Tagged: literatura

Nepřečteš dvakrát stejnou knihu


Při stěhování části knihovny tam a zase zpátky mi rukama znova prošel Odlesk boží slávy a když mi ho tak osud přihrál, tak jsem ho s chutí přečetl znova. Z té původní recenze to není patrné (vlastně vyznívá přesně opačně), ale pamatuji si, jak jsem z něj byl při prvním čtení jsem trochu rozpačitý, jak mi střídání času a roubování jednoho příběhu na dvě časové roviny přišlo poněkud vyumělkované; v recenzi jsem se to tehdy ovšem nejspíš styděl přiznat.

Jenže když jsem teď knihu četl podruhé, tak jsem si to, co mne prve dráždilo, vyloženě užíval. Stejný kniha, nejenom doslova a do písmene, ale i do posledního flíčku a ohnutého listu, stejný příběh, stejný překlad, stejný čtenář – a přesto tak odlišný čtenářský zážitek. Čili je-li stejná kniha, musel se změnit čtenář. Buď jsem za ta léta slevil ze svých nároků, nebo – a k této variantě se nejenom z ješitných důvodů přikláním – jsem si rozšířil obzory a mohl si tak knihu lépe vychutnat.

Lidé, čtěte! Čtěte a nebojte se přečíst jednu a tu samou knihu dvakrát, protože vás možná čeká něco nového, co vám při prvním čtení nebylo dostupné.

Advertisements

Literatura nejsou informace


Vysokoškolský učitel literatury Jiří Pelán řekl v rozhovoru pro LN:

Studenti také příliš nečtou. Při zkouškách zjišťuji, že o nějaké čtenářské vášni se ve většině případů nedá mluvit. Jsem přesvědčen, že v tom sehrává určitou roli internet. Všichni jsme si navykli hledat informace. A v tom je ten problém. Literární text není informace. Správné čtení je ale prožívání, je to především věc citu.

Vypadá to jako banální skutečnost, ale kdyby byla skutečně tak banální, proč jsem ji dávno nedokázal pojmenovat sám, když tak přesně odpovídá mé osobní zkušenosti? Kdysi jsem četl opravdu hodně, ale v poslední době mi pro všechny ty informace, které „musím“ (chci, potřebuji, nemohu si pomoci) vstřebávat nezbývá na čtení čas. Myšleno na čtení literatury, na romány, na něco, co není jen fragment či kompilace, ale co je dlouhé a komplexní. A tím pokušitelem je v mém případě jednoznačně dostupnost informací na internetu. Jenže s tím, jak méně čteme, ztrácíme nejenom dovednosti soustředění, pozornosti a paměti, ale i specifické zážitky spojené s ponořením se do literárního díla a domýšlením jeho světa. Nechci odsuzovat internet s jeho informační svobodou (či možná lépe informační hyperinflací), ale trvám na tom, že bychom si měli uvědomit, že číst a konzumovat psané není totéž. A zamyslet se nad tím, jestli bychom neměli ve vlastním zájmu více číst a méně konzumovat?

Otcův duch a jiné pohádky romských autorů


Sbírku romských povídek a pohádek Otcův duch (ke stažení zde) jsem přečetl s velikou chutí a radostí, protože je to čisté a přímočaré vyprávění bez kudrlinek a slepých uliček moderní literatury, a protože většina vyprávění je tak důvěrně známá, a přitom jiná. Asi proto, že Romové vlastně nikdy žádnou svoji literaturu neměli, neměli tedy ani modernu, vůči níž by se museli postmoderně vymezovat a romský spisovatel, který chce zaujmout, si vystačí s dobrým vyprávěním a nemusí za každou cenu experimentovat. Více pak vynikne, jak jiné i stejné jejich příběhy jsou. Například Popelku či Svatební košili musí poznat každý, i když se jmenují jinak, přesto jsou v něčem trochu jiné, než jak je známe, a to něco bych definoval jako vášeň, naléhavost a zemitost (ve smyslu prastaré magie), než naše staletími obroušené formy.

