Zná dnes někdo vůbec ještě Československou stranu národně sociální (ČSNS) spojenou se jmény Edvarda Beneše, Milady Horákové či pražského primátora Petra Zenkla? Zejména v případě Milady Horákové bylo spojení této levicové feministky s touto nemarxistickou levicovou stranu zela vytěsněno. A i když já něm třeba věděl, co to ta ČSNS vlastně byla jsem nevěděl ani já. Naštěstí je tu text Ondřeje Holuba Pod symbolem kladiva a pera. Proč nám dnes chybí český národní socialismus? který vám odpoví na otázky, které jste si nejspíš nikdy nepoložili, protože vás tak jako mě vůbec nenapadlo, že byste se na něco takového mohli ptát:
Národní socialisté představovali unikátní českou obdobu amerických demokratických progresivistů přelomu 19. a 20. století. Strana založená roku 1897 jako patriotická protiváha k údajně příliš internacionálním sociálním demokratům, stavěla na reflexi české protestantské reformace a národního obrození a v meziválečné éře patřila k důležitým oporám levicově liberální politiky T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Ideová východiska strany neskrývala inspiraci vlivnou britskou tradicí tzv. fabiánského socialismu, založeného na osvětě a metodicky strukturovaném reformismu. Po roce 1945 představoval program strany jedinou relevantní levicovou alternativu proti razantnímu nástupu KSČ.
Tomu nahrávala skutečnost, že se národní socialisté skutečně nikdy nestali stranou dělníků. Jejich voličské jádro tvořila městská inteligence, nižší zaměstnanci státní správy, pošt, železnic a škol, učitelé a knihovníci, lidé na pomezí střední třídy a proletariátu. Šlo o vzdělanou nižší střední třídu, orientovanou na Masarykovy humanistické ideály, o třídu, která po roce 1948 ztratila své politické zastoupení, rozhodně však nevymizela a hlasitě o sobě dávala vědět především v reformním období tzv. pražského jara roku 1968.
Právě v zaměření na městskou inteligenci spočíval unikátní potenciál národních socialistů. Strana, která si za symbol zvolila zkřížené kladivo a pero, aspirovala na spojení intelektuální sféry a světa práce, na propojení společenské praxe s erudovaným světem politické teorie. Toto spojení se přitom nerealizovalo jen v rovině emoční, ve způsobu osvojení historické paměti a v četných moralizujících odkazech k husitství, Komenskému, Němcové a dalším postavám českého obrození. Čeští národní socialisté byli také stranou se silným vztahem k moderní sociologii, a to zejména od poloviny dvacátých let.
Charakter české levicové zkušenosti 20. století je nemyslitelný bez angažmá liberálně levicové pokrokové inteligence, která právě v českém národním socialismu nabyla tak význačného postavení a aktivně formulovala myšlenkový svět „malé“ české buržoazie, zvláště pak v těch městech, kde měli národní socialisté v meziválečném období význačné postavení. Řeč není jen o Praze, která pod vedením Petra Zenkla realizovala některé velmi ambiciózní projekty (např. výstavbu tzv. Masarykových domovů), ale také o středočeském Kolíně, Benešově, Čáslavi nebo České Třebové a dalších městech. Právě zde národně socialističtí politici často obsazovali pozice starostů, udávali tón lokální politické kultuře či ovlivňovali ráz i dynamiku modernizace městských sídel. Výraz „malý český člověk“, později dehonestovaný konzervativní pravicí i komunistickou levicí, nabýval v programových dokumentech českých národních socialistů důležitosti jako protiváha vůči marxistickým perspektivám, ale také jako pojmové vyjádření denních starostí a potřeb obyvatel, které se empirická meziválečná sociologie pokoušela zachytit, klasifikovat a řešit. Jakkoli se tak dělo v paternalistické zkratce, bylo využití empirické sociologie pro humanistické cíle nejspíše největší devizou Benešových národních socialistů.
Jistá, spíše náhodná podobnost, však měla pro stranu fatální následky:
Dílčí sympatie, které zakladatel strany Václav Klofáč choval v éře druhé republiky k německému nacionálnímu socialismu, vrhaly na morální kredit strany stín a problematizovaly poválečnou rekonstrukci české národně sociální ideologie v demokratickém duchu. (…) Také důraz na empirickou a behaviorální sociologii byl pro stranu problematický. V nereflektované podobě totiž tento důraz vedl až k akceptování eugeniky – sám Otakar Machotka byl ostatně v konkrétních případech zastáncem nucené sterilizace žen ze sociálně slabých rodin.
Po roce 1989, kdy se stranu již nepodařilo obnovit:
Pokusy obnovit činnost československých národních socialistů po roce 1989 narážely na celou řadu překážek – technických i teoretických. V éře globalizace a neoliberální kapitalistické hegemonie působily národně socialistické myšlenky jako antikvářská, nepatřičná snaha o restituci národoveckého populismu, který se do současnosti už nehodí. (…) V národních socialistech česká politika ztratila politický subjekt, který byl schopen na intelektuální úrovni spojovat solidaritu a emancipaci s národní historickou tradicí. Absence tohoto proudu zjednodušila konzervativní politické pravici formování moralizujícího antikomunismu, který vše levicové označuje za primitivní, nevyspělé, „neevropské“ a stojící mimo demokratický vývoj našich dějin. To dále vede někdy až k absurdně plochým výkladům moderních českých dějin. Poprava Milady Horákové je asi nejviditelnějším příkladem. Často je vykládána téměř ve smyslu barokního příběhu o národní mučednici bez ohledu na to, čím tato poprava ve skutečnosti byla – totiž tragédií české demokratické levice a potlačením českého levicového humanismu.
Tribun 