Pokroky na poli smluvního fetišismu

Smluvní fetišismus, tedy světonázor pro nějž je typické, že celá společnost (přestože nic takového jako společnost podle něj v zásadě neexistuje; a nebo právě proto) může být uspořádána nejlépe na základě dvojstranných smluv bez jakéhokoliv omezení toho kdo, jaké a za jakých podmínek na sebe může brát závazky, zaznamenal podle významný úspěch v §42a zákona 363/2021 sb. o sociálně-právní ochraně dětí:

O poskytování ochrany a pomoci dítěti v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc uzavírá dítě s osobou provozující zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc smlouvu o poskytování ochrany a pomoci, která vyžaduje písemnou formu a obsahuje tyto náležitosti.

Nevím, jak vám, ale mě to přijde naprosto perverzní. Jak může být dítě schopnost uzavřít a posoudit takovouto smlouvu? Nota bene dítě v nouzi, které má nejspíše úplně jiné starosti. Navíc je to s největším pravděpodobností dítě k takovému úkonu zcela nezralé a nezpůsobilé! A co chce zákonodárce vůbec říct tím, že musí být uzavřena smlouva? Že dítěti, které smlouvu neuzavře, se pomoci a ochrany nedostane? Nebo že každému dítěti se dostane jiné kvality okamžité pomoci a za jiných podmínek podle vyjednávacích schopností jednoho každého dítěte? Protože přesně to uzavírání smlouvy předjímá. Jinak totiž smlouva – tedy individualizovaná metatransakce dvou kontraktorů (ta odlidštěná terminologie je zcela příznačná) – nedává smysl a postačovala by jednotná pravidla daná zákonem. Nehledě k tomu, že uzavírání smlouvy s sebou z podstaty věci nese vyjednávání o jejím obsahu, jenže není snad vyjednávání, které si žádá čas (a možnost volby!) v příkrém rozporu s okamžitou pomocí?

A to vůbec nemluvím o tom, že dítě žádnou smlouvu uzavírat nemůže, že to za něj musí udělat zákonný zástupce, což, jak se dá předpokládat, bude v situaci, kdy dítě potřebuje okamžitou pomoc, setsakramentská komplikace.

Vy si myslete, co chcete, já si myslím, že zákonodárce s liberalismem vymytým mozkem se definitivně zbláznil.