Štítek: historie

Who Destroyed the USSR?


I’m too lazy to translate, so just excerpt from Gorbachev blames communist hardliners & nationalists for Soviet collapse, most others blame him, but USSR was doomed from start:

Gorbachev is right to remind people of the situation when he took power in 1985. The Soviet model had reached the limits of its potential. Central state planning was incapable of responding effectively to the demands of a modern, high-tech economy. Social problems such as absenteeism, alcoholism and crime were on the rise. There was a growing sense that something had to be done.

What sunk the union was the August 1991 coup. The members of the Emergency Committee that tried to overthrow Gorbachev are thus partially responsible for the fact that Russia, Ukraine and other ex-Soviet states are now separate countries.

But while the hardliners made this possible, Yeltsin and his supporters were only too happy to exploit the opportunity. From early 1990 onwards, they played the ‘Russia card’ against the central leadership. Because Gorbachev controlled federal-level institutions, they set about capturing control of Russian institutions, demanded the transfer of power from the federal level to the Russian level and, in March 1991, issued a Declaration of Sovereignty of the Russian Federation.

This fatally undermined the union. It could tolerate the Baltic states separating, but it couldn’t survive Russia separating. Once the country’s liberals, to suit their political ambitions, decided to adopt the slogan “Russia for the Russians”, the USSR was doomed.

So, why did the USSR collapse? Because Gorbachev unleashed a process he couldn’t control and never understood. Because hardliners tried to stop him. And because liberals decided it suited their purposes to smash the union and have an independent Russia.

Z dějin imperialistické internacionály


Cituji u článku Jak mohli být tak slepí? Proč západní diplomaté hledali kompromis s nacismem?: „Strach západních diplomatů z bolševické revoluce v Londýně nebo v Paříži byl podle britského historika Jonathana Haslama tak velký, že je vedl k nepřímé podpoře nacistických výbojných plánů.“

Konzervativci v západní Evropě si oddychli, když rudou lavinu utopili v krvi italští fašisté či německé Freikorpsy. Pro zastánce obnovy poválečné Evropy do systémového nastavení před rokem 1914 byla existence sovětského Ruska naprosto nepřijatelná, a proto se mocnosti Dohody pokusily neúspěšně intervenovat do ruské revoluce. Vznik Komunistické internacionály vyvolal oprávněné obavy z aktivit šířících bolševismus na Západ. Vítězné mocnosti reagovaly utvořením nezávislého Polska a sjednocením nových republik ve střední Evropě v Malou dohodu, jež měla sloužit jako hráz proti komunismu.

Churchill se snažil v roce 1930 přesvědčit německou i francouzskou vládu o nutnosti postavit velkou koalici sil proti Sovětům. V té době se Heinrich Brüning pokoušel dokázat Francii, že Německo potřebuje mít možnost bránit se proti bolševismu a tímto způsobem se snažil o německo-francouzské sblížení. Sociální demokraté podporovali tyto snahy, a proto Stalinovi a Kominterně dávalo smysl označit je za nejhorší nepřátele a oporu fašismu, jelikož za sblížením Francie a Německa viděli hrozící intervenci. Stalin nechtěl vládu nacistů, ale jejich sílu hodlal obratně využít k eliminaci sociální demokracie a izolaci Německa od zbytku Evropy, aby nebylo nebezpečné pro SSSR.

Politika appeasementu byla založena na přesvědčení, že se lze dohodnout s každým kromě bolševiků, kteří chtějí rozložit celou evropskou civilizaci. Lidé formátu Nevilla Chamberlaina v zásadě chápali německé, italské a japonské imperiální sklony, protože Britům byly tradičně vlastní. Dialog s nacisty, na který přistoupili, jim měl umožnit podílet se na vymezení nových sfér vlivu. Haslamův závěr zní, že Československo bylo obětováno nikoliv ze strachu před nacisty, ale před Sověty.

Jak si Západ pořídil NSR proti SSSR


Pozn.: Jak jsme měli včera ty oslavy výročí vstupu do NATO a s tím spojené možnosti (a povinnosti) podílet se na válečných zločinech, a hodně z vás mě při té příležitosti přesvědčovalo, že NATO ne největší výdobytek od vynálezu elektrického křesla, tak jsem si vzpomněl, že jsem si kdysi pořídil tento výtah z jednoho článku, a přišlo mi to jako dobrá příležitost ho konečně zveřejnit.

