O Raymondu Chandlerovi jsem věděl jen to že, by měl být autorem „americké drsné školy detektivky“ a o Philu Marlowovi, že by měl být jejím produktem, ale co ta „americká drsná škola detektivky“ vlastně je jsem doposavad netušil nic a ty dva si nijak nespojoval. Jediné, s čím jsem si R. Chandlera spojit dovedl, byl známý citát o politice, která vyžaduje ty nejlepší lidi, ale nemá jim co nabídnout,1 který mimochodem pochází právě z Dámy z jezera.
Teď už jsem moudřejší a vím, že Chandler je Phil Marlow a Phil Marlow – to je Chandler. Tedy přesněji řečeno, jsou to spisovatel a jeho postava. A ta „americká drsná škola detektivky,“ to je styl vyznačující se sarkastickými hláškami, přímočarostí až fyzickou, vyšetřováním ve stylu buldoka (chytne a nepustí) místo brilantních dedukcí a silným despektem k policii. Hlavním hrdinou také není kriminalista, ale soukromý detektiv, či výstižněji soukromé očko.
Pokud jste viděli ty kreslené reklamy na „Raiffku“ z poslední doby, tak ty jsou přesně ve stylu „americké drsné školy detektivky.“ Pro ilustraci Chandlerova stylu pár ukázek:
Jeli jsme ke Koloušímu jezeru a já se nalokal tolik prachu, že by se z toho dala udělat pěkná várka dětských báboviček.
Takto Phil Marlowe oznamuje svému klientovi nález mrtvoly:
Murile Chessová totiž vůbec neojedla. Ponořila se do vašeho soukromého jezírka, Dnes se zas vynořila. Byl jsem u toho.
Vytříbená konverzace s hotelovým poskokem:
– „A jak se vám líbí moje texaské nosovky? Je mi z nich na nic, ale lidi na ně, aspoň se mi zdá, letěj.“
– „Ponechte si je,“ řekl jsem. „Ještě nikoho nepřipravili ani o dolar.“
Phil Marlow utíká poté, co se probudil zmlácený vedle nahé mrtvoly:
Dobře živený kamzík by to dokázal jako nic. Otázka zněla, zda by to dokázal zmlácený soukromý detektiv, a pokud ano, co mu to vynese.
Už tedy vím, jaký Phil Marlowe je, ale jak vypadá, si pořád představit neumím, protože zatímco všechno ostatní postavy jsou co do vzhledu zobrazeny vcelku plasticky, o podobě Phila Marlowa se Chandler nezmiňuje, resp, se o ní nezmiňuje Phil Marlowe sám, protože příběh je vyprávěn v první osobě. Detail, který přidává na autenticitě.
Co mi přišlo vzhledem k žánru detektivky unikátní a nevím, je-li to atribut „americké drsné školy,“ nebo jen Chandlera osobně, je fér hra se čtenářem, kdy čtenář má k dispozici ty samé informace, jako detektiv, a může tak spřádat své vlastní teorie (viz Desatero dobré detektivky pátera Knoxe). Čtenář si tudíž řekne, že je to jasné, jenže pak už to tak jasné není, ale na konci se ukáže, že to je skoro tak, jak si čtenář myslel hned na začátku.
Dáma v jezeře má prostě svůj nezaměnitelný půvab, který by zřejmě měla kterákoliv z „Chandlerovek“, jen se trochu obávám, že Chandlerův styl je tak výrazný, že by se mohl snadno „očíst“. Ale i kdyby, Chandler, Phil Marlowe a Dáma v jezeře jsou důkazem toho, že detektivka vůbec nemusí být jen lehké zábavné čtení pro neintelektuály na dovolené.
- „Policejní služba,“ řekl skoro něžně, „je sakra problém. To máte skoro jako s politikou. Vyžaduje nejlepší lidi, ale není v ní nic, co by ty nejlepší lidi přitahovalo. Takže musíme pracovat s tím, co máme – a máme tohle.“ ↩
Tribun 
Chandlera nemám rád. Jedná se o člověka, jenž do své postavy projektoval více sebe coby losera, kterému život hází neustále klacky pod nohy a proto musí mít v jeho příbězích detektiv vždy navrch tím, že je právě tím prostým, lidumilným člověkem, co se ovšem dokáže se silou supermana postavit zlu (především bohatým, které považuje sami o sobě za zločince:-) – viz „Loučení s Lennoxem“ a jeho dialog s milionářem Harlanem Potterem. Jinak svérázná postava Phila Marlowa kdyby ji měl někdo u nás hrát, viděl bych to tak na Jandáka nebo F.R. Čecha, vytvářející styl lidové žoviálnosti a nejdoucích pro sprosté slovo nikdy daleko….
