Co když je v Bělorusku všechno trochu jinak?

Západní tisk vyzdvihuje Světlanu Tichanovskou jako vítěze běloruských prezidentských voleb a obviňuje odcházejícího prezidenta Alexandra Lukašenka z násilí, protěžování příbuzných a volebních manipulací. Analýza této země však ukazuje, že politika jejího prezidenta odpovídá přáním jejích občanů. Za tímto vymyšleným sporem se skrývá přízrak ukrajinského Euromajdanu a vyprovokovaná roztržka s Ruskem. Jedním z cílů převratu na Majdanu (Ukrajina 2013-2014) bylo přerušení hedvábné stezky v Evropě. Čína reagovala změnou trasy a průchodem přes Bělorusko. Od té doby se Minsk pokoušel chránit před stejnou destabilizací tím, že prováděl vyváženější politiku vůči Západu, účastnil se vojenských manévrů s Moskvou a souhlasil s dodávkami zbraní Daeši (IS), proti kterému bojovala Moskva v Sýrii.

I když je docela možné, že volby byly zmanipulovány ve prospěch úřadujícího prezidenta, je vysoce nepravděpodobné, že by se Světlana Tichanovská přiblížila většině, protože to, co reprezentuje, je drtivé většině Bělorusů cizí. Asi posledních třicet let se v zemi vede debata o její evropské identitě. Je kulturně blízká proamerické západní Evropě, nebo patří do slovanské proruské Evropy? Odpověď bezpochyby zní, že Bělorusové jsou kulturně ruští. (…) Na rozdíl od Ukrajiny, která je rozdělena do dvou kulturně odlišných zón (proněmecký západ a proruský východ), si Bělorusko v zásadě myslí, že je ruské, i když politicky nezávislé na Moskvě.

Jak již bylo řečeno, Bělorusové mohou mít námitky vůči prezidentu Lukašenkovi, ale nikoliv proti jeho politice. Všichni znalci země, ať už mezi jeho příznivci, či oponenty, připouštějí, že jeho politika je v souladu se zájmy Bělorusů. 

Na rozdíl od ukrajinského Euromajdanu však po Evropské unii není ani stopy. Nejpravděpodobnější tedy je, že Washington organizuje regionální aktéry (Polsku, Ukrajinu, Litvu) proti slovanskému světu.

http://messin.cz/?p=1840

19 komentářů: „Co když je v Bělorusku všechno trochu jinak?

  1. Mohl byste upřesnit, jaká analýza dokazuje spokojenost občanů Běloruska?
    O co se opírá?
    Jsem přesvědčená, že českoslovenští normalizátoři dostávali od svých informačních útvarů tak dlouho podobné analýzy, až nakonec zjistili, že je možná všechno jinak.
    O spokojenosti „našeho lidu“ s vládou Husákovy party se ted mocně debatuje. Podle mne pravda není složitá: o jisté části obyvatel se skutečně dá říct, že byla v podstatě spokojená. Problém je v tom, že se nedá říct, jaké procento tihle konformisté představovali. Nikdy tu nebyl proveden regulérní průzkum. Je to v Bělorusku jinak?

    1. To se obraťte spíš na autora původního textu, já jsem jen citoval a požadované informace tudíž nemám a nemohu mít k dispozici. Nicméně musím vám pogratulovat, opět jste bravurně vyhmátla tu nejméně podstatnou pasáž. Ten váš zásadní problém, je zcela irelevantní. Nehledě k tomu, že nic takového v textu vlastně ani není (proč nechám na vás). Ale abyste neřekla, tak já to vidím zhruba tak, že opravdu nespokojená je menšina, která je ovšem velmi aktivní a má amplifikační podporu ze zahraničí. No a pak jsou tam samozřejmě ti, kteří chtějí něco jiného, než mají, ale rozhodně nechtějí to, co dostanou, jen to teď ještě neví (naše zkušenost).

      1. Tak to se omlouvám. Odkaz na zdroj jsem přehlédla. Přiznávám, že o tom člověku jsem nikdy neslyšela. Autoři konspiračních teorií z jiného než anglofonního světa k nám pronikají jen sporadicky. Anebo zprostředkovaně v nějaké anonymní domácí variaci.
        Mé výhrady k tomu textu jsou samozřejmě tytéž, jaké jsem uvedla, když jsem se domnívala, že autor jste vy.
        Ale mohlo mě napadnout, že vy byste asi nenapsal větu, že Washington organizuje regionální aktéry (Polsko, Ukrajinu, Litvu) proti slovanskému světu. Vy byste to spíš pojal třídně.

        1. „Publicistická“ a „analytická“ činnost Thierry Meyssana spočívá ve dvou neustále omílaných klišé:
          1. Když cokoliv řekne/napíše politický a mediální mainstream, pravdy se člověk dobere prostou negací řečeného/napsaného.
          2. Všichni lžou.
          Jako zdroj je zcela nedůvěryhodný. Párkrát se svými „zaručenými“ zprávami docela ztrapnil. V poslední době se pohybuje většinou v horkých oblastech Středního Východu (konspirační teoretik by nejspíš řekl, že mu v domovské Francii hořela koudel u zadku) a zdá se, že má blízko k Hizballáhu, syrským a íránským zvláštním službám.

