Štítek: děti

Chvála bordelářství


Celkem náhodou jsem se dostal k článku Proč děti nerady uklízejí své pokoje, který mne ovšem velmi zaujal. Nikoliv ovšem proto, abych si s jeho pomocí vytvářel rodičovské alibi a dělal z nouze ctnost, ale proto, že pěkně ukazuje, jak málo jsme schopni respektovat odlišné vzorce chování, a to i u vlastních dětí. V tom článku, který nejenom svým názvem, ale i svým obsahem evokuje okřídlené rčení: „Pořádek je pro blbce, inteligent se vyzná i v bordelu,“, jež by se dalo lehce parafrázovat i na: „Pořádek dělá blbce…“ se totiž píše:

Pro dospělé obrovský nepořádek, pro malé děti systém, kterému rozumí a dobře se v něm orientují. Rodiče považují věci za uklizené, když jsou srovnané ve skříních, a tedy na svých místech. Děti však všechny tyto věci potřebují mít na očích, tudíž je vnímají uklizené na těch místech, kde je položily. Samy se neorientují v šuplících a skříňkách a obvykle k tomu potřebují rodiče, což jen upevňuje jejich závislost na nich. Nemohou být tak samy sebou a i ke hře vyžadují rodičovskou asistenci. Podle několika vědeckých studií mají bordeláři o několik bodů vyšší IQ než ostatní. Jejich výhoda spočívá v komplexnosti. Rozházené věci totiž poskytují vizuální stimulace, mozek vytváří spojení.

Jde o to, že to, co je z pohledu rodiče lenost či vzpurnost, je z pohledu dítěte zcela racionální a žádoucí chování. My to ale nechápeme, protože sledujeme jiné cíle (třeba útulný a bezpečný pokoj), než dítě, které je evolučně determinováno k tomu, aby si hrálo, k čemuž ovšem potřebuje hračky. A to platí vlastně všeobecně: pokud dojde ke konfliktu, nemusí v tom být nutně agrese či nekompetentnost druhé strany. My ovšem apriori předpokládáme zlý úmysl, protože svůj úhel pohledu považujeme za samozřejmý a univerzálně platný. Ale to už jsem se od dětí dostal někam trochu jinak.

Oblbuj mě mamko, dokud jsem já Janko. Až já budu Jano, nezblbneš mě mámo.


Znáte Mateřídoušku, ten časopis pro děti? Určitě znáte, vycházela už když jste byli děti. Tak teď v té Mateřídoušce vychází takový ten detektivní komiks, kdy mají děti přijít na to, jak byl pachatel odhalen, (něco na způsob detektiva Štiky z Ohníčku), Suri-Kata detektivové s.r.o. se to jmenuje, nebo tak nějak. A schválně, jestli uhodnete, jaké národnosti byl v posledním díle padouch a jak byl odhalen?

Pokračovat ve čtení „Oblbuj mě mamko, dokud jsem já Janko. Až já budu Jano, nezblbneš mě mámo.“ →

Zmatek otce pedagoga


Už tu několikrát byla řeč o škole. A já si čím dál tím častěji kladu otázku, kde končí odpovědnost školy a začíná odpovědnost rodičů za vzdělání děti? Uznávám, že jako rodič se té odpovědnosti nemohu úplně zříct, ale v sedm večer, když přijdu z práce a dítě je zralé tak akorát do postele, prostě nemohu vyrovnat, natožpak nahradit, školu, ve které je dítě šest hodin, navíc vyspalé a svěží. Čí je tedy chyba, když dítě nestačí? Říct, že školy, je alibismus, ale rodič objektivně nemá ty možnosti, co škola, a nemůže dohnat to, co škola nezvládne. Nevím, školy nemám, ale nepřijde mi rozumné veškerý čas, který s dítětem mohu strávit, věnovat učení, navíc v době, když už je dítě objektivně dávno za zenitem svého denního studijního potenciálu. Jak z toho ven, jak se s dítětem učit, něco ho naučit a přitom ho totálně nezhnusit? Snížit nároky, protože už není kde brát, nebo zvýšit učební dávky a pokusit se to zlomit silou? Evidentně je něco špatně, ale co? Je to chyba v systému, v konkrétní škole, v dítěti, ve mě? Dělám jen něco špatně, nebo mám jen přehnané nároky? Má být člověk co se vzdělávání dětí týče spíše fatalista, nebo aktivista?

