Podle některých lidí jsou pro charakter člověka určující geny, určují temperament, inteligenci, chování, etc. a to prý až z 70%-80%. Pokud by to byla pravda, pak by samozřejmě nemělo smysl pokoušet ze změnit člověka změnou podmínek, v nichž žije, protože žádná výchova, vzdělání, podpora, pozitivní diskriminace ani rovné příležitosti mnoho nezmohou proti dominantní roli genů. K čemu boj s chudobou a sociální spravedlnost, když za bídu a kriminalitu nemohou podmínky, ale geny? Chápu, že pro některé lidi je to velmi lákavá představa, protože jim dává důvod, proč nic nedělat, ale má to háček – vědecké studie ukazují pravý opak:
Vědci přišli na to, že děti, kterým se doma dostávalo více pozornosti a pochvaly, mívaly vyšší IQ. Děti žijící v prostředí podněcujícím jejich poznávací schopnosti zvládaly lépe jazykové úkoly. Děti, o které rodiče pečovaly láskyplněji, byly lepší v testech paměti. (…) Tyto výsledky prokázaly, jak zásadní význam má emočně podnětné prostředí ve velmi raném dětském věku.
Děti z dobře postavených rodin (…) vyslechli během jedné hodiny, kdy s nimi někdo hovořil, v průměru 2153 slov, zatímco u dětí ze sociálně slabých rodin to bylo jen 616. (…) Chudší rodiče měli tendenci hovořit v kratších a úsečnějších větách (zatímco) rodiče z bohatých poměrů vedli s dětmi dlouhé hovory na nejrůznější téma (…). Děti, na které rodiče mluvili více, měly ve třech letech lepší výsledky IQ. V devíti a desíti letech pak měly také lepší výsledky ve škole.
Vypadá to jednoduše, jako by stačilo vystavit děti záplavě slov. Jenže řeč, která se line z televize, audioknihy, internetu nebo smartphonu, nemá nejspíš žádný vliv. (…) Výsledky této studie i dalších výzkumů vedly k závěru, že sociální zkušenost je bránou k rozvoji jazykových, poznávacích a citových schopností.
(Y. Bhattacharjee: První rok je zásadní, NG 1/2015)
Snažit se má smysl. Zlepšovat životní podmínky dětí má smysl. Má smysl bojovat proti chudobě a dávat rodinám to, co si samy nemohou zaplatit, protože děti jsou budoucnost. Lépe pro děti znamená lepší budoucnost pro všechny. Sociální dávky nejsou budoucnost prožraná darmožrouty, jak nás přesvědčují liberálové, sociální dávky, které umožní rodičům lépe se starat o děti a dopřát jim více pozornosti a více podnětů, jsou investicí.
Tribun 
Sociální situace rodiny IMHO není ve vztahu k mentálnímu rozvoji dětí jediný možný ukazatel. Zatímco v některých rodinách se přes špatnou finanční situaci udržuje tradiční povědomí o potřebě vzdělání a osobního rozvoje, v jiných ani nadprůměrné peníze dětem nezajistí kvalitní rodičovskou komunikaci.
Kdyby autoři zmíněného výzkumu mohli něco obdobného uspořádat u nás dejme tomu v šedesátých až osmdesátých letech, některé jejich názory by zjištěná fakta podle mne postavila na hlavu.
Pochybuju, že zvýšení sociálních dávek je dostatečně spolehlivý recept na to, aby rodiče s dětmi odmala mluvili v rozvitých větách a poskytovali jim potřebné podněty.
A on tady snad někdo tvrdí, že by se sociální dávky měly zvyšovat a že to je ta pověstná „stříbrná kulka“, která všechny problémy rázem vyřeší? Ty sociální dávky, které jsou navíc moje interpretace, autoři studie mluví o snižování stresu, sociální dávky jsou jedna z možností, jak toho dosáhnout. Dávky samy o sobě nic neřeší, ale umožňují řešení.
Samozřejmě mi bylo jasné, že zvýšení dávek spadá do vaší interpretace.
Áno, súhlas. Som za to, aby sa rodičia v prvých rokoch po narodení detí mohli prevažne venovať ich výchove a nemuseli v tomto čase (na plný úväzok) pracovať. Vrátane aj ďalších ekonomických výhod ako zastavenie splácania hypotéky, bezúročné obdobie a pod. Cielene by sa tak mali podporovať rodiny, čo vychovávajú deti.
*
Čo sa týka toho počtu slov, nie je to všetko. Sú rôzne druhy inteligencie a rôzne spôsoby komunikácie. Sú profesie, ktoré prednostne narábajú so svojim telom alebo manuálnou zručnosťou. Táto inteligencia a zručnosť sa nevychováva verbálne.
Ty řečové dovednosti byly vybrány proto, že se předpokládalo, že nejsou vrozené, ale naučené, a překvapivě se přitom zjistilo, že děti se se schopností rozumět řeči už rodí, a když nerozumějí slovům, dokáží na fonetické bázi rozlišovat validní a nevalidní gramatické struktury. Každopádně statisticky většina dětí mají mnohem větší potenciál, než jim naše sociální a rasové stereotypy přisuzují.
To ovšem platí pouze v případě, že rodiče ty dávky skutečně investují do dětí, nikoliv do chlastu, cigaret a automatů.
Pořád se vyplatí to risknout, protože o moc horší už to být nemůže.
