Pokud platí, že státy se udržují těmi ideály, na nichž vnikly, pak je pozapomenutá lipanská mohyla němým svědkem skomírající České republiky. Opuštěný a snad i nepohodlný svědek úsilí o vlastní stát, který je dnes mementem toho, jak jsme se ideálům, z nichž moderní česká státnost vyrůstala, vzdálili. Ty tam jsou tisícihlavé tábory lidu na místě jedné z našich „slavných proher“, dnes k lipanské mohyle zabloudí jen místní pejskaři, pár chlapíků s draky, kteří určitě nepřišli kvůli kvůli historii, ale spíše kvůli větru, a jinak nikdo, kdo by vypadal, že ho zajímá samo místo, kde se psaly dějiny. Psaly se zde totiž jiné dějiny, než které se dnes učíme, dějiny, ve kterých bylo husitství slavnou epizodou českých a porážka v bitvě u Lipan (1434) tragédií, z níž se český lid vzpamatovával po staletí. Dnes se ale pomalu ze slávy stává ostuda a z husitů banda zdivočelých „teroristů“, kteří bourali přirozený řád světa a nerespektovali ani církev, ani panstvo. Jen se podívejte na nápisy na lipanské mohyle a zkuste si představit, že by stejné někdo zcela vážně myslel dnes a bez skandálu a odporu je mohl na mohylu i umístit.
1434 – 1934
(Národní rada Československá)
1434 – 1919
Památce demokracie husitské na těchto polích ubité věnováno vítěznou demokracií sokolskou.
(Česká obec sokolská)
mnoho nás zde padlo,
děti zítřků, potomci naši,
proti mamonu a hamižnosti církve se bijte,
ctěte pravdu, kažte pravdu, držte pravdu,
až do milosrdné smrti,
tak jako my zde.
vložena byla do mohyly této dne 6. července 1928 spolu s půdou, skropenou krví hrdinů Prokopových.
(Čs. obec legionářská)
Kam se poděly ideály emancipace od církve a od trůnu, které byly v základech masarykovské ČSR? Byly znormalizovány. Česká republika možná přežije jako kartografická a politická entita, ale už to nebude ta republika, ale pouhá značka, vstřícná a povolaná vůči církvi i vůči „trůnu“, tj. Bruselu. I proto už není mohyla na místě památné bitvy u Lipan poutním místem české státnosti, protože připomíná jiný stát, než ve kterém dnes žijeme, stát bez církevních restitucí a evropské integrace, stát sebevědomých a svobodných Čechů, nikoliv tu dnešní ubikaci pomocných sborů NATO a kuliů z montoven. Kdo ví, jak dlouho bude ještě mohyla u Lipan stát v této podobě, než ji „pražská kavárna“ shodí, nebo modernizuje na památník vítězství.
Tribun 
Už i Vy Tribune ?
„Česko republika“…. to si vždy vzpomenu na pana Jaroslava Vozába jak ve filmu nejistá sezóna čte svým kolegům dopis o správném používání češtiny…. :/
Já osobně prostě výraz „česko“ neuznávám. Jsme Česká republika, případně Čechy….že po rozdělení česko-slovenska se začalo hovořit o samotném „česku“ mne přímo vytáčí…
Brumlo, je to naprosto nepodstatné vzhledem k tématu, ale to, že se vám osobně Česko nelíbí, neznamená, že je ten výraz špatně. Můžete slovo Česko neuznávat, můžete se mu vyhýbat, ale to je tak všechno, co s tím můžete dělat. Česko je funkční, gramaticky správně vytvořený a zcela srozumitelný spisovný jednoslovný výraz pro stát, skládající se z Čech, Moravy a (části) Slezska. Rád bych vás upozornil, že pojem Čechy nezahrnuje pojem Morava – jinými slovy, takoví Olomoučáči či Ostraváci (o Brňácích ani nemluvě) by se docela důrazně ohradili, kdyby území jejich sídlišť bylo nazýváno Čechami, jak to činíte vy.
Jen tak na okraj – všechny státní útvary v našem okolí jsme nazvali podle národnostních názvů jejich obyvatel dle stejného slovotvorného postupu příponou -(s)ko. Němec-ko, Rakous-ko, Maďar-sko, Sloven-sko, Rus-ko, Pol-sko. Proč by tedy mělo vadit Česko?
Namitky proti Česku jsou dány pouze přirozeným konzervativismem mluvčích, kteří klidně mohou říkat Česká republika, chybu neudělají. Udělají ji, budou-li pojmem Čechy označovat území celého Česka, tedy České republiky.
Hezký den.
Podle této logiky by ovšem správný název musel znít Čechsko. „Če“ totiž není nic (leda že by to pojmenovali podle Če Guevary).
Zrovna tohle byl překlep, který jsem už opravil, ale jinak co se novotvaru Česko týče, tak jsem ho také dlouho odmítal co učebnicový příklad toho, jak se někdo skrze jazyk snaží ovládat mé myšlení, ale nakonec jsem nahlédl, že tohle močení proti větru za ten zánět močové trubice nestojí a Česko jsem akceptoval, i z důvodů, jež zmiňuje XY.
Cechy jsou podmnozinou Ceska, Brumlo, pokud je budete ceske zeme vydavat za CR, dostanete facku od Moravaku a Slezanu.
Cesko sklonuj podle vzoru Tesco, v tehle vete je cela zenova pravda :o)
Česko, Tesco, Polsko, Německo, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Rusko, Rakousko, Chorvatsko, Srbsko, Slovensko i Slovinsko, Švýcarsko, Lucembursko, Holandko, Dánsko, Švédsko, Norsko, Finsko, Řecko, Turecko, Španělsko, Portugalsko, atd., atd., – vše skloňujeme dle vzoru MĚSTO… ;-)
Cesko neskousnu, protoze mi pripomina nejakou nesvepravnou kolonii, malinky utvar- montovnu ci zasobarnu sexualnich otroku (nejen zen) :o) tototo… :o)
Jinak bych rekl, ze nazev Cesko je urcite jinak chapano v Cechach a na vychod od nich. Treba bych uz spise skousnul Bohemsko (tam je ale zase ten problem se zememi moravskymi), ale Cesko ne. Jednak je amputovane na Ces- a druhak neutrum tomu dava uplne jiny vyznam, pro Cecha z Cech hanlivy.
