavy“ prokládané dotáčenými scénami). Ty dotáčené scény jsou v duchu „quality TV“ velmi kvalitní, nicméně na to, abych sám chtěl Vzestup Osmanské říše vidět ještě jednou to nestačí a ani vám ho doporučovat nebudu (ale ani vás od něj nebudu odrazovat). Důvodem, proč o něm píši, je několik drobných detailů, které podle mě úzce souvisí s tím, že realizační tým byl turecký, a hezky ukazují některé drobné nuance tureckého vidění světa, které jsou dnes o to aktuálnější, oč více se Turecko pod Erdoğanovým vedením odklání od sekulární státu Atatürkova k islamistické republice s velmocenskými ambicemi.

První nápadnou věcí, byť v zásadě apolitickou, je téměř naprostá absence erotických scén. Pamatuji si jen jednu velmi decentní. A vůbec to není na škodu! Naopak to ukazuje, že i bez explicitně sexuálních scén lze natočit dobrý film a inflace sexu v dílech západní provenience ukazuje spíš než na otevřenost Západu na lenost a bezradnost západních tvůrců.

Pak jsou tu ovšem aspekty, který již apolitické nejsou. především zjevná hrdá kontinuita, s níž dnešní Turci vnímají někdejší Osmanskou říši; přitom bez špetky nostalgie, jako kdyby šlo o živou přítomnost. Něčím to připomíná vztah Čechů k husitství, ale s tím rozdílem, že zatímco Češi dnes nahlížejí na husitství jako to jsme byli my, Turci se na Osmanskou říši dívají jako to jsme my.

Další zajímavým detailem je, jak Turci vůbec nerozlišují mezi evropskými národy. Obyvatelé Konstantinopole jsou pro ně prostě Římané (v evropském kontextu jsem se s takovým označením nikdy nesetkal) nebo Evropané. Jestli jsou císařem Konstantinem najatí žoldnéři z Janova a toužebně očekávané posily (které nikdy nedorazí) z Benátek je Turkům jedno, pro ně jsou to prostě Evropané. Dovedu si ovšem živě představit, že v evropském pojetí by to byl naprosto zásadní rozdíl.

A nakonec, nikoliv však v poslední řadě, je to líčení nepřítele, tedy posledního císaře Konstantina a Východořímské říše, které je zcela prosto jakékoliv nenávisti, která je tak typická pro evropské pojetí nepřátelství, a sám Konstantin je líčen s úctou a respektem. Zcela přitom chybí náboženský aspekt, který byl tak typický pro křížové výpravy. Turci, respektive Osmané, nejsou vedeni bohem uloženou povinností dobýt Konstantinopol z rukou nevěřících, ale jejich motivace je ryze imperiální, Velkoturecká. Žádný svatý boj proti říši zla, ale prostě naplnění osudu a splnění snu, o němž snilo a pokusilo se jej naplnit několik Mehmedových předchůdců – získat Konstantinopol a založit velkou říši.

Tak to líčí seriál. Jaká je historická přesnost jsem neřešil a neřeším. Mám jisté pochybnosti o tom, že po dobytí Konstantinopole následovala pro její obyvatele taková selanka, jak naznačuje Vzestup Osmanské říše. Ono stejně podle všeho nejde ani tak o minulost, jako o přítomnost, jíž má takto prezentovaná minulost sloužit.

Kdo byl ten Moravec a proč o něm natočili film?