Neřekl bych. Spousta asociálních rodin bez ohledu na barvu přesně tohleto dělá a o dávky nepřicházejí. Ani o ty děti, pokud se nejedná o nějakou extrémně vyfetlou famílii. Dokud budou mít z čeho si svoje závislosti platit, lepší to nebude a dětem to nepomůže, protože se k nim dostane jen nepatrný zbytek, pokud vůbec něco.
Pořád ale je šance. Když „přísně, ale spravedlivě“ vezmete dávky všem, kteří nejsou dost okázale poslušní a vděční, tak ty děti budou žít v bídě na 100%. Kde se bere ta fixní představa, že na lidi musí být buď přísnost, nebo bič, že člověk je v zásadě nesvéprávný jedinec, kterého musí stát buď vodit na ohlávce, nebo kopnout do prdele a šlápnout mu na krk?
V realitě. Lidi mají naprosto přirozený sklon si věci v lepším případě ulehčovat, v horším ojebávat. Když jim ponecháte úplně volnou ruku, až na pár výjimek nebude za chvíli nikdo dělat nic. Proto existují pravidla, která to znemožňují. Netvrdím, že jsou dokonalá, ale jsou potřebná.
A nejde o okázalou poslušnost, ale o to, aby dávky na děti skutečně doputovaly k dětem. To se dá zařídit, například formou přísně účelově vázaného účtu.
Taky by se Vám asi nelíbilo, kdyby si Vaše bývalá žena za Vaše nemalé alimenty kupovala každý měsíc nové boty, zatímco Vaše děcko v její péči by chodilo v záplatovaných hadrech po starším sourozenci.
Naprosto spravne. Boj za rovnost si v plneni povinosti nelze vyhrat cukrem, ale jen bicem. Protoze nerovnost ve VULI neco plnit je stejna jako ve vyuziti PRAVA neceho dosahnout. V druhem pripade, tedy v pozitivnim pravu na vlastni iniciativu, bych na jeho konci mel citit odmenu, za svuj cin – tedy cukr. Revolucionar, kteri jsou k tomuto svemu pocinu verbovani, tak predevsim ocekavanim nejakych benefetitu. Ti, kteri si neco neplni a meli by, by se meli bat restrikci. Predvsim na (s)prosty lid musi byt prisnost. Zkusenosti s tim, co se deje kdyz se drab na rynku otoci k lidem zady, vsichni zname:-).
Vy jste se nám pěkně vybarvil, tak nějak dohněda. Kdybyste měl pravdu, že funguje jedině bič, proč by dnes všechny firmy v tak velké míře používaly všechny ty incentivy a gamifikace apod.? Ony totiž do praxe přenášejí to, co vědci zjistili již dávno: bič působí jako „motivační“ faktor jen když je dráb bezprostředně přítomen, ale motivace cukrem funguje i bez přítomnost drába.
Podivam-li se na bohatost ci chudost podle poctu slov, nasich projevu zde, vychazi mi zcela vedecky a dlouhodobe neco o urovni rodin, ve kterych jsme vyrustali. A jelikoz i rodice nejsou nicim vic nez genetickym zdrojem nasi vyspelosti ci chudoby, nezbyva nez konstatovat, ze muzeme mit s jistymi jedinci soucit, ale ucinne jim pomoci nemuzeme a ani by nemelo smysl se o to pokouset, ze Tribune? Nerovnost je v nas zakodovana tak prvoplanovite jako ze den se strida s noci. Proto by Barnevernet u nas mel zne. Proletarske rodiny by byly asi takovym zdrojem jejich opravnene pozornosti jako bylo okoli Jedove chyse pro prvorepublikove cetnictvo:-).
Máte pravdu, že nejukecanější a nejneodbytnější bývají ti, kteří se ostentativně počítají mezi elitu. Ovšem abyste z toho chtěl a uměl vyvozovat nějaké závěry, k tomu k ní musíte patřit. A nerovnost samozřejmě není vrozená, ale je to kulturně-civilizační mechanismus. Nerovnost totiž znamená uspořádání – jeden je lepší a druhý horší. Na biologické úrovni ovšem platí maximálně to, že jeden je takový a druhý makový, v daném okamžiku ale nejste schopen rozhodnout, které geny jsou z darwinistického pohledu „lepší“.
No, vidíte, to už zní lépe. Já to samozřejmě nejsem schopen poznat, ovšem je otázka, jestli by to vůbec měl někdo zkoumat mimo ten výstup, který dá člověku trh práce, trh obecně je-li podnikatel či OSVČ, neřku-li, že nejen výše výplaty je signifikantem proto, jestli je to co umí prestižní a je společensky oceňováno – anebo – fakt, že nic neumím, případně jen to, co nikdo nechce a moje dovednost je prostě pro ostatní neužitečná, je nutno přijmout právě v kontextu, jak jste Vy správně podotkl – „kulturně-civilizační mechanismus“ – já tvrdím, se vrozenými predispozicemi tento mechanismus ve svém Gaussově rozdělení nebo dokonce Paretovu optimu (20% elit vers. 80% (pod) a průměrných) odpovídá tomu, co prostě zase jiní nechtějí přijmout. Vezmeme-li případ nejsocialističtějších zemí jakými jsou dnes asi Skandinávské země, Norsko se svým Bernervernetem, Švédsko nebo země s nejlepším školstvím Finsko, muselo by to znamenat, že se tam mají všichni dobře, že jsou tam jen vzdělaní lidé mající velmi bohatou slovní zásobu, že tam jen pro nutnost těchto povolání, třeba žumpaře či popeláře, nabírat lidi s Mgr. či minimálně Bc.