Ale zaroven chapu, ze Cesko muze byt Moravaky a Slezany vitano, protoze oslabuje moc Prahy. Fakt si to myslim. :o)
Ciste osobne, jak by se vam libilo Moravsko? Ptam se proto, ze mi chybi moravske uvedomeni a tedy vubec netusim, co by to s Moravakem mohlo udelat…
P.S. rekne se Moravane, anebo Moravaci? Na me Moravan pusobi spise historicky.
Jen jsem jeste jsem z pleziru juknul na stranky Ustavu pro jazyk cesky, tak gramaticky spravne je treba „mezitímní“, pak „zeměměřický“, tak i treba „přestupná jízdenka“…nic z toho mi nejde pod nos, ovsem pred kapacitami se musim sklonit, o tom zadna….
embéčko, tady jsou ve hře dva argumenty – jeden historický – to je ta Morava, stejně jako ty Čechy, zatímco Česká republika jako taková je ahistorická (nový útvar státu), a tady je jazyk (a média) tlačen vyjadřovací ekonomií ke vzniku jednoslovného názvu (to je ten druhý argument). Už neřeknu z hlavy přesnou etymologii Česka – on ten slovní kmen zní Čech, z čehož plyne, když střídnice za ch je v češtině š (viz moucha – mouše), že gramaticky hyperkorektně by ten název měl znít Češsko (:-)) – snad nekecám. Čeština zatím zachovává historické podoby názvů, takže u historických státních útvarů není zdaleka tak důsledná jako slovenčina, jež zná Francúzko, stejně jako Anglicko či Belgicko, což zní v češtině komicky příznakově. Moravsko by bylo akceptovatelné, pokud by vyjadřovalo nový význam – analogicky k Česku by zřejmě vzniklo Moravsko, pokud by Moraváci Čechy připojili k sobě a stali se centrem státu. Výhrady by pak byly tytéž jako k Česku. Ale protože Morava označuje stále jeden historický celek, není důvod ji měnit na Moravsko.
Moravan – dnes už poněkud archaický, leč hyperkorektní spisovný název obyvatele Moravy. Moraváci je myslím dnes progresívní tvar na postupu, se z hovorového stává spisovným – totéž co Brňák, Pražák, Olomoučák x Brňan, Pražan, Olomučan…
Od té doby, co mne jeden z mých dávných stařičkých (ne)milovaných profesorů označil za snoba, neboť stále používám zastaralého slovesného tvaru „mohu“ místo progresívního „můžu“, jsem pochopil, že i já už beznadějně váznu v normě, jež je jazykovým vývojem dávno překonána.
U vás je to násobeno myslím i vzdáleností, podobně jako když pařížští emigranti pod Eifelkou zuřili na stavební hnus zvaný Žižkovská věž. Vznikla totiž, když už oni tady nebyli – a (nejen?) proto ji nesnášejí… :-)
Pěkný večer.
totéž pro pana jvf… :-)
hmmm….. „vyjadřovací ekonomie“….to si zase vzpomínám na film Idiokracie .. :/ (nebo na novočeštinu od rodiny Smolíků :))
Ale jinak žádná – Čechy, Morava a Slezko tvoří jeden státní útvar a to je Česká republika. Česko – v tomhle taky prostě nepůjdu s davem…
Dekuji za odpoved, XY, ted jsem klidnejsi… :o)
Predevsim Češsko, to by mi nikdy nenapadlo a ano, tohle dava velky smysl a takhle bych to bral…adna bukva, kakaja raznica…
Češsko se mi líbí, přijde mi i logické, ale myslím, že už se asi neujme, i kvůli té tzv. jazykové ekonomii. Jinak sám jsem sice napsal, že Češko je novotvar, ale vzpomínám si, že jsem někde četl, že ten výraz pochází už ze 17. nebo 18. století, pak ale zapadl v době národního obrození se asi více požívalo země Koruny české, aby se tak podtrhly státoprávní tradice a ambice Čechů.
Nojo, pánové, ale to bychom museli psát i říkat např. češština, neb ta je vytvořena naprosto stejným odvozovacím postupem od Čecha. Buďme milosrdnější sami k sobě a našim mluvidlům. Kdo to má ortoepicky artikulovat?! :-) Čili to zdvojení se pro jistotu vypouští.
Čeština, jsouc jazykem zpěvným a libozvučným, nemá ráda kumulace souhlásek; známé říkanky strč prst skrz krk, případně o tom, co vlk plk, vznikají jen díky tomu, že v těchto pozicích působí r a l jako samohlásky, jsouce slabikotvornými.
Jestli za tou erozí ideálů nebude onen propagovaný a opěvovaný individualismus. Na povel se soustřeďujeme na osobní profit a věci veřejné jsou nám čím dál lhostejnější. Na ideály jaksi není čas, je nutno bojovat o přežití. Fakt by mě zajímalo, nakolik se musí ještě zhoršit podmínky k životu, aby nás to z té hypnotické posedlosti vlastní kuličkou probralo.
Přirozeně, protože že vize jsou ze své podstaty sdílené, což s individualismem prostě nejde dohromady. A to, o čem ony plakety hovoří, není nic jiného než vize českého státu.
To je zajímavá nostalgie. Nicméně udělal jsem si takový malý pokus, nejdříve mi přišlo že autor bude psát něco o tom, jak se (špatně) staráme o památníky jako umělecké artefakty, které mají připomínat nějakou historickou událost, tedy myslel jsem si, že se bude jednat o pomníky, obelisky, pamětní desky a další, ale…nedalo mi to a po prvním odstavci aniž bych četl dále, jsem zkusil dát „naslepo“ CTRL+F a napsat slovíčko „Brusel“.