Kdybych chtěl recenzi na nový dvoudílný televizní film Anatomie zrady napsat co nejstručnější, vystačil bych si s otázkou z nadpisu. Já samozřejmě vím, kdo byl Emanuel Moravec, ale kdybych to nevěděl, z filmu bych se to nejspíš nedozvěděl, respektive bych význam a autentičnost jeho osobnosti asi nepochopil. Pokud by měl být snímek Anatomie zrady jen ilustrativní životopisná inscenace na jedno použití bez větší ambicí, byl bych k němu shovívavější, ale on ty ambice podle už podle svého názvu měl. Jenže jaké ambice to vlastně byly? Rehabilitovat Moravce? To jsem ve filmu neviděl. Problematizovat jeho kolaboraci s Němci a polidštit ho, jako se to povedlo v případě Háchy? Ani to jsem neviděl. Ukázat ho jako rozporuplnou osobnost sžíranou vnitřními rozpory? Ne. Udělat z jeho života antické drama o osudu, kterému nelze utéct? Také ne. Nebo ukázat cestu, která ho zavedla od respektovaného legionářského důstojníka až k banálně trapné sebevraždě? Ani to ne, Moravcovu postavu v Anatomii zrady žádný dramatický vývoj nečeká. Ani o novém pohledu na zradu a její temné hlubiny se v Anatomii zrady nedá hovořit. Aby toho nebylo málo, tak Emanuel Moravec v Anatomii zrady mnohem spíš než jako muž, který dějiny tvoří, vypadá jako někdo, kdo byl shodou okolností prostě poblíž, když se dějiny děly. Asi i proto nakonec jeho postava ze všeho nejvíce působí jako platforma pro prezentaci protiruské a protibolševické propagandy. Nechci tvůrcům podsouvat, že to byl jejich záměr, ale rozhodně je to nejuchopitelnější výsledek jejich snažení. Je to škoda, protože z takové látky by se určitě dalo vytěžit mnohem víc.

Narcos


Seriálu Narcos zbývá sice ještě jedna řada, ale protože Escobara právě zastřelili, pustím se do hodnocení už teď. Tak předně: co se výpravy, kamery, scénáře, hereckých výkonů etc. týče, nelze tomuto počinu z produkce Netflixu opět nic vytknout, jak je ostatně u projektů tzv. quality TV (kam lze myslím zařadit většinu seriálů, o nichž jsme psal) dobrým zvykem. Divák to ocení zejména v případě scénáře, který netrpí žádným vážnějšími vadami (popravdě si nevzpomínám ani na jedinou), postavy jsou dobře vykreslené a jejich jednání logické; zřejmě je právě toto výhoda seriálu, který svým dostatečným časovým prostorem nenutí tvůrce dělat kompromisy a hledat, co by se ještě dalo vystřihnout.

Jak už jste asi pochopili ze zmínky o Escobarovi, námětem seriálu Narcos je život a dílo kolumbijského drogového barona Pabla Escobara, jednoho z takzvaných narcos. Vzhledem k tomu, že jsem nedávno shodou okolností viděl i film Escobar (mimochodem, podle mě mnohem lepší, než jak naznačuje hodnocení na ČSFD), který se s dějem Narcos v mnohém shoduje, je Escobarův příběh vykreslen poměrně autenticky. Přesto je třeba mít na paměti – a autoři sami to na začátku každého dílu připomínají – že Narcos je dramatizace, nikoliv dokument. Ledacos tak může být více či méně změněno či zcela vymyšleno pro potřeby plynulejšího a dramatičtějšího vyprávění. Nelze ovšem říct co, protože Narcos je doplněn autentickými dobovými záběry, které na děj seriálu přímo navazují, a produkce si dala tu práci, že vybrala i typově podobné herce, stejně je oblékla a v některých záběrech dokonce i stejně naaranžovala (nejlépe je to vidět snímku zabitého Escobara, nahoře je záběr ze seriálu, dole autentická fotografie). Hranice mezi realitou a fikcí je tak pro někoho, kdo není odborník na Kolumbii obecně a Escobara zvláště, v podstatě nepoznatelná.

Nutno uznat, že postava samotného Escobara je do značné míry fascinující, protože je vykreslen jako nenápadný strejda s bříškem, který si ikonickým gestem neustále popotahuje špatně padnoucí džíny, a vedle svých sicariů vypadá vyloženě banálně. A až na pár amoků se tak vlastně i chová. Brutální mafián, který má na rukou krve stovek lidí jenom v Kolumbii (mrtvé narkomany a oběti potřebou získat peníze na dávku indukované kriminality v USA, kam Medelínský kartel dodával většinu svého kokainu, nepočítám, protože ani seriál tento aspekt obchodu s drogami neřeší), tak často působí skoro až sympaticky. Přitom nelze říct, že by se ho tvůrci snažili malovat v lepším světle, nebo ho dokonce chtěli heroizovat. V tomto směru se Narcos hodně podobají italské Gomoře, u níž jsem pozoroval stejný efekt, pravděpodobně daný tím, že sledujeme hlavního antihrdinu nejenom v okamžicích, kdy vydává rozkazy k vraždám a teroru, nebo sám brutálně vraždí ty, kteří se mu znelíbili, ale i během ostatních fází jeho života, kterých je ostatně většina, kdy se stará o rodinu, vede obchodní jednání, chodí za ženskými, baví se s přáteli etc. Vzniká tak něco na způsob Stockholmského syndromu, před kterým se musí mít divák stále na pozoru, protože týpek jako Escobar si prostě sympatie a respekt zasloužit nesmí, bez ohledu na to, že existují i další šmejdi, jako je on, a možná i větší.

