Černobyl


Každý koukal Černobyl, i já jsem koukal na Černobyl, seriál z produkce HBO (viz též ČSFD). Ovšem nebyl bych to já, kdybych neviděl něco úplně jiného, než viděli všichni ostatní. Takže zatímco všichni ostatní (všichni = všichni ti, jejichž reakce jsem zaregistroval, abyste mě nechytali za slovíčko) viděli kýžený obraz typicky ruské neschopnosti, zaostalosti a lhostejnosti k pravdě i lidským životům (vrcholící výkřikem „Ještě někdo chce po shlédnutí Černobylu, aby u nás Rusové stavěli jaderný reaktor?“), já jsem viděl, jak se Rusové s enormním úsilím a nasazením snažili vyřešit – a nakonec vyřešili! – monstrózní problém, který zkraje podcenili (ale i kdyby nepodcenili, nebylo nic, co mohli udělat, aby následky byly výrazně mírnější), problém, který způsobili konkrétní lidé jednáním, na kterém nebylo nic specificky ruského.

Primární příčinou jaderného havárie v totiž Černobylu nebyly chyby v konstrukci reaktoru RBMK a jejich utajování, jak se snaží explicitně sugerovat Černobyl, ale kombinace ambicí, arogance, manažerského selhání a nekompetence, umocněná tlakem na plnění plánu (KPI, jak říkáme dnes). Je snad něco z toho typicky ruské? Je něco z toho typicky socialistické? Opravdu se nikdo z nás s ničím takovým, jen s méně nápadnými následky, nikdy na kapitalistickém západě nesetkal? A co teprve důvod pro zvolenou konstrukci reaktoru, že je to levné. Je snad něco výsostněji kapitalistického, než tlak na snižování nákladů i za cenu zvyšování rizik? Obviňovat z černobylské katastrofy ruskou mentalitu a sovětský systém je hloupé a nebezpečné nalhávání si, že u nás nic takového stát nemůže. Protože ono může, viz padající letadla od boeingů či zřícený most v Janově. Má-li být Černobyl něčeho mementem, pak mementem toho, že technika je dobrý sluha, ale zlý pán, a že i mírové a civilní technologie se v rukou ambiciózních psychopatických manažerů stávají zbraní hromadného ničení. I kdyby to měly být „jen“ finanční deriváty.

A liknavá reakce a neochota evakuovat Pripjať? Po bitvě je každý generál, jenže evakuace celého města, to je hodně nákladný a razantní zásah do životů lidí. Tak proč se do něj pouště kvůli požáru v elektrárně, byť je jaderná? Výbuch reaktoru byl totiž něco tak nemyslitelného, že trvalo dlouho, než si lidé připustili, že se skutečně stalo to, co se stát nemohlo. V naprosté většině případů se nic nejí tak horké, jak se to uvaří, bohužel, Černobyl byla jedna z těch vzácných výjimek, kdy realita byla o řád teplejší, teoretická příprava.

Za sebe mohu jen zopakovat to, co jsem říkal již mnohokrát: Havárie v Černobylu není argumentem proti jaderné energetice, ale pro nic. I v případě konstrukčně špatného reaktoru RBMK trvalo mnoho hodin soustředěného úsilí obsluhy a ignorování předpisů, než se podařilo reaktor destabilizovat tak, aby se změnil v jadernou bombu a vybuchl. Stejně může obsluha kdekoliv na světě způsobit havárii v jakémkoliv průmyslovém odvětví. Kvůli havárii v Bhópálu také nechceme utlumit chemický průmysl, přitom její příčiny jsou – či naopak nejsou – úplně stejně systémové, jako v případě Černobylu.

Ale zpět k seriálu. Černobyl je opět po řemeslně-formální stránce perfektně zvládnutý a co se týká vizuální stránky, tak ta je prostě úchvatná (atmosféra, barvy, rekvizity), a to včetně takového detailu, že všechny nápisy jsou v azbuce. K dokonalosti chybí už jen to, aby postavy mluvily rusky. Asi nejkontroverznější moment, kterým je zcela fiktivní postava běloruské jaderné fyzičky Chomjukové (ostatní postavy jsou autentické a to do té míry, že jsou fyzicky podobné svým reálným předobrazům!), je přitom na konci vysvětlena tak, že je zcela přijatelná. A zde je vhodný okamžik zdůraznit to, čeho si sice někteří všimli, ale mnohým, jako by to nedocházelo: Černobyl není dokument, ani dokumentární rekonstrukce, Černobyl je dramatizace.

