Tureckýma očima

Seriál Vzestup Osmanské říše je sice formálně produkce americké, ale podle jmen realizačního štábu bych řekl, že reálně spíše turecké. Dává to ostatně i smysl, protože jeho námětem je obléhání a dobytí Konstantinopole sultánem Mehmedem II. v roce 1453. Žánrově jde o dokument, přesněji o to, čemu se říká docudrama – inscenované filmové scény prokládané „mluvícími hlavami“ (nebo možná lépe „mluvící hlavy“ prokládané dotáčenými scénami). Ty dotáčené scény jsou v duchu „quality TV“ velmi kvalitní, nicméně na to, abych sám chtěl Vzestup Osmanské říše vidět ještě jednou to nestačí a ani vám ho doporučovat nebudu (ale ani vás od něj nebudu odrazovat). Důvodem, proč o něm píši, je několik drobných detailů, které podle mě úzce souvisí s tím, že realizační tým byl turecký, a hezky ukazují některé drobné nuance tureckého vidění světa, které jsou dnes o to aktuálnější, oč více se Turecko pod Erdoğanovým vedením odklání od sekulární státu Atatürkova k islamistické republice s velmocenskými ambicemi.

První nápadnou věcí, byť v zásadě apolitickou, je téměř naprostá absence erotických scén. Pamatuji si jen jednu velmi decentní. A vůbec to není na škodu! Naopak to ukazuje, že i bez explicitně sexuálních scén lze natočit dobrý film a inflace sexu v dílech západní provenience ukazuje spíš než na otevřenost Západu na lenost a bezradnost západních tvůrců.

Pak jsou tu ovšem aspekty, který již apolitické nejsou. především zjevná hrdá kontinuita, s níž dnešní Turci vnímají někdejší Osmanskou říši; přitom bez špetky nostalgie, jako kdyby šlo o živou přítomnost. Něčím to připomíná vztah Čechů k husitství, ale s tím rozdílem, že zatímco Češi dnes nahlížejí na husitství jako to jsme byli my, Turci se na Osmanskou říši dívají jako to jsme my.

Další zajímavým detailem je, jak Turci vůbec nerozlišují mezi evropskými národy. Obyvatelé Konstantinopole jsou pro ně prostě Římané (v evropském kontextu jsem se s takovým označením nikdy nesetkal) nebo Evropané. Jestli jsou císařem Konstantinem najatí žoldnéři z Janova a toužebně očekávané posily (které nikdy nedorazí) z Benátek je Turkům jedno, pro ně jsou to prostě Evropané. Dovedu si ovšem živě představit, že v evropském pojetí by to byl naprosto zásadní rozdíl.

A nakonec, nikoliv však v poslední řadě, je to líčení nepřítele, tedy posledního císaře Konstantina a Východořímské říše, které je zcela prosto jakékoliv nenávisti, která je tak typická pro evropské pojetí nepřátelství, a sám Konstantin je líčen s úctou a respektem. Zcela přitom chybí náboženský aspekt, který byl tak typický pro křížové výpravy. Turci, respektive Osmané, nejsou vedeni bohem uloženou povinností dobýt Konstantinopol z rukou nevěřících, ale jejich motivace je ryze imperiální, Velkoturecká. Žádný svatý boj proti říši zla, ale prostě naplnění osudu a splnění snu, o němž snilo a pokusilo se jej naplnit několik Mehmedových předchůdců – získat Konstantinopol a založit velkou říši.

Tak to líčí seriál. Jaká je historická přesnost jsem neřešil a neřeším. Mám jisté pochybnosti o tom, že po dobytí Konstantinopole následovala pro její obyvatele taková selanka, jak naznačuje Vzestup Osmanské říše. Ono stejně podle všeho nejde ani tak o minulost, jako o přítomnost, jíž má takto prezentovaná minulost sloužit.

