Záhada zamčené republiky


Už před pár dny jsem o tom diskutoval na Twitteru, teď vyšlo v podstatě to samé i na serveru Českého rozhlasu. Stručně řečeno, přední ústavní právníky Kysela tvrdí, že zákon nezná možnost uzavřít hranice směrem ven, a další mu přizvukují, že nic takového v ústavě není. Ponechme teď stranou, jestli je takové opatření (dlouhodobě) nutné, ponechme stranou i to, zda bylo platně vyhlášeno, protože to je otázka trochu jiná (na kterou by se nicméně dal dle mého soudu přiměřeně aplikovat princip krajní nouze) a zaměřme se na to, zda je možné.

Já totiž tvrdím, že takové omezení možné je, neboť Listina základních práv a svobod, takto součást ústavního pořádku, explicitně umožňuje práva a svobody omezit, a to na základě čl. 4, odst. 2: „Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) upraveny pouze zákonem.“ a dále čl. 14, odst. 3: „Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody.“ Ústavní zákon 110/1998 sb. o bezpečnosti České republiky pak dále v čl. 2 dvě říká: „(1) Je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy České republiky nebo ve značném rozsahu vnitřní pořádek a bezpečnost, životy a zdraví, majetkové hodnoty nebo životní prostředí anebo je-li třeba plnit mezinárodní závazky o společné obraně, může se vyhlásit podle intenzity, územního rozsahu a charakteru situace nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav. (2) Nouzový stav a stav ohrožení státu se vyhlašuje pro omezené nebo pro celé území státu, válečný stav se vyhlašuje pro celé území státu.“ a v čl. 6, odst. (1): „Nouzový stav se může vyhlásit jen s uvedením důvodů na určitou dobu a pro určité území. Současně s vyhlášením nouzového stavu musí vláda vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají.“

Nemohu si pomoci, ale já tam nikde nevidím nic o tom, že by omezení nešlo vyhlásit na celé území státu, což je argumenty pana Kysely a jeho kolegů, naopak tam čtu explicitní pravý opak. Podmínka omezeného území platí jen pro omezení z důvody ochrany přírody. Určitým územím z čl. 6 totiž může být podle čl. 2 i celé území státu.

Uvažujte dále se mnou: svoboda pohybu a pobytu je jednou ze svobod garantovaných Listinou práv a svobod, která ale zároveň připouští její omezení z důvodů ochrany zdraví, což je přesně současná situace. Opuštění republiky je pak jen speciálním případem svobody pohybu a pobytu (pokud se na tomto neshodneme, je jakákoliv další diskuse zbytečná, ale nedovedu si představit konstrukci, podle které by opuštění jakéhokoliv místa, tedy i republiky, nesouviselo s pohybem a místem pobytu). Ergo „uzamčení republiky“ je opatření sice krajní, ale zcela v souladu s Listinou, potažmo Ústavou.

Je možné, že pan Kysela byl u toho, když se ústava sepisovala a ví, co do ní autoři napsat chtěli a jak to, co tam napsali, mysleli. Já u toho nebyl a tak jsem odkázaný jen na to, co do ní skutečně napsali. A to je podle mě jednoznačné, jak jsem už popsal výše. A nikdo mi zatím uspokojivě nedokázal, že se mýlím, že význam citovaných pasáží je zcela jiný, a nepředložil jiné argumenty, než svůj po výtce sentimentální nesouhlas s uzavřením hranic a překvapení nad tím, že Ústava vládě umožňuje něco, co on by jí nikdy neumožnil. V méně sofistikované, ale zřejmě o to upřímnější podobě, pak ve formě odmítnutí uzavření hranic, protože byly uzavřené za komunistů.

