Seriál Vzestup Osmanské říše je sice formálně produkce americké, ale podle jmen realizačního štábu bych řekl, že reálně spíše turecké. Dává to ostatně i smysl, protože jeho námětem je obléhání a dobytí Konstantinopole sultánem Mehmedem II. v roce 1453. Žánrově jde o dokument, přesněji o to, čemu se říká docudrama – inscenované filmové scény prokládané „mluvícími hlavami“ (nebo možná lépe „mluvící hlavy“ prokládané dotáčenými scénami). Ty dotáčené scény jsou v duchu „quality TV“ velmi kvalitní, nicméně na to, abych sám chtěl Vzestup Osmanské říše vidět ještě jednou to nestačí a ani vám ho doporučovat nebudu (ale ani vás od něj nebudu odrazovat). Důvodem, proč o něm píši, je několik drobných detailů, které podle mě úzce souvisí s tím, že realizační tým byl turecký, a hezky ukazují některé drobné nuance tureckého vidění světa, které jsou dnes o to aktuálnější, oč více se Turecko pod Erdoğanovým vedením odklání od sekulární státu Atatürkova k islamistické republice s velmocenskými ambicemi.
První nápadnou věcí, byť v zásadě apolitickou, je téměř naprostá absence erotických scén. Pamatuji si jen jednu velmi decentní. A vůbec to není na škodu! Naopak to ukazuje, že i bez explicitně sexuálních scén lze natočit dobrý film a inflace sexu v dílech západní provenience ukazuje spíš než na otevřenost Západu na lenost a bezradnost západních tvůrců.
Pak jsou tu ovšem aspekty, který již apolitické nejsou. především zjevná hrdá kontinuita, s níž dnešní Turci vnímají někdejší Osmanskou říši; přitom bez špetky nostalgie, jako kdyby šlo o živou přítomnost. Něčím to připomíná vztah Čechů k husitství, ale s tím rozdílem, že zatímco Češi dnes nahlížejí na husitství jako to jsme byli my, Turci se na Osmanskou říši dívají jako to jsme my.
Další zajímavým detailem je, jak Turci vůbec nerozlišují mezi evropskými národy. Obyvatelé Konstantinopole jsou pro ně prostě Římané (v evropském kontextu jsem se s takovým označením nikdy nesetkal) nebo Evropané. Jestli jsou císařem Konstantinem najatí žoldnéři z Janova a toužebně očekávané posily (které nikdy nedorazí) z Benátek je Turkům jedno, pro ně jsou to prostě Evropané. Dovedu si ovšem živě představit, že v evropském pojetí by to byl naprosto zásadní rozdíl.
A nakonec, nikoliv však v poslední řadě, je to líčení nepřítele, tedy posledního císaře Konstantina a Východořímské říše, které je zcela prosto jakékoliv nenávisti, která je tak typická pro evropské pojetí nepřátelství, a sám Konstantin je líčen s úctou a respektem. Zcela přitom chybí náboženský aspekt, který byl tak typický pro křížové výpravy. Turci, respektive Osmané, nejsou vedeni bohem uloženou povinností dobýt Konstantinopol z rukou nevěřících, ale jejich motivace je ryze imperiální, Velkoturecká. Žádný svatý boj proti říši zla, ale prostě naplnění osudu a splnění snu, o němž snilo a pokusilo se jej naplnit několik Mehmedových předchůdců – získat Konstantinopol a založit velkou říši.
Tak to líčí seriál. Jaká je historická přesnost jsem neřešil a neřeším. Mám jisté pochybnosti o tom, že po dobytí Konstantinopole následovala pro její obyvatele taková selanka, jak naznačuje Vzestup Osmanské říše. Ono stejně podle všeho nejde ani tak o minulost, jako o přítomnost, jíž má takto prezentovaná minulost sloužit.
Tribun 
Tak to já si raději po letech, vlastně už desítkách let, znovu a rád přečtu Waltariho Pád Cařihradu.
Tak matně si vzpomínám, že tam byla spousta zajímavých postřehů těma „našima očima“.
Každopádně ztráta Konstantinopole byla pro Evropu ostudná a tragická chyba.
Ta chyba začala nejpozději v roce 1054 a trvala tedy nejméně 400 let. Odpovědnost za ni padá v plném rozsahu na „římany“. (I když se na ni zakládalo už někdy od 6. století. Každopádně věroučný spor vedoucí nakonec k Velkému schizmatu byl stejně jenom zástěrkou pro mocenské ambice zejména negramotných germánských/německých feudálů.) A zpečetilo ji dobytí Konstantinopole křižáky v r. 1204. Prý to byla v celé evropské historii daleko nejvýnosnější vojenská akce, pokud šlo o množství válečné kořisti.
Mimochodem, dvě věci.
1. Systém milletů. V Osmanské říši v podstatě existovalo pluralitní zákonodárství a většinu toho, co dnes v moderních státech spadá do občanského zákoníku, si řešily 4 komunity – millety rozdělené podle víry (millet muslimský, ortodoxní, pravoslavný a židovský) samy podle vlastních zákonů.
2. Vztah křesťanů především ve slovanských oblastech na Balkáně k novému osmanskému panstvu. V některých oblastech přivítali poddaní změnu vrchnosti s ulehčením, protože původní křesťanské panstvo bylo mnohem krutější než to nové osmanské.
„A zpečetilo ji dobytí Konstantinopole křižáky v r. 1204. “
No, ano.
To bylo ještě ostudnějsi, než ta jeji ztráta o dvěstě let později .
A vše souvisí se vším…
Třeba i s manévry řeckého a tureckého vojenského námořnictva v Středozemním moři dnes.