Dočetná II

Peču na to dělat pro každý zajímavější text, který přečtu, samostatný post. Pro ty nejzajímavější, nebo pro ty, u kterých očekávám diskusi, je samozřejmě budu dělat i dál, ale ty ostatní, které stojí za poznamenání, budu sepisovat po vícero kouscích do jednoho postu, když jich dočtu dostatek. A že teď dočítám docela dost.

Pokračovat ve čtení →

Dočetná I

Pokračovat ve čtení →

K revizionismu potřetí

Už jsem tu psal sám za sebe i citoval Klause, zdaleka nejlépe ale nakonec napsal Lukáš Rychetský v eseji Beze studu. Kulturní rasismus a česká válka o výklad dějin. Takového texty jsou o to naléhavější a potřebnější, že lidé jako Štětina beze studu a bez pokárání začínají tvrdit, že třeba vypálení Lidic by zločin komunistů, i když jediní komunisté, kteří tam tehdy byli, byli ti, co stáli před popravčí četou u zdi Horákova statku. Současná vlna revizionismu není náhodná, o to více je třeba chápat kdo a proč má na ní zájem.

Pokračovat ve čtení →

Proč a jak se přepisují dějiny

Když jsem psal své zamyšlení Byl jsem u toho, když se psaly dějiny o překrucování a falšování dějin Druhé světové války, nikdy by mne nenapadlo, že se na to samé téma a lépe vyjádří i bývalý prezident V. Klaus (ano ten, se kterým se jinak neshodnu ani na tom, kolik je hodin) se svým bývalým kancléřem J. Weigelem. A to dokonce tak, že bych neměl problém se pod jeho text podepsat krví. Zjevně čím méně mluví Klaus o ekonomii či klimatologii, tím lépe mu to myslí. Proto text nazvaný Kdo vlastně vyhrál světovou válku? drze přejímám s jedinou úpravou: vyretušoval jsem větu, která jej zbytečně devalvuje a sráží na úroveň ahistorického kladiva na současné politické problémy, které tak správně exprezident revizionistům (sic!) vyčítá.

P.S. Možná jsem už jen paranoidní, ale přijde mi, že tento Klausův text prošel bez větší pozornosti, zatímco každého jeho sebemenšího a sebebanálnějšího prdu byly doposavad všechna média plná.

Pokračovat ve čtení →

Američtí rudí

Včera mě na ČT Art překvapil americký film s prostým názvem Rudí (1981), životopisné drama o Jacku Reedovi, americkém komunistickém novináři a autorovi klasického díla Deset dní, které otřásly světem o bolševické revoluci v Rusku.

Překvapil mě svojí délkou, protože v roce 1981, kdy vznikl, nebyly tříhodinové opusy vůbec běžné. Překvapil mě svojí kvalitou, protože tak brilantní hereckého výkony už jsem dlouho neviděl. Překvapil mě svojí formou, kdy se dramatizace střídala s prostřihy na „mluvící hlavy“, u nichž sice nebyla jména, takže nevím, kdo přesně to byl (možná je tehdejší americké publikum znalo od vidění), ale bylo jasné, že jsou to lidé, kteří Jacka a jeho ženu Louisu Bryantovou pamatovali (tou dobou ještě mohli žít a věk by na to měli), nebo je alespoň mají představovat. Překvapil mě precizností, s jakou dbal na historickou přesnost, třeba fyzickou podobnu reálných postav s jejich ztvárněním, nebo takový detail, že ve scéně z jakési konference v Rusku (nepostřehl jsem, jestli to byla Moskva nebo Petrohrad), kde se sešli delegáti z celého světa, zazní jedna věta česky, navíc zcela relevantní k probíranému tématu, přitom vyřčená někým, kdo vůbec nebyl v záběru. Překvapil mě tím, jak nákladný film, který Rusko a komunismus ani v náznaku nedémonizuje, ale naopak připomíná pozapomenutou historii dělnického hnutí v USA, mohl v USA v době vrcholící studené války vzniknout, vlastně mě překvapil už tím, že něco takového v USA vůbec vzniklo. Překvapil mě tím, jak otevřeně v něm zazněla kritika kapitalismu a ideály komunismu, i tím, že v něm zazní Internacionála. Překvapil mě i tím, jak zvučná hollywoodská jména se na jeho vzniku podílela, od režiséra a představitele Reeda Warrena Beattyho přes Gene Hackmana, Diane Keattonovou a Jacka Nickolsona až po Jana Třísku v roli revolucionáře Radeka. A překvapilo mě, že to žádný z herců nesabotoval, ale naopak hráli jako o život, stejně jako mě překvapilo, že z účinkování v takovém díle neměl žádný z nich kádrový škraloup, jaký si svého času u nás vysloužil Brabec za mjr. Zemana. A nakonec mě překvapilo, že něco takového Česká televize v dnešních časech zostřeného protikomunistického a protiruského boje odvysílala. Naopak mě vůbec nepřekvapilo, že jsem o něm až do včerejška nevěděl.