Ne, není tomu tak..Že tam lidé neumírají hlady (stejně jako u nás nebo naopak v nejliberálnějších zemích EU s malým přerozdělováním a sociálním státem – v Nizozemsku, Británii nebo Lucembursku) je výsledkem vyspělosti ekonomicko-tržní interakce – nikoli výsledek státní ingerence rozdáváním podpor, i když asi kolem 2-3% lidí špatně socializovatelných tyto dávky a péče státu uchrání před životem na ulici – ale ve výsledku to na společenských váhách počtu příslušníků jednotlivých sociálních skupin – vztaženo na jejich IQ, bystrost intelektu či jen naučené znalosti encyklopedických termínů – PRANIC nemění, a i tam tedy zůstává platné podobné sociologické rozdělení společnosti, jaké nám dává pan Gauss a žádní SOCIÁLNÍ INŽENÝŘI šťastných zítřků na tom nic nezmění. Prostě proto, že věci jako gravitace, biologické pudy či jiné přírodou podmíněné zákonitosti, jen vůlí (byť by se nejednalo jen o vůli pár ideologických blouznivců, ale doslova o vůli „mas“) změnit prostě nejdou.
Kampak se vám poděl ten volnotržní voluntarismus, že neexistují objektivní limity lidského konání, ale jen a pouze nedostatek schopností v vůle? Jistě, že některé věci změnit nelze, ale rozsahu možného lze usilovat o změnu. Ta Gaussova křivka může být nakrásně jako ze žurnálu, ale nikde není řečeno, že musí být pevně ukotvena k nějakému bodu na ose X. Jde o to udělat vše pro to, aby se posunula doprava (čili ta síla musí vycházet zleva :-), byť to i potom bude pořád Gauss – ale jinde! A ten výstup z trhu práce může být jedním, ale nikdy nesmí být jediným ani dominantním kritériem, prostě proto, že příjem se společenským přínosem nijak zvlášť nekoreluje (spíš lze pozorovat závislost čím menší užitek, tím vyšší výdělek). Nebo mi snad chcete tvrdit, že někdo je dobrým člověkem jenom proto, že umí vydělávat na ostatních, nebo že se dá dobře vydělávat na něm? Tenhle ekonomistický redukcionismus nás už stál hodně krve a slz a ještě za něj budeme dlouho krutě platit, protože za blbost se platí.
Jistě někdo není „dobrý člověk“, protože umí vydělávat…Kategorii „dobrý člověk“ jsme tu nakonec ani jako další konstrukt sociálního inženýrství doposud ještě neprobírali. Já jen říkám, že předurčenost naší „lidskosti“, úspěchu, důležitosti našich činů – je předurčena natolik velkou pravděpodobností, že pro dokonání daného cíle je vůle a zlepšení podmínek života dětí v rodinách, to obvykle už moc nepomůže a je spíše právě tím vroucným přáním vycházející z ideologii touhy po rovnosti kognitivní či intelektuální, která je prostě přírodou ZÁMĚRNÉ (!) omezena, coby sociální disponibilitou omezený zdroj vyjímečnosti jen u malé částí jedinců. Snažit se tuto „uměle“ jaksi skleníkově, vypěstovat i tam, kde k tomu nejsou podmínky jistě LZE zkoušet, ovšem celková investice v podobě vynaložených prostředků a energie bude minimální vzhledem k předpokládanému dosaženému výsledku.
Nicméně – já mám ke stejnému poněkud jinou připomínku, než v jaké souvislosti jste ji sem umístil Vy. Obecně by zde měl být úřad, který by dohlížel na to, jak rodiče pečují o své děti a měl by daleko více sledovat, jestli základní předpoklady pro zdárný rozvoj dítěte rodiče plní či nikoliv. Číst pohádku na dobrou noc z knížky co stojí ve výprodeji v antikvariátu nějakých 10-15kč může i sociálně slabý, číst umí jistě i ti mají dělnické vzdělání či berou minimální plat. Povídat si s dětmi, vyprávět jim třeba příběhy z vlastního dětství, hodit tam trochu orální historie, něco výraziva ze zašlých časů označující dnes už neznámé předměty co je technologická revoluce semlela, popsat obyčeje či folklorní artefakty by dokázala i ona pověstná Babička, co přílišného vzdělání patrně nepobrala, žila skromně (na naše dnešní poměry vyloženě chudobně!), přesto na jejím barvitém vyprávění vznikla kniha, o níž se učí a jež povinně čtou dítka školou povinná již několik generací.
Co to znamená? Že chudoba není ten hlavní důvod a parametr toho, jaké péče se dětem v rodinách dostává. Nakonec pocit lásky, je na majetkových poměrech snad nezávislý zcela a úplně, ne? Takže nikoli majetnost, ale OSOBNOST, CHARAKTER, PSYCHOLOGICKÉ POVAHOVÉ ATRIBUTY a ZPĚT – ZASE TY GENY RODIČŮ – zásadně ovlivňují to, jaké dítě prožije dětství. A jsme opět na začátku. To, do jaké rodiny jsme se narodili, jakého máme otce a matku nedokáže napravit žádná HMOTNÁ podpora státu….I kdyby dělnické rodiny výměnou na rok umístila do vil v Beverly Hills a dala jim cca 5tis. USD na měsíc netto, neudělá z jejich dětí vzdělané, společensky nonšalantní elegány, z mladých mužů z dělnických rodin gentlemany a z mladých slečen dámy – jen proto, že jim stát dá peníze.
