Jak to bylo se slibem, který údajně nikdy nebyl


Těmi, kteří stojí neochvějně za americkou zahraniční politikou a expanzí NATO na východ k ruským hranicím jsem byl opakovaně důrazně umlčován, že žádný slib, že se NATO nebude rozšiřovat na východ, nikdy neexistoval a Rusko hysterčí (a já lžu), když se mu to nelíbí. A jako důkaz mi byl opakovaně předkládán článek na pro-NATO webu. Naštěstí neexistují jen pro-NATO weby v češtině, ale jsou zde i jiné zdroje, které na celý problém vrhají poněkud jiné světlo. Jako například německý Der Spiegel a jeho článek Is Vladimir Putin Right? ze kterého cituji:

But the recollections of those involved aren’t always consistent. Roland Dumas, who served as the French foreign minister in 1990, would later say that a pledge was made that NATO troops would not advance closer to the territory of the former Soviet Union. But the U.S. secretary of state at the time, James Baker, has denied that any such promise was ever made – a claim that some of his own diplomats, however, have contradicted. Jack Matlock, who was the U.S. ambassador to Moscow at the time, has said that „categorical assurances“ were given to the Soviet Union that NATO would not expand eastward.

Luckily, there are plenty of documents available from the various countries that took part in the talks, including memos from conversations, negotiation transcripts and reports. According to those documents, the U.S., the UK and Germany signaled to the Kremlin that a NATO membership of countries like Poland, Hungary and the Czech Republic was out of the question. In March 1991, British Prime Minister John Major promised during a visit to Moscow that „nothing of the sort will happen.“

In a Jan. 31, 1990, speech, he [Hans-Dietrich Genscher] proposed that NATO issue a statement saying: „Whatever happens to the Warsaw Pact, there will be no expansion of NATO territory to the east and closer to the borders of the Soviet Union.“ Genscher’s speech was well received by the allied governments in Britain, the U.S., France and Italy.

In early February, Genscher and Baker presented the idea in Moscow independently of one another. The German foreign minister assured the Kremlin that: „For us, it is a certainty that NATO will not expand to the east. And that applies generally,“ clearly meaning beyond just East Germany.

Given the documents available, some even speculate that the West intentionally misled the Soviets from the very beginning. A few weeks after his trip to the Kremlin, in any case, Baker expressly told Genscher that some Eastern European countries were eager to join NATO

Ale jistě, můžete se točit na tom, že: „There is, of course, no legally binding agreement between the two sides from the period following the fall of the Berlin Wall.“ nebo na tom, že se šlo o sliby jednotlivých států a jejich představitelů, nikoliv NATO jako takového, nebo na tom, že situace se změnila, nic to ale nezmění na tom, že: Years later, Genscher said that the expansion was just fine from a formally legal point of view. But it was impossible to deny, he said, that it was counter to the spirit of the understandings reached in 1990.

Kdo byli Národní socialisté


Zná dnes někdo vůbec ještě Československou stranu národně sociální (ČSNS) spojenou se jmény Edvarda Beneše, Milady Horákové či pražského primátora Petra Zenkla? Zejména v případě Milady Horákové bylo spojení této levicové feministky s touto nemarxistickou levicovou stranu zela vytěsněno. A i když já něm třeba věděl, co to ta ČSNS vlastně byla jsem nevěděl ani já. Naštěstí je tu text Ondřeje Holuba Pod symbolem kladiva a pera. Proč nám dnes chybí český národní socialismus? který vám odpoví na otázky, které jste si nejspíš nikdy nepoložili, protože vás tak jako mě vůbec nenapadlo, že byste se na něco takového mohli ptát:

Pokračovat ve čtení „Kdo byli Národní socialisté“

Stručně z dějin dehumanizace


Z článku Vlkodlaci bránící Německo před invazí upírů z východní Evropy:

Na přelomu 19. a 20. století docházelo v Evropě k něčemu, co Max Weber označil za „odkouzlení světa“. Lidé se pod vlivem osvícenské vědy odvraceli od tradiční víry a společnost se sekularizovala. Už méně se ale hovoří o tom, co Weber dodává následně. Svět se podle něj začal znovu okouzlovat něčím novým a začínají se objevovat moderní alternativy k tradičnímu náboženství a vědě.

