Ach tihle politici. Až vám bude někdo tvrdit, že to jsou lidé zvláštního ražení, tak mu věřte. Já si to včera vyzkoušel na vlastní kůži. Páni politici z radnice sestoupili mezi nás, lůzu z ulice (čti majitele realit, podnikatele, státní zaměstnance a jiné osoby práce se neštítící, nebo alespoň zaměstnané) a vzali s sebou i několik úředníků z radnice. Takovou vzácnou příležitost pohovořit si s panstvem jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít, a tak jsem hovořil.

Hovořil jsem s úředníky a byla to diskuse věcná a korektní, ve které jsem si připadal jako rovnocenný partner, byť jsem ani zdaleka nedosáhl svého. A pak jsem hovořil s panem místostarostou a to byla jiná. Pan místostarosta byl od začátku velmi defenzivní, ovšem v duchu hesla, že nejlepší obranou je útok, takže jeho způsob komunikace, který on sám zřejmě považoval za asertivitu (jako kdyby měl být politik asertivní vůči občanům, a ne naopak), na mě působil jako čistokrevná arogance hraničící s agresivitou. Neakceptování svých vágních odpovědí a snahu získat konkrétní odpovědi, jako ostatně téměř jakoukoliv otázku, považoval za útok a známku mé nesolidnosti, která jej zbavuje povinnosti odpovídat a být na otázky připraven, připomenutí jeho politické odpovědnosti naopak zcela samozřejmě neakceptoval on. Celou dobu, co jsem s ním hovořil, jsem si připadal jako méněcenný kverulant, který jej pouze nepatřičnými otázkami ruší z klidu na práci pro blaho občanů, a který může být rád, že se s ním pan místostarosta vůbec zahazuje. Prostě člověk zvláštního ražení, které ovšem mezi politiky není nic výjimečného. Pan starosta, nakolik jsem ho mohl poznat, je totiž to samé v bledě modrém.

A mě vám tak nějak přišlo, že je něco špatně. Ale co? Je chyba v systému, který dává lidem takového zvláštního ražení konkurenční výhodu při obsazování vyšších postů ve společnosti, je chyba v mých nárocích na lidskou a manažerskou kvalitu politiků, nebo je chyba v mých představách o roli občana ve společnosti?