Celý příspěvek

Knihy neumírají


Já vím, že vy víte, že já vím, že je to již téměř čtrnáct dní, co zemřel Umberto Eco. Co ale určitě nevíte, jak mě samotného překvapilo, že je mi to vlastně jedno, přestože jsem ho četl rád a hodně. Fenomenální  Jméno růže hned několikrát, Foucaultovo kyvadlo sice jenom jednou, ale o to silněji mě zasáhlo; z těch, které jsem četl až když už jsem to provozoval zde, to byl Ostrov včerejšího dne a Pražský hřbitov. Ty knihy jsou dobré, budou se číst stále a jestli jejich autor ještě žije a píše je vlastně úplně jedno. Knihy jsou svébytné artefakty, možná by se dalo říci přímo bytosti. Spisovatel žije dál v svých knihách, podobně jako rodiče ve svých dětech, ale tak, jako mají svůj vlastní život děti, mají ho i knihy. Pro někoho může být děsivé, jak je člověk postradatelný, pro jiného to může být úleva. Umberto Eco, při vší úctě, světu chybět nebude, ale Jméno růže, to bych chybělo velmi. To je půvab – a možná podstata – literatury.

Raymond Chandler: Dáma v jezeře


O Raymondu Chandlerovi jsem věděl jen to že, by měl být autorem „americké drsné školy detektivky“ a o Philu Marlowovi, že by měl být jejím produktem, ale co ta „americká drsná škola detektivky“ vlastně je jsem doposavad netušil nic a ty dva si nijak nespojoval. Jediné, s čím jsem si R. Chandlera spojit dovedl, byl známý citát o politice, která vyžaduje ty nejlepší lidi, ale nemá jim co nabídnout,1 který mimochodem pochází právě z Dámy z jezera.

Celý příspěvek

Lapeni v překladu


Pro překladatele z mrtvých jazyků buddhismu, pocházejícího navíc z křesťanské tradice, představuje převod podobného textu výzvu na samých hranicích možností. Tak lze pochopit, proč na překlad dvacetistránkového textu je potřeba dvacetiletého studia. Jakkoli je totiž duše současného Západu spíše „ateizovaná“ a materialisticky nastavená, neplatí to tak docela o našem jazyku – v jednotlivých pojmech i ve skladbě řeči je křesťanstvím prosycen.

(T. Vystrčil v recenzi na knihu J. Holby Diamantová sútra)

Arthur C. Clarke: Kladivo boží


Klasická sfi-fi a vůbec ne špatná, jak ostatně slibuje již jméno autora. Možná tím, že Kladivo boží patří mezi mladší Clarkova díla, je jiné i jazykově a strukturně, jako kdyby Clarke při vědomí toho, že už má svoje napsáno, zkoušel mírně experimentovat jak s jazykem, tak s reáliemi (např. sexuální a sociální chování budoucích lidí), takže vedle seriózního Měsíčního prachu či známé Vesmírné odysey působí Kladivo boží moderněji, což je opět ke cti autorovi, který se nespokojuje s těžbou renty ze zavedené značky, ale nebojí se experimentovat a pracovat na sobě.

Námětem Kladiva božího je hrozící srážka Země s asteroidem (to je to „kladivo boží“, které dostane jméno Kálí po indické bohyni zkázy) a jak se jí lidstvo, nakonec s trochou štěstí úspěšně, čelí. Kladivo boží je, vedle Clarkových fabulací jak bude budoucí lidstvo vypadat a fungovat, zajímavé hlavně tím, že bylo publikováno ještě předtím, než se rozšířila a byla obecně přijata hypotéza o extraterestriální příčině vyhynutí dinosaurů v důsledku srážky Země s asteroidem, čili to, co bylo v době psaní „sci“, je z dnešního pohledu „fi“. O roli sci-fi a postavení A.C. Clarka jako mostu mezi vědou a fikcí svědčí i to, že v Kladivu božím zmiňovaný projekt na sledování potenciálně nebezpečných asteroidů Vesmírná ochrana je převzat od NASA (původní Spaceguard Survey Report, nyní pokračuje jako NEO – Near Earth Objects), která je vytvořila podle – Clarkovy starší knihy Setkání s Rámou.