Zkuste mi tedy, bez komunistů a spekulací o tom, jak to asi otcové Ústavy mysleli, vysvětlit, jak a proč to, co je v Listině a Zákoně napsáno, neznamená to, co je tam napsáno, ale něco tak trochu úplně jiného. A neodvolávejte se při tom na autoritu pana Kysely a dalších právníků, kteří u mě právě pro toto ignorování zjevného a vymýšlení skrytého, autoritu ztrácejí.

Nejde o to, aby byly uzavřené hranice, jde mi to, jestli je vůbec v silách běžného občana zákon chápat a řídit se jím, nebo jestli je pro něj zákon stejně nedostupný, jako ve středověku Bible, a stejně jako ve středověku musel mít zprostředkování kněze, který věděl, co v Bibli sice nebylo napsáno, ale určitě to tak bylo myšleno, musí mít dnes zprostředkování právníka, soudce či politika, který ví, co zákona míní bez ohledu na to, co zákona říká, protože je nadán jakousi zvláštní milostí, v tomto případě zřejmě milostí té jediné a pravé svobody a demokracie.

Řídit stát jako hitparádu


Premiér Babiš navrhl odvolání ministra dopravy Kremlíka, protože nezvládl zakázka na e-shop na dálniční známky. Nezvládl znamená, že měla stát 400 miliónů, ale jeden pak napsal, že je to hodně, a druhý, že to udělá za víkend zadarmo a pan ministr se během pár dní musel poroučet. Co na tom, že jeden si plete informační systém s webovým formulářem a druhý vývoj softwaru s programováním. Čtyři sta miliónů je hodně a když je „zachráníte“, tak jsou PR bodíky vaše. A tak premiér Babiš odstřelil od boku ministra, protože čtyři sta miliónů je jednoduché a srozumitelné pro všechny voliče, na rozdíl od komplexity vývoje, údržby a provozování informačního systému. Tím neříkám, že cena 400 miliónů je za daný produkt adekvátní, to podle všeho není, ale to momentálně nikdo nemůže vědět, ani premiér Babiš, protože kvalifikovaný audit nemohl tak rychle nikdo udělat.

Nedokončená dálniční síť, nedokonče železniční koridory, neexistují rychlodráha na ruzyňské letiště, privatizací rozvrácená osobní železniční doprava, tranzitní doprava neúnosně zatěžující obce, problémy s parkováním přímo ohrožující životy i majetek statisíců občanů (pražská sídliště jsou pro kvůli zaparkovaným osobním automobilům prakticky neprůjezdná) ani tisíc a jeden další problém, nic z toho ministru dopravy vaz nezlomilo, ale jeden předražený informační systém ano, protože ten se dá snadno „vyřešit“ a to řešení výhodně prodat.

Svojí židlí si tak zatím může být ministra zdravotnictví Vojtěch, protože kolabující zdravotnictví, zhoršující se dostupnost zdravotní péče, nedostatek personálu, neustále rostoucí průměrný věk lékařů, které nenahrazující mladí absolventi, ani nedostupnost léků, které jsou sice nezbytné, ale málo se na nich vydělává, se snadno nezredukují do jednoho impozantního čísla, které pak někdo rozmázne v novinách. Možná ale jednou draze nakoupí dekubitní matrace a dobrovolníci panu premiérovi nabídnou, že přes víkend nacpou stejný počet slamníků zadarmo a pan ministr pojede jako namydlený blesk.

Protože pan premiér neřídí stát ani jako veřejně prospěšnou společnost, ale ani jako tu firmu, pan premiér řídí stát jako hitparádu: zařazuje a vyřazuje písničky podle toho, jak to vypadá, že se budou lidem líbit. Hitparádu populární hudby, dlužno dodat, protože ničím složitějším, než je Eva a Vašek, by si nedovolil své voliče zatěžovat. Symfonický orchestr možná hraje krásně, volič Wagnera neocení, tak proč ho s ním obtěžovat.

Tak schválně, jak si povede skokan měsíce Havlíček.

