Tagged: historie

Teror, který nepohoršuje


Situace

Ani zveřejnění třiceti tisíc stran kabelogramů a diplomatických depeší z americké ambasády v Jakartě nepomohlo zatím v Indonésii prolomit tabu ohledně masového vraždění levičáků v letech 1965 a 1966 – na počátku autoritářské vlády generála Suharta.

Dále dokumenty dokládají, že obětí masakrů – z nichž většina byli členové Komunistické strany Indonésie (PKI) – bylo skutečně několik set tisíc, že byly pobíjeny systematicky a že armádě asistovali horliví muslimští radikálové.

Oficiální verze stále zní, že PKI připravovala převrat, jemuž Suharto zabránil, a že vláda samotného Suharta byla pro Indonésii požehnáním.

Kontext

Indonéská armáda začala se systematickým zabíjením levičáků na začátku října 1965 po dosud nevyjasněné vraždě šesti generálů, jež měla být podle oficiálního výkladu dílem komunistů a počátkem komunistického puče. V zemi s prezidentským systémem vládl v té době ještě první postkoloniální prezident Sukarno, který začlenil Indonésii do Bloku nezúčastněných států, mocensky se ale opíral i o komunisty a vyjednával o užší spolupráci s Čínou.

Jednotky generála Suharta, islamisté a antikomunističtí radikálové začali na každý pád v říjnu 1965 s postupnou likvidací celého indonéského levicového hnutí, přičemž nejkrvavěji se postupovalo právě vůči PKI. Masakry pokračovaly řadu měsíců. Dle různých odhadů bylo zabito půl milionu až 1,5 milionu komunistů a mnoho dalších levicově smýšlejících lidí, nezřídka v rámci lynčování či jinak brutálními způsoby. Přibližně dva miliony lidí byly uvězněny.

Generál Suharto vládl Indonésii tvrdou rukou jednatřicet let, převedl zemi do západního bloku a otevřel zahraničním firmám.

Role USA

Co se však v posledních letech mění a stále více vyjasňuje je podle znalců role USA. Ty vnímaly původní Sukarnův režim s velkými obavami. Suhartův režim posléze naopak podporovaly.

Spojené státy celé dění bedlivě sledovaly, ale nezasáhly. Pokud by indonéská armáda necítila podporu, nikdy by se neodvážila k podobným činům.

Nejvíce šokující přitom je, že američtí činitelé věděli, jak velká část obětí masakrů je naprosto nevinná.

Mnozí historikové soudí, že USA byly ve skutečnosti zapojeny do masakrů ještě aktivněji. Příslušný výzkum však dosud blokují uzavřené archivy amerického ministerstva obrany a archivy rozvědky. Ví se například, že zástupci CIA předávali Suhartovým lidem seznamy („kill-listy“) komunistů a vysílačky pro snazší koordinaci razií, není však dosud úplně jasné v jakém rozsahu. Ví se též, že američtí instruktoři trénovali indonéská komanda smrti, i zde jsou však podrobnosti dosud utajovány.

(zdroj: Tabu ohledně masakrů levičáků v Indonésii přetrvávají, vyjasňuje se ale role USA)

Reklamy

Poprava jednoho mýtu


Ze Zídkovy recenze knihy W. Jakshe Zmizelé vesnice, opuštění lidé… Reportáže z českého pohraničí:

Soubor reportáží, které Wenzel Jaksch publikoval v letech 1924-1928 v ústředním listě německé sociální demokracie Sozialdemokrat, by si měli přečíst všichni, kdo se dodnes drží mýtu o ekonomické a sociální vyspělosti meziválečného Československa. (…) objel české Sudety opravdu důkladně (…) A všude nacházel z dnešního pohledu jen těžko představitelnou bídu tamního německého obyvatelstva: početné rodiny živořící ve vlhkých chatrčích, podvyživené dělníky otročící za několik korun denní mzdy a zadlužené u lichvářů, děti, které nemohou chodit do školy, protože musí se sourozenci dělit o dřeváky či jedinou košili.

Pak následuje několik příkladů té bídy (které chci věřit by nikoho nepotěšily, ale v dnešní době slávy sociálních sadistů si nejsem tak úplně jistý) a konstatování, že to do značné míry byl i důsledek národností politiky buržoazního československého státu. Každopádně to však byla jedna z hlavních příčin popularity nacistů v Sudetech.

Z dějin třídního boje


1916-1927: The execution of Sacco and Vanzetti:

Severe poverty in the post-war years meant that many workers were dissatisfied with the status quo. The authorities were terrified that workers might follow the example of the Russian Revolution, and were doing everything in their power to portray communism and anarchism as ‚un-American‘, and to frighten workers way from ‚red‘ propaganda.

Sacco and Vanzetti, along with other comrades, immediately called a public meeting in Boston to protest. While out building support for this meeting they were arrested on suspicion of „dangerous radical activities“. They soon found themselves charged with a payroll robbery which had taken place the previous April in which 2 security guards had been killed.

