Situace kolem Náhorního Karabachu


Možná je to jen můj předsudek vůči českým médiím, ale nevybavuji se, že bych v nich někde viděl tak kvalitní rozbor situace kolem Náhorního Karabachu (pokud to nevíte, protože u nás se řeší hlavně hašteření vlády s opozicí, tak Arménie s Ázerbajdžánem už jsou zase na horké nože), jako napsal pro RT prof. Paul Robinson (Renewed Azerbaijan/Armenia conflict a new threat to Russia’s delicate balancing act with key player Turkey). Nemám ani čas ani chuť to překládat, tak alespoň stručný výtah:

Kořen problémů lze hledat v tom, že po revoluci v roce 1917 dostala řada národů v tehdejším Rusku autonomii, ovšem zatímco některé dostaly vlastní sovětské republiky, jiné jen autonomní oblasti. Po rozpadu SSSR se plnohodnotné republiky vydaly cestou samostatnosti a sebeurčení, což chtěly i mnohé národy v autonomních oblastech bez vlastní republiky, ale to už byl problém, protože nové státy se nechtěly dělit. A to je i případ Náhorního Karabachu, Armény obývané enklávy v Ázerbajdžánu.

První válka o Náhorní Karabach tak vypukla hned po rozpadu SSSR v 90. letech 20. století (přesný rok jsem nenašel, situace prostě nějaký čas eskalovala, než explodovala). Tehdy vyhrála Arménie a Náhorní Karabach získal „nezávislost“ (nikdo ho neuznával a byl zcela závislý na Arménii). Ázerbajdžán se s porážkou ovšem nikdy nesmířil.

Pak byl 30 let relativní klid, až teď boje opět prudce eskalují (hlášeny jsou desítky mrtvých, Arménie mobilizuje). Co se změnilo? Ázerbajdžán zbohatl na fosilních palivech a přečíslil Arménii i v počtu obyvatelstva v poměru 10 mil. ku 3 mil. Plus se emancipuje i významný Ázerbajdžánský spojenec Turecko. Ázerbajdžán tudíž ucítil příležitost jak materiální tak morální přepsat dějiny.

Role Turecka je zcela zásadní, protože předurčuje i postoj Ruska. Rusko deklarovalo neutralitu a vyzvalo k deeskalaci, tedy de facto k zachování status quo, což je výhodné pro ruského spojence Arménii. Rusko má ovšem omezený manévrovací prostor, protože už vede s Tureckem nejméně dvě proxy války nižší intenzity v Sýrii a Libyi, zároveň ale potřebuje Turecko jako svého obchodního partnera, přitom ale nepotřebuje, ale Turecko oslabovalo jeho vliv na Kavkaze.

Klíč ke (de)eskalaci tak zřejmě drží Turecko, protože Rusko do otevřeného střetu s ním nyní nepůjde. Bude tedy zajímavé, za co Turecko s Ruskem uplatnění svého vlivu na Ázerbajdžán vyhandluje. Pokud nic handlovat nebude, znamená to, že Turecko se cítí stále silnější a otevřeně se hlásí k imperiální roli minimálně na lokální scéně. Což by mohl být pro Evropu, která s ním sousedí, dost problém.

Tureckýma očima


Seriál Vzestup Osmanské říše je sice formálně produkce americké, ale podle jmen realizačního štábu bych řekl, že reálně spíše turecké. Dává to ostatně i smysl, protože jeho námětem je obléhání a dobytí Konstantinopole sultánem Mehmedem II. v roce 1453. Žánrově jde o dokument, přesněji o to, čemu se říká docudrama – inscenované filmové scény prokládané „mluvícími hlavami“ (nebo možná lépe „mluvící hlavy“ prokládané dotáčenými scénami). Ty dotáčené scény jsou v duchu „quality TV“ velmi kvalitní, nicméně na to, abych sám chtěl Vzestup Osmanské říše vidět ještě jednou to nestačí a ani vám ho doporučovat nebudu (ale ani vás od něj nebudu odrazovat). Důvodem, proč o něm píši, je několik drobných detailů, které podle mě úzce souvisí s tím, že realizační tým byl turecký, a hezky ukazují některé drobné nuance tureckého vidění světa, které jsou dnes o to aktuálnější, oč více se Turecko pod Erdoğanovým vedením odklání od sekulární státu Atatürkova k islamistické republice s velmocenskými ambicemi.