          1. Především Thierry Meyssan rozhodně není představitelem mainstreamu… A zapomněl jsem napsat, že na mainstream takhle (nejen on) reaguje bez důkazů – to je zkrátka u něho a jemu podobných automatický reflex, u kterého se nepřemýšlí, jako u psů. K Meyssanovým dezinformacím se vyvracející důkazy naopak dají dohledat, ale jako obvykle to dá dost práce a já už zase dělám práci za peníze, tak na to teď opravdu nemám čas…

            Stejně je zvláštní, že příjemci a šiřitelé dezinformací a manipulací po jejich původcích nikdy důkazy nechtějí, zatímco od těch, kteří se je pokoušejí vyvrátit, je chtějí vždycky. Pravděpodobně to bude mít něco společného s jevem, kterému se obvykle říká kognitivní disonance.

        2. Kde vidíte jakou konspirační teorii? Chápu, že je lákavý každý nepohodlný výklad událostí odmítnout jako konspirační teorii, ale vy už byste to snad mohla umět rozlišovat.

          1. Náznak je v té větě, kterou jsem citovala. Tvrzení, že projevy nespojenosti jsou organizovány z USA a že jejich smyslem je útok na slovanský svět.
            Razantní konspirační teorie toho člověka si jistě dokážete dohledat.

  2. Takové analýze se říká, tuším , svobodné volby.
    Nemyslím, že by ty současné byly v Bělorusku zfalšované natolik, aby v nich Lukašenko nevyhrál, ale svobodné nebyly.
    A pokud má baťka potřebu před „krysími“ bílými děvočkami dokazovat producírováním s kalašnikovem a mlácením jejich kluků svoji moc, tak asi bude něco špatně.
    A když je něco špatně, žádá si to změnu.
    A to zcela oprávněně a bez ohledu na to, že ta změna jinde nedopadla tak úplně dobře.

  3. Nakonec stejně jako vždycky vyhraje geopolitika. Přes všechna krásná slova, která lezou z některých politiků, jim jde o lidi jako vždycky až v poslední řadě.

    1. Obávám se, že v případě Běloruska je i těch slov nedostatek.
      Když nic jiného, účast může trochu potěšit.

  4. Ji, agenti CIA rozvracenj „lidovou'“ demokracii, starý futral pro inkontinentni losery, vzpomínají na krásný doby, když dělnický bagance vykonávali intelektuály z cel na Borech na rajóny. Nostalgici, co vzpomínají na režimy, kde doživotně vládne rudy feudal a po smrti se chystá předat vládu synovi. Jak král Ludvík XVI.

    Ten ale nakonec visel. Lukašenko bude muset stihnout poslední letadlo k Putinovi, jinak ho čeká osud Ceasesca. Rusko dnes je jako dříve Argentina nebo Paraquay – poslední utociste pro nacisty, tak pro krvavé marxistické diktátory je to dneska Rusko. Mají tam připraveny tzv. Putinův pelisek.

    Adorace diktatur, které jsou hrdé na svuj počet arestovanych politických vězňů, vam asi nedává příliš prostoru s tímto, eh, nazorem vystupovat ve veřejné diskusi, což?

  5. Pro hanka k tomu mainstreamu a důvěře/nedůvěře v něj.
    (Úvaha formou hlasitého přemýšlení brzy ráno)

    Fiktivní průměrný občan (připusťme pro tuto chvíli, že něco takového existuje), takový jako třeba já, samozřejmě neumí (a ani nemůže umět) rozpoznat pravdivost/nepravdivost popisu dějů někde ve vzdálených teritoriích. Ať už vzdálených geograficky, společensky/sociálně, či jinak.
    Všechna média tedy nutně musí pracovat s prvkem důvěry.

    Tuto důvěru nelze (asi) získat jinak, než že se popis jiných dějů, které jsou občanovi blízké, shodují s realitou, jak ji tento občan vidí a vnímá v přímém kontaktu. Opačného efektu, tedy nedůvěry, je dosaženo v případě opačném – když se mediální popis s touto občanem „na vlastní oči“ sledovanou realitou rozcházejí.

    V tom spatřuji onen mainstreamový problém.
    Kdysi na toto téma napsal velmi vtipný sloupek/fejeton Ondřej Neff, nevím ovšem, zda by se k němu ještě dnes hlásil. Neumím ho citovat, po těch letech, ale parafrázovat ho budu, věřte mi, věrně.

    Existuje obrovská množina lidského poznání, soustředěného v informacích. Představme si ji jako kruh. Drtivá většina pozemšťanů má většinu těchto informací zprostředkovanou, zpravidla médii. V tom kruhu ale má každý z nich nějakou miniaturní výseč, o níž doopravdy něco ví, něco, co důvěrně zná, s čím přichází do styku, co má osahané. Ta výseč opravdu není velká, ale přece jen existuje. Skoro kdykoliv, když si člověk přečte v novinách, vidí v TV, moderněji zaregistruje na internetu, něco o těchto jemu blízkých věcech, je to snůška absolutních hovadin ( ty „absolutní hovadiny“ cituji přesně, tenkrát před lety mě zaujaly). Člověk tedy dojde k názoru – a proč by to v těch případech ostatních, i mimo tu „moji miniaturní výseč“, mělo být jinak?

