Největším nepřítelem policie je zákon

Fučíkův odznak

Jak jsem si první sérii Případů prvního oddělení pochvaloval (bohužel nezapsal), mimo jiné pro její realismus zdůrazňující minimum akce a maximum dřiny (vychodit, vysedět) policejní práce, tak z té druhé jsem, mírně řečeno, na rozpacích. Ne proto, že by se změnil styl, ale proto, že nahlédnutí pod pokličku policejní rutiny je ještě důslednější a jako samozřejmé a chvályhodné (sic!) se tu prezentuje obcházení a ignorování pravidel, kterými by se měla policie řídit. A to nemyslím byrokracii a výkaznictví, které zdržuje od práce i učitele, lékaře nebo podnikatele, ale takové „drobnosti“, jako jsou náležitosti sdělení obvinění, meze jurisdikce atp, o arogantním chování policistů ke „sprostým podezřelým nemluvě“. Je to krásně vidět na tom, jak kolektiv 1. oddělení nepřijme nováčka, který na dodržování pravidel trvá a začne ho brát až v okamžiku, kdy i on pod tlakem poleví.

Poselství druhé řady Případů prvního oddělení je bohužel jednoznačné: policie vás nemůže ochránit před zločinem a zjednat vám spravedlnost, protože jí soudci a zákony házejí klacky pod nohy. Policistům to ale naštěstí svědomí nedovolí a tak, aby mohli dobře dělat svoji práci, pravidla obcházejí. Policie se totiž nezajímá o nevinné lidi, takže kdo se jí dostane do spárů, patří za mříže. Možná to tak skutečně u policie chodí, ale udělat o tom seriál, který takové chování normalizuje a legitimuje? Bohužel, toto sdělení, tedy že práva podezřelých a obviněných jsou jen obstrukce bránící průchodu spravedlnosti, je to nejsilnější, co jsem si druhé řady Případů prvního oddělení odnesl a zcela přebilo i herecké výkony, režii či dramaturgii.

Musím se přiznat, že sám jsem dlouho nadával na formalismus práva, kdy se nehodnotí důkazy, ale byrokratické procesy, a zjevný pachatel je zproštěn jen kvůli formálním pochybením, jenže když jsem to teď v Případech prvního oddělení viděl z pohledu policie, začínám si myslet, že ta omezení mají smysl, protože za většinou z těch chyb je spíše přístup policistů, než nějaké objektivní důvody. Konečně, některé aspekty například přípustnosti důkazů by možná zasloužily revizi, ale ruce musí policii v tomto směru rozvázat zákonodárce, ne že si je bude policie rozvazovat sama.

Případy prvního oddělení ukazují z mého pohledu nelichotivý obrázek Policie české republiky, ale něco mi říká, že přesně reagují na poptávku veřejnosti, která právě takovou policii chce, protože taková policie je jí bližší, lidštější, pochopitelnější.

Publikováno

24 komentářů: „Největším nepřítelem policie je zákon“

  1. Přišel jste na to, Tribune, pozdě, ale přece… My, kdo máme blízko k aktivistickém prostředí, od ochránců životního prostředí až po anarchistický underground, tohle víme už 25 let a s rostoucím letopočtem je to čím dál horší.

    1. Ten největší posun je ale v tom, že už se to nejenom nikdo ani nepokouší skrývat, ale ještě je to vydáváno za přednost.

        1. Bohužel. Kam ten svět spěje, když i já se s těma zmrdama z D-Fense shodnu?

  2. Nedokážu se přesně vyjádřit k tomu, co natočila ČT, jelikož kriminální seriály až tak nesleduju, ale mám dojem, že „ohýbání“ pravidel postupu policie je běžný kolorit tohoto televizního žánru (bez ohledu na zemi původu).
    A že lidé chtějí policii ráznou bez ohledu na „zločincům nadržující“ pravidla? Jistěže chtějí, ale to určitě není specifikum ČR. Podle mě si většina lidí všude na světě myslí, že se zločinci (což je každý podezřelý) se moderní civilizace příliš mazlí a že drsné zacházení je jen a jen správné.

  3. „Jak jsem si první sérii Případů prvního oddělení pochvaloval (bohužel nezapsal), mimo jiné pro její realismus…“
    No, realismus … nevím, že by tam někde třeba bylo, jak policajti vztekle ignorují hlášení soudních lékařů o vraždě, protože jim to, na rozdíl od jimi prosazované nehody či sebevraždy, jen přidělává práci …