První nápadnou věcí, byť v zásadě apolitickou, je téměř naprostá absence erotických scén. Pamatuji si jen jednu velmi decentní. A vůbec to není na škodu! Naopak to ukazuje, že i bez explicitně sexuálních scén lze natočit dobrý film a inflace sexu v dílech západní provenience ukazuje spíš než na otevřenost Západu na lenost a bezradnost západních tvůrců.

Pak jsou tu ovšem aspekty, který již apolitické nejsou. především zjevná hrdá kontinuita, s níž dnešní Turci vnímají někdejší Osmanskou říši; přitom bez špetky nostalgie, jako kdyby šlo o živou přítomnost. Něčím to připomíná vztah Čechů k husitství, ale s tím rozdílem, že zatímco Češi dnes nahlížejí na husitství jako to jsme byli my, Turci se na Osmanskou říši dívají jako to jsme my.

Další zajímavým detailem je, jak Turci vůbec nerozlišují mezi evropskými národy. Obyvatelé Konstantinopole jsou pro ně prostě Římané (v evropském kontextu jsem se s takovým označením nikdy nesetkal) nebo Evropané. Jestli jsou císařem Konstantinem najatí žoldnéři z Janova a toužebně očekávané posily (které nikdy nedorazí) z Benátek je Turkům jedno, pro ně jsou to prostě Evropané. Dovedu si ovšem živě představit, že v evropském pojetí by to byl naprosto zásadní rozdíl.

A nakonec, nikoliv však v poslední řadě, je to líčení nepřítele, tedy posledního císaře Konstantina a Východořímské říše, které je zcela prosto jakékoliv nenávisti, která je tak typická pro evropské pojetí nepřátelství, a sám Konstantin je líčen s úctou a respektem. Zcela přitom chybí náboženský aspekt, který byl tak typický pro křížové výpravy. Turci, respektive Osmané, nejsou vedeni bohem uloženou povinností dobýt Konstantinopol z rukou nevěřících, ale jejich motivace je ryze imperiální, Velkoturecká. Žádný svatý boj proti říši zla, ale prostě naplnění osudu a splnění snu, o němž snilo a pokusilo se jej naplnit několik Mehmedových předchůdců – získat Konstantinopol a založit velkou říši.

Tak to líčí seriál. Jaká je historická přesnost jsem neřešil a neřeším. Mám jisté pochybnosti o tom, že po dobytí Konstantinopole následovala pro její obyvatele taková selanka, jak naznačuje Vzestup Osmanské říše. Ono stejně podle všeho nejde ani tak o minulost, jako o přítomnost, jíž má takto prezentovaná minulost sloužit.

Nepřevrat v Turecku


Když jsem v pátek večer zaregistroval první zprávy o pokusu o vojenský převrat v Turecku (tehdy jsem si ještě myslel, že to není jen pokus, protože představa, že armáda by mohla neuspět, mi přišla komická, nějak jsem totiž nedomyslel, že i v armádě mohou být různé frakce a zájmy), tak mi zatrnulo, o dost víc, než když jsem den před tím četl o masakru v Nice, protože, co naplat, Turecku je členem NATO, sousedí se Sýrií a aspiruje na členství v EU, takže se nás takováto alotria mohou sakra dotýkat. Když se pak ukázalo, že to byl jen takový nepřevrat a turecký prezident Erdoğan svoji moc spíš ještě upevnil a ihned rozjel  čistky v justici (v justici!,  i když o převrat se pokusila armáda) v takovém rozsahu, že seznamy režimu nepohodlných soudců musely být připraveny dlouho dopředu, rozhodně se mi neulevilo, protože je členem NATO a aspiruje na členství v EU. Když k tomu připočtu obvinění USA z toho, že povstale podporovaly (i když včas stačily otočit po větru) a nedávné Erdoğanovy pokusy o usmíření se Putinem, tak mi z toho vychází, že se tu možná hraje nějaká velká špinavá hra, ve které se umažeme také (a když nebudeme chtít, tak budeme umazáni), protože NATO a EU, která neumí říct Turecku „Ne“, i když Turecko už jakoukoliv kompatibilitu s proklamovanými hodnotami EU už ani nepředstírá.Na to se dá říct jen jediné: „Vraťte nám okurkovou sezónu!“