    To je samozřejmě nadsázka (mně přijde vtipná), ale vystihuje, myslím si, podstatu věci. Stokrát mohou média popisovat situaci v Matiční ulici (když sáhnu po extrémním příkladu) po svém. Lidé tam žijící prostě vidí a vnímají něco jiného a důvěru v média, popisující tento děj, ztrácejí.

    Myslím si, že tento princip platí obecně a dlouhodobě, ostatně myšlenku o podobném rozchodu/rozporu s realitou vyjádřil už mistr Jan Hus, a to nejspíš nebyl úplně první.

    Tuto ranní úvahu, prosím, chápejte jen jako drobný příspěvek do diskuse, který samozřejmě problematiku nepojímá v celé šíři. To by bylo téma na román, který stvořit nejsem mocen.

    1. Godot: Až „po sem“, jak se říká u nás na Moravě, OK.

      Problém je v tom, že ten „průměrný občan“ málokdy pochopí, že se pravdy nedobere prostou negací toho, co mu říká – podle jeho názoru VŽDY nepravdivě, což taky neodpovídá skutečnosti – mainstream. (Na druhé straně platí, že i ti alternativci občas říkají a píšou pravdu.)

      A taky v tom, že nepochopí, že tu negaci mu přináší „alternativní“ média (ať už to znamená cokoli) nikoli v zájmu vytvoření pravdivého obrazu světa v jeho hlavě, ale jedině v zájmu těch, kdo ta média platí (ať už je ten zájem zištný nebo mocenský).

      Mediální publikum už dávno není jenom nebo hlavně příjemcem informací a dokonce už ani jenom nebo hlavně příjemcem reklamy, kterou mu ta média servírují. Mediální publikum už vůbec není zákazníkem vydavatelů médií. Mediální publikum (= množina „průměrných občanů“) už dnes není nic jiného než komodita, s daty o níž se bez jejího vědomí a souhlasu v masovém měřítku obchoduje.

      A těch pár volajících na poušti (u nás třeba Petr Nutil), kteří se pokoušejí mediální publikum v tomto ohledu vzdělávat, dává několik použitelných rad, jak od všeho toho bezcenného mediálního kraválu odlišit to, čemu stojí za to věnovat pozornost. Bohužel to stojí čas a námahu šedé kůry mozkové a to drtivá většina „průměrných občanů“ není do věci vytváření reálného obrazu světa ve svých hlavách ochotna (a někteří toho nejsou ani schopni) investovat.

      1. To není jen o ochotě či schopnosti „investovat“ do „vytváření obrazu reálného světa“, to je i – a možná především – o možnosti. Není v lidských silách vnímat svět z primárních zdrojů. Každý musí někdy jíst, spát, pracovat. Ale i kdyby nemusel, když se stanou dvě události současně na opačných koncích světa, může být jen u jedné, u druhé je odkázaný na zprostředkování. U naprosté většiny toho, co poznáváme, jsme odkázáni na zprostředkování, i kdyby jen proto, abychom zas a znova každý po svém neobjevovali kolo. S tím se nedá reálně nic dělat. Kapacita člověka je mnohem menší, než potenciál světa. Jediné, co s tím můžeme udělat, je vzít to na vědomí a přistupovat ke zprostředkovaným informacím kriticky. A tím se obloukem dostáváme k tomu, co psal Godot. Jsme v pasti. Řešení je zároveň problémem a problém zároveň řešením. Ergo nám v té rovnici něco chybí a přijde na to, co to je, najde svatý grál poznání.

        1. V té rovnici chybí mediální výchova a především výchova ke kritickému myšlení. A taky to antické gnóthi seauthón – poznej sám sebe. Jen zoufale málo lidí ví, jak to vlastně funguje v jejich hlavách, tj. jaký je vztah a vzájemné ovlivňování emocionality a racionality; a ještě míň lidí ví, co se s tím dá na individuální úrovni dělat. To není žádný svatý grál. Např. Jiří Krupička k tomu napsal celé tlusté knihy, název té první zároveň shrnuje podstatu věci: Renesance rozumu. Jiný nástroj než rozum k tomu nemáme; a jestli se nám včas nepodaří naučit se ho používat, lidstvo vyhyne ještě před dosažením dospělosti.

    2. Velký kus práce pro vytváření pravdivého obrazu světa z mediálního chaosu dělá třeba tenhle blogger:
      https://www.theautomaticearth.com
      Ono je takových komentovaných výběrů z médií samozřejmě víc, ale sledovat jich víc je zcela mimo možnosti jednotlivce. Tohoto sleduji už víc než 10 let a mou důvěru zatím má…

Váš příspěvek do svévolně moderované diskuse

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s