Američané válku ve Vietnamu prohráli

Tvrzení, že Američané válku ve Vietnamu prohráli, není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Už mnohokrát jsem se setkal s mýtem, nikoliv nepodobným tomu, který byl tolik oblíbený ve Výmarské republice, že Američané válku ve Vietnamu neprohráli, ale že je k ústupu donutili zrádci a zbabělci doma, kteří nechtěli pokračovat ve spravedlivém boji za správnou věc.

Jak ovšem ukazuje Erik Siegel ve svém referátu o dokumentární sérii Kena Bursta The Vietnam War, Američané válku ve Vietnamu prohráli i vojensky, protože nedokázali naplnit své strategické cíle. Cílem USA ve vietnamské válce totiž nebylo obsazení území – Američané těžce dobyté pozice často po pár dnech opouštěli jenom proto, aby je za pár týdnů znova dobývali – ale vyčerpání nepřítele. Americká strategie byla založena na tom, že způsobí Severnímu Vietnamu ztráty takového rozsahu, že se stáhne a na své strategické cíle rezignuje on. Tato strategie ale USA nevyšla. Přestože ztráty způsobené nepříteli byly skutečně masivní – jenom mrtvých v celé válce byly 3 milióny, i když ne všichni jdou přímo na konto Američanů, na které je zato třeba přičíst tisíce postižených dětí, které se v důsledku použití chemických zbraní Američany rodí ve Vietnamu dodnes – vůli Severovietnamců k boji nezlomili. A to je to, co rozhoduje válku, nikoliv absolutní počty padlých. Proto Američané ve Vietnamu regulérně vojensky prohráli.

A o co v té hloupé, zbytečné a kruté válce, kterou jsou dodnes mnozí schopni oslavovat a její hrůzy omlouvat jenom proto, že jí propaganda dala nálepku boje proti komunismu, vlastně šlo?

Osud samotného Jižního Vietnamu, který vedl zkorumpovaný, nepopulární a místy velmi represivní režim, byl až druhořadý, hlavním motivem od počátku až téměř do hořkého konce bylo „odvrátit ponížení“, ať už národní nebo osobní politické.

Tedy důvody extrémně hloupé a nicotné. Jako ostatně téměř vždy.

Reklamy

Modernizované dějiny

Je libo malou ochutnávku toho, jak budou vypadat učebnice dějepisu poté, co v souladu s pokyny BIS nahradí „sovětskou interpretaci dějin“ interpretace moderní, nesovětská? Například začátek 1. světové války by podle prof. Pavla Kaliny z ČVUT mohl vypadat nějak tahle (cituji ze statě Moderní člověk v aleji sfing):

Kupka prostě vstoupil do cizinecké legie, aby Francii, která po léta financovala vyzbrojování obrovské ruské armády, pomohl obsadit Alsasko. Bylo to přitom především despotické Rusko, které svou mobilizací rozpoutalo globální konflikt.

Pokud si myslíte, že jsem záměrně vynechal zmínky o Rakousku a především Německu, tak vás mohu ujistit, že nevynechal, že tam opravdu nebyly. Jediná další zmínka byla o té Francii. A ani zbytek textu nenechává čtenáře na pochybách, že z jakých ideových pozic pan profesor vidí svět a že ho vidí jinak, než (zatím!) většina ostatních. Pan profesor má teď ovšem naději, že svět bude z moci úřední opraven.

Opomíjené konsekvence Mnichova

Mnichovské řešení, při němž byl SSSR zcela ignorován, však představovalo zásadní úder Litvinovově politice kolektivní bezpečnosti a zřejmě též důležitý milník na cestě k uzavření sovětsko-německého paktu v srpnu 1939.

(Vít Smetana: Deset tezí o Mnichovu, DaS 10/2018)

Mnichov 1938

Hezké kulaté výročí si říká o zamyšlení (uznávám, trochu opožděné, ale chvíli trvalo, než jsem si ho sesumíroval, a ještě déle, než jsem ho sepsal) a i když vím, že riskuji definitivní ztrátu čtenářů, jejichž řady už tak dost prořídly poté, co se ukázalo, že nechci potápět lodě s uprchlíky ve Středozemním moři, tak si to zamyšlení neodpustím.