Jak stát má pomáhat a jaká opatření činit, bych viděl daleko více v onom pro nás konzervativní Slovany inklinující ke katolické rákosce, jak si vynutit poslušnost a vlastní autoritu snad jako k jedinému relevantnímu prostředku, který umíme používat, tak by bylo dobré přijmout anglosaský pohled odmítnutí jednat s dětmi z pozice síly a jít jim přirozeným příkladem. Vysvětlovat a přesvědčovat je daleko těžší než nařizovat a trestat. Státní úřad, jenž by kontroloval i to, jak se rodiče svým dětem věnují v otázce školní a předškolní péče, jak jim (když nevzdělaní a chudí rodiče sami neumí) zprostředkovat historické, zeměpisné či přírodopisné poznatky svým dětem vlastní komunikací s nimi, pak zajistit něco jako rodičovské „doučování“ povinným umístěním takovýchto dětí do nějakého kroužku „všeobecné péče“, který by doplňoval předškolní vzdělávání, tak bych viděl jako efektivnější než dávat rodičům peníze. Nakonec i větší hrozba odebrání dětí jako to je ve Skandinávii by už samo o sobě přinutila pár tatínků a maminek než jít večer do hospody, koupit tu knížku pohádek a přečíst jim před každý večer před spaním dvě kapitoly. Nebo i „doučování“ jak být správnými rodiči. I na motorku typu „fichtl“ musíme mít papíry, na právo vychovávat a starat se o naše děti, nemusíme mít nic. Ano, oboje musí každý radikální pravičák odmítnout, protože jsou projevem spíše severského socialismu než pravicově individualistického konzervativního pohledu na svět, kde pan farář, táta a pan řídící jsou ti, co mají dítě nějak „vychovávat“. Já říkám, že poté, co byla přijata Úmluva o právech dítěte jako stěžejní dokument OSN, by měl stát být ten, kdo bude garantovat dětem jejich práva a to i napříč jejich VLASTNÍM RODIČŮM, ať už diky jejich laxnosti, pohodlnosti nebo „jen“ neschopnosti a to ne rozdáváním peněz, ale částečným převzetím jejich výchovy do svých rukou a podněcováním motivace vlastních rodičů to dělat lépe. Včetně hrozby státní represe vůči rodičům zanedbávající řádnou péči svých dětí.
oprava…. bych viděl daleko více než v onom pro nás konzervativní Slovany inklinující ke katolické rákosce, jak si vynutit poslušnost a vlastní….
Pionýr hadr… Ale vážně, hmotná podpora státu nemá nic nahrazovat, ale má kompenzovat a umožňovat. Máma, která přijde po 12 hodinách sedřená a vystresovaná, protože jí šéf zase dal sežrat, že chtěla proplatit přesčasy a „taktně“ jí naznačil, že na ulici čeká tucet dalších, co budou dělat za polovic, na nějaké čtení pohádek dětem už prostě nemá kapacitu. A táta jí nepomůže, protože „flexibilně“ dělá na druhé straně republiky (nebo kontinentu) a domů jezdí jednou za týden, když často.
Vystresovanou matku jsem měla taky, ostatně vy nejspíš taky.
Ta moje dojížděla do sousedního města a vracela se většinou až večer.
Jenže já a moje sestry jsme zatím prožily den pod babiččiným žehlicím prknem, na jehož konci ležela kniha pohádek. Poslouchaly jsme napjatě a čekaly na povel „Obrať!, aby babička, když dočetla na konec stránky, nemusela pouštět žehličku z ruky.
Bejvávalo, dnes už jsou vystresované i ty babičky. Pokud vůbec jsou.
To ale není pak zase jen problém chudoby, ale naopak, daleko více pak dvoukariérových manželství, podnikatelů, manažerů, vědců, sportovců, umělců atd. Těm by asi stát nic přidávat neměl, ne? Takže jestli oni dětem zaplatí namísto své přítomnosti u nich „kroužek“, nevidím jediný důvod proč by to nemohl udělat stát pro chudé, kde by ovšem bylo zajištěno právě to, co se dítěti v těch rodinách nedostává. A jak píše váš článek, není to jen otázka času a vytíženosti, ale spíše ochoty a schopnosti se tomu dítěti věnovat. Jak jsem řekl, jsou rodiče, které i kdybyste natahoval na skřipec, dobrými rodiči prostě nebudou. Prachy tak zahučí do stoupy a k dítěti prostě nedostanou. Takže toto vše musí chtít a umět někdo dělat – a nebudou-li to rodiče, měl by to být stát a nějaké dětské centrum a tamní „teta nebo strejda“, kteří se takovýmto dětem budou věnovat a to v posilování komunikace, získání další vědomosti, rozvíjení myšlení, vyjadřování, slovní zásoby nebo i jazykové výuky mimo školu/školku (jsou bilinguální rodiny, kde na dítě mluví rodiče anglicky, aniž by byli anglicky mluvící „native“, prostě jen proto, aby se dítě dobře cizí jazyk naučilo) vše toto – za nějaké to „pastelkovné“ – těmito rodiči prostě nepořídíte.