The judge in the case, Judge Webster Thayer, said of Vanzetti: „This man, although he may not have actually committed the crime attributed to him, is nevertheless morally culpable, because he is the enemy of our existing institutions.“ The foreman of the jury, a retired policeman, said in response to a friend of his who ventured the opinion that Sacco and Vanzetti might be innocent „Damn them. They ought to hang anyway.“

 

Mýtus šestidenní války


Mýtus šestidenní války: Není pravda, že se Izrael „jen“ bránil, Izrael nebyl napaden, dokonce nebyl ani přímo ohrožen, ale zaútočil sám, aby demonstroval sílu a získal území, zejména palestinská, na nichž poté organizoval „zeštíhlování“ palestinské populace, neboli etnické čistky. Dalším důvodem bylo uvolnění kapacit lidských a materiálních vázaných v armádě ve stavu pohotovosti. Oslavy vítězství jsou tak de facto oslavy okupace.

Americké tradice


Příběh o tom, jak bratři Allen Dulles (ředitel CIA) a John Foster Dulles (ministr zahraničí) zkoušeli změnit svět je i příběhem o podstatě USA a syndromu vyvoleného národa:

Bratři Dullesové skvěle vystihují podstatu Ameriky. Konkrétně víru, že USA jsou „vyvolený národ“, který rozumí okolnímu světu lépe než tento svět sám. Jejich rodinné zázemí bylo silně ovlivněné náboženstvím a dovedlo je k přesvědčení, že svět je striktně rozdělený mezi dobro a zlo. A že jejich povinností je zlo potírat. Souznělo to s misionářskou tradicí, která je v USA hodně silná. Bratři Dullesové viděli USA jako zemi, která svádí boj na život a na smrt s komunismem. A věřili, že v téhle válce jsou dovolené všechny prostředky. (…) Dullesové chápali nezávislou zahraniční politiku zemí takzvaného třetího světa jako vyhlášení války. A proto rozpoutali tajnou světovou válku s cílem svrhávat vlády v Guatemale, Íránu, Indonésii a podobně.

John Foster Dulles udržoval dobré vztahy s nacistickou vládou ve třicátých letech. V té době pracoval v největší americké právní firmě Sullivan & Cromwell, kde se soustředil na mezinárodní právo, zbohatl a posílil svoji moc. A právě v této firmě pomohl nacistům najít v USA zdroje peněz, ze kterých mohli financovat svoji politiku, banky a továrny. Foster Dulles totiž viděl v Hitlerovi hráz proti komunismu.

(zdroj Bratři, kteří změnili svět)

 

Rul­ing class preferrence for fas­cism


Karl Korsch, for ex­ample, noted that the World War I-era slo­gan “Down with the im­per­i­al­ist war!” had “lost all of its former re­volu­tion­ary force at the present time, when it fits in so per­fectly with the tend­en­cies of the bour­geois ap­peas­ers and isol­a­tion­ists,” while the slo­gan “De­feat of one’s own coun­try!” had be­come “a prac­tic­al policy of that sub­stan­tial part of the rul­ing class in vari­ous European coun­tries that pre­ferred the vic­tory of fas­cism to the loss of its eco­nom­ic and polit­ic­al su­prem­acy.”

Měnící se role národa v dějinách


Jak známo, v 19. a počátkem 20. století nebyli rakouští ani pruští Němci vůbec nadšeni emancipačními snahami Čechů, pro připomenutí stačí jediné slovo: Sudety. Čech byl pro Němce přivandrovalec, nekulturní a nebezpečný barbar, což dobře vystihuje následující citát:

Z pohledu německé nacionalismu však byly tyto neodvratné procesy [demografické změny, urbanizace, industrializace] ostře kritizovány jakožto etnopolitická loupežná výprava [Čechů].

(Rudolf Jaworski, České kružítko, ĎaS 1/2017)

A tady si nedokáži odpustit paralelu s počátkem století 21., kdy se ovšem role poněkud prohodily: těmi nekulturními a nebezpečnými barbary už nejsou Češi, kteří se posunuli do role civilizovaných a zodpovědných a roli barbarů převzali Ukrajinci, Syřané a Afghánci, tedy migranti a uprchlíci.