Protipólem k Chandlerovi je naopak můj oblíbenec Ellery Queen (psedonym bratranců Dannaye a Lee), který staví své detektivky na propracované a méně emoční (směrem do politiky a líbivého lidového barového drsňáctví) atmosféře ale jednají chladně a pragmaticky jako moji absolutně nejvyšší idoly-detektivové, Martin Beck a Lennart Kollberg od dvojice švédských autorů Maj Sjöwallové a Pera Wahlöö. Asi jsem vám zkazil recenzi a váš bdělý prst na censorské spoušti se s ní vypořádá jako už poněkolikáte „po svém“ hodno „levicového demokrata“, ale nečiní mi problém Vám dát nějaký impulz k přemýšlení, proč ten dnešní svět nefunguje tak, jak vy si myslíte že by měl a že lidé, nejsou takoví jako vy byste chtěl a že ve společnosti, kde se nacházíte jste spíše cizincem, co se musí pečlivě skrývat. Jako ti Marlowovi padouši:-ú
Tak bude asi shoda jmen, já jsem četl jiného Chandlera. A Škvorecký asi také. Nebo že byste byl ten jasnozřivý duch, který tak brilantně demaskoval Krkonošské pohádky? Každopádně musím uznat, že se ve své póze stáváte mistrem. Měl byste si založit vlastní blog.
strašné kydy
Jednou to bude možná v učednicích vedle surrealismu.
:-)
dá se to možná pojmout i jako jakási mrtvá větev dadaismu
Otíkovy „dadá-kydy“
Za mlada byl Chandler můj nejoblíbenější detektivkář. Nebojte se sáhnout i po dalších románech od něj, nakonec nenapsal jich zase tak moc – celkem sedm.
Jeden z mnou oblíbených citátů:
„ve tři hodiny v noci jsem seděl doma a poslouchal Chačaturjana, jak se lopotí v továrně na traktory. Říkal tomu houslový koncert. Já jsem tomu říkal uvolněný řemen od větráku a posílal to do horoucích pekel“
z té „drsné školy“ stojí za přečtení taky Chase, Cheyney, Hammett
Feldkuráte, voni jsou znalec, jak vidím – tuhle jsem vzpomínal na jakousi Hammetovku v úplně jiné situaci, a nebyl jsem si jist: Ten Hammetův pátrač se jmenuje Carrera a má tu hluchoněmou asijskou krásku? Není to žádná zkouška, jen prosba o informaci…
znalec? s bídou povrchní, ale coby teenager jsem to dost četl.
Carrera? Hammeta už si moc nepamatuji, ale nějakej detektiv CARELLA měl hluchoněmou manželku (přítelkyni?) v románech Ed McBaina – 87. revír……
Ha, tak to je von. Díky. Jak vidíte, přístup přečti a zapomeň může vést k pozoruhodným koncům. :-)
Jak tak potkávám v životě okolo sebe čím dál potetovanější mladé dámy, vybavuje se mi totiž jediná scénka z nějakého McBainova opusu, kdy si ta Carellova mladá přítelkyně (zřejmě v milostném hnutí mysli) usmyslí nechat si vytetoval na rámě motýlka, což jejího druha uvede zcela do vytržení… Jinak se tam mordovalo, mlátilo a utíkalo o sto šest. Bylo to nejspíš čtení ze Smaragdu, totiž na zeleném papíru. Ale je to asi stejně přesné jako ta vzpomínka na Carreru… :-)))
Hammetta vřele doporučuju. Je drsnější, temnější, kritičtější.
Rudá žeň, Skleněný klíč, desítky povídek, samá lahůdka, i když tam chandlerovskou poezii popisu nenajdete.
Mno, alespoň částečně učíst soudobou (nad)produkci odsunuje tyhle žánry do kategorie: Až jednou bude všechno přečteno.
jo, na toho motýlka si taky vzpomínám
Jestli to bylo ve Smaragdu už nevím, ale několikrát vydali Ed McBaina jako 3x……..něco.
Chandlera miluju, umím ho skoro zpaměti :-). Proto jsem před časem zajásala, když se mi dostala Dáma v jezeře do rukou v originále. Ale byla jsem zklamaná. Tvrdím, že na nádheře té knihy se podepsal do velké míry Škvoreckého překlad. Namátkou: „Jděte se oba bodnout“ se mi líbí víc, než „The hell with both of you“, „vyštěkl“ než „he said“, „poradil jsem mu“ než „I told him“,“to si nechte od cesty“ než „skip it“ atd.