Snímek Rudí je specifický tím, že ukazuje, ale nehodnotní. Sice neidealizuje a neoslavuje, ale ani nestraší a neodsuzuje a komunismus a ruskou revoluci nekritizuje, neshazuje, nehaní a nikomu nevysvětluje, že to bylo všechno špatně a co si o tom má správně myslet. Jen ukazuje. Ukazuje, proč byly ideály komunismu tak lákavé, ukazuje naději, kterou bolševická revoluce dala dělnickému hnutí, ale ukazuje i to, jak se poměrně záhy utopila v nekončených diskusích a jak se z revoluce zdola stala uzurpace moci zdola, ukazuje deziluzi a nekompatibilitu ruského a amerického myšlení, ukazuje, jak tříštění sil zadusilo komunistické hnutí v USA i to, jak tomu zadušení pomáhala policie, státní aparát i švindly a podrazy méně radikálních frakcí amerických socialistů. A ukazuje také to, jak moc se vládnoucí třída v USA bála ztráty moci, kterou by s sebou úspěch komunistického hnutí nutně nesl, jak proti komunismu bojovala jak na domácí frontě, tak vojenskými intervencemi v Rusku. Ale co především: ukazuje něco, co bylo z větší části zapomenuto, pokud zapomenuto přímo být nemělo – socialistické a komunistické hnutí v USA, tedy něco, o čem nejenom průměrný Američan, ale ani průměrný Čech zřejmě netuší, že vůbec existovalo a žilo, nejen živořilo někde na okraji.

Co Rudí sice přímo neukazují, ale pozorný divák to postřehne, jsou kořeny desítky let trvajícího nepřátelství až nenávisti Západu k Rusku: Nejde jen o realizaci konkurenčního civilizačního modelu, který v případě rozšíření přímo ohrožoval moc, majetky a privilegia vládnoucí třídy, jde o stále nezpracovaný mindrák z toho, že bolševici dali přednost ruským životům před těmi britskými a americkými a uzavřeli Brestlitevský mír, čímž uvolnili Německu ruce k pokračování války na západě.

Co naopak Rudí v žádné případě neukazují, je „objektivní portrét člověka, jehož idealismus byl silnější než zdravý rozum,“ jak tvrdí oficiální text distributora. Nic takového prostě ve filmu není a je otázka, proč distributor něco takového napsal. Jestli to bylo proto, že ve filmu o amerických komunistech něco takového být prostě musí a tak si neuvědomil, že to tam není, nebo jestli tím cíleně něco, co tam podle něj být musí, doplňoval.

Rudí nejsou snadná podívaná. Jsou dlouzí a ukazují něco, co mnoho lidí nebude chtít vidět, a když už, tak ne takhle. Ale jsou filmem, který, alespoň pro mě, „polidštil“ Ameriku, přinejmenším tu z časů Velké války, a ukázal ji jako zemi, kde fašismus nebyl vždy samozřejmým hegemonem. A možná není ani dnes, možná pořád existuje i jiná Amerika, než je Amerika korporací, válek, zbraní, násilí a vykořisťování, jen my ji nevidíme, dílem proto, že nám ji nikdo nechce ukázat, dílem proto, že ji už ani vidět neumíme.

