Tagged: historie
Z dějin třídního boje
Mýtus šestidenní války
Mýtus šestidenní války: Není pravda, že se Izrael „jen“ bránil, Izrael nebyl napaden, dokonce nebyl ani přímo ohrožen, ale zaútočil sám, aby demonstroval sílu a získal území, zejména palestinská, na nichž poté organizoval „zeštíhlování“ palestinské populace, neboli etnické čistky. Dalším důvodem bylo uvolnění kapacit lidských a materiálních vázaných v armádě ve stavu pohotovosti. Oslavy vítězství jsou tak de facto oslavy okupace.
Americké tradice
Příběh o tom, jak bratři Allen Dulles (ředitel CIA) a John Foster Dulles (ministr zahraničí) zkoušeli změnit svět je i příběhem o podstatě USA a syndromu vyvoleného národa:
Bratři Dullesové skvěle vystihují podstatu Ameriky. Konkrétně víru, že USA jsou „vyvolený národ“, který rozumí okolnímu světu lépe než tento svět sám. Jejich rodinné zázemí bylo silně ovlivněné náboženstvím a dovedlo je k přesvědčení, že svět je striktně rozdělený mezi dobro a zlo. A že jejich povinností je zlo potírat. Souznělo to s misionářskou tradicí, která je v USA hodně silná. Bratři Dullesové viděli USA jako zemi, která svádí boj na život a na smrt s komunismem. A věřili, že v téhle válce jsou dovolené všechny prostředky. (…) Dullesové chápali nezávislou zahraniční politiku zemí takzvaného třetího světa jako vyhlášení války. A proto rozpoutali tajnou světovou válku s cílem svrhávat vlády v Guatemale, Íránu, Indonésii a podobně.
John Foster Dulles udržoval dobré vztahy s nacistickou vládou ve třicátých letech. V té době pracoval v největší americké právní firmě Sullivan & Cromwell, kde se soustředil na mezinárodní právo, zbohatl a posílil svoji moc. A právě v této firmě pomohl nacistům najít v USA zdroje peněz, ze kterých mohli financovat svoji politiku, banky a továrny. Foster Dulles totiž viděl v Hitlerovi hráz proti komunismu.
(zdroj Bratři, kteří změnili svět)
Ruling class preferrence for fascism
Karl Korsch, for example, noted that the World War I-era slogan “Down with the imperialist war!” had “lost all of its former revolutionary force at the present time, when it fits in so perfectly with the tendencies of the bourgeois appeasers and isolationists,” while the slogan “Defeat of one’s own country!” had become “a practical policy of that substantial part of the ruling class in various European countries that preferred the victory of fascism to the loss of its economic and political supremacy.”
Měnící se role národa v dějinách
Jak známo, v 19. a počátkem 20. století nebyli rakouští ani pruští Němci vůbec nadšeni emancipačními snahami Čechů, pro připomenutí stačí jediné slovo: Sudety. Čech byl pro Němce přivandrovalec, nekulturní a nebezpečný barbar, což dobře vystihuje následující citát:
Z pohledu německé nacionalismu však byly tyto neodvratné procesy [demografické změny, urbanizace, industrializace] ostře kritizovány jakožto etnopolitická loupežná výprava [Čechů].
(Rudolf Jaworski, České kružítko, ĎaS 1/2017)
A tady si nedokáži odpustit paralelu s počátkem století 21., kdy se ovšem role poněkud prohodily: těmi nekulturními a nebezpečnými barbary už nejsou Češi, kteří se posunuli do role civilizovaných a zodpovědných a roli barbarů převzali Ukrajinci, Syřané a Afghánci, tedy migranti a uprchlíci.