S již zmiňovanou Gomorou existují i další paralely, dané zřejmě tím, že zločinecké struktury fungují všude na světě podobně, a to je například „konfederační“ organizace kartelu, který sestává z jednotlivých zločineckých klanů (rodin, místních partiček), které sice spolupracují, ale jejich spolupráce je do značné míry vynucená výhodností na straně jedné a brutalitou kápa na straně druhé. To je ostatně nakonec i příčina Escobarova pádu, který dokáže úspěšně vzdorovat kolumbijskému státu i jeho americkým spojencům a vaz mu zlomí až ztráta loajality hlavy jednoho z klanů kartelu, které v návalu vzteku zavraždí manžela. Nebýt touhy po pomstě a z ní pramenící zrady, nebyl by Escobarův pád zřejmě tak rychlý a definitivní, pokud by vůbec padl. Svoji roli v jeho pádu ovšem sehrála i ochota státních aktérů – a zde zejména USA – vypustit z kolumbijské džungle do měst fašistické bojůvky doposavad vraždící komunistické povstalce a nachomýtnuvší se vesničany a nechat je vraždit Escobarovi kumpány i příbuzné a ještě je při tom aktivně podporovat, samozřejmě bez ohledu na brutalitu jejich metod, který si v ničem nezadá s těmi Escobarovými, i bez ohledu na „kolaterální ztráty“ mezi civilním obyvatelstvem. Pozice americké DEA v Kolumbii je vůbec zajímavá, protože to vypadá, jako kdyby měla volnou ruku ve vyšetřování a zatýkání Kolumbijců i úkolování kolumbijských bezpečnostních složek, což ale nikdo neřeší ani nevysvětluje. Jediné, co se řeší, je případné vydávání kolumbijských občanů do USA, či přímá vojenská intervence strýčka Sama, který už by byla na Kolumbijce příliš.

Za mě nejodpudivější postavy ovšem nejsou Escobar a jeho horda profesionálních vrahů. ale Escobarova matka a důstojník CIA. Matka tím, jak stále omlouvá Escobarovy zločiny a už jeho uvěznění (navíc ve vlastním fešáckém kriminále) považuje za do nebe volající nespravedlnost, natožpak jeho likvidaci bezpečnostními složkami. A důstojník CIA tím, jak ochotně zásobuje zbraněmi i informace zmíněné fašistické bojůvky i konkurenční kartel z Cali, v nichž si pěstuje vehikl proti komunistickým povstalcům, takže zatímco Escobar jde ke dnu, dovoz kokainu do USA utěšeně roste. A tady je ještě jedna paralela s Gomorou: náznaky toho, že vedle takřka démonických hlavních antihrdinů existují i další, mnohem bohatší, mocnější i démoničtější, kteří jsou ale zároveň mnohem uhlazenější, s lepším původem i lepšími kontakty, jen o nich nelze mnoho říct, protože nejsou tak na očích.

