Štítek: rovnost

Pseudorovností k větší diskriminaci


Zpráva z tisku:

Hned svůj první oficiální pracovní den Joe Biden jako jeden z nejmocnějších mužů planety využil k podepsání nového „antidiskriminačního opatření“, které by mělo například umožnit transgender sportovcům, kteří se narodili jako muži, soutěžit ve svém sportu se ženami v rámci školních a univerzitních soutěží a naopak. Podle zprávy, se kterou přišel server Business Insider, by žáci v areálech vzdělávacích institucí měli mít na výběr také v tom, jestli budou využívat chlapeckou, či dívčí toaletu.

Biden už stihl naštvat feministky: rovnoprávností s transgender sportovci, po které ale netouží

I když to není žádná revoluce, ale návrat ke stavu před Trumpem, už slyším to řvaní o levičáckých progresivistech, kteří sociálním inženýrstvím znásilňují svět. A proto bych rád vysvětlil, že tohle není žádné levičáctví, ale úplně stejné pravičáctví stejnosti, které tak trefně už dávno definoval Anatol France ve své slavné glose o tom, že zákon ve své majestátní rovnosti zakazuje chudým, stejně jako bohatým, spát pod mosty, žebrat na ulicích a krást chleba. Tedy „rovnost“ předpokládající ideální stejnost subjektů tam, kde reálně žádná není.

Vezměme si ty sportovce. Stokrát se mužské tělo může cítit mentálně jako žena, ale pořád je to mužské tělo. A v soutěží s ženským tělem bude mít vždy navrch. Možná jednou, až se bude soutěžit v disciplínách, které nejsou fyzicky orientované, tak to jedno bude (pak ale zase nebude mít smysl mít zvlášť kategorii mužů a zvlášť kategorii žen), ale mentálně jsou všechny (alespoň mě známé) sportovní disciplíny koncipovány tak, že mužské tělo s mužskými hormony, mužským metabolismem a mužskou muskulaturou v nich bude mí navrch. Co se asi stane, když budou moci v ženských kategoriích nastupovat i mužská těla na základně subjektivního prohlášení, že se cítí být ženou? Podle mě to nemůže skončit jinak, než že se ambiciózní muži, kteří prohrávají se svými mužskými kolegy, prohlásí za ženu a půjdou porážet ženy. Nebo to skončí tak, že ambiciózní trenéři a manažeři budou do svých ženských sportovních týmů najímat muže, kteří o sobě za příplatek budou tvrdit, že se cítí být ženou. Skutečné ženy tak nebudou schopni mužům konkurovat a to, co mělo diskriminaci eliminovat, ji naopak ještě prohloubí. Rovnost mužů a žen, trans- i cis- totiž neznamená, že jsou všichni stejní a stačí jim jedna sportovní kategorie. Rovnost znamená, že nikdo není z provozování žádného sportu kvůli svému genderu vyloučen, ne že všechny gendery soutěží na jedné hromadě, takže někteří jedinci mají garantovaný úspěch a jiní neúspěch.

Podobně ty toalety. Ještě si dovedu si představit, že se zruší dělení na pánské a dámské a budeme všichni chodit společně na jedny. Ostatně doma to tak máme všichni (nebo alespoň drtivá většina z nás) a funguje to celkem dobře. Co si ale představit nedovedu, že dělení na pánské a dámské zůstane, ale muži budou moci na základě subjektivního se prohlášení za ženu chodit na ty ženské. Protože co si budeme nalhávat, někteří muži jsou prasata a pyšni na své nadsamčí mužství, budou prohlašujíce se za ženy chodit na dámy očumovat a očuchávat. A pokud reálně existuje větší počet sexuálních predátorů mezi muži (myšleno těch fyzického typu), dává smysl, aby se ženy měly garantováno, že ve sprchách a na záchodě před nimi budou v bezpečí.

Nerozlišovat mezi muži a ženami si budeme moci dovolit, až mezi muži a ženami nebudou žádné rozdílí. Do té doby je v zájmu rovnosti třeba na ty rozdíly brát zřetel, a ne je pod praporem antidiskriminace popírat.

Kdo se bojí Istanbulské úmluvy?


Dnes má prý vláda projednávat přistoupení ČR k tzv. Istanbulské úmluvě a na to konto se včera opět ozvaly hlasy razantně požadující její co nejrozhodnější odmítnutí. I usoudil jsem, že nejlepší bude si tu úmluvu přečíst sám a udělat si o ní vlastní obrázek. Přečetl jsem text zveřejněný na iDnes a mohu k němu říct jediné: nenašel jsem v něm nic, co by mi vadilo a co by mě iritovalo, a už vůbec ne nic, čím bych se cítil ohrožen. Vlastně jsem v něm nenašel nic, co by mohlo v 21. století vadit komukoliv, kdo žije a dál chce žít v rozvinuté demokratické zemi.

Co se samotného přistoupení ČR k Instanbulské úmluvě týká, tak jde podle mého názoru jen o formalitu a symbolické gesto, protože vše, co Instabulská úmluva po svých signatářích žádá, už ČR více či méně splňuje. To je alespoň můj názor právního laika, specialista by možná nějaké diskrepance našel.