Tradiční slabost Západu pro fašisty
Jedním z nejvíce neslýchaných případů této praxe ochrany válečných zločinců vyšel najevo v roce 2005 s odtajněním dokumentů British Home Office (ministerstva vnitra), které ukázaly, že britská vláda ochránila minimálně 8000 členů divize zbraní-SS Halič (Galicie) před spravedlností, která je by čekala v Sovětském svazu. (…) Britská vláda v rozporu s dohodami, které učinila na Jaltě, odmítla repatriovat divizi Halič do Sovětského svazu a místo toho ji odeslala do jiného zajateckého tábora v Bellaria-Igea Marina v severní Itálii. Zde pak trojice význačných ukrajinských fašistů – Mykola Lebeď, otec Ivan Hryjok a biskup Ivan Bučko přesvědčili Vatikán, aby ve prospěch vojáků zakročil, když je biskup Bučko představil jako „dobré katolíky a zuřivé antikomunisty“. (…) Jedním z klíčových britských zastánců tohoto rozhodnutí byl major Denis Hills. Major Hills byl ochotný vojáky ochránit, a ačkoliv říkal, že „ví, co jsou SS zač“, prohlásil také, že „armáda se o válečné zločiny nezajímá“. Podle údajů v knize MI6: Inside the Convert World of Her Majesty´s Secret Service britského akademika Stephena Dorilla se major Hills sám označoval za fašistu a skalního antikomunistu, který se rozhodl za každou cenu zajistit, že divize Halič bude přemístěna do Británie. (…) Dokumenty British Home Office odtajněné v roce 2005 detailně ukázaly, kam až byli britští vládní úředníci ochotni zajít, aby členům divize Halič zajistili občanství a zaměstnání. (…) Dokumenty Home Office také ukazují, že se o původu lidí z divize Halič všeobecně vědělo. Bylo velmi dobře známo, že si tito lidé počínali za války „špatně a je pravděpodobné, že by došlo k problémům, pokud by byli zaměstnáni na pracovišti s Poláky“. (…) Zajímavou složkou těchto dokumentů a zejména vyjednávání kanadského poslance Pančuka byly snahy vzbudit sympatie k mužům divize Halič s odkazem na to, že bojovali proti Rusům a komunistům a nikoliv proti „západním spojencům“. (…) Britští historici Andrew Thompson a David Cesarani ve svém výzkumu ukázali, že „do Británie přijeli váleční zločinci celého spektra národností“, kteří se pod záminkou poválečných programů usazování a doplňování pracovních sil snažili vyhnout repatriaci na sovětské území.
(zdroj: Když se brání spravedlnosti: Jak britská vláda ochránila 8000 vojáků zbraní SS z divize Halič)
Zdůrazněné pasáže jsou klíčové pro pochopení proč takové ohledy k SS-manům a představují zároveň spojující linii k dnešku a současný postojům a politikám Západu.
To bylo gestapo
Z recenze Frank McDonough: Gestapo. Mýtus a realita Hitlerovy tajné policie:
Ve skutečnosti bylo Gestapo velmi malá, podfinancovaná a přetížená organizace, s méně než 15 000 aktivními pracovníky, zabývajícími se veškerými politickými zločiny 66 milionů Němců.
Mučení za hranicí stanovených trestů nebylo nikdy oficiálně schváleno v žádném dochovaném písemném dokumentu gestapa. Ministerstvo spravedlnosti zaslalo příslušníkům gestapa varování s poukazem na přísné trestní postihy, které budou uplatněny, pokud by bylo s vězni ve vazbě špatně zacházeno.
Rozsah mučení je rovněž nesmírně obtížné odhadnout. V nacistickém Německu bylo mnohem méně běžné než na okupovaných územích.
Nejběžnější oficiálně schválený trest bylo bití bambusovou rákoskou. (…) Jiná „neoficiální“ metoda, o níž hovořili ti, kdo přežili, zahrnovala mučení vodou. (…) Podle všeho byl zaváděn elektrický proud do rukou, konečníku a penisu vězňů. K získání informací bylo často používáno drcení varlat lisem podobným lisu na česnek. Mnozí vězni byli zavěšeni na různě dlouhou dobu za ruce, dokud se nepřiznali. Někdy se používalo pálení prstů zápalkami. Tato extrémní opatření byla vyhrazena výlučně pro „sociální outsidery“ a důležité politické vězně, obzvlášť komunisty.