Výtah z článku Kdo skutečně vztyčil Berlínskou zeď?. Otázka zni, když si odmyslíme hodnotící soudy, jsou tam někde faktické chyby? Nevím, jak vám, ale mě to takhle dává mnohem větší smysl, než je ten oficiální západní narativ, který má blíž ke katechismu, než k dějepisu. (Kecám, vím.)

Pokračovat ve čtení „Jak si Západ pořídil NSR proti SSSR“ →

Dekonstrukce Boženy N.


Na nový čtyřdílný seriál České televize o Boženě Němcové nazvaný prostě Božena jsem se díval asi jako všichni. Nebo skoro všichni. A asi jako všichni (nebo skoro všichni) se k němu i vyjádřím v recenzi. Pravda poněkud sporné, protože je těžké recenzovat dílo, ke kterému vám hned od začátku dávají tvůrci návod. To ovšem není chyba ani tak jejich, jako novinářů, kteří rozhovory s nimi začali zveřejňovat hned po odvysílání prvního dílu, a moje, že jsem je četl. Nu což, stalo se.

Takže teď, když napíšu, že Božena rehabilitovala Josefa Němce a ukázala, jak pro něj muselo být těžké žít s někým tak výjimečným (v dobrém i zlém), jako byla nespoutaná, impulzivní a nevěrná Božena, nevím, jestli jen opakuji to, co jsem četl v rozhovorech, nebo jsem to v Boženě skutečně viděl. Spíš to, co jsem četl, protože jak se o bulvární detaily ze života slavných nezajímám, tak jsem ani nevěděl, že bych měl Němce považovat za násilnické monstrum, takže to, jak ho vykreslila Božena, by ho v mých očích spíš degradovalo, než rehabilitovalo, bez ohledu na, jak moc pochopení bych pro něj našel. A že bych ho našel.

Hlavní záměr tvůrců Boženy je ovšem i bez návodu zřejmý: místo mramorové bohyně národního obrození ukázat Boženu Němcovou jako emancipovanou ženu z masa a kostí, která svým myšlením i jednáním předběhla svoji dobu. Bohužel to autoři s těmi tělními tekutinami poněkud přehnali, takže Božena je v Boženě nejenom z masa a krve, ale hlavně spermatu a poševního sekretu. Sice je to podle všeho obraz historicky zcela věrný, ale takhle zhuštěně na relativně malém prostoru divácky až nepříjemně intenzivní. Když k tomu připočtu její neschopnost či neochotu vyjít z penězi, ambice zcela nepřiměřené materiálním možnostem projikované do dětí a vůbec nezřízený život, vychází mně osobně Božena z Boženy jako ne zcela sympatická osoba. Asi nejproblematičtěji se mi jeví její touha po svobodě, která zhusta není ničím jiným, než obyčejnou bezohlednosti, jak ji ostatně i vmete do tváře jedna z vedlejších postav a podle mě naprosto přesně.

Na druhou stranu jsem k Boženě nábožnou úctu nikdy nechoval, takže se mi nehroutí svět a nemám důvod dštít na tvůrce Boženy oheň a síru za znesvěcení naší paní Boženy Němcové. A podle všeho to nebyl ani záměr autorů, její význam a kvality jako spisovatelky ani v nejmenším nezpochybňují, jen k němu chtěli dodat aspekt, který rezonuje s moderním pojetím ženy a který v případě Boženy Němcové byl sice vždy známý, ale nikdy tak explicitně ilustrovaný.

Celkově je ale Božena povedené dílo. Dobře odvyprávěna i dobře oblečena, geniálně zakomponované úryvky z jejího díla přednášené v původní archaické češtině (a že to bylo až osvěžují takový jazyk slyšet) i taková drobnost, jako že c. a k. mocnářství není lakováno na růžovo, jak je dnes oblíbeným zvykem, ale je vykresleno mnohem adekvátněji coby represivní režim, onen pověstný žalář národů.