Pokračovat ve čtení „Mnichov 1938“ →

Představuje si to jako Merkelová válku

Pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění.

To se prý u příležitosti Mezinárodního dne uprchlíků nechala slyšet německá kancléřka Merkelová v narážce na poválečný odsun Němců ze střední Evropy.

Část českých politiků se proti tomu ihned ohradila. To byli ti, kteří vzápětí dostali nálepku „nacionalisté“. Jiná část české (sic!) veřejnosti se za kancléřku postavila, že prý byl výrok vytržen z kontextu. To byli ti, kteří se považují za mravní a intelektuální elitu národa a v politice mají momentálně zastoupení spíše marginální, o to více jsou ale vidět v médiích a na sociálních sítích.

Pokračovat ve čtení „Představuje si to jako Merkelová válku“ →

Bolševismus, stalinismus, ruská revoluce a velký teror

Z rozhovoru s „americkou historičkou a odbornicí na dějiny Sovětského svazu Wendy Z. Goldman o revoluci, teroru a mechanismech represe a strachu“:

Pokud se dále podíváme na kampaně proti vreditelstvu či záměrným sabotážím, zjistíme, že sice začaly shora, dělníci se na nich však výrazně podíleli tím, že obviňovali nadřízené z poškozování, zvláště v případech, kdy byla porušována bezpečnostní opatření nebo šlo o špatné bydlení či stravování. Dělníci vyslovovali své stížnosti jazykem teroru, protože chápali, že to k jejich pracovním podmínkám přitáhne pozornost; věděli, že pokud si budou pouze stěžovat, nic se nezmění.

Města se plnila miliony lidí přicházejících z venkova, došlo k obrovské krizi bydlení. Společnost procházela hlubokými sociálními otřesy. (…) A pak tu je třetí aspekt: Hitler se připravoval na válku. V roce 1937 bylo již Španělsko fašistické a bylo zřejmé, že sovětský socialistický experiment byl ohrožen a že Západ Sovětskému svazu nijak nepomůže – stejně jako nepomohl Československu. (…) Všechny tyto vnitřní i vnější okolnosti vyvolaly v sovětském vedení strach či dokonce paranoiu, že země je obklopena a prostoupena nepřáteli a že profylaktická očista je nezbytná k tomu, aby byla připravena na válku.

Zprvu bolševici působili skrze sověty. O převzetí moci začali usilovat, až když byli přesvědčeni, že většina sovětů tento krok podporuje. Na krátkou dobu se bolševici dělili o moc s esery, ale ti opustili vládu po brestlitevské smlouvě v březnu 1918, protože s ní nesouhlasili. To, že bolševici zůstali jako jediná strana u moci, nebyl záměr, ale důsledek okolností. Revolucionáři byli vystaveni obrovskému dilematu: máme společenskou podporu nezbytnou k tomu, abychom provedli socialistickou revoluci v primárně rolnické zemi? Menševici odpověděli, že nikoliv, a že bychom tedy měli jít domů, sednout si na židli, číst si noviny a nechat kapitalismu volný průběh.

Velký teror totiž začal nenápadně, jako protiteroristická kampaň. Jak se ale z protiteroristické kampaně stane teror proti celé populaci? Když vláda zatýká lidi a vynucuje z nich přiznání, někteří se přiznají k něčemu, co není pravda; pak se začne zdát, že se jedná o daleko širší spiknutí, je zatýkáno ještě více lidí, kteří se doznávají, a tak dále.