Ale jinak samozřejmě, ten styl je kouzelný i v angličtině, jen ten překlad to ještě podtrhl. A to je člověk hrdý na češtinu :-).
Když jsem byl v pubertálním věku, tak jsem měl tři oblíbené autory. A.C. Clarka za sci-fi, R. Chandlera za detektivky a R. Halliburtona za cestopisy. Když se mi na stole sešli náhodou všichni tři najednou, tak jsem měl problém čím začít :-)
Tak takového elegána jsem si tedy nepředstavoval, to spíš někoho jako Colombo či Schimanski, samozřejmě v outfitu 40. let.
Hergot, ten sladký mládenec vypadá skoro jako Marlon Brando za mlada, ještě než se roztekl do neuvěřitelných rozměrů… :-)
“Z patnácti metrů vypadala jako senzační kusanec. Ze dvou metrů pak vypadala jako stvořená k tomu, aby se na ni člověk díval z patnácti metrů.“
Možná to není přesné, ani si nejsem jistá, jestli je to Vysoké okno anebo Sestřička.
Ale čím jsem si jistá: Chandler je moje dávná láska, už ho nečtu, abych se dozvěděla, kdo je vrah /bývá jich i víc a je to obvykle pěkně zamotané/, ale rochním se v celkové atmosféře, v poetických popisech a v hláškách.
Doporučuju i povídky. Marlowe vystupuje jen v některých /ostatní se obejdou bez postavy detektivního profíka/, ale to vůbec nevadí, noirový nádech mají ještě hutnější.
Mimochodem, viděla jsem několik zfilmovaných chandlerovek, od noirové klasiky, jako byl Hluboký spánek, kde si Marlowa střihl Humphrey Bogart, až po ty novější. V hlavní roli detektiva se po něm vystřídala hollywoodská esa jako Robert Mitchum, James Garner a James Caan, ale nikdo z nich mi typově moc nesedl. Snad jedině Powers Boothe v televizním seriálu z osmdesátých let.
„Chandlera nemám rád. Jedná se o člověka, jenž do své postavy projektoval více sebe coby losera, kterému život hází neustále klacky pod nohy a proto musí mít v jeho příbězích detektiv vždy navrch tím, že je právě tím prostým, lidumilným člověkem, co se ovšem dokáže se silou supermana postavit zlu (především bohatým, které považuje sami o sobě za zločince:-) – viz „Loučení s Lennoxem“ a jeho dialog s milionářem Harlanem Potterem. Jinak svérázná postava Phila Marlowa kdyby ji měl někdo u nás hrát, viděl bych to tak na Jandáka nebo F.R. Čecha, vytvářející styl lidové žoviálnosti a nejdoucích pro sprosté slovo nikdy daleko….“
Kristepane…no, že se s dcerou zmíněného Harlana Pottera Marlowe oženil, je nepodstatný detail, který vám mohl uniknout. Ale že ho máte zafixovaného jako prostého až sprostého žoviálního týpka ve stylu Víti Jandáka nebo F.R. Čecha, to je velká pozoruhodnost.
to víte, pozoruhodný exemplář, jakým otík bezesporu je, vyměšuje tak nějak z podstaty věci samé pozoruhodnosti
až si člověk kolikrát řekne: není ten náš otík ale úplně vypatlanej?
Mno, pokud si pamatuji, tak jistý Václav Marhoul ve svém filmovém opusu Mazaný Filip, sklepácky parodické to grotesce na Chandlerovy povídky, obsadil do role Philla Marlowa Tomáše Hanáka…
Jinak se mi zdá, že na Chandlerovi jsou nejzajímavější právě ty přesahy žánru, v němž si ostatně není dvakrát jist – viz krkolomné rozuzlování případů. Ale velký kus literatury je v břitkých dialozích Marlowa se všemi okolo něho a přesné postřehy a kresby prostředí z pohledu outsidera. Snad i proto se jeho příběhy dají opakovaně číst navzdory tomu, že generální téma – totiž, kdo je pachatelem – je už čtenářem zkonzumováno.
Tak Mazaného Filipa jsem vůbec neskousl.
Ani já ne.
