Ostrov včerejšího dne je v lecčem připomíná legendární Jméno růže – i v něm jde o převyprávění příběhu, který byl jen náhodou zachován a posléze vypravěčem nalezen v jakýchsi zapomenutých spisech, a který se točí kolem tajemství, které je ve své době zcela zásadní, ale nám dnes připadá banální. V Ostrovu včerejšího dne, který je zasazen zhruba do období baroka, však nejde o filosofii, ale o schopnost určovat zeměpisnou délku a tím polohu na moři, což by toho, kdo by ji ovládal, předurčilo být námořní velmocí a prvním v zámořském obchodu.

Pokračovat ve čtení „Umberto Eco: Ostrov včerejšího dne“ →

Přestože Sněhulák vyšel v českém překladu v roce 2012 a jeho filmové zpracování se teprve chystá, troufám si tvrdit, že většina z vás ho již četla i viděla, a to dokonce několikrát. Sněhulák je totiž přímo kanonická detektivka s masovým vrahem a drsným policajtem a téměř všechno je v něm povědomé, už jednou čtené, nebo viděné. Ale to nevadí, na operu také člověk nechodí kvůli originálnímu příběhu. A Sněhulák je napsán přímo virtuózně.

Pokračovat ve čtení „Jo Nesbø: Sněhulák“ →

Na dnešek připadá výročí vyhlášení rozsudků v monstrprocesu s „protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským“ 27.listopadu 1952 (to pojmenování má svoji perverzní poetiku). K procesu samotnému ani k politickým procesům 50. let nic nemám, ale napadlo mě, že je to vhodná příležitost připomenout jiný proces z té doby – proces s Gustávem Husákem, pozdějším posledním komunistickým prezidentem ČSSR, na který v knižním rozhovoru s K. Bartoškem vzpomíná jeden z Husákových spoluobviněných L. Holdoš. A protože můj referát se během stěhování z Bloguje.cz ztratil, vytáhl jsem jej z archívů a vydávám dnes v obnovené edici.

Pokračovat ve čtení „Svědek Husákova procesu vypovídá“ →