Ha, a tam kde by mohl být v zásadě ideologicky neutrální stesk nad nevážením si odkazu našich otců v případě památníků se nám vyklubala malá bolestínská nacionalistická „viróza“ (co proti ní pořád česká střevní mikroflóra neumí najít ty správné neutralizační aminokyseliny, proto pořád dráždí zažívací trakty tolika „poctivých vlastenců“), která samozřejmě za zdroj své vlastní frustrace zase vidí zahraniční místopisná označení jakými byly dříve cejchovány místa jako Vídeň, Braniborsko, Mnichov, Konstanz a kdybychom šli dále na Západ pak Fulton anebo všem záškodníkům dobře známý Wall Street. Inu a dnes to je pořád nemlich to samé.
Brusel, Lisabon, Schengen, Štrasburg. Někdy mi přijde, že už ani ten extremismus, budeme-li za jeho jeden zdroj brát frustraci z komplexu národní méněcennosti, věčný pocit ukřivděnosti a provinciální zapšklosti, pak opravdu býti politologem nevím, kam bych nacionalismus a z něj vyvěrající (xeno)fobii, šovinismus, patriárchální nadřazenost, či nábožensky-mytologizující vůdcovský mesianismus – měl zařadit. Jestli mezi úchylky pravicové či levicové ideologie. Podle mého mínění vůbec nerozlišují mezi základními pravo-levými dogmaty, ale jdou s nimi ve zjevné symbióze.
Naopak, komu není zmíněná mohyla ničím více než jen historickým artefaktem, národ a jeho nostalgický mysticismus jako Kozina, Psohlavci, F.L.Věk nebo habsburská znemožňování se různými rudolfínskými výstřednostmi, pak opravdu o svůj původ, kulturu či historické reminiscence nemusí mít strach a už vůbec ne v cizině. Protože tam je lidem jedno nejenže odkud lidé pocházejí, ale i dokonce jaké jsou barvy pleti (což u nás pořád s nedůvěrou koukáme na lidi snědší pleti), k jakému bohu se lidé modlí (u nás je latentní nenávist obecně k lidem věřícím, lhostejno jestli se jedná o křesťanství našemu kontinentu vlastní nebo o islám, který díky panu prezidentovi zosobňujeme s fundamentalisty a teroristy) ba co víc, docela trefný výčet „úchylek“ co uvedl autor v nadpisu bych doplnil o další, které kromě národnosti coby zásadní odlišnosti od většinové orientace obyvatel není problém na západě propagovat, zatímco v Česku by s tím mohl mít problém – tak zda-li je někdo vegan, feminista, homosexuál, environmentalista, humanrightista, občanský aktivista všeho druhu nebo třeba esoterik. Prostě prmoto, že nikdo nikomu nebrání udržovat si své tradice, ovšem nikoho by nenapadlo druhé obviňovat z toho, že zrovna tu jeho hodnotu sám dostatečně nepropaguje. Všude za našimi hranicemi na západ totiž platí, že jestli je o něco zájem či nezájem, je jen na ryze individuálním posouzení a svobodném rozhodnutí každého nás.
kterou cizinu máte konkrétně na mysli? Není totiž cizina jako cizina a lze tudíž snadno rozporovat, že jsou ciziny /a není jich málo/, kde je naprosto zásadní otázkou nejen odkud jsem, ale hlavně jakého jsem náboženství a jaké barvy pleti. .
Tištěná Česká pozice (příloha LN) 29.11.2014 přináší obšírný rozhovor Přemysla Houdy s chorvatským filozofem Borisem Budenem, z jehož spisů vyšlo česky Konec postkomunismu. Od společnosti beznaděje k naději bez společnosti. V rozhovoru Západ uvízl ve své minulosti Buden upozorňuje, že se Západu (euroatlantické civilizaci) podařilo vytěsnit ze svého vědomí odpovědnost za dva brutální totalitarismy a připsat je víceméně vnějším okolnostem, ač obě formy totality jsou jeho (jejím) plodem. Západ vychází z falešného příběhu o společnostech jednou provždy osvobozených od všech forem útlaku, „které našly konečnou podobu své existence – liberální stranický systém a neoliberální ekonomii.“ Stojí to za přečtení. Aspoň několik úryvků:
(Novinářům) „uniká podstata ukrajinského konfliktu a jeho výsledek, který je zřejmý už teď a má fašistický charakter: ukrajinský suverénní národní stát – v ideálním typu – se proměnil před námi v prostor permanentního výjimečného stavu.
Kde totiž leží nebezpečí fašismu? V tom, jak dnešní Evropa a to, co jste nazval euroatlantickou civilizací, překresluje své hranice, dokončuje svůj unifikační projekt prostřednictvím kulturní a vojenské nadřazenosti – jakoby jedno nemohlo být bez druhého (…) Takzvaná euroatlantická civilizace pro sebe zajišťuje jistý blahobyt, zatímco společnosti mimo ni svrhává do katastrofy permanentní války a výjimečného stavu.
Podívejte se na nejnovější vývoj na Blízkém východě a v severní Africe – nazývat to „arabským jarem“ nebo „demokratickou revolucí“ je špatný vtip. (…) Něco podobného se stalo v bývalé Jugoslávii, zejména v Bosně a Kosovu, nyní se totéž odehrává na Ukrajině.
Kdo se domnívá, že fašismus přijde v minulých kostýmech, stane se obětí fašismu, který přijde z budoucnosti…“
Buden dále připomíná tezi německého filozofa 20. století Carla Schmitta o kolapsu vesfálského světového řádu suverénních národních států, „kdy jedna ze stran identifikuje svou partikulární pozici s pozicí humanity jako takové.“ Z čehož pak logicky plyne, že „…dnes považujeme protivníka Západu za protivníka humanity jako takové. Zaslouží si takto zkonstruovaný protivník, aby s ním bylo zacházeno jako s lidskou bytostí? Pojem terorismus perfektně obkružuje Schmittovu vizi absolutního nepřítele.(…)
Odpovědnost USA za svět, po které Havel verbálně volal, se zvrhla do svého opaku – do absolutní neodpovědnosti Západu. I hlásané západní hosnoty se znetvořily, máme tu místo nich dvojí standardy pro politická a vojenská angažmá Západu ve světě. (…) Přetvářka Západu je nebezpečnou politikou, vede k destrukci existujícího řádu – jeho základních principů, hodnot, na nichž byl založen.