P.S. V filmu říkají Reedovi Jack, Wikipedie pak uvádí křestní jméno John a Jack jako přezdívku.

P.P.S. Kdyby nám tenhle film pouštěli na základní škole místo té nudné monochromatické hagiografie V.I.Lenina, udělali by pro záchranu mezinárodního komunismu mnohem více. Jenže oni si museli vybrat něco sovětského, zoufale kontraproduktivního, čím nám dokázali jedině to, že už jsou na odchodu a o komunismus jim už dávno nejde.

Lež se oficiálně stala pravdou

Včera napíšu o tom, že sleduji, jak se přepisují dějiny 2. světové války, a dneska se dočtu, že už byly oficiálně přepsány:

… bulharské ministerstvo zahraničí spolu s USA a dalšími devíti východoevropskými státy (včetně ČR) podepsalo 8. května deklaraci odsuzující pokusy o přepisování dějin. Konstatuje, že Rudá armáda nepřinesla východní Evropě svobodu, ale další totalitu, tentokrát sovětský komunismus.
LN: Sofie: Starosta chce odstranit pomník po vzoru Koněva

Už je to tak, porážka nacismu nic neznamená, mezi vyhlazovacími tábory, popravami, nucenými pracemi na straně jedné a frontami na banány, výjezdními doložkami a znárodňováním na straně druhé není rozdíl. Kdyby Rudá armáda nepřišla, východ Evropy by to nejspíš vůbec nepoznal.

Takto naformulováno se to nedá chápat jinak, než že třeba v našem případě se Rudá armáda v roce 1945 nestáhla a komunisté nevyhráli ve volbách, ve kterých lidé vůbec nezohlednili zkušenost Mnichova a Protektorátu.

Zůstává záhada, proč lidé rudoarmějce v květu 1945 tak nadšeně vítali? Ale ta se dá snadno vyřešit tím, že se na kytice šeříků prostě vymažou z paměti. Nebo se rudé hvězdy přemalují na bílé. Dnešní technika skýtá netušené možnosti „opravy“ historických dokumentů.

Už je to zkrátka tak, že nová Evropa potřebuje nové dějiny. Nejlépe nějaké orwellovské, kde pravda je překrucování, překrucování narovnávání a svoboda otroctví.

Už je to oficiální a zákony na ochranu nové lepší pravdy před ideozločinci a jinými zrádci jsou připravené, stačí je použít. A že se určitě nějaký ten odvážný strážce lepší pravdy v taláru, nezkažený zastaralým sovětským pojetím dějin, najde.

Jen to mi vrtá hlavou, jestli se USA a Velká Británie od toho zlého ošklivého špinavého Sovětského svazu také trochu neumazali, když s ním byli ve spolku proti Třetí říši? A proč s ním vůbec do toho spolku lezli, když byl stejný nebo ještě horší, než ona? Že by to tehdy nevěděli a zjistili jsme to z pohodlí a bezpeční míru a 80 let distance až my dnes? Ale co už. Kdo se moc ptá, moc se dozví, a já si vůbec nejsem jistý, že chci právě tohle vědět. Trochu té naivní víry v pravdu si musím nechat, abych to v tomhle prolhaném světě dokázal nějak doklepat.

A pro mě zůstává pravdou, že nás Rudá armáda v roce 1945 osvobodila a co se stalo v roce 1968 s tím vůbec nesouvisí, stejně jako to, že přes všechny chyby bylo těch 40 let komunistické totality 100x lepší, než nacistická okupace, o čemž svědčí už jenom to, kolik nás tu pořád je a v jaké jsme materiální i morální kondici.

