Tagged: politici

Uzbrojme se!


Ne, nepřepsal jsem, titulek neměl znít „Ozbrojme se!“, ale skutečně „Uzbrojme se!“ To je totiž to první, co mě napadlo, když jsem viděl nadpis textu Romana Jocha „Evropské konflikty neskončily“ následovaný větou v perexu: „Pro Česko z toho plyne jediné: zbrojit, zbroji, zbrojit.“

Celý příspěvek

Reklamy

Vůdce hrdina


Tak se nám pan premiér vrátil z Bruselu a hrdě oznámil, že žádné kvóty na přijímání uprchlíků nebudou, protože necouvl, byl zásadový a odvážný a spolu s ostatními chlapáky z V4 se tomuhle zlu dokázali postavit. Uprchlíci, Řekové i Italové v tom tak zůstali sami. Takže jak je vidět, ono to jde, když se chce, jde se postavit Bruselu. Proč ale zrovna když jde o to někomu (ne)pomoci, a ne při jiných příležitostech? Proti TTIP premiér ani nešpitl, o protiruských sankcích ani nezapochyboval, ale jak jde o uprchlíky, je z něj najednou hrdina.

Požár Stropnického terasy


Házení zápalných láhví po domech je svinstvo, i když se jedná o dům ministra obrany. Jenže bez rizika pro společnost není ani reakce pana ministra:

Bohužel to nasvědčuje radikalizaci určitých názorových skupin, které stojí proti hodnotám, jež zastáváme. Pro mě to je vlastně potvrzení správnosti nastaveného kurzu ministerstva obrany, které vedu.

Exaltovanost a mučednickou stylizaci tohoto vyjádření totiž zřejmě nelze připsat jen na vrub herecké kvalifikaci pana ministra (prostě přehrává), zejména ne ve světle hledání nebezpečných levicových radikálů v rámci akce Fénix. Opět jsou tu nějací zlí tajemní oni ohrožující naše hodnoty, opět jitření atmosféry strachu a ohrožení. Stropnického terasa sice nezní tak dobře, jako Reichstag, ale s trochou šikovnosti a zlé vůle může zafungovat stejně efektivně.

A co umí váš kandidát?


Jmenuje se Petr Hannig, má titul magistra, zaštiťuje se zdravým rozumem a chtěl by do Senátu. Má totiž zaručený recept na neduhy dneška: velký bič a malý dvorek (nejspíš kasárenský). Voliče láká na „zrušení zákona o nepřiměřené obraně“. Ano, přesně tak to na letáčku stojí. Kdyby kandidoval na předsedu zahrádkářů, prosím, kdyby kandidoval na starostu Horní Dolní, také by se to dalo tolerovat, ale kandidát na senátora by snad mohl vědět, že žádný zákon o nepřiměřené obraně neexistuje (a nikdy neexistoval) a že jediné, co existuje, jsou příslušná ustanovení Trestního zákona o nutné obraně, konkrétně §29 zákona č. 40/2009 Sb. Jenže to evidentně neví, přitom o tom chce rozhodovat a nabízí to jako svoji konkurenční výhodu proti ostatním kandidátům. Co potom s takovými senátory? A že se takoví určitě najdou, i díky voličům, kteří chtějí, aniž by věděli a zajímali se.

Lidé zvláštního ražení


Ach tihle politici. Až vám bude někdo tvrdit, že to jsou lidé zvláštního ražení, tak mu věřte. Já si to včera vyzkoušel na vlastní kůži. Páni politici z radnice sestoupili mezi nás, lůzu z ulice (čti majitele realit, podnikatele, státní zaměstnance a jiné osoby práce se neštítící, nebo alespoň zaměstnané) a vzali s sebou i několik úředníků z radnice. Takovou vzácnou příležitost pohovořit si s panstvem jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít, a tak jsem hovořil.