  4. Mno, jestli on není ten konflikt mezi formálně nepovolenými, ale v praxi občas užívanými policejními metodami jaksi obligatorní motiv detektivky už od konce 20. let minulého století. Není to jen otázka americké drsné školy, ale i tak subtilního humanisty, jako byl K. Čapek. První náznak je třeba ještě zábavný – Povídky z druhé kapsy, Případ s dítětem:
    „Ale jéžišmarjá, mladá paní, říkal jí (komisař Bartošek) , tak už toho nechte, vždyť on vám hlavu neutrhne, vyspí se z toho a bude zase dobře; a dělá-li moc velký randál, tak s vámi půjde tamhle Hochman a dá mu nějakou po hubě; ale vy, paničko, nemáte svému muži zavdávat podnět k žárlivosti; no, a je to. – Totiž, abyste věděli, tímhle způsobem na policii srovnávají většinu těchhle rodinných tragédií…“

    Tatáž Kapsa, hned následující povídka Grófinka. Tady už je to poněkud tvrdší:
    Praví policejní strážník Horálek: „… To nás tedy dožralo jako vždycky, když se něco našemu člověku stane; a když jsme toho kluka dostali, vzali jsme ho drobet mezi sebe. … To musela být pořádná domluva, řekl ten advokát se zdvořilým úsměvem. Podle vysvědčení policejního lékaře měl můj klient následkem té domluvy tři žebra zlomená a asi sedm set čtverečních centimetrů krevních podlitin hlavně na zádech. … To on si tu domluvu tak vzal k srdci, řekl jsem a bylo dobře…“

    Tohle je ještě nevinné (a s přimhouřením oka snad i do jisté míry spravedlivé) české fotrovství, v takovém Chandlerovi pak řádí policajti prodejní, násilničtí a brutálně neschopní. Realismus se v původně romantickém žánru začal tvrdě prosazovat, až se dopracuje k takovému opusu jako byli Prohnilý proti prohnilým atd., atd. Ale obecně máte, Tribune, naprostou pravdu v tom, že požadovat naprostou korektnost policie je zcela zásadní. Pokračuje-li policejní lajdáctví ještě u lajdáckého soudu, jsme svědky takových zhůvěřilostí, jakým se občas s gustem věnují noviny: Případ nevinného nešťastníka, odsouzeného za znásilnění, kterého se nedopustil, skončil jakžtakž dobře: Snad nakonec vysoudil i nějaké odškodnění. O kauze Jourová raději ani nemluvit. A každý si může vzpomenout na další takové policejní i justiční přehmaty.
    Pěkný večer!

    1. Když tu Wollo psal o tom, že „ohýbání pravidel postupu policie je běžný kolorit tohoto televizního žánru (bez ohledu na zemi původu)“, vztáhl jsem to jen na americkou tradici hrdiny-sólisty, ale s tím Chandlerem jste mi dobře připomněl, že u něj byl sice také ten sólista, ale to policejní svinstvo už bylo systémové. Podobně i v druhé řadě Temného případu, o které jsem psal nedávno. Pořád ale vidím rozdíl mezi tím, když policie sama jedná kriminálně, a když chce s kriminalitou bojovat, jen to nechce a neumí v mezích platných zákonů. A zrovna u Případů prvního oddělení jsem měl dojem, že by to šlo docela dobře, jen by se muselo trochu chtít a nepovažovat „švejkování“ za fundamentální princip.

      1. V tom se s vámi nebudu přít, už proto ne, že jsem zmíněný televizní opus neviděl. Z vlastní praxe (nemá s tou policejní vůbec nic společného) ale bohužel vím, že leckdy spoustu věcí musíte doslova ošvejkovat, abyste vůbec dosáhl cíle. Souvisí to v mém oboru s neuvěřitelnou centralizací, o níž se starým totalitářům mohlo jenom snít – a pak také s pomůckou, která udělala radost všem byrokratům – tou je IT spolu s milovanými tabulkami excel a podobnými produkty. Umožňují totiž snadno kvantifikovat produkci, její náklady, atd., zato vůbec nejsou s to sledovat vlastní kvalitu a hodnotu a dejme tomu i dosah práce. Zdá se mi, že je to obecný trend, jenž zasahuje kdejaký obor, ten policejní nevyjímaje. Připočtěme si k tomu, že prokuratura a policie často jednají zjevně na politickou objednávku; myslím, že nás nečeká pro futuro nic dobrého, protože statistika je důležitější než její „obsah“.

        1. Pokud jsou pravidla neadekvátní a procesy nefungují, pak je třeba je změnit, ne obcházet.

          1. Samozřejmě, ale to se naposledy z periférie podařilo na přelomu tisíciletí. Dnes, jak jsem s překvapením zjistil, je situace diametrálně odlišná – naprostá rezignace a co si budeme nalhávat – strach.

  5. Tribune, mi fascinuje, jak dokážete roky ignorovat okolní realitu a zvládnete o tom formou Boženy Němcové napsat i kde jaký elaborát – to je, myslím, taky dar, který je většině sprostého lidu na nic, ale zase směrem k vrchnosti to nese přijatelné větry. ..)

