Svědek Husákova procesu vypovídá

Na dnešek připadá výročí vyhlášení rozsudků v monstrprocesu s „protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským“ 27.listopadu 1952 (to pojmenování má svoji perverzní poetiku). K procesu samotnému ani k politickým procesům 50. let nic nemám, ale napadlo mě, že je to vhodná příležitost připomenout jiný proces z té doby – proces s Gustávem Husákem, pozdějším posledním komunistickým prezidentem ČSSR, na který v knižním rozhovoru s K. Bartoškem vzpomíná jeden z Husákových spoluobviněných L. Holdoš. A protože můj referát se během stěhování z Bloguje.cz ztratil, vytáhl jsem jej z archívů a vydávám dnes v obnovené edici.

Příběh, muže, který si dvacáté století opravdu užil. Slovák Ladislav Holdoš, stejně jako mnoho mladých a pokrokových lidí První republiky, spojil svůj osud s KSČ. Jak vysvitne později, není to tvrzení nijak patetické. Ladislav Holdoš, zvaný krátce Laco, odešel jako takzvaný interbrigadista bojovat do Španělské občanské války za republikánskou stranu. Ve válce se vypracoval až na velitele brigády. A již tady se začal setkávat s prvními vnitrostranickými intrikami. Po porážce republiky (kterou si, ač se to mnoho neví, vydatně pošpinili ruce Angličané a Francouzi), začal Laco sbírat první vězeňské zkušenosti. Po vypuknutí Druhé světové války se přesunul do Francie, kde se zapojit do odboje. Následovaly další vězeňské zkušenosti  – francouzské a německé.

Po skončení války se ostřílený bojovník zapojil do obnovy Slovenska ve funkci tzv. „poverenika“ (funkce odpovídající ministrovi) pro kulturu a církevní otázky. Moc dlouho se v ní neohřál. Přišla padesátá léta a revoluce začala požírat své děti.

Laco byl zavřen, vyslýchán, mučen. Obvinění byla samozřejmě vykonstruovaná. StB také jeho obvinění několikrát změnila, protože s ním počítala na roli v několika procesech, podle toho, jak se právě vyvíjela situace. Laco se učil stále nové a nové výpovědi. Vypovídal na lidi, které neznal, z nejhorších zločinů obviňoval nejlepší přátele a oni jeho. Nakonec byl postaven před soud, odsouzen, uvězněn, propuštěn a rehabilitován.

Mučení bylo opravdu kruté a zanechalo na něm doživotní následky. Ve své brutalitě dalece předčilo i věznice gestapa a koncentrační tábor. Mučení fyzické a psychické, jeden hodný a jeden zlý, po podpisu nesmyslného doznání odměna v podobě volnějšího režimu. Jako při drezůře.

Nacistický kriminál se přitom snášel daleko lépe – věznitelé byli nepřátelé, spoluvězni spojenci. Bojovalo se za něco, bylo snadné poznat, kde je dobro a kde zlo. Komunistické kriminály padesátých let byly jiné – věznitelé byli na stejné lodi. Vyznávali stejné názory, bojovali za stejnou věc. A lidi z vlastního středu trestali za skutky, kterých by se potrestaní prostě nedokázali dopustit, nedokázali by zradit stranu. Tak jako Laco, který nikdy nepřestal věřit v myšlenku komunismu.

Strana je neomylná, to pouze lidé chybují, tak jako církev je neomylná, to pouze lidé chybují. Ostatně v analogii s církví je možno jít ještě dál. Pozice mnoho komunistů perzekvovaných stranou je blízká situaci papeže Jana XXIII. Tento moderně smýšlející papež často kritizoval zastaralá a hloupá stanoviska církve. To uvnitř církve. Vůči veřejnosti naopak ta stanoviska, která odsuzoval, urputně bránil, a to nejlépe ze všech. Vnitřní poslušnost, víra ve vlastní chybovost, ale neomylnost strany (církve) je mnoha obětem padesátých let z řad komunistů společná.

Zajímavé je srovnání přístupu Holdoše a Husáka k procesům a vyšetřování. Holdoš se podvolil, podepsal, začal lhát a spolupracoval. Chtěl přežít. Doufal, že po čase se situace změní a on bude moci vystoupit, odhalit politické procesy, říct pravdu a snad se i omluvit a očistit. Naproti tomu Husák mlčel. Snášel výslechy a mučení, které bylo neméně kruté než Holdošovo. Nedokázal lhát, nedokázal zradit sám sebe. I on přežil.

Po čase jméno Ladislava Holdoše nikdo nezná, ale Gustáv Husák je prezidentem republiky. Je to náhoda? Jenže Husák je prezidentem normalizační ČSSR, a to není zrovna titul ověnčený ctí a slávou. Snad i jeho padesátá léta zlomila, a my jsme byli přinuceni sdílet s ním jeho porážku. Jak by asi vypadala normalizace bez Husákovy muklovské zkušenosti?

* * *

Ladislav Holdoš, Karel Bartošek: Svědek Husákova procesu vypovídá, Naše Vojsko, Praha, 1991.

Advertisements

14 comments

  1. Gora

    Je strašné, že mohou existovat fanatici, že těm, jejíž ideologií hlásají, mohou (lidem i ideologii) i nadále věřit a pro ně pracovat, když předtím cíleně usilovali/a o to zavit je života – popravit je.