No, možná je to tím, že Marhoulův přístup je krapet ilustrativně doslovný a nefilmově divadelní. Převod metaforického vyjádření, že se Phillovi zavěsili na paty dva rafani od kohosi do scénky, kde Hanák doslova tahá za sebou na každé noze jednoho rafana, je myslím jeden z příkladů. Při vzpomínce na podobný (a úspěšný) převod Brdečkovy scénické parodie českých rodokapsů Limonádový Joe do filmové podoby se jistě nad Mazaným Filipem nelze ubránit zklamání. Problém může být už i ve výchozím parodovaném materiálu, jenž veškeré komerčnosti navzdory není blbý – což se o rodokapsu říct rozhodně nedá. Mimochodem, filmový Joe zase třeba totálně propadl v SSSR, kde parodický kontext zcela vymizel, takže se tamnímu diváctvu (i kritice) film zdál zcela pitomý, nelogický a tudíž nesmyslně zbytečný. Jiný dramatik zase v emigraci zjistil, že jedna jeho komediální scénická záležitost je v nové vlasti zcela neprovozovatelná, protože tam údajně neznají význam klasického českého piktogramu ve tvaru kosočtverce s čárkou… :-)
Kontext je u komedií a zejména parodií svině.
Mazaný Filip byl tak trochu OUT
ale jinak to mám jako vy – spoustu knížek – nejen detektivek – čtu znovu ne kvůli dějové zápletce, ale kvůli mně sympatickému stylu vyprávění. Mám vyzkoušeno, že při tom se nejlépe „vypne“ a zrelaxuje
Phil Marlowe:
„Pak mě lehce praštil. Objal jsem pokoj oběma rukama a nechal jej volně rotovat.“
Philip Marlow k Velmě, která si zapálila obrovskou cigaretu:
„Kouříte ráda bassebalový pálky?“
Velma Kelly:
„Neviděli jsme se už někde?“
Philip Marlowe:
„Je to možné, někde už jsem byl“
Philip Marlove o Velmě:
„Byl to takový typ ženy, která když si stoupne pod sprchu, tak má suchý nohy“.
Charlie Brown káravě k Marlowovi:
„Kouření a pití škodí zdraví „.
Philip Marlowe:
„A banán, ten bych si mohl oloupat?“
Philip Marlow:
„Tak do tohohle prostředí jsem se hodil jak cibule do šlehačky s ananasem“.
„Přišlo si pro mě něco jako sekretářka. To něco mělo na obličeji tolik líčidla, že by to stačilo na natření jachty“.
„Ten chlápek byl nebezpečnej. Byl to ten typ, co vám vrazí kudlu do zad a ještě vás potom nechá zavřít za nepovolený nošení zbraně „.
„Francouzi na to maj nějaký přísloví. Ti pacholci maj přísloví na všechno“.
Mafiánský boss:
„To bylo dobré! Takhle jsem se nenasmál od tý doby, co moji tchyni sežrala prasata“.
Gangster:
„Roztrhni si kušnu hákem“
„ Vy jste Marlowe?“
Přikývl jsem.
„ Jsem trochu zklamaný,“ řekl, „ čekal jsem spíš kohosi se špínou za nehty.“
„Pojďte dál,“ řekl jsem, „ a můžete si zavtipkovat i vsedě.“ (Vysoké okno)
„Všichni tam nasávali jak tepláky hozený do potoka“
Barman: „Martini? Suchý? Suchý jako drn. Chcete k tomu vidličku a nůž?“
Phil Marlowe: „Nakrájejte to na nudle. Budu to jen tak uždibovat.“
Co na tom záleží, kde ležíte, jakmile jste po smrti? V kalném bahně nebo v mramorové hrobce na
důstojném návrší? Člověk je mrtvý a spí věčným spánkem… Cestou do centra jsem zastavil u
výčepu a dal si pár dvojitých skotských. Moc mě nepovzbudily. (Hluboký spánek)
„Vypadal jako polda, co si každý den místo večerní modlitby plivne na pendrek.“
„To je ten rozdíl mezi zločinem a obchodem. K obchodu potřebujete kapitál. Někdy si myslím, že je to jediný rozdíl.“
„He was a guy who talked with commas, like a heavy novel.“
(„Zachovával i v mluveném projevu interpunkci, připomínalo to náročný román.“)
„Potřeboval jsem něco k pití, potřeboval jsem životní pojištění. Potřeboval jsem dovolenou, potřeboval jsem domov na zemi. To, co jsem měl, byl plášť, klobouk a zbraň. Vzal jsem si to a vyšel z místnosti. „
Na „Chandlerovkách“ jsem též vyrostl. Ani bych nedokázal spočítat kolikrát jsem je četl.
Dlouhá léta jsem pak navštěvoval různé antikvariáty a shánel ho do vlastní sbírky. Marně. Dokonce jsem i uvažoval, že navštívím městskou knihovnu a natrvalo si ho „vypůjčím“.
Dodnes ho v knižní podobě nevlastním, ale naštěstí ho mám alespoň v .pdb souborech.