Moc bych za to nedal, že už jsem se tu na toto téma již vyjadřoval, ale než abych to hledal, raději to napíši znova, protože opakování je matka moudrosti a tohle podle všeho opakovat potřebuje. Jde o termíny jako okupace, vražda, terorismus či žoldák, které opět přišly na přetřes v souvislosti s percepcí nedávné smrti tří českých vojáků v Afghánistánu, následnou odplatou 601. sks a neprodleně navazujícím, i když nesouvisejícím, dalším útokem na české vojáky v Afghánistánu.
Tag: armáda
Kde je zakopán lev
Ustálené rčení sice zní: „Kde je zakopán pes,“ ale protože bude řeč o armádě a o vojácích, připadá mi lev výstižnější psa. Už jenom proto, že je dražší. Ten lev je zakopán v myšlení lidí, kteří stavějí bezpečnost do protikladu se sociální (sic!) prosperitou a za primární smysl existence státu pokládají zbrojení a přípravu na válku. Velmi dobře je to vidět na tom, co napsal renomovaný publicista věnující se armádě František Šulc:
Toto dilema každého stát se nazývá „zbraně versus máslo“, společenská poptávka určuje, na co bude kladen větší důraz – zda na primární úkol státu. tedy zajištění bezpečnosti, či na sekundární, jako jsou sociální věci, zdravotnictví, ekologie.
Zdravotnictví, sociální zabezpečení, zdravé životní prostředí – a zřejmě i školství, na které pan Šulc zapomněl zřejmě jenom omylem – stojí pro některé lidi v opozici k bezpečnosti, ačkoliv ve skutečnosti jsou její nezbytnou podmínkou. Toto dilema je ale falešné, protože bezpečnost neodvisí od šance na vítězství, ale od šance na mír. A ta je tím vyšší, čím vyšší je sociální prosperita společnosti. Hladové a nevzdělané lidi je jistě snazší navléct do uniforem a nahnat na bitevní pole, aby se následným konfliktem prokázala nezbytnost a prospěšnost zbrojení a definování nepřítele. A nějaký nepřítel definován být musí – a není-li. musí být zkonstruován – protože jinak zvyšování výdajů na zbrojení a omezování investic do sociální prosperity nedává smysl a nelze zdůvodnit.
V myšlení lidí typu Šulce není smyslem státu zajišťovat mír, ale válku, viz následující formulace:
Proto i příprava na válku (korektněji na obranu státu) je věcí veskrze politickou.
Kdo myslí válku, vymyslí – válku.
Uzbrojme se!
Ne, nepřepsal jsem, titulek neměl znít „Ozbrojme se!“, ale skutečně „Uzbrojme se!“ To je totiž to první, co mě napadlo, když jsem viděl nadpis textu Romana Jocha „Evropské konflikty neskončily“ následovaný větou v perexu: „Pro Česko z toho plyne jediné: zbrojit, zbroji, zbrojit.“
Když jde o NATO, musí jít zákony i ústava stranou
Vysílání vojáků do misí odporuje ústavě, zjistili poslanci. Běží to tak už kolik let, ale tentokrát se zákonodárci rozhodli k tomu postavit čelem a změnit – ústavu. No ano, pokud nějaký zákon nebo dokonce sama ústava překážejí NATO, tak se v horším případě ignorují a v tom lepším změní. Že by se snad měly zákony dodržovat a přehodnotit náš vztah k NATO tak, aby byl v souladu s ústavním pořádkem republiky, to našim poslancům snad ani na mysl nepřišlo.
Pokračovat ve čtení „Když jde o NATO, musí jít zákony i ústava stranou“
Naše jejich armáda
Kdo chtěl, mohl se dnes dočíst, že naši zpolitizovanou armádu řídili Sověti. Kdo u čtení i přemýšlel, mohl si položit otázku, v čem je rozdíl oproti současnosti, kdy naší armádu řídí NATO? Že nás Sověti nutili přezbrojovat a kupovat ruské zbraně? Za prvé je celkem logické, že vrchní velení jakékoliv aliance chce, aby všechny jednotky byly navzájem kompatibilní, za druhé je to šikovný způsob, jak ze závislého území zinkasovat zisky. Že Sověti rozhodovali o tom, jak a k čemu bude naše armáda použita? Jistě, to je podstata koordinace činností a v NATO to není jiné. Armády malých členů NATO již dávno nejsou budovány na vševojskovém základě, ale specializují se a počítá se s tím, že chybějící kompetence v případě potřeby doplní další členové. Vezměte si jen takový detail, že si naše armáda pořizuje vybavení do pouště, přestože nikde v místech přirozeného působení naší armády, tedy plus mínus střední Evropa, žádné pouště nejsou. Tak proč? Protože NATO. Jeden podstatný rozdíl mezi Varšavskou smlouvou a NATO ovšem existuje: zatímco Sověti s naší armádou sice počítali, ale nikdy ji nepoužili, ani v Polsku, ani v Afghánistánu, za zájmy NATO (tj. USA) naše armáda bojuje nepřetržitě už dobře 10 let.
Armáda opět ustupuje
Tak jako v roce 1938 vydala armáda ČSR bez boje Němcům a v roce 1968 ČSSR Sovětům, vydala v roce 2014 vojenský újezd Brdy developerům a spekulantům. Nejenom bez odporu, ale dokonce beze slova protestu. A na rozdíl od let 1938 a 1968 i bez zájmu veřejnosti, které čím dál tím víc jedno, co se s rozkradenou zemí stane. Armáda tak byla asi poslední institucí, která mohla Brdy před „pokrokem“ a „rozvojem“ uchránit, jenže se jich vzdala, že prý je nepotřebuje. Ale i kdyby je nepotřebovala, copak Brdy nejsou částí země, již má chránit? Jenže zvyk je železná košile, a tak se armáda opět stáhla. Ale co také od pomocných sborů NATO čekat jiného?