Byl jsem u toho, když se psaly dějiny

Co se reálně stane je věc jedna, jak se na to vzpomíná, jak se o tom učí a jak se kolem toho staví politické mýty je věc druhá, odlišná a často zcela nezávislá. Reálné dějiny se dějí, ty ideální se píší. Píši a přepisují. Je stará pravda, že dějiny píší vítězové. Ne vždy je ale píší vítězové na polích válečných, často je i se značným odstupem času píší a přepisují vítězově válek kulturních a politických. Příkladem budiž dějiny Druhé světové války, které teď, po 75 letech, začínají vypadat hodně jinak, bez ohledu na to, že válka dávno skončila a co se stalo, nedá se odestát. Začínají vypadat jinak, protože je přepisují vítězové kulturní války o geopolitickou orientaci našeho národa. A protože na východě, od kterého se odvracíme – od kterého nás chtějí i násilím odvrátit! – je Rusko, mění se dějiny Druhé světové války tak, aby z nich už Rusko nevycházelo jako hrdina a osvoboditel, ale jako barbarský dobyvatel.

Dobře je to vidět třeba na tom, jak se nově interpretují nezměrné lidské oběti, které Rusko – tehdy ještě jako Sovětský svaz, což je zcela zásadní rozdíl, o němž ještě bude řeč – přineslo na oltář vítězství. Zatímco ještě před pár lety byly důvodem respektu a důkazem zásadního podílu Ruska na porážce nacismu (proti komu se ve válce bojovalo je další podstatný, ale opomíjený detail, o kterém rovněž bude ještě řeč), dnes se z nich stává důvod posměchu pro neschopnost ruského velení a důkaz toho, jak málo si v Rusku váží lidského života. Úplně se při tom zapomíná, že osud, který Němci východní Evropě chystali a který jí dali ochutnat v Leningradu či Babim Jaru, byl tisíckrát horší a že ruské vedení mělo na výběr jen mezi zemřou mnozí a zemřou všichni.

Přepisuje se i příběh toho, jak válka začala. Faktory jako obsazení Porúří či Mnichovská dohoda jsou upozaďovány a místo toho je zdůrazňován pakt Ribbentrop-Molotov a na jeho základě pak Sovětský svaz nově, avšak o to intenzivněji, označován za spoluviníka vypuknutí války a dokonce spojence Třetí říše. Jako kdyby pro rozšíření války na celý kontinent nebyla invaze Německa do Belgie a Francie vůbec podstatná a Británie válčila s Říší už od německé invaze do Polska. Jako kdyby západní země s nacistickým Německem nikdy nevyjednávaly a nikdy s ním neobchodovaly. Obzvláště pikantní je pak označování Sovětského svazu za spojence Třetí říše v bývalém Československu, když skutečným spojencem Německa, který aktivně bojoval po jeho boku, bylo, na rozdíl od SSSR, Slovensko. O tom se ale cudně mlčí, stejně jako o Rumunsku, Maďarsku či Itálii. Proč? Odpověď je nabíledni: není politický zájem na tom tyto země diskreditovat. Zato je ale eminentní zájem na diskreditaci Ruska.

Poslední smutnou, ale poučnou kapitolou inovace dějin (dosavadní výklad je totiž údajně zastaralý a tendenční) je konec války a porážka nacismu. Už neslavíme osvobození, protože jsme prý nebyli osvobozeni, ale obsazeni. Alespoň z té větší části, ze které vyhnal Němce Sovětský svaz. Pomníky rudoarmějcům bouráme, nebo alespoň zanedbáváme, a když už nějaké Rusy oslavujeme, tak Vlasovce, tedy spojence Němců, kteří zradili nejprve SSSR a pak na poslední chvíli i ty Němce. Pokud už si připomínáme osvobození, tak jenom po demarkační čáru, kam došli Američané. Děláme při tom ale, jako kdyby osvobodili Československo celé. Zásluhy Rusů bagatelizujeme, jako kdyby jejich válečné úsilí nemělo na porážku Třetí říše žádný vliv a třeba Praha se mohla osvobodit sama kdykoliv mezi roky 1939-1945 a že se tak stalo až na konci války byl rozmar odboje a ne důsledek tlaku, který na Třetí říši Sovětský svaz vyvíjel.