Odkud vichr války vane


Karel Dolejší z Britských listů sepsal další ze svých protiruských opusů, ve kterém varuje před eskalací v Sýrii, za kterou ponese Rusko odpovědnost tím, že nepřestává překážet plánům NATO a drží padnout Assada. Ve své zaslepenosti pan Dolejší nějak nepostřehl, že všechny argumenty, kterými se snaží před Ruskem varovat, ve skutečnosti ukazují na někoho úplně jiného.

Pokračovat ve čtení „Odkud vichr války vane“

Nevytírá si námi Turecko tak trochu?


Premiér B. Sobotka poskytl sobotním LN obsáhlý (dvě strany) rozhovor. Česká obec vlastenecká ho nejspíš „ukřižuje“ za větu: „Jsem přesvědčen, že levicové lídry za deset dvacet let najdeme spíše mezi dobrovolníky, kteří v létě odjeli na Balkán a pomáhali uprchlíkům,“ já však považuji za závažnější jiné premiérovo sdělení:

Jednoduché řešení nemá ani migrační krize. (…) Turecko nereaguje dostatečně razantně. (…) Abychom měli Turecko, které bude kooperovat, protože bude mít šanci na strategické partnerství s Evropou a na sblížení. Ne Turecko vůči Evropě odtažité – vývoj v posledních letech k tomu vedl, Turecko se vzdalovalo a k ničemu dobrému to nevedlo, jak teď vidíme.

Pokračovat ve čtení „Nevytírá si námi Turecko tak trochu?“

Na prahu války


Výborný komentář k aktuálnímu dění zveřejnil Vlk na Kose; sám bych asi nenapsal nic jiného ani lepšího. Chtěl bych dodat jen jednu věc, a protože komentáře nejsou u toho postu povoleny, okomentuji to zde u sebe. Jde o ten to odstavec (redakčně upravený):

Mimochodem Rusko už nevratnou ztrátu prestiže včera v  tom incidentu  – utrpělo!  Su 24 byl sestřelen tureckou raketou. Původní informace tvrdili, že šlo o střelu z pozemního raketového systému, ale už jsou jiné, které tvrdí, že šlo o odpal z turecké F16.  Nejméně posledního půl roku jsme byli zásobováni informacemi, že  Rusko je momentálně lídrem v  tzv. radioelektronickém boji a že je schopno vyřadit radary a naváděcí  prostředky jakéhokoli protivníka, či lépe – oslepit jej. F 16, navíc turecká, není žádný poslední výkřik letecké a raketové techniky. Údajně si Rusko za pomoci pozemních stanic a ve vzduchu neustále patrolujících Iljušinů s elektronickou rušící výbavou mělo vytvořit doslova bublinu nedotknutelnosti.  A  nyní hladký sestřel!  Prostě ztráta prestiže pro ruskou vojenskou techniku jako hrom!

Já jsem totiž přemýšlel nad tím samým, protože to byla jedna z prvních věcí, která mne napadla – a došel jsem k jinému závěru: Co když měli Rusové rozkaz se nebránit a na Turky nestřílet, aby předešli eskalaci? Potom by to neznamenalo ztrátu ruské prestiže, ale naopak její posílení, protože by tak ukázali zdrženlivost a zodpovědnost, která Turkům (a proto tranzitivně celému NATO chybí). Zbývá otázka, proč se tím Rusové zatím nepochlubili, ale to může být proto, že tuší, že by to nikdo neocenil (ani na Západě, ani v Rusku), nebo proto, že to nebylo nařízení z Moskvy, ale iniciativa pilotů a jejich velitelů. Nebylo by to ostatně poprvé, kdy ruští vojáci zachránili svět tím, že při práci přemýšleli a nepostupovali striktně podle předpisů.