Tento stav je přímým produktem posttotalitní ideologie, která z nás smyla všechna zla dvou totalitarismů…“
Tož tak k lipanskému tématu… Pardon, Tribune.
Po vzoru poručíka Duba, který o mnohém už před válkou diskutoval s okresním hejtmanem, si rád připomenu, kterak už dlouhá léta tvrdím, že fašisté nejsou ti „holohlavci“ (to jsou jen blbečkové), ale ti opravdoví že sedí v Bruselu. A ejhle, už na to přišel i filosof, nejspíš s ustašovskými předky :-) .
Má-li Buden ty ustašovské předky, aspoň – na rozdíl od poručíka Duba – skutečně ví, o čem mluví. :-)
Ale není myslím nikde psáno, že být Chorvat = být ustašovec.
Budenovi to v te jeho knizce docela dobre zapada, ba vyjimecne, Konec postkomunismu je jeden z nejlepsich svazku o poslednim ctvrt stoleti, ktery vubec vysel.
Na fasismu je dle meho, pane Hudce, dulezita uroven, na ktere je zachycen (na ktere funguje). Samozrejme kluku plesatych je na ulici vzdycky dost a tedy zalezi na tom, zda- li se dostane ke slovu nejaky vudce. Ti v Bruseli ale, alespon dle meho, fasiste nejsou, to je spise souhra nahod, ze tihle velci revolucionari se dostali do situace, ve ktere jako fasiste musi konat. Zrovna ted nekdy jsem na Literarkach cetl podobny bonmot, asi takovy: Co je to za dobu, v niz si muzeme pomoci jenom tim, ceho se bojime.
V Budenove knizce ale vidim silny vhled v analyze „bezspolecenstvi“, to cloveka opravdu az zamrazi, jak presne pero autor ma.
Co se znalosti Budenových spisů týče, mám značné mezery, přesněji – zeje mi tam naprostá černá díra. Nicméně jeho analýza nástupu totalitarismu v důsledku liberálního stranického systému a neoliberální ekonomie mi přijde krajně výstižná. Formuluje a analyzuje totiž to, co Středoevropan vnímá jaksi instinktivně na základě vlastní zkušenosti.
Spolecenskovedni obory nejsou progresivni, spise jen kopiruji zitou realitu, jsou tedy vzdy tak trochu „pozadu“. Jejich objevnost spociva predevsim ve schopnosti formulovat kolektivni instinkty- to bude asi podobne jako u gramatiky, resp. jazykovedy.
Krome Budena bych chtel jeste upozornit na Pullmannuv Konec experimentu a ackoliv jde o vedeckou praci, autorova schopnost vytahnout a popsat zasadni kolektivni intuice obdobi konce normalizace je take udivujici.
Rád bych ještě upozornil na fakt, že výše vzpomínaný poručík Dub byl také profesorem češtiny. Hašek byl zkrátka génius. A viděl do lidí.
Kobercové … v téhle knížce Terry Prattchet popisuje kmen Pelichánů, kteří se považují za „jediné správné lidi“ … no a logicky všichni ostatní NEJSOU lidé a tudíž se s nimi může zacházet „nelidsky“… (první vydání 1971).
Tenhle logický argument je mi znám jako historicky nejstarší z původního židovského náboženství – „vyvolený národ“…a ostatní náboženství ho vesele přebírala :/
Takže takhle se navzájem zabíjíme už alespoň pár tisíc let – a kdoví jak to bylo předtím … čili nic nového pod sluncem :/
Tribut v podobě posílání volů do Říše patří k české státnosti od jakživa (odjakživa nebo od jaktěživa – pro jazykové puristy: všechny tři varianty jsou možné), v tom bych problém současného českého státu neviděl. Do Cách, Vídně, Berlína, Moskvy nebo Bruselu – jaký je v tom principiální rozdíl? Fakt je, že v dávné minulosti jsme se alespoň trochu cukali, ale od té doby co nás „spojenci“ zcela bezskrupulózně prodali v Mnichově, nejspíš jsme si jako národ moudře řekli, že zachováme klid a rozvahu. Směr posílání volů do Moskvy nám doporučili v Jaltě a tak jsme si ho demokraticky odhlasovali v poválečných volbách. Pak nám za čtyřicet let řekli, že vítr se obrací a je třeba voly nasměrovat do Bruselu a za oceán, tak jsme si to odklepli v referendu. Výsledek identický, konečné dopady toho posledního kroku ještě neznáme, ale žádná sláva to v budoucnosti nebude, to tušíme už teď (však oni k nám ty islámské utečence nakonec z Bruselu nakomandují, spoléhají právem na svoji tolikrát vyzkoušenou salámovou metodu ála Ústava pro Evropu/Lisabonská smlouva apod.)
Nechápu ale, proč to autor nějak vztahuje k Lipanům. Ta bitva byla vrcholem patnáct let trvajícího ozbrojeného konfliktu, který bychom mohli moderně nazvat „občanská válka“, a její výsledek nebyl výsledkem jen jedné bitvy, ale celého patnáct let trvajícího ideového, náboženského a sociálního souboje.
Poměřovat nejen lipanskou bitvu, ale celé husitské období pomocí dnešních kritérií je nejen nesmyslné, ale i trochu legrační. Legrační bylo ranně socialistické hodnocení husitů málem jako prvních komunistů a o nic méně komické není ani dnešní obviňování husitů z loupení a násilností, když patřily ke koloritu doby bez ohledu na sociální postavení, náboženskou víru a ideové zaměření. Plenění bylo všeobecně oblíbenou metodou výplaty žoldu a současně ekonomické války s protivníkem.
Kdo se chce skutečně poučit o Lipanské bitvě a jejích souvislostech, doporučuji velmi čtivě psanou monografii prof. Petra Čorneje „Lipanská křižovatka“ (Příčiny, průběh a historický význam jedné bitvy),
My, Češi (ať už z Moravy, Čech nebo části Slezska) své významné bitvy s gustem prohráváme (Moravské pole 1278, Bílá Hora 1620), tak buďme rádi, že ta lipanská byla vlastně taková domácí zabijačka a výsledkem de facto remíza.