Aspektem, který Narcos neřeší vůbec, přitom je pro pochopení Escobara i situace v Kolumbii zřejmě zásadní, je Escobarova podpora mezi chudinou z Medelínu. Podle všeho to totiž není jen tím, že pro ně Escobar stavěl domy, kostely i fotbalová hřiště, čímž pro ně udělal zjevně tisíckrát víc, než vláda (sám se prohlašoval za medelínského Robina Hooda), ani tím, že byl jeden z nich. (Jak sám o sobě jednou prohlásil: „Já nejsem boháč – já jsem chudák s prachama.“ A že těch prachů měl. Milióny, možná i miliardy dolarů na hotovosti, zakopané v tajných skrýších po celé Kolumbii, které mu ovšem nakonec byly k ničemu.) Podle všeho za tím muselo být něco dalšího: útisk ze strany vlády vůči chudým či lhostejnost k jejich problémům, co vedlo chudé z Medelínu k tomu, že byli loajálnější spíš s drogovým bossem, než se spravedlností. A nebýt bombových útoků, včetně jednoho na letadlo, zřejmě by měl Escobar podporu velké části kolumbijské populace. Tato sociálně-kritická dimenze kolumbijské reality ovšem v seriálu není, stejně jako její již zmiňovaný protějšek z drogové scény USA. Ale asi to nelze považovat za nedostatek, protože výsledný tvar by pak byl příliš rozplizlý, zatímco takto je velmi dobře srozumitelný a vypointovaný.

Narcos je dobrá podívaná, dokonce víc než podívaná, ale také nebezpečná podívaná, protože snadno může vést ke vzniku sympatií s někým, kdo si je nezaslouží, bez ohledu na to, že jiní si je nezaslouží ještě méně.

Toman


Celkem se zájmem jsem se tuto a minulou neděli podíval na naší vaší ČT na televizní verzi filmu Toman, slovy distributorské anotace: „příběh rozporuplné osoby Zdeňka Tomana, šéfa naší zahraniční rozvědky, který významně ovlivnil vývoj v poválečném Československu, bezskrupulózního obchodníka s obrovskou mocí a zásadním úkolem. Sehnat peníze, které komunistům vyhrají volby. A Toman peníze sehnat uměl. Pro sebe, pro rodinu i pro stranu. Šmelina, vydírání, kasírování válečných zločinců i jejich obětí. Neštítil se ničeho. Cena, kterou za svou kariéru zaplatil on i jeho blízcí, byla pak vysoká. Film odkrývá období tzv. třetí republiky, temné roky 1945 – 48, a příběh člověka, o kterém se nikdy nemluvilo.“

Anotace je poměrně výstižná, takže se zaměřím jen na to, co mě zaujalo. Nejprve pochvala: dobrá kamera, dobrá výprava, vesměs solidní herecké výkony (nejslabší party předvedly role prvoplánových záporáků), zajímavé téma. A teď výhrady: zbytečně rozvleklé, některé scény byly zcela zbytečné a s vyprávěným příběhem neměly žádnou zvláštní souvislost a nikam ho neposouvaly. Zejména to bestiální násilí vyšetřovatelů (jakých? z jakého útvaru? kdo je poslal?, měli jen zastrašit?) nebo epizoda kolem smrti Jana Masaryka. Ze všeho nejvíc to na mě působila jako snaha za každou cenu využít platformu příběhu z let těsně po válce až k Vítězném únoru k přihřívání antikomunistické polívčičky, což je ovšem něco, co z filmu samotného nijak zvlášť nevyplývá a bez externí znalosti kontextu nemůže fungovat. Zbytečně to tak kazí jinak celkem povedený snímek. Zajímavé je, že jako nejkladnější postava nakonec vyjde samotný Toman, zatímco všichni okolo, včetně Masaryka či Američanů příliš sympatií nevzbuzují. Trochu mě mátlo neustálé označování všech postav štítky se jménem a funkcí či vztahem k ústřední postavě, což vyvolává dojem až dokumentárně-dramatického pojetí. Co je ale historická realita a co fikce nemá divák z filmu šanci zjistit. Z mého pohledu zůstaly trestuhodně nevyužity některé motivy, zejména ty kolem vzniku státu Izrael, či úrovně zásobování v ČSR versus v Británii. Rozhodně bych dal přednost hlubší historické exkurzi tímto směrem před etudou na téma hnusná padesátá léta (která navíc ve filmu ještě ani nezačala).