    1. Jaká je ta realita a v čem ji ignoruji? Že nejsem na policii pečený vařený? To by snad měli být normální.

      1. vono celý seriál je poměrně velká nedramatizující smyšlenka, která se nabaluje na kostru případů, které ve finále by mohli být i samotnou policii řešeny jinak ( ale to je jedno ) – k české policii se jako ovčan nemusíte vůbec lísat, bylo by vám stejně k ničemu nebylo, páč česká policie ( jako celá státní správa ) je v podstatě dokonale zprivatizována a jedinci, kteří v ní zůstali nepatří mezi dobráky a ani mezi profesionály, kteří ctí pouze zákon – to je skutečná realita, která se v tom podivném seriálku ani nemihla, takže český policajt nejdříve plní své povinnosti ke své vrchnosti, která je zase existenčně odkázaná na vyšší darebáky, no a tady se deklarované zájmy státu a šerifů na kapitálovém fetu diametrálně liší – proto považuji tohle komiksové podobenství o neexistující policii za další zbytečné vyhazování peněz ( i když ovce si už zaplatily i větší hovadiny), za manipulaci ubohého rázu a za propagandu, která je horší padesátých let a překonává i slovutného majora Zemana. ..)

    1. A ještě ten název, jak nějaký otrocký překlad z angličtiny. Stará dobrá Pomocná stráž VB.

  7. Poněkud off topic – o jiném seriálu,jež běží v České televizi.
    MODRÉ STÍNY (krimi seriál na ČT1) III.EPIZODA.
    Tento díl bylo třeba sledovat s velkou dávkou pevné vůle.
    Nejdříve tam poměrně dlouho vedoucí týmu kriminalistů hystericky řešila se svým šéfem ten fakt,že byl v letech 1985-1987 u Státní bezpečnosti a to tím způsobem,že buď hystericky ječela, nebo se teatrálně,ochotnickými gesty chytala za hlavu a ve finále se na to konto totálně zhulákala z jedné a půl skleničky vína (podle toho,jak se potácela domů,jsem nabyl dojmu,že vypila půl litru 90% polského špiritusu). Její šéf jako reakci věšel hlavu,tvářil se zkroušeně a nabízel křupky.
    Mnoho času také zabralo řešení domácího násilí na manželce,kterého se dopustil jeden intelektuál podvádějící tuto manželku s půvabnou policistkou z vyšetřovacího týmu. Násilník skončil ve vazbě a necudná policistka dostala po hlavě teleskopickým obuškem od tajemného maskovaného fantóma,z kterého se vyklubal majitel bezpečnostní agentury. To už mě epizoda krimi seriálu začala připomínat cimrmanovskou hru „Vichr z hor“. :-)
    Protože další, IV.epizoda je již poslední,seriál z piety dokoukám. Ale říkám si,zda jsem se raději neměl dívat na V.I.P.vraždy na TV Prima

    1. No vidíte, a přitom mají Modré stíny vynikající recenze. Tak na ně také koukám, abych zjistil proč.

          1. „MODRÉ STÍNY“ – GAME IS OVER.
            V neděli 20.3.2016 ČT1 odvysílala poslední epizodu seriálu. Můj dojem:
            předchozí díly se docela táhly, mnohdy se zbytečně žvanilo o ničem, snad proto,aby seriál nemusel mít jen tři díly,ale čtyři.
            Včerejší finální epizoda na mě působila jakoby naopak dva díly zhustili tvůrci do jednoho. Vše se odvíjelo zrychleně, akce stíhala akci a dokonce i na střelbu došlo, „šup, šup,ať už to máme za sebou“ :-)
            ČT1 včera dávalo upoutávku na další krimi seriál,jenž začne vysílat od 10.dubna. Tak uvidíme

      2. Inu, pánové, zkuste si přečíst výchozí opus, jímž je 435 hustě tištěných stránek mordu z akademického prostředí – Michal Sýkora: Modré stíny (vyšlo 2013). Je to poměrně slušný produkt uvedeného žánru. Pachatel textu se věnuje mediálním studiím i monografii o britské detektivce a jejím převodu do televizního žánru. Jestli se něco nepřihodilo, když to pan Jarchovský přepisoval do TV scénáře; včera jsem se pokoušel asi 10 minut zírat na pana Krobota, ale nevydržel jsem… :-)

      3. Řídit se podle recenzí, to je mi měřítko:-) Úžasné a skvělé recenze, to je podpora prodeje, a nejen to, ony ještě přinášejíí další kouzlo – čím úžasnější hodnocení, tím hůř se divákovi/čtenáři dělá vlastní názor, protože si řekne – když to tak chválili, tak na tom asi něco je, a asi to tak má být – a sklopí uši a zvykne si, a hlavně, přestane hledat chyby u tvůrců. Vzniká nová norma, jakési rozbmlemcanosti. Obdivuju kdo se vydrží dívat. To snad i ta červená knihovna ctila žánr víc než tohle:-)

        1. Recenze jsou alespoň argumentované a je čeho se chytit – a třeba z toho vyvodit i přesně opačné doporučení, než recenzent.

Komentáře nejsou povoleny.