Tradiční slabost Západu pro fašisty


Jedním z nejvíce neslýchaných případů této praxe ochrany válečných zločinců vyšel najevo v roce 2005 s odtajněním dokumentů British Home Office (ministerstva vnitra), které ukázaly, že britská vláda ochránila minimálně 8000 členů divize zbraní-SS Halič (Galicie) před spravedlností, která je by čekala v Sovětském svazu. (…)  Britská vláda v rozporu s dohodami, které učinila na Jaltě, odmítla repatriovat divizi Halič do Sovětského svazu a místo toho ji odeslala do jiného zajateckého tábora v Bellaria-Igea Marina v severní Itálii. Zde pak trojice význačných ukrajinských fašistů – Mykola Lebeď, otec Ivan Hryjok a biskup Ivan Bučko přesvědčili Vatikán, aby ve prospěch vojáků zakročil, když je biskup Bučko představil jako „dobré katolíky a zuřivé antikomunisty“. (…) Jedním z klíčových britských zastánců tohoto rozhodnutí byl major Denis Hills. Major Hills byl ochotný vojáky ochránit, a ačkoliv říkal, že „ví, co jsou SS zač“, prohlásil také, že „armáda se o válečné zločiny nezajímá“. Podle údajů v knize MI6: Inside the Convert World of Her Majesty´s Secret Service britského akademika Stephena Dorilla se major Hills sám označoval za fašistu a skalního antikomunistu, který se rozhodl za každou cenu zajistit, že divize Halič bude přemístěna do Británie. (…) Dokumenty British Home Office odtajněné v roce 2005 detailně ukázaly, kam až byli britští vládní úředníci ochotni zajít, aby členům divize Halič zajistili občanství a zaměstnání. (…) Dokumenty Home Office také ukazují, že se o původu lidí z divize Halič všeobecně vědělo. Bylo velmi dobře známo, že si tito lidé počínali za války „špatně a je pravděpodobné, že by došlo k problémům, pokud by byli zaměstnáni na pracovišti s Poláky“. (…) Zajímavou složkou těchto dokumentů a zejména vyjednávání kanadského poslance Pančuka byly snahy vzbudit sympatie k mužům divize Halič s odkazem na to, že bojovali proti Rusům a komunistům a nikoliv proti „západním spojencům“. (…)  Britští historici Andrew Thompson a David Cesarani ve svém výzkumu ukázali, že „do Británie přijeli váleční zločinci celého spektra národností“, kteří se pod záminkou poválečných programů usazování a doplňování pracovních sil snažili vyhnout repatriaci na sovětské území.

(zdroj: Když se brání spravedlnosti: Jak britská vláda ochránila 8000 vojáků zbraní SS z divize Halič)

Zdůrazněné pasáže jsou klíčové pro pochopení proč takové ohledy k SS-manům a představují zároveň spojující linii k dnešku a současný postojům a politikám Západu.

To bylo gestapo


Z recenze Frank McDonough: Gestapo. Mýtus a realita Hitlerovy tajné policie:

Ve skutečnosti bylo Gestapo velmi malá, podfinancovaná a přetížená organizace, s méně než 15 000 aktivními pracovníky, zabývajícími se veškerými politickými zločiny 66 milionů Němců.

Mučení za hranicí stanovených trestů nebylo nikdy oficiálně schváleno v žádném dochovaném písemném dokumentu gestapa. Ministerstvo spravedlnosti zaslalo příslušníkům gestapa varování s poukazem na přísné trestní postihy, které budou uplatněny, pokud by bylo s vězni ve vazbě špatně zacházeno.

Rozsah mučení je rovněž nesmírně obtížné odhadnout. V nacistickém Německu bylo mnohem méně běžné než na okupovaných územích.

Nejběžnější oficiálně schválený trest bylo bití bambusovou rákoskou. (…) Jiná „neoficiální“ metoda, o níž hovořili ti, kdo přežili, zahrnovala mučení vodou. (…) Podle všeho byl zaváděn elektrický proud do rukou, konečníku a penisu vězňů. K získání informací bylo často používáno drcení varlat lisem podobným lisu na česnek. Mnozí vězni byli zavěšeni na různě dlouhou dobu za ruce, dokud se nepřiznali. Někdy se používalo pálení prstů zápalkami. Tato extrémní opatření byla vyhrazena výlučně pro „sociální outsidery“ a důležité politické vězně, obzvlášť komunisty.

Je jasné, že většinu příslušníků gestapa tvořili kariérní policisté s pravicovými sklony, a nikoli brutální nacističtí fanatici.

Jak je vidět, jde o směs bagatelizace a přiznání nepopiratelné brutality. Otázka je, co si z toho kdo vezme, čemu bude přikládat větší váhu, zda svědectví obětí, nebo absenci formálního příkazu.

Bengálským hladomorům a milionům mrtvých se Churchill jen cynicky smál


Britové nechali opakovaně vyhladovět populaci Bengálska, což byla část jimi spravované Indie (…) měli jediný cíl, vybírat daně, těžit suroviny a sklízet úrodu. Zkrátka vytěžit zemi, která už tak měla velmi málo.

Při prvním hladomoru v roce 1770 zemřelo 10 milionů lidí. To byla třetina populace Bengálska. Je to více, než kolik Židů zabil Hitler za celou druhou světovou válku. O holokaustu se učí děti na základních školách, o bengálských hladomorech se nepíše nikde.

Britští vládci věděli dlouho dopředu, že hladomor se blíží, příznaky byly jasné, protože lidé umírali hlady. Jejich reakcí bylo zvýšení daně z půdy na 60 procent. Zatímco Bengálci hynuli po milionech jako mouchy, Britové závratně bohatli. Donutili zbylé farmáře přestat pěstovat plodiny, které je mohly uživit, a místo toho začali s produkcí indiga, máku a dalších plodin určených na export.

(zdroj)