Naschvály starého muže


Jsem asi ten poslední, kdo by chtěl vidět prezidenta jako pasivní a poslušný automat na změny ve vládě, ale všechno má své meze. Neberu Zemanovi právo nejmenovat Šmardu ministrem, ale pokud ho jmenovat nechtěl, měl to říct už dávno, a ne „náhle“ zjistit, že je nekompetentní v den, kdy měl být jmenován. Je to pořád ten stejný Šmarda jako před měsícem (nebo už dvěma? nebo dokonce třemi!?) a jestli nebyl kompetentní včera, nebyl kompetentní ano předevčírem. Co to vůbec je, ta kompetence ministra? Ministr je primárně politická figura, jeho kompetence je jeho nominace. Kdo je nominován, ten je politicky kompetentní. Odborně kompetentní musejí být ministerští úřednici.

Jedna věc je být neústupný, druhá dělat naschvály. A ať se na mě pan prezident nezlobí, tohle nic jiného než naschvál není. Nenapadá mne jiné vysvětlení pro takový postup, než trollení (sic!) ČSSD a Pražské kavárny (TM), nebo snaha ČSSD zlikvidovat, protože co ta teď může dělat? Buď sklapne podpatky a dodá jiného kandidáta na ministra (které Zeman z gustem po půl roce opět nejmenuje), nebo bouchne do stolu a odejde z vlády, což je jen a pouze dále uškodí. Že by ten starý muž opravdu žil už jenom pomstou za jeden dávný podraz, když se nestal kvůli ČSSD nestal prezidentem? Nevadí mi, že prezident není devótní směrem na západ, ani mi nevadí, že není pateticky nepřátelský směrem na východ. Ale takovéhle naschvály mi vadí. Dobří politici umí dělat kompromisy a umějí ustoupit, prosazovat si svoji přes mrtvoly jsou způsoby špatných manažerů.

Otázka ústavně-kompetenční


Jak tak tahanice o rošádu Staněk-Šmarda (Hamáček chce, Zeman nechce, Babišovi je to jedno a kavárna z toho šílí, protože Babiš navrhl, ale Zeman neodvolal) kulminují, stále častěji a intenzivněji přemýšlím o tom, proč v odvolávání a jmenování ministrů prezident vůbec figuruje, pokud nemá mít žádnou autonomii a má být jen pasivním a poslušným vykonavatelem premiérových zadání? Proč si tedy ministry nejmenuje a neodvolává přímo premiér? Jak jde taková pasivní role dohromady s tím, že prezident je hlavou státu? Jenže na druhou stranu, jak jde prezidentova autonomie – pokud přistoupíme na to, že kombinace hlava státu + jmenuje/odvolává znamená, že podle svého vlastního uvážení – dohromady s tím, že za vláda je věc premiéra, který se zodpovídá poslanecké sněmovně? A co si budeme namlouvat, neodvolat či nejmenovat je také forma zasahování.

Můžeme to „vyřešit“ buď tím, že to prohlásíme za díru v ústavě, a pokud jsme „kavárník“, můžeme přidat, že byla do ní byla zavlečena přímou volbou, což ovšem nebyla. Vztah této konstelace a přímé volby je pouze v tom, že bez přímé volby – a je otázka, zda taková nebyla intence „otců ústavy“ – se dalo očekávat, že prezident bude jen loutkou parlamentních elit, takže by k podobnému konfliktu nikdy nedošlo. A ruku na srdce, Zeman byl ovšem zvolen právě proto, aby monopol parlamentních elit narušil. Proto ho jeho voliči na Hrad vyslali (i když oni by takto možná neformulovali, ale kdybyste jim to takto řekli, určitě by souhlasili) a Zeman svými „obstrukcemi“ nedělá nic jiného, než plní svůj volební program.

