Rodinná operní expedice (slovy programu) Čarokraj v Národním divadle je pastva pro oči (slovy jedné z recenzí), výjimečný zážitek fantasie a divadelní kreativity, hravý a nespoutaný, přitom ale poctivý. Ač formálně opera, dominantní je stránka visuální a inscenační, ale to nevadí, podstatné je, že je to dobré divadlo.
Začíná to již příchodem do divadla, který v případě Čarokraje nevede dveřmi, ale bájnou podzemní říší Mytologií (Čarokrajem), která se rozkládá ve třetím suterénu a technickém zázemí (věděli jste, že v podzemí Národního divadla to místy vypadá jako v podzemí „betonové hranice“?) a ze které se cestou přes jeviště (když na něm člověk stojí, zdá se jeviště menší, než z hlediště) přichází do hlediště, kde již představení vlastně běží, protože na jevišti se pinoží elfové hrozilo va čarotelata, v hledišti poletují a pozpěvují světlušky a k tomu již hraje orchestr. Čarokraj je totiž zemí, do které se uchýlila různá podivuhodná zvířata, kterým hrozilo vyhubení ze strany lidí zapomínajících snít.
A pak následuje už jen přehlídka fantazie a hravosti a velmi zdařilé soudobé hudby v příběhu o kouzelné Knize, zlých bazilišcích a záchraně Čarokraje. Mimochodem diriguje osobně skladatel Marko Ivanovič a je to docela zážitek sledovat, jak si to užívá. Kostýmy Andrey Sodomkové jsou prostě fenomenální a výprava Mateje Formana fantastická.
Vrcholem všeho je pak „vtípek na konec“ – hraní si s diváky, kdy představení pokračuje ještě chvíli po děkovačce a vymámí z obecenstva ještě jeden aplaus. A slyšet symfonický orchestr hrát rock (nebo co to je ve finále za žánr) také stojí za to.
Řekl bych, že Čarokraj je stokrát lepší vidět, než o něm číst, ale to bohužel není snadné, protože se hraje jen příležitostně a sehnat vstupenky není snadné. Stejně byste to ale měli zkusit, Čarokraj je něco, co jen tak neuvidíte.
Tribun 
Krásná recenze, děkuji.
Vidim, ze mame stejne predplatne…
Predstaveni je fantasticke. Nebyt nekolika navstevniku – vesnicanu, kteri meli potrebu si behem predstaveni neustale sdelovat jak se citi a co vidi, byl bych v uzasu po celou dobu. Byly i okamziky, kdy byl emocni prenos z jeviste i orchestriste tak silny, ze jsem mel chut vstat a tancovat nebo dirigovat orchestr (ne ze bych to svedl…).
Carokraj je to prave predstaveni, pokud se chcete prenest do pohadkoveho sveta laskavosti, hudby a krasy z jinak vseobecneho kapitalistickeho sileni a blaznu adorujicich produktivitu, HDP a rust rustu. Pripomene vam, ze jste v jadru stale vlastne deti.
Ze se jedna o soudobe ceske dilo me naplnilo nadeji, ze to s nami nebude tak spatne – s vyjimkou platu v umelecke sfere, ktere jsou zalostne.