Tagged: rasismus

Prasečák


Tuto úvahu na téma prasečák na místě bývalého romského tábora v Letech u Písku jsem si původně sesumíroval v hlavně v reakci na tento tweet

a následné vysvětlení: „Teď pointa. Napřed fakta: u Bystřice(BN) stál za války pracovní tábor pro nežidovské míšence. Dnes po jeho okraji  vede E55, většina plochy jsou domy a pole. Bylo zde kolem 1500 osob (např. spisovatel Karel Nový), také pár Romů. Zemřeli jen 4 vězni. A teď otázky: když zbouráme prasečák a nepřeložíme E55, ukážeme tím (dle vzoru Lety), že položidé nejsou rovni jiným obětem nacismu? Nebo to tolik nevadí, když tábor byl RELATIVNĚ humánní? Já opravdu nevím. Reakce a zamyšlení (i bez reakce) vítány.“ Měl jsem ale dovolenou, tak jsem ji v té hlavně nechal.

Včera ale vlastník prasečáku souhlasil, že prasečák odprodá vládě (která jej velmi pravděpodobně zavře a zbourá) a dnes se na to konto objevil článek s titulkem Naprosté vítězství cikánů – vláda chce vykoupit vepřín v Letech (záměrně nelinkuji, abych tomu šálku žluče nedělal reklamu, koho zajímá, najde ho tom, kde jsou selsky rozumně politicky nekorektní a nemají rádi Židy (mj.); pikantní ovšem je, jak je ten titulek věcně zcela špatně). A už to muselo ven.

I já jsem klik na „Ne“, ani mě by nevadilo, kdyby v Letech vedla dálnice a nepožadoval bych její zbourání. To bylo instinktivní rozhodnutí, které jsem po vysvětlení začal promýšlet – a opět skončil u nevadilo. Důvody jsou dva: technický a symbolický.

Technický důvod je jasný: zbourat nebo přeložit prasečák je jednodušší, než zbourat nebo přeložit dálnici, i dopady jsou řádově menší (pokud vůbec nějaké) a protože nejsem fundamentalista, tak bych na základě poměru „cena/výkon“ dálnici nechal. Ostatně, není snad jediné naše město, které by nestálo na kostech těch, kteří v něm žili (a trpěli!) v minulosti.

Pak je tu ovšem zcela zásadní rovina symbolická. Prase je v naší kultuře prostě nadávka, zvíře nečisté, a existence prasečáku na místě romského (cikánského) tábora je silným symbolem podřadného postavení Romů v naší společnosti. Zachovat prasečák znamená toto podřadné postavení potvrdit, zlikvidovat ho znamená podřadné postavení Romů zpochybnit a naznačit, že jsou stejně hodnotní lidé, jako my, a jejich perzekuce je stejně nemravná, jako kdyby byl perzekvován kdokoliv jiný. Tuto symbolickou hodnotu dálnice nemá, nikdo není méně člověkem proto, že přes jeho pomyslné kosti vede hodnotově neutrální dálnice a nezíská více lidskosti, pokud by ji někdo zboural. V případě prasečáku je to ale očividně přesně naopak, viz citovaný titulek (který v českém chucpenetu dozajista nebude výjimkou potvrzující pravidlo o slušných Češích).

Proto je prasečák v letech tak důležitý. Ne kvůli produkci masa, ne kvůli těm pár pracovním místům, které jsou na něj navázány, ale jako symbol konzervativních hodnot, symbol vzpoury proti „politické korektnosti“ a „neomarxismu“. Zbořit prasečák v Letech znamená nabořit svět zamindrákovaných českých nácíčků. A ti to dobře vědí a proto tak kvičí.

Nebýt této symbolické hodnoty, nebo kdyby to nebyl ausgerechnet zrovna prasečák, mohl by podnik zůstat stát, takhle ale bude skutečným vítězstvím, pokud bude zbourán. Nebude to ale vítězství Romů, nebo dokonce Cikánů – bude to vítězství nás všech. Ve světě, kde je přijatelné, ba přímo žádoucí, aby prasečák dělal z koncentráčníků symbolicky prasata, totiž čeká nějaký ten koncentrák na každého, jen v něm Češi nebudou dělat bachaře, ale mukly.

