Já vím, že vy víte, že já vím, že je to již téměř čtrnáct dní, co zemřel Umberto Eco. Co ale určitě nevíte, jak mě samotného překvapilo, že je mi to vlastně jedno, přestože jsem ho četl rád a hodně. Fenomenální Jméno růže hned několikrát, Foucaultovo kyvadlo sice jenom jednou, ale o to silněji mě zasáhlo; z těch, které jsem četl až když už jsem to provozoval zde, to byl Ostrov včerejšího dne a Pražský hřbitov. Ty knihy jsou dobré, budou se číst stále a jestli jejich autor ještě žije a píše je vlastně úplně jedno. Knihy jsou svébytné artefakty, možná by se dalo říci přímo bytosti. Spisovatel žije dál v svých knihách, podobně jako rodiče ve svých dětech, ale tak, jako mají svůj vlastní život děti, mají ho i knihy. Pro někoho může být děsivé, jak je člověk postradatelný, pro jiného to může být úleva. Umberto Eco, při vší úctě, světu chybět nebude, ale Jméno růže, to bych chybělo velmi. To je půvab – a možná podstata – literatury.
25 komentářů: „Knihy neumírají“
Komentáře nejsou povoleny.
Tribun 
Eco chybět bude, jako každý tvůrčí člověk, v jehož možnostech je až do smrti něčím překvapit. Jinak nemám námitek. :-)))
Kdyby se byl býval stal právníkem, nenapsal by nic a světu by chyběl. Ale nikdo by nepostrádal spisovatele Umberta Eca ani jeho romány, protože by nikdy neexistoval. Když to ale nakonec zabalí člověk, který něco už dokázal, může být inspirací pro někoho jiného. Nějakého pokračovatele.
To jaksi určitě ano, s tou veselou výhradou, že takovou inspirací klidně může být někomu i ten právník, jímž začínáte.
Ecovi se podařil možná dost podstatný průlom v dosavadním vývoji románu – použít prvky klasických komerčních žánrů k semiotickým analýzám přítomného světa. V tom směru byl výjimečně disponován, jak o tom svědčí produkce třeba jeho zdaleka ne tak úspěšných českých následovníků, jistým Ajvazem počínaje.
Eco bude určitě chybět, protože to nebyl jenom vědec nebo literát, ale i veřejná autorita. Posledních patnáct let v novinových sloupcích komentoval společenské dění a aktivně se třeba postavil i berlusconizaci médií (přestal tisknout knihy v jeho nakladatelství a finačně štědře podpořil vznik nového, nezávislého vydavatelství). Není asi náhodou, že vědecká rada UK mu odmítla v roce 2013 udělit čestný doktorát a neřekla pořádně ani proč. Eco je třeba i autorem známé eseje o ur-fašismu, v jejímž závěru mj. píše tohle: Ur-Fascism is still around us, sometimes in plainclothes. It would be so much easier, for us, if there appeared on the world scene somebody saying, “I want to reopen Auschwitz, I want the Black Shirts to parade again in the Italian squares.” Life is not that simple. Ur-Fascism can come back under the most innocent of disguises…
V češtině na netu ta esej snad vůbec není, ale anglický originál je k mání tady: http://www.nybooks.com/articles/1995/06/22/ur-fascism/
Jako intelektuál bude nepochybně chybět, s tím souhlasím, ale o tom jsem nepsal. Psal jsem o tom, že knihy nejsou spisovatelé a jaká je kniha je důležitější, než kdo ji napsal. Byl by snad Švejk horší a méně významný, kdyby ho nenapsal Hašek, ale Vašek?
Četl jsem, co jste napsal. Knihou knih je třeba Bible, ale kdo má čas ji dneska číst kromě těch, kteří v tom dnešním rychlém a chaotickém světě hledají zrnka útěchy. Pokud by ale třeba sv. Pavel autenticky komentoval dnešní dění v Radiu Vaticana, tak by to určitě mělo větší dopad, než když tu je pouze kniha a samotný autor jakoby nebyl důležitý. A třeba zrovna toho Švejka můžete interpretovat různě, klidně třeba i proti jeho smyslu, když toho Haška nahradíte Vaškem, o jehož profilu (životních zkušenostech, názorech, postojích…) nevíte zhola nic.
Vy prostě vidíte knihu jako pokračování autora jinými prostředky, já ji vnímám jako samostatnou entitu, vůči níž je autor v pozici porodníka nebo rodiče. Dobrá kniha bude čtena bez ohledu na autora. A proč by měla být zrovna Bible knihou knih? Tedy ona jí doslova vzato je – to máte 1. kniha Mojžíšova, 2. kniha Mojžíšova etc., v tomto smyslu je knihou knih i takový Pán prstenů – ale cosi mi říká, že jste to myslel asi jinak?