Může pro nás být již jen literárně-historickým mementem, které pro praktický život významu nemá.
Když pořád někam posíláme voly – tak jak to že jich tady pořád ještě tolik máme :) …. a hlavně v těch volených funkcích…
Zrovna dneska mne naštval Kubera když jsem si přečetl jeho rozhovor v radiožurnálu (11.11.2014) kde říká: „poslanci ani senátoři nejsou zaměstnanci, nejsou zaměstnanci voličů, to je obrovská mýlka ….. Oni nechodí do práce a nemají píchačky, oni mají funkci“
No co k tomu dodat ? :/
Ale to je mimo téma – omlouvám se.
S tou ahistorickou instrumentací Lipan tu pro obrozence, tu pro komunisty, s vámi v zásadě souhlasím, já ale psal o něčem trochu jiném: o tom, jak se hodnoty a postoje mění a jak to, co bylo ještě před 100 lety dominantní, přirozené a v národě široce sdílené je dnes cizí a nesrozumitelné.
Me to same napadlo nad financemi: jeste pred par lety byla inflace ukrutny strasak, dnes uz oficialne bojuje Draghi za to, aby byla co nejvetsi. Uz je i napadlo lidem rozhazovat penize z helikoptery, aby se rozjela.
To, ze ve spolecnosti existuje nejake paradigma, dokonce vedecky podlozene nejakymi zakonitostmi, ktere se behem generace zmeni ve svuj pravy opak, je temer strasidelne: zcela mizi jakekoliv jistoty a moznosti planovani. Ze treba jeste pred 50 lety mohla existovat rodina, ktera mela jasny program sve existence vcetne prijmu, je dnes temer nepredstavitelne.
Otázka je, jestli jen nepředstavitelné, nebo i nepřijatelné.
….“co bylo ještě před 100 lety dominantní, přirozené a v národě široce sdílené je dnes cizí a nesrozumitelné.“
To je dosti bizarní podivování se. Před 100 lety neměly ženy hlasovací práva, o tom koho si vezmou, kdy se vdají a případně budou-li mít nějaké vzdělání, rozhodovali jejich otcové. Trochu jsme se změnili. Poté co zvolal Nietsche „Bůh je mrtev“ a Freud zjistil že především muži a jejich problémy v dospělosti ve vztazích k ženám, ve veškeré jejich omezené schopnosti empatie či snad alespoň nějakých citových projevů nese vinu katolická výchova a konzervativní patriarchální společnost, pak dnes světe div se, ženy chtějí muže co rozhodně nepřipomínající hromotlucké, věčně zpocené bohabojné burany, co jak jsem slyšel na jedné přednášce „katolického pohledu na rodinné hodnoty“ (jako diskuse k odmítnutí práv homosexuálních párů na adopce dětí), tak tam jakási odchovankyně Jochova institutu řekla, „ že i to hrubé mužovo zacházení a někdy facka ženě že více utuží manželství, než mužova neschopnost pro jeho přecitlivělý přístup řešit životní těžkosti včas a rázně, proto dnes musí ženy „otročit“ jako managerky vystavené dennodenní tvrdosti boji o peníze“. Přitom peníze prý, tedy jejich vydělávání, je odznakem mužova úspěchu a lásky k rodině, kteroužto snahou a vlastním úspěchem prý vlastně dokazuje, jak je má moc ve skutečnosti rád. Přeci pro někoho jiného by to nedělal, že?….Božínku, chce se mi zvolat….
Já se jen divím, jak tento společenský extremismus dogmatické tyranie kterou ti slabší coby jejich vlastní oběti naopak vítají jako ulehčení jim od životních strastí, je jednou z nejzásadnějších společenských pokroků, které se společnosti mohlo dostat. Zbavení se mužské dominance coby „rodinné autority“ a jejich „povinnosti“ ubližovat bližním, a ženám a dětem pasivně tato příkoří přijímat a ještě se tvářit, jak jsou přitom muži milováni/y. Jestli si někdo myslí, že pro lidstvo měly zásadní dopady práce lidí jako Darwina, Newtona anebo Volty, pak já říkám – co je to proti Freudovi a pak ženám jakými byly Olympe de Gouges a Betty Friedan, u nás Eliška Krásnohorská, Františka Plamínková nebo Ema Destinová.
Ale hlavně to, co přišlo po 2.sv. válce na Západě, liberální pojetí demokracii, stojící na Chartě základních lidských práv a svobod.
Já bych ještě řekl ještě více vynálezu antikoncepce, sexuální revoluce, Hippies a Sex Pistols, jako in natura levicových emancipačních projektů v rámci boji za liberalizaci společenských práv, jako individuálního pojetí rovnosti si v životních šancích, právě danou Listinou a následném ukotvení mimo politických práv i těch sociálních jako její součásti.
Inu byly to holt boje pokrokové liberální levice proti konzervativcům všeho druhu včetně těch rudých.Ono nadělat z žen jeřábnice a stranické tribunky lidu na plenárních schůzích, zatímco děti jim řvou v jeslích a jsou jim jednotně přebalovány podle nařízení XYZ Ministerstva zdravotnictví o kogenerační společenské výchově k ideálu nového socialistického člověka, oproštěného od „buržoazních přežitků“ bludů a tmářství, tak taky to není tím řešením, které by přinášelo svobodu nejen podle pohlaví, ale ani pro ony „třídy pracujících“.
Protože jestli to byl někdo, kdo ono socialistické kolektivistické pokrokářství torpédoval, tak naštěstí naše babičky co nás vychovávaly, narodivší se v polovině 20. let minulého století. Co dítě pochovaly po svojem a za zpěvů ukolébavky mimino uspaly a ne za túrování traktorů pod okny jeslí ve střediskových obcích anebo v zadním traktu MNV vyčleněné místnosti z prostor Agitačního střediska národní fronty sloužící též jako jednací místnost Československého svazu žen. O tom že nás braly občas i do kostela a před vánoci „za Ježíškem na jesličky“ znamenalo, že jsme tam nemuseli tvrdnout sami se soudružkama co z nás měly ukovat pevné soudruhy ve víře ve vůdčí roli KS v předvoji společně s dělnickou třídou. Navíc trochu pokory před trochu jinačší autoritou než před pracující třídou taky nebyla na škodu.