Toman sice nevyužil veškerý potenciál, který látka skýtala, ale v kontextu české filmové a televizní tvorby rozhodně patří k tomu lepšímu, podobně jako starší snímek Ve stínu. Možná je to tím, že 50. léta 20. století nabízejí dostatek nosných námětů a přitom už je možné k nim zaujmout i jiný přístup, než čistě pietní či propagandistický.

Černobyl


Každý koukal Černobyl, i já jsem koukal na Černobyl, seriál z produkce HBO (viz též ČSFD). Ovšem nebyl bych to já, kdybych neviděl něco úplně jiného, než viděli všichni ostatní. Takže zatímco všichni ostatní (všichni = všichni ti, jejichž reakce jsem zaregistroval, abyste mě nechytali za slovíčko) viděli kýžený obraz typicky ruské neschopnosti, zaostalosti a lhostejnosti k pravdě i lidským životům (vrcholící výkřikem „Ještě někdo chce po shlédnutí Černobylu, aby u nás Rusové stavěli jaderný reaktor?“), já jsem viděl, jak se Rusové s enormním úsilím a nasazením snažili vyřešit – a nakonec vyřešili! – monstrózní problém, který zkraje podcenili (ale i kdyby nepodcenili, nebylo nic, co mohli udělat, aby následky byly výrazně mírnější), problém, který způsobili konkrétní lidé jednáním, na kterém nebylo nic specificky ruského.

Primární příčinou jaderného havárie v totiž Černobylu nebyly chyby v konstrukci reaktoru RBMK a jejich utajování, jak se snaží explicitně sugerovat Černobyl, ale kombinace ambicí, arogance, manažerského selhání a nekompetence, umocněná tlakem na plnění plánu (KPI, jak říkáme dnes). Je snad něco z toho typicky ruské? Je něco z toho typicky socialistické? Opravdu se nikdo z nás s ničím takovým, jen s méně nápadnými následky, nikdy na kapitalistickém západě nesetkal? A co teprve důvod pro zvolenou konstrukci reaktoru, že je to levné. Je snad něco výsostněji kapitalistického, než tlak na snižování nákladů i za cenu zvyšování rizik? Obviňovat z černobylské katastrofy ruskou mentalitu a sovětský systém je hloupé a nebezpečné nalhávání si, že u nás nic takového stát nemůže. Protože ono může, viz padající letadla od boeingů či zřícený most v Janově. Má-li být Černobyl něčeho mementem, pak mementem toho, že technika je dobrý sluha, ale zlý pán, a že i mírové a civilní technologie se v rukou ambiciózních psychopatických manažerů stávají zbraní hromadného ničení. I kdyby to měly být „jen“ finanční deriváty.

A liknavá reakce a neochota evakuovat Pripjať? Po bitvě je každý generál, jenže evakuace celého města, to je hodně nákladný a razantní zásah do životů lidí. Tak proč se do něj pouště kvůli požáru v elektrárně, byť je jaderná? Výbuch reaktoru byl totiž něco tak nemyslitelného, že trvalo dlouho, než si lidé připustili, že se skutečně stalo to, co se stát nemohlo. V naprosté většině případů se nic nejí tak horké, jak se to uvaří, bohužel, Černobyl byla jedna z těch vzácných výjimek, kdy realita byla o řád teplejší, teoretická příprava.

Za sebe mohu jen zopakovat to, co jsem říkal již mnohokrát: Havárie v Černobylu není argumentem proti jaderné energetice, ale pro nic. I v případě konstrukčně špatného reaktoru RBMK trvalo mnoho hodin soustředěného úsilí obsluhy a ignorování předpisů, než se podařilo reaktor destabilizovat tak, aby se změnil v jadernou bombu a vybuchl. Stejně může obsluha kdekoliv na světě způsobit havárii v jakémkoliv průmyslovém odvětví. Kvůli havárii v Bhópálu také nechceme utlumit chemický průmysl, přitom její příčiny jsou – či naopak nejsou – úplně stejně systémové, jako v případě Černobylu.