Bible je přece běžně označována za Knihu knih, i když její autory na rozdíl třeba od Pána prstenů pořádě vlastě ani neznáme. Vznik každé knihy doprovází konkrétní kontext, jehož základní složku představuje sám autor. Pokud tuhle vazbu popřete, no tak si pak s těmi literárními myšlenkami můžete dělat úplně všechno, co vás právě napadne (protože tam, kde není důležitá osobnost autora a jeho doba, nastupuje něco na způsob „volné licence“). Klasikou je třeba socialista a antifašista Orwell, jehož texty už řadu let zcela běžně zneužívá pravice všech odstínů a barev, protože se jí v obecném vnímání podařilo přestřihnout právě tu vazbu mezi autorem, jeho dobou a dílem. Vy to samozřejmě politicky myslíte jinak, ale současně píšete něco v tom smyslu, že i když Eco jako člověk zemřel, tak jeho dílo coby samostatná entita je věčné. V literátně založeném vesmíru, ve kterém by se pořád ještě dobré knížky četly v širokém měřitku, by to možná platilo. Ale v tom dnešním, povrchním světě mě přijde mnohem důležitější přibližovat si konkrétní autory, než vnímat jejich počiny jako odosobněné artefakty, u nichž je jméno vlastně jenom takovým povinným doplňkem.
Dobrá kniha musí rezonovat se čtenáři, ti dělají knihu knihou. Spisovatelé, překladatelé a kritici jsou jen takoví „nádeníci“. Bez nich by sice kniha nevznikla, ale bez čtenářů by nežila.
Hm, tribune, to je krajně nebezpečná zkratka. Ono totiž vzniká nesčíslně knih (výtvarných děl, hudebních skladeb, filmů, divadelních her a inscenací), jejichž „životnost“ je minimální…
Těžiště kumštu spočívá ve schopnosti vytvářet díla, která se neustále aktualizují novými a novými „konzumenty“ tak, že jako umění žijí (vzrušují, obohacují, vzbuzují estetickou libost, rozšiřují poznání, atd. atd.) dodnes a mají šanci ještě v daleké budoucnosti. Jsou NADČASOVÁ. V tom jsou takoví tvůrci nenahraditelní, výjimeční a nezastupitelní. Jméno růže je bez Eca nemyslitelné jako Švejk bez Haška, Goiconda bez Leonarda, Symfonieta bez Janáčka. Jistě, artefakty se mění v umění skrze lidské subjekty, to je samozřejmě pravda, ale bez těch, kdo je vytvořili a jejichž stopu trvale nesou, by prostě neexistovaly.
Ale proč je to Jméno růže tak čteno? Proto, že ho napsal Eco, nebo pro sebe samo? Když z něj vymažete jméno autora, když ho dáte přečíst člověku, který o Ecovi nikdy neslyšel, pořád to bude stejně kvalitní a čtená kniha.
Protože mimořádně kvalitní filmové zpracování. Charismatický Sean Connery, erotická scéna, nějaké to mučeníčko, po shlédnutí filmu (nebo po zaslechnutí nadšených hodnocení) si to člověk zkrátka přečíst chce. Takové Foucaultovo kyvadlo zná mnohem méně lidí. Jedno i druhé jsou jen další výplody postmoderny, ale (možná právě proto) v určitých kruzích zkrátka patří k dobrému jménu mít je viditelně v knihovně.
Ale já mluvil o knize, ne o filmu. Ten rozdíl není zanedbatelný.
Jenom doplnění původního komentáře: Ecovu esej o ur-fašismu, kterou jsem linikoval z NYRB, teď o víkendu častečně přeložil Deník referendum. Pokud by si to chtěl někdo přečíst, tak to najde tady: http://denikreferendum.cz/clanek/22485-umberto-eco-vecny-fasismus
No, především si myslím, že (obzvlášť v časech zdivočelého tržního mechanismu) není jméno tvůrce úplně nepodstatné – viz např. Viewegh – přinejmenším v části publika funguje mechanismus typu: ECO? To musím přečíst !!!. (Čili počítejme s tím, že řada Ecových obdivovatelů se jimi stala proto, že to napsal právě on). Kdo přečetl, slyšel či viděl Poláčkovo Bylo nás pět, bude se pravděpodobně silně zajímat o další autorovu tvorbu v naději, že to také bude taková sranda. Tvůrcovo jméno tu funguje jako osvědčená značka. V opačném případě může mít podobnou funkci i název díla – v USA existují celé stránky, kde rozněžnělé (?) čtenářky píší pokračování 50 odstínů šedi, či nedávný pokus jistého publicisty Lagercrantze dopsat další díl slavné thrillerové trilogie Milénium. Ale i úplně anonymní díla (folklorní, slovesná – např. Homér (nepřesná vzpomínka na jakousi školní perličku typu: Nevíme zda Homér žil, ale víme že byl slepý a napsal Odysseu), výtvarná – antika a její Venuše, pro mne třeba zase jeskynní malby v Altamiře a leckde jinde, atd. atd.) vzbuzují úžas a zvědavost, kdo je asi vytvořil: Úsilí odkrýt identitu dnes už pozapomenutého B.Travena bylo toho dokladem; Roman Kacew naopak svou identitu dokázal tak úspěšně zatajit, že proti všem pravidlům získal DVAKRÁT Prix Goncourt – poprvé jako Romain Gary, podruhé jako Émile Ajar, (přznal se až v posmrtně vydané knize Život a smrt E. Ajara), což zase mluví pro vás,Tribune. Nezvalova hra na Roberta Davida byla záhy prohlédnuta. Zkrátka v moderním tržním světě je autorovo jméno neoddělitelnou součástí díla; ne nadarmo jeden z těch, jehož jméno je světovou značkou, říká:
„Sním o světě, kde by byli spisovatelé zákonem donuceni držet v tajnosti svou totožnost a používat pseudonymu. Tři nesmírné výhody: radikální omezení grafomanie; pokles agresivity v literárním životě; nemožnost biografické interpretace literárních děl.“
Ale už je pozdě. Dílem je to přirozená lidská zvídavost, dílem – a to především – ohromující kšeft.