Ano, vynález hormonální antikoncepce jistě byl zásadním společenským pokrokem k tomu, jak řídit fertilitu a osvobodit tak populaci z pasti konzervativně patriarchálního zajetí, křesťanské morálky a falešného společenského vymezení rolí podle pohlaví. Jeden z největších bořičů zastydlého „tradičního křesťanského“ přístupu Max Weber (tedy jak jsem slyšel otřesně fašistický názor jakési komunistické Kabrhelky – website prý levicový, ovšem varuje jak koncem 30.letech Völkischer Beobachter před homosexuálním nebezpečím nebo žido-zednářskými rituálními vraždami –vše morální dekadence liberálního Západu – takže jestli rudá dnes splývá s hnědou a pro někoho je to docela ctnostné spojení, jak se tu kdosi vyjádřil že prý náckové i komunisté jsou „přímý a upřímní“ lidé:-o) tak pak se nelze divit, že se člověk dočte toto…
….Píšeš aram: do hajzlu s celou tou západní lidskoprávní agendou. Ano, souhlasím. Vždyť pod krytím práv dětí se z nich vychovávají neukáznění, nepřizpůsobiví a líní tvorové, kteří jsou přesvědčeni, že okolí i rodina jsou tu jen proto, aby jim zajišťovaly pohodlí, zábavu a materiální zázemí, aniž by oni sami pro to hnuli prstem. To nevymysleli hlupáci, ale zločinci, kteří vědí, že je to jedna z forem ničení rodin, podobně jako podpora a šíření dalších zvráceností, například pornografie a homosexuálních „rodin“ s osvojenými dětmi.“
Inu, pak se nelze divit, že tu má Putin tolik příznivců, ony ty dětské státní chudobince, kam se děti dostávají asi fungují tak nějak „po socialisticku“ jak nám ukázal Renčův film Requiem pro panenku. Že se tu pořád touží po rákosce, machismu a v zásadě nadvládě z pozice síly (ať jsou to submisivní ženy, co mají rády nad sebou hrubého a násilnického muže) anebo je to bezradnost rodičů vlastnich děti zaujmout je a jít jim příkladem, pak v posledku jako akt zoufalství a jedinému co „ještě zvládnou“ je malé dítě ztřískat.
Mně opravdu děsí společnost s mentalitou státně konzervativního programoveho páchání násilí na těch, kdo se neumí bránit anebo je jich mentální percepce impulzivního a agresivniho chování je brána jako jakýsi přirozený prvek, kterému se musíme přizpůsobit. Přitom naše schopnost mít své emoce pod kontrolou závisí na stabilitě serotonergního systému.
Je vážně strašné, že lidé uplatňující ve vzajemnych vztazích agresivitu a dominanci volají po tom, aby stát uplatňoval celoplošně násilnou restrikci proti těm, co nejsou povinni být poslušni jim samotným, jako musí být děti rodičům, či ženy mají být povinovány svoji poslušností svým mužům. Od tohoto je krůček k fašismu celospolečenskému.
Nenávist k jakémukoli individuálně, samostatně a nekolektivisticky vázané formě suverénního jednání, která nectí tradiční „společenské zájmy“ (jako by něco takového mohlo existovat, neshodnou-li se na vzájemném soužití dva lidé v partnerském svazku, proč by měla celá společnost, kdo by měl být ten devótně podřizující se?). Bohužel lidé, co žijí v Česku a tím i západním evropském hodnotovém kontextu individuálního výkonu lidských práv a mluví jako ona dáma výše, by opravdu měli hledat nějakou totalitní společnost rusko-asijského pomezí, sociálně podmíněné vztahy korporativistického fašismu jaké platily za Mussoliniho, primárně socialistického anarchisty, později socialisticky jednajícího autoritáře a státně konzervativního diktátora , kde se „ pracující a podnikatelé mají společně podílet na státním blahobytu ze společné“ práce. Fašistická představa o jednotě odborů a zaměstnavatelů ústící do korporátního syndikalismu pod vůdcovskou autoritou diktátora – to je v podstatě ta nejjednodušší charakteristika současného putinovského Ruska. Putin ruší nemocnice a žádný z pacientů proti tomu nevystoupí, jen pár doktorů, co přijdou o místa jako agentů střední třídy vázaných na západní neziskovky. Nebo ještě „lépe“ peníze vložené do státního fondu blahobytu na stabilizaci výplat starobních penzí, se Putin rozhodl vydat na ztrátu státním rafinérkám jako Transněfť a Lukoil, protože jim západní banky přestaly poskytovat úvěry. Kdo z důchodců se proti tomu postavil? Tohle má být „levicová“ politika? To ten Mussolini udělal taky, když ustavil státní monopol na radiokomunikační vysílání pro firmu pana Marconiho.
Hmmmm …. každá závěrečná bitva, ať Lipany, nebo Waterloo, je podle mně, vždy něčeho vrcholem. Jinak by k ní totiž ani nedošlo. Takže z tohoto pohledu na tom nic moc legračního nevidím. A že se to poměřuje z dnešního pohledu? To je myslím logické. Každý pohled dnešních lidí je dnešní. I ten pokus o historický pohled, by byl zase jen dnešní pokus o historický pohled.
Co se týče výrazu „Česko“, tak ač mi také nejde pod fousy, je prý lingvisticky správný. Tvrdí to moje známá lingvistka a já nemám důvod ji nevěřit. Dokonce prý s nějakými jinými lingvisty založili spolek, který tento výraz chce propagovat a prosazovat. Výraz „Čechy“ také zrovna v oblibě nemám, protože tu dříve byla Velká Morava, že ano :) Ale na to „Česko“ si tak nějak zvykám.