Demokratický rasismus


V neděli uplynulo 65. let od popravy Williho McGee za pohlavní styk s běloškou. Stalo se tak ve Spojených státech v 50. letech 20. století, už tehdy údajně nejsvobodnější a nejdemokratičtější zemi a je jen malá naděje, že šlo o exces, jak ukazují i další případy, byla to tehdy spíše norma. Toto je ve stručnosti celý, dodnes velmi poučný příběh:

Celý tragický příběh začal pro Williho McGee v listopadu 1945, kdy byl zatčen na základě udání Willametty Hawkinsové z městečka Lauren ve státě Mississippi pro podezření z jejího znásilnění. Začal první soud, během něhož stačilo porotě složené výhradně z bělochů pouhé dvě a půl minuty na to, aby McGeeho shledala vinného a odsoudila ho k smrti.

Po tomto dalším neúspěchu se McGee a obhájci rozhodli udělat něco, čemu se snažili celou dobu vyhnout, protože byli přesvědčeni, že vyjít s tím ven by jejich šance přesvědčit bělošskou porotu okamžitě srazilo na nulu, zato by to rozbouřilo emoce na celém Jihu. Nyní ale už nebylo co ztratit, a tak se právníci CRC obrátili na vyšší mississippský soud s odvoláním, že nebylo prokázáno, že v případě McGeeho styku s Hawkinsovou šlo o znásilnění, což znamenalo de facto připustit, že mezi nimi proběhl dobrovolný sexuální styk.

Úplnou pravdu, jak se věci odehrály, se v tomto případě již nedovíme, zato však historii zůstal cenný důkaz o panující úrovni (ne)svobod v jižanských státech USA té doby a o děsivé míře v jaké rasismus prostupoval všemi póry mississippské společnosti. V ostře zamítavém stanovisku vyššího soudu k odvolání bylo totiž doslova napsáno toto:

„Pokud věříte, nebo naznačujete, že si jakákoliv bílá žena na Jihu, která není skrz naskrz zdegenerovaná nebo štětka, může něco začít s černochem, nejenže vůbec nevíte, o čem mluvíte, ale také tím urážíte tento soud a celý Jih. Neznáte Jih a nechápete, že něco takového nemůžeme brát v potaz; že o něčem takovém se u soudu vlastně vůbec nemůžeme bavit.“

Zkratka je nejhloupější cesta mezi dvěma nesmysly


Odborník žasne, laik se diví a blbec jásá, až se hory zelenají. Nad čím? Nad „geniálním“ a „brilantně“ vyargumentovaným objevem, že současné potíže s imigranty zavinilo Rusko tím, že komunisté prováděli zcela idiotskou politiku dekolonizace ve jménu tzv. práva národů na sebeurčení (zdroj). Ať jsem pátral, jak jsem pátral, žádný náznak ironie jsem nevypátral. Podle všeho to pachatel onoho pamfletu Ziegler myslí vážně. Mýtus o břímě bílého může nejenom že nezemřel, ale naopak žije a má se k světu. I když to smrdí rasismem na sto honů a imperialismem nejméně na padesát, nepochybuji o tom, že před českou justicí jen pan Ziegler v naprostém bezpečí, protože plive tím správným směrem, na rozdíl třeba od takového Kosudise. Přitom opěvování kolonialismu není nic jiného, než opěvování genocidy (k takovému závěru úplně stačí to, co prováděli Belgičané v Kongu). Jenom když tak čtu takový paján na bílého nadčlověka, nemohu se ubránit pochybnostem, jaké že to vlastně jsou, ty naše skvělé hodnoty, jestli to náhodou nejsou násilí, nenávist a nerovnost, kterou pan Ziegler tak oslavuje? Vlna běženců sice skutečně představuje riziko, ale především pro naše pohodlí, až pak pro naše bezpečí, lidé jako pan Ziegler jsou ale nebezpeční všem: nám i běžencům. Ještě že se můžeme před nutností hledat skutečné příčiny problémů schovat do bezpečí smyšlenek a blábolů a problém potom vyřešit sice špatně, ale zato rychle a levně.

Past na černocha


V sobotních Lidovkách vyšla výborná esej Eduarda Freislera Obamova černá Amerika o situace černošské populace v USA, její bídě materiální i morální, kriminalitě, diskriminaci a stále přežívajícím rasismu, jehož objektem jsou usedlí černoši paradoxně více, než nově přistěhovalí. Standardní pravičák si z ní při svém typicky uvědoměle povrchním čtení vezme, že si za to černoši mohou sami, protože jsou líní a pasivní, ale kdo si dá tu trochu práce a čte pozorně a přemýšlí u toho, pochopí, že tak jednoduché to jak obvykle není, protože američtí černoši nejsou ani tak líní, jako zlomení, a ani tak pasivní, jako rezignovaní.

Celý příspěvek