Je tedy v ústavě chyba, ať již v definici kompetencí, nebo v přímé volbě prezidenta? No není. Chyba není v ústavě, ale v lidech, kteří ji vykládají k obrazu svému. Uvědomte si, že vláda žádá povinně o důvěru jen jednou a pokud by prezident poslušně a promptně odvolával a jmenoval ministry, jak si premiér zamane, tak dokud by nepodal demisi sám premiér, mohla by nám velice brzy vládnou úplně jiná vláda, než jaká získala důvěru. Zdánlivě nejasná dikce ústavy a zapojení prezidenta tak lze chápat i jako další z prvků brzd a rovnováh, které nutí premiéra, aby ministry měnil uvážlivě s ohledem na to, že o nich musí přesvědčit dalšího ústavního činitele. Samozřejmě, že podobně by mohl fungovat i předseda sněmovny, ale prezident je přeci jenom logičtější, a to tím více, že je volen přímo.

Jinými slovy, žádná ústavní krize se nekoná a systém funguje tak, jak má. Krizi v tom vidí jenom ti, pro které je konsensus totéž, co kapitulace, a všechno nejraději řeší na sílu.

Ostatně, představte si následující situaci: prezidentem je Drahoš a premiér chce ministrem kultury jmenovat Filipa. Pořád byste chtěli, aby prezident musel konat hned a bezodkladně, nebo by jeho obstrukce v takovém případě byly povinností a důsledným dodržováním ústavy?

Prezident a vláda


Když už je „na stole“ takové výživné téma, jako je vztah prezidenta a premiéra, respektive vlády, pojďme do něj ještě trochu zarýt. Nechme teď stranou, zda prezident musí vyhovět návrhu na odvolání ministra či jej může odmítnout, stejně jako otázku toho, jestli může premiér podat demisi, aniž by to zároveň byla demise celé vlády, a zamysleme se nad tím, proč je vůbec v celém procesu angažován prezident, když vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně (čl. 68)? Nedávalo by za této situace větší smysl, kdyby premiéra jmenoval a jeho demisi přijímal předseda Sněmovny a ministry jmenoval a odvolával premiér ve vlastní gesci?

Jistě, znamenalo by to dost zásadní změnu ústavního pořádku, ale nebylo by to systémově čistší řešení? Jistě, znamenalo by to oslabení vlivu a významu prezidenta, ale potřebujeme silného (myšleno postavením a kompetencemi) prezidenta? A pokud ano, neměl by naopak dostat ještě větší kompetence na úkor premiéra, čímž by se ústavní uspořádání posunulo směrem k prezidentskému systému? I to by přece bylo čistší řešení, než současný hybrid, kdy prezident má evidentně zastávat ceremoniální roli, ale ústava je napsána takovým způsobem, že mu dává prostor k vlastní iniciativě, s níž však není spojena žádná odpovědnost?

Nebylo by lepší místo hádek o to, jak to autoři ústavy mysleli, ústavu přepsat, zpřesnit a nebát se přitom sáhnout i do jejích fundamentů? S jiným prezidentem a jiným premiérem by možná takto vypjatá situace nikdy nenastala, ale zákony se nepíší pro lidi, kteří se umějí a chtějí domluvit, ale pro, kteří se dostali do konfliktu. Spoléhání se slušnost a dobrou vůli politiků se zjevně ukázalo jako krátkozraké.

Takže nějaké další návrhy…?

Takových cavyků s jednou demisí


Nutno uznat, že Sobotkovo řešení dilema odvolat či odvolat Babiše třetí možností odvolat sám sebe mne překvapilo, ale proč ne, je to také možnost. Mě připadá jako alibismus, jiným jako mistrovský tah, ale to je věc názoru a budoucího vývoje. Co už ale mistrovský tah rozhodně není, je přetahovaná o to, jestli demise předsedy vlády znamená zároveň demisi vlády, či nikoliv. Ústava v tomto smyslu není zcela jasná, asi si její otcové při vší své vzdělanosti nedokázali představit veškeré eskapády, kterých budou čeští politici schopni.