Myslím si ale, že ta diskuze trochu (dost) utíká od tématu nastíněného Tribunem. Jde především o to, že jsou potlačovány jisté body historie a místo nich jsou nastolovány jiné, lépe vyhovující tomu již vzpomínanému dnešku. Nemám nic proti tomu, když se historie poměřuje bez ideologické optiky. Ale je špatné, když se jedna ideologie nahradí jinou a vydává se to pravou pravdu.
Aby Vaše známá nedopadla jako obrozenci se svojí „nosočistoplenou“…
Jinak jsem četl pár výstupů z toho našeho „ústavu českého“ a myslím že ta jejich slonovinová věž je celkem útulná … jenom bych jim doporučil aby raději moc nechodili mezi „prostý“ lid.
Historie se upravuje dnes a denně. Jak už pan Tribun několikrát psal – dnešní systém musí ospravedlnit svou legalitu tím že předchozí systém byl špatný. No a ty ještě předcházející se upraví podle toho co dnešní systém zrovna potřebuje.
Ale tomu Žižkovi s kulometem to přece slušelo ne ? To major Terazky vystihl … :)
Brumlo, jen maličká poznámka – nosočistoplena a podobné perly jazykového brusičství hrozí spíše „normativistům“, kteří míní, že jazykový systém včetně lexika lze trvale fixovat bez ohledu na úzus. Ve skutečnosti tu normu vytvářejí uživatelé jazyka, nikoli jazykovědci. Navzdory vašemu úctyhodnému odporu lze dnes výraz Česko považovat ze zcela fixovaný a běžně používaný. Zítra (no, o generaci dále) bude dnešní odpor části mluvčích k Česku patřit k nesrozumitelným kuriozitám jazykového vývoje.
Těch změn je daleko více (a gramaticky podstatnějších) – a my je ani nevnímáme. Žasnou spíše navrátilci z emigrace, kteří strávili nějaké to desetiletí mimo domácí jazykové prostředí… :-)
Já vím :(
Akorát když kolem sebe slyším naši mládež …. to je samé „vole, vole a přitom stádo nikde“.
A pak se nějaký profesor (tedy vlastně „lektor“) pohoršuje nad prezidentem Zemanem, že ohrožuje svou „sprostotou“ mravní výchovu těch našich dětí… :(
Tohle morální pokrytectví lvů salónů mi strašně vadí…
Ale to jsem zase odbočil…..holt si dám na chvíli pauzu s psaním.
My katolíci to vidíme jinak.
Vy katolíci vidíte kulový, protože se nedíváte, ale věříte.
Taky je to to jediný, co funguje.
Berličky
Řečičky.
:-)
“ Pokud platí, že státy se udržují těmi ideály, na nichž vnikly, pak je pozapomenutá lipanská mohyla němým svědkem skomírající České republiky. Opuštěný a snad i nepohodlný svědek úsilí o
vlastní stát, který je dnes mementem toho, jak jsme se ideálům, z nichž moderní česká státnost vyrůstala, vzdálili.“
Podle mne omyl. Moderní česká státnost vyrostla na mýtech, které jsou v Češích pořádně zadřeny a jen tak se nedají vyvrátit. Samozřejmě že čas něco mění, ke starým mýtickým vrstvám přibývají nové, pod nimiž ty původní získávají patinu, ale jsou tam a hrají pořád svou roli.
Masaryk, který se v českém prostředí uvedl jako bořič mýtů, na tuto roli poté, co se mu podařilo ukecat mocnosti a prosadit česko-slovenský státní novotvar, na tuto roli v podstatě rezignoval. Injektáž demokratických ideálů, ve které věřil, doprovodil mýtem o československém národě. Bylo to pro danou chvíli pragmatické rozhodnutí, ale jak se říká, první republika nedostala dost času, aby překonala okolnosti svého vzniku, a její mýtická podstata přispěla k jejímu zániku.
„ze treba jeste pred 50 lety mohla existovat rodina, ktera mela jasny program sve existence vcetne prijmu, je dnes temer nepredstavitelne…“
Co před 50….
Moc hezky je to podáno v jednom díle Básníků, kde se doktor pokouší odloudit snoubenku chlápkovi, který má celý svůj budoucí život narýsovaný graficky. Kdy dovolená v Bulharsku, kdy první dítě, kdy auto, kdy druhé dítě….
„A pak už jen samá pozitiva a životní jistoty,“ praví ten pán na konci své prezentace.
Dívka byla sice básničkami nalomena, ale barevně vyvedená pozitiva plus životní jistoty nakonec dostaly přednost před pochybnou existencí po boku veršujícího venkovského felčara. :-)
Taky jsem si v té souvislosti /životní jistoty/ vzpomněla na toho cimrmanovského majitele dolu, který si neuměl představit, jak by někdo mohl ukrást díru v zemi…
Tri zdroje a tri soucasti stredostavovskeho fasismu: pokud se nemylim, tak podnikani a nasledny zisk jsou v trzni teorii pojaty jako odmena za ochotu vstupovat do rizika.
„Rizik je tolik, ze je nelze zakalkulovat do zameru, proto zadame garance od statu a tesnou spolupraci s nim.“
To je prvy stupen prveho zdroje fasismu.
Co se Lipan týče, nejvíc by mě zajímalo, proč tak snadno u většiny zvítězil výklad, že jsme tam prohráli „my“.
Nějak mi to neštymuje s všeobecnou oblibou Jiřího z Poděbrad, neboli „husitského krále“.
Ale chtít po šiřitelích mýtů logiku je asi nesmysl.
No Jiřík z Poděbrad je sice nazýván „husitským králem“, ale je to asi tak, jako když se ČSSD nazývá sociální demokracií … :)
Vida, tresni, máme společný svátek! Shoda! A to se nám často nestává, není-liž pravda?