Ale zpět k seriálu. Černobyl je opět po řemeslně-formální stránce perfektně zvládnutý a co se týká vizuální stránky, tak ta je prostě úchvatná (atmosféra, barvy, rekvizity), a to včetně takového detailu, že všechny nápisy jsou v azbuce. K dokonalosti chybí už jen to, aby postavy mluvily rusky. Asi nejkontroverznější moment, kterým je zcela fiktivní postava běloruské jaderné fyzičky Chomjukové (ostatní postavy jsou autentické a to do té míry, že jsou fyzicky podobné svým reálným předobrazům!), je přitom na konci vysvětlena tak, že je zcela přijatelná. A zde je vhodný okamžik zdůraznit to, čeho si sice někteří všimli, ale mnohým, jako by to nedocházelo: Černobyl není dokument, ani dokumentární rekonstrukce, Černobyl je dramatizace.

Pětidílná dramatizace, jejíž první čtyři díly jsou vynikající, pátý však o poznání slabší, a to proto, že je nejzpolitizovanější. Jednání postav najednou přestává být přesvědčivé, nastupuje patos (ovšem amerického, nikoliv ruského typu), soudní proces s obviněnými pracovníky elektrárny působí nevěrohodně (nejsem žádný harcovník po soudech, ale takhle si soud nepředstavuji, ani kdyby to měl být politický monstrproces v sovětském Rusku) a konečné poselství, že kruciální příčinou, která za katastrofou stojí, a kterou se stát snaží ututlat, je lež o reaktorech RBMK, aby prestiž sovětského jaderného průmyslu, je možná v souladu s realitou, ale v rozporu se vším, co se v seriálu stalo a bylo řečeno před tím. Tím neříkám, že by sovětský systém neměl také dost svého másla na hlavě, ty reaktory skutečně mohly být opravené již dávno, a věřím i autentičnosti toho, že „to nemusíte vědět, stačí, že to víme my, prostě poslouchejte“, takže spousta lidí při odstraňování následků pracovala naslepo. Ale i kdyby to všechno byla pravda, tato politická část je stylově natolik jiná, že se ke zbytku tak úplně hodí a zbytečně ho degraduje. Přitom si ale nemyslím, že by se ze strany tvůrců jednalo o politický aktivismus, spíš to na mě působí dojmem, že chtěli dílo nějak uzavřít tak, aby byly příčiny výbuchu vysvětlené a dílo aby bylo pro západního diváka srozumitelné, tj. dodat figury a motivy, které zná ze západní tvorby.

Temný případ S3


Když už jsem recenzoval první i druhou řadu, přidám recenzi i té třetí, možná nejoriginálnější. I tentokrát se děj odehrává v odstrčené Americe chudých, tentokrát kdesi v Arkansasu. Už to ale není jedno vyšetřování, ale hned tři vyšetřování jednoho případu v odstupu několika desítek let, respektive vyšetřování, jeho revize stejným týmem po letech, když se objeví nové důkazy, a snaha stejných policistů, teď starců dávno v důchodu, o konečné nalezení pravdy po dalších dvaceti letech, když se o případ začnou zajímat novináři. Vyprávění, i když není lineární a všechny časové roviny se prolínají, ale není žádný lartpourlartismus, kdy by tvůrčím záměrem bylo diváka zmást, zde je všechno krásně přehledné, a to i díky výrazné změně vzhledu hlavních postav v důsledků stárnutí (hluboce smekám před maskéry).

V třetí řadě Temného případu je kriminální zápletka ještě více než v těch předchozích jen platformou pro samotný příběh hlavních postav, jejich vývoj, konflikty i katarze. Dokonce se nakonec ukáže, že původní zločin nebyl zase až tak temný a monstrózní, jak se od začátku jeví, a že konspirace, která se jako jeho logická součást – i v důsledku organického odkazu na první řadu – přímo nabízí, se nekoná. Ano, dojde k několika vraždám, jejich cílem je zabránit odhalení pravdy, ale není vůbec jasné, co bylo na prapůvodní události, o níž lze prohlásit, že byla víc nehodou, než zločinem, tak nebezpečného, že bylo třeba kvůli jejímu utajení zabíjet?