Kroužky pro dvouleté děti? Řeč je totiž o prvních dvou třech letech života, která jsou klíčová. A že některé peníze „zahučí do stoupy“? Tak aťsi. Máme snad odmítat pomoc apriori paušálně všem jenom proto, že u některých se mine účinkem? Myslel jsem, že si hrajeme na to, že presumpci viny neuznáváme. Ostatně, jen si vzpomeňte, kolik od roku 2008 zahučelo do stoupy v bankách.
Dvouleté? Já myslel, že se jedná o děti 3-6 let, tedy předškoláky. Nevím jestli když budu mluvit s barvitostí jazyka Karla Hynka Máchy na dvouleté dítě, že bude mít vyšší IQ, když mu budu číst Shakespearovy Sonety, že bude mít lepší paměť atd.
To mi přijde jako pediatrický esoterismus, který i kdyby na něm něco bylo, bude asi natolik individuální, že snažit se před dvouletým miminem, které ještě krom pár slov nemluví a vnímá jen úzký okruh lidi a vjemů mu doposud známých, tak zkoušet začít před nim denně stepovat s tím, že mu tím zvýším pravděpodobnost, že z něj budu mít někdy v budoucnu Freda Astaira, je pro mě dost směšná.
Mám 3 děti, nejmladší právě na prahu dvou let, nejstarší na VŠ a třetí na gymnásiu. Každé z těch dvou dospělých je absolutně jiné, holka má paměť dost špatnou, co si někam nenapíše to zapomene, přitom jako 3letá byla schopna srovnat dětské pexeso jen na základě jednoho desetivteřinového odkrytí, a to na jeden pokus. Kluk zase pamatuje i nejnitěrnější zážitky z nejranějšího dětství, kde jsme spolu cestovali, ale má problém zase třeba s geometrií a abstraktní představivostí jak by mělo vypadat nějaké těleso s nepravidelnými tvary rozložené, představit si třeba v architektuře konvexně-konkávní křivky ve slohových stylech atd. Přitom oba dva trpěli moji ukecaností již od prenatálního období kdy jsem jim přes placentu a skrze břicho manželky vyprávěl pohádky.
V každém případě, kdyby mi na to stát něco přihodil možná bych promítal ženě na břicho třeba cestopisy Richarda Halliburtona skrze projektor s krátkou projekční vzdáleností. Třeba by teď děti objevovaly nějakou novou Petru a neřešily by že funkcionalistická estetika se řídila redukcí formalismu a odmítnutím zdobnosti, která rozhodně nepěstuje okázalost a elitářství, ale je vyjádřením uměřenosti a někdy až purismu středních vrstev 20.let 20.století o:)
Čísla tribune, čísla… Kolik takových je?
Kolik koho? Těch matek? I kdyby byla jediná, je to víc, než je nutné a přijatelné. Přeci když má problém jen málo lidí, neznamená to, že ho nemá nikdo. Z mála může brzy hodně, pokud se problém nezačne řešit včas.
Samozřejmě jsem měl na mysli kolik rodin žije v takových podmínkách, jaké jste popsal.
Váš příspěvek zjevně nikoliv náhodou vyzněl tak, jako by to byl běžný obraz fungování české rodiny. Právě proto se ptám kolik takových je. Víte-li to tedy.
HINT: „I kdyby jediná…“ není odpověď na moji otázku… Pokud jste tím tedy nechtěl říct, že vyváříte atmosféru všeobjímající bídy v podstatě bez opory v realitě… Asi nechtěl, ale řekl…
No nebo kolik teda???
wow… tak to by mne zajimalo, kolik deti pane Oto mate?
Od zdi ke zdi. Musí být obojí, jak geny, tak výchova. Poměr se může lišit, ale jen výchova (bez genetické dispozice) nestačí.
Jsem kdysi zaznamenala dobré přirovnání na houslového virtuosa, musí mít talent a píli, celkem lhostejno, v jakém poměru, ovšem platí, že 100% talentu je možné, nicméně 100% píle prostě nestačí.
Kdyby geny neměly hrát významnou roli, popřelo by to tisíce let šlechtění, pšenicí počínaje a krávou konče.
Vtip je v tom, že ten geneticky daný potenciál je u většiny dětí výrazně vyšší, než jak je v důsledku sociální a existenčního stresu nakonec využit.
Když nad tím tak přemýšlím, Tribune…
Pokud vynechám imigranty, tak každý v téhle zemi komu je dnes třicet let a více, měl rodiče kteří si na hmotnou podporu státu rozhodně nemohli stěžovat. Nikdo z nich na tom nebyl tak zle jako ti rodiče kteří dnes potřebují sociální dávky, jejich náklady na naše vzdělání byly proti těm současným zanedbatelné. Netrpěli stresem z hrozící nezaměstnanosti, naprostá většina si odpracovala šichtu a bylo jen na nich kolik času se rozhodnou svým dětem věnovat.
Přesto se nemohu zbavit dojmu, že se ta investice společensky nijak nevyplatila.