Pětidílná dramatizace, jejíž první čtyři díly jsou vynikající, pátý však o poznání slabší, a to proto, že je nejzpolitizovanější. Jednání postav najednou přestává být přesvědčivé, nastupuje patos (ovšem amerického, nikoliv ruského typu), soudní proces s obviněnými pracovníky elektrárny působí nevěrohodně (nejsem žádný harcovník po soudech, ale takhle si soud nepředstavuji, ani kdyby to měl být politický monstrproces v sovětském Rusku) a konečné poselství, že kruciální příčinou, která za katastrofou stojí, a kterou se stát snaží ututlat, je lež o reaktorech RBMK, aby prestiž sovětského jaderného průmyslu, je možná v souladu s realitou, ale v rozporu se vším, co se v seriálu stalo a bylo řečeno před tím. Tím neříkám, že by sovětský systém neměl také dost svého másla na hlavě, ty reaktory skutečně mohly být opravené již dávno, a věřím i autentičnosti toho, že „to nemusíte vědět, stačí, že to víme my, prostě poslouchejte“, takže spousta lidí při odstraňování následků pracovala naslepo. Ale i kdyby to všechno byla pravda, tato politická část je stylově natolik jiná, že se ke zbytku tak úplně hodí a zbytečně ho degraduje. Přitom si ale nemyslím, že by se ze strany tvůrců jednalo o politický aktivismus, spíš to na mě působí dojmem, že chtěli dílo nějak uzavřít tak, aby byly příčiny výbuchu vysvětlené a dílo aby bylo pro západního diváka srozumitelné, tj. dodat figury a motivy, které zná ze západní tvorby.

Reklamy

Temný případ S3


Když už jsem recenzoval první i druhou řadu, přidám recenzi i té třetí, možná nejoriginálnější. I tentokrát se děj odehrává v odstrčené Americe chudých, tentokrát kdesi v Arkansasu. Už to ale není jedno vyšetřování, ale hned tři vyšetřování jednoho případu v odstupu několika desítek let, respektive vyšetřování, jeho revize stejným týmem po letech, když se objeví nové důkazy, a snaha stejných policistů, teď starců dávno v důchodu, o konečné nalezení pravdy po dalších dvaceti letech, když se o případ začnou zajímat novináři. Vyprávění, i když není lineární a všechny časové roviny se prolínají, ale není žádný lartpourlartismus, kdy by tvůrčím záměrem bylo diváka zmást, zde je všechno krásně přehledné, a to i díky výrazné změně vzhledu hlavních postav v důsledků stárnutí (hluboce smekám před maskéry).

V třetí řadě Temného případu je kriminální zápletka ještě více než v těch předchozích jen platformou pro samotný příběh hlavních postav, jejich vývoj, konflikty i katarze. Dokonce se nakonec ukáže, že původní zločin nebyl zase až tak temný a monstrózní, jak se od začátku jeví, a že konspirace, která se jako jeho logická součást – i v důsledku organického odkazu na první řadu – přímo nabízí, se nekoná. Ano, dojde k několika vraždám, jejich cílem je zabránit odhalení pravdy, ale není vůbec jasné, co bylo na prapůvodní události, o níž lze prohlásit, že byla víc nehodou, než zločinem, tak nebezpečného, že bylo třeba kvůli jejímu utajení zabíjet?

Třetí řada Temného případu je opět mistrovsky řemeslně zpracovaná, navíc je ale originální, rafinovaná, nikoliv však vyumělkovaná a popírá řadu žánrových klišé. Svým způsobem nabízí i nenásilní filosofický přesah, když nastoluje otázku predestinace situace, když ukazuje, jak jediný chybějící detail může zásadně změnit pohled na situace, nebo jak se odstupem času to, co bylo prve samozřejmé, může najednou podstatně jinak. Práce detektiva není jednoduchá a detektiv může být stokrát poctivý a nadšený, chyby i kompromisy stejně nakonec udělá každý.

