Devadesátky

Tak jsem dokoukal Devadesátky, něco jako prequel k Případům 1. oddělení, a podle statistik, kterými se pochlubila ČT, jsem nebyl zdaleka sám, kdo se na ně díval. Ovšem nadšení většiny, odrážející se i v hodnocení na ČSFD, zdaleka nesdílím. Pokud za něco Devadesátky zaslouží absolutorium, tak je to smysl pro autentické reálie jdoucí až do takových detailů, jako je počáteční „B“ na SPZ policejních vozidel. Ale třeba scénář už je výrazně slabší a celá šestidílná série, která začíná ve velkém stylu, postupně ztrácí dech spolu s tím, jak se začíná omezovat na kauzu Orlických vrahů. Tři případy na šest dílů, kdy dva skončí podivně v půlce a jeden zabere tři díly, nepředstavují tvar, který by zrovna držel pohromadě. Ale budiž. Natočené to nakonec není úplně špatně a opět je třeba ocenit snahu ukázat policejní práci realisticky, včetně různých nedokonalostí, chyb a předsudků.

Jenže forma je jedna věc a obsah druhá. A já osobně jsem od projektu, který se jmenuje Devadesátky a má být postaven na skutečných případech, čekal retrospektivní katarzi, zhodnocení divokých devadesátých let bez zátěže povinně růžových brýlí diktovaných převratovým étosem, ještě nedávno povinných, od nichž bychom se snad ale mohli pomalu začít osvobozovat. Nedočkal jsem se. Devadesátky jako by nějak podivně visely ve vzduchoprázdnu, na nic nenavazují a k ničemu nevedou. Možná, že taková byla samotná ústřední kauza Orlických vrahů, ale v tom případě by se určitě dalo najít spousty jiných kauz, možná s menším počtem mrtvých, ale zato s větším dopadem na naši současnost. Bohužel, Devadesátky se mostu mezi starým a novým režimem, který skutečné devadesátky představovaly, úspěšné vyhýbají a vytvářejí tak dojem, jako kdyby tu žádná kriminální a personální kontinuita nebyla. Nevidíme tak, jak se po převratu nové elity rekrutovaly z řad veksláků, šmelinářů a nomenklaturních kádrů, které byly v KSČ nikoliv kvůli ideálům komunismu, ale kvůli ideálům osobního prospěchu, a nevidíme ani, jak v devadesátkách dnešní ctihodní a úspěšní podnikatelé podkládali základy svého dnešního postavení „poctivou a tvrdou prací“ mafiánských bossů a tunelářů.

Ale nejspíš to asi nebude záměr, spíš logický důsledek toho, že autorem scénáře je bývalý šéf pražské „mordparty“ J. Mareš, přímý účastník vyšetřování, které Devadesátky zobrazují. A když nic jiného, nebyly všechny případy na jedno brdo jako v konvenční komerční tvorbě.

Největším nepřítelem policie je zákon

Jak jsem si první sérii Případů prvního oddělení pochvaloval (bohužel nezapsal), mimo jiné pro její realismus zdůrazňující minimum akce a maximum dřiny (vychodit, vysedět) policejní práce, tak z té druhé jsem, mírně řečeno, na rozpacích. Ne proto, že by se změnil styl, ale proto, že nahlédnutí pod pokličku policejní rutiny je ještě důslednější a jako samozřejmé a chvályhodné (sic!) se tu prezentuje obcházení a ignorování pravidel, kterými by se měla policie řídit. A to nemyslím byrokracii a výkaznictví, které zdržuje od práce i učitele, lékaře nebo podnikatele, ale takové „drobnosti“, jako jsou náležitosti sdělení obvinění, meze jurisdikce atp, o arogantním chování policistů ke „sprostým podezřelým nemluvě“. Je to krásně vidět na tom, jak kolektiv 1. oddělení nepřijme nováčka, který na dodržování pravidel trvá a začne ho brát až v okamžiku, kdy i on pod tlakem poleví.

Pokračovat ve čtení „Největším nepřítelem policie je zákon“ →

Temný případ S2

Druhá řada Temného případu má s tou první společný jen název (značku!?) a část realizačního týmu, ovšem tu, již není vidět. Příběh, lokace, osoby a obsazení i styl vyprávění (konvenčně lineární a ne tak náročný na diváka) jsou jiné. Vlastně ještě něco je společné: v roli sice pasivní, ale o to významnější, figuruje opět „ta jiná Amerika“, zapomenutá, zbědovaná, vydrancovaná a znásilněná vlastními elitami, jen to tentokrát není luisianský venkov, ale smyšlené kalifornské město Vinci (inspirované ovšem skutečným Vernonem).

Pokračovat ve čtení „Temný případ S2“ →

Místo činu Místo zločinu Plzeň

Správně by se měl seriál recenzovat asi až po posledním dílu, ale vzhledem k tomu, že se na další díly nového cyklu kriminálek z dílny České televize Místo zločinu Plzeň dívat nehodlám, odbudu si to rovnou. Jak jste asi právě pochopili, tento počin mě – eufemicky řečeno – nezaujal. A to jsem po Případech prvního oddělení (byl jsem bytostně přesvědčen, že jsem na ně také psal recenzi, a to až do okamžiku, než jsem ji teď nenašel) byl mírně optimistický, že i česká televize (důraz na malé „č“) dokáže natočit obstojnou kriminálku. Případy prvního oddělení byly ovšem evidentně výjimkou, která potvrzuje pravidlo, protože Místo zločinu Plzeň pro změnu dokazuje, že to české televize neumí. A nebo to neumí režisér Hřebejk, ale to je pořád chyba televize, že ho na tu pustila.

Co mi tedy na Místě zločinu Plzeň vadí? Nezajímavé vyprávění postrádající drama, režisérská bezradnost (jak jinak hodnotit samoúčelné záběry obnažených ňader?), šablonovité postavy bez špetky invence (solitér, pracant, alkoholik, doyen) deklamující svoje repliky bez špetky zájmu a konečně polopatické vysvětlování věcí, který i kriminalistický elév musí znát ze školy, natožpak zkušený kriminalista z praxe. Chápu, že to je možná kvůli divákovi, ale pak to musí režisér natočit tak, aby to nebilo do očí a neuráželo. Vedle Místa zločinu Plzeň je „novácká nastavovaná kaše“ Atentát vzor kvality. Suma sumárum, zcela zbytečné Místo zločinu Plzeň se hrubě nepovedlo, což zamrzí dvojnásob kvůli tomu, že se nepovedlo za koncesionářské poplatky. Česká televize by příště měla lépe zvážit, co za své „výpalné“ pořídí.