Po Bratrstvu neohrožených a Pacifiku jsem si dal i Generation Kill (k vidění na HBO), válečný seriál zasazený do druhé války v Iráku (ještě jsem kdysi viděl Četu v akci z Vietnamu, ten také nebyl špatný, ale bylo to dávno před otevřením blogýsku). Generation Kill je opět řemeslně velmi zdařilý, ale opět nepřekročil stín americké mentality.
Tím myslím především to, že nejde o dílo protiválečné, ale prostě válečné. I když je otázka: „Co tu sakra děláme?“ poměrně zřetelně formulována, odpověď zní: „Jsme Američané, takže tu musíme být správně.“ Absurdita války je zobrazena, ale má jen funkci kulisy, primární obětí tu nejsou civilisté a napadená země, ti znamenají jen kolaterální ztráty, primární obětí jsou američtí vojáci, kteří riskují „pro svobodu doma“ a přitom za to nejsou doma náležitě oceněni. Poselství Generation Kill je tak standardně hollywoodské: o válce a způsobu jejího vedení pochybovat lze, ale o americké armádě nikoliv. Prostě si lze klást otázku, zda bylo nutné tu vesnici kvůli podezřelému pohybu srovnat se zemí, ale nelze pochybovat o tom, že i když tam zemřely ženy a děti, je to nesrovnatelné s rizikem, že by byl zraněn či dokonce zabit americký voják.
Generation Kill se kolikrát už už nadechovala, aby tu kardinální otázku: „Není něco špatně? Neděláme někde chybu?“ položila, nakonec ale vždy zmlkla. Škoda, protože ten potenciál tu byl.
Divák si tak může užít alespoň defilé válečnických archetypů, které jsou povinnou výbavou snad každého válečného díla (jen u těch protiválečných je to jiné): je tu magor kterého těší zabíjení, bojovník, který naopak nezabíjí pro potěšení, ale je o to efektivnější (což se v Iráku, kde nebyl skoro žádný odpor, tak úplně neuplatní), neschopný důstojník s protekcí u vyššího velení, kterého mají čas od času chuť preventivně zabít vlastní muži dřív, než přivede do zkázy on je, i schopný a oblíbený důstojník, který s vyšším velením příliš nevychází, a ovšem vyšší velení, které je zahleděné do sebe a víc než boj ho zajímá politika a sebeprezentace; a samozřejmě šmelinář z týlového zabezpečí.
Po formální stránce je pak inovativní a velmi nosný začátek každého dílu pojatý jako radiová komunikace bez obrazu; tady musím přiznat, že jsem se až do konce ve volacích znacích a v tom, kdo je kdo, nezorientoval.
Nelze přehlédnout ani třídní aspekty americké armády, kdy mužstvo tvoří dělníci, imigranti, drobní kriminální a existence z předměstí (v případě USA spíš downtownů), zatímco důstojníci jsou lepší hoši z univerzit, přičemž je to něco tak samozřejmého, že v tom nemá smysl hledat nějakou sociální kritiku, kterou by tam snad viděl jedině Čech zvyklý na vytěsňování existence sociálních tříd ze všech veřejných diskursů.
Tribun 
Tohle není žánr, který by mne zajímal, ale protože to vypadá, že Tribun buď zemřel nebo je zavřen nebo se všichni koukají na americké váhání mezi dvěma nabízenými prezidentskými kandidáty, zkouším, jak zafunguje aspoň tahle glosa.
Vyvolala u mě mírné pozdvižení pravého obočí. A nezemřel jsem, jen si realita vynutila reorganizaci priorit.
Tak sláva! Vítejte zase zpátky! :-)))
Vždyť jsem nebyl pryč ani týden. Doba je dnes opravdu šíleně rychlá.
Každá armáda je v podstatě gumítkov, kde nakonec má téci i krev, pokud jde o morální a civilizační dilemata, tak ty se v bojovém útvaru už neřeší a hlavně nevyřeší, jak už jednou stojíte s khaki hadrama organizovaně na značkách a v ruce držíte kosu na další nešťastníky, tak to znamená, že se něco evidentně posralo a vy jste nebyl dostatečně chytrý, aby jste se přímému peklu vyhnul – může vás jenom těšit, že společnost je taky pořádně zkažená, když po vás chce pouhé slepé zabíjení, místo toho, aby jste tvořil hodnoty pro nějaké pijavice. ..)
Problém profesionálních armád je v tom, že jsou v podstatě žoldácké, čili vojáci si chtějí vydělané peníze užít, a ne slavně padnout za nějaký chytrý nápad (vznešenou ideu). Přimět je k boji potom vyžaduje nutnost mnohem intenzivnějšího vymývání mozků, manipulace a korupce (korupce ve smyslu když ti to dělá dobře, můžeš beztrestně zabíjet).