    Taková víra je patologická a dotyčný člověk je nebezpečný sociopat nejen vůči sobě, ale především vůči druhým. Už jen proto, že nepřipouští fatalismus a agresivitu takové ideologie, podobně jako fanatici stalinova běsnění věřili, že když je popraví v inscenovaných procesech, že to pomůže straně odstrašit „opravdové reakční síly a nepřátele lidu“ a tím obětováním svého života pomohou straně a kolektivnímu vnímání ideje „pospolitosti“.

    Naštěstí dnes mimo pár náboženských sekt a vnímání kolektivní identity (a identifikace) v míře převládají individualizace (a hájení vlastních zájmů včetně ekonomického termínu pro totéž – maximalizace osobního užitku) jakoukoli falešnou askezi a blouznění o tom, že NĚKDO JINÝ to se mnou může myslet lépe než JÁ SÁM – je na ústupu, a to do takové míry, že nikdo soudný by se k vzývání nějakého „obecného blaha“ ve prospěch nějaké vyšší entity a zároven autority – nehlásí a hlásit nebude – neb by byl shledán jako ne příliš soudný a racionální člověk.

    Všeobecná ideologizace je na ústupu, a nastupuje tvrdá racionalizace a technokratičnost našeho rozhodování a spojování (sil a úsilí) včetně vzájemné kooperace se vytváří ryze AD HOC v případě shodné kognitivní a synergické efektivity takového počínání – které má za cíl naplnit zase a jen ten jediný a primární cíl – maximalizaci vlastního užitku.

    Namísto ideologizace a chimerizace předpokladu, že někdo jiný může mít zájem či snad i citovou vazbu k člověku anonymně a deperzonalizovaně jednajicímu v rámci nějakého nekoherentního davu, skupiny – které se v pojetí státních hranic říká – společnost, aby mi to mimo nahodilé a jinak spontánní interakce mohlo přinést nějaký vyšší užitek než momentální a víceméně trvalou ztrátu (je jedno jestli ryze hmotnou nebo jen osobní), která na empirickém vzorku vykazuje zcela kategorické a strukturálně určující neměnné aspekty „danosti“ (příklad: společenská solidarita – není interaktivní a vzájemná – ale má ryze endogenní charakter – kdo je s druhými po většinu svého života z hlediska schopnosti generovat dostatek zdrojů, solidární – je z 90% dané tak, že bude i nadále, zatímco ten, co je příjemce pomoci druhých, co jsou v životě úspěšnější – jím bude ze stejného procenta pravděpodobnosti i nadále – a nikdy se to nevymění – tou jinak klasickou „výměnou na oplátku“).

    Nicméně fakt, že někdo věří ideologii a konkrétním (sou)druhům, co mu usilují o život, je samo o sobě patologický stav osobnosti, namísto prozření nebo naopak podle starozákonní formy spravedlnosti – neusiluje naopak o potrestání a pomstu, odvetu nebo jakoukoli jinou formu své OSOBNÍ satisfakce.

    • hans

      Vskutku výstižná charakteristika Václava Havla a jeho obdivovatelů i jejich víry v dobrotu, jak to říkal, západní židovsko-křesťanské civilizace a USA/Izraele zvláště.

      Napíšete i něco o komunistech?

    • che

      Zajímavý postřeh Janiko, jeho ideu bych vůbec nebral jako fanatickou, spíš jako ideu člověka který viděl souvislosti a možnosti, pak ale musíme příjmout tezi že thermidor může být jen k horšímu. Také jsem o tom přemýšlel i v minulosti – co jej vedlo k tomu aby přijal úlohu kterou přijal po 68 roce. Mám při tom poznatky že hrozilo něco podstatně horšího než co přinesla normalizace, kdyby se dosatalo k moci Bilakovské křídlo – hrozily politické procesy. Husák se zasloužil o prosazení teze, že trestně se 68 rok nebude řešit, těch pár politických vězňů sedělo až za činnost po roce 69, i 21. srpen 69 si v podstatě nikdo neodskákal delším vězením. Postihy byly ale jinak a nikomu nehrozila smrt hladem či existenční likvidace. On ve věrchušce probíhal v 69 velice ostrý mocenský boj který bohudík vyhrálo umírněnější křídlo.
      Jeden vtip – nebo lépe hláška z té doby – Na tu Sibiř půjdeme pěšky nebo nás tam odvezou?

      • Janika

        Taky to tak vidím, che. Není vůbec jisté, že když to vzal do ruky, tak tím věci nějak zhoršil, možná právě naopak. To je to věčné „kdyby“, pro spravedlivé posouzení chybí srovnání.

  2. XY

    Hm, ten galahad je zábavný ideologický bojovník proti ideologii, nahradiv jednu druhou, tentokrát totálně deterministickou. Ostatně právě jsme svědky toho, jak tuhle jeho teorii vyvrací soudobá vládní praxe… :-)
    Je dobře, že galahadové nejsou s to své teorie modifikovat. Tím připomínají začátky konce těch, jimž se povýšeně vyšklebují. Jen tak dál!

      • XY

        Nojo, pane Mudro, voni mně ti páni od g už začínají splývat… :-)
        Takže díky za opravu, měl to opravdu být pan gora. Na věci se tím ovšem nic nemění.

        • Kamil Mudra

          Že ale ten Gora dokáže člověku otevřít oči 8-).
          Tak mne třeba, nikdy dříve nenapadlo že by takový Sokrates mohl být patologická osobnost.

Komentovat můžeš, ale nikdo to nemusí číst

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s