Most!?


Dokoukal jsem Most! Ano, díval jsem se. Dívali se všichni, tak jsem se díval také, abych o nic nepřišel. Proč předstírat, že jsem se nedival? Stejně by to každý chápal jen jako lacinou pózu. Díval jsem a nemůžu říct, že by se mi Most! vůbec nelíbil. Svým způsobem se mi i docela líbil. A nejspíš by se mi líbil mnohem víc, kdybych z toho hypu kolem neměl pocit, že si mi líbit musí.

Continue reading „Most!?“

Rédl


Můj despekt k původní české audiovizuální tvorbě vede k tomu, že se snad na žádný český seriál nedívám při premiéře, ale až s odstupem času z archivu, když na základě ohlasů těch odvážnějších usoudím, že by to mohlo stát za to. Nejinak tomu bylo i se seriálem České televize Rédl, ke kterému jsem navíc cítil o to větší skepsi, že v něm mělo jít o Rusko a StB a co jsem tak zachytil některé recenze, tak měl končit moralizujícím poselstvím o tom, že staré struktury stále existují a vládnou. Jestli to v Rédlovi někdo viděl, protože to viděl chtěl, prosím, ale já to neviděl. Co jsem viděl já byl velmi dobře natočený, a co do námětu a zpracování velmi originální seriál.

Předně je třeba vyzvednou režii Jana Hřebejka (ano, toho angažovaného pitomce), který od blábolivě-diletantského Místa zločinu Plzeň ušel opravdu dlouho cestu správným směrem. Rédl má hlavu a patu, postavy jsou dobře vyprofilované, jejich jednání dává smysl, celá série, jakkoliv mohla být o něco kratší, má napětí i spád, a občasné renoncy jdou podle mě vrub finálnímu střihu. Největší slabinou příběhu nakonec zůstává homosexualita ústřední postavy, která působí poněkud samoúčelně, či přímo genderově angažovaně, protože z pohledu příběhu nemá žádný valný význam, nikom ho neposouvá a nejsou s ní svázány žádné zásadní peripetie a komplikace.

Čím je tedy Rédl tak originální? (Pokud se nechcete o záplete dočíst příliš mnoho, tak tady číst přestaňte, i když hlavní kontury příběhu jsou celkem jasné hned zkraje prvního dílu a těžiště Rédla leží v něčem jiném, než je odhalování neznámého.) Především tím, že nemá happyend. Žádná katarze se nekoná, zůstane jen spousta mrtvých – včetně samosté ústřední postavy por. Rédla – pachuť a spokojení šíbři, kteří si to dobře ošéfovali. Nedá se ovšem napsat, že by dobro prohrálo a zlo zvítězilo, protože v celém díle není vlastně jediná kladná postava. A to ani samotný Rédl, se kterým jsem alespoň já sympatizovat nedokázal. Sice chce přijít na kloub tomu, proč musel umřít jeden mladý kluk a kam až sahají chapadla chobotnice obchodníků se zbraněmi, ale chová se tak, že si sympatie nezíská. I to, co by v jiném podání mohlo působit jako sympatická revolta, u Rédla působí jako nesolidnost, nezodpovědnost a arogance.

Originální je i Rédlova profese, protože to není ani detektiv, ani policajt, ani novinář, jak už to tak v podobných dílech bývá, ale vojenský prokurátor, což je funkce dnes již neexistují, Rédl se ovšem odehrává během pár dní na konci roku 1992, těsně před rozpadem Československa, kdy vojenští prokurátoři i soudci ještě existovali. Že je Rédl vojenský prokurátor ovšem není samoúčelné, protože je to chytrý způsob, jak může být ve styku s gen. Ferencem, významným představitelem mocenských struktur minulého režimu, toho času ve vyšetřovací vazbě, jehož reálným předobrazem byl podle všeho generál StB Lorenc.