U Lipan prohrál ten, kdo byl už nadbytečný, tedy polní vojska. Tábor se pak stal královským městem. Radikálové uvolnili cestu pragmatikům nikoliv proto, že by chtěli, ale protože byli vojensky poraženi. Vyhrál „mír a klid na práci“. A postupně i Hynce Ptáček a spolu s ním i Jiřík z Poděbrad. Doporučuji (ale to vy asi znáte) zajímavou monografii Martina Šandery „Hynce Ptáček z Pirkštejna“ (Opomíjený vítěz husitské revoluce – Vyšehrad 2011). A pro ty, kdo rádi romány celkem neznámý (leč skvělý) triptych Václava Erbena – fiktivní paměti Jiříka z Poděbrad.
A pro Antimona o zoubek níže: Ale on to prostě byl husitský král, s tím těžko něco naděláte. Pokud tedy nemáte představu o husitech z Vávrových filmů. Pokud ano, pak vás rád ponechám ve vašem bludu, neb …. ale ne, to by bylo marné.
Pane Hudec klidně mně v bludu nechte a Vávru dál poplivejte :) Já svoji poznámku myslel tak, že doba se posunula a tudíž se posunul i obsah pojmů. Myslím si, že i z Vámi citované literatury plyne, že husitství na svém počátku a na svém konci nebylo úplně jedno a to samé. K onomu lehce kousavému tónu mně vyprovokovala o nic méně kousavá poznámka „třešně“, na konci jejího příspěvku. Skvělý triptych Václava Erbena mám přečtený a mám ho v knihovně, takže není zase až tak neznámý :)
Nu, možná jsem se vůči vám vyjádřil poněkud/přehnaně agresivně. Váš názor na to Erbenovo dílko by mě zajímal, protože neznám nikoho jiného, kdo by ho četl.
Že husitství 1415/1420/1430/1434 nebylo identické je celkem logické, neb se měnilo s časem a také proto, že bylo složeno z mnoha vyvíjejících se proletených proudů.
Nerad bych oslňoval nějakými „vyčteninkami“ jako Cvach, ale seznámil jste se s monumentálním dílem prof. Urbánka „Věk poděbradský“? Četl jsem ho kdysi dávno a byl to celkem obtížný proces. Ale až dodnes mi dopřává (to co mi z něj utkvělo v hlavě) významný nadhled ve věci jak husitství, tak i doby poděbradské. Byli to všechno jen lidé s lidským uvažováním i jednáním. Nikoliv modly a mýty.
Neseznámil … jsem technik a většinu svého volného času věnuji sebevzdělávání v oboru. K historické literatuře se obracím pouze zájmově stejně tak, jako k literatuře Sci-fi. Obě mají totiž, podle mně, hodně společného. Historická vzniká studiem dochovaných reálií a z toho odvozuje a odhaduje život lidí v minulosti. Sci-fi vychází ze současných reálií a na jejich základě odhaduje vývoj lidstva v budoucnosti. Tedy oba směry vychází z reálných údajů a zbytek tu více, tu méně odhadují (fabulují). Proto mně také zajímají více než literatura o současnosti, protože podněcují fantazii.
Co se týče toho Erbena, nejsem literární kritik, ani znalec historie natolik, abych mohl podávat nějaké kvalifikované soudy. Dílo to bylo na mně poněkud rozsáhlé, ale zajímavé a podnětné v tom, že si člověk uvědomil souvislosti a ducha doby, byť se jedná o fabulaci. Přeci jenom husitství a Jiří z Kunštátu a Poděbrad jsou pojmy, se kterými se člověk setkával často. A to i díky tomu Vávrovi :) Jak jsem ale řekl, posoudit pravdivost a stupeň přiblížení tehdejší realitě nedokážu posoudit. Přečetl jsem to se zájmem, ale kdyby jste to nevzpomenul Vy, tak bych si asi na to ani nevzpomněl. Jak jsem už uvedl jsem technik :) Jo, ale znám ještě jednu osobu která ho četla. Moje žena :)
A propos zapomněl jsem dodat, že prvotním impulzem k tomu Erbenovi bylo to, že jsem ho znal jako autora detektivek s kapitánem Exnerem. Překvapilo mně, že autor detektivek píše historický román.
On byl ten Erben velmi kultivovaný člověk a pohyboval se v prostředí historiků, byť především archeologů (o čemž právě ty jeho detektivky svědčí nejlépe). A já ten jeho třídílný román považuji za velmi dobře napsaný a především dobře postavený na dobových reáliích, což mohu porovnat právě v souvislosti s odbornou literaturou, z níž jsem dílo prof. Urbánka zmínil záměrně. To má díly čtyři, každý á asi 1000 stran, první díl vyšel 1916, poslední asi 1960, z čehož vyplývá, že to psal celý život. Přibližně polovinu každého dílu tvoří odvolávky na prameny a citace – většinou ve středověké němčině nebo v latině. A toho lze vyvodit, že jeho míra fabulace opravdu není velká, neb skoro všechno má opřeno o dobovou korespondenci, zápisky z různých urbářů, zemských desek, knih popravčích a soudobých kronik.
Onen Erben byl prvním tiskovým mluvčím sociální demokracie po převratu, na což se zcela prokazatelně nehodil. Byl to nevlastní otec Petry Buzkové, pokud si na ni ještě vzpomenete.
A Vávru nechme Vávrou. Režisér to byl vynikající, ale ta husitská trilogie k tomu nejlepšímu od něj skutečně nepatří.
Děkuji, samozřejmě kvalitu reálií nejsem schopen posoudit. Díky mému zaměření jak jsem již uvedl. Když ale o tom nyní přemýšlím, máte pravdu, že se velká část jeho detektivek točila kolem historie, respektive historických artefaktů. To s tou Petrou Buzkovou jsem nevěděl.
ten román – tedy 3 romány četly i moje děti a jejich kamarádi, nejen my Ve třídě dcery to byla dokonce povinná četba.:-) Není zapomenutý. Co mi přijde značně reálné, je způsob dobývání Sionu, pokud si pamatuju, archeologické vykopávky potvrdily, že tam nebyla ani studna.
Husitská trilogie je klasika a líbí se mi, Jistě byste ji natočil lépe než Vávra, holt Vás k tomu nepustili :-)
Proč ten atak, goliaste? Máte nějaké osobní trápení?
Vlastně – promiňte. Vyjádřil jsem názor, a to se nesmí. Máte pravdu!