„A vše souvisí se vším…“
To zase až tak moc ne… V okolí řeckých ostrovů v Egejském a Krétském moři jde dnes hlavně o podmořská naleziště zemního plynu.
cenzore, zkuste na filnu vidět jeho „budovatelský“ ethos, nejen „kvalitu“ ve filmu bez sexu, kterýžto je dekandentním úpadkem Západu, „protože tam, kde se šuká, konzumuje a sere na národ a vlast“ tam žadným diktátorům pšenka nekvete, jestli jsou to muslimští fanatici typu Erdogan nebo marxleninský fanatik Putin – JE JEDNO – v každém případě OBA – jsou to tesknící zhrzenci od Západu – protože chtějí zpět svoji velkou Zemi (Erdogan Osmánskou říši) a Putin SSSR . Západ jimi oprávněně opovrhuje, protože lidé u nich mají holou prdel a namísto aby si dali pořádnou flákotu jim imám z minoretu anebo někdejší politruk KGB Pjakin přes internet tlačí do hlavy bludy o tom, jak jsou vyspělý národ…během pořadu musí několikrát zvyšovat volume protože jak jim kručí v žaludku je celkem výkonná rušička jako za dob Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky:-)
ideologické školení – jest vždy kreace vysoce NEUMĚLECKÁ, už jen proto, že třeba i ten sex, nahota či chtíč, jsou samy o sobě esencíální složkou umění, bez toho by nevznikly nikdy dekadentní věci jako Dekamerón, Rubensovy akty s baculatými prdelkami (dnes by se jim všichni smáli, že ty šlechtičny jsou tlustý namísto aby chodily do fitka, tak se cpou a tlachají o módě), nestudují filosofii a neví, jak vzniká sociální deprivace z uzavřenosti před konfrontací s životní situací ostatních, nižších sociálních skupin lidí:-))))
Zase jste mi nahrál na smeč – ke který mi stačí váš komentář prostě pustit.
Je moc zajímavý přečíst si Váš pohled na dnešní Turecko a srovnat to s cestovním ruchem v Turecku. Moc by mě zajímalo, jestli ti lidé, co se v cestovním ruchu tam pohybují jsou jiní, více otevření než ostatní Turci. No když si tak srovnám naší cestu do Turecka, kde jsme navštívili všechna možná místa jako třeba jsou k vidění tady https://ahojalanya.cz/ a tam se všichni na nás usmívali a byli milý. Ale myslím, že je to možná i tou oblasti, jsou tam prostě podle mě takový více otevření ostatním národům.
Do Turecka jsem jezdil pracovně jako obchodník prodávající technologické linky do fabrik.
Není jedno Turecko. Kosmopolitní Istanbul a okolí včetně evropské části (Turci jí tradičně říkají Thrákie) nebo egejské a středomořské pobřeží je k nerozeznání od některých oblastí třeba ve Španělsku nebo na jihu Itálie. Takový Izmir je tradiční hnízdo levičáků a anarchistů, zřejmě díky základně NATO, kde jsou umístěny americké jaderné zbraně. Američany tam obyčejní lidi mají rádi asi jako my Rusy v r. 1968. Sociální základnou současného tureckého režimu je většina asijského vnitrozemí Turecka, Turci maloasijský poloostrov souhrnně nazývají Anatolie. Tam byl život ještě před nějakými 30 – 40 lety velice těžký a lidi většinou chudí a negramotní, vizuálně to vypadalo asi jako ruský nebo rumunský venkov, špatné silnice a všude létě prach a v zimě bláto, ale v poslední době udělali obrovský pokrok, to se týká průmyslu, ale třeba i architektury a urbanismu, vědy, kultury a vysokých škol. Konkrétně znám třeba Kayseri v Kappadokii, které na pohled vypadá asi jako naše stalinská „sorela“ v 50. letech. Ještě nedávno to byla díra, kde chcípl pes, dnes je to třičtvrtěmiliónové město s textilními a nábytkářskými fabrikami, vysokými školami a lyžařským střediskem na úpatí vyhaslé sopky Erciyes, která víceméně z roviny trčí do výšky skoro 4000 m. (Samo Kayseri je cca 1000 m nad mořem, takže tam bývá i na turecké poměry docela zima a dost sněhu.) Nicméně hlavně starší lidi jsou v Anatolii stále velice konzervativní a nám Evropanům se s nimi jednalo dost těžko.
Do celkového obrázku mi z pochopitelných důvodů chybí vlastní zkušenost z východu, z oblasti, kterou není radno před Turky nazývat Kurdistánem. Podobně ožehavé téma jsou v turecké hospodě i Arméni. (Jediný opravdu ožralý Turek, kterého jsem tam potkal, začal po zjištění, co jsem zač, provokovat právě nastolením tématu Arménů; když jsem se k arménské otázce nechtěl nijak vyjádřit, chtěl se se mnou bít. Naštěstí ho jeho kolegové včas zpacifikovali a ještě se mi za něj omluvili.) Ale jinak jsem do Turecka jezdil rád.
Doplním ještě perfektní stav tureckých silnic.
A to i ve vnitrozemí a mimo turistická centra.
Dokonce i na tom východě, kde na ně navázaly stejně udržované silnice íránské.
A to popisuji stav před více než 20.lety.
A mimochodem, v Istanbulu mne při odpočinku před Modrou mešitou naprosto přirozeně a spontánně oslovila jedna mladá Turkyně.
Prostě si jen chtěla popovídat s cizincem.
Taky se mi stejně přirozeně svěřila, že je vlastně Kurdka.
Tak jsem se jí ptal, jestli s tím má v Turecku nějaký problém a to zcela zásadně popřela.