Co se reálně stane je věc jedna, jak se na to vzpomíná, jak se o tom učí a jak se kolem toho staví politické mýty je věc druhá, odlišná a často zcela nezávislá. Reálné dějiny se dějí, ty ideální se píší. Píši a přepisují. Je stará pravda, že dějiny píší vítězové. Ne vždy je ale píší vítězové na polích válečných, často je i se značným odstupem času píší a přepisují vítězově válek kulturních a politických. Příkladem budiž dějiny Druhé světové války, které teď, po 75 letech, začínají vypadat hodně jinak, bez ohledu na to, že válka dávno skončila a co se stalo, nedá se odestát. Začínají vypadat jinak, protože je přepisují vítězové kulturní války o geopolitickou orientaci našeho národa. A protože na východě, od kterého se odvracíme – od kterého nás chtějí i násilím odvrátit! – je Rusko, mění se dějiny Druhé světové války tak, aby z nich už Rusko nevycházelo jako hrdina a osvoboditel, ale jako barbarský dobyvatel.

Dobře je to vidět třeba na tom, jak se nově interpretují nezměrné lidské oběti, které Rusko – tehdy ještě jako Sovětský svaz, což je zcela zásadní rozdíl, o němž ještě bude řeč – přineslo na oltář vítězství. Zatímco ještě před pár lety byly důvodem respektu a důkazem zásadního podílu Ruska na porážce nacismu (proti komu se ve válce bojovalo je další podstatný, ale opomíjený detail, o kterém rovněž bude ještě řeč), dnes se z nich stává důvod posměchu pro neschopnost ruského velení a důkaz toho, jak málo si v Rusku váží lidského života. Úplně se při tom zapomíná, že osud, který Němci východní Evropě chystali a který jí dali ochutnat v Leningradu či Babim Jaru, byl tisíckrát horší a že ruské vedení mělo na výběr jen mezi zemřou mnozí a zemřou všichni.

Přepisuje se i příběh toho, jak válka začala. Faktory jako obsazení Porúří či Mnichovská dohoda jsou upozaďovány a místo toho je zdůrazňován pakt Ribbentrop-Molotov a na jeho základě pak Sovětský svaz nově, avšak o to intenzivněji, označován za spoluviníka vypuknutí války a dokonce spojence Třetí říše. Jako kdyby pro rozšíření války na celý kontinent nebyla invaze Německa do Belgie a Francie vůbec podstatná a Británie válčila s Říší už od německé invaze do Polska. Jako kdyby západní země s nacistickým Německem nikdy nevyjednávaly a nikdy s ním neobchodovaly. Obzvláště pikantní je pak označování Sovětského svazu za spojence Třetí říše v bývalém Československu, když skutečným spojencem Německa, který aktivně bojoval po jeho boku, bylo, na rozdíl od SSSR, Slovensko. O tom se ale cudně mlčí, stejně jako o Rumunsku, Maďarsku či Itálii. Proč? Odpověď je nabíledni: není politický zájem na tom tyto země diskreditovat. Zato je ale eminentní zájem na diskreditaci Ruska.

Poslední smutnou, ale poučnou kapitolou inovace dějin (dosavadní výklad je totiž údajně zastaralý a tendenční) je konec války a porážka nacismu. Už neslavíme osvobození, protože jsme prý nebyli osvobozeni, ale obsazeni. Alespoň z té větší části, ze které vyhnal Němce Sovětský svaz. Pomníky rudoarmějcům bouráme, nebo alespoň zanedbáváme, a když už nějaké Rusy oslavujeme, tak Vlasovce, tedy spojence Němců, kteří zradili nejprve SSSR a pak na poslední chvíli i ty Němce. Pokud už si připomínáme osvobození, tak jenom po demarkační čáru, kam došli Američané. Děláme při tom ale, jako kdyby osvobodili Československo celé. Zásluhy Rusů bagatelizujeme, jako kdyby jejich válečné úsilí nemělo na porážku Třetí říše žádný vliv a třeba Praha se mohla osvobodit sama kdykoliv mezi roky 1939-1945 a že se tak stalo až na konci války byl rozmar odboje a ne důsledek tlaku, který na Třetí říši Sovětský svaz vyvíjel.

Takhle my teď přepisujeme dějiny. Přepisujeme je, protože ty staré, kde svoboda přišla z východu, se nám dnes, kdy má být se svobodou spojován výhradně západ, už nehodí. Přepisujeme je, protože je dnes žádoucí vnímat Sovětský svaz potažmo Rusko výhradně negativně. Přepisujeme je, abychom se Rusku pomstili za invazi v roce 1968. Abychom se mu pomstili za něco, co ale udělal Sovětský svaz. Jenže my neumíme a nechceme rozlišovat mezi Ruskem a Sovětským svazem, či mezi Ruskem a komunismem. Přepisujeme je, aby platila rovnice východ = zlo. Přepisujeme je, aby západ nezůstával poskvrněn nacismem. Přepisujeme je my všichni, někdo tím, že to dělá, a jiný tím, že mu to toleruje.

A při tom, jak je přepisujeme, tak chtě nechtě nacismus rehabilitujeme. Čím více problematizujeme Sovětský svaz, tím se Třetí říše stává měně problematickou a ukradené hodinky jsou dnes považovány pomalu za větší zločin, než vyhlazené vesnice. Je to možná nezamýšlený, ale logický, a pro mnohé přijatelný, důsledek antikomunismem motivované démonizace Ruska za každou cenu. Pokud už Rusko nesmí být ani historicky náš přítel, pak se logicky musí stát naším přítelem jeho nepřítel. Zmínka o antikomunismu přitom není náhodná. Hlavním důvodem, proč musí být zničeny veškeré pozitivní obrazy Ruska je jednoduše ten, že se jedná o nástupnický stát Sovětského svazu a Sovětský svaz byl motorem komunismu. A to je něco, co antikomunisté, kteří dnes ovládají veřejný diskurs, nedokáží odpustit. Komunismus nesmí uspět. Nikdy a v ničem, ani kdyby to měla být porážka nacismu.

A já už nemám ani sílu, abych se kvůli tomu vztekal, já to už jen smutně pozoruji a pomalu se smiřuji s tím, že kruh se uzavírá a Hitler se opět stává docela šikovným spojencem v boji proti komunismu. Staří umírají, mladí válku nezažili a nedostatek osobní zkušenosti jim neumožňuje správně rozlišovat mezi hrůzou fronty na banány a hrůzou fronty na kulku do hlavy. Mění se zkušenost a s ní se mění i dějiny. To mě nepřekvapuje. Co mě překvapuje je rychlost a snadnost, s jakou se dají změnit. Jediné, co s tím mohu udělat, je pamatovat si, že to kdysi bylo jinak a kdo, kdy, proč a jak je změnil. A až budu umírat, mohu si pyšně říct: Byl jsem u toho, když se psaly dějiny. Tedy spíš přepisovaly, než psaly, protože napsány již byly dávno a na tom, že Německo válku začalo a prohrálo a kdo ho porazil, se nic změnit nedá. Jen zapomenout a lhát.