Podle Kurlandera dobové propojení eugeniky, rasistických teorií, folklóru, mytologie a vypjatého nacionalismu společně s rostoucí popularitou víry v nadpřirozeno, ezoterismus, spiritualismus a okultismus pomohlo nacistům přesvědčit Němce o správnosti svých zahraničněpolitických cílů a z nepřátel vytvořilo nelidská monstra, které bylo třeba v zájmu zachování „árijské civilizace“ zlikvidovat.

Samozřejmě, že v 19. století hovořila spousta osobností na celém světě o rasách a jejich odlišnostech, ale v Německu a Rakousku tvořily rasové teorie a antisemitismus daleko významnější složku v rámci ezoterických a hraničních vědních doktrín ve veřejném prostoru. Rasové teorie se staly součástí oficiálního jazyka vědy a sociálních reforem v Británii, Francii i USA, ale nebyly přímo v centru hraničních vědních a okultistických směrů. Zároveň v ostatních zemích tyto směry nehrály významnější roli v rámci politické ideologie pravicových stran, zatímco v Německu a Rakousku ano.

Všichni v té době hovořili o Charlesovi Darwinovi, úpadku západní civilizace a vzestupu nebílých ras.

V Británii se konzervativci a labouristé dohadovali o socioekonomických záležitostech a rozhodně se nepřeli o tom, jestli je árijská rasa nadřazená ostatním, nebo o nároku Německa na východní Evropu ani o existenci ztracené civilizace Atlantidy. Středolevé strany v Německu se chtěly utkat na poli politické ekonomie a debatovat o daních, ekonomice a školství, ale nacisté a pravicové nacionalistické strany také často vsázely na emocionální propagandu spojenou s rasovými teoriemi o nadvládě Germánů a hrozbou monster v podobě Židů a bolševiků, s čímž se středolevé strany dost těžko utkávaly na racionální a empirické úrovni.

Pád liberálních stran znamenal, že jediný, kdo se mohl nacistům ještě postavit, byly strany levicové. Ty ale hovořily úplně jiným jazykem a nebyly schopné soupeřit s nacisty na poli emocionálních výzev k nacionalismu a lidovému znovuzrození.

Když opustíte prostředí moderní vědy, jako je biologie a fyzika, a začnete se pohybovat v prostředí „sdílených představ o nadpřirozenu“, kde je cokoli možné nebo ospravedlnitelné, když začnete míchat dohromady biologii s ezoterismem, historii a archeologii s folklórem a mytologií, je možné přetvořit Židy, kteří jsou částečně evropští obyvatelé a mají sdílené východoevropské a středoevropské předky s Němci, v mimozemská biologická monstra, která stojí za vším špatným, co se v historii přihodilo. Tato sdílená představa v nadpřirozeno“, jež míchá dohromady vědu a okultismus, historii a mytologii, zároveň umožnila nacistům, aby mohli své nepřátele označit za upíry, zombíky či démony.

V německém folklóru byli vlkodlaci spojováni s „krví a zemí“ – jako postavy, které bránily lesy a zem před slovanskými vetřelci. Naopak upíři, kteří byli zase tragicko-romantickými figurami ve Francii a Británii, byli v Německu považováni za zdegenerované parazity a často spojováni s Židy nebo slovanským obyvatelstvem, jež se snažili znečistit germánskou krev.

Nelze říct, že miliony vojáků na frontě skutečně věřily, že Židé jsou nelidská monstra. Spousta z nich měla koneckonců před válkou a po válce židovské přátele a ženili se s Židovkami. Je však zcela evidentní, že nacisté využívali „sdílenou představu o nadpřirozenu“ k dehumanizaci Židů, Slovanů a bolševiků a vytvářeli z nich nelidské nepřátele. Otázka je, jak se to mohlo stát? Podle mě v tom nehrály roli pouze tehdejší přírodní vědy, imperialismus, industriální kapitalismus nebo všudypřítomné násilí a trauma z totální války, ale také nacistická představa o nadpřirozenu, kterou sdílely miliony Němců. Do jaké míry těmto nadpřirozeným obrazům, kterými nacisté vykreslovali své nepřátele, jednotliví Němci věřili, to zřejmě bylo dost individuální. V řadě momentů se ale zdá, že mnoho Němců skutečně věřilo v existenci různých ras a druhů, které byly v jejich očích jednoduše nelidskými zrůdami, jež je třeba zlikvidovat v zájmu zachování „árijské civilizace“.

Who Destroyed the USSR?


I’m too lazy to translate, so just excerpt from Gorbachev blames communist hardliners & nationalists for Soviet collapse, most others blame him, but USSR was doomed from start:

Gorbachev is right to remind people of the situation when he took power in 1985. The Soviet model had reached the limits of its potential. Central state planning was incapable of responding effectively to the demands of a modern, high-tech economy. Social problems such as absenteeism, alcoholism and crime were on the rise. There was a growing sense that something had to be done.

What sunk the union was the August 1991 coup. The members of the Emergency Committee that tried to overthrow Gorbachev are thus partially responsible for the fact that Russia, Ukraine and other ex-Soviet states are now separate countries.

But while the hardliners made this possible, Yeltsin and his supporters were only too happy to exploit the opportunity. From early 1990 onwards, they played the ‘Russia card’ against the central leadership. Because Gorbachev controlled federal-level institutions, they set about capturing control of Russian institutions, demanded the transfer of power from the federal level to the Russian level and, in March 1991, issued a Declaration of Sovereignty of the Russian Federation.

This fatally undermined the union. It could tolerate the Baltic states separating, but it couldn’t survive Russia separating. Once the country’s liberals, to suit their political ambitions, decided to adopt the slogan “Russia for the Russians”, the USSR was doomed.

So, why did the USSR collapse? Because Gorbachev unleashed a process he couldn’t control and never understood. Because hardliners tried to stop him. And because liberals decided it suited their purposes to smash the union and have an independent Russia.

Z dějin imperialistické internacionály


Cituji u článku Jak mohli být tak slepí? Proč západní diplomaté hledali kompromis s nacismem?: „Strach západních diplomatů z bolševické revoluce v Londýně nebo v Paříži byl podle britského historika Jonathana Haslama tak velký, že je vedl k nepřímé podpoře nacistických výbojných plánů.“

Konzervativci v západní Evropě si oddychli, když rudou lavinu utopili v krvi italští fašisté či německé Freikorpsy. Pro zastánce obnovy poválečné Evropy do systémového nastavení před rokem 1914 byla existence sovětského Ruska naprosto nepřijatelná, a proto se mocnosti Dohody pokusily neúspěšně intervenovat do ruské revoluce. Vznik Komunistické internacionály vyvolal oprávněné obavy z aktivit šířících bolševismus na Západ. Vítězné mocnosti reagovaly utvořením nezávislého Polska a sjednocením nových republik ve střední Evropě v Malou dohodu, jež měla sloužit jako hráz proti komunismu.

Churchill se snažil v roce 1930 přesvědčit německou i francouzskou vládu o nutnosti postavit velkou koalici sil proti Sovětům. V té době se Heinrich Brüning pokoušel dokázat Francii, že Německo potřebuje mít možnost bránit se proti bolševismu a tímto způsobem se snažil o německo-francouzské sblížení. Sociální demokraté podporovali tyto snahy, a proto Stalinovi a Kominterně dávalo smysl označit je za nejhorší nepřátele a oporu fašismu, jelikož za sblížením Francie a Německa viděli hrozící intervenci. Stalin nechtěl vládu nacistů, ale jejich sílu hodlal obratně využít k eliminaci sociální demokracie a izolaci Německa od zbytku Evropy, aby nebylo nebezpečné pro SSSR.

Politika appeasementu byla založena na přesvědčení, že se lze dohodnout s každým kromě bolševiků, kteří chtějí rozložit celou evropskou civilizaci. Lidé formátu Nevilla Chamberlaina v zásadě chápali německé, italské a japonské imperiální sklony, protože Britům byly tradičně vlastní. Dialog s nacisty, na který přistoupili, jim měl umožnit podílet se na vymezení nových sfér vlivu. Haslamův závěr zní, že Československo bylo obětováno nikoliv ze strachu před nacisty, ale před Sověty.

Jak si Západ pořídil NSR proti SSSR


Pozn.: Jak jsme měli včera ty oslavy výročí vstupu do NATO a s tím spojené možnosti (a povinnosti) podílet se na válečných zločinech, a hodně z vás mě při té příležitosti přesvědčovalo, že NATO ne největší výdobytek od vynálezu elektrického křesla, tak jsem si vzpomněl, že jsem si kdysi pořídil tento výtah z jednoho článku, a přišlo mi to jako dobrá příležitost ho konečně zveřejnit.

Výtah z článku Kdo skutečně vztyčil Berlínskou zeď?. Otázka zni, když si odmyslíme hodnotící soudy, jsou tam někde faktické chyby? Nevím, jak vám, ale mě to takhle dává mnohem větší smysl, než je ten oficiální západní narativ, který má blíž ke katechismu, než k dějepisu. (Kecám, vím.)

Pokračovat ve čtení „Jak si Západ pořídil NSR proti SSSR“

Dekonstrukce Boženy N.


Na nový čtyřdílný seriál České televize o Boženě Němcové nazvaný prostě Božena jsem se díval asi jako všichni. Nebo skoro všichni. A asi jako všichni (nebo skoro všichni) se k němu i vyjádřím v recenzi. Pravda poněkud sporné, protože je těžké recenzovat dílo, ke kterému vám hned od začátku dávají tvůrci návod. To ovšem není chyba ani tak jejich, jako novinářů, kteří rozhovory s nimi začali zveřejňovat hned po odvysílání prvního dílu, a moje, že jsem je četl. Nu což, stalo se.

Takže teď, když napíšu, že Božena rehabilitovala Josefa Němce a ukázala, jak pro něj muselo být těžké žít s někým tak výjimečným (v dobrém i zlém), jako byla nespoutaná, impulzivní a nevěrná Božena, nevím, jestli jen opakuji to, co jsem četl v rozhovorech, nebo jsem to v Boženě skutečně viděl. Spíš to, co jsem četl, protože jak se o bulvární detaily ze života slavných nezajímám, tak jsem ani nevěděl, že bych měl Němce považovat za násilnické monstrum, takže to, jak ho vykreslila Božena, by ho v mých očích spíš degradovalo, než rehabilitovalo, bez ohledu na, jak moc pochopení bych pro něj našel. A že bych ho našel.

Hlavní záměr tvůrců Boženy je ovšem i bez návodu zřejmý: místo mramorové bohyně národního obrození ukázat Boženu Němcovou jako emancipovanou ženu z masa a kostí, která svým myšlením i jednáním předběhla svoji dobu. Bohužel to autoři s těmi tělními tekutinami poněkud přehnali, takže Božena je v Boženě nejenom z masa a krve, ale hlavně spermatu a poševního sekretu. Sice je to podle všeho obraz historicky zcela věrný, ale takhle zhuštěně na relativně malém prostoru divácky až nepříjemně intenzivní. Když k tomu připočtu její neschopnost či neochotu vyjít z penězi, ambice zcela nepřiměřené materiálním možnostem projikované do dětí a vůbec nezřízený život, vychází mně osobně Božena z Boženy jako ne zcela sympatická osoba. Asi nejproblematičtěji se mi jeví její touha po svobodě, která zhusta není ničím jiným, než obyčejnou bezohlednosti, jak ji ostatně i vmete do tváře jedna z vedlejších postav a podle mě naprosto přesně.

Na druhou stranu jsem k Boženě nábožnou úctu nikdy nechoval, takže se mi nehroutí svět a nemám důvod dštít na tvůrce Boženy oheň a síru za znesvěcení naší paní Boženy Němcové. A podle všeho to nebyl ani záměr autorů, její význam a kvality jako spisovatelky ani v nejmenším nezpochybňují, jen k němu chtěli dodat aspekt, který rezonuje s moderním pojetím ženy a který v případě Boženy Němcové byl sice vždy známý, ale nikdy tak explicitně ilustrovaný.

Celkově je ale Božena povedené dílo. Dobře odvyprávěna i dobře oblečena, geniálně zakomponované úryvky z jejího díla přednášené v původní archaické češtině (a že to bylo až osvěžují takový jazyk slyšet) i taková drobnost, jako že c. a k. mocnářství není lakováno na růžovo, jak je dnes oblíbeným zvykem, ale je vykresleno mnohem adekvátněji coby represivní režim, onen pověstný žalář národů.

O Boženě se asi bude ještě dlouho a hodně mluvit a každý řekne něco jiného. A to svědčí o tom, že tvůrci Boženy odvedli dobrou práci, protože nepovedenou Boženu by asi nikdo tolik neřešil a když už, tak jen po stránce formální a nikoliv obsahové. V téhle Boženě je ovšem obsahu na několik recenzí. A není to jen připomenutí toho, že skutečná Božena rozhodně nepatří do starého železa a že v učebnicích není ani náhodou, ani omylem, ale že do českého národního povědomí pořád patří a pořád v něm hraje důležitou roli.

Ta dekonstrukce Boženy N. je nakonec vlastně celkem povedená rekonstrukce.

Tureckýma očima


Seriál Vzestup Osmanské říše je sice formálně produkce americké, ale podle jmen realizačního štábu bych řekl, že reálně spíše turecké. Dává to ostatně i smysl, protože jeho námětem je obléhání a dobytí Konstantinopole sultánem Mehmedem II. v roce 1453. Žánrově jde o dokument, přesněji o to, čemu se říká docudrama – inscenované filmové scény prokládané „mluvícími hlavami“ (nebo možná lépe „mluvící hlavy“ prokládané dotáčenými scénami). Ty dotáčené scény jsou v duchu „quality TV“ velmi kvalitní, nicméně na to, abych sám chtěl Vzestup Osmanské říše vidět ještě jednou to nestačí a ani vám ho doporučovat nebudu (ale ani vás od něj nebudu odrazovat). Důvodem, proč o něm píši, je několik drobných detailů, které podle mě úzce souvisí s tím, že realizační tým byl turecký, a hezky ukazují některé drobné nuance tureckého vidění světa, které jsou dnes o to aktuálnější, oč více se Turecko pod Erdoğanovým vedením odklání od sekulární státu Atatürkova k islamistické republice s velmocenskými ambicemi.

První nápadnou věcí, byť v zásadě apolitickou, je téměř naprostá absence erotických scén. Pamatuji si jen jednu velmi decentní. A vůbec to není na škodu! Naopak to ukazuje, že i bez explicitně sexuálních scén lze natočit dobrý film a inflace sexu v dílech západní provenience ukazuje spíš než na otevřenost Západu na lenost a bezradnost západních tvůrců.

Pak jsou tu ovšem aspekty, který již apolitické nejsou. především zjevná hrdá kontinuita, s níž dnešní Turci vnímají někdejší Osmanskou říši; přitom bez špetky nostalgie, jako kdyby šlo o živou přítomnost. Něčím to připomíná vztah Čechů k husitství, ale s tím rozdílem, že zatímco Češi dnes nahlížejí na husitství jako to jsme byli my, Turci se na Osmanskou říši dívají jako to jsme my.

Další zajímavým detailem je, jak Turci vůbec nerozlišují mezi evropskými národy. Obyvatelé Konstantinopole jsou pro ně prostě Římané (v evropském kontextu jsem se s takovým označením nikdy nesetkal) nebo Evropané. Jestli jsou císařem Konstantinem najatí žoldnéři z Janova a toužebně očekávané posily (které nikdy nedorazí) z Benátek je Turkům jedno, pro ně jsou to prostě Evropané. Dovedu si ovšem živě představit, že v evropském pojetí by to byl naprosto zásadní rozdíl.

A nakonec, nikoliv však v poslední řadě, je to líčení nepřítele, tedy posledního císaře Konstantina a Východořímské říše, které je zcela prosto jakékoliv nenávisti, která je tak typická pro evropské pojetí nepřátelství, a sám Konstantin je líčen s úctou a respektem. Zcela přitom chybí náboženský aspekt, který byl tak typický pro křížové výpravy. Turci, respektive Osmané, nejsou vedeni bohem uloženou povinností dobýt Konstantinopol z rukou nevěřících, ale jejich motivace je ryze imperiální, Velkoturecká. Žádný svatý boj proti říši zla, ale prostě naplnění osudu a splnění snu, o němž snilo a pokusilo se jej naplnit několik Mehmedových předchůdců – získat Konstantinopol a založit velkou říši.

Tak to líčí seriál. Jaká je historická přesnost jsem neřešil a neřeším. Mám jisté pochybnosti o tom, že po dobytí Konstantinopole následovala pro její obyvatele taková selanka, jak naznačuje Vzestup Osmanské říše. Ono stejně podle všeho nejde ani tak o minulost, jako o přítomnost, jíž má takto prezentovaná minulost sloužit.