Takhle my teď přepisujeme dějiny. Přepisujeme je, protože ty staré, kde svoboda přišla z východu, se nám dnes, kdy má být se svobodou spojován výhradně západ, už nehodí. Přepisujeme je, protože je dnes žádoucí vnímat Sovětský svaz potažmo Rusko výhradně negativně. Přepisujeme je, abychom se Rusku pomstili za invazi v roce 1968. Abychom se mu pomstili za něco, co ale udělal Sovětský svaz. Jenže my neumíme a nechceme rozlišovat mezi Ruskem a Sovětským svazem, či mezi Ruskem a komunismem. Přepisujeme je, aby platila rovnice východ = zlo. Přepisujeme je, aby západ nezůstával poskvrněn nacismem. Přepisujeme je my všichni, někdo tím, že to dělá, a jiný tím, že mu to toleruje.

A při tom, jak je přepisujeme, tak chtě nechtě nacismus rehabilitujeme. Čím více problematizujeme Sovětský svaz, tím se Třetí říše stává měně problematickou a ukradené hodinky jsou dnes považovány pomalu za větší zločin, než vyhlazené vesnice. Je to možná nezamýšlený, ale logický, a pro mnohé přijatelný, důsledek antikomunismem motivované démonizace Ruska za každou cenu. Pokud už Rusko nesmí být ani historicky náš přítel, pak se logicky musí stát naším přítelem jeho nepřítel. Zmínka o antikomunismu přitom není náhodná. Hlavním důvodem, proč musí být zničeny veškeré pozitivní obrazy Ruska je jednoduše ten, že se jedná o nástupnický stát Sovětského svazu a Sovětský svaz byl motorem komunismu. A to je něco, co antikomunisté, kteří dnes ovládají veřejný diskurs, nedokáží odpustit. Komunismus nesmí uspět. Nikdy a v ničem, ani kdyby to měla být porážka nacismu.

A já už nemám ani sílu, abych se kvůli tomu vztekal, já to už jen smutně pozoruji a pomalu se smiřuji s tím, že kruh se uzavírá a Hitler se opět stává docela šikovným spojencem v boji proti komunismu. Staří umírají, mladí válku nezažili a nedostatek osobní zkušenosti jim neumožňuje správně rozlišovat mezi hrůzou fronty na banány a hrůzou fronty na kulku do hlavy. Mění se zkušenost a s ní se mění i dějiny. To mě nepřekvapuje. Co mě překvapuje je rychlost a snadnost, s jakou se dají změnit. Jediné, co s tím mohu udělat, je pamatovat si, že to kdysi bylo jinak a kdo, kdy, proč a jak je změnil. A až budu umírat, mohu si pyšně říct: Byl jsem u toho, když se psaly dějiny. Tedy spíš přepisovaly, než psaly, protože napsány již byly dávno a na tom, že Německo válku začalo a prohrálo a kdo ho porazil, se nic změnit nedá. Jen zapomenout a lhát.

Kdo byl ten Moravec a proč o něm natočili film?

Kdybych chtěl recenzi na nový dvoudílný televizní film Anatomie zrady napsat co nejstručnější, vystačil bych si s otázkou z nadpisu. Já samozřejmě vím, kdo byl Emanuel Moravec, ale kdybych to nevěděl, z filmu bych se to nejspíš nedozvěděl, respektive bych význam a autentičnost jeho osobnosti asi nepochopil. Pokud by měl být snímek Anatomie zrady jen ilustrativní životopisná inscenace na jedno použití bez větší ambicí, byl bych k němu shovívavější, ale on ty ambice podle už podle svého názvu měl. Jenže jaké ambice to vlastně byly? Rehabilitovat Moravce? To jsem ve filmu neviděl. Problematizovat jeho kolaboraci s Němci a polidštit ho, jako se to povedlo v případě Háchy? Ani to jsem neviděl. Ukázat ho jako rozporuplnou osobnost sžíranou vnitřními rozpory? Ne. Udělat z jeho života antické drama o osudu, kterému nelze utéct? Také ne. Nebo ukázat cestu, která ho zavedla od respektovaného legionářského důstojníka až k banálně trapné sebevraždě? Ani to ne, Moravcovu postavu v Anatomii zrady žádný dramatický vývoj nečeká. Ani o novém pohledu na zradu a její temné hlubiny se v Anatomii zrady nedá hovořit. Aby toho nebylo málo, tak Emanuel Moravec v Anatomii zrady mnohem spíš než jako muž, který dějiny tvoří, vypadá jako někdo, kdo byl shodou okolností prostě poblíž, když se dějiny děly. Asi i proto nakonec jeho postava ze všeho nejvíce působí jako platforma pro prezentaci protiruské a protibolševické propagandy. Nechci tvůrcům podsouvat, že to byl jejich záměr, ale rozhodně je to nejuchopitelnější výsledek jejich snažení. Je to škoda, protože z takové látky by se určitě dalo vytěžit mnohem víc.