Pokračovat ve čtení „Kdo se bojí Istanbulské úmluvy?“ →

Černou Bondovou na vás


V nové Bondovce prý bude hrát hlavní roli černoška. Sociální sítě si to přebrali jako že další James Bond bude černá žena a propadli panice, jaké perverzní ničení tradičních hodnot zase neomarxisté (tak se dnes říká satanistům) chystají. Co na tom, že James Bond je fiktivní postava, prostě to musí být bílý macho, jinak bude konec světa. Bez ohledu na to, že ho na ženu nikdo předělávat nechce, jen už nemá být agent 007, protože bude v důchodu. Podobné zděšení nastalo, když se ukázalo, že v jednom finském filmu hrál maršála Mannerheima černoch. A přece všichni vědí, že Finové jsou bílí. Zajímavé přitom je, že tahle panika vypukla, pokud si dobře pamatuji, někdy loni, i když ten film (Suomen Marsalkka) je již z roku 2012. Razantního odmítnutí se dostalo i oné britské scénáristce, která navrhla, že když nový seriál Černobyl stejně není autentický dokument, klidně v něm mohli hrát i černoši, i když v SSSR tehdy žádní (přesněji skoro žádní, zdokumentovaný je konkrétně jeden) nežili. Ten odpor k obsazování černochů má v případě rolí, které odpovídají konkrétním historickým postavám, nebo situacím, zdánlivě svoji logiku, i když motivací je nepochybně mnohem spíše nenávist k černochům, než láska k historické pravdě. A přesně tady je zakopaný pes, protože pokud se budeme přísně držet historické autenticity, tak budeme černochy pořád zobrazovat jako otroky a bělochy jako otrokáře a nebude v tom ani stín pochybnosti, protože o správnosti takového uspořádání ještě před pár desítkami let nepochyboval skoro nikdo, a mnozí nepochybují dodnes. A rasové stereotypy se tím budou jenom utvrzovat. Takže pokud chceme rasové stereotypy rozbít a naučit bílé muže vnímat černé ženy jako rovnocenné bytosti, je zcela na místě jim je v ukazovat v rolích, v nichž sice tradičně nebyly, ale dnes mají plné právo být. Že jo sociální inženýrství? Jasně, že je. Každá civilizace je produktem sociální inženýrství, a v té naší má sociální inženýrství dokonce biblickou tradici. Nebo co jiného, než sociální inženýrství par excellence bylo, když Mojžíš vláčel Židy čtyřicet let po poušti a čekal, až staří vymřou a zůstanou jen mladí, co nic jiného nepoznali?

Spravedlnost je rovnost


Už od rána mi hlavě straší tenhle tweet:

Je to totiž ilustrativní (v tomto případě doslova) ukázka stereotypů, které někteří (mnozí?) lidé chovají o rovnosti a spravedlnosti, a neschopnosti rozlišovat rovnost a stejnost, se kterou se tak často setkávám i v diskusích zde na blogu. Na obrázku vlevo totiž není rovnost, ale stejnost. Rovnost je vpravo, tam, co je spravedlnost. Spravedlnost tu není rovnosti navzdory, ale naopak díky rovnosti – rovnosti postavení. Vlevo je stejnost krabic, vpravo je rovnost výhledu. Vlevo je rovnost rovné daně, vpravo je rovnost příležitostí.

Nejsme chudí, lidé tu nemusí umírat na ulicích


Z novinového rozhovoru chartistky, disidentky a kandidátky na ombudsmana Anny Šabatové, ve se ohrazuje proti tvrzení, že když v nějakých tabulkách a statistikách OECD vychází, že je u nás nejméně lidí ohroženo chudobou a jsme příjmově nejvíce rovnostářský stát, tak nikdo nemůže mít důvod ke stížnostem a všichni musí být spokojeni:

Chudý v Česku je na tom hůře, než chudý v Norsku nebo Německu. Chudý Němec má důstojnější existenci, než chudý Čech. (…) Tlak na příjmově nejslabší vrstvy je mnohem silnější, než na ostatní skupiny.

Když jsem v devadesátých letech pozorovala, kolik lidí v Moskvě umrzne na ulici, říkala jsem si, že jsem ráda, že žiji ve společnosti, která nic takového nepřipustí. A teď umírají lidé na ulici i u nás. Naprosto zbytečně. Nejsme chudá společnost, ale připustili jsme to.

Jednou z klíčových věcí je neexistence sociálního bydlení. Jakmile nemáte střechu nad hlavou, tak se dostáváte do opravdu velkého ohrožení. A druhá věc: v devadesátých letech se stát ještě jakž takž snažil, aby tou záchrannou sítí nikdo nepropadl, ale v posledních letech dělá všechno proto, aby lidi z podpůrných systémů vyhodil.

 

Rovnost je kategorický imperativ


Většinu rozhovorů zveřejňovaných v „silnoproudých“ médiích tvoří buď plkání všelijakých těch elebrit, VIP a jiného syntetického produktu banality, nebo proslovy politiků a ekonomů papouškujících neoliberální floskule. Výjimkou potvrzující pravidlo je rozhovor (vřelé díky Kojotovi, bez jehož upozornění bych o něm ani nevěděl) bývalým primátorem kolumbijské Bogoty Enriquem Peñalosou Potřebujeme nový druh rovnosti. A i když říká, že komunismus v praxi nefunguje a neuspěl, je evidentní, že se svým důrazem na člověka a na rovnost jednoznačně řadí na levici, víc nalevo, než kam se, pokud je mi známo, odvážila třeba taková česká sociální demokracie.

Pokračovat ve čtení „Rovnost je kategorický imperativ“ →