Rakve k válce patří
Neadekvátní reakce veřejnosti, médií a vlastně i armády na čerstvou ztrátu 4-5 českých vojáků v Afghánistánů ukazuje, že sice posíláme vojáky do války, ale tu válku si představujeme… no jako Hurvínek válku a vůbec nám nedochází, co to obnáší mít armádu a používat ji. Jenže smrt je podstatou války a vojáci jsou od toho, aby zabíjeli, nebo byli zabíjeni. Dokud ti naši zabíjeli nepřítele, tak nás to nezajímalo, když pak jednou nepřítel zabije je, tak jsme v šoku. Včetně armády!
Magoři z povolání
Jak se to tak všude kolem mele a veřejný diskurs se militarizuje (kritika armády téměř zmizela, zato přibylo pozitivních zmínek o armádě), vzpomněl jsem si na nedávný rozhovor s vojenským psychologem Danielem Štroblem, ve které mimo jiné (říká toho bez obalu a přikrašlování víc, než dost) zaznělo i následující:
Voják nemůže být empatický k protivníkovi a soucítit s ním. Neříkám, že ho musí vnímat jako jednoznačné zlo. Musí ho ale zkrátka vnímat jako někoho špatného či pomýleného. Podobné úvahy [typu jestli nepřítel nemá náhodou tak trochu pravdu, jestli není v právu a jestli má ta válka vůbec nějaký smysl, pozn. red.] si mohou dovolit intelektuálové, politici anebo diskutéři v pražských kavárnách, avšak na bitevním poli nemají co dělat. A pakliže ano, tak to armáda takových přemýšlivých a pochybujících vojáků může rovnou zabalit. (…) V takových situacích totiž policista či voják nemá co vymýšlet, ale rychle jednat podle až do morku kostí zažitých a zautomatizovaných návyků získaných při tvrdém a stokrát opakovaném drilu. Dril, který vás zbavuje morálních dilemat, ale spolehlivě vás v extrémních situacích vede k tomu, že při záchraně lidí či obraně vlasti potlačíte pud sebezáchovy a jednáte tak, jak jednat máte.
V tomto duchu, který je v očividném rozporu s ideály humanitními a koncepcí univerzálních lidských práv, ke kterým se tak rádi a hlasitě hlásíme, jsou tedy cvičeni naši vojáci. Otázka zní:: vymkla se armáda kontrole, nebo takový být musí a my se jen pokrytecky tváříme, že jsme mírumilovní, pro diplomacii a proti válkám? Protože když jednou takovou bestii pustíme ze řetězu, těžko ji pak budeme přivazovat zpátky. A pokud ji někdy vypustíme, těžko se budeme moci vymlouvat, že se svojí armádou nemáme nic společného. Pokud je tedy taková naše armáda, nejsme náhodou takoví i my sami? Uvědomujeme si vůbec, že takto vycvičená armáda znamená, že po skončení kontraktu v armádě se ve společnosti pochybují profesionální zabijáci bez skrupulí zvyklí jednat na rozkaz a bez přemýšlení?
Změna válečného paradigmatu
Vznikla situace, kdy úderné prostředky stojí víc, než samy cíle úderů. Válka v dřívější podobě (…) už tak není rentabilní. Dnešní moderní armáda – za agrese proti jakémukoli státu – už za přiměřených nákladů není s to vyhrát. Právě proto vznikla nová koncepce války – válka teroristická za pomoci laciné masové síly, najímané na místě a v okolních zemích. Tisíc nevycvičených ozbrojenců je levnější, než jediný voják, připravený použít soudobé válečné prostředky. Poněvadž teroristická armáda nikomu nepatří, ani odvetný úder není komu zasadit. Jestliže ve standardní válce bojuje armáda proti armádě, pak v teroristické – kde cílem není vítězství, ale válka sama – válčí ozbrojenci proti obyvatelstvu. A ubránit populaci před takovými ozbrojenci není s to žádná armáda na světě. Je-li (v klasické válce) frontou linie střetu, pak frontovou linií teroristické války je celé teritorium dané země. Jejím zadáním je terorizovat místní populaci. Bez konfrontace s armádou se obejde, té se naopak snaží vyhnout. Ti se obyvatelstva, zda je podporuje či ne, neptají, přicházejí je oloupit a vraždit. Nemají potřebu měnit mocenské špičky. Účelem není zemi dobýt. Podstatou teroristické války je zničit ji ekonomicky. Cílem války je chaos, a ne okupace. Teroristická válka je nejrychlejší a nejlacinější způsob, jak zemi zničit.
(pplk. v.v. Vasilij Pavlov: Z nouze ctnost teroristické války)
Sbohem, armádo
Pod záminkou ukrajinské krize ožila debata o roli armády a jejím financování. Na to, že je armáda chronicky podfinancovaná a ztrácí bojeschopnost, upozorňují generálové již poměrně dlouho, ale až strašení Ruskem způsobilo, že jim alespoň někdo naslouchá. Strašení Ruskem je samozřejmě hloupé a svatá válka s Ruskem hloupost na entou, ale to na faktu, že se česká armáda pomalu ale jistě stává nepoužitelnou, nic nemění. A armáda, která je k ničemu, je i zadarmo drahá.