O Boženě se asi bude ještě dlouho a hodně mluvit a každý řekne něco jiného. A to svědčí o tom, že tvůrci Boženy odvedli dobrou práci, protože nepovedenou Boženu by asi nikdo tolik neřešil a když už, tak jen po stránce formální a nikoliv obsahové. V téhle Boženě je ovšem obsahu na několik recenzí. A není to jen připomenutí toho, že skutečná Božena rozhodně nepatří do starého železa a že v učebnicích není ani náhodou, ani omylem, ale že do českého národního povědomí pořád patří a pořád v něm hraje důležitou roli.

Ta dekonstrukce Boženy N. je nakonec vlastně celkem povedená rekonstrukce.

Tureckýma očima


Seriál Vzestup Osmanské říše je sice formálně produkce americké, ale podle jmen realizačního štábu bych řekl, že reálně spíše turecké. Dává to ostatně i smysl, protože jeho námětem je obléhání a dobytí Konstantinopole sultánem Mehmedem II. v roce 1453. Žánrově jde o dokument, přesněji o to, čemu se říká docudrama – inscenované filmové scény prokládané „mluvícími hlavami“ (nebo možná lépe „mluvící hlavy“ prokládané dotáčenými scénami). Ty dotáčené scény jsou v duchu „quality TV“ velmi kvalitní, nicméně na to, abych sám chtěl Vzestup Osmanské říše vidět ještě jednou to nestačí a ani vám ho doporučovat nebudu (ale ani vás od něj nebudu odrazovat). Důvodem, proč o něm píši, je několik drobných detailů, které podle mě úzce souvisí s tím, že realizační tým byl turecký, a hezky ukazují některé drobné nuance tureckého vidění světa, které jsou dnes o to aktuálnější, oč více se Turecko pod Erdoğanovým vedením odklání od sekulární státu Atatürkova k islamistické republice s velmocenskými ambicemi.

První nápadnou věcí, byť v zásadě apolitickou, je téměř naprostá absence erotických scén. Pamatuji si jen jednu velmi decentní. A vůbec to není na škodu! Naopak to ukazuje, že i bez explicitně sexuálních scén lze natočit dobrý film a inflace sexu v dílech západní provenience ukazuje spíš než na otevřenost Západu na lenost a bezradnost západních tvůrců.

Pak jsou tu ovšem aspekty, který již apolitické nejsou. především zjevná hrdá kontinuita, s níž dnešní Turci vnímají někdejší Osmanskou říši; přitom bez špetky nostalgie, jako kdyby šlo o živou přítomnost. Něčím to připomíná vztah Čechů k husitství, ale s tím rozdílem, že zatímco Češi dnes nahlížejí na husitství jako to jsme byli my, Turci se na Osmanskou říši dívají jako to jsme my.

Další zajímavým detailem je, jak Turci vůbec nerozlišují mezi evropskými národy. Obyvatelé Konstantinopole jsou pro ně prostě Římané (v evropském kontextu jsem se s takovým označením nikdy nesetkal) nebo Evropané. Jestli jsou císařem Konstantinem najatí žoldnéři z Janova a toužebně očekávané posily (které nikdy nedorazí) z Benátek je Turkům jedno, pro ně jsou to prostě Evropané. Dovedu si ovšem živě představit, že v evropském pojetí by to byl naprosto zásadní rozdíl.

A nakonec, nikoliv však v poslední řadě, je to líčení nepřítele, tedy posledního císaře Konstantina a Východořímské říše, které je zcela prosto jakékoliv nenávisti, která je tak typická pro evropské pojetí nepřátelství, a sám Konstantin je líčen s úctou a respektem. Zcela přitom chybí náboženský aspekt, který byl tak typický pro křížové výpravy. Turci, respektive Osmané, nejsou vedeni bohem uloženou povinností dobýt Konstantinopol z rukou nevěřících, ale jejich motivace je ryze imperiální, Velkoturecká. Žádný svatý boj proti říši zla, ale prostě naplnění osudu a splnění snu, o němž snilo a pokusilo se jej naplnit několik Mehmedových předchůdců – získat Konstantinopol a založit velkou říši.

Tak to líčí seriál. Jaká je historická přesnost jsem neřešil a neřeším. Mám jisté pochybnosti o tom, že po dobytí Konstantinopole následovala pro její obyvatele taková selanka, jak naznačuje Vzestup Osmanské říše. Ono stejně podle všeho nejde ani tak o minulost, jako o přítomnost, jíž má takto prezentovaná minulost sloužit.

K revizionismu potřetí


Už jsem tu psal sám za sebe i citoval Klause, zdaleka nejlépe ale nakonec napsal Lukáš Rychetský v eseji Beze studu. Kulturní rasismus a česká válka o výklad dějin. Takového texty jsou o to naléhavější a potřebnější, že lidé jako Štětina beze studu a bez pokárání začínají tvrdit, že třeba vypálení Lidic by zločin komunistů, i když jediní komunisté, kteří tam tehdy byli, byli ti, co stáli před popravčí četou u zdi Horákova statku. Současná vlna revizionismu není náhodná, o to více je třeba chápat kdo a proč má na ní zájem.

Pokračovat ve čtení „K revizionismu potřetí“ →

Proč a jak se přepisují dějiny


Když jsem psal své zamyšlení Byl jsem u toho, když se psaly dějiny o překrucování a falšování dějin Druhé světové války, nikdy by mne nenapadlo, že se na to samé téma a lépe vyjádří i bývalý prezident V. Klaus (ano ten, se kterým se jinak neshodnu ani na tom, kolik je hodin) se svým bývalým kancléřem J. Weigelem. A to dokonce tak, že bych neměl problém se pod jeho text podepsat krví. Zjevně čím méně mluví Klaus o ekonomii či klimatologii, tím lépe mu to myslí. Proto text nazvaný Kdo vlastně vyhrál světovou válku? drze přejímám s jedinou úpravou: vyretušoval jsem větu, která jej zbytečně devalvuje a sráží na úroveň ahistorického kladiva na současné politické problémy, které tak správně exprezident revizionistům (sic!) vyčítá.

P.S. Možná jsem už jen paranoidní, ale přijde mi, že tento Klausův text prošel bez větší pozornosti, zatímco každého jeho sebemenšího a sebebanálnějšího prdu byly doposavad všechna média plná.

Pokračovat ve čtení „Proč a jak se přepisují dějiny“ →

Američtí rudí


Včera mě na ČT Art překvapil americký film s prostým názvem Rudí (1981), životopisné drama o Jacku Reedovi, americkém komunistickém novináři a autorovi klasického díla Deset dní, které otřásly světem o bolševické revoluci v Rusku.

Překvapil mě svojí délkou, protože v roce 1981, kdy vznikl, nebyly tříhodinové opusy vůbec běžné. Překvapil mě svojí kvalitou, protože tak brilantní hereckého výkony už jsem dlouho neviděl. Překvapil mě svojí formou, kdy se dramatizace střídala s prostřihy na „mluvící hlavy“, u nichž sice nebyla jména, takže nevím, kdo přesně to byl (možná je tehdejší americké publikum znalo od vidění), ale bylo jasné, že jsou to lidé, kteří Jacka a jeho ženu Louisu Bryantovou pamatovali (tou dobou ještě mohli žít a věk by na to měli), nebo je alespoň mají představovat. Překvapil mě precizností, s jakou dbal na historickou přesnost, třeba fyzickou podobnu reálných postav s jejich ztvárněním, nebo takový detail, že ve scéně z jakési konference v Rusku (nepostřehl jsem, jestli to byla Moskva nebo Petrohrad), kde se sešli delegáti z celého světa, zazní jedna věta česky, navíc zcela relevantní k probíranému tématu, přitom vyřčená někým, kdo vůbec nebyl v záběru. Překvapil mě tím, jak nákladný film, který Rusko a komunismus ani v náznaku nedémonizuje, ale naopak připomíná pozapomenutou historii dělnického hnutí v USA, mohl v USA v době vrcholící studené války vzniknout, vlastně mě překvapil už tím, že něco takového v USA vůbec vzniklo. Překvapil mě tím, jak otevřeně v něm zazněla kritika kapitalismu a ideály komunismu, i tím, že v něm zazní Internacionála. Překvapil mě i tím, jak zvučná hollywoodská jména se na jeho vzniku podílela, od režiséra a představitele Reeda Warrena Beattyho přes Gene Hackmana, Diane Keattonovou a Jacka Nickolsona až po Jana Třísku v roli revolucionáře Radeka. A překvapilo mě, že to žádný z herců nesabotoval, ale naopak hráli jako o život, stejně jako mě překvapilo, že z účinkování v takovém díle neměl žádný z nich kádrový škraloup, jaký si svého času u nás vysloužil Brabec za mjr. Zemana. A nakonec mě překvapilo, že něco takového Česká televize v dnešních časech zostřeného protikomunistického a protiruského boje odvysílala. Naopak mě vůbec nepřekvapilo, že jsem o něm až do včerejška nevěděl.

