Počátek

Proniknout ve snu do cizího snu a tam pak ukrást spáčovy myšlenky, nebo mu tam naopak nějaké vložit, a to dokonce jako koordinovaně a řízeně snící organizovaná skupina – tak o tom je americký film Počátek (2010), svého času kinohit, který se mi konečně podařilo shlédnout s obligátním mnohaletým zpožděním. Dlužno dodat, že k mé velké radosti, protože Počátek je opravdu dobrý film, a to jak po řemeslné stránce (kamera, narace), tak i po stránce toho, co tvůrci možná ani nezamýšleli, ale co si v něm divák může najít a uspokojit tak svoji potřebu nahlížení.

Počátek, podobně jako například Matrix, tematizuje schopnost – či lépe řečeno možnost – člověka odlišit sen a skutečnost v situaci, kdy jediným způsobem, kterým se můžeme skutečnosti dotýkat, je náš mozek, který může být ovšem různými způsoby (nemoc, únava, spánek, drogy) ovlivněn, přitom je ovšem právě a jedině tento náš mozek, kdo rozhoduje o tom, co pro nás je a co není realita. Zatímco ovšem Matrix ještě vidí zřetelnou hranici mezí snem a realitou a jasně říká, že člověk se probudit může, Počátek jde dál a přichází s koncepcí snění ve snu, kdy se jednotlivá snění zanořují do sebe a po probuzení člověk si nikdy nemůže být jistý, zda se probudil do reality, nebo jen do mělčí vrstvy snění.

Počátek tak implicitně nastoluje otázku, zda naše tzv. realita není náhodou také jen sen a zda naše sny nejsou jen sny ve snu, či naopak zda chaos našich snů není skutečnou realitou, před kterou se utíkáme do permanentního snění o realitě, které jsem si zvykli nazývat bděním. Úvahy na téma, že pokud je náš život jen snem, lze se z něj probudit do bdění, a že takovým probuzením může být například smrt, po níž následuje život po životě, neboli bdění (hle! reminiscence na budhismus a mnohá jiná náboženství, včetně křesťanství), pokud nejde jen o další sen, pouze o úroveň blíže probuzení.

Za sebe bych ještě dodal, že mi Počátek místy připomínal dílo Roberta Holdstocka a jeho mytága (Lavondyss), konkrétně neschopnost od jistého kritického okamžiku (čehosi na způsob horizontu událostí či překročení bludného kořenu) rozlišovat realitu od sna a sen od fantazie a z toho plynoucí ztracení se v sobě samém a naprosté odtržení od fyzikálního času (časoprostoru), protože ve snu, jak známo, plyne čas jinak.