Tuhle větu už jste ode mě při hodnocení filmů a seriálů četli mnohokrát: „Není to špatný seriál, ale…“ Tak teď ji musím zopakovat, protože nic výstižnějšího mne nenapadá: Papírový dům není špatný seriál, ale…
…ale uškodila mu v mých očích slavná pověst, která ho předchází. Na Papírový dům (na ČSDF aktuálně 89%) jsem přečetl tolik ód, že jsem čekal mnohem víc, možná tolik, kolik nemůže nabídnout žádný seriál. Ale popořádku: sledovat partu perfektně připravených lupičů realizujících brilantní plán (kam se hrabou Dannyho parťáci se svými 80%) na „ukradení“ miliardy eur je zábava. Ale byla by to mnohem větší zábava, kdyby to tvůrci nebrali tak vážně a nepokoušeli se o psychologické sondy, politické pamflety a využili jen nezbytně nutný prostor a děj zbytečně nerozplizávali.
O „krádeži“ v uvozovkách mluvím proto, že „lupiči“ nevykradli banku ani neokradli žádného mogula, ale obsadili Královskou mincovnu v Madridu, což je taková španělská Státní tiskárna cenin, zkrátka dům s papíry, dům na papíry, dům papírů, Papírový dům. Zajali při tom desítky rukojmích a peníze si začali prostě tisknout. Na to si vzali červené overaly a ikonické masky Dalího (které pak pro zmatení policie rozdali i všem rukojmím), čímž vytvořili nový ikonický vizuální styl podobný masce z V jako Vendeta, a dost možná to není podobnost čistě náhodná, ale vědomá citace a rozvinutí.
A protože vlastně nikoho neokrádají, ale jen si tisknou peníze jako to dělají bankéři, jak se také postava Profesora, vůdce bandy (spolku? buňky?), explicitně vyjádří, získají na svoji stranu sympatie veřejnosti. Tak alespoň praví recenze a několik opět explicitních zmínek přímo v seriálu. A na mě to nějak nefunguje. Taková sdělení musí vyplynout z děje, a ne že je někdo divákovy explicitně naservíruje pro případ, že by si nevšiml.
Vy to možná máte jinak, ale já, když se divám na film či seriál o geniální loupeži, tak se chci bavit perfektní akcí, a ne se dívat na to, jak se klíčové postavy pod tíhou situace psychicky hroutí, dělají chyby a přijímají hloupá a nesmyslná rozhodnutí, jakkoliv je takový vývoj pravděpodobně mnohem realističtější. A perfektní výkony chci vidět i od policie, chci vidět souboj mozků, a ne geniální mozek proti zmatkující polici, která řeší víc sama sebe, než situaci s rukojmími, a buď se úplně bojí zasáhnout, to zejména když nic neriskuje, nebo naopak zasahuje s razancí až neadekvátní, která se stejně míjí účinkem. A také se nechci dívat na to, jak tvůrci zachraňují děj a další pokračování různými šťastnými náhodami a jako esy z rukávu vytaženými novými postavami. Používat deus ex machina si mohl dovolit Sofokles, ale moderní tvůrci už by to měli umět bez něj.
A víte, co mi ještě chybělo? Jasné vysvětlení, proč to Profesor vůbec dělá, protože k tomu, aby naplánoval a připravil takovou akci, musel mít k dispozici takové zdroje, že kdyby je neutratil za operaci v Královské mincovně, nemusel si žádné další pořizovat. Že by se tím prostě bavil nejde dohromady s profilem jeho postavy, stejně jako pomsta za otce-bankovního lupiče, jak Papírový dům říká. Podle objemu prostředků, které musel na operaci vynaložit, se totiž profesor očividně dostal bankám a kapitalismu na kobylku už dávno před tím. Ať si ostatní recenzenti říkají, co chtějí, ale žádnou skutečnou kritiku kapitalistického systému Papírový dům neukazuje, jen pár plytkých floskulí. V tomto směru je mnohem pádnější již zmiňovaná V jako Vendeta.
Zatím jsem z Papírového domu viděl jen první dvě řady, a do recenze jsem se pustil proto, že podle všeho tvoří zavřený celek a další pokračování bude jen nastavování a vytěžování úspěšného produktu. Jestli se budu dívat i na ty zbývající sám ještě nevím, ale vy si ty první dvě klidně pusťte, zase tak špatný seriál Papírový dům není, nejvíc ho kazí recenze a očekávání a v dnešní době vám může být k užitku, když budeme vědět, kdo je to Profesor, Tokio, Rio, Moskva, Alberto a nadržená emancipovaná inspektorka.
Tribun 