Tak si říkám v čem je zakopaný pes? Protože s tím co píšete souhlasím a jsem rovněž přesvědčený že by se ta investice do dětí vyplatit měla. I kdyby jen v tom, že bychom si coby jednotlivé částečky společnosti, méně „šli po krku“, dokázali samostatněji myslet, uvědomovali si odpovědnost za své činy, byli k sobě navzájem vstřícnější – přístupnější dialogu, což by se u lidí kteří mají dobré podmínky pro svůj osobní rozvoj dalo očekávat. Samozřejmě ne u všech, ale silně většinově ano.
Jestli jen nebylo málo času, aby si na to lidé zvykli a naučili se v takových podmínkách žít? Přeci jenom byli generace „šlechtěni“ na to jít si po krku a dřív, než se mohli adaptovat na změněné podmínky, byly podmínky opět záměrně změněny tak, aby jít si po krku byla zase dobrá strategie. Ale ani ten Řím nebyl postaven za den.
Chýba nám celospoločenská vízia. Dosť konkrétna. Vyrastal som v čase, keď sa lietalo na mesiac a objavovali sa posledné neznáme kúty zemegule. Tá atmosféra je sama osebe motivačná deti potom netreba presviedčať, že vzdelanie je dôležité a bez vzdelania sa nikto kozmonautom nestane.
Tú víziu pre jednotlivcov mávali spoločnosti už spred neandertálu. Vtedy bolo napríklad výzvou na celý život stať sa najlepším lovcom, alebo liečiteľkou.
Teď jste uhodil hřebíček na hlavičku. Chybí nám vize – něco sdíleného, co přesahuje horizont sobeckého jednotlivce. Všichni sice říkají, že je motivuje vydělávání peněz a nic jiného, ale jsou u toho tak otrávení a dezorientovaní, že je jasné, že to dělají ze setrvačnosti a proto, že nic jiného neumějí a neznají, ale že je to ve skutečnosti nenaplňuje a nemotivuje, a pokud je něco motivuje, tak čekání na změnu.
Zajimave zamysleni. Souhlasim s tim, ze investice do deti se vyplati cele spolecnosti. Pominu ted tu cast, ze kazda investice musi byt adresna a podminena navratnosti, neni to bezhlave sprayovani spolecnosti statnimi penezi. Jinak bychom investici mohli nazyvat i hnojeni kopriv.
Chtel jsem se ale podivat na problem z malinko jineho uhlu. Zatimco investice do deti se vyplati CELE spolecnosti, jednim z dusledku socialniho statu tak, jak dnes existuje je to, ze investice do vlastnich deti se INDIVIDUALNIM rodinam vestinou nevyplati. Duchodovy system tak, jak je dnes postaven ve vetsine statu zapadni Evropy, dost snizil ekonomickou motivaci mit hodne deti a dobre je vychovat. Ve vetsine techto zemi dnes neni vyjimkou, ze rodice podporuji sve deti i po dosazeni dospelosti. Mit deti uz dnes pro rodiny neni investice, nybrz narocny konicek, relativne o dost drazsi nez kynologie nebo akvaristika.
Nerikam tim, ze je socialni stat a duchodovy system dobry, nebo spatny, rikam jen, ze tak jsou nastaveny ekonomicke incentivy, at se nam to libi, nebo ne. V kazdem pripade je vsak dobre, ze existuji hodni, pracoviti lide jako pan Tribun, kteri zdarma vychovavaji danove poplatniky, kteri jednou budou ve stari podporovat sobecka individua jako Ota. I hamizny sobec ma prece pravo na dustojne stari.
„…Zatimco investice do deti se vyplati CELE spolecnosti, jednim z dusledku socialniho statu tak, jak dnes existuje je to, ze investice do vlastnich deti se INDIVIDUALNIM rodinam vestinou nevyplati.“
Ano, pane Kreuzfelde, do kamene tesat! Jen si nejsem jist, zda je to důsledek sociálního státu, ale to by bylo na delší řeč, na niž zase nemám dost znalostí. Osobně jsem rád, že se alespoň podařilo uchránit před nejrůznějšími nápady pana Matějů a spol. síť relativně kvalitního veřejného školství. V čase absolutizovaného individualismu, neohlížejícího se na nikoho a na nic, je to jakási šance aspoň pro ty děti.
uvahy u roli statu bych posunula malinko jinam… stavet otazku jestli socialni davky ano nebo ne je otazka politikareni a populismu te ktere strany, ktera se zrovna uchazi o volice. co by bylo opravdu potreba je podpora rodin ve smyslu dostupnych a kvalitnich skolek, kam se maminka nemusi honit z prace s jazykem na veste, aby to stihla do 16.30, kdy skolka zavira (proc nemuze zustat otevrena tak dlouho, jak dlouho pracujici rodice potrebuji?), rodicovska treba jen na dva roky (vidim to jako optimalni), ale ve vysi, ktera pokryje vic nez jen par baliku plen a detskych vyziv, opravdova existence polovicnich uvazku a flexibilnich pracovnich hodin (ne ze rodic na polovicni uvazek dela praci jako za cely, ale za polovic penez), atd. atd….