Toman

Celkem se zájmem jsem se tuto a minulou neděli podíval na naší vaší ČT na televizní verzi filmu Toman, slovy distributorské anotace: „příběh rozporuplné osoby Zdeňka Tomana, šéfa naší zahraniční rozvědky, který významně ovlivnil vývoj v poválečném Československu, bezskrupulózního obchodníka s obrovskou mocí a zásadním úkolem. Sehnat peníze, které komunistům vyhrají volby. A Toman peníze sehnat uměl. Pro sebe, pro rodinu i pro stranu. Šmelina, vydírání, kasírování válečných zločinců i jejich obětí. Neštítil se ničeho. Cena, kterou za svou kariéru zaplatil on i jeho blízcí, byla pak vysoká. Film odkrývá období tzv. třetí republiky, temné roky 1945 – 48, a příběh člověka, o kterém se nikdy nemluvilo.“

Anotace je poměrně výstižná, takže se zaměřím jen na to, co mě zaujalo. Nejprve pochvala: dobrá kamera, dobrá výprava, vesměs solidní herecké výkony (nejslabší party předvedly role prvoplánových záporáků), zajímavé téma. A teď výhrady: zbytečně rozvleklé, některé scény byly zcela zbytečné a s vyprávěným příběhem neměly žádnou zvláštní souvislost a nikam ho neposouvaly. Zejména to bestiální násilí vyšetřovatelů (jakých? z jakého útvaru? kdo je poslal?, měli jen zastrašit?) nebo epizoda kolem smrti Jana Masaryka. Ze všeho nejvíc to na mě působila jako snaha za každou cenu využít platformu příběhu z let těsně po válce až k Vítězném únoru k přihřívání antikomunistické polívčičky, což je ovšem něco, co z filmu samotného nijak zvlášť nevyplývá a bez externí znalosti kontextu nemůže fungovat. Zbytečně to tak kazí jinak celkem povedený snímek. Zajímavé je, že jako nejkladnější postava nakonec vyjde samotný Toman, zatímco všichni okolo, včetně Masaryka či Američanů příliš sympatií nevzbuzují. Trochu mě mátlo neustálé označování všech postav štítky se jménem a funkcí či vztahem k ústřední postavě, což vyvolává dojem až dokumentárně-dramatického pojetí. Co je ale historická realita a co fikce nemá divák z filmu šanci zjistit. Z mého pohledu zůstaly trestuhodně nevyužity některé motivy, zejména ty kolem vzniku státu Izrael, či úrovně zásobování v ČSR versus v Británii. Rozhodně bych dal přednost hlubší historické exkurzi tímto směrem před etudou na téma hnusná padesátá léta (která navíc ve filmu ještě ani nezačala).

Toman sice nevyužil veškerý potenciál, který látka skýtala, ale v kontextu české filmové a televizní tvorby rozhodně patří k tomu lepšímu, podobně jako starší snímek Ve stínu. Možná je to tím, že 50. léta 20. století nabízejí dostatek nosných námětů a přitom už je možné k nim zaujmout i jiný přístup, než čistě pietní či propagandistický.