Hovořil jsem s úředníky a byla to diskuse věcná a korektní, ve které jsem si připadal jako rovnocenný partner, byť jsem ani zdaleka nedosáhl svého. A pak jsem hovořil s panem místostarostou a to byla jiná. Pan místostarosta byl od začátku velmi defenzivní, ovšem v duchu hesla, že nejlepší obranou je útok, takže jeho způsob komunikace, který on sám zřejmě považoval za asertivitu (jako kdyby měl být politik asertivní vůči občanům, a ne naopak), na mě působil jako čistokrevná arogance hraničící s agresivitou. Neakceptování svých vágních odpovědí a snahu získat konkrétní odpovědi, jako ostatně téměř jakoukoliv otázku, považoval za útok a známku mé nesolidnosti, která jej zbavuje povinnosti odpovídat a být na otázky připraven, připomenutí jeho politické odpovědnosti naopak zcela samozřejmě neakceptoval on. Celou dobu, co jsem s ním hovořil, jsem si připadal jako méněcenný kverulant, který jej pouze nepatřičnými otázkami ruší z klidu na práci pro blaho občanů, a který může být rád, že se s ním pan místostarosta vůbec zahazuje. Prostě člověk zvláštního ražení, které ovšem mezi politiky není nic výjimečného. Pan starosta, nakolik jsem ho mohl poznat, je totiž to samé v bledě modrém.

A mě vám tak nějak přišlo, že je něco špatně. Ale co? Je chyba v systému, který dává lidem takového zvláštního ražení konkurenční výhodu při obsazování vyšších postů ve společnosti, je chyba v mých nárocích na lidskou a manažerskou kvalitu politiků, nebo je chyba v mých představách o roli občana ve společnosti?

Hustodémonsky krutopřísně skandální


Jsou dva druhy skandálů: ty obyčejné, ve kterých je politik přistižen při korupci, zneužívání pravomocí, defraudacích a podobných radostech, kterými si dokazujeme, že máme funkční demokracii, a pak ty hustodémonsky krutopřísné, ke kterým dochází, když se „parta plukovníků“ (čili orgány činné v trestním řízení) pokusí takového politika klepnout přes prsty. To je ryku, to je řevu, to je starostí o demokracii. To hned politici spustí o „kriminalizaci politiky“, policisté a státní zástupci jsou pro ně „škůdci demokracie“, kteří dělají „experimenty na lidech“ a vaří „nechutný a nesrozumitelný právní guláš“ (další perly z úst našich sviní si čtenář-fajnšmekr jistě dohledá sám). Chápu, že se politici bojí a jsem tomu rád, protože i politici by měli vědět, že pokud přestřelí, může trhnout i na ně. Nelze tolerovat, aby se politici mohli zbavit veškeré odpovědnosti za své jednání prohlášením svých činů za politické akty. Pokud někdo škodí demokracii, jsou to politici, kteří neznají míru, nemají stud a myslí si, že stojí nad zákony a jsou nedotknutelní.  Už z principu by se nyní měl každý občan postavit za Šlachtu a Ištvána, protože nad nimi stojí ještě soud, který o vině – nejenom morální, která je nesporná, ale i trestněprávní – ubohého pana Nečase teprve rozhodne, což je u pohledu společnosti a důvěry v právo mnohem lepší, než aby o své nevinně rozhodovali sami politici. Jestli si necháme namluvit, že snaha o odhalení a potrestání skandálu je horší, než skandál sám, tak jsme blbci.

Ze života akvarijních rybiček


Politikům je často vyčítáno, že nevědí nic o skutečném životě, že nevědí, co to znamená podnikat nebo být nezaměstnaný, protože politika je jako akvárium na vrcholu slonovinové věže a politici v něm jako ty akvarijní rybičky tráví celý svůj život; o těch nejkřiklavějších příkladech, jako je Marek Benda, který se ve sněmovně snad i narodil, to platí téměř doslova.

Celý příspěvek