To ale mluvíte o knihách-zboží. Já mluvím o knihách-artefaktech. Jméno růže si klidně přečtu znova bez ohledu na to, že ho napsal Eco, Ostrov včerejšího dne už znova číst nebudu, bez ohledu na to, že ho napsal Eco.
U některých spisovatelů spolu s nimi umírají i postavy jejich díla. Mohou sice nadále opakovat již prožité (jak jsou knihy opakovaně čteny) ale již neprožijí nic dalšího. Jak se stalo např. postavám z knížek Terryho Pratcheta, Asimova, Arthura Conana Doyla a dalších, kteří posunují kupředu jejich životy tak dlouho dokud tvoří.
U spisovatelů kteří tvoří díla uzavřená a do dalších si stvoří i nové postavy zas jejich úmrtí způsobí že se nové postavy už nezrodí a své příběhy/životy, které jste rád prožil spolu s nimi, tedy ani neprožijí.
Spisovatel nemusí zemřít jen biologicky, ale i tak že přestane psát. Pro jeho příběhy i postavy a ty kdo je formou četby sledují to vyjde nastejno. Ovšem dokud žije a je při smyslech natolik aby toho byl schopen, stále trvá i možnost že znovu něco napíše. Ale s jeho fyzickou smrtí tahle možnost končí definitivně. Pokud je vám to jedno, jak výše uvádíte, pak je vám jedno i to že literární svět zchudl o tento jeho potenciál. Jak pravý klasik: „Mouřenín vykonal svou práci, mouřenín může jít.“
Klasický spor o úloze osobnosti v dějinách.
„Úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osoby zemřít nebo nechat se zabít, dříve než stačila odvolat.“
K.K.
Tak jasně, Jméno růže je detektivka, Ostrov včerejšího dne je román plný …řekněme tehdejší dobové vědy.
Takže pro jeho čtení je třeba mít buď určité znalosti, nebo chuť poznávat.
Ale když se bavíte o Ecovi, je pro něj Ostrov včerejšího dne daleko typičtější.
V tom hodnocení Ostrova s vámi souhlasím, nemohu ale souhlasit s tím, že Jméno růže je detektivka. Není, jen se tak tváří.
Propána, Tribune, nehodlám se s vámi přít o pozici knihy jako artefaktu. Co se vám snažím naznačit, je okolnost, že v soudobém moderním kumštu obecně je pozice díla jakožto zcela anonymního artefaktu nedosažitelná a že to zatraceně ovlivňuje naši volbu při výběru artefaktů, jimž hodláme věnovat pozornost. Znalost jednoho artefaktu konkrétního tvůrce ovlivňuje naše očekávání při výběru dalšího z téže ruky. To očekávání se může, ale také vůbec nemusí naplnit, tím lépe/hůře pro artefakt a jeho tvůrce. Už prvotní výběr bývá ovlivněn informací o artefaktu – postará se o to celá propagační, recenzní i kritická mediální mašinérie, jejíž povinností je na artefakt upozornit ať už v pozitivním nebo negativním smyslu. Tak to prostě chodí, že si nakonec vytvoříte svůj subjektivní názor, to na věci nic nemění. :-)
Tak mně Ecco chybět bude. To je jako byste řekl, že po Krylovi zbyly písně a on sám chybět nebude. Můžeme si je přece pořád přehrávat.
Nejspíš bych asi něco takového opravdu řekl. Kryla jsem neznal, znám jen jeho tvorbu, té si vážím.
Ale to „chybění“ přece není v ničem jiném, než že už nic dalšího nenapíše.
To samé platí o veřejných činitelích, kteří dokázali přesně pojmenovat poměry a oslovit lidi.
„Unášen kazatelnou zase znova, metat by musel krutá slova do strachem nalomených zad“, zpívá se v jedné písni.