A konečně nápaditá je i zápletka, která se točí kolem sofistikovaných krádeží zbraní a munice z ruských vojenských transportů, kterými se vracela ruská vojska z NDR přes ČSFR zpět do Ruska tím způsobem, že v Čierne nad Tisou prostě z každého vlaku zůstalo pár vagónů, které cíleně nebyly v evidenci. Vše vymyslel a zorganizoval (bývalý?) pracovník jednoho z PZO Milec. (Podobnost se současným panem premiérem je jistě jen náhodná, někde by se ale nějaký ten ctihodný milionář, jehož podobnost už náhodná nebude, jistě našel.) A možná i leckteré další figury by se daly ztotožnit, tak uvěřitelný syžet je. A přitom rozhodně nejde o žádnou protiruskou či antikomunistickou agitku, to jen doba, do které je zasazen, byla pro podobná alotria jako stvořená.

A jak v tom všem figuruje StB? Tak, že právě bývalí estébáci jsou ti šíbři, kteří se na obchod s ruskými zbraněmi bez skrupulí napojí, i když by ho mohli snadno zarazit, protože část z nich pořád pracuje v tajných službách i v novém režimu. Jestli tedy plyne z Rédla nějaké ponaučení, tak snad jedině to, že když ze dne na den vyhodíte všehoschopné i prostě schopné agenty, tak se vám to vrátí, protože když jsou mladí, ambiciózní a nic jiného, než špinavou práci neumí, tak je začnou dělat proti vám, i když jinak by ji rádi dělali i pro vás.

Za zmínku stojí i Ondřej Sokol v titulní roli, který v Rédlovi není ten vyhořelý moderátor komerční televize, a i když jeho postava životní energií právě nesrší, je komplexní a přesvědčivá.

Pokud jste dočetli až sem, tak jste opravu přečetli recenzi, ve které jsem pochválil Českou televizi za dílo, ve kterém exponenti minulého režimu nejsou hodní kluci. Ale co mám dělat, když Rédl je fakt dobrá práce?

Labyrint II


Protože se mi první Labyrint líbil, na jeho volné pokračování Labyrint II jsem se těšil – a o to více jsem byl zklamán. Značka prostě sama o sobě kvalitu nezaručí. Labyrint II je takový Antilabyrint, to špatné z první série si nechal a zdůraznil a nic nového nepřidal. Pokud první Labyrint ke konci ztrácel dech, Labyrint II byl dýchavičný od začátku a konci už jen bezmocně chroptěl. Snad kdyby byl zhuštěn do dvou tří dílů, tak by to šlo, ale v sedmi byl vyloženě rozplizlý (sic!); z těch sedmi jsem viděl jen šest a nemám pocit, že by mi ten jeden nějak chyběl, že by mi v něm něco podstatného uteklo. Kulhá i příběh, laděný opět do historizujícího mysteriózna. Je vyumělkovaný, překombinovaný a na konci musí být polopaticky vysvětlen, protože z jednání postav a dosavadního průběhu děje se zápletka nedá ani vytušit. Nejpovedenější jsou nakonec zbytné vedlejší postavy a linie (lobbista Kříž a týpek z motorestu). Labyrint II se prostě nepovedl. Či lépe řečeno: odpovídá českým standardům, což je, zejména ve srovnání s „jedničkou“, nedostatečné.

Pustina


Pustina (ČSFD) je chválená a oceňovaná česká detektivní série a já musím uznat, že právem. Pokud jsem před časem vysoce hodnotil Labyrint, tak Pustina je o třídu možná dvě lepší, zejména proto, že je civilní, naprosto logická a konzistentní a zcela se obejde bez jakéhokoliv mysteriózna. Pokud bych hledal něco, co Pustině vytknout, tak jedině že by mohla být o díl kratší a některé vedlejší dějové linie nemusely být sledovány tak důkladně, je ovšem otázka, jestli tomu tak je proto, aby byla dodržena nasmlouvaní stopáž, nebo proto, aby diváka udržovaly v napětí a záměrně ho mátly; skoro se přikláním k druhé možnosti.

Continue reading „Pustina“

Bratrstvo neohrožených


Když už jsem na něj u Pacifiku narazil, tak jsem si řekl, že se na Bratrstvo neohrožených také podívám. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si u každého dílu říkal, že tohle jsem přece už viděl, až jsem si to nakonec řekl u všech. Viděl, ale žádný zvláštní dojem na mě Bratrstvo neudělalo, když jsem to zapomněl. A to přesto, že řemeslně je to opět velmi vydařený počin a vyprávění, až na drobné škobrtnutí někde ve dvou třetinách (asi jiný režisér, což by se dalo ověřit, ale nestojí mi to za to), odsýpá a drží pozornost. Jenže co naplat, když je to konvenční vyprávění konvenčního příběhu o amerických hrdinech v uniformách na druhé evropské frontě Druhé světové války. Příběhu až barvotiskového, ve kterém jsou všichni američtí vojáci chytří, ukáznění a stateční a srabi, blbci, vyčůránci a sadističtí maniaci úplně chybí. V tomto ohledu byl Pacifik lepší, protože méně prvoplánový a ukazující alespoň něco nového, co případnou prvoplánovost kompenzuje.

Schválně jsem se u Bratrstva zaměřil na zobrazení Němců a opravdu – jsou to lidé. Zlí, lhostejní, nebezpeční, ale pořád lidé, že až zběsilost některých Američanů vůči nim vypadá přepjatě a nespravedlivě. (Viz právě zobrazení Japonců v Pacifiku.)

V jistém směru ale může Bratrstvo korigovat i pohled na působení amerických vojáků v Evropě: minimálně pro prvosledové jednotky to až do jara 1945 nebyla žádná bezstarostná kovbojská jízda, byť se jejich ztráty se ztrátami Rudé armády samozřejmě nedají srovnávat.

 

Modré stíny


Na další z detektivních počinů ČT (poslední dobou je chrlí nějak ve velkém) Modré stíny jsem se původně ani nechtěl dívat s tím, že to bude určitě blbost, ale pak jsem narazil hned na dvě recenze, které o nich psaly v dobrém až výtečném, a tak jsem si řekl, že jim dám šanci. Popravdě řečeno, vyložená blbost to nebyla, přesto ale byla moje intuice blíž tomu, co jsem nakonec viděl, než ony recenze (škoda, že už nevím, které to byly, link by se teď hodil).

Continue reading „Modré stíny“

Největším nepřítelem policie je zákon


Jak jsem si první sérii Případů prvního oddělení pochvaloval (bohužel nezapsal), mimo jiné pro její realismus zdůrazňující minimum akce a maximum dřiny (vychodit, vysedět) policejní práce, tak z té druhé jsem, mírně řečeno, na rozpacích. Ne proto, že by se změnil styl, ale proto, že nahlédnutí pod pokličku policejní rutiny je ještě důslednější a jako samozřejmé a chvályhodné (sic!) se tu prezentuje obcházení a ignorování pravidel, kterými by se měla policie řídit. A to nemyslím byrokracii a výkaznictví, které zdržuje od práce i učitele, lékaře nebo podnikatele, ale takové „drobnosti“, jako jsou náležitosti sdělení obvinění, meze jurisdikce atp, o arogantním chování policistů ke „sprostým podezřelým nemluvě“. Je to krásně vidět na tom, jak kolektiv 1. oddělení nepřijme nováčka, který na dodržování pravidel trvá a začne ho brát až v okamžiku, kdy i on pod tlakem poleví.

Continue reading „Největším nepřítelem policie je zákon“

Zločin v Polné


Dramatické zpracování Hilsneriády je nepochybně potřebné a záslužné (přitom zatím chybělo, nebo jsem alespoň žádné nenašel) a dnes, kdy se hybnou silou společnosti opět stávají předsudky a nenávist, více než aktuální, Zločin v Polné však bohužel poněkud zaostal za tím, aby byl něco víc, než výplň dvou nedělních večerů. Dost pochybuji, že si z něj kdokoliv mohl odnést víc, než že Hilsner byl chudák nevinný, což je na Hilsneriádě ovšem to nejméně podstatné.

Continue reading „Zločin v Polné“