Klasická sfi-fi a vůbec ne špatná, jak ostatně slibuje již jméno autora. Možná tím, že Kladivo boží patří mezi mladší Clarkova díla, je jiné i jazykově a strukturně, jako kdyby Clarke při vědomí toho, že už má svoje napsáno, zkoušel mírně experimentovat jak s jazykem, tak s reáliemi (např. sexuální a sociální chování budoucích lidí), takže vedle seriózního Měsíčního prachu či známé Vesmírné odysey působí Kladivo boží moderněji, což je opět ke cti autorovi, který se nespokojuje s těžbou renty ze zavedené značky, ale nebojí se experimentovat a pracovat na sobě.
Námětem Kladiva božího je hrozící srážka Země s asteroidem (to je to „kladivo boží“, které dostane jméno Kálí po indické bohyni zkázy) a jak se jí lidstvo, nakonec s trochou štěstí úspěšně, čelí. Kladivo boží je, vedle Clarkových fabulací jak bude budoucí lidstvo vypadat a fungovat, zajímavé hlavně tím, že bylo publikováno ještě předtím, než se rozšířila a byla obecně přijata hypotéza o extraterestriální příčině vyhynutí dinosaurů v důsledku srážky Země s asteroidem, čili to, co bylo v době psaní „sci“, je z dnešního pohledu „fi“. O roli sci-fi a postavení A.C. Clarka jako mostu mezi vědou a fikcí svědčí i to, že v Kladivu božím zmiňovaný projekt na sledování potenciálně nebezpečných asteroidů Vesmírná ochrana je převzat od NASA (původní Spaceguard Survey Report, nyní pokračuje jako NEO – Near Earth Objects), která je vytvořila podle – Clarkovy starší knihy Setkání s Rámou.
Tribun 
Nejlepsi sci-fi co jsem kdy cetl byly Lemovi Kosmonaute (ci Astronaute), hned jeho prvy roman z roku 1951. Poprve jsem to cetl tak v roce 1972, pak temer pravidelne v desetiletych odstupen (naposledy loni). S vekem ustupuji nektere plany do pozadi, ale presto se dokazi objevovat nove a nove obrazy.
Clarka jsem samozrejme cetl, ale na vetvi z nej nikdy nebyl, ani ze zfilmovane Odyssey. Pro mne byl vzdycky moc chladnokrevny a bez chyby, tedy trochu nudil. Ale onen zahadologicky serial, kde sam mistr vystupuje se slunecnikem a zretelnym briskem, se mi libil.
Zde zaslechnuto na netu:
„…docela slabého románu začínajícího S. Lema z roku 1951 (vím, o čem mluvím, mám první vydání). Zaměřoval se na tehdy hrozící akutní jadernou konfrontaci a Venuše byla jen taková symbolická paralela. Řeč románu, dialogy, formální stavba je tak špatná a amatérská, že se nedivím, že se takový mistr jako Lem za román později styděl a nehlásil se k němu. Byl vzat v době vrcholícího nadšení ze socialistického dobývání vesmíru r. 1960, kdy už byl poněkud zastaralý, a použit jako látka pro vysoce agitační reklamu na komunismus a zejména internacionalismus.“
Ach jo – kdyby blbost kvetla…
Ono to vycházelo na pokračování v tehdejším – snad ještě Mladém technikovi, pozdější VTM
Tak přesně z těchto důvodů považuji Clarka za nejlepšího autora sci-fi ze všech, které jsem měl možnost číst. Jeho pokusy o extrapolaci vývoje do nejbližší budoucnosti jsou často úspěšné, pokud jde o techniku a technologii, a přinejmenším by měly být brány vážně jako znepokojivé reálné varianty, pokud jde o vývoj společnosti. Doporučuji např. Desátý stupeň a jeho vizi, že globální politiku ovládají dvě soupeřící čínské megakorporace, a existuje jediná síla schopná postavit se jim efektivně zorganizovaným odporem v globálním měřítku – militantní muslimové. I další okolnosti širšího rámce příběhu jsou dost otřesné – např. po íránském útoku na Izrael židovský stát odpálil všechny své jaderné zbraně naráz, čímž kromě svého obyvatelstva a území zlikvidoval dalších 50 miliónů obyvatel, načež v důsleku toho desítky let kolem země kroužil radioaktivní mrak a fatálně se narušila ozónová vrstva. Kromě toho však – a na tom je vystavěna hlavní linie příběhu – tato akce destabilizovala zemskou kůru a způsobila její extrémní seismickou aktivitu. Dál nebudu pokračovat, každý si může přečíst (ISBN: 80-7214-009-4)
Clarke možná může někomu připadat studený jako psí čumák, ale jeho myšlení je přesné, vědomosti výjimečně široké a dokáže umělecky zpracovat témata, která jsou jinak víceméně výhradní doménou doomsayerů (= proroků soudného dne), takže jim nikdo nevěří nebo je mainstream přímo zesměšňuje a tématům se nikdo především v politice vážně nevěnuje. (Koneckonců i tento motiv se v citované knize objevuje.)
Clarke je dobrý..
Já bych akorát upozornil, že si myslím že věci o kterých píše jsou nejprve „fi“ a potom se stanou „sci“…
Jojo, Clarka mám moc rád a dokonce se s MB shodnu i na oblibě Lemových „scifi komunistických“ knížek Astronauti nebo K mrakům Magellanovým, které jsem četl hodněkrát a když jsem byl mladý, docela mě mrzelo, že jsou lidé líné a vychytralé svině, a proto je taková dokonalá společnost nerealizovatelná.
Ach ta nostalgie…
Jinak je velmi zajímavý jeho vývoj od výše uvedených krásných a nerealistických knih k depresivní Planetě Eden.
kdyby nebyl hamižný kapitalismus SVĚTOVOU BRZDOU, tak po planetě již pobíhá množství robotů dělajících všemožnou práci. To by ovšem KAPITALISTA a jeho zvláštní odrůda ČESKÝ KAPITALISTA ztratili důvod ke své existenci.
Světová brzda… hmm. Když se měl kapík a socík možnost vyvíjet izolovaně, dopadlo to nějak jinak ne? A za brzdu byl ten druhej. :-)
„…Když se měl kapík a socík možnost vyvíjet izolovaně …“ Ano? A na které to bylo planetě?
Na té naší. Železná opona po určitou dobu dělila vzájemně nespolupracující světy Západu a Východu. Hezký pokus to byl.
Co já vím, tak ta tzv. železná opona byla celkem propustná, ty dva světy spolu celkem čile obcovaly, ale především si neustále lezly do zelí. V izolaci – mentální a intelektuální – žijete tak maximálně vy a vaši soudruzi.
To přeci nemyslíte vážně, že na naší planetě lze státy, či jejich uskupení, neprodyšně oddělit tak, aby se vyvíjely izolovaně. Už jenom rádiové vlny nelze zastavit na „železné oponě“. Pravda občas bylo něco rušeno, ale většina ne. Mohl by jste uvést doklad toho, že mezi „kapíkem a socíkem“ nebyl vůbec žádná interakce? To by mně opravdu zajímalo. Nezlobte se, ale větší nesmysl jsem ještě neslyšel.
To dost záleží na to, co považujete za pokrok.