No dobrá, není-li ústava jednoznačná, co brání Sobotkovi v tom, aby tu demisi naformuloval přesně tak, jak chce? Jak to chce já sice nemohu vědět, ale předpokládám, že chce demisi celé vlády, protože jinak by tento jeho „gambit“ nedával žádný smysl. Bohužel, pan premiér se chová, jako kdyby v tom sám neměl jasno, a na Hrad za prezidentem vyrazil nikoliv s demisí, ale na konzultace. Co chce u všech čertů konzultovat s prezidentem, který má na něj pifku, zato slabost pro jeho rivala Babiše? Když už se rozhodl hrát vabank, tak se nemůže svých spoluhráčů ptát, jak budou reagovat, ale musí je k reakci donutit. Místo toho dělá cavyky s konzultacemi a z celé slavné vládní krize tak bude záhy jen taková krizička, která už se nějak dopatlá až do voleb, které už ČSSD nevyhraje.

Sobotka se svojí demisí (nebo demisí vlády? sám už nevím, co vlastně chtěl, a to jsem ho, když to říkal, poslouchal) zahrál velmi razantně, ale bylo to zjevně maximum, kterého byl schopen, protože další rozhodné tahy už nenásledovaly a premiér přenechal iniciativu Zemanovi s Babišem. A to není dobrá zpráva, protože jestli je něco horšího, než neschopný politik, tak je to politik všeho schopný. Asi to bude chtít tu ústavu vážně poštelovat a některé pasáže napsat jednoznačněji. Sice to do budoucna zavře dveře flexibilním řešením, ale to v případě politiků, kteří jsou sami flexibilní až až a shodnout se jenom na tom, že se za žádnou cenu shodnout nechtějí, nemusí být zase tak úplně na závadu.

P.S.
Správná sehrávka měla podle mě vypadat takto:
Sobotka podává demisi vlády.
Prezident ji nepřijme.
Sobotka odvolává Babiše.

Babiš je fér. Víc, než si myslíte.


Takže novým mistrem financí se po všech rituálních tanečcích nakonec opravdu stal velkopodnikatel Andrej Babiš. Už od prvních spekulací o jeho nominaci se objevují úvahy, že to není fér, že to je nepřijatelné propojování politiky s podnikáním a že tím jeho firma Agrofert získává výhodu proti firmám, které své ministry nemají. Ale opravdu to není fér? Tak se zkuste zamyslet nad tím, jak se nazývá společenský systém, v němž žijeme, a proč se mu tak říká. Kapitalismu se totiž neříká kapitalismus pro nic za nic. Říká se mu tak proto, že primárním nositelem moci jsou v něm kapitalisté. Ani politici, ani občané, ale velcí systémoví vlastníci, jako je právě Andrej Babiš. Veškerá politika je jen maska, která má kapitalismu dodat zdání demokracie a zastřít pravý stav věcí a učinit ho pro objekty moci (tj. pro občany) líbivější a snesitelnější. Chcete důkaz? Tak se podívejte na všechny ty mezinárodní smlouvy o ochraně investic, dohody o volném obchodu, ochotu, s jakou politici ex post legalizují překročení zákona, jichž se podnikatelé dopouštějí, a vůbec vstřícnost, s jakou politici umetají podnikatelům cestičku a odstraňují jim z cesty občany, lidská a sociální práva a veřejné zájmy. Teď prostě jenom vypadne jeden mezičlánek a jistý kapitalista bude vládnout přímo. To je víc fér, než by bylo leckomu milo.