Třetí řada Temného případu je opět mistrovsky řemeslně zpracovaná, navíc je ale originální, rafinovaná, nikoliv však vyumělkovaná a popírá řadu žánrových klišé. Svým způsobem nabízí i nenásilní filosofický přesah, když nastoluje otázku predestinace situace, když ukazuje, jak jediný chybějící detail může zásadně změnit pohled na situace, nebo jak se odstupem času to, co bylo prve samozřejmé, může najednou podstatně jinak. Práce detektiva není jednoduchá a detektiv může být stokrát poctivý a nadšený, chyby i kompromisy stejně nakonec udělá každý.

Most!?


Dokoukal jsem Most! Ano, díval jsem se. Dívali se všichni, tak jsem se díval také, abych o nic nepřišel. Proč předstírat, že jsem se nedival? Stejně by to každý chápal jen jako lacinou pózu. Díval jsem a nemůžu říct, že by se mi Most! vůbec nelíbil. Svým způsobem se mi i docela líbil. A nejspíš by se mi líbil mnohem víc, kdybych z toho hypu kolem neměl pocit, že si mi líbit musí.

Pokračovat ve čtení „Most!?“

Rédl


Můj despekt k původní české audiovizuální tvorbě vede k tomu, že se snad na žádný český seriál nedívám při premiéře, ale až s odstupem času z archivu, když na základě ohlasů těch odvážnějších usoudím, že by to mohlo stát za to. Nejinak tomu bylo i se seriálem České televize Rédl, ke kterému jsem navíc cítil o to větší skepsi, že v něm mělo jít o Rusko a StB a co jsem tak zachytil některé recenze, tak měl končit moralizujícím poselstvím o tom, že staré struktury stále existují a vládnou. Jestli to v Rédlovi někdo viděl, protože to viděl chtěl, prosím, ale já to neviděl. Co jsem viděl já byl velmi dobře natočený, a co do námětu a zpracování velmi originální seriál.

Předně je třeba vyzvednou režii Jana Hřebejka (ano, toho angažovaného pitomce), který od blábolivě-diletantského Místa zločinu Plzeň ušel opravdu dlouho cestu správným směrem. Rédl má hlavu a patu, postavy jsou dobře vyprofilované, jejich jednání dává smysl, celá série, jakkoliv mohla být o něco kratší, má napětí i spád, a občasné renoncy jdou podle mě vrub finálnímu střihu. Největší slabinou příběhu nakonec zůstává homosexualita ústřední postavy, která působí poněkud samoúčelně, či přímo genderově angažovaně, protože z pohledu příběhu nemá žádný valný význam, nikom ho neposouvá a nejsou s ní svázány žádné zásadní peripetie a komplikace.

Čím je tedy Rédl tak originální? (Pokud se nechcete o záplete dočíst příliš mnoho, tak tady číst přestaňte, i když hlavní kontury příběhu jsou celkem jasné hned zkraje prvního dílu a těžiště Rédla leží v něčem jiném, než je odhalování neznámého.) Především tím, že nemá happyend. Žádná katarze se nekoná, zůstane jen spousta mrtvých – včetně samosté ústřední postavy por. Rédla – pachuť a spokojení šíbři, kteří si to dobře ošéfovali. Nedá se ovšem napsat, že by dobro prohrálo a zlo zvítězilo, protože v celém díle není vlastně jediná kladná postava. A to ani samotný Rédl, se kterým jsem alespoň já sympatizovat nedokázal. Sice chce přijít na kloub tomu, proč musel umřít jeden mladý kluk a kam až sahají chapadla chobotnice obchodníků se zbraněmi, ale chová se tak, že si sympatie nezíská. I to, co by v jiném podání mohlo působit jako sympatická revolta, u Rédla působí jako nesolidnost, nezodpovědnost a arogance.

Originální je i Rédlova profese, protože to není ani detektiv, ani policajt, ani novinář, jak už to tak v podobných dílech bývá, ale vojenský prokurátor, což je funkce dnes již neexistují, Rédl se ovšem odehrává během pár dní na konci roku 1992, těsně před rozpadem Československa, kdy vojenští prokurátoři i soudci ještě existovali. Že je Rédl vojenský prokurátor ovšem není samoúčelné, protože je to chytrý způsob, jak může být ve styku s gen. Ferencem, významným představitelem mocenských struktur minulého režimu, toho času ve vyšetřovací vazbě, jehož reálným předobrazem byl podle všeho generál StB Lorenc.