Gurmánský antikomunismus

Historik Jean-Jacques Marie považuje za doložený fakt, že kozáci na straně bělogvardějců s oblibou připravovali tzv. komunistickou polévku, která spočívala v tom, že se do vařící kádě uprostřed vesnice naházeli živí zajatí komunisté a následně byli ostatní zajatci nuceni, aby tento vývar z uvařených lidí snědli. Nejde o to pouze zabít své nepřítele, ale také je veřejně ponížit a předvést ostatním jako válečnou kořist. (zdroj)

Tohle snad komentář ani nepotřebuje. Další ilustrace toho, kam vede fanatický exaltovaný antikomunismus a jak to dopadá, když účel světí prostředky. I když v případě kozáků šlo prostě jen o to, žer mohli, že je za to nikdo nepotrestal, ba možná dokonce pochválil. A možná by pochválil i dnes. Tak nezbývá, než doufat, že něco takového je už za hranici, které je pro všelijaké demokraty a liberály nepřekročitelná., že tohle je něco, co by slušný, vzdělaný, inteligentní, mravný a vůbec lepší člověk, za které se antikomunisté rádi považují, neomlouval a nebagatelizoval.

P.S. Dneska, jak rostou stesky to po nedostatku antikomunismu a nadávky na „rehabilitaci“ Marxe, je připomínka jedné z forem razantního antikomunismu více než aktuální.

Nejen komunisté vyvlastňovali

Kosmopolitní charakter těch divadel přetrvával, byť byla přinejmenším v Československu ve dvacátých letech odebírána původním majitelům a předávána do „českých rukou“. Stalo se tak i (…) rodině Tichých. Jakožto národnostně indiferentním, a tedy údajně nepřátelským živlům jim bylo divadlo po vleklém soudím sporu ve dvacátých letech odebráno a předáno novému majiteli.

(in Filip Herza: Divadla rozmanitostí, DaS 4-2018)

Pozemková reforma je známá, ale vyvlastňování z národnostních důvodů za První republiky? Zatím jsem ho měl vždy spojené s prezidentskými dekrety po roce 1945. Jak je vidět, vyvlastňování není jen doménou režimů, které si máme hnusit, ale i těch, které nám mají imponovat. Ach ovšem, namítnete, že toto vyvlastnění nebylo plošné, nýbrž prošlo přes soud a původní majitelé měli možnost se bránit, ale je to opravdu takový rozdíl? Určitě byl soud nové republiky, jejíž existence ještě nebyla samozřejmá, zcela nezávislý a nezaujatý? A kdyby znárodnění po roce 1948 neproběhlo jen ze zákona, ale prošlo přes soud – a přes ten by zcela jistě prošlo, jak naznačují politické procesy let padesátých – bylo by snad nezpochybnitelné? A není nakonec eticky mnohem spornější, když vyvlastněný majetek získá nový soukromý majitel, než když se stane majetkem společným, národním, veřejným?

Teror, který nepohorší II

Masakr korejských komunistů na ostrově Čedžu, o kterém včera psal Český rozhlas, se v mnohém podobá masakru komunistů v Indonésii. Společným jmenovatelem této zostřené formy antikomunismu – který nepochybně mnohým „demokratům“ imponoval tehdy a mnohým imponuje i nyní – je aktivní podpora USA. To jenom až zase budou USA někoho obviňovat z porušování lidských práv:

Pro mnohé Jihokorejce je dodnes obtížné mluvit o masakru, který se udál před 70 lety na ostrově Čedžu. Krvavé potlačení komunistických příznivců ze strany Soulu, jež mělo roku 1948 za následek desetitisíce obětí, lidé nazývají pouze jako „událost z 3. dubna“.

Zásah jihokorejské armády proti levicovým povstalcům, kteří měli ideově blízko k režimu ze severu Korejského poloostrova, stál život více než 30 tisíc lidí a byl jedním z prvních velkých masakrů po druhé světové válce.

Událost byla po desetiletí tabu, protože většina viníků pocházela z vlastních řad – z jihokorejské armády. Ti navíc měli podporu ze strany velení amerických jednotek, které se na území pozdější Jižní Koreje nacházely od konce druhé světové války.

Jižní Korea v současné době umožňuje novinářům přístup na zelené pláně, kde vojáci oběsili celé rodiny. Na místě jsou také hroby dětí.