Myslím, že kým sú deti malé a nechodia do školy, mal by štát umožniť rodičom, aby boli s deťmi čo najviac. Keby bolo na mne, kľudne by som tomu obetoval aj neskorší odchod do dôchodku.
to uz jsem obetovala … :D
Nedržte se při zdi, Tribune, tady jde o hodně:-) proč jen sociální dávky, jsou apriori určeny k přežívání a výpomoci v nouzi, často končí opravdu v alkoholu nebo jiných líbeznostech, jejich výše prostě nikdy nemůže pokrýt všechny životní potřeby. Mně přijde, že jestli se investice do všech dětí vyplatí celé společnosti, tak by se podle mně celá společnost – prostřednictvím státu – měla vrhnout na taková opatření,aby mohlo být dobře všem dětem : dotovat dětskou výživu, plínky, kočárky ; a hlavně věci, které si člověk na sociálních dávkách musí odpustit, protože nejsou nezbytné- napadaj mě jenom pastelky a výkresy, ale něco by se určitě ještě našlo. Jestli boj do krve, tak proč jen o slovíčkaření jestli je někdo netáhlo nebo táhlo? :-)
Dobra, ale co to znamena, ze se vzdelani vyplati cele spolecnosti? To je jako bychom rekli, ze pro vsechny cleny spolecnosti bude mit vzdelani dane osoby jimi zadany efekt. Ale to neni pravda, napriklad osoby s asocialnim chovanim a ruzne akcentovane, ci psychopaticke osobnosti (narciste, hysterici …pedofilove, zoofilove…) maji jiste jine priority, zkratka jeden ma rad kolace, druhy zase ovoce. Jak bude mit nekdo prospech z toho, ze nekdo jiny bude mit vysoke vzdelani, na ktere druhy proste nestaci?
Co to je vzdelani? Co je jeho ucelem? Nejsou to prece pouze skoly, kdo vzdelava!
Co je to spolecnost? Soubor jedincu?
Co to znamena, ze se vzdelani vyplati? Kdo ho vyplati a v cem? Dostaneme za nej penize, vic napr. vydelame? Chceme tedy vzdelani prodavat?
Lze vas vyrok prelozit jako „Vzdelani vydela kazdemu z nas vic penez“? Pak ovsem chapeme vzdelani, jako prostredek k zmene/prizpusobeni cloveka roli vyrobniho nastroje, jenom ten totiz vydelava penize za smenu vyrobku a sluzeb.
Vidite, ze i vase tak libive heslo o vzdelani obsahuje tolik podpraheho sdelene, o kterem ani nevime nebo nepochybujeme o jeho platnosti (mame ho za dokazane a obecne platny axiom).
Nuze, vzdelani slouzi k predavani zkusenosti a znalosti, umoznuje cloveku dosahnout urovne, ktere by za svuj kratky zivot nemohl obdrzet skrze vlastni zkusenost. Ceho ale chceme vzdelanim dosahnout, proc jeho obsah vnimame jako pozitivni? …..Az si odpovite, odpovezte si i na „A je to vubec pravdive?“.
Asi tak.
Vzdělání s penězi vůbec nesouvisí. Právě to, že za vzděláním vidíme jen lepší výdělek, je náš velký problém. Vzdělání je způsob, jak neobjevovat kolo stále dokola, je to způsob, jak zlomit monopol elit na moc, jak vůbec omezit elity.
.“…že za vzděláním vidíme jen lepší výdělek, je náš velký problém..“
Ale tak to bohužel dnes ve většině případů je. Abych pravdu řekla, neznám ve svém okolí nikoho, kdo by trval na vyšším vzdělání svých dětí jen proto, aby víc uměli prostě jen tak, že je to správné :) Každý rodič ve skrytu dušedoufá, že právě jen a jen díky lepšímu a vyššímu vzdělání bude jeho potomek mít možnost se lépe uplatnit na trhu práce.
Duševní schopnost učit se, porozumět, zhodnotit a řešit problémy je obvykle spojována se slovem inteligence a IQ se na úspěšnosti člověka podílí pouze 20%. Mnohem důležitější je umění komunikace, schopnost odhadnout ostatní a rozpoznat vlastní pocity a motivy jednání. Stává se celkem často, že lidé výjimečného intelektu nejsou schopni vytvářet a udržovat vztahy s ostatními lidmi, a že mnozí z těch, nad kterými učitelé lámali hůl, triumfují v obchodní sféře nebo ve sportu. Je tedy inteligence pouze schopností logiky a úsudku, nebo je univerzálním zdrojem, ze kterého vycházejí různá nadání?
Každý v sobě máme 8 typů inteligence, a to v různém poměru : jazykově-verbální, logicko-matematická, zvukově-hudební, tělesně-pohybová, vizuálně-prostorová, vnitřní neboli intrapersonální, společenská neboli interpersonální a přírodní.
První dva typy inteligence jsou nejsnáze měřitelné standardními testy a zakládá se na nich úspěšnost vzdělání. Ještě donedávna byly považovány za jediné „opravdové“ inteligence. Další tři typy se těžko měří, ale jsou základem tvořivosti. Poslední tři typy určují kvalitu soukromého života a úspěch ve vztahu s okolím. A já si osobně myslím, že právě ty tři poslední jsou ty nejdůležitější, kvůli kterých by měla společnost do vzdělání investovat.