Ochotníci na svá místa


Už už to vypadalo, že budeme mít skutečnou vládu odborníků, přinejmenším někteří designovaní ministři mluvili velmi rozumně a vypadali velmi nadějně, ale podle všeho to opět skončí u vlády ochotníků – mužů ochotných to vzít. Chce to sice svým způsobem odvahu, postavit se politické galerce, které se pranic nelíbí, jak jí utíkají koryta a eroduje její monopol na moc (jak jsem již psal, prezidentský systém, ve kterém by vedla jasná hranice mezi mocí zákonodárnou a výkonnou, kterou dnešní „ústavní zvyklosti“ stírají, by nám mohl prospět), ale odvaha odborníka nedělá. Zjevná afinita k průmyslu, kterou se řada ministrů vyznačuje, by vzhledem k tomu, že ČR je průmyslová země, ještě nemusela být na škodu (pořád lepší, než afinita k lichvářům, tunelářům a spekulantům); pokud to ovšem nebude afinita k jednomu konkrétnímu průmyslovníkovi panu Chrenkovi.

Největší pochybnosti ovšem budí nový ministr financí, který je jako neúspěšný kandidát na prezidenta eminentní politik, na rozdíl od všech těch manažerů se žádnou odborností pochlubit nemůže („zázračné“ splacení dlouho nesplácených dluhů z předvolební kampaně se počítat nedá, ministr financí má vybírat daně, a ne doufat) a evidentně je velmi na štíru s důvěrou veřejnosti. S panem Fisherem na financích se prostě vláda odborníků mění ve vládu ochotníků, lidí ochotných podpořit prezidenta Zemana, ochotných přijmout funkci, ochotných riskovat politickou kariéru (i když tu by přece odborník mít neměl, že?) a ochotných nechat na sebe plivat média.

Přejme sobě i vládě, aby odbornost zvítězila nad ochotou a ministři nespoutaní loajalitou ke stranickým sekretariátům dokázali spravit, co politici pokazili. Naděje přece umírá poslední, přestože je evidentní, že politici, kterým hrozí fatální blamáž, udělají vše proto, aby Rusnok & his boys neuspěli. A dlužno dodat, že s Fisherem na financích a Pecinou na vnitru jim to Rusnok zbytečně usnadňuje.

Přiznání je přitěžující okolnost


Šlachta s Ištvanem možná nejsou úplně nejlepší policajt a návladní, ale karbaníci jsou excelentní, soudě alespoň podle toho, že dokázali takovou partu protřelých šíbrů, jakou je ODS, donutit hrát s otevřenými kartami. Ledva se Damoklův meč trestního stíhání blýskl nad hlavou budoucího bývalého premiéra Nečase, zalehla ODS na matrace, a že Nečase nevydá, protože: „Toto není korupční jednání a takovým způsobem bych se já sám i všichni mí kolegové posléze chovali.  Udílení pozic ve veřejné sféře považujeme za legitimní součást politického rozdělení moci.“

Takže díky, pánové, už víme všichni přesně, na čem jsme, už není pochyb o tom, že politici považují korupci nejenom za normální, ale přímo za fundamentální princip demokracie (té naší specifické podobně, jako je specifický náš trh). Tohle je něco, na co bychom rozhodně neměli přistoupit, i za cenu rizika náběhu na „policejní stát“, protože potom by korupcí nebylo už nikdy nic. Každou dohodu by bylo lze označit za Nečasovský „deal“ a vyjmout ji tak z možnosti soudního přezkumu, každý úplatek by byl jen obchod a každý zločin by bylo lze legitimovat prohlášením za politické rozhodnutí. Pokud tohle přiznání neocení soudce, voliči by měli zcela určitě.

Rozejděte se, neshlukujte se


Když včera vypuklo to velké zatýkání (pro případ, že by tento text četl někdo s odstupem času, dodávám na vysvětlenou, že policie zatýkala přímo na Úřadu vlády nejbližší spolupracovníky premiéra pro podezření z korupce a zneužívání pravomocí), sledoval jsem se sympatiemi tu spontánní škodolibou radost veřejnosti smíšenou s nadějí (jak se později ukáže, naivní), že už to prasklo, že už se policie nebojí a že už bude líp. Sledoval, ale neúčastnil se, protože vrozená skepse mi velela ještě počkat.

Pokračovat ve čtení „Rozejděte se, neshlukujte se“