Snímek Rudí je specifický tím, že ukazuje, ale nehodnotní. Sice neidealizuje a neoslavuje, ale ani nestraší a neodsuzuje a komunismus a ruskou revoluci nekritizuje, neshazuje, nehaní a nikomu nevysvětluje, že to bylo všechno špatně a co si o tom má správně myslet. Jen ukazuje. Ukazuje, proč byly ideály komunismu tak lákavé, ukazuje naději, kterou bolševická revoluce dala dělnickému hnutí, ale ukazuje i to, jak se poměrně záhy utopila v nekončených diskusích a jak se z revoluce zdola stala uzurpace moci zdola, ukazuje deziluzi a nekompatibilitu ruského a amerického myšlení, ukazuje, jak tříštění sil zadusilo komunistické hnutí v USA i to, jak tomu zadušení pomáhala policie, státní aparát i švindly a podrazy méně radikálních frakcí amerických socialistů. A ukazuje také to, jak moc se vládnoucí třída v USA bála ztráty moci, kterou by s sebou úspěch komunistického hnutí nutně nesl, jak proti komunismu bojovala jak na domácí frontě, tak vojenskými intervencemi v Rusku. Ale co především: ukazuje něco, co bylo z větší části zapomenuto, pokud zapomenuto přímo být nemělo – socialistické a komunistické hnutí v USA, tedy něco, o čem nejenom průměrný Američan, ale ani průměrný Čech zřejmě netuší, že vůbec existovalo a žilo, nejen živořilo někde na okraji.

Co Rudí sice přímo neukazují, ale pozorný divák to postřehne, jsou kořeny desítky let trvajícího nepřátelství až nenávisti Západu k Rusku: Nejde jen o realizaci konkurenčního civilizačního modelu, který v případě rozšíření přímo ohrožoval moc, majetky a privilegia vládnoucí třídy, jde o stále nezpracovaný mindrák z toho, že bolševici dali přednost ruským životům před těmi britskými a americkými a uzavřeli Brestlitevský mír, čímž uvolnili Německu ruce k pokračování války na západě.

Co naopak Rudí v žádné případě neukazují, je „objektivní portrét člověka, jehož idealismus byl silnější než zdravý rozum,“ jak tvrdí oficiální text distributora. Nic takového prostě ve filmu není a je otázka, proč distributor něco takového napsal. Jestli to bylo proto, že ve filmu o amerických komunistech něco takového být prostě musí a tak si neuvědomil, že to tam není, nebo jestli tím cíleně něco, co tam podle něj být musí, doplňoval.

Rudí nejsou snadná podívaná. Jsou dlouzí a ukazují něco, co mnoho lidí nebude chtít vidět, a když už, tak ne takhle. Ale jsou filmem, který, alespoň pro mě, „polidštil“ Ameriku, přinejmenším tu z časů Velké války, a ukázal ji jako zemi, kde fašismus nebyl vždy samozřejmým hegemonem. A možná není ani dnes, možná pořád existuje i jiná Amerika, než je Amerika korporací, válek, zbraní, násilí a vykořisťování, jen my ji nevidíme, dílem proto, že nám ji nikdo nechce ukázat, dílem proto, že ji už ani vidět neumíme.

P.S. V filmu říkají Reedovi Jack, Wikipedie pak uvádí křestní jméno John a Jack jako přezdívku.

P.P.S. Kdyby nám tenhle film pouštěli na základní škole místo té nudné monochromatické hagiografie V.I.Lenina, udělali by pro záchranu mezinárodního komunismu mnohem více. Jenže oni si museli vybrat něco sovětského, zoufale kontraproduktivního, čím nám dokázali jedině to, že už jsou na odchodu a o komunismus jim už dávno nejde.