No a nám nezbývá než doufat, že je osud naší planety v rukách lidí, jejichž přírodní inteligence vyniká nad ostatními…
Pokud za vzděláním vidíme jen ten lepší výsledek, tak to vede právě k tomu, že každý třetí je magistr a každý druhý bakalář a ten zbytek alespoň DiS a takhle devalvace vede k tomu, že školu sice mají všichni, ale všichni vydělávají stejně mizerně, protože konkurence je veliká ale nároky komoditní. Rozvíjení těch posledních tří typů inteligence, o kterých píšete, je právě tím antipodem – či spíše komplementem – té na praxi orientované školy, kterou Liessmann zpochybňuje a jíž se zde dostalo takového zastání.
Čím dál víc, nabývám dojmu, že lidé kolem mě jsou netrpěliví a čím dál více neznalí. Vidím to bohužel i na svých dětech, byť se to snažím co nejvíce eliminovat. Ve školách se už pravda tak nebiflují, ale když úkoly jen tak “ vygooglí“, to co si z toho zapamatují je jen nepatrný zlomek, někdy vůbec nic. Co z toho, že ví kde to najít a jak to zjistit, když po ruce není mobil s wifinou nebo počítač ? Dalo by se říci, že vládnoucí elity podezírám z toho, že degradují školství a vzdělání cíleně. Protože jakmile máte lidi, kteří jsou sice vzdělaní technokraticky, umí udělat tabulku v Excelu, ale jinak jsou systémově hloupí, to se to pak vládne. A vědět na jakých principech fungují (nejen sociální) systémy, jaké jsou jejich zákonitosti vzniku, růstu a zániku a vidět tudíž veškeré intervence do systému ve všech jejich souvislostech, to je to o co by ve vzdělání mělo jít na prvním místě.
Ti, kterým jde opravdu o vzdělání a vědění si to uvědomují a taky podle toho vedou své děti ( nebo se alespoň o to snaží), bohužel to dnes není „in“ a „cool“ a vesměs jsou divní ( pro okolí). Většina se orientuje pouze materiálně a pro ně nízké vzdělání = bída. A přitom bídu nezpůsobuje jednání nevzdělaných a nezodpovědných jedinců, ale ekonomicky racionální jednání těch vzdělaných a schopných ( někdy všehoschopných)…..bohužel.
Dovolil jsem si zdůraznit to, co ve vašem komentáři považuji za zásadní.
Jeste bych dodal to, ze cilem vzdelani (otazku, kterou jsem pokladal v predchozim komentari) je to, co za cil vzdelani povazujeme. Je dan nasim presvedcenim, svetonazorem. Proto jej bude kazdy clovek chapat odlisne a proto se lide nemohou shodnout, jak k cili dojit – jake nejvhodnejsi prostredky pouzit. Cil vzdelani pritom kazdy definuje na zaklade sveho konceptu cloveka (kdo jsem), jak chape roli a smysl zivota cloveka (jako pracovnika, jako vojaka atp.).
Sam bych videl roli vzdelani takto: privest cloveka k poznani (sve) podstaty byti. Esoterici by toto poznani nazvali osvicenim a podstatu cloveka bozstvim. Ekonomove (coz, je take jisty druh nabozenstvi trhu a penez) by meli urcite jiny nazor.
Podstata bytí? Co to má být, nějaká metafyzika, či co? Podstatou bytí je chemie, fyzika, trochu té elektřiny, sem tam nějaká bílkovina a spousta vody. Podstata bytí se nedá objevit, ta se dá jedině implantovat.
Pokud se podivate, cim se zabyvame: historii, technologii, filozofii a ruznymi dalsimi vedami, kazdy z vednich oboru se snazi pochopit ruzne fyzikalni, biologicke, socialni … systemy. Snazime se pochopit okolni svet ve smyslu – proc se deji veci tak, jak je kolem sebe pozorujeme? Ptame se, co to vsechno znamena, snazime se to pojmenovat, definovat, uchopit, vymezit. Mnozi hledaji odpoved v nabozenstvi, jini v biologii, fyzice nebo umeni, ale kazda odpoved vede pouze k dalsim a dalsim otazkam, protoze stale nemame pevny bod! Vzdyt jim neni ani Velky tresk!
Sami jsme pritom soucasti systemu a prostredi, slozeni ze stejnych casti a podlehajici stejnym prirodnim zakonum, jako cokoliv jineho. Jsme jako male dite, zkoumajici vlastni palec.
Celkem vtipne o tom hovori Ken Robinson zde:
„Education is meant to be the process by which we engage people in their fullness to give them sense of who they are…“
Jeste bych dodal, co je paradoxni: vzdelani nas v podstate uci pouze rozlisovat (pojmenovavat, tridit, vrstvit) a tim vse rozdelovat, doslova rozcupovat do mrte (tj. na galaxie, hvezdy, penize, prvky, bunky, atomy, elektrony, kvarky, neutrina …). Na zaklade toho mame pochopit, jak se toci svet. To je ale, jako se snazit pochopit funkci spalovaciho motoru jeho zkoumanim v elektronovem mikroskopu.
Jenže bez toho vzdělání byste neměl ani ten motor, ani ten mikroskop, ale už byste po 100345x objevoval křesadlo.
Mne sa táto definícia – vzdelanie ako poznanie seba samého – páči. To nie je žiadna triviálna úloha.
Doporucuji se na toto tema podivat na:
Noam Chomsky – The Purpose of Education
Most Schooling Is Training for Stupidity and Conformity – Noam Chomsky on Education:
Education Is a System of Indoctrination of the Young: