Rédl


Můj despekt k původní české audiovizuální tvorbě vede k tomu, že se snad na žádný český seriál nedívám při premiéře, ale až s odstupem času z archivu, když na základě ohlasů těch odvážnějších usoudím, že by to mohlo stát za to. Nejinak tomu bylo i se seriálem České televize Rédl, ke kterému jsem navíc cítil o to větší skepsi, že v něm mělo jít o Rusko a StB a co jsem tak zachytil některé recenze, tak měl končit moralizujícím poselstvím o tom, že staré struktury stále existují a vládnou. Jestli to v Rédlovi někdo viděl, protože to viděl chtěl, prosím, ale já to neviděl. Co jsem viděl já byl velmi dobře natočený, a co do námětu a zpracování velmi originální seriál.

Předně je třeba vyzvednou režii Jana Hřebejka (ano, toho angažovaného pitomce), který od blábolivě-diletantského Místa zločinu Plzeň ušel opravdu dlouho cestu správným směrem. Rédl má hlavu a patu, postavy jsou dobře vyprofilované, jejich jednání dává smysl, celá série, jakkoliv mohla být o něco kratší, má napětí i spád, a občasné renoncy jdou podle mě vrub finálnímu střihu. Největší slabinou příběhu nakonec zůstává homosexualita ústřední postavy, která působí poněkud samoúčelně, či přímo genderově angažovaně, protože z pohledu příběhu nemá žádný valný význam, nikom ho neposouvá a nejsou s ní svázány žádné zásadní peripetie a komplikace.

Čím je tedy Rédl tak originální? (Pokud se nechcete o záplete dočíst příliš mnoho, tak tady číst přestaňte, i když hlavní kontury příběhu jsou celkem jasné hned zkraje prvního dílu a těžiště Rédla leží v něčem jiném, než je odhalování neznámého.) Především tím, že nemá happyend. Žádná katarze se nekoná, zůstane jen spousta mrtvých – včetně samosté ústřední postavy por. Rédla – pachuť a spokojení šíbři, kteří si to dobře ošéfovali. Nedá se ovšem napsat, že by dobro prohrálo a zlo zvítězilo, protože v celém díle není vlastně jediná kladná postava. A to ani samotný Rédl, se kterým jsem alespoň já sympatizovat nedokázal. Sice chce přijít na kloub tomu, proč musel umřít jeden mladý kluk a kam až sahají chapadla chobotnice obchodníků se zbraněmi, ale chová se tak, že si sympatie nezíská. I to, co by v jiném podání mohlo působit jako sympatická revolta, u Rédla působí jako nesolidnost, nezodpovědnost a arogance.

Originální je i Rédlova profese, protože to není ani detektiv, ani policajt, ani novinář, jak už to tak v podobných dílech bývá, ale vojenský prokurátor, což je funkce dnes již neexistují, Rédl se ovšem odehrává během pár dní na konci roku 1992, těsně před rozpadem Československa, kdy vojenští prokurátoři i soudci ještě existovali. Že je Rédl vojenský prokurátor ovšem není samoúčelné, protože je to chytrý způsob, jak může být ve styku s gen. Ferencem, významným představitelem mocenských struktur minulého režimu, toho času ve vyšetřovací vazbě, jehož reálným předobrazem byl podle všeho generál StB Lorenc.

A konečně nápaditá je i zápletka, která se točí kolem sofistikovaných krádeží zbraní a munice z ruských vojenských transportů, kterými se vracela ruská vojska z NDR přes ČSFR zpět do Ruska tím způsobem, že v Čierne nad Tisou prostě z každého vlaku zůstalo pár vagónů, které cíleně nebyly v evidenci. Vše vymyslel a zorganizoval (bývalý?) pracovník jednoho z PZO Milec. (Podobnost se současným panem premiérem je jistě jen náhodná, někde by se ale nějaký ten ctihodný milionář, jehož podobnost už náhodná nebude, jistě našel.) A možná i leckteré další figury by se daly ztotožnit, tak uvěřitelný syžet je. A přitom rozhodně nejde o žádnou protiruskou či antikomunistickou agitku, to jen doba, do které je zasazen, byla pro podobná alotria jako stvořená.

A jak v tom všem figuruje StB? Tak, že právě bývalí estébáci jsou ti šíbři, kteří se na obchod s ruskými zbraněmi bez skrupulí napojí, i když by ho mohli snadno zarazit, protože část z nich pořád pracuje v tajných službách i v novém režimu. Jestli tedy plyne z Rédla nějaké ponaučení, tak snad jedině to, že když ze dne na den vyhodíte všehoschopné i prostě schopné agenty, tak se vám to vrátí, protože když jsou mladí, ambiciózní a nic jiného, než špinavou práci neumí, tak je začnou dělat proti vám, i když jinak by ji rádi dělali i pro vás.

Za zmínku stojí i Ondřej Sokol v titulní roli, který v Rédlovi není ten vyhořelý moderátor komerční televize, a i když jeho postava životní energií právě nesrší, je komplexní a přesvědčivá.

Pokud jste dočetli až sem, tak jste opravu přečetli recenzi, ve které jsem pochválil Českou televizi za dílo, ve kterém exponenti minulého režimu nejsou hodní kluci. Ale co mám dělat, když Rédl je fakt dobrá práce?

Reklamy

Labyrint II


Protože se mi první Labyrint líbil, na jeho volné pokračování Labyrint II jsem se těšil – a o to více jsem byl zklamán. Značka prostě sama o sobě kvalitu nezaručí. Labyrint II je takový Antilabyrint, to špatné z první série si nechal a zdůraznil a nic nového nepřidal. Pokud první Labyrint ke konci ztrácel dech, Labyrint II byl dýchavičný od začátku a konci už jen bezmocně chroptěl. Snad kdyby byl zhuštěn do dvou tří dílů, tak by to šlo, ale v sedmi byl vyloženě rozplizlý (sic!); z těch sedmi jsem viděl jen šest a nemám pocit, že by mi ten jeden nějak chyběl, že by mi v něm něco podstatného uteklo. Kulhá i příběh, laděný opět do historizujícího mysteriózna. Je vyumělkovaný, překombinovaný a na konci musí být polopaticky vysvětlen, protože z jednání postav a dosavadního průběhu děje se zápletka nedá ani vytušit. Nejpovedenější jsou nakonec zbytné vedlejší postavy a linie (lobbista Kříž a týpek z motorestu). Labyrint II se prostě nepovedl. Či lépe řečeno: odpovídá českým standardům, což je, zejména ve srovnání s „jedničkou“, nedostatečné.

Pustina


Pustina (ČSFD) je chválená a oceňovaná česká detektivní série a já musím uznat, že právem. Pokud jsem před časem vysoce hodnotil Labyrint, tak Pustina je o třídu možná dvě lepší, zejména proto, že je civilní, naprosto logická a konzistentní a zcela se obejde bez jakéhokoliv mysteriózna. Pokud bych hledal něco, co Pustině vytknout, tak jedině že by mohla být o díl kratší a některé vedlejší dějové linie nemusely být sledovány tak důkladně, je ovšem otázka, jestli tomu tak je proto, aby byla dodržena nasmlouvaní stopáž, nebo proto, aby diváka udržovaly v napětí a záměrně ho mátly; skoro se přikláním k druhé možnosti.

Continue reading „Pustina“

Bratrstvo neohrožených


Když už jsem na něj u Pacifiku narazil, tak jsem si řekl, že se na Bratrstvo neohrožených také podívám. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si u každého dílu říkal, že tohle jsem přece už viděl, až jsem si to nakonec řekl u všech. Viděl, ale žádný zvláštní dojem na mě Bratrstvo neudělalo, když jsem to zapomněl. A to přesto, že řemeslně je to opět velmi vydařený počin a vyprávění, až na drobné škobrtnutí někde ve dvou třetinách (asi jiný režisér, což by se dalo ověřit, ale nestojí mi to za to), odsýpá a drží pozornost. Jenže co naplat, když je to konvenční vyprávění konvenčního příběhu o amerických hrdinech v uniformách na druhé evropské frontě Druhé světové války. Příběhu až barvotiskového, ve kterém jsou všichni američtí vojáci chytří, ukáznění a stateční a srabi, blbci, vyčůránci a sadističtí maniaci úplně chybí. V tomto ohledu byl Pacifik lepší, protože méně prvoplánový a ukazující alespoň něco nového, co případnou prvoplánovost kompenzuje.

Schválně jsem se u Bratrstva zaměřil na zobrazení Němců a opravdu – jsou to lidé. Zlí, lhostejní, nebezpeční, ale pořád lidé, že až zběsilost některých Američanů vůči nim vypadá přepjatě a nespravedlivě. (Viz právě zobrazení Japonců v Pacifiku.)

V jistém směru ale může Bratrstvo korigovat i pohled na působení amerických vojáků v Evropě: minimálně pro prvosledové jednotky to až do jara 1945 nebyla žádná bezstarostná kovbojská jízda, byť se jejich ztráty se ztrátami Rudé armády samozřejmě nedají srovnávat.

 

Modré stíny


Na další z detektivních počinů ČT (poslední dobou je chrlí nějak ve velkém) Modré stíny jsem se původně ani nechtěl dívat s tím, že to bude určitě blbost, ale pak jsem narazil hned na dvě recenze, které o nich psaly v dobrém až výtečném, a tak jsem si řekl, že jim dám šanci. Popravdě řečeno, vyložená blbost to nebyla, přesto ale byla moje intuice blíž tomu, co jsem nakonec viděl, než ony recenze (škoda, že už nevím, které to byly, link by se teď hodil).

Continue reading „Modré stíny“

Největším nepřítelem policie je zákon


Jak jsem si první sérii Případů prvního oddělení pochvaloval (bohužel nezapsal), mimo jiné pro její realismus zdůrazňující minimum akce a maximum dřiny (vychodit, vysedět) policejní práce, tak z té druhé jsem, mírně řečeno, na rozpacích. Ne proto, že by se změnil styl, ale proto, že nahlédnutí pod pokličku policejní rutiny je ještě důslednější a jako samozřejmé a chvályhodné (sic!) se tu prezentuje obcházení a ignorování pravidel, kterými by se měla policie řídit. A to nemyslím byrokracii a výkaznictví, které zdržuje od práce i učitele, lékaře nebo podnikatele, ale takové „drobnosti“, jako jsou náležitosti sdělení obvinění, meze jurisdikce atp, o arogantním chování policistů ke „sprostým podezřelým nemluvě“. Je to krásně vidět na tom, jak kolektiv 1. oddělení nepřijme nováčka, který na dodržování pravidel trvá a začne ho brát až v okamžiku, kdy i on pod tlakem poleví.

Continue reading „Největším nepřítelem policie je zákon“

Zločin v Polné


Dramatické zpracování Hilsneriády je nepochybně potřebné a záslužné (přitom zatím chybělo, nebo jsem alespoň žádné nenašel) a dnes, kdy se hybnou silou společnosti opět stávají předsudky a nenávist, více než aktuální, Zločin v Polné však bohužel poněkud zaostal za tím, aby byl něco víc, než výplň dvou nedělních večerů. Dost pochybuji, že si z něj kdokoliv mohl odnést víc, než že Hilsner byl chudák nevinný, což je na Hilsneriádě ovšem to nejméně podstatné.

Continue reading „Zločin v Polné“

Atentát


Ještě na nově dávají na Nově Atentát? A jak to dopadlo? Já jsem se na něj totiž dívat začal, zkraje se mi dokonce docela zamlouval a způsob napojení na Expozituru, na niž volně navazuje, jsem dokonce oceňoval jako nápaditý, ale pak to nějak začalo drhnout, ze zábavy se stala nuda a z nudy utrpení a když jsem pak jeden díl neviděl a zjistil, že mi to vůbec nechybí, tak už jsem se nesháněl ani po dalších.  Jak psal Wu o otravných knihách, tak tohle je to samé. Následuje tedy recenze na seriál, který jsem nedokoukal a o kterém ani nevím, jestli už skončil.

Continue reading „Atentát“

Nevěsta: Přízračný Sherlock


Proč ČT uvedla nový díl nového Sherlocka Přízračná nevěsta již 24 hodin po světové premiéře? Aby se nestačilo roznést, jak se nepovedl, a lidi se na to dívali. Tohle bude asi nejkratší recenze na tomto blogu, ale někdo musí konečně napsat, že tvůrci si nemohou k divákovi dovolovat vše. Nevadí, že z Sherlocka je ještě větší magor, než kdy jindy, vadí arogance tvůrců, kteří se opájejí vlastním úspěchem a originalitou a zkoušejí, co všechno si mohou k divákovi dovolit. Takže všechno ne. Ztracená hodina a půl.

Německo podle Schimanskiho


Tak jsem včera koukal Schimanskiho (neptejte se proč, neumím to racionální vysvětlit), byl to asi druhý nebo třetí nový díl, který jsem viděl, a kromě toho, že tahle německá legenda je už dávno překonaná, jsem si všiml ještě něčeho: Německo, které je vidět v těchto nových dílech je dost jiné, než to Německo, které bylo v těch starých, které tady běžely za „totáče“. Tohle nové Schimanského Německo je zlomené, vybydlené, rozklížené, zchudlé a bez budoucnosti. Vedle něj i ten Bronx z Pevnosti Apačů vypadal jako celkem slušné místo k životu. Tak vám nevím, ale jestli si tvůrci nevymýšlejí a já se nepletu, tak má Německo asi vážný problém. A když má problém Německo, má ho i Evropa.