Tato 79letá žena přitom dobře ví, co to znamená mlčet. Byla svědkem toho, když vojáci tehdy na louce u jedné vesnice postříleli její příbuzné. Při střelbě zemřelo 398 osob. Po desetiletí nepromluvila ze strachu, že by ji mohli označit za komunistku.

Po konci japonské okupace Korejského poloostrova v roce 1945 našly na ostrově Čedžu útočiště levicové skupiny, které se zasazovaly o jednotnou Koreu. To se ale nelíbilo tehdy nejsilnějšímu muži jihu Korejského poloostrova I Sung-manovi – v českém prostředí známém i jako Li Syn-man – který s pomocí americké vojenské vlády v průběhu roku 1948 šplhal na vrchol mocenské hierarchie.

Osmdesát procent obětí má na svědomí jihokorejská armáda. Soulu k vítězství nad rebely mnohokrát gratulovala americká vojenská správa země.

A pak se mi divte, že nemám pro antikomunismus pochopení.

Teror, který nepohorší

Situace

Ani zveřejnění třiceti tisíc stran kabelogramů a diplomatických depeší z americké ambasády v Jakartě nepomohlo zatím v Indonésii prolomit tabu ohledně masového vraždění levičáků v letech 1965 a 1966 – na počátku autoritářské vlády generála Suharta.

Dále dokumenty dokládají, že obětí masakrů – z nichž většina byli členové Komunistické strany Indonésie (PKI) – bylo skutečně několik set tisíc, že byly pobíjeny systematicky a že armádě asistovali horliví muslimští radikálové.

Oficiální verze stále zní, že PKI připravovala převrat, jemuž Suharto zabránil, a že vláda samotného Suharta byla pro Indonésii požehnáním.

Kontext

Indonéská armáda začala se systematickým zabíjením levičáků na začátku října 1965 po dosud nevyjasněné vraždě šesti generálů, jež měla být podle oficiálního výkladu dílem komunistů a počátkem komunistického puče. V zemi s prezidentským systémem vládl v té době ještě první postkoloniální prezident Sukarno, který začlenil Indonésii do Bloku nezúčastněných států, mocensky se ale opíral i o komunisty a vyjednával o užší spolupráci s Čínou.

Jednotky generála Suharta, islamisté a antikomunističtí radikálové začali na každý pád v říjnu 1965 s postupnou likvidací celého indonéského levicového hnutí, přičemž nejkrvavěji se postupovalo právě vůči PKI. Masakry pokračovaly řadu měsíců. Dle různých odhadů bylo zabito půl milionu až 1,5 milionu komunistů a mnoho dalších levicově smýšlejících lidí, nezřídka v rámci lynčování či jinak brutálními způsoby. Přibližně dva miliony lidí byly uvězněny.

Generál Suharto vládl Indonésii tvrdou rukou jednatřicet let, převedl zemi do západního bloku a otevřel zahraničním firmám.

Role USA

Co se však v posledních letech mění a stále více vyjasňuje je podle znalců role USA. Ty vnímaly původní Sukarnův režim s velkými obavami. Suhartův režim posléze naopak podporovaly.

Spojené státy celé dění bedlivě sledovaly, ale nezasáhly. Pokud by indonéská armáda necítila podporu, nikdy by se neodvážila k podobným činům.

Nejvíce šokující přitom je, že američtí činitelé věděli, jak velká část obětí masakrů je naprosto nevinná.

Mnozí historikové soudí, že USA byly ve skutečnosti zapojeny do masakrů ještě aktivněji. Příslušný výzkum však dosud blokují uzavřené archivy amerického ministerstva obrany a archivy rozvědky. Ví se například, že zástupci CIA předávali Suhartovým lidem seznamy („kill-listy“) komunistů a vysílačky pro snazší koordinaci razií, není však dosud úplně jasné v jakém rozsahu. Ví se též, že američtí instruktoři trénovali indonéská komanda smrti, i zde jsou však podrobnosti dosud utajovány.

(zdroj: Tabu ohledně masakrů levičáků v Indonésii přetrvávají, vyjasňuje se ale role USA)