A konečně nápaditá je i zápletka, která se točí kolem sofistikovaných krádeží zbraní a munice z ruských vojenských transportů, kterými se vracela ruská vojska z NDR přes ČSFR zpět do Ruska tím způsobem, že v Čierne nad Tisou prostě z každého vlaku zůstalo pár vagónů, které cíleně nebyly v evidenci. Vše vymyslel a zorganizoval (bývalý?) pracovník jednoho z PZO Milec. (Podobnost se současným panem premiérem je jistě jen náhodná, někde by se ale nějaký ten ctihodný milionář, jehož podobnost už náhodná nebude, jistě našel.) A možná i leckteré další figury by se daly ztotožnit, tak uvěřitelný syžet je. A přitom rozhodně nejde o žádnou protiruskou či antikomunistickou agitku, to jen doba, do které je zasazen, byla pro podobná alotria jako stvořená.

A jak v tom všem figuruje StB? Tak, že právě bývalí estébáci jsou ti šíbři, kteří se na obchod s ruskými zbraněmi bez skrupulí napojí, i když by ho mohli snadno zarazit, protože část z nich pořád pracuje v tajných službách i v novém režimu. Jestli tedy plyne z Rédla nějaké ponaučení, tak snad jedině to, že když ze dne na den vyhodíte všehoschopné i prostě schopné agenty, tak se vám to vrátí, protože když jsou mladí, ambiciózní a nic jiného, než špinavou práci neumí, tak je začnou dělat proti vám, i když jinak by ji rádi dělali i pro vás.

Za zmínku stojí i Ondřej Sokol v titulní roli, který v Rédlovi není ten vyhořelý moderátor komerční televize, a i když jeho postava životní energií právě nesrší, je komplexní a přesvědčivá.

Pokud jste dočetli až sem, tak jste opravu přečetli recenzi, ve které jsem pochválil Českou televizi za dílo, ve kterém exponenti minulého režimu nejsou hodní kluci. Ale co mám dělat, když Rédl je fakt dobrá práce?

Labyrint II


Protože se mi první Labyrint líbil, na jeho volné pokračování Labyrint II jsem se těšil – a o to více jsem byl zklamán. Značka prostě sama o sobě kvalitu nezaručí. Labyrint II je takový Antilabyrint, to špatné z první série si nechal a zdůraznil a nic nového nepřidal. Pokud první Labyrint ke konci ztrácel dech, Labyrint II byl dýchavičný od začátku a konci už jen bezmocně chroptěl. Snad kdyby byl zhuštěn do dvou tří dílů, tak by to šlo, ale v sedmi byl vyloženě rozplizlý (sic!); z těch sedmi jsem viděl jen šest a nemám pocit, že by mi ten jeden nějak chyběl, že by mi v něm něco podstatného uteklo. Kulhá i příběh, laděný opět do historizujícího mysteriózna. Je vyumělkovaný, překombinovaný a na konci musí být polopaticky vysvětlen, protože z jednání postav a dosavadního průběhu děje se zápletka nedá ani vytušit. Nejpovedenější jsou nakonec zbytné vedlejší postavy a linie (lobbista Kříž a týpek z motorestu). Labyrint II se prostě nepovedl. Či lépe řečeno: odpovídá českým standardům, což je, zejména ve srovnání s „jedničkou“, nedostatečné.

Pustina


Pustina (ČSFD) je chválená a oceňovaná česká detektivní série a já musím uznat, že právem. Pokud jsem před časem vysoce hodnotil Labyrint, tak Pustina je o třídu možná dvě lepší, zejména proto, že je civilní, naprosto logická a konzistentní a zcela se obejde bez jakéhokoliv mysteriózna. Pokud bych hledal něco, co Pustině vytknout, tak jedině že by mohla být o díl kratší a některé vedlejší dějové linie nemusely být sledovány tak důkladně, je ovšem otázka, jestli tomu tak je proto, aby byla dodržena nasmlouvaní stopáž, nebo proto, aby diváka udržovaly v napětí a záměrně ho mátly; skoro se přikláním k druhé možnosti.

Pokračovat ve čtení „Pustina“