Je jasné, že většinu příslušníků gestapa tvořili kariérní policisté s pravicovými sklony, a nikoli brutální nacističtí fanatici.
Jak je vidět, jde o směs bagatelizace a přiznání nepopiratelné brutality. Otázka je, co si z toho kdo vezme, čemu bude přikládat větší váhu, zda svědectví obětí, nebo absenci formálního příkazu.
Bengálským hladomorům a milionům mrtvých se Churchill jen cynicky smál
Britové nechali opakovaně vyhladovět populaci Bengálska, což byla část jimi spravované Indie (…) měli jediný cíl, vybírat daně, těžit suroviny a sklízet úrodu. Zkrátka vytěžit zemi, která už tak měla velmi málo.
Při prvním hladomoru v roce 1770 zemřelo 10 milionů lidí. To byla třetina populace Bengálska. Je to více, než kolik Židů zabil Hitler za celou druhou světovou válku. O holokaustu se učí děti na základních školách, o bengálských hladomorech se nepíše nikde.
Britští vládci věděli dlouho dopředu, že hladomor se blíží, příznaky byly jasné, protože lidé umírali hlady. Jejich reakcí bylo zvýšení daně z půdy na 60 procent. Zatímco Bengálci hynuli po milionech jako mouchy, Britové závratně bohatli. Donutili zbylé farmáře přestat pěstovat plodiny, které je mohly uživit, a místo toho začali s produkcí indiga, máku a dalších plodin určených na export.
(zdroj)
Vítěz chce psát dějiny
Petra Zídka sice celkem respektuji (je to jediný příčetný antikomunista, kterého znám), ale ani on se nezapře, jako když chytil rapl v Hodoníně, kde spatřil pomník „Na paměť prosincové stávky 1920.“ Popravdě, zrovna v tom Hodoníně to bylo spíš ozbrojené povstání, než stávka jako ve ve zbytku republiky, ale to ví on jako historik, z pomníku to nikdo nevyčte. Jenže Zídkovi zřejmě vadí připomínka neposlušnosti dělníků jako taková, a tak navrhuje: „Ale proč si máme tuto optiku nechat vnucovat po půlstoletí my? Pokud si někdo chce důstojně připomínat události prosince 1920, měl by tak činit u pomníku tehdejších četníků , kteří nasazovali životy při potlačování zfanatizované lůzy.“ Tak nějak podobně by asi reagoval římský patricij, kdyby na svých cestách po říši narazil na pomník Spartakova povstání. Jakákoliv připomínka toho, že kdysi dělníci viděli důvod stavět se na odpor a že to dokázali (Zídkovou optikou měli tu drzost) je dnes nežádoucí, stejně jako připomínka toho, že buržoazní republika není a nebyla samozřejmá, ale musela být vybojována silou. Optika, která vidí boje poraženého proletariátu jako milník na cestě pokroku má být nahrazena optikou, která vidí rebelující dělníky jako zfanatizovanou lůzu. Pomník dělníkům prý „legitimizuje násilí jako prostředek řešení politického konfliktu“. A pomník četníkům, kteří proti nim zasáhli, by násilí nelegitimoval? V Hodoníně se to podle všeho obešlo bez obětí, ale v Trenčíně o čtyři roky později již ne. Stavěl by snad Zídek pomníky i trenčínským četníkům? Nebo těm z Duchcova? Trochu se obávám se, že ano, protože Zídek umí rozlišovat. A chce to učit i všechny ostatní. Jenže pokud chce Zídek odmítat násilí jako prostředek politického boje, měl by začít násilím politickým, ekonomickým a sociálním.
1968: Spřízněni volbou
Díky Janice jsem shlédl dokument Spřízněni volbou z roku 1968 o období mezi abdikací Novotného a volbou gen. Svobody prezidentem ČSSR. Je to dlouhé, až zdlouhavé (1 h 23 min), místy vyloženě rozvleklé, ale pro pochopení Pražského jara velmi cenné, protože autoři nic nekomentují, nic nevysvětlují, jen zaznamenávají („chytají“) a ukazují.