Investice do dětí se vyplatí celé společnosti


Podle některých lidí jsou pro charakter člověka určující geny, určují temperament, inteligenci, chování, etc. a to prý až z 70%-80%. Pokud by to byla pravda, pak by samozřejmě nemělo smysl pokoušet ze změnit člověka změnou podmínek, v nichž žije, protože žádná výchova, vzdělání, podpora, pozitivní diskriminace ani rovné příležitosti mnoho nezmohou proti dominantní roli genů. K čemu boj s chudobou a sociální spravedlnost, když za bídu a kriminalitu nemohou podmínky, ale geny? Chápu, že pro některé lidi je to velmi lákavá představa, protože jim dává důvod, proč nic nedělat, ale má to háček – vědecké studie ukazují pravý opak:

Pokračovat ve čtení „Investice do dětí se vyplatí celé společnosti“ →

Takové to bezplatné školství


Začal školní rok a ještě dřív, než stačí děti donést první známky a poznámky, už nosí hromadu žádostí o peníze. To jsou sešity, pastelky, učebnice, SRPŠ (nebo jak se tomu dnes říká) a stokorunka se přitulí ke stokorunce a najednou to může být pro leckoho pěkný průvan v peněžence (na který jako supi čekají lichváři, dnešním ptydepe poskytovatelé nebankovních půjček). Jenže jak jdou tyto požadavky na spoluúčast rodičů dohromady s deklarovaným bezplatným vzděláváním? Chápu, že rodiče musí platit obědy a kroužky a další volitelné aktivity (i když zrovna u toho jídla by možná nebylo od věci, kdyby se děti ve škole naučily, že existuje i jiná strava, než sladký tučný náhražkový krmný odpad, ale to je zase jiný příběh), ale co pomůcky a hlavně učebnice? K čemu je bezplatné vzdělávání, kterého se dítě nebude moci účastnit, protože nebude mít pomůcky? Mají rodiče povinnost koupit vše, co si škola poručí? Kde je potom bezplatnost. Může škola odmítnout vzdělávat žáka, který není k výuce materiální způsobilý? Ale školní docházka je přece povinná. Potom by ale měla být skutečně bezplatná. A dobrovolnou ji udělat nelze, už jenom kvůli matičce Marušce Terezičce. Takže asi zůstane současný paskvil bezplatného dopláceného školství, který vede tak akorát k tomu, že se mezi dětmi – budoucími občany prohlubuje a fixuje nerovnost podmínění sociálním statusem jejich rodičů, protože přístup ke vzdělání (a to není jen penzum znalostí) nemají všechny děti stejný.

Být rodič, nebo mít děti?


Již jednou citovaný Edgar Keret řekl ve stejném rozhovoru ještě jednu věc, která mne zaujala:

Rodiče často vychovávají své děti s tím, že z nich chtějí  mít lékaře nebo právníky, ale moji rodiče chtěli být něčí otec a něčí matka a být v tom dobří.

A tady si neodpustím krátký komentář. Jako druh jsme již dosáhli mnohé, umíme létat do kosmu, stavět jaderné reaktory, léčit rakovinu a klonovat ovce, ale dobře vychovávat děti jsme za všechny ty tisíce let, kdy na tom kvůli životu v civilizaci záleží, pořádně nenaučili. Snad je to nějaký evoluční mechanismus, který zajišťuje, že děti nebudou stejní jako rodiče a budou mít šanci tam, kde rodiče tak úplně neuspěli. Bohužel, spousta lidí v dítěti nevidí svébytné individuum, ale něco na způsob majetku rodičů, investici, která musí rodičům vydělávat, ať již finančně, nebo emocionálně, a do níž rodiče projikují svoje (neukojené) ambice. Asi bychom měli být především rodiči, ale místo toho chceme mít doma právníka či lékaře a zdůvodňujeme to tím, že to je pro jejich dobro. Ale nebylo by pro děti lepší být dítětem, než mít účel být úspěšný? To Frommovo mít, či být, tady prostě rezonuje.