Richard D. Evans: Conan a Krvavá hvězda


Kam do konglomerátu příběhů volně spřízněných postavou hlavního hrdiny barbara Cimmeřana Conana zařadit Krvavou hvězdu věru nevím a vlastně je mi to jedno. Nejsem Conanův fanoušek a ke Krvavé hvězdě jsem se dostal víceméně náhodou, ale přečetl jsem ji s chutí, protože má to zvláštní kouzlo přímočarého dobrodružství bez literárních ambicí. Prostě poctivé řemeslo, ze kterého čiší pečlivě odškrtaný checklist: nebezpečí – splněno, kouzla – splněno, souboje – splněno, krásné ženy – splněno, etc.

Krvavá hvězda je zcela jiná, než prapůvodní Barbar Conan (kterého znám jenom jako – proč se za to stydět – geniální filmové zpracování Johna Milliuse s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli), a přitom je tak stejná, až jednoho napadne, že série o Conanovi má svůj vlastní kánon, pokud nejde přímo o archetyp „sword & sorcery“. Conan někam přijde, někoho potká, s někým se popere, něco ukradne, někoho zabije, někoho přepere, rozdá si to s kouzly a kouzelníky a mezi tím pravidelně souloží (krve ovšem proteče nepoměrně více, než semene).

Ano, je svým způsobem úplně pitomý brak, ale má svoji specifickou kvalitu, a pokud si člověk nesplete, co to vlastně čte, tak je to nakonec lepší literatura, než ukoptěné pokusy o moderní umění.

Jo Nesbø: Netopýr


Jo Nesbø: Netopýr

Snad kombinace mé spokojenosti s Nesbøvým Sněhulákem a bezradnosti mých bližních co mi koupit za knihu, kterou ještě nemám, tomu chtěla, že jsem dostal Netopýra, první knihu ze série o detektivu Harry Holym, v níž je Sněhulák sedmý v řadě. A bylo to zajímavé srovnání. Překlad je vyrovnaný (tj. kvalitní a čtivý), vypravěčské řemeslo dobře zvládnuté, a přesto je Netopýr svým stylem úplně jiná kniha. Zatímco Sněhulák je thriller, čistá akce od začátku do konce, Netopýr je více detektivka, osobní příběh detektiva, jeho tápání, hledání a osobních problémů (a proč to tak neříct – běsů) na pozadí vyšetřování vraždy norské dívky v australském Sydney. Netopýr není tak sofistikovaný, jako Sněhulák, zato je lidštější a ústřední postava v něm není jen prostředkem rozehrání efektního děje, ale sama je osou příběhu. Při srovnání Netopýra se Sněhulákem je vidět, jak Nesbø hledal svůj styl až k vypravěčské a – proč to zastírat – komerční efektivitě.

Celý příspěvek

Umberto Eco: Ostrov včerejšího dne


Ostrov včerejšího dne - přebalOstrov včerejšího dne je v lecčem připomíná legendární Jméno růže – i v něm jde o převyprávění příběhu, který byl jen náhodou zachován a posléze vypravěčem nalezen v jakýchsi zapomenutých spisech, a který se točí kolem tajemství, které je ve své době zcela zásadní, ale nám dnes připadá banální. V Ostrovu včerejšího dne, který je zasazen zhruba do období baroka, však nejde o filosofii, ale o schopnost určovat zeměpisnou délku a tím polohu na moři, což by toho, kdo by ji ovládal, předurčilo být námořní velmocí a prvním v zámořském obchodu.

Celý příspěvek