Když už jsem recenzoval první i druhou řadu, přidám recenzi i té třetí, možná nejoriginálnější. I tentokrát se děj odehrává v odstrčené Americe chudých, tentokrát kdesi v Arkansasu. Už to ale není jedno vyšetřování, ale hned tři vyšetřování jednoho případu v odstupu několika desítek let, respektive vyšetřování, jeho revize stejným týmem po letech, když se objeví nové důkazy, a snaha stejných policistů, teď starců dávno v důchodu, o konečné nalezení pravdy po dalších dvaceti letech, když se o případ začnou zajímat novináři. Vyprávění, i když není lineární a všechny časové roviny se prolínají, ale není žádný lartpourlartismus, kdy by tvůrčím záměrem bylo diváka zmást, zde je všechno krásně přehledné, a to i díky výrazné změně vzhledu hlavních postav v důsledků stárnutí (hluboce smekám před maskéry).
V třetí řadě Temného případu je kriminální zápletka ještě více než v těch předchozích jen platformou pro samotný příběh hlavních postav, jejich vývoj, konflikty i katarze. Dokonce se nakonec ukáže, že původní zločin nebyl zase až tak temný a monstrózní, jak se od začátku jeví, a že konspirace, která se jako jeho logická součást – i v důsledku organického odkazu na první řadu – přímo nabízí, se nekoná. Ano, dojde k několika vraždám, jejich cílem je zabránit odhalení pravdy, ale není vůbec jasné, co bylo na prapůvodní události, o níž lze prohlásit, že byla víc nehodou, než zločinem, tak nebezpečného, že bylo třeba kvůli jejímu utajení zabíjet?
Třetí řada Temného případu je opět mistrovsky řemeslně zpracovaná, navíc je ale originální, rafinovaná, nikoliv však vyumělkovaná a popírá řadu žánrových klišé. Svým způsobem nabízí i nenásilní filosofický přesah, když nastoluje otázku predestinace situace, když ukazuje, jak jediný chybějící detail může zásadně změnit pohled na situace, nebo jak se odstupem času to, co bylo prve samozřejmé, může najednou podstatně jinak. Práce detektiva není jednoduchá a detektiv může být stokrát poctivý a nadšený, chyby i kompromisy stejně nakonec udělá každý.
Tribun 