Tagged: levice

Vyšetřování skončilo, zapomeňte


Vzpomínáte na akci Fénix? S velkým humbukem tehdy policie oznámila rozprášení údajné levicové teroristické buňky, podle policejních komuniké těsně před útokem na vojenský vlak, to vše jenom proto, aby to teď skončilo naprostou blamáží, protože soud všechny obžalované zprostil obvinění, především proto, že nelze zjistit, co byla vlastní iniciativa obžalovaných a co práce policejních agentů-provokatérů. Je to pár dní – a je ticho po pěšině. Zkusili jsme – nevyšlo to. Žádné pohoršení nad policejní zvůlí se nekoná, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Pokud se něco takového stane nějakému podnikateli – i velmi kontroverznímu – je z toho hned aféra. Ale jak jde o levicové aktivisty, aféra se nekoná. Stejně to byli nějaké divné (slušný člověk jim nerozumí) a nebezpečné (mají jiný vztah k autoritě vlastnictví, než slušný člověk) šmažky (oblíbený stereotyp bagatelizující a deklasující levicový aktivismus), tak co by ještě chtěli? Tyhle „smažky“ budou dost možná chtít po stát odškodné, které dost možná dostanou, ta správná otázka ale zní, co by měla chtít společnost? Má chtít, aby se na tento renonc cudně zapomnělo, nebo má chtít, aby policie přestala na společenskou objednávku vyrábět delikvenci tam, kde není, ale kde by podle dominantního pravicového narativu být měla? Nadšené znepokojení ministra Stropnického, když mu jiný anarchista podpálil terasu, je v tomto směru zcela příznačné. Bylo by velmi špatné, kdyby tenhle Fénix povstal z  popela. To se ale zcela jistě stane, pokud teď nezazní jasné a ve společnosti široce rozkročené: „Ne policejním provokacím a kriminalizaci levicových postojů.“

Reklamy

Rozdíl mezi levicí a pravicí ve dvou větách


Od doby, kdy jsem psal tuto esej o rozdílu mezi levicí a pravicí, uběhl již nějaký ten pátek a já jsem dospěl k názoru, že musí existovat způsob, jak vydestilovat to podstatné a dostat se až na dřeň toho, proč jsou rozdíly mezi levicí a pravicí takové, jaké jsou. Protože přesto, že tradiční politika se pomalu ale jistě rozpouští v eklektickém amalgánu postpolitiky, ten rozdíl stále existuje, není nepodstatný a já myslím, že jsem ho nalezl a že jde napsat do dvou. To není lenost, to je přesvědčení, že to skutečně důležité lze říct stručně a bez nánosů slov, které může kdejaký chytrák rozžvanit. Tady je:

  • Pravice: každý může vyhrát.
  • Levice: nikdo nemusí prohrát.

Rovnost je kategorický imperativ


Většinu rozhovorů zveřejňovaných v „silnoproudých“ médiích tvoří buď plkání všelijakých těch elebrit, VIP a jiného syntetického produktu banality, nebo proslovy politiků a ekonomů papouškujících neoliberální floskule. Výjimkou potvrzující pravidlo je rozhovor (vřelé díky Kojotovi, bez jehož upozornění bych o něm ani nevěděl) bývalým primátorem kolumbijské Bogoty Enriquem Peñalosou Potřebujeme nový druh rovnosti. A i když říká, že komunismus v praxi nefunguje a neuspěl, je evidentní, že se svým důrazem na člověka a na rovnost jednoznačně řadí na levici, víc nalevo, než kam se, pokud je mi známo, odvážila třeba taková česká sociální demokracie.

Celý příspěvek

Půl království za Syrizu


Vy už možná víte, jestli se „země zachvěla“ podařil a Syriza v řeckých volbách zvítězila, nebo jestli nakonec (podle posledních zpráv jedině velmi těsně) uspěly konvenční, systémově konformní strany. Ale i pokud Syriza neuspěje (to se pozná podle zemětřesení, které způsobí kameny padající ze srdcí evropských bankéřů a politiků), pořád může sloužit jako inspirace nejenom pro českou levicovou scénu. Takto hovoří Theodoros Paraskevopulos, komunista a poslanec Syrizy:

Celý příspěvek