Tzv. světelný smog je problém, o kterém se velmi málo mluví, a když už, tak jej většina lidí jako problém vůbec nevnímá, navzdory tomu, že živočichům (podle všeho včetně člověka) i rostlinám způsobuje dezorientaci v čase a prostoru a má i další negativní vlivy. Ztížená možnost pozorování hvězd, které nejsou na nebi kvůli všem těm pouličním osvětlením a obchodním centrům vůbec vidět, vedle toho vypadá jako jako banalita. A pro astronomy paradoxně možná i je, protože ti mají k dispozici všechny ty Hubbly a radioteleskopy a pozorováním oblohy ze Země už asi ani žádný velký nečekají (pokud to čte nějaký astronom a má pocit, že je třeba to uvést na pravou míru, je vítán).
Jenže vedle astronomů jsme tu my ostatní, kteří se na hvězdy díváme jen tak očima. Nebo bychom se alespoň dívali, kdyby byly vidět. Jenže třeba i v takovém zapadákově, jako je Praha, je to velký problém, protože kvůli světelnému smogu již nejsou skoro vidět. Co teprve města jako Tokio nebo New York? Moc bych za to nedal, že tam už hvězdy nikdo neviděl možná i několik generací.
A já si tak říkám, jestli lidem, kteří nikdy neviděli hvězdnou oblohu v celé její kráse a nikdy nepoznali bázeň z hloubky a nekončenosti vesmíru, něco důležitého nechybí, podobně jako lidem, kteří by nikdy neslyšeli Dvořákovu Novosvětskou nebo neviděli Monetovy obrazy? Něco tak subtilního, že si ani neuvědomí, že to nemají, něco, co vůbec nebolí, když to chybí, ale přitom něco, co dělá člověka člověkem.
Immanuel Kant: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Ale co když člověk, který nikdy neviděl, hvězdné nebe, nezahlédne ani nic z toho mravního zákona?
Jan Neruda: „Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům a jsme zde Zemí spjatí.“ Sice jsme se zemí spjatí, ale pohled na hvězdné nebe nás nutí se napřímit a pohlédnout vzhůru. Sice se hvězd nikdy nedotkneme, ale stojíme díky nim zpříma. Ale když na nebi není nic, co by nás zaujalo, zvedneme hlavu, nebo strávíme celý život shrbení u země?
Můžeme vůbec zůstat lidmi, když ztratíme hvězdy?
Tribun 
Veru tak. A mestský hluk je druhá vec…
Mluvíte/píšete mi z duše. Smog všeho druhu. Hlukový i světelný.
Kanta jsem si upravil: „Jen dvě deci mě nikdy nepřestanou uvádět v úžas….. “ (používám zkrácenou verzi, ta Tribunova je přesnější)
Ne.
Ano.
No ano, Tribune, běžné věci života začínají být nedostatkovým zbožím – pitnou vodou počínaje a chcete-li, těmi hvězdami konče. Zatím si za nimi můžete zajet někam na venkov, doporučuji jasnou a vlahou srpnovou noc bez měsíce někde na horách, stojí to za to.
V tunajším městysi o velikosti nějakého menšího pařížského okresu trvá cesta do vísky na okraji místo 15-20 minut půldruhé hodiny. Včera mi přišel mail od přátel v městysi na Sekvanou – dvacetiminutová cesta taxíkem do divadla trvá také půldruhé hodiny. Nad tou shodou nějak necítím hrdost, čertví proč. Včera jsem strávil asi 15 minut s jakousi mordýřinou s Gabinem, nejspíše tak z poloviny 60. let dle vozového ma leteckého parku. Dělo se to částečně v Paříži, což hlavně charakterizovaly dobové prostřihy na tamní známé křižovatky – byly téměř lidu- i vozoprázdné. Dtto londýnské Piccadilly – neuvěřitelné ve srovnání s přítomností. Tahle civilizace je nějaká nemocná – počínaje těmi hvězdami, přes kulturu až po politiku. Nemůže to projít bez následků, však to Astr řekl stručně: NE. :-)
Třeba řekl Astr „NE“ protože pozoruje hvězdy z balkónu každou bezmračnou noc :-)
Ale i v Praze se dají vidět. Člověk si na ně musí počkat třeba v Šárce nebo na Cibulce…
Dalo se i z Ladronky než tam osvítili tu „rychlodráhu“ pro bruslaře.
No, není to taková pohoda jako z vrcholu Radhoště a nebo třeba Mariiny skály u Jetřichovic, nebo z horního nádvoří Točníku, když vám na ně „hází stíny“ poletující netopýři…. O tom žádná.
Také se mi stýská po večerním osvětlení dopadajícím z lamp s krytým vrchem, které kdysi v Praze (a nejenom) převládaly a tak v mnohých ulicích římsy domů, poté co zhasla okna, splývaly s noční oblohou a nebo se rýsovaly stříbrným okrajem když svítil měsíc.
Ale pamatuji si že už v té době si kamarád z Petřínské hvězdárny stěžoval na světelný smog.
Nejraději pozoruji hvězdy ze spacáku. Když se u nich dá usnout a člověk před sebou nemá žádné otravné trmácení domů.
Jistě, pane Mudro, vidět hvězdy z města ještě někdy lze, ví-li člověk, odkud. Ostatně, vylezu-li na balkon, jenž je orientován do zahradního vnitrobloku, vidím za jasné noci ještě také nějaké hvězdy – ale tak třetina oblohy je už beznadějně světelně zasmogovaná. A protože je v blízkém okolí významná budova, která je o státních svátcích vydatně nasvícena, těch příležitostí ubývá. S lokalitami, o nichž píšete, se to srovnávat rozhodně nedá. Ale ono je opravdu dobré někdy takovou jasnou hvězdnou noc vidět a prožít, přinejmenším proto, že to lidem pomáhá srovnat měřítka mezi sebou a vesmírem okolo. „Měšťáci“, mezi něž patřím i já, prostě žijí pod iluzorním deštníkem městského osvětlení. Na druhé straně, doráží-li člověk v noci ze světových metropolí přes naši metropoli až do zdejšího městyse, je vždy překvapen, jaká je to v noci (i v centru) temná díra. :-)
Ano, ty staré lampy se kouzelně kývávaly ve větru a jejich noční pohyblivé stíny na nábytku a stěnách mne provázely celé dětství. Ale to jsem už někde jinde.
Ještě stále stačí, abych v létě nebo v mrazivé zimní jasné noci vyšel na chalupě kousek za dědinu a zvedl hlavu – ještě tam jsou v celé své velebnosti. S tím ulehnutím do trávy to bývá horší – buď je tam elektrický ohradník nebo vydatný kravinec. Často obojí, včetně přežvykujícího dobytčete… :-)
Traduje se historka údajně pocházející s velkého „black out“ v roce 2012 v NY, kdy prý lidi volali do televize, že to co udělali na obloze, že bylo moc krásné a jak že to vlastně udělali …..
Nejen hvězdná obloha (alespoň něco je u syna na chalupě v lesích) ale i blankytně modrá obloha se jaksi vytratila.
Jako celoživotní nevlastník auta se necítím nějak ochuzený, pokud nejsem zrovna na samotě či odlehlé vísce tak jeho vlastnictví nevidím jako výhodu, a to platí o spoustě dalších věcí které prostě mít nemusím. Co potřebuji je vědění tak internet potřebuji – ale jak se koukám kolem sebe tak 90% populace to s ním stejně neumí, nedokáže se vyhrabat s balastu co je k ničemu.
Traduje se historka, co že to udělali na obloze.. já se od svých asi tak 16ti takovým historkám, či ani té tzv. blbosti lidí už nesměju.. (tím neříkám, že vy ano :) říkám jen, že se těm lidem z velkého města, „které nikdy nespí“ ani moc nedivím, že se zase oni tenkrát divili..
Nejkrásnější hvězdnou oblohu jsem zažila jednou v Tatrách, možná to bylo i tím, že jsme byli ubytovaní kdesi úplně bokem, ač kousek od Štrby – v dřevěné maringotce na jinak utopeném plácku, z jedné strany byla skála, zbylé tři strany byl sešup dolů porostlý stromy. No a jak to říct, takovou oblohu jsem nikdy (!) předtím a bohužel ani potom už v životě neviděla.. uprostřed temné noci byla skoro úplně bílá.. oprvdu bílá, tak světlá.. A všude bylo vidět, a to přitom Měsíc na obloze ani nebyl. No byla mnohem světlejší než na tom Tribunově obrázku, a ten pohled byl něco tak úžasného, a pro mě i neskutečného, že jsem o tom pak vyprávěla i svým dětem. Že jsem oprvdu viděla oblohu úplně, ale úplně posetou hvězdami, a že to bylo moc krásné, a že ta obloha pak díky tomu množství hvězd vypadala, že je vlastně úplně nízko, či že ty hvězdy jsou právě hodně blízko.
A pak jsme po letech jeli i s dětmi zase právě do Tater, děti se těšily, a já jsme se těšila ještě víc, že ji zase uvidím.. jenže bohužel. A nevím, možná to bylo i tím, že tentokrát jsme už nespali v maringotce ale v hotelu, anebo jsme netrefili tak jasné noci, těžko říct. Ano, byly tam viditelné hvězdy, spousta hvězd, samozřejmě, ale ten zážitek s krásně bílou – krajkovou oblohou se už neopakoval. A tak mi asi ani už nikdo moc nevěřil, tedy nejen, že jsme ji viděla, ale že něco takového dooprvady existuje.. Od té doby jsem o tom už taky nikdy vlastně nemluvila.
„Můžeme vůbec zůstat lidmi, když ztratíme hvězdy?“
Tribune tím se netrapte.
Mnohem dříve hvězdy ztratí nás :-)
Myslím, že my jsme hvězdám u prdele, abych to řekla kulantně.
Velkoměsta s mnohaproudými autostrádami i jinými zdroji světla se rozlézají do krajiny jako mor, ale kam se všemi těmi lidmi, co na Zemi přibyli od doby, kdy byla vynalezena žárovka?
Je možné zákonem jim nařídit tmu, všechna světla vypnout, zakázat noční provoz?
Já si zatím tiše lebedím, protože když vyjdu z domu na zahradu, hvězdy vidím. Ale toho „zatím“ jsem si vědoma.
Jistě, jsou města na světě, která už takový zákon mají, a nebo alespoň zavádějí lépe řešené lampy. Ale co vím, tak jsou všechna na zaostalém komunistickém západě, nám na rozvinutém kapitalistickém východě takové omezování osobní svobody nehrozí.
Snahy jsou i u nás:
http://brnensky.denik.cz/zpravy_region/mapa-svetelneho-smogu-brno-kryje-hvezdy20090316.html
a každý se může zapojit do projektu Globe At Night
„a nebo alespoň zavádějí lépe řešené lampy“
no já nevím, jak zas jinak to máte teda v Praze, nebo jak je to třeba u Tresen, ale u nás (krom zářivého centra, plus i teda žhnoucích nákupních center ) máme lampy pouličního osvětlení shora plné-kryté a natočené dolů, kam také „svítí“- i teda kapku do stran.
A ano, napsala jsem „svítí“ – to osvětlení, co ty lampy poskytují, to je spíš akorát takový umíráček. A protože jsou i dost daleko od sebe, tak potom stačí, když jednou za čas jedna z nich umírat přestane, a rovnou si teda umře-zhasne.. to je pak člověk v pytli.
A octne se v něm, i když zrovna náhodou není rozkopaná silnice (či pro jistotu i chodník). Ona nakonec stačí i zamračená noční obloha, i tohle se u nás stává. Vlastně se dá říct, že u nás se člověk stává v noci nejistým, stačí se vzdálit kousek od „světelně bezpečného“ centra.
(jinak ale i tohle samozřejmě můžeme brát positivně .. nevidíš hvězdy na nebi? – uvidíš je rovnou před očima! stačí do něčeho nedůstojně narazit nebo spadnout.. to v tom lepším případě)
A tohle teda píšu navzdory tomu, že jsem jinak celkem až úplně beznadějný romantik – hvězdozírač.
Jak to někdo řekl, potmě nevidíme jestli se dotýkáme slona nebo hada :-) tak děláme světelný smog pro pocit bezpečí, chceme všechno vidět – a pak jsme zase oslepeni a vymýšlíme klapky na oči abychom se vyspali:-) Centra měst nebývala tak zářivá dokud se v nich bydlelo, po výměně za kancelářské prostory kde se v noci nespí jde světlo nahoru. Nezáleží na hvězdách, tak nezáleží na lidech, na architektuře, na kráse. Jak se to říká, že všechno souvisí se vším?
Přitom tma zlepšuje naše jiné smysly, za nocí se děje věcí :-))
to jo, já mám smysly z té tmy asi zostřeny na maximum :)) No ale ať tu nejsu za šťourala marného či blba úplného teda – tadyhle píšou http://www.tsb.cz/?akce=verejne-osvetleni že město Brno patří k energeticky nejúspornějším městům v České republice.. je to za rok 2014
to teda na důkaz, že vím, o čem píšu, když píšu o umíráčcích na ulicích. No vždyť si to jen vemte, do veřejného osvětlení spadá i osvětlení-nasvětlení kulturních památek- kostelů, hradu, radnic a všelijakých důležitých domů, a přesto, světě div se, jsme tak báječně úsporní. No někde se ta úspora světla (ve formě polotmy ;) projevit musí, a říkám, že na těch ulicích. Mimochodem, máme přesně ten typ lamp, co je na tom obrázku uprostřed, jen jsou víc zahnuté dolů, ne úplně do pravého úhlu. Jsou hrozně vysoké, a svítí v nich taková skomírající světla, no.. :)
Ale je fakt, že když přijdou chladné a jasné noci, tak je normálně vidět Orion jen tak, míním u nás rovnou z ulice, a vidím ho i já, ač jsem krátkozraká :)) A když si nasadím brýle, tak to mám se vším všudy, no fakt krásně se tam třpytí.
Tedy říkám, že ten astronom z Kamilova odkazu dnes už oprvdu nemůže říct ani popel. A jestli mu po těch letech ještě pořád vadí ten světelný smog, ať si to jde vyřídit s nákupními centry a jinými objekty, co si hýří světlem do prostoru. Na ty ale samzřejmě jen tak nedosáhne, tedy mu musí stačit, že lid prostý se ze solidarity topí v polotmě.
Jinak samozřejmě ano, dnes máme v centru města jiné poměry, máte pravdu.
A děkuju za reakci, jaképak as bujaré osvětlení, třeba v místě bydliště či mimo centrum města a tak, má teda Tribun, tresen nebo třeba i Kamil, to jsem se sice nedověděla, ale že jde všem o správnou věc, kteráť souvisí právě s těmi hvězdami, to jasná věc :)
„Tati, a měsíc, co je to za reklamu?“ (nějaký americký básník, už si to nepamatuju)
Každý kousek ztracené krásy omezuje náš slovník, ochuzuje naše srdce, takže lidma asi budem, ale ta kvalita, ta kvalita…to bude zapeklité.
No ale aspoň nikoho nenapadne všechny hvězdy pojmenovávat, to by prý zhasly samy… (A.C.Clark a jeho Devět miliard božích jmen (https: //cs.wikipedia.org/wiki/Dev%C4%9Bt_miliard_bo%C5%BE%C3%ADch_jmen).
nojo, tuhle povídku znám,
ale teda asi před rokem se mi vybavila jiná, ani nevím, jestli je od Clarka, spíš ne, ta byla zas o tom, jak lidi-vědci či kdo to chtěli vtvořit ten úplně nej nej počítač, zkrátka superpočítač, který by všechno uměl a věděl. A když ho vytvořili, zapnuli ho a položili mu první otázku, která teda lidi určitě trápí: existuje Bůh? Nato se ozvala odpověď: ano, teď existuje Bůh. A potom sjel z oblohy blesk a zatavil tlačítko počítače v poloze „zapnuto“.
Hledala jsem teď tu povídku na netu, ale nikde není, holt nevím, jak se jmenovala, jen tady ji nějakej Richie úplně dole na stránce taky zmiňuje, kapku jinak, ale podstata je stejná
http://www.cbdb.cz/tema-169-vase-nejdesivejsi-kniha-ci-povidka
no a vybavila se mi, spolu teda se skynetem, když jsem si četla o tom kvantovém počítači, co ho prý zakoupil google i nasa myslím. Zvláštní je, že reakce – pocity některých lidi, kteří ten článek (resp. články) o tom kvantovém počítači tenkrát komentovali, byly podobné jako ty moje, a to ať to bylo na AC24, nebo na Technetu. Jiní lidi byli zas nadšeni, či natěšeni očekáváním, já právě moc ne, což je jistě dáno tím, že nejsem takový ten technický typ, a především, čtu holt blbý povídky a taky se dívám na špatný filmy. A on prý zas ani není kvantový, jak sjem se zase dočetla, takže kdo ví, že.
Zato ale byl teď před pár dny na aktuálně článek o robotech –
„Podle futurologa Iana Pearsona bude lidstvo již kolem roku 2050 vyhledávat spíše společnost robotů než lidí. „Zprvu bude mít spousta lidí výhrady k sexu s roboty, ale postupně si na to zvykne. Jakmile umělá inteligence a mechanické chování zlepší jejich pocity, začnou být přátelé se silnými citovými vazbami a přílišná přecitlivělost postupně zmizí,“ tvrdí Pearson.“
…
S predikcí britského futurologa souhlasí i americký výrobce erotických hraček Matt McMullen, který v současné době vyvíjí robotickou pannu Realbotix. Tvrdí, že pokud se budou roboti ve vzhledu a celkovém dojmu neustále zlepšovat, lidé se jich nebudou bát. Zastává však názor, že robotičtí milenci musí být trošku nereální, aby jejich přílišná lidská podoba neodrazovala. “
? rozumím nic
http://magazin.aktualne.cz/kuriozity/sex-s-roboty-bude-castejsi-nez-s-lidmi-robofilie-se-stane-na/r~b170e286682511e5b3730025900fea04/
a teď snad ani nechci řešit starý problém (zda je to poptávka, co podněcuje nabídku, či je tomu právě naopak) ale zkrátka už jsme fakt asi v blázinci se vším všudy, hlavně ať nás přílišná lidská podoba neodrazuje.
No nic, to jen taková poznámka.
(a vůbec, než se to sem zase dostane, bude nesjpíš už zas zítra, co bývá moudřejší večera)
S dovolenim jedno OT pro XY:
Pamatujete, jak jsme se kdysi bavili o etymologii slova bomsak? Tak mam dalsi objev: parchanta :o)
Parchant= panchart= novotvorene slovo, ve smyslu vlastniho jmena, napr. od Ger-hard.
Panchart = Banc-hart
Banc= hochmitteldeutsch Bank, lavice.
Banchart se tedy vyslovuje /bank-hart/ a nikoliv /ban-chart/, jako v cestine. Ceska obdoba od jmena treba Vladislav by byla Laviceslav :o)
Ve vyznamu to znamena dite, ktere bylo zplozeno mimo manzelske loze (na lavici).
V moderni nemcine se Bankhart jiz nepouziva, ale zmenilo se (opet) na Bankert, to je jeho posledni a platna podoba (syn. Bastard).
Díky za bezectného (kati, prostitutky a nemanželské děti) parchanta – pancharta. Ta němčina, to je věc! Jestli není výhodnější český archaismus „povrhel“. :-)
Povrhel jsem jeste neslysel, ale zvukomalbu to ma, to se musi nechat. A take jsem nevedel tohle:
„Dříve se místo slova parchant používalo slovo kopřivák, což vyjadřovalo, že dítě bylo zplozeno „v kopřivách“, nikoli v manželském loži“.
To jsou vlastne vsechno opisne terminy, znacici, ze nemanzelsky syn byl tabu a tudiz nemel ani jmeno.
„Ten z lavice“, anebo „Ten z kopriv“, to je jasne….ale povrhel? Po-vrhu? Ze by tu hrala roli symbolika zvirat, ktera nerodi, nybrz vrhaji?
Nejsou hvezdy, mame zarovky, jak zabasnil Oldrich Janota:
Celou noc na sídlišti kokrhá kohout,
zmatený oblohou z jódových lamp.
My, kteří žijeme ve městech, kde není nikdy tma ani v noci, uspokojujeme svou potřebu procházek mezi hvězdami tak, že jezdíme v místa, kde jsou hvězdy k vidění pouhým okem. Rybáři znají, že velká ryba k nim přichází ponejvíc v noci. A tak na ni čekávají pod nebeskou klenbou plnou hvězd a přitom uvažují, zdali ta světla v nekonečném prostoru ještě existují a jak pomíjivé je docela všechno kolem nás i nad námi. Že i hvězdy umírají a že ani naše slunce tu nebude navěky…
Být v noci s hvězdami není jenom romantika, je to i nalézání pokory a úcty k prostoru, k času, k životu. Úplně každý člověk, i když žije většinu času ve světelném smogu si občas hvězdnou oblohu vyhledá. Kolik pozoruhodných úkazů noční nebesa svým obdivovatelům nabízí: Perseidy, Leonidy, komety, zatmění, polární záře, svítící oblaka, červánky, blesky a mnoho dalšího, za některými z nich lidé cestují i stovky kilometrů. Noční obloha je fascinující